Neblahé dědictví Pražského jara

Jan Čulík

Mnoho lidí v Praze se poprvé dozvědělo o invazi Varšavského paktu do Československa telefonem od přátel v časných ranních hodinách v onu středu 21. srpna, v době, kdy české rozhlasové a televizní vysílače byly dočasně vypnuty na příkaz prosovětských kolaborantů ve vedení komunistické strany. Když jsme vyhlédli z okna a viděli v ulicích ruské tanky, byl to surrealistický zážitek, zejména po předchozích týdnech vyjednávání mezi ruským a československým vedením, která prý vyřešila napjatou situaci.

Ruští vojáci, sedící na tancích v ulicích českých a slovenských měst většinou nestříleli. Zůstávali i tváří v tvář rozsáhlým pokojným protestům československých občanů pasívní. Jeden západní komentátor posléze argumentoval, že sovětské vedení bylo o československé situaci špatně informováno a domnívalo se, že je Pražské jaro dílem pouhých intelektuálů a že příchozí armády Varšavského paktu budou v ulicích vítat obyčejní lidé. Rusové prý byli šokováni, když k tomu nedošlo. Celý národ se sjednotil v nádherném, euforickém vzdoru. Pasívní resistence trvala týden a podporovaly ji vysoce disciplinované, profesionální a rozumné československé sdělovací prostředky. Během toho týdne byl nereálný pocit, jako že se člověk octl uprostřed filmu, velmi silný.

Z idealismu podporovala značná část mladých Čechů v roce 1948 komunistické převzetí moci. Teprve až o několik let později si uvědomili, že udělali obrovskou chybu a že pomohli Rusku, kruté imperiální mocnosti, aby Československo zotročila. Později, ve středním věku, se pokusili svou původní chybu odčinit , a jejich úsilí o liberalizaci vyvrcholilo během Pražského jara v roce 1968. Bohužel, ani tehdy nejednali příliš strategicky. Pražské jaro roku 1968 působilo mladistvě, poněkud infantilně. Petr Pithart o něm později napsal: "Vyvolávali jsme hlasitě: 'Pozor, budeme zlobit! Ještě nevíme, co rozbijeme, ale něco určitě! Všichni dávejte pozor!'" Během své návštěvy na Glasgow University letos na jaře nebyl český básník Miroslav Holub schopen odpovědět na otázku jednoho studenta, jak je možné, že si reformátoři v roce 1968 neuvědomovali, že z geopolitických důvodů k ruské invazi musí dojít.

Jistě bylo by bývalo velmi obtížné, jakmile v roce 1968 padla cenzura, nemluvit během Pražského jara veřejně a emotivně o všech zločinech stalinismu, spáchaných na obyčejných lidech v padesátých letech. Pokud byli Rusové v srpnu 1968 překvapeni, že se octli uprostřed celonárodní demokratické revoluce, vynahradili si to v každém případě později. Trest za několik týdnů absolutní svobody byl tvrdý. Od roku 1969 bylo Československo vrženo do izolovaného, hysterického, neostalinského bezčasí a zůstalo nehybně v tomto stavu v podstatě až do roku 1989. Činnost disidentů měla na komunistický behemot jen minimální vliv. Režim po roce 1968 nezabíjel tělo: přímo útočil na ducha. Statisíce lidí přišlo v roce 1970 o zaměstnání, protože odmítli schválit invazi. Čtyři sta českých spisovatelů se octlo na indexu. Světová klasická díla (Beethovenova opera Fidelio) byla zakázána. Sdělovací prostředky rozšiřovaly politickou propagandu téměř podle severokorejského modelu. Podporovala se prostřednost. Smysluplný veřejný diskurs byl nemožný. Po dobu dvaceti let nebylo možno říct veřejně cokoliv, aniž by mluvčí v podtextu neprojevoval svou "lásku k Sovětskému svazu a ke komunistické straně". Nedalo se cestovat do zahraničí. Na rozdíl od Maďarska a Polska, které měly v sedmdesátých a osmdesátých letech pololiberální režimy, Československo bylo téměř úplně odříznuto od světa a smažilo se ve vlastní šťávě.

Lze argumentovat, že Česká republika je dosud silně postižena tímto dědictvím. Po pádu komunismu bylo pro Čechy obtížné porozumět základním pojmům demokracie. Hluboko v duši se mnoho Čechů dodnes hlavně obává komunismu, "je to takovej pocit, jako kdybych byl holka, kterou kdysi někdo znásilnil, všichni by jí říkali, ať se nebojí, že je to už pryč, ale - " napsal nedávno bývalý náměstek ministra vnitra Martin Fendrych. Mnoha lidem dodnes vládne tento strach daleko víc než jak rozumějí demokracii. Málo dochází k seriózní veřejné debatě. Když si Češi v roce 1992 zvolili premiéra Václava Klause, přijali komunismus naruby. Silný vůdce měl jednoduchá, ideologická řešení. Pokud ho budou lidi poslouchat, argumentoval, přivodí prosperitu pro všechny.

Postupně se však černobílá postkomunistická ideologie rozložila. Klausův ekonomický zázrak byla jen fata morgána. Jeho hospodářská reforma selhala. Loni padla jeho vláda uprostřed finančního skandálu. ČR zaznamenala záporný hospodářský růst. Češi jsou historii posledních devíti let zmateni. Je těsně spjata s jejich traumatickými zážitky ze sedmdesátých a osmdesátých let. Češi nyní už vědí, že musejí začít znovu, i když si nutně nejsou jisti jak.

Jan Čulík