K dopisu Jana Sokola Marku Housovi
Když tak sleduji polemiku kolem českého školství, napadají mě dvě otázky. Ta první je, proč se Jan Sokol stal z úspěšného vývojáře (a učitele) vývoje software ministrem školství, když lidí, kteří něco takového umějí je málo, kdežto ministrem (včetně školství) může být každý, kdo je ve správný čas na spravném místě a ve správné straně.
Pokusím se na tuto otázku odpovědět sám, abych panu ministrovi neubíral jeho vzácný čas. Zakládám ji na optimistickém předpokladu, že Jan Sokol není pitomec (abych použil jeho vlastní slova o představě Marka Housy o něm), kterému jde o moc. Jan Sokol se mi jeví jako člověk, který by chtěl pro školství něco udělat.
Moje odpověď, s níž pan ministr bude nepochybně souhlasit, vede k otázce druhé, kterou zodpovědět neumím: Co se stalo s českým školstvím, že s tím má takový problém (a že se tato diskuse vůbec musí vést)?
V Československu přece existoval velmi ucelený systém výchovy, který pokrýval nejen široké spektrum potřeb pracovního trhu, ale i neméně široké spektrum intelektuálních a manualních schopností žáků opouštějících základní školy.
O jistých kvalitách československého školství svědčí to, že většina emigrantů neměla problém s uchycením se na západu. Zde je jeden příklad. V roce 1970 jsem se setkal v New Yorku se jedním kamarádem z Prahy. Byl mizerného třídního původu a tak se z osmiletky dostal jen na zámečnictví (a později, když se to přestalo tak brát, na jakousi průmyslovku pro letecké mechaniky). Z obavy, že se třídní původ zase dostane do popředí zájmu, emigroval po srpnu 1968, a našel práci u firmy Waldes. Když jsem se ho ptal, jestli bylo těžké práci sehnat, odpověděl, že ta místní paka (čímž měl na mysli produkty amerických škol) neumějí většinou víc než jednu operaci na jednom stroji a tak Češi, kteří se v učňáku naučili nejen vrtat a soustružit, ale i frézovat, svářet autogenem a elektrikou atd., měli dveře otevřené.
Vraťme se na chvíli k nabídce vzdělání, kterou na konci osmdesátých let školství nabízelo. Nejlepší bude kus čtverečkovaného papíru a na něm při spodním okraji obdélník znázorňující základní školu. Na výšku, každý čtvereček jeden rok. A hned nad ním, ve stejném měřítku dva roky další školní docházky (jakékoli) vedle učňovské obory dvou- a tříleté. A vedle čtyřleté učební obory a odborné střední školy a gymnasium, tedy školy s maturitou a nad nimi dvouleté nástavby, vedle vysoké školy a nad nimi postgraduální studium.
Chce-li si někdo znázornit systém kanadský, bude mít práci velmi zjednodušenou. Nad základní školou je gymnasium (tedy high school) a nad ní buď universita nebo odborná dvou až tříletá škola (college). V tomto systému se studenti opouštějící základní školu dělí do dvou proudů - většina jde na high school a menšina nikam. High school nedokončí z různých asi třicet procent studentů (tak zvaní drop-outs) a zbytek se pak snaží uchytit na odborných školách a universitách.
Kanadský systém je nepochybně přežitkem z časů minulých, kdy existovala velká poptávka po málo kvalifikované pracovní síle (stačilo zaučení) a high school byla především přípravou pro post-sekundární studium (lidí, kteří měli na to jít dál). Tento systém ovšem přestává vyhovovat a to zejména v situaci kdy je třeba tvořit pracovní místa na kvalifikaci náročnější.
Zvýšená potřeba vzdělání (dobré kvalifikace) a nedostatečné spektrum nabídky zde vede k přístupu "po high school se uvidí co dál". Vysoký počet studentů ovšem vede k rozmělňování kvality vzdělání, které high school poskytuje. Následuje nespokojenost na všech stranách (studenti, potenciální zaměstnavatelé, post-sekundární školy). Nejde ovšem jen o absolventy high school, ale a to možná především o ty, kteří ji nedokončili a nebo ani nezačali. Začíná se tedy flikovat, často pod záminkou moderních přístupů k výuce.
Kanadské problémy by byly daleko menší, kdyby zde existovala česká (v obecnějším smyslu zřejmě evropská) struktura vzdělávací soustavy. Kanadský systém má ovšem z hlediska vlády (nebo spíš vládnutí) jednu obrovskou výhodu proti onomu českému. Přesouvá totiž odpovědnost za vzdělání a (ne)uplatnění se na trhu pracovních sil na jednotlivce, přestože ten nemůže mnoho základních věcí vůbec ovlivnit. V takovém systému nemusí mít vláda žádnou představu o tom, jak se bude společnost dál vyvíjet, kolik bude třeba řemeslníků, historiků nebo zdravotních sester.
Právě tato vlastnost primitivního kanadského, respektive severoamerického modelu je lákavá pro politiky, kteří se snaží zbavit odpovědnosti, kde jen mohou. Nevím, do jaké míry zůstal český systém zachován. Doufejme, že Jan Sokol má pravdu v tom, že ne každý ministr je pitomec a že se to projevilo i ve školství.
Jan Sokol vyjádřil ve svém dopise Marku Housovi (BL, 29.6. 1998) obavu z toho co bude dělat zhruba třicet tisíc dětí, které nemají předpoklady udělat maturitu, kdyby se pominulo učňovské vzdělání. Měl by ovšem mít nemenší zájem o to, co bude dělat zbývajících šedesát tisic, kteří maturitu udělají. A jako člen vlády i o to co budou v budoucnosti dělat ostatní práceschopní v ČR.
Chtěl bych se v souvislosti s citovaným dopisem Jana Sokola zmínit ještě o dalších věcech. Tou první jsou hříchy předcházejícího režimu, berličky bez nichž se, jak se zdá, politikové nemohou obejít. I Jan Sokol jednu používá: "Je jeden z těžkých hříchů komunistické společnosti, že zařadila řemeslníky mezi "dělníky" a tím nadlouho diskreditovala."
To je nesmysl non plus ultra. Komunisti zrušili "živnost", jako způsob přijímání odměny za práci, to je pravda a tahle změna převedla řadu řemeslníků k "podzemní ekonomii", tedy melouchaření, protože lidé jsou vynalézaví doma jako v Kanadě a chtějí si přijít na své. Ukažte mi ale jediného automechanika, zedníka, topenáře, instalatéra, opraváře čehokoli atd., kterému by vadilo, že má v rubrice povolání s odpuštěním "dělník". Ukažte mi jediného spotřebitele, kterému by to bylo bývalo vadilo. Neznám žádného.
Pokud jde o odměňování, respektive motivaci učitelů, Jan Sokol píše o tom, že jeho předchůdce "pan Pilip udělal vcelku dobře, že zvýšil učitelům úvazky, jenže v nešťastné době, kdy jim klesly reálné mzdy".
Podle mě bylo počínání předcházejícího ministra ideologicky motivovanou pitomostí, jíž se zařadil do té kategorie ministrů, z níž jsem pana Sokola prve vyjmul. Jde totiž o součást líbivé populistické politiky, podle níž se dává neučitelům na vědomí, že na ně víc zbyde (třeba v podobě nižších daní), když se ušetří na státních výdajích. V rámci této propagandy se pak pár lidí zmíní o tom, že na tom učitelé nejsou proti "normálním" pracujícím tak špatně. Válejí si přece šunky dva měsíce o prázdninách a k tomu jejich úvazek je zhruba poloviční, proti normální pracovní době. Takže kde berou tu drzost chtít víc. V rámci závisti se tak získá podpora veřejnosti pro prodloužení úvazku - i tak přece budou za hodinu učení brát víc než ostatní.
Je pravděpodobné, že pověst ministra Pilipa (a platy učitelů) mohly být lepší, kdyby se bylo podařilo včas dostat od moci ty pitomce, kteří prošustrovali několik set miliard korun. Třetí věcí je jeho rázné odmítnutí článku, který mu Marek Housa poslal. Jde v něm o to, že někteří učitelé mohou v USA najít daleko lépe placená místa jinde a školství tedy opuštějí. To není žádná typická novinářská story, to je fakt. Jde o neschopnost vlády zajistit přiměřenou stabilitu školství. Odliv učitelů (pravděpodobně těch nejschopnějších) vyvolá potřebu vychovat víc učitelů, kteří, jakmile konjunktura jinde pomine, nenajdou uplatnění. Nestabilita je zásadním problémem současného světa a její důsledky, projevující se nejen ve školství, není dobré bagatelizovat.
PS Ministr Sokol se ovšem mohl a měl o jednom hříchu komunistů zmínit - a to v souvislosti s odměňováním učitelů. Chabé odměňování učitelů v padesátých a šedesátých letech vedlo nepochybně k úpadku zájmu o toto povolání. Feminizace školství (nemám nic proti učitelkám) odrážela právě tento fakt. Studium na pedagogické fakultě byla pro řadu lidí z nouze ctnost, k níž došlo, selhalo-li vše ostatní.
