Měl Marx přece jen pravdu?
Komunismus je možná mrtev, ale Marxova kritika kapitalismu je nyní považována za velmi přesnou - a dokonce i pravicoví ekonomové chválí jeho názory, píše New Yorker
Autor článku v časopise New Yorker, John Cassidy, strávil letos v létě víkend na Long Islandu na chatě přítele z univerzity: inteligentního a věcného Angličana, který pracoval jako vysoký úředník v britské státní službě a jedné finančnické firmě v londýnské City. Nyní je čelným analytikem ve velké investiční bance na Wall Street v New Yorku.
"K mému překvapení," píše Cassidy, "začal tento finanční analytik hovořit o Karlu Marxovi."
"Čím delší dobu trávím na Wall Street," uvedl, "tím více jsem přesvědčen, že měl Marx pravdu."
Cassidy předpokládal, že analytik vtipkuje.
"Na ekonoma, který vzkřísí Marxe a dá to všechno do koherentního modelu, čeká Nobelova cena," pokračoval analytik docela vážně. "Jsem naprosto přesvědčen, že Marxův přístup je nejlepším způsobem, jak analyzovat kapitalismus."
Cassidy byl skutečně překvapen. Během studií ekonomie začátkem osmdesátých let v Oxfordu měli studenti pro Marxe jen pohrdání. Nicméně, když Marxe nyní chválil Cassidyho bývalý spolužák, nyní významný finančník na Wall Street, Cassidy si opatřil Marxovy knihy (Teorie nadhodnoty, Německá ideologie, Osmnáctý Brumaire Ludvíka Bonaparta) a přes léto je podrobně nastudoval.
Marx ovšem mnohdy píše zcela nesrozumitelně, přiznal frustrovaný Cassidy. Nicméně, Cassidy postupně začal chápat, co měl finančnický přítel na mysli.
Marxovo dědictví bylo zamlženo pádem komunismu. Jenže komunismus Marxe příliš nezajímal. Marx byl analytikem kapitalismu, a měl by být posuzován výlučně jako analytik kapitalismu. Mnoho rozporů a konfliktů, které viděl v kapitalismu Velké Británie devatenáctého století, posléze odstranily reformistické vlády. Nyní se ale mnohé tyto konflikty objevují znovu, jako proměnlivé viry.
Ano, píše Cassidy, mnoho z toho, co psal Marx, jde čtenáři silně na nervy. Ale pak v jeho knihách najdete fascinující odstavce o globalizaci, o nerovnosti, o politické korupci, o monopolizaci, o technickém pokroku, o úpadku vysoké kultury a o degenerujícím vlivu moderní existence. Jsou to všechno otázky, s nimiž se dnes ekonomové potýkají znovu - a někdy si ani neuvědomují, že kráčejí v Marxových šlépějích.
Jako většina myslitelů, Marx vytvořil většinu svých nových myšlenek, když mu bylo kolem dvaceti až třiceti. Po zbytek života je pak rozpracovával.
Marxovu hlavní novou myšlenku, kterou zformuloval v knize Německá ideologie (1846), nedávno shrnul několika slovy politického sloganu pro pracovníky Clintonovy předvolební kampaně jeho tehdejší poradce James Carvile: "It's the economy, stupid." "V první řadě jde vždycky o ekonomiku, blbečku."
Marx sám užil termínu "materialistický koncept historie" a tento koncept je nyní všude tak obecně přijímaný, že ho používají analytikové všech politických přesvědčení a neuvádějí, že autorem myšlenky byl Karl Marx.
Když argumentují konzervativci, že sociální stát musí být zlikvidován, protože potlačuje soukromou podnikavost, nebo když poukazují na to, že se Sovětský svaz rozložil, protože se hospodářskou efektivností nemohl vyrovnat Západu, přijímají Marxův argument, že hospodářství je motorem lidského vývoje.
Kapitalismus podle Marxe způsobuje, že se lidé podřizují primitivní hrabivosti. "Peníze jsou odcizenou esencí lidské práce a lidského bytí. Tato odcizená esence člověku vládne a člověk ji zbožňuje," napsal Marx. Možná to formuloval trochu tvrdě, ale není to pravda?
