Mlékárna

Jiří Jírovec

Neodvažuji se hodnotit článek britského nacionalisty Paula Johnsona (BL, 7.4. 1998) podle toho, co v něm je. Chci však upozornit na to, co v něm není. Paul Johnson se totiž nezmiňuje o tom, že bohatství, ať už je definujeme a dosáhneme jakkoli (co je vlastně bohatý národ?), vyžaduje od jeho správce schopnost udržet je. Jinak se rozplyne.

Přestože starost o udržení bohatství probíhá v nejrůznějších rovinách, základem úspěchu je nepochybně správné zhodnocení situace. Nedělat zbytečné chyby a nenechat se manipulovat.

K bohatství komunity, v níž žiji, přispívá mlékárna. Soukromá, jak se na místní poměry sluší a patří. Zisk samozřejmě zůstává majiteli, ale on i jeho zaměstnanci platí daně, kupují pivo v hospodě, jídlo v místnich obchodech a podporují to či ono. Zaměstnanců není mnoho - asi tak třicet. Kdyby práci ztratili, mělo by je městečko na  krku, peníze by z radnice plynuly opačným směrem a komunita by chudla.

Asi před měsícem zmizelo mléko "Laurentian View Dairy", tak se ta mlékárna jmenuje, z regálů místního supermarketu Atlantic-Pacific. Že prý je ta globální ekonomika a tak budou nadále dovážet o trochu levnější výrobky velkofirmy Beatrice.

Reakce na tuto změnu byla rychlá a jednoznačná. Vedení podniku se z několika míst, včetně místního poslance dozvědělo, že sice každý uznává jejich právo zvolit si dodavatele výrobků, jenže totéž platí ve směru opačném. Jinými slovy, pokud neodvolají rozhodnutí a neprojeví tím ohled k zájmům komunity, mohou si Beatrici strčit za klobouk. Během několika dní zvítězil zdravý rozum a věci jsou zase tam, kde byly.

Příklad, který jsem uvedl, je možná jakýmsi minimodelem možných budoucích vztahů mezi občanem a korporací, který předpokládá jistou rovnováhu mezi mírou zisku a odpovědností korporace k oblasti (komunitě) v níž operuje. Původní rozhodnutí, učiněné v několik set kilometru vzdáleném Torontu, bylo jistě učebnicově správné. Několik podpisů a vyšší zisk byl na světě. Jakmile se však do rovnice začlenila sociální a "neglobálně" ekonomická hlediska, přestalo stejné rozhodnutí dávat smysl. Lze argumentovat, že vedení korporace rádo změnilo původní rozhodnutí, kvůli hrozbě bojkotem (= ztráta zisku), ale je možné, že "poučená" korporace bude podobná rozhodnutí více zvažovat.

Malá komunita uspěla, a to velmi rychle, ve střetu s velkou korporací. Důvodem vitězství zdravého selského rozumu byla především dobrá informovanost lidí - místní noviny promptně vysvětlily čtenářům o co jde a jaký dopad na komunitu rozhodnutí muže mít - a fakt, že se lidi za věc vzali.

Napadlo mě napsat o mlékárně, poté co jsem si přečetl názor jednoho čtenáře na situaci Aera Vodochody. Cituji ze soukromého dopisu, takže vynechávám jméno:

"Celý problém je zakomponován uvnitř samotného Aera. V podniku podle zpráv existovaly asi čtyři skupiny pracovníků managementu, které šly proti sobě a nezávisle se snažily bojkotovat možný rozvoj podniku". To vypadá nelogicky, ale jen do té doby než autor dopisu vysvětlí, že: "Důsledkem (zvoleného mechanismu privatizace) byla snaha, nejčastěji původního managementu podniku, snížit cenu, za níž je možno podnik odkoupit, na nejnižší možnou míru. Podnik následně privatizovat (s tím, že) buď se podaří jej opět zdvihnout na původní úroveň, nebo v případě jeho pádu do oblasti agonie vysát z něj co jestě zbylo pro vlastní potřebu a takto získané prostředky použít pro vlastní podnikatelskou činnost (často obchodního, poradenského či podobně nevýrobního typu)".

Pokud jde o Aero, dopis pokračuje: "(Letadla) L29 Delfín a L39 Albatros se dobře prodávala Šmanagement však nereagoval na zájem o nákup L39 (poměrně velký zájem měla například Indie) a dokonce tento zájem úmyslně tajilŠhodnota podniku tak nazadržitelně klesalaŠ realizace těchto požadavků by nejen dokázala splatit dluhy, ale investovat i do rozvoje podniku a vývoje L159."

I kdyby měl autor dopisu jen částečnou pravdu, bylo by Aero stále odstrašujícím příkladem. Zajímalo někoho - zaměstnance, politiky, sdělovací prostředky - co se s Aerem děje? Nebo to byly klausovské "mikroprkotiny" nestojící za řeč - hlavně že se privatizuje?

Pokud management skutečně podnik oškubával v rámci přípravy pro privatizaci, tak proč si toho někdo nevšiml?

Popsal jsem případ mlékárna kvůli tomu, že daleko menší částky než miliardy stály v našem hrabství za pozornost a akci, protože si všichni dobře uvědomují, že na každý dolar a každé pracovní místo, které naši oblast opustí, budeme doplácet z vlastní kapsy. Je to neradostná pravda, v níž podle Václava Havla tady žijeme.

Zdá se, že na druhé straně Atlantiku pořád ještě vládne názor, že na takových maličkostech, jako je vytunelovaný podnik nesejde. Miliarda sem, miliarda tam, nikdo za nic nemůže, to je jen jakási daň pokroku. Je to lež a lidem by to mělo konečně dojít.

Jiří Jírovec