Svědectví o selhání: kniha o lidské existenci, ani ne tak o politice
Martin Fendrych, Jako pták na drátě, nakladatelství Torst, Praha, 1998, ISBN 80-7215-054-5, 456 stran, 299 Kč
Ačkoliv uplynulo od pádu komunismu v Čechách už skoro deset let, nedalo se dosud říci, že by vznikla výraznější, nová česká literatura, vypovídající přesvědčivě a autenticky o poměrech po roce 1989. Žádný český spisovatel se například pokud vím dosud nezabýval obrovskými rozdíly, jaké existují ve vnímání skutečnosti u Čechů různých generací, podle toho, jaký režim v Československu či v ČR kdy zažili, který z nich byl pro ně a pro jejich život formující.
Škoda, že je Josef Škvorecký už na konci své spisovatelské kariéry a dnešní poměry v České republice nemá zažité. Právě on totiž učinil jedním z hlavních témat svého díla někdy až komediální nedorozumění, pramenící z toho, jak rozdílně vnímají realitu Češi a lidé ze Západu, případně čeští exulanti, žijící na Západě, příslušníci různých generací. (Mimchodem, jiný stárnoucí spisovatel, Milan Kundera, to dělal také, i když trochu jinak.) Dobrým příkladem Škvoreckého přístupu je třeba tento "Vlastenecký večírek" z románu Příběh inženýra lidských duší (Toronto, 1997) (na konci vydání BL z 14.5.1997), případně tato kapitola, čtěte, pobavíte se.
Čeští literární historikové už delší dobu poukazují na to, že po roce 1989 zavládl v české literatuře víceméně zmatek, odrážející chaos a nestabilitu, vládnoucí po pádu komunismu v české společnosti. Od roku 1989 vzniklo několik autobiografických, popřípadě poloautobiografických děl, v nichž se autoři snaží ze subjektivního, osobního úhlu pohledu zmocnit se chaotické reality vládnoucí kolem nich a vnutit jí určitou interpretaci a určitý ráz.
Mezi tato díla bezpochyby patří například rozsáhlý, bohužel podle mého názoru po prvních sto stránkách téměř dál už nesnesitelný, příliš "barokní" výlev Jáchyma Topola Sestra (Praha 1994) a také deník Igora Chauna. Chaunovo dílo cituje Martin Fendrych víceméně obdivně jako svého druhu vzor. Zmiňuje se i o Českém snáři Ludvíka Vaculíka Toronto, 1983) (viz str. 109) Obě tato díla byla zjevně pro Fendrycha příkladem.
Vaculíkův Český snář je zajímavý experiment. Dosti podobně jako Fendrychova knížka je Český snář otevřenou, rozsáhlou a upřímnou výpovědí (Vaculíkova kniha má 630 stran!) o bezprostředním autorově životě a zároveň o životě českých disidentů v pražském ghettu sedmdesátých a osmdesátých let. Na rozdíl od pozdějšího svého díla (Jak se dělá chlapec, 1993) a na rozdíl od Fendrycha nehovoří Vaculík v Českém snáři explicitně o svém sexuálním životě.
Když Vaculík napsal Český snář po dlouhých letech odmlčení (jeho předchozí knihou byla kafkovská Morčata, Toronto, 1977, dílo v pražském samizdatu vydané už v r. 1970; celou řadu let se Vaculík zabýval hlavně vydáváním samizdatových knih a psaním fejetonů) kritizovaly ho některé disidentské hlasy, že je jeho bezprostřední výpověď v Českém snáři tak otevřená, že je někdy až denunciantská, že prostě v knize prozradil o disidentech tolik, že z toho mohla výhodně těžit československá komunistická tajná policie.
Podobným výtkám se vydáním své knihy Jako pták na drátě vystavuje jistě i Martin Fendrych. Je to paradox. Přestože totiž je to kniha dobrá, vytváří nelichotivý obraz o Fendrychovi samotném i o politicích, s nimiž se stýkal a spolupracoval. Inteligentní lidé, zvyklí uplatňovat ve své novinářské práci určitou míru autocenzury (Martin Schulz, komentátor Svobodné Evropy) jsou ve Fendrychově knize citováni v tom smyslu, že je to dílo sice velmi dobré, autentické, ale v Čechách nepublikovatelné.
Jenže s Vaculíkem je to složité. Český snář je kniha, která těsně balancuje na hranici mezi realitou a fikcí: čtenář poznává jen obtížně, co je dokumentární výpověď, a kde už Vaculík fabuluje beletrii. Zajímavost celého díla je založena právě na tomto napětí mezi dokumentárním přístupem a fiktivní fabulací.