Degenerace lidové kultury, aby se dosáhlo co největších finančních zisků, o tom také psal Karl Marx. Argumentoval, že kvalita umění, které daná společnost produkuje, je odrazem hmotných podmínek, které v dané éře vládnou.
Komunistický manifest z roku 1847 - 1848 byl napsán ve spěchu, na žádost Marxových přátel z Komunistické ligy. Obsahuje spoustu propagandistických pasáží, které znějí jako slova šílence.
Kromě toho však se podle Cassidyho Marxovi v Komunistickém manifestu podařilo vysvětlit, jak kapitalismus funguje:
"Buržoazie vládne sotva 100 let a vytvořila větší a silnější výrobní síly, než jaké se podařilo vytvořit veškerým předchozím generacím," psal Marx. Tento obrovský rozvoj, průmyslová revoluce, není omezen na žádnou jedinou zemi, protože je neustálá potřeba nových trhů, a ty "shání buržoazie po celém světě". Kamkoliv podle Marxe buržoazie pronikne, ochromí a zlikviduje tradiční způsoby života. "Veškerý starý národní průmysl byl zničen anebo bude zničen," píše Marx. "Odstraňuje ho nový průmysl, a nutnost nové technologie zavádět je pak otázkou přežití pro všechny civilizované národy." Netrpí tím jen místní podnikatelé. Celé kultury jsou likvidovány nezadržitelnou silou modernizace a mezinárodní integrace. "Intelektuální tvorba jednotlivých národů se stává obecným majetkem," psal Marx. "Národní jednostrannost a úzkoprsost začínají být nemožné, a z četných národních a místních kultur vzniká jediná, světová kultura."
Globalizace je nejmódnějším slovem konce dvacátého století, ale Marx předpověděl většinu jejích charakteristických rysů už před 150 lety. Kapitalismus nyní už značně pokročil při přetváření světa na jednotný trh. Nic nezastaví permamentní revoluci, kterou představuje kapitalismus. "Neustálé podvracení všech existujících společenských řádů, trvalá nejistota, trvalý neklid - všechno toto odlišuje buržoazní epochu od předchozích epoch," psal Marx.
Globalizace bude v nadcházejícím století největším politickým problémem. Podle nedávné studie Světové banky se do 25 let stanou Rusko, Čína, Indie, Indonésie a Brazílie světově vlivnými průmyslovými mocnostmi. To jen zvýší konkurenční tlak na všechny ostatní rozvinuté země.
Mnozí ekonomové nyní varují před zintenzivňující se globalizací. Současní kritikové užívají suššího jazyka než Marx, ale jejich argumentace je obdobná: "Mezinárodní integrace trhů pro zboží, služby a kapitál nutí společnosti, aby měnily své tradiční zvyklosti a velké části těchto společností proti tomu bojují," napsal Dani Rodrik z harvardské univerzity, ve významné knize Has Globalization Gone Too Far? (1997). Rodrik pokázal na to, že dětská práce, podniky vyhýbající se daním, a uzavírání amerických továren jsou všechno rysy globalizace. Necitoval, že to má z Marxe - asi by to neprospělo jeho kariéře - ale uzavřel, že pokud svět nebude schopen nynějším globalizačním trendům čelit, dojde k "společenskému rozkladu".
V Kapitálu se pokusil Marx definovat ekonomické zákony moderní společnosti. V tom zcela selhal. Jeho matematický model ekonomie, založený na myšlence, že práce je zdrojem veškeré hodnoty, obsahoval množství vnitřních rozporů a málokdy se o něm dnes seriózně píše. Mnoho hospodářských nástrojů, které užívají dnes ekonomové, v šedesátých letech 19. století ještě neexistovalo.
Marx si však povšiml jedné jiné, významné skutečnosti - totiž že kapitalismus má tendenci vytvářet monopoly, a proto je nutno ho přísně regulovat. Zdálo se, že tento problém byl posléze vyřešen politickými reformami. Jenže v posledním desetiletí dochází k obrovskému množství spojování podniků v mnoha podnikatelských sférách - v zábavním průmyslu, v lékařství, ve zbrojařství, ve finančnictví.
