Z dalších reakcí:
Reakce spisovatelky Ivy Kotrlé, zveřejněná v Listech č. 1/1996:
Po ukončení diskuse se mne Jan Čulík zeptal na můj názor ke svému příspěvku. A nemohla jsem než s ním souhlasit. Kdybych měla stručně vyjádřit, jakou naléhavou notu jsem v něm zaslechla, pak bych použila následující příměr: český intelektuál (potažmo československý) dostal listopadovou revolucí šanci - jak svět pro lidi ochránit. A nejen před totalitou komunismu! Nejen před ní. Takto oslovený intelektuál v Československu, včetně účastníků disentu, dal ale přednost dobové funkci: začal pomáhat politické myšlence a politikům soudobým, posedlým chutí - jak co nejprudčeji československý svět rozdělit a opanovat. Ano, získat něco naprosto svého: privatizovat či alespoň v rámci nově přestavované společnosti upevnit své společenské postavení, pokud možno nezvratitelně. Ona nezvratitelnost těchto novodobých poměrů leží i úspěšným disidentským intelektuálům na mysli, proto tak prudká reakce na Čulíkův příspěvek. On, exulant z kolebky thatcherismu, si dovolí (málem z pozic ideologie Labour party) kritizovat dušnost současných vládnoucích intelektuálů ve vlasti!
Nejprudčeji reagovali ti, jejichž společenské postavení je v české společnosti na úrovni váhy ryzího zlata: dva učitelé Karlovy univerzity, šéfredaktor prestižního týdeníku a předseda Parlamentu. Nemíním setkání hodnotit jako výjimečné, pro mne to ale byla jediná příležitost v roce zaměnit domov za náraz dlouhodobějšího kulturního setkání. Proto jsem dlouze nad vším uvažovala, po dobu několika týdnů. Je totiž projevem diletantismu, píše-li se s vážnou tváří, že lidé s disentu získali vhodné společenské uplatnění po listopadu 1989. Dávam za pravdu názorům bývalé mluvčí Charty 77 Heleny Klímové, která spolu s Alenou Hromádkovou zpracovala (dotazníkovým způsobem) více než tisícovou společnost signatářů Charty: ve své většině zůstali na společenském dně po Listopadu, stejně jako před listopadem 1989. Míním tím možnost bez pojmu náhodných restitucí či výher v loterii. Znám signatáře z moravského venkova, kteří se jednoznačně zapojili do revolučního polistopadového dění v okresních městech, někteří dokonce rychle odešli z privatizačních komisí (Prostějov), když jim byly nabídnuty (skoro zadarmo) výhodné parcely u Plumlovské přehrady, a podobně. Tito lidé přece nevážili signatářství Charty za polistopadové "zbytkové statečky". Pokud by tak i byli učinili, historie (i ta lokální) by si je stejně vyhmátla. A zobrazila by jejich polistopadové počínání.
Dnes na Jihlavsku například nemohou již chodit zase ani do hospody, aby jim ti, kteří kdysi nad jejich signatářstvím kroutili hlavou, v lidové samospravedlnosti nevyčítali: To jsi v Listopadu pěkným dacanům pomáhal k moci! Co jim já mám říci, když se mi o této své zkušenosti vesnických traktoristů zmiňují v roce 1995? Jsem přesvědčena, že osamocenost lidí z disentu (pokud je Bůh nevybavil nějak výjimečným talentem) dál v polistopadovém prostředí pokračuje a mnohdy je doprovázena propadem pod sociální síť. (Je nutné i zmínit desítku signatářů Charty 77, kteří po listopadu 1989 spáchali sebevraždu.)
Můj názor nemusí být přijatelný pro ty, kteří před Listopadem i po něm prošli odlišnou životní zkušeností. Vždy jsem si totiž vážila víc lidí z exilu, než zde ve vlasti, a dávala jsem to zřetelně najevo. Ti venku mi připadali lépe informovaní o světových trendech, a dokonce mi účinněji pomáhali než lidé ve vlasti. Tak i po Listopadu jsem neuspěla u komise ministerstva kultury při žádosti o podporu při vydání dvou knih: začala jsem se tedy živit manažerskou, zásadně neliterární a nekulturní činností a knihy si vydala vlastním nákladem (bez času k jejich rozprodání, takže je schovávám doma na půdě). Pokud mi v Atlantisu vydali sbírku, opět ji dotovali i po listopadu 1989 lidé z exilu. Domov je tedy pro mne celoživotní pastí společenskou, jen díky lidem z exilu jsem kdysi mohla své texty zvýraznit. Dnes již vlast chápu jako místo, kde se vydělávají peníze, a je pak nutné jejich část přes vlastní peněženku pasírovat do kultury. (Čtvrtým rokem vydávám v kuchyni literární měsíčník Akord. S pouhými stovkami čtenářů - a ti nejnadšenější jsou opět z exilu.)
Snad i z těchto důvodů jsem při diskusi nad textem Jana Čulíka stála při étosu jeho názorů, oprávněně kritických. Připadám si osobně jako exulantka v této vlasti: po rozpadu socialismu jsem jen získala možnost pobavit svou šedou kůru mozkovou zatížením a věnovat své úsilí především středostavovskému získávání hodnot (materiálních). Tak jsem si po Listopadu zakoupila finský domek na samotě s kouskem vlastního lesa, co nejlépe zrekonstruovala bydlení v Praze i v Brně, dalším svým dětem umožnila univerzitní vzdělání v zahraničí, to vše s překvapeným vědomím, že předchozí desetiletí v disentu jsem žila na rodinně špatné stezce. Kdybych si však zachovala disidentskou mysl a nenechala se ohloupit možnostmi tržního prostředí, polehávala bych při společenském zapomnění na jeho krutém dně, ale možná s takovým literárním textem v ruce, jaký již nikdy nenapíši. Čulík svým dryáčnickým textem oslovoval ve mně dryáčnost mých pochybení po Listopadu, a nemohla jsem mu než pravdivě říci:
Ano, souhlasím s tvým příspěvkem. Nesouhlasem bych namlouvala sama sobě, že jsem dobrá a neúhybně sleduji - ale co? Oba Václavy?
Ze stovek a tisíců drobných pochybení vznikají po tisíci dnech přímé dálnice falše...
Ano, dálniční síť se v ČR úspěšně, za poplatky, rozvíjí. K tomu přispívám svými všedními dny, v neděli si dovoluji souhlasit s Čulíkem.