S Fendrychovou knihou je to jinak. Potíž je, že pokud je Martin Fendrych v České republice známý (několikrát se v knize zmiňuje, že ho lidi znají z televize), je známý právě především jako politik (sedm let byl za éry Jana Rumla náměstkem ministra vnitra). Proto čtenář otevírá Fendrychovu knihu nutně nejprve jako výpověď politika. Z tohoto hlediska je Fendrychův undergroundový text dosti šokující:
"Dost mě taky nasralo a vnitřně urazilo takový to dobalovsko-maškovský a já nevím jaký ještě podezírání, že je to komplot. Co? Podle nich všechno. (...) Blbý je, když je tohle pro někoho hra. Protože to už je pro něj hra, i když se jdu vychcat. Co tím ten Fendrych chce říct? Proč má tak bílou moč? Proč musí močit právě teď? To to nemohlo počkat? Kdo za tím je?" (str.10 -11)
"Vstal jsem na sebe neobyčejně brzo, tedy jako Alena kolem půl sedmé. Vždycky nejdřív ležím, na břichu tyč, kterou většinou proměním pod různými představami zadků, prsů a jiných útržků v něco pro děti i dospělé přijatelného, malého, skromného, netopýřího (mimochodem je ve ztopoření strašná, hladkosvatá, nemozková pýcha), pak se překulím na parkety a dělám kliky a kudly, neboť po operaci kolene nemůžu cvičit svou oblíbenou súrjanamaskáru." (str. 12)
"V ústech se mi seběhly sliny, musel jsem se oběma rukama pevně držet půllitru. Né, fakt mám ohromnou vůli. Pak přinesli talířek s chlebem, ocet, nakrájenou cibuli. Příbory v ubrousku. Další pivo. Sliny mi stříkaly z pohárků tak, že jsem nestačil polykat, někudy to ze mně muselo vytejkat, zvlhnul jsem jak poševní stěny. Pak jsem se pustil piva a vrh se na ty placky a začal je brutálně, hlava nehlava likvidovat, jako by mě právě propustili z koncentráku. Pak přinesli tlačenku a nějak nenápadně mi vysávali půllitr a prázdnej měnili za plnej. Chlamst, chlamst, žral jsem kola tlačenky, chleby, žaludek se mi rozlil až do stehen." (str. 46)
"Jsem celej vyřachlej jak keks. Jak jsme v sobotu ráno přilítli, zatáhl jsem Álu do sprchy a milovali jsme se. Líbilo se jí to, ač to má. Mně se to vždycky líbí, ač to má." (str. 137)
Četl jsem Fendrychovu knížku na moravském letním táboře, ve společnosti několika českých rodin z Prahy i z jiných měst. Přítomné dámy výše citovaný Fendrychův styl iritoval, odmítly ho jako údajný exhibicionismus: člověk, který se skutečně každé ráno budí s erekcí, o tom nepíše, bylo mi řečeno. Jde jen prý o Fendrychův manipulativní pokus být na veřejnosti kontroverzní, aby se kniha dobře prodávala a autor pěkně vydělal.
Nesouhlasím s tímto odsudkem. Naopak se domnívám, že je Fendrychova kniha motivována úpornou snahou o autentičnost, velkým úsilím zmapovat svou existenci osobně a individuálně, aby byla živá a přesvědčivá, aby nešustila schematicky papírem. Témata lásky a smrti jsou konec konců základními náměty lidské existence: o nich je veškerá literatura, jimi se zabývá veškeré lidské umění. Fendrych to dobře ví. Pod vlivem undergroundové, až naturalistické poetiky jsou tato témata ve Fendrychově knize traktována i prostřednictvím různých dalších motivů, komunikujících nedokonalost a druhořadost tohoto našeho pozemského světa: právě proto myslím hovoří autor programově zcela otevřeně o svých tělesných funkcích, o vyměšování i o nejrůznějších nemocech.
(Přiznávám, je to trochu šokující, když se v knize nedávný náměstek ministra zmiňuje o tom, jak masturboval. V Británii existuje jedna bývalá konzervativní poslankyně, která v posledních letech proslula velmi eroticky explicitními romány z prostředí Dolní sněmovny. To jsou ovšem fikce, nemající výslovně nic společného s jejím osobním životem. I tak však tyto knížky zcela změnily jeji osobní image. Možná, že ale má politika a erotika víc společného, než si myslíme.)
Člověk ve svém životě neustále bojuje s různými fyzickými překážkami: k stáru se tento boj zintenzívňuje, až podlehneme nemocem a smrti. Právě proto zabírají podstatnou část Fendrychova deníku intenzivně emocionální líčení dlouhého umírání jeho otce, a posléze i jeho matky - smrtí matky kniha končí. Z určitého úhlu se dokonce může zdát, že hlavním účelem Fendrychovy knihy bylo vyjádřit poctu svému zemřelému otci a matce a sklonit se před jejich lidským údělem normálního, a přece strašlivého umírání.
