Vykutálené fondy, pražské noviny a my hoši, co do toho pořád chceme mluvit
(Polygon, 1/1997, napsáno 26. prosince 1996)
Už tomu bude pomalu rok, co upozornil Ladislav Šrédl v MD Dnes 9.3. 1996 na podivnou situaci, že rok po skončení druhé vlny kupónové privatizace třetina fondů ještě nevydala své akcie nebo podílové listy, čímž zcela jednoznačně upírá svým vlastníkům právo na majetek. Některé společnosti prý vydání akcií už vůbec za svou povinnost nepovažují a s akciemi podniků volně nakládají. Kapitálový dozor ministerstva financí je prý bezmocný, protože zákon sice fondům striktně nařizuje akcie či podílové listy vydat, ale žádné jeho ustanovení se již nezmiňuje o tom, do kdy to musí být.
Trochu mě to tehdy dohřálo, i sedl jsem a napsal krátký příspěvek do MF Dnes o tom, co že by se jako případně v této věci dalo podniknout. Příspěvek otištěn nebyl, v tomto ohledu mám již dávno obdobné zkušenosti jako kolegové Frýbort a Beneš (Polygon 8/96), jako vždy jsem rychle vychladl a odložil věc ad acta. Nedávno se ovšem k tomuto tématu vrátil Václav Klaus, který po schůzi vlády prohlásil, že jsou k dispozici dostatečné legální prostředky pro vykonávání dozoru ve finanční sféře, ale že nejsou využívány. Asi to bylo v souvislosti s prohlášením Michaela Noela ze Světové banky pro obnovu a rozvoj (EBRD) (LN 12.12.1996), že za klíčový a prvořadý problém EBRD považuje nedostatečné využití pravomocí, které současná legislativa bankovnímu dozoru přiznává.
Vytáhl jsem proto znovu svůj článek a předkládám jej čtenářům prostřednictvím Polygonu, aby společně se mnou uvažovali, proč asi MF Dnes (deník zásadně provládní!) odmítá uveřejnit kratičký příspěvek o tom, jak by bylo nepochybně možno rychle provětrat ovzduší ve finančním světě.
Jakkoli je možno zaujmout z různých důvodů k činnosti parlamentu velmi kritické stanovisko, v tomto případě je opominutí lhůty v zákoně nepodstatný nedostatek, které lze v normálně fungujícím soudním systému napravit bez další účasti parlamentu. Podá-li totiž DIK nebo skupina DIKů žalobu pro nevydání akcií, musí soud nutně dojít k závěru, že postavit se na stanovisko fondů, že lhůta k vydání není zákonem stanovena, znamená, že fondy nemusejí akcie vydat nikdy. To by znamenalo pro DIKy ztrátu jejich majetku: jelikož však soud musí kromě uplatňování zákonů v jejich rámci i chránit přirozená práva občanů, je plně oprávněn stanovit přiměřenou lhůtu pro vydání akcií. Fondy věděly, že budou muset vydat DIKům akcie či podílové listy, a protože druhá vlna trvala měsíce, měly dost času se na to připravit. Jednoměsíční lhůta po skončení druhé vlny by byla - jako příklad - v daném případě zcela přiměřená. Je ovšem nutné, aby soudní rozhodnutí mělo příslušnou váhu, to znamená citelné sankce v případě jeho neplnění včetně trestu odnětí svobody pro odpovědné pracovníky fondů - pokuty by totiž byly evidentně placeny z kapes DIKů. Bylo by dále zcela na místě, kdyby takovou žalobu podalo místo DIKů přímo ministerstvo financí, které by s rozsudkem v ruce mohlo zdivočelé fondy snáze přivést k rozumu.
Celkem se zdá, že podobné situace vznikají pod tlakem hlučných "hurá-liberálů", hlásajících, že se smí všechno, co není přímo zákonem zakázáno, což nemůže - jak ukazuje současná praxe - vést jinak než do právního Absurdistánu. Koupíte-li si v obchodě zboží za 60 Kč a zaplatíte stokorunou, stanoví vůbec nějaký zákon výslovně, že vám prodavač musí vrátit 40 Kč a v jaké lhůtě? Hned, za hodinu, zítra večer?
V tomto a podobných případech vyžaduje situace mnohem aktivnější postoj předsedy Nejvyššího soudu a ministra spravedlnosti, jejichž úkolem je harmonizovat soudcovskou interpretaci různých, řekněme to trochu fotbalově, "standardních situací" v soudní praxi. Korektní a účinná soudní interpretace toho, co je v nějaké situaci přiměřené, by mohla zcela jednoduše výrazně přispět k lepší ochraně přirozených práv občanů i tam, kde je zákon vágní nebo má i zjevné mezery. Nedávný, s úsměvem pronesený výrok předsedy Asociace soukromých rádií, Michala Zelenky (Respekt 47/95, str. 5), že u soudu "zhruba 45 procent hudby může být i osmdesát procent," ukazuje jasně (bez ohledu na meritum věci), že už je opravdu na čase něco v této věci podniknout.
Můj příspěvek se možná redakci zdál příliš konkrétní a tedy agresivní a skončil proto v koši. Mimo to do toho nemám z ciziny co mluvit. Ostatně ukládat tresty odnětím svobody podvodníkům, kteří okrádají občany o stamilionové či miliardové částky, se přece nesluší v zemi, která po dlouhých letech útlaku zase zavedla demokracii. Takže asi po půl roce se Ladislav Šrédl s kolegou Vršeckým mohli v MF Dnes 26.10.1996 zase jednou s klidným svědomím rozhorlit, že neochota státu stíhat rostoucí nepravosti a podvody na kapitálovém trhu může snadno podrýt důvěru nejen v tento trh, ale i v celou vládu.
Ve Sloupcích Jana Beneše (Polygon 8/96) si stěžuje J. Kudláček, že je v téhle zemi celkem jedno, co se v novinách napíše. Můžete o někom z vlády dokázat, že je lump a krade. Nestane se vůbec nic, zůstane v klidu ve funkci a nikoho to nezajímá.
Otázka je, zda redakce MF Dnes tento princip uznává a můj příspěvek neuveřejnila, "protože stejně nikoho nebude zajímat", nebo má zájem, aby se o věci psalo, ale nic neřešilo, anebo se drží dnes již klasického principu: "Co von nám do toho bude z Holandska mluvit!"
