(Viz články Václava Žáka o českých médiích v BL z 18. září a o Mackově analýze ODS v BL z 22. září.)
Tři zprávy pro Václava Žáka
Na okraj diskuse o Mackově analýze
Nejdřív špatná zpráva: I v demokratické společnosti platí, že politika je o státních zakázkách, o zákonech šitých na míru vlivným skupinám, o eliminaci kontrolních mechanismů, o utajování veřejných informací a uplácení tisku, o všeobjímajícím paktu mlčení. Není v silách voličových, aby to svou volbou zvrátil, ledaže by sáhl po alternativě, která hned na počátku svého vládnutí demokracii odstraní.
Dlouhá dominance občanských a křesťansko-demokratických stran v naší zemi zaslouží po této stránce absolutorium. Státní zakázky, včetně vojenských, jsou plně pod kontrolou stranických sekretariátů, po slepé uličce mauricijské si soukromé peníze nacházejí bezpečnou cestu do stranických kapes a pokladen, legislativa je pružná a když se dostaví potřebná motivace, ráda se přizpůsobí (jeden příklad z mnoha: zákon na ochranu zvířat), hlavní kontrolor (NKÚ) je pevně v rukou kontrolovaných, státní úředníci se před novináři tváří, jako by ztratili dar řeči, a všichni navzájem se kryjí s dojemností, jež by slušela bojovým druhům legendárního Jacquesa de Molay.
Dobrá zpráva je prostá: Občan má možnost, jak se proti tomu všemu bránit. Stále mu zůstalo volební právo a je na něm, bude-li volit stranu, která mu těsně před volbami doručí do schránky nejbarevnější letáček, nebo ho jednou za volební období pozve na buřtguláš.
Jeden z mužů, kteří stanovili běh dějin našeho století, o tom kdysi napsal: "Vnímavost mas je velmi omezená, schopnost chápání je minimální, o to větší je však jejich schopnost zapomínat. (A. Hitler, Mein Kampf, kap. VI)"
Je na novinářích, aby voličům připomínali, aby vyhledávali a vyšetřovali korupční aféry, aby pro čtenáře analyzovali. V západních zemích disponují massmédia obrovskou mocí, mají dokonce sílu kohokoli z politiků sumárně (bez soudu) popravit. U nás, jak to dokazuje Mackův případ, ani soustředěný nápor médií nestačí proti slovu přízně od Nejvyššího.
Velkým neštěstím pro českou společnost bylo období tzv. husákovské normalizace. Pro ostatní sovětské satelity to byla doba pochybování, rozkladu hodnotových měřítek a někdy bázlivější, jindy odváženější globálně-politické reorientace. V Československu se na přání kremelského vedení na dvacet let zastavil čas. Občané si zvykli, že slova jako změna, omyl, pochybnost, do tisku nepatří, a že špatná zpráva nesmí vyjít; noviny dokázaly populaci utvrdit v přesvědčení, že might is right (pravdu má mocný). Václav Havel hovořil v této souvislosti velice případně o morálním astmatu společnosti.
Z toho vyplývá třetí, nejhorší zpráva pro Václava Žáka: česká média se od normalizační éry téměř nezměnila. Českého novináře charakterizuje tak jako před Listopadem snaha neurazit, nezabrousit nikam, kde se tuší "vyšší" zájem, a hlavně nedopustit se ničeho, co by mohlo ohrozit novinářovu profesní kariéru a prakticky univerzální použitelnost. Když přes noc vyměníte redakci naivně pravicového Telegrafu a Rudého práva, čtenář to vůbec nemusí poznat: tak uniformní jsou dnes produkty českého žurnalismu.
Dá se oprávněně předpokládat, že stejně jako dnes i za padesát let bude volič vybírat mezi několika zly to nejmenší. Jak dobré to nejmenší zlo bude, záleží ovšem do značné míry na zpětnovazební a regulační funkci médií.
(Já nevím, jestli to není příliš pesimistické. Demokracie jako taková má jistě tendenci ke korupci, ale existuje celá řada dobře zavedených právních států, kde korupčnost NENÍ hlavním rysem života. V některých zemích nebo institucích, divte se, převládá SLUŠNOST.
Malý příklad ze středy z večera. Posílal jsem komusi do ČR v Británii nově vydanou, nepodepsanou, tedy lehce zneužitelnou úvěrovou kartu společnosti Visa. Posílal jsem ji poštou doporučeně, ale v důsledku omylu na poště byla zásilka poslána jako obyčejný dopis. Hrozí jistě nebezpečí, že čistá úvěrová karta bude v ČR z pošty ukradena a zneužita. Zatelefonoval jsem ústředí karet Visa zde ve Skotsku a informoval jsem je o tom. Kartu okamžitě zrušili a nabídli vlastníkovi karty, pobývajícímu v ČR, že mu okamžitě doručí zadarmo na vlastní náklady kamkoli na světě kartu novou. Musí však o ni telefonicky požádat sám a projít telefonní identifikační ověřovací procedurou. Proto ať zavolá na účet volaného na telefonní číslo globálního ústředí servisu Mastercard v americkém městě St. Louis.
Daná osoba se okamžitě z Prahy přes mezinárodní ústřednu na toto číslo pokoušela dovolat, pražský spojovatel ji však odmítl na toto číslo zadarmo spojit. Byla v koncích.
Zatelefonoval jsem tedy znovu do skotského ústředí firmy Visa, že z ČR prostě volat zadarmo do St.Louis nejde. Nemohli by zavolat vlastníkovi karty do Prahy sami a provést s ním potřebnou identifikační proceduru? "Normálně odsud do zahraničí netelefonujeme ale moment," zněla odpověď. Po několika minutách se ústředí znovu ozvalo: "Omlouváme se, že jsme vás několik minut zdrželi. Jaké je to číslo a kam je to? Do České republiky? My tam samozřejmě hned zavoláme a novou úvěrovou kartu tam zadarmo dopravíme, na vlastní náklady." Telefonní rozhovor se uskutečnil hned poté, karta je na cestě.
Myslím, že je neférové srovnávat Právo s Telegrafem. Právo se mi nezdá tak ideologicky tuhé. JČ)