A proč je svědectví o otcově a matčině umírání až manicky intenzívní a emocionální? Je to výrazem pevnosti a hloubky mezilidských vztahů. Lidské společenství je založeno na poutech mezi jednotlivými jeho členy. Tato pouta jsou právě nejsilnější mezi otcem a synem, matkou a dcerou. A pevnost a důležitost takovýchto pout si člověk uvědomí uprostřed života, tam, řečeno s Dantem, "kde život náš je v půli se svou poutí" a kde je nám procházet zvlášť temným lesem: kolem věku čtyřiceti let lidem většinou umírají rodiče. Znamená to, že jsou čtyřicátníci nuceni úplně znova a samostatně definovat svou existenci. Touto jedinečnou, a přece archetypální zkušeností, která je v samém jádru Fendrychova díla, je jeho kniha nosná. Tuto zkušenost ještě podtrhává katastrofické Fendrychovo politické svědectví, o rozpadu české klausovské civilizace.
Fendrychovi se podařilo svým deníkovým záznamem napnout výpověď o své individuální existenci mezi lásku, tělesné funkce, umění, přírodu - zejména hory - náboženství a smrt. Některé části jeho textu jsou psány naléhavým, téměř básnickým jazykem. Kotvou a pevninou je Fendrychovi v chaosu dneška náboženství - je pevně věřící evangelík a svou vírou podvědomě poměřuje všechno. Asi jako jednomu z mála politiků dává Fendrychovi náboženská víra také velmi pevný morální rámec.
V tomto smyslu je Fendrychova kniha vynikajícím svědectvím o lidském údělu, na konkrétním příkladu člověka žijícího v dnešní chaotické české každodennosti.
Co vypovídá Fendrychova kniha o politice?
Kdesi ve své knize se Fendrych zmiňuje o tom, že už píše literaturu dvacet let. Na jeho knížce je to znát: je to zkušeně napsané, zralé dílo někoho, kdo dobře ví, co je to literatura. Udělejme si jen drobný test: kniha Jako pták na drátě nemá vlastně - kromě umírání autorova otce a matky - žádný souvislejší příběh. Jsou to jednotlivé deníkové záznamy, pořízené od 27. února 1996, od doby, kdy se Fendrych rozhodl nekandidovat ve volbách v červnu 1996 za žádnou politickou stranu, až do 22. října 1997, do dne, kdy zemřela jeho matka. Přesto je však - až na minimum hluchých míst - 455 stran Fendrychova textu neobyčejně čtivých. Jak to dokázal? Fendrych je zručný a inteligentní spisovatel, který se zamýšlí nad otázkami, které jsou důležité, a zamýšlí se tak, že to člověk chce číst - protože mu uvažování nad Fendrychovým textem přináší něco nového.
Fendrych byl ovšem donedávna politik a snaží-li se svou knihou vykreslit vlastní osobnost, nemůže zamlčet politické rysy svého já - i když o své politické práci hovoří jen minimálně. Sedm let byl náměstkem českého ministra vnitra - v knize se nedovíme, co na ministerstvu dělal.
Přesto je však politický obraz Martina Fendrycha a jeho kolegů a stoupenců v jeho knize úplný - a je to obraz otřesný. Proto mě oněch téměř pět set stránek Fendrychova textu, které jsem četl minulý týden na Moravě v obrovském vedru, většinou na plovárně v Holešově, neobyčejně zdeprimovalo. Ono se to z Glasgowa lehce kecá do české politiky: špinavý proud domácího politického vývoje je však přímo z Prahy, kde jsem strávil poslední měsíc, tak silný, že člověk pociťuje dost silnou bezmoc. Tu znásobilo i Fendrychovo svědectví. Podařilo se mu možná intenzivněji a přesvědčivěji vylíčit to, o čem Britské listy píší po celou dobu své existence.
Jinými slovy: pocítil jsem díky Fendrychově sugestivnímu líčení na vlastní kůži velmi intenzívně, proč Ivan Kytka po šesti týdnech odešel z funkce šéfa zpravodajství v České televizi. Přestože Fendrychova kniha není v prvním řadě o politice, byla by vděčným studijním materiálem pro politology a sociology.
