Věčné zájmy Velké Británie
William Waldegrave (ministr bývalé britské konzervativní vlády)
Daily Telegraph, 16. února 1998, zkráceno
(Daily Telegraph je britský konzervativní deník.)
Jaký je zájem Velké Británie v nynější irácké krizi? Odpověď je mír, jako vždycky. Británie je nyní - jako tomu bylo vždycky - neobyčejně závislá na obchodu. Velký britský úspěch ve finančních a jiných službách se pravděpodobně řádně neodráží ve statistikách. Británie má maximálně největší zájem na stabilitě a míru: nestabilita a válka jsou nepřátelé obchodu: to, co ohrožuje obchod, ohrožuje britský národ.
Pro nás nikdy nebylo racionální alternativou - na rozdíl řekněme od Spojených států či Francie - jít do války, kromě případů, kdy jsme byli přesvědčeni, že náš zásah ve válce přispěje k záchraně mezinárodního pořádku. Tak, jako jsou vášnivými odpůrci válek multinacionální společnosti, stejnými odpůrci válek jsou i národy, jejichž bohatství plyne ze zahraniční obchodní výměny.
Jediným dnešním garantem - i když nedokonalým - mezinárodní rovnováhy i mezinárodního práva . je hegemonie Spojených států, začleněná do právního rámce OSN. Podtrhl to včera i labouristický ministr obrany George Robertson. Amerika je ovšem méně spolehlivým obhájcem světové stability, než jakým byla v době své hegemonie Británie, neboť jsou Spojené státy daleko více soběstačnější, než jaká byla Británie: svět viděl důsledky v roce 1919.
Nicméně, Amerika sdílí s viktoriánskou Británii zájem na udržování pořádku, který ji poskytuje výlučný světový vliv. Ještě podstatnější je, že USA je demokracie. Demokracie nevedou agresívní války, pokud nedospějí k přesvědčení, že na ně někdo útočí. Demokracie je, jako volný obchod, dobrá pro mír. Amerika je proto jediným realistickým světovým garantem míru, je to také jediná mocnost, která má pro to bohatství a technologii, takže při bránění míru má určitou šanci uspět.
Británie potřebuje mezinárodní pořádek. Jen Amerika má vůli a prostředky zajistit existenci mezinárodního pořádku. Ergo, Británie by měla podporovat Spojené státy. To ovšem neznamená, že by ta podpora měla být slepá: Spojené státy dělají chyby a udělaly v minulosti vážné chyby, zejména v jihovýchodní Asii a v latinské Americe.
Občas mají Spojené státy znepokojující tendenci propadnout téměř náboženskému přístupu k zahraniční politice, a to zamlžuje jejich soudnost. Domácí zájmy někdy převažují nad dlouhodobou politickou strategií.
Proč máme zrovna my, v Británii, nyní podporovat Spojené státy? Faktem je, že bez Británie by USA neměly v této části světa skoro žádného spojence. Německo? Francie? Itálie? Francie a Německo budují především stavbu evropské jednoty. Obě země pohlížejí velmi dvojznačně, a to je mírně řečeno, na potřebu vojenského zásahu na Blízkém východě. Ani Francie ani Německo nemají tak přesné zpravodajské informace, jako Británie a Amerika.
Musíme nyní učinit rozhodnutí - a není to poprvé - mezi špatně vypracovanou americkou politikou a mezi žádnou americkou politikou. Jak argumentuje John Keegan dnes v tomto listě, bombové útoky na Irák nijak nezabrání tamějšímu gangsterskému režimu v další výrobě a případnému užití biologických a chemických zbraní. Možná to situaci ještě zhorší. Není vyloučeno, že oplátkou za západní letecké útoky poskytne Saddám Husajn tyto zbraně teroristům.
Američané selhali v diplomatickém úkolu vytvořit pracným, trpělivým, dlouhodobým vyjednáváním na Blízkém východě pevnou koalici. Součástí vyjednávání by mělo být také izraelsko-palestinské narovnání. Zbývají nám nyní jen letecké útoky.
Přesto však opustit Američany nyní by bylo větší katastrofou. Riskovali bychom, že se Amerika stáhne do sebe a tím bude světový mír destabilizován daleko víc, než jak by si Británie přála. Britský premiér má tedy pravdu. Jen pevně doufám, že jeho poradci naléhají intenzívně na amerického prezidenta, aby vysvětlil, co se stane, až letecké útoky proti Iráku selžou.
