čtvrtek 18. června

O B S A H

Co je nového v České republice:

  • Komentovaný přehled zpráv z ČR Česká televize:
  • Husákovská normalizace v České televizi pokračuje - pánové Klepetko, Šámal a spol. budou příčinou, proč vy lidé, žijící v ČR, asi zchudnete (Jan Čulík)
  • Bitva o Anglii: Proč byl z ČT vypuzen Ivan Kytka (Tomáš Vrba pro Novou přítomnost, citace v Lidových novinách 13.6. 1998) Školství, globalizace, ekonomika a předvídavost:
  • K problému (nezaměstnané) inteligence (Jiří Jírovec) ČR před volbami:
  • Zjizvené české město požaduje v Praze změnu (Reuters) Česko-německé vztahy:
  • Velvyslanec buduje mosty mezi Prahou a Bonnem (Die Welt, 18.6.1998, plus poznámka Aleše Zemana) ČR před volbami - čtenářské reakce:
  • Proč je 48 hodin před volbami zákaz kampaně? (Jiřina Fuchsová)
  • "Tyto volby nezmění radikálně v ČR vůbec nic" (K předvolební analýze Vratislava Nováka, Jiří Guth)
  • Nechtěné významy (Marek Houša)
  • Volební karta bude po hlasování odebrána (Jan Halva)
  • "Ondráš" rozmazává bamberskou aféru (Jitka Ulrychová)



    Ikona pro Vaši stránku...

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|


  • K problému (nezaměstnané) inteligence

    Jiří Jírovec

    Současná diskuse BL vyvolaná údajným výrokem ministra školství Jana Sokola o nebezpečnosti zlevění nezaměstnané inteligence (patrně všech lidí, kteří mají alespoň základní školu) otevírá nesmírně závažné téma přístupu politiků ke vzdělání. Bohužel příliš pozdě na to, aby se z něj stala "volební kauza".

    Ministr Sokol svým dopisem Janu Čulíkovi (BL, 12.6. 1998) naznačil, že nežije v současném světě. Jeho jazyk připomíná dosti nápadně předešlý režim ("zlovolná nenávist" s níž p. Kontra "zneužil" jeho výroky). Ministr navíc sám sebe vyvrací, když tvrdí, že všechno myslel prostě tak, že studenti musejí při výběru studijního oboru myslet i na to, čím by se jednou chtěli živit a uživit a o kus dál píše, že pohana z toho, že vysokoškolák dělá něco jiného (než se naučil) je v postkomunistických společnostech "dvojnásob nebezpečná".

    Domnívám se, že je nejvyšší čas vidět svět, takový jaký je a nazývat věci pravými jmény. Základním problémem současného světa je globalizace, presentovaná většinou jako nevyhnutelný proces ohledně zvýšení efektivnosti světové ekonomiky. Málokdy se však mluví o tom, že tento proces má i opačnou tvář. Snadné převádění investic po světě (v rámci maximalizace zisku) totiž destabilizuje bohaté země a devastuje země chudé. V souvislosti s tím dochází k obrovskému plýtvání lidským potenciálem, které působí proti tomu, co měla globalizace přinést.

    Svět je v zajetí schizofrenních ideologů, kteří na jedné straně tvrdí, že vláda se nemá do ekonomiky míchat (má privatizovat, deregulovat a nechat na soukromém sektoru aby se postaral o vznik pracovních míst) a na druhé straně prohlašují, ne nezbytně stejnými ústy, že povinností soukromého sektoru je hromadit bohatství pro investory a do toho, co se stane s nepotřebnými lidmi, mu nic není.

    Troufám si říct, že všechny slušné vlády světa zápolí s tím, jak odhadnout další vývoj a jak se postarat o vlastní národ. Hrozí-li postkomunistickým společnostem dvojnásobné nebezpečí, pak především od politiků, jejichž hlavním zájmem je udržet se u moci a tím u koryt, kde to sype.

    Nemám obavu o to, že by se český člověk neuměl přizpůsobit nové skutečnosti a změnit původní obor. Ostatně doba, kdy V+W zpívali "a když jsem dostudoval, doktorát jsem sroloval, do pouzdra jsem ho schoval a dělám v báru portýra" není tak vzdálená

    Jistě, ministr Sokol má pravdu, že je skutečnou tragedií, když desetitisíce lidí, kteří cosi poctivě studovali se z ničehož nic dozvědí, že o ně nikdo nestojí. To se ovšem děje po celém světě - pan ministr by se o tom v třeba v Kanadě lecos dozvěděl od učitelů a zdravotních sester. Rovněž 17000 zaměstnanců, které korporace Compaq hodlá propustit V USA a Kanadě, si svoje vzdělání, kdysi nosných oborů, strčí za klobouk. Někteří dočasně, jiní trvale.

    Vzdělání je investice do budoucnosti nejen pro jedince, ale i pro celou společnost. To je důvod, proč se ve značné míře financuje z veřejných zdrojů (jen zanedbatelné procento lidí má prostředky na zaplacení soukromého studia). Vláda, jako správce těchto prostředků, má zodpovědnost za to, kam se nasměrují a taky ji uplatňuje.

    Pokud ministr Sokol naznačuje, že každý kdo chce studovat třeba dějiny umění (a následky si přičíst sám) může a nikdo mu v tom nesmí bránit, není to zcela pravda. Počet studijních míst je totiž zatím dán především vládní dotací pro jejíž výši je "rozhodný dlouhodobý záměr veřejné vysoké školy, dlouhodobý záměr vzdělávací a  vědecké, výzkumné, vývojové, umělecké a další tvůrčí činnosti pro oblast vysokých škol a jeho každoroční aktualizace (dále jen dlouhodobý záměr ministerstva), typ a finanční náročnost akreditovaných studijních programů a programů celoživotního vzdělávání, počet studentů a dosažené výsledky ve vzdělávací a vědecké nebo výzkumné, vývojové, umělecké a další tvůrčí činnosti a její náročnost." (Zákon o vysokých školách 111/1998 Sb, Hlava I, Článek18, §4.)

    Z tohoto článku zákona jasně vyplývá, že si ministerstvo může dělat v rámci svého dlouhodobého záměru co chce. Do jaké míry se stane, že o lidi s daným typem vzdělání nebude nikdo stát je dáno právě kvalitou tohoto záměru, tedy schopností určit jakýmm směrem se bude vývoj ubírat.

    Ministerstvo školství se této odpovědnosti může vyhnout dvěma způsoby. Ten první je naznačen v dopisu ministra Sokola. Studujících je příliš mnoho a ministerstvo tedy musí na neudržitelnou situaci reagovat - nejspíš právě omezením dotací. Druhý způsob, ještě lákavější, spočívá v přenesení co největší (politicky ještě přijatelné) finanční zátěže na jednotlivce formou školného. To vypadá demokraticky, protože každý kdo má opravdový zájem a je ochoten právě do tohoto druhu vzdělání investovat, má dveře otevřené. Háček je samozřejmě v tom, že vidina vysokého dluhu odradí většinu studentů od oborů, které nejsou nosné.

    Argument ministra Sokola, že 30% populace (což je průměr z 20-40% mladých lidí, kteří v jeho příkladu studují) se nemůže živit vědou je absurdní. Většina lidí s odborným středoškolským a vysokoškolským vzděláním vědu nedělá (lékaři, ucitelé, umělci, většina inženýrů, právníků, ekonomů atd).

    Chtěl bych rovněž upozornit na ošidnost porovnávání českých a severoamerických poměrů. Tomáš Pecina v BL (15.6. 1998) uvádí, že na našich vysokých školách je, v přepočtu na počet obyvatel 5x méně studentů než třeba v USA. Tento rozdíl je nepochybně ovlivněn tím, že základem českého vzdělávacího systému je základní škola, z níž pouze část studentů odchází na gymnasia a z nich na vysoké školy. Podstatná část studentů pak prochází učňovským a středním odborným školstvím. V severní Americe je základem škola střední, většinou nepříliš kvalitní, z níž není takměř kam jít, kromě na universitu nebo college (určitá obdoba našich odborných středních škol).

    Na kanadské poměry není rovněž zcela aplikovatelné ani tvrzení Marka Housy z jeho dopisu ministru Sokolovi (BL, 15.6. 1998) o tom, že "zaměstnavatele (v oborech s vysokou přidanou hodnotou) nezajímá, co se člověk vyučil a jakou má odbornost, ale jaký má potenciál k dalšímu rozvoji". Tady každý ví, že musí všude zdůrazňovat svůj smysl pro týmovou práci a nezměrnou ochotu učit se novým věcem. O přijetí pak nakonec stejně rozhodne papír (potvrzení kvalifikace), doporučení a velmi často známosti.

    Do kanadských poměrů není přenosná ani informace o tom, že vysokoškoláci zneužívají možnosti být nezaměstnání a žít z podpory. Podporu v nezaměstnanosti totiž nedostane nikdo, kdo nebyl před tím po určitou dobu zaměstnán v místě na něž se vztahuje pojištění v nezaměstnanosti. Vrátím se ještě k odpovědnosti vlády za vzdělání. Smyslem dlouhodobé koncepce ministerstva školství není zajistit každému absolventovi umístěnku, ale postarat se o to, aby vzdělání bylo dostupné a vzdělanost národa, které není nikdy dost, se udržela na přiměřené úrovni.

    Přístup vlády ke vzdělání by měl být v popředí trvalého zájmu české veřejnosti. V této souvislosti bych chtěl poukázat na trik, který vlády s oblibou dělají, aby potlačily kritiku své činnosti. Ministrem školství (platí i pro zdravotnictví) je jmenován "slušný" člověk, který jakoby bojuje (v zájmu všech) o prostředky ze státní kasy, ale nemá tolik moci jako (většinou nepopulární) ministr financí a případně další vlivní ministři ve vládě. Veřejnost se ovšem nesmí zaměřit na toho dobrého chlapíka, který by chtěl, ale nemůže, ale právě na ty druhé, kteří v jeho závětří mohou prošustrovávat peníze, které pak chybějí právě ve vzdělání nebo zdravotnictví.

    Jiří Jírovec



    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|