Název Fendrychovy knihy "Jako pták na drátě" je citací z textu písně kanadského Karla Kryla, pochmurného zpěváka šedesátých a sedmdesátých let Leonarda Cohena. Fendrych cituje z Cohenovy písně jako motto svého deníku několik veršů:
Like a bird on the wire
Like a drunk in a midnight choir
I have tried in my way to be free
Jako pták na drátě
Jako opilec v půlnočním sboru
Jsem se pokusil, svým vlastním způsobem, být svoboden
Tento citát vystihuje Fendrychovu knihu, především z politického hlediska, perfektně.
Beatniky a andráše jako je Martin Fendrych či Jan Ruml, lidi bezesporu inteligentní, avšak bez ukončeného formálního vzdělání a s jen chatrným povědomím evropských civilizačních a politických souvislostí, vzala česká "sametová revoluce" (v konkrétním Rumlově a Fendrychově případě zřejmě na základě vlivu Václava Havla) a uvrhla je do bezprecedentně prominentních politických postů. Svým způsobem šlo o obdobu komunistické revoluce po roce 1948, kdy strana také povolala do vedení podniků nadšené, naivní a nekvalifikované aktivisty, jejichž jediným kreditem bylo právě jen to jejich nadšení.
Jak už jsem řekl, Fendrych o své ministerské práci v knížce nevypovídá a ani vypovídat nechce. Přesto však o sobě v politice říká mnohé. Výmluvné jsou zejména první desítky stránek jeho deníku, kdy vládla idelologie takzvané české porevoluční, klausovské "pravice" začátkem roku 1996 ještě víceméně neumenšena. Politická a ideologická zabedněnost, kterou projevuje Fendrych a jeho kolegové, je do nebe volající a v souvislosti s jejich vysokými vládními funkcemi vzniká dojem grotesky.
Přestože se Fendrych už na počátku svého deníkového svědectví začíná distancovat od stranické politiky, projevuje v knize často hluboké neporozumění principům pluralitní demokratické politiky. Nahrazuje ji nekritickou vírou v to, co považuje za "pravicovost" a postkomunistickým uzavíráním kamarádšoftů s lidmi obdobného věku a smýšlení.
Dohaduji s Honzou R., co s podáním k Nejvyššímu (soudu), jež navrhuje zrušení komunistické strany. (...) Zrušit bolševickou partaj je vždycky přínosem, aspoň v těchto krajinách. Jenže: máme KAMPAŇ! Proč vůbec byli komundírové právě vnitrem zaregistrováni? Ovšem, vysvětlení je legislativní, jinak to nešlo, nebyl důvod, atd. A najednou je kampaň a důvod je. A přišel s tím Vláďa Zeman, můj kolega náměstek, jehož úřad je zaregistroval, kterej udělal tak málo pro to, aby registrováni nebyli.
Kruh.
A Honza v tom lítá jak nudle v bandě.
Jeho nejhlubším přesvědčením je, že tu po tom všem nemaj co dělat, zločinci. (...)
Je dobré tyto padlé anděly drobit. Jen ať je takových stran víc, ať se nenacpou do jedný. (str. 40-41)
Pohled na demokratického politika, náměstka ministra (!) který se snaží manipulovat zákony tak, aby byly v neprospěch politické strany, která se chystá soutěžit o voliče v nadcházejících všeobecných volbách, je pozoruhodný.
Stejně pozoruhodné je třeba líčení, dost silně připomínající doby komunistických potentátů za husákovské éry, o tom, jak Fendrych jel s kolegy na služební cestu kamsi na Moravu ke Znojmu, kde byli hoštěni svými podřízenými tak štědře, že se tam Fendrych silně opil (str. 27 ff.).
Jakou projevuje Fendrych politickou prozíravost vůči současným českým novinářům?
Dopoledne byl u Honzy Vláďa Mlynář a Petr Nováček. Nováček už není ve Frontě, šel do Týdne. Je to typus! Děsně chytrej, ohromný brejle, kroutí očima, (...) všechno historizuje, chodící (sedící) lexikon. (...) Nováček nejdřív zabřed do norimberského procesu. Porovnal komunismus s fašismem. (...) Mluvil tak ošklivě o bolševismu, že jsem byl nadšen. (Odpoledne mi Honza Šubrt ovšem řekl, že v sedmdesátých letech psal Nováček čile prorežimní komentáře. Jenomže to je o tý změně!) Nevím. Nováček s Leschtinou se mi líběj, jednou jsem s nimi do tmy seděl u mě v kanceláři a vyprávěli jsme si o rodičích a o létech bolševických. Nerozsvítili jsme a já se pamatuju na ty záblesky brýlí, míšené se záblesky sympatií. (str. 47)
Trauma z prožitého komunismu je u fendrychovských beatniků velmi silné, a zatemňuje všecko, normální, rozumnou lidskou soudnost:
Cestou po schodech dolů mě najednou napadlo, bylo to jako nějaký atavismus: nemýlíme se krutě v odkecanosti bolševika? Bylo to něco jako strach ze tmy. Musí se překonat, natáhnout ruce před sebe a jít dál. Takovej pocit, jako bych byl holka, kterou kdysi někdo znásilnil, všichni by jí říkali, ať se nebojí, že už je to pryč, ale.