Hlavním Marxovým úspěchem byl, že umístil podnikatele a motiv zisku do čela a do ohniska hospodářského vývoje. Ekonomům toto mnohdy dodnes nedošlo.
V Marxově modelu jsou kapitalisté ohroženým živočišným druhem, jsou neustále pod tlakem konkurentů, kteří se snaží proniknout na jejich trhy a ovládnout je. Proto musejí podniky zlevňovat své výrobky, investovat do technologií, ulehčujících práci a vyvíjet nové výrobky. V důsledku této "akumulace" je kapitlismu daleko produktivnější než předchozí společenské systémy.
Toto pojetí hospodářského rozvoje vzkřísil ve čtyřicátých letech našeho století Joseph Schumpeter, bývalý rakouský ministr financí, který se stal harvardským ekonomem. Nazval tento model "tvůrčím ničením". V minulých letech formalizovala Schumpeterovu práci skupina čelných matematických teoretických ekonomů, včetně Paula Romera ze Stanfordské univerzity a Philippe Aghiona z University of London. Nazývají to endogenous-growth theory a většinou neuvádějí, že mají své myšlenky od Marxe (vyvolalo by to posměch). Jejich modely jsou však marxistické, protože dokazují, jak je technický pokrok důsledkem konkurenčního procesu.
Po kapitalismu sice nepřišel komunismus, ale také kapitalismus vůbec nepřežil v původní hrubé formě, jakou zažil Karel Marx. Během sta let od Marxovy smrti zavedly vlády v průmyslových zemích množství reforem, v jejichž rámci zlepšily životní úroveň, pracovní zákonodárství, zavedly minimální mzdu, sociální podporu, státní bytový fond, státní zdravotnictví, dědickou daň, a tak dále. Tyto reformy by sám Marx ve své době charakterizoval jako "socialismus".
Za poslední dvě desetiletí došlo jménem "hospodářské efektivity" k silné ofenzívě proti sociálně demokratickým opatřením. V důsledku toho vznikla v některých společnostech velká sociální nerovnost, tak, jak to předpověděl Marx.
Marx byl přesvědčen, že se společnost dělí na lidi, kteří vlastní stroje a továrny, a na lidi, kteří vlastní jen svou pracovní sílu, kterou prodávají ("proletáře"). Toto rozdělení je jistě příliš hrubé - existují dnes lidé, pracující na volné noze, státní zaměstnanci, lidé, kteří vlastní akcie ve svém podniku, atd.
Není ale pochyb, že nejvíce v posledních dvou desetiletích zbohatli lidé, kteří vlastní výrobní prostředky: ředitelé podniků a akcionáři. V roce 1978 vydělával typický ředitel velké americké firmy šedesátkrát více než typický zaměstnanec, v roce 1995 vydělával tento ředitel sto sedmdesátkrát více než typický zaměstnanec. Polovinu veškerých akcií ve Spojených státech vlastní jedno procento obyvatelstva.
Zdá se, že z toho vyplývá, že platnost má i jedna z Marxových nejkontroverznějších myšlenek, myšlenka "zbídačování". Marx argumentoval, že zisky porostou rychleji než platy zaměstnanců, takže z relativního hlediska budou zaměstnanci chudnout. To se skutečně v Americe za posledních dvacet let děje.
Marx si také povšiml, že se zvyšuje životní úroveň zaměstnanců jen tehdy, je-li nízká nezaměstnanost. To mnozí ortodoxní ekonomové donedávna popírali. Marx byl přesvědčen, že mzdy zaměstnanců jsou uměle udržovány na nízké úrovni velkou "rezervní armádou" nezaměstnaných. Zrušte tuto armádu a mzdy začnou stoupat - a to se také od roku 1996, kdy v Americe výrazně poklesla nezaměstnanost, začalo dít.
Jinou důležitou součástí Marxova učení je jeho vysvětlení, kde je v kapitalistické společnosti ohnisko moci. Poslední dobou se několik ekonomů vrátilo k Marxově myšlence, že okolnosti, za nichž jsou lidé nuceni činit svá rozhodnutí jako spotřebitelé, jsou stejně důležité jako tato rozhodnutí.
