Co není v novinách

Klub Netopýr

ČT 2, vysíláno v úterý 9.9. 1997, 21.50

Antonín Přidal: Co tam není, víte nejlíp vy, jejich čtenáři. A někteří jste mi to dost podrobně popsali. Ale vědí, co není v novinách také ti, kdo je píší? Vědí, proč to tam není, nebo být nemůže, nebo dokonce nemá? To už by vám měli říct moji hosté. První z nich je Petr Uhl, redaktor deníku Právo. Pane Uhle, ti, kteří nemají váš list v oblibě, říkají, že v něm není hlavně první polovina někdejšího názvu, takže zbyla jenom ta druhá. Vaši zastánci upozorňují, že v záhlaví je vytištěno "Nezávislé noviny". Takže nejsou ani rudé, ani černé. Ale, představte si, prosím vás, že by za vámi přišel cizinec, třeba Islanďan, a vy byste mu měl několika stručnými větami vysvětlit zaměření vašeho listu. Co byste mu řekl?

Petr Uhl: Já tam pracuji od loňského léta jako redaktor, komentátor, ale několik let předtím, a to ještě v době, kdy se to jmenovalo Rudé právo, jsem tam přispíval svými komentáři. Ano, my jsme - nás vydává akciová společnost, která patří, nebo kde akcie patří jednotlivým zaměstnancům. Není u nás žádný zahraniční kapitál. Což je taková zajímavost, neplatí to všude. A za posledních sedm let se v tomto listu neprojevil žádný náhlý obrat vzhledem k vládě, k vládní politice. Jsme prostě stále - já bych neřekl opoziční list, ale list kritický, který je kritický nejenom vůči vládě, ale také vůči opozici, i když té opozici, zejména sociálně demokratické, je bližší. V našem listě se nekonají žádné porady komentátorů, samozřejmě, komentátoři jsou vybíráni, ale nejsou to jenom lidé levicoví. Přišlo tam poměrně hodně lidí i z pravicových Lidových novin.

Antonín Přidal: To by mělo stačit Islanďanovi, který chtěl vědět.

Petr Uhl: Ano. Chtěl bych ještě říct, že samozřejmě udržujeme tu tradici. Já bych řekl přímo socialistickou tradici, kterou dneska bychom označili za sociální tradici. To je ten okruh čtenářů, tradiční, ale zároveň se snažíme oslovit i nové lidi, mladé lidi, intelektuály, ale to nejenom zpravodajstvím, ale publicistikou, komentáři a také tou čtvrteční přílohou kulturní, která se jmenuje Salón a která se mi zdá dost moderní a rozhodně není poplatná těm čtyřiceti letům, které na naše noviny vrhají kupodivu divné světlo, i když Mladá fronta dnes byla zase ústředním - promiňte, Mladá fronta- byla deníkem ústředního výboru ČSM nebo SSM. A to se tak nevnímá, ale u toho Práva se to vnímá.

Jiří Leschtina: Já proti tomu protestuju.

Jan Čulík: To působí všechno trošku jako reklama, pane Uhl.

Antonín Přidal: V Mladé frontě Dnes pracuje jiný můj host, redaktor Jiří Leschtina. Mladá fronta Dnes má název, který se strašně těžko překládá do jiných jazyků, protože vyznívá až neuvěřitelně. Mladá fronta, oslovující mladé, nebo bojující, ale my víme, že na názvech novin dnes už tak moc nezáleží. Spíše na jejich zaměření. Jak vy byste tomu islandskému cizinci vysvětlil, kam váš list směřuje, kam chce orientovat své čtenáře.