A co je tedy pojistkou pravosti, zárukou, záchranou před všudečíhající hrozbou bolševismu v nejrůznějších formách? Totéž, k čemu se lidé uchylovali za komunismu: kamarádšoftství. Fendrych má své kamarády (Leschtina a Nováček, viz výše, Martin Schulz) a s nimi se cítí spřízněný. Opakem těchto blízkých přátelství je silná, osobní nenávist ke členům sociální demokracie, kde všechno zlo zosobňuje zloduch Zeman, jehož jméno je nutno neffovsky komolit jako výraz pohrdání. (Totéž dělá Fendrych Sabině Slonkové z MFD.) Některá věcnější kritika Zemanových nepromyšlených či zavádějících politických bonmotů je ovšem správná.
Od základního schématu osobního kamarádšoftství nebo naopak nenávisti se jak se zdá v české politice odvozuje vše. Fendrych neváhá uzavírat osobní přátelství i s některými novináři (reportér Smrk či Smrček z televize Nova, který Fendrychovi po volbách v červnu 1996 denně telefonuje a sděluje mu například, že už se nemusí v koaličních jednáních bát, že"už je v pohodě", str. 210). Fendrych si libuje, že s ním zřejmě novácký reportér sympatizuje. Celou dlouhou pasáž věnuje Fendrych tomu, jak se koruptivním způsobem připravovala Aréna s Janem Rumlem pro Českou televizi a jak dokonce i některé otázky pro Rumla vymýšlelo pro Arénu s vědomím ČT ministerstvo vnitra! Vrátíme se k tomu. Jinde píše o tom, že byla v Nově schůze a vedení televize vydalo povel, aby byla veřejnost manipulována tak, aby co nejdříve došlo k novým všeobecným volbám!
Tyto neuvěřitelné skutečnosti jsou zmiňovány zcela pasívně, jen tak mimochodem, autor se nad nimi nepozastavuje. Kamarádské vazby mezi novináři a politiky jsou považovány za něco zcela běžného a normálního. Ivan Brezina z Reflexu radí Fendrychovi, jak jet levně do Indie.
Fendrych má novinářům za zlé, když ho jako politika kritizují. Vidí v tom zlou vůli a snahu škodit. Čtenář nemůže posoudit, do jaké míry tiskne tolik ve Fendrychově díle odmítaná Sabina Slonková z Mladé fronty dnes skutečně nepřesné či falešné informace - Fendrych se pod jejich dopadem zlostně kroutí, většinou je věcně nevyvrací. Jistě má ovšem pravdu, že česká žurnalistika je kanální, amatérská a nedokonalá. Sdělí-li Fendrychovi novinář informaci, kterou má od jiného novináře, a pak ji otiskne jako Fendrychův výrok, je to jistě neetické.
Jenže dojdeme-li v jeho knize ke květnu 1997, k době, kdy už existovaly velmi závažné důvody pro kritiku premiéra Václava Klause, Fendrych napadá Klausovy kritiky se skoro stejnou bigotní vírou a nenávistí, s jakou odmítá novináře kritizující jeho samotného pro nevěcnost, nepřesnost a podvodnost. Stalo se módou do Klause kopat, a tak do něho začali kopat všichni, píše zhruba Fendrych na jaře 1997. Hlavně mu vadí ztráta loajality u lidí, jako byl Zieleniec či Petrová. Reflexe, proč asi tato loajalita zmizela, u Fendrycha většinou chybí. Nezdá se být pravděpodobné, že by Klause najednou chtěli všichni zničit jen proto, že si povšimli příležitosti pro vlastní kariéru a Klaus byl zcela nevinen.
Některé poznámky o českých novinářích a politicích jsou přesné. Fendrych píše:
"Nejsem ve straně. Je to chyba. Zacláním je, seru je. Okrádám je. Novinářům by to teoreticky mělo vyhovovat, ale oni za á nemají rádi osobnosti a za bé sami tíhnou k silným. A rozumí intrikářům." (str. 165)
Znovu opakuji: celkově se málo ve Fendrychově knize hovoří o jakékoliv konkrétní politice. Všechno, a to je pro českou politickou scénu symptomatické, je založeno na osobních vztazích. Česká politika, to nejsou pro Fendrycha politické programy, to jsou osobní lásky a nenávisti vůči tomu či onomu politickému protagonistovi. Nejblíže se dostáváme k politice tam, kde Fendrych v deníku píše o intrikách svých kolegů či spolupracovníků - toto ho skutečně fascinuje. Snad ho uráží nedostatek etiky.
Jako pták na drátě
Jako opilec v půlnočním sboru
Jsem se pokusil, svým vlastním způsobem, být svoboden.
Ano, je to velmi upřímné přiznání. A zkrachovalo to na celé čáře. Svoboda vznikla, ale co jsme s ní udělali? Malí, provinční Jardové s primitivně zjednodušeným, i když morálním výhledem na svět, se dostali do vysoké politiky ("mluvilo se o ombusmanovi, to slovo je prý ze švédštiny", str. 107) (usilovně se Fendrych učí angličtinu, ale úplně to nezvládá, při bruselských jednáních (str. 87) se musí snažit, protože se pořádně nedomluví; na druhé straně se už naučil, že se západními partnery je nutno jednat tvrdě, jen to respektují. str. 141). Chvíli se zdálo, že to bude fungovat, a pak se to všechno dramatickým způsobem rozložilo. Malí Jardové dodnes ještě dost dobře nechápou proč.
Volby v červnu v roce 1996 jsem vnímal, stejně jako mezinárodní komentátoři, jako v podstatě nerozhodné. Pro osoby typu Martina Fendrycha byly tyto volby podle jeho knížky politickou tragédií. Neporozuměl důvodům, proč Klaus volby v červnu 1996 znovu nevyhrál na celé čáře. Brechtovi by se líbilo, jak Fendrych, nový mocipán, obviňuje české občany z nesprávného politického přesvědčení a z nesprávného hlasování při volbách!
Proč Klaus v červnu 1996 volby na celé čáře nevyhrál? Byla to vina novinářů!! Fendrych argumentuje: Když člověk četl v posledních dvou letech noviny, dobré to nebylo. Vláda byla trhána na kousky, prostředí bylo už delší dobu silně levicové. (str. 185) - sic! Fendrych ovšem aspoň přiznává, že bylo vládu za co kritizovat. Nerozbírá to podrobněji. Raději rozvíjí tuto alibistickou teorii:
"Komunisté řídili životy lidí, snažili se proniknout do rodin, do názorů, do duší. (...) Budeme to dělat za vás, řekli. Nevědělo se kdo, protože ve své ideologii nepotřebovali odpovědnost, takový ten pocit existencialistů, že mne se týká i to, co se odehrává na jiném kontinentě, že já jsem odpovědný za každou částečku světa, já osobně, to jim nehrálo. Chtěli řídit životy.
A lidé to přijímali, skoro bych řekl maximálně, jak jen to bylo možné. Je to pohodlné. Odpovědnost, dennodenní rozhodování se, plné žití je náročné, je únavné.
A najednou se to všechno zázračně změní, s minimálním přispěním lidí tady, stane se zázrak, který se během pár týdnů stane nejvšednější věcí, je tu svoboda, no jasně, jakpak by ne, a ... co dál, sameťáci...?
Ukáže se, že je to složitá věc, že to bolí, že se i za tento zázračný dar platí.
(...)
Dovedu si představit, jak v pátek odpoledne, bylo přece krásně, nasedá rodinka do auta, žádní bolševici, úplně normální lidi, kteří už chtěj bejt na chatě, pro které je politika špína, maj trochu špatné svědomí, že nejdou volit, ale někde dole v nich probublává ten neproduktivní, nezacílený, vždy připravený hněv, takže jako trochu zapomenou, tak trochu to bagatelizují, a tak trochu ho nechají vystříknout, přepěnit, jsou přece tak velký daně, oni se beze mě obejdou, zabouchnou dveře a frrrr."
Ne že by Fendrych neměl v těchto odstavcích ve své argumentaci pravdu - člověk se musí o sebe postarat sám. Jenže tato argumentace nevysvětlovala výsledek voleb v červnu roku 1996, jako není na místě dnes. Lidé nehlasovali přece proti Klausovi hlavně proto, že by to, co píše Fendrych o individuální odpovědnosti, nevěděli. Fendrychovi chybí při politické analýze pokora, která prokazuje při morálních a náboženských úvahách. Chybí podrobnější reflexe o tom, co Klausova garnitura udělala špatně. Fendrych se neumí sklonit před míněním řadových občanů jako před tím, co je v demokracii určující.
Přitom ve volbách v červnu 1996 hlasovalo téměř sedmdesát procent českých občanů - to je všeobecně neobyčejně vysoká účast, svědčící o velké občanské odpovědnosti. . Proč lidi Klause odmítli? Podle Fendrycha je to jednoduché: veškerý demokratický program už byl splněn. "My v cíli už jsme!" vykřikuje Fendrych (str. 374). Naproti tomu na jiném místě cituje Fendrych jiný názor:
U Rumla dělá na půl úvazku nějakej Gladyš, mladej konzervativec, nebo co, jinej než my, nezatíženej všema těma povinnostma a spasitelskejma komplexama. Nevím, kolik mu je, tak třiadvacet asi. Honza mu řek, že neví, kdo by sem za něj měl jít, že je to problém, a Gladyš mu řek: "Seberte se a vypadněte, furt se serete o ty svý místa a oháníte se tím, že se za vás nikdo nenajde, ale jakmile pudete do prdele, najde se sto jinejch a lepších. Co jste uměli vy, když jste tam šli? Hovno. Tak o co vám jde? Máte tam bordel a nejste s to s tím hnout, tak vypadněte." Jezdí hodně po krajích a vidí, v jak děsným stavu je naše (MV) ekonomika. (str. 377)
Fendrych líčí sebe a své přátelé jako spiklence, jimž se zbořil svět. Vytvořili si kamarádšoftský stát, a ten se posléze začal rozpadat. Fendrychův kamarád, reportér Smrk z Novy je výsledky voleb v červnu 1996 zděšen. "Je to taky vina sdělovacích prostředků?" zeptal se mě. (str. 188) Dobrý nezávislý reportér!
Ozvali se spiklenci i ze zahraničí: Volal Saša Vondra, že padá koruna (str. 188) Obnovila se kamarádšoftská solidarita: U nás doma najednou to zas bylo jako před osmdesátým devátým. Přicházeli přátelé a známí, mluvilo se, potřebovali jsme jeden druhého. - Lidé si myslí, že když Klaus nevyhrál, je to konec světa: "Manželka brečela, co s námi bude, když volby tak blbě dopadly," řekl Fendrychovi jeho podřízený, policista Macháček. Fendrychova manželka Alena nenávidí Miloše Zemana tak intenzívně, že nechce, aby bydlel v jejich čtvrti. (str. 268). Co kdyby zlikvidoval Zeman v Čechách svobodu, obává se. Všichni kritikové vlády jsou podvodníci, zejména bolševický poslanec Kraus, který obvinil Dybovu manželku z podvodů s topnými oleji. (str. 255).
Navzdory tomu však i politické pasáže Fendrychovy knihy obsahují důležité a podnětné postřehy. Jejich katalyzátorem je velmi často Fendrychova náboženská víra a pevné etické vědomí.
Václav Bělohradský: Podvědomě tu působí česká nevraživost vůči lidem, kteří mají jasnou vizi a pevný názor. Považujeme je za arogantní... (str. 196)
Je to taky problém otevřenosti. Naše společnost ti nedovoluje bejt otevřenej, nechce to. Lež je úzus, je uznávaná, je metodou klidného spánku. (str. 280)
Neschopnost se soustředit, těkavost, je syndrom dneška. Něco povídám, na něco se mě zeptá, a když jsem uprostřed, on se sebere a jde pryč. Blázinec, najednou mluvíš do prázdna. (str. 292)
Venku lilo, já odcházel, vyšel za mnou Vláďa Mlynář, Pán Respektu, a řekl: "Sere mě, jak z toho Tykače dělaj disidenta." Vyšlo totiž několik článků o Motoinvestu coby oběti spiknutí státu a bank.
"Má dobře placený pí ár," řekl jsem hloupě.
"Je to šílený," řekl Vláďa, "placený novináři."
"Je to šílený," řekl jsem já, "myslel jsem, že fakt půjdu do novin, ale není do kterejch."
Stáli jsme v tom dešti a hleděli do tmy jak blbci. (str. 315)
Jitka mi telefonovala toto:
"Představ si, co se mi zdá, volovi. Že mě Flek nutí místo vystavování faktur, říká mi, že jsem na to moc blbá, vytírat ňákou strašně lepkavou černou hmotu. Musím to dělat rukama a vono to vůbec nejde, celá se do toho lepím a už vůbec nemůžu a vono jí furt přibejvá a já jsem úplně vyčerpaná, ale snažím se to zvládnout, neb on na mne kouká, hrozně divně se kouká a pořád říká: No já to věděl, ani tohle nezvládneš. Tak jsem se probudila a nahlas brečela a vůbec nemohla přestat." (...)
Sen dítěte zpochybněný generace.
A taky sen dnešních dnů.
Šaháme do toho, je to černý, lepí se to na ruce, nejsme schopni se toho zbavit a ještě je nám to vyčítáno.
Nám?
My? (str. 326-327)
Ideální sen o tom, jak se malí Jardové stali králem, se rozložil. Zůstala kocovina. Martin Fendrych odešel z ministerstva vnitra v listopadu 1997 a stal se šéfredaktorem časopisu Respekt. Uplynul další více než půlrok a k moci se v ČR dostala úplně jiná vládní garnitura. Bude chytřejší nebo hloupější než klausovci a fendrychovci? Poučí se z jejich chyb a bude méně ideologicky zaslepená a víc praktická, bude víc schopna a ochotna hledět do světa?
Zatím vládnou o tom, co bude v ČR dál, velké pochybnosti. Lidi se raději politikou příliš nezabývají a soustřeďují se na jiné, spíše náhražkové činnosti. Výrazem smutku a cynismu je názor, který jsem slyšel minulý týden na moravském táboře:
Jediná naděje je nyní v tom, že ti, co si v minulých letech ve vládě nakradli a jsou nyní v opozici, budou novou sociálně demokratickou vládu účinné kontrolovat, protože vládní struktury za ta léta znají a vědí, kde se dá účinně krást.
Martin Fendrych si jistě ve své vládní funkci nenakradl. Určitě mu v tom zabránila jeho pevná náboženská víra. Byl však svědkem rozkladu jedné iluze.
Pevně však historie, kterou vylíčil, zapadá do jeho náboženského vidění světa. Na světě nemůžeme očekávat nic, než jen neúspěch. Jsme povinni se o úspěch snažit, žijeme ale v slzavém údolí. Malí Jardové se stali čarodějovými učni, uvolnili cestu silám, kterým nerozumějí a které nedokázali zvládnout. Po neúspěchu politiky následuje u Fendrycha odklon k rodinným záležitostem - stále častěji jezdí na hory, na Slovensko nebo do Rumunska, které jsou pro něho symbolem a zosobněním autentické reality:
Šel jsem nevybaven.
Byla to krása.
Nesl jsem tátu na zádech, jako jsme ho kdysi s Tomem tahali za hole na Kriváň, na Rakytov, na Krížnou, na spoustu hor. V Ráčkový žiaden sníh nebyl, šlo to dobře až k horní kolíbce, která je krásně opravená. Nad ní to začlo. Sníh, které se bořil, už jsem nemoh jít tak rychle, pořád se mi otvíral a zase zatahoval pohled na Klín, na Jakubinu, po pravý ruce letěl nahoru bok Bystrý. Mraky a cáry mlhy.
Musím tam vylízt, řekl jsem si.
Pak jsem se rval vzhůru sněhem, musel jsem zasekávat pohorky, abych neklouzal zpátky, pomáhal jsem si rukama, lezl po čtyřech, achillovka bolela, kulhal jsem, ale nic mi nevadilo, táhlo mě to nahoru, musel jsem, nebyl jsem.
Pod Blyštěm jsem se rozhod jít mimo cestu, stejně žádná nebyla, přímo bočním hřebenem nahoru. Byly tam holý pruhy, tráva a kameny, přecházel jsem sněhové jazyky a hledal bezpečná místa. Sníh se trhal, chodil jsem nad puklinami, aby se to se mnou neurvalo. Kolem všude spadlé laviny s velikými kvádry zahliněnýho sněhu. Po tom hřebenu jsem lezl asi hodinu, zábly mě prsty, jak jsem je zasekával do sněhu. Najednou jsem byl na hřebeni mezi Blyštěm a Bystrou, byl tam nafoukanej sníh, dolů sráz do Podbanského, šel jsem po své straně a přidržoval se rukama. Ostrý vítr, mlha, mraky, nic vidět.
A stál jsem na Bystré. Funělo tak, že jsem se musel držet dřevěnýho sloupu. Vytáh jsem tu dózičku a držel ji v rukách. Chtěl jsem vší silou zařvat na Slovutnýho "Rů-dóó!" nebo "Tatíí!" ale pak jsem se začal modlit modlitbu Páně, vítr mi rval slzy z tváří a já byl přitom šťastnej, že tam jsme: Růda, já a Bůh.
Otevřel jsem lahvičku, vítr ve vteřině, nepostřehnutelně vycucl popel a nesl ho do Vysokých, na Kriváň. "Vypadá jako spící Indián," říkal vždycky táta.
Jak jsem tam stál, mrakem se prodralo slunce. Bylo jak rozsvícenej lustr v Rudolfinu, vichr hrál tátova Wagnera.
Pak jsem běžel dolů na Blyšť, už jsem si zvykl a klouzal se po hraně mezi propastí a návětrnou stranou. (...)
Nepotkal jsem živou duši, a přece jsem tam nebyl sám. Má láska byla se mnou.
Jan Čulík
