Andrew Stroehlein zase znovu--o mně
Clanek Andrewa Stroehleina v Britskych listech (20.3.98), nazvany "Jiri Pehe zase znovu", mne zaujal uz proto, ze potvrdil, ze jsem se pro Stroehleina evidentne stal objektem "vedeckeho" studia. Jeho prvni clanek o mne, publikovany na podzim minueho roku, byl prevzat z jakesi sirsi bakalarske ci magisterske prace, v niz Stroehlein (jehoz popiska rika, ze je universitnim studentem) zkoumal uroven ceskeho komentatorstvi ci cosi podobneho. Byl jsem v nem popsan jako nejmene demokraticky cesky komentator, predevsim proto, ze jsem v jednom ze svych clanku odmitl nutnost konani referenda o vstupu Ceske republiky do NATO. Podobny zasah si vyslouzil, pokud si spravne vzpominam, i Ondrej Neff.
Tentokrat mne Andrew Stroehlein kritizuje za to, ze jsem ve svem clanku nazvanem "Evropska unie stoji na obcanskem principu" (Slovo, 17.3.98) udajne nevysvetlil, co to obcanska spolecnost vlastne je, i za to, ze ceske spolecnosti vytykam jeji provincialismus. Jsem zvykly na polemicke odpovedi na sve clanky. Vitam je, nebot mi obvykle umoznuji dale premyslet o tematech, o kterych jsem jiz neco napsal. V pripade Andrewa Stroehleina mne ale zarazila jak skutecnost, že se jeho polemiky objevily v uplne jinem periodiku nez tom, ve kterem byly publikovany me puvodni clanky (kdyby mi pratele nedonesli kopii Britskych listu, vubec bych se o jeho clanku nedozvedel), ale i jeho velmi osobni ton a kategoricke usudky o mem zpusobu mysleni.
Pokud jde o otazku referenda o vstupu Ceske republiky do NATO, muzeme s odstupem nekolika mesicu rici, ze o zbytecnosti takoveho referenda se presvedcili i jeho mnozi puvodni zastanci, vcetne celeho jednoho kridla ceske socialni demokracie. Pokud si mne Stroehlein ve svem prvnim clanku vybral jako priklad nedemokaticnosti v teto otazce, mozna by mel ke svemu seznamu pripojit i celou plejadu ceskych politiku, vcetne Prezidenta Havla, a mnohych jinych komentatoru.
Pokud by Stroehlein byl opravdu dobrym a peclivym studentem, necitoval by z mych clanku selektivne. V nekolika z nich jsem totiz moznost referenda o vstupu do NATO nevyloucil, zejmena pokud cesti politici nedokazi obcanum radne vysvetlit vyhody a nevyhody clenstvi jinou cestou. Otazka referenda ale byla postupne natolik zpolitizovana, ze by se jeho konani nejspise zcela utopilo v politicke demagogii, ktera ma se samotnym meritem veci jen malo spolecneho.
Obecne jsem zastancem institutu referenda, ale nedomnivam se ze je samospasitelne a vzdy vhodne. Aby se vubec mohlo konat, nejaky zastupitelsky organ se nejprve musi dohodnout na jasne a smysluplne otazce a na jeho konani. Cesky parlament toho nebyl schopen. Nebyla to podle meho nazoru velka skoda, nebot v otazce clenstvi v NATO se opravdu nejedna o zasah do suverenity statu. Nedomnivam se, ze je na takovem nazoru nece nedemokratickeho. Nedemokraticke je spise, kdyz Stroehlein dava nalepky "nedemokratu" tem, kteri jinak institut referenda respektuji, ale v otazce vstupu do NATO si po zrale uvaze udelali jiny nazor nez on.
Pokud jde o Stroehleinuv posledni clanek o mne, zacina tvrzenim, ze opakuji znamou postkomunistickou mantru občanské společnosti. Pokud Stroehlein studuje politologii, mohl by vedet, ze občanská společnost neni zdaleka jen postkomunistickym tematem. Mluvi o ni napriklad mnohe dokumenty Evropske unie a diskutuje se o ni na ruznych prestiznich zapadnich forech. Doporucuji napriklad velmi zajimavy projev Hillary Clintonove na nedavnem davoskem ekonomickem foru.