Jiří Leschtina: Mám pocit, že Mladá fronta Dnes je v prvé řadě široce koncipovaný zpravodajský list. To zpravodajství tam má velmi silnou pozici, rozměr. Je tam snaha někdy úspěšná, někdy méně, po co nejširším množství informací, a tak dále. Od toho máme ostře odděleno názorovou, komentátorskou stranu listu, která je zase oddělena na stanoviska redakce a  potom názory a volnou arénu čtenářů. Co se týče názorů, stanovisek listu, stavíme se na pozice spíše liberální, liberálních politických programů, liberální filozofie, zdůrazňující tedy spíše tu osobní, individuální svobodu, široce koncipované soukromé podnikání, privatizaci a to i v oblastech, o kterých se třeba i hodně diskutuje, zda ano či ne, to znamená já nevím dráhy, banky, částečně zdravotnictví, školství, a tak dále. Ten list podporuje i maximální snižování daní, tedy minimální stát, aby občané měli co nejvíc peněz u sebe, než aby šly přes stát. To je takový jenom příklad toho, jaký program doporučujeme, co si myslíme, že je jaksi ....

Antonín Přidal: Hraje nějakou roli vztah listu k vládě nebo vládní koalici k opozici?

Jiří Leschtina: Já si myslím, že tam v tom zaměření toho listu je zcela jasné, že je blíže bych řekl dneska spíš těm dvěma občanským stranám, z důvodů toho, že vlastně ten list by měl podporovat ty programy, ty hodnoty, o kterých jsem teďka jenom v kostce mluvil. Samozřejmě, máme třeba já nevím velmi silný příklon k NATO. Ve stylu "včera bylo pozdě". A toto jsou pokud ty strany tento program mají nejenom ve svých volebních doktrínách, ale nějakým způsobem je prosazují, tak podporujeme samozřejmě tyto strany, tento program. Pokud se od něho vzdalují, což je třeba dneska aktuální téma, tak samozřejmě se snažíme o kritické, kritické postoje.

Antonín Přidal: Děkuju. Oba tyto deníky znají také moji další dva hosté, první z nich je Jan Čulík.

Jan Čulík: Dobrý den.

Antonín Přidal: Který působí jako vysokoškolský pedagog v Glasgowě, na tamější univerzit přednáší bohemistiku, do Anglie se přiženil v roce 1979 a odtamtud přispívá do deníku Slovo.

Jan Čulík: Tak, já píšu do několika dalších periodik, také.

Antonín Přidal: Máte, máte svůj deník, internetový, který se jmenuje Britské listy, ačkoliv není o Británii.

Jan Čulík: To je spíš takový - je to samozřejmě česky, vzniklo to asi před rokem, ve spolupráci s Ondřejem Neffem, určitě jste slyšeli o tom internetovém deníku Neviditelný pes. Já se specializuju na kontakty. Kulturní, politické, mezinárodní. Přispívá tam celá řada lidí. Vychází to skutečně denně.

Antonín Přidal: Můj čtvrtý host je dr. Jan Jařab. Lékař, geriatr, překladatel, občasný přispěvatel různých periodik, také působí v Hnutí občanské solidarity a tolerance, zkráceně Host, v tomtéž hnutí působí pan Petr Uhl. Pánové, vy dva posledně jmenovaní. Jak vy, jako čtenáři, berete, rozlišujete zaměření dvou listů, které charakterizovali Petr Uhl a Jiří Leschtina.

Jan Čulík: Jestli mohu, teda, nejprve začít s Mladou frontou Dnes. Obávám se, že budu muset hovořit trošku kriticky. V západních zemích je - se rozlišuje mezi takzvaným kvalitním tiskem a bulvárním tiskem. Myslím, že Mladá fronta Dnes je velice populární, samozřejmě. Hraje takovou velmi zajímavou hru. Kterou hrajou mnohé teda české deníky. Ona totiž je někde na hranici mezi bulvárem a tím kvalitním listem, a předstírá čtenářům, že je to kvalitní list. Je to velmi zajímavé, když to sledujete, vždycky máte na titulní straně pár seriózních zpráv a potom dole je nějaká taková perlička, která opravdu vede lidi k tomu bulváru. Je to - to je zajímavá praxe. Druhá věc je - teď se samozřejmě zaměření listu mění. Já ho nečtu skutečně každý den, ale kontroloval jsem někdy během minulého roku jejich - prostě titulky, hlavní zpráva dