pondělí 20. července

O B S A H

Co je nového v České republice:

  • Komentovaný přehled zpráv z ČR Zásah prot Global Street Party:
  • Český helsinský výbor: policie nezasáhla proti globální pouliční slavnosti přiměřeně - ČHV odmítá závěry policejní inspekce
  • Policie, která se sama kontroluje, nikdy nechybuje! (Vratislav Kuška) Česká televize:
  • Pořad "V pravé poledne" 19.7.1998: slovní průjem, v němž se nelze zachytit jediného faktu (Jan Čulík) Český tisk:
  • Články k ničemu v Lidových novinách o oblibě Spojených států v České republice (Jan Čulík) Češi v zahraničí:
  • Čtyřicáté výročí Společnosti pro vědy a umění Civilizační rozdíly:
  • Lidé v ČR jsou jiní: Nepřekvapuje mě, že Stroehlein už není v televizi (Michal Giboda, Portoriko) Školství a prosperita
  • Velmi dobrý článek o omezeném přístupu mladých lidí na vysoké školy v ČR napsal Ivo Možný pro MFD.



    Ikona pro Vaši stránku...

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|


  • Nepřijatí na univerzity: kdo má smůlu?

    Mladá fronta Dnes otiskla v pátek tento velmi závažný článek od Ivo Možného, který by měl vést k hlubší veřejné diskusi. Vezme si ho jako námět k zamyšlení pro přípravu série pořadů na toto téma třeba Česká televize? JČ

    Desetitisíce mladých lidí po celé republice, mnozí z nich s nesporným nadáním pro studium, dostávají v těchto dnech sdělení, že se pro ně pro nedostatek kapacit zavřela brána k vysokoškolské kvalifikaci. Mnozí píší beznadějná odvolání, jiní mají aspoň smutnou šanci zvážit, zdali se nezapíší ke studiu v oboru, o který nemají zájem, ale kam byli přijati, přestože nabídka míst na našich univerzitách neodpovídá ani počtem, ani strukturou poptávce po studiu i po absolventech.

    Veřejnost to nezajímá, kdo neuspěli, mají zkrátka smůlu, tak už to tu chodí. Tony Blair vyhrál volby, když nabídl svým voličům, že sestaví vládu, jež bude mít tři priority: vzdělání, vzdělání a vzdělání. Ukazuje to, kolik lidí v Anglii, kdysi kolébce průmyslové revoluce, ví, jaký význam pro ně má rychlý přechod k informační společnosti. Jen film Do naha! vynesl Angličanům loni víc než celý jejich slavný automobilový průmysl.

    Dnes už neprodukuje bohatství národů průmyslová výroba: více než polovina národního důchodu je tvořena ve službách. Ani služby už nejsou, co bývaly - ve vyspělých zemích se rozhodujícím zdrojem stal kvartér, služba informacemi. Logistika a povolání symbolických analytiků táhnou dynamikou růstu. Pro tato povolání je zapotřebí vysokoškolská příprava na fakultách, jaké starý režim nepotřeboval. Fatálně miloval točící se ozubená kola a kouřící komíny průmyslových hal, neb mentálně nikdy neopustil Marxovo devatenácté století. Na konci dvacátého století ho před zhroucením neubránily ani hory železa, které proměňoval v tanky.

    Žádná z českých vlád, které přišly po něm, však nepochopila povahu výzvy, před kterou stojí. Žádná neměla ve svém programu radikální restrukturalizaci vysokých škol a jejich dynamických rozvoj. Stavu českých železnic věnovaly desetkrát více pozornosti než stavu českých univerzit. Nedávno napsal Aviezer Tucker, Američan s krátkou, ale špatnou zkušeností s vysokoškolskou výukou u nás, že jsou to české univerzity, které odmítají přijímat více posluchačů. Je to veliká hloupost. Už několik let mají české univerzity stanovenou přesnou kvótu, kolik smějí přijmout studentů, a jsou ministerstvem školství pokutovány za každého, kterého přijmou navíc.

    Kvóta blokuje restrukturalizaci a ignoruje kvalitu univerzity: omezuje růst jednotně na čtyři procenta od daného stavu, bez ohledu na to, zda univerzita zakládá potřebné nové fakulty a vyučuje obory, které starý režim škrtil, i bez zřetele k tomu, zda je to univerzita dobrá anebo špatná. Ač tím měla reforma za' cít, po devíti letech stále ještě nemáme systém pravidelných hodnotících akreditací. Není to vina úředníků: k restrukturalizaci a reformě musí být politická vůle. Na ministerstvu školství se vystřídalo za devět let už pět ministrů, a ti, kteří tu pobyli déle, vyčerpali se na sporech s kantory základního a nižšího vzdělání, jejichž počty redukuje sama příroda, jak jim dramaticky klesá počet dětí ve třídách.

    Kolega Aviezer Tucker také s naivitou mladého Američana, jenž tu byl konfrontován se vskutku nadprůměrným výskytem profesorů, kterým by člověk nesvěřil odpovědnost ani za benzinovou pumpu, navrhuje redukci počtu univerzitních učitelů. Je to zlaté doporučení; v humanitních oborech je zajisté zapotřebí snížit počet přednášek a přenést těžiště studia z poslucháren do studoven, k práci s knihou. Chybí k tomu jen maličkost: ty knihy. Co si cizinec nedovede ani představit, je stav knihovních fondů na českých univerzitách a jejich přístupnost pro studenty.

    Po více než půl století tu nebyly fondy přiměřeně doplňovány, v oborech klíčových pro přípravu na informační společnost pak nebyly ani založeny. Studovny našich univerzit jsou podle západních norem i desetkrát poddimenzovány, pokud vůbec existují. Chybějí prostory, chybějí peníze na katalogizaci a na mzdy knihovníků. A je to horší: každým rokem dostávají univerzity na studenta méně peněz. Mnohé se vracejí do starého režimu a zastavují nákup knih ze Západu. Je to barbarské, ale ekonomická logika je neúprosná: pro české univerzity jsou učitelé laciní, knihy drahé.

    Odmítnutí uchazeče o studium musí být podepsáno děkanem vlastní rukou. Tři tisíce čtyři sta podpisů zabere dva trudné pracovní dny. Mám je za sebou, už mi zbývá podepsat jen těch sto sedmdesát úspěšných: jaká radost. Nesplní-li však nová vláda, co v opozici slibovala, totiž, že bude investovat především do kultivace lidského kapitálu a bude hájit šance nastupujících generací před přítomným sobectvím, přijmu jich ke studiu příštím rokem ještě míň.

    Desítky tisíc jich budou mít zase smůlu. Ale my ostatní, co nás to moc nezajímá, ještě větší. Půl století izolace od vývoje civilizovaného světa způsobilo, že se česká společnost špatně orientuje v prioritách. Nejenom běžný občan, ale vesměs ani jeho zástupce v parlamentě a bohužel ani velká většina novinářů nechápou, že pokud se České republice nepodaří v příštím desetiletí udělat rozhodný krok k deindustrializaci, nedosáhnou vyrovnání v životní úrovni s našimi sousedy do konce svého života ani naše děti.

    Pokud jde o vyhlídky střední generace, která zatím zestárne a bude na produktivitě těch, kteří dnes nedostali svou šanci, závislá jako poměrně bezmocní staří lidé, můžu být jenom rád, že jsem už dnes dost starý, abych se toho nedožil.

    IVO MOŽNÝ

    Autor je děkanem Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity


    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|