Znovu musim pripodotknout, ze pokud by si Stroehlein opravdu prostudoval alespon vetsinu mych clanku pred tim, nezli se pusti do formulovani svych radoby objektivnich tezi, vedel by, ze jsem obcanskou spolecnost definoval mnohokrat a mnohem dukladneji, nez to cini on ve sve polemice. (Odkazuji napriklad na clanek v Hospodarskych novinach z 30. 1. 98). V clanku ve Slove, se kterym Stroehlein polemizuje, jsem si detailni definici odpustil nejenom proto, ze na ni nebylo v clanku tohoto druhu misto, ale i proto, ze nebyla pro celkove vyzneni clanku relevantni.
Pokud jde o rozvoj obanske spolecnosti, souhlasim, ze se za poslednich nekolik let pomerne rychle rozvinula. Otazkou ovsem je, zda se obcansky princip stava urcujicim identifikacnim principem ceske spolecnosti, a nebo, zda stale jeste prevlada spise pokrevni, kmenova identifikace, ktera vetsinove populaci zabranuje, aby tolerovala menšiny. Otazkou tez je, jaky je charakter ceske obcanske spolecnosti. Zatim v ni temer uplne chybi sfera takzvanych "public policy" skupin a iniciativ, jako jsou ruzne think-tanks, ktere hraji velmi dulezitou roli pri zkvalitnovani politickeho a hospodarskeho rozhodovani v modernich zapadnich spolecnostech.
Ve svych clancich jsem mnohokrat zduraznil, ze obcanskou spolecnost nelze naoktrojovat ci budovat shora. Takze si nejsem jist, co Andrew Stroehlein mysli, kdyz rika, ze neco takoveho nejde, at si to "vlivny intelektual preje jakkoliv intenzivne". Obcanska spolecnost je vskutku slozity organismus, ktery roste zezdola. Stat ale muze obcanske spolecnosti prekazet a nebo ji naopak pomahat, napriklad dobrym zakonodarstvim o neziskovem sektoru. Klausovy vlady v teto oblasti selhaly.
Bylo by tezke presvedcovat o ceskem provincionalismu nekoho, jako je Andrew Stroehlein, ktery Ceskou republiku sice studuje, ale, jak se zda, spise jen z povzdali. Nejsem zdaleka jediny, kdo ve svych clancich upozornuje na ceskou sebestrednost a provincialni sebezahledenost. O tomto jevu mluvi opakovane i Prezident Havel, cetni komentatori, a nove i ti cesti politici (jako napriklad Jan Ruml), kteri jeste nedavno podobne uvahy smahem odmitali.
Andrew Stroehlein se snazi dokazat, ze provincialem jsem predevsim ja, nebot pry pouzivam pojmy jako "my" nebo "nas", kdyz mluvim o Cesich. Nutno podoknout, ze po svem navratu z temer patnactileteho exilu pred tremi roky jsem mel s nekterymi periodiky spory, kdyz v mych clancich nahrazovaly napriklad pojem "Cesi", kteremu jsem rozumel v obcanskem smyslu, slovem "my." Na druhe strane pouzivani pojmu jako "my" nebo "nas" opravdu nemusi indikovat jakysi druh nacionalisticke vylucnosti. Jsou to genericke pojmy, kterym kazdy rozumi, pokud chce rozumet. Rikam-li "my", mohu v urcitem kontextu opravdu myslet pouze vetsinu, kdyz "nas" (vetsinu) kritizuji za postoje k mensinam. Jindy je jasne, ze slovo "my" znamena "vsichni obcane ci obyvatele statu". Opravdu si ale nemyslim, ze se o ceskem provincionalismu dozvime vice, pokud zabredneme do hadek o semanticke vyznamy pojmu.
Na zaver bych chtel podotknout, ze clanek, ktery v Andrew Stroehlenovi probudil nutkani mne vykreslit jako provincionalniho ceskeho nacionalistu, ktery napriklad zneuznava romskou mensinu tim, ze pouziva pojmu "my", zpusobil i to, ze jedno romske periodikum, jehoz redaktorum se clanek velmi libil, mne pozadalo o prispevek. Z meho clanku si redaktori vzali to, co v nem bylo opravdu podstatne a nelpeli, lidove receno, na ptakovinach. Pro Andrewa Stroehleina z toho, domnivam se, vyplyva ponauceni: byt dobrym kritikem, znamena byt poucenym kritikem. Vyplaci se tez diskutovat o meritu veci, nikoliv zacit tim, ze si nejprve onalepkuji, a tak zdanlive znemoznim, autora stati, se kterou chci polemizovat. Jinak se Stroehlein vydava nebezpeci, ze bude vniman pouze jako ponekud nezraly, radikalni vecny student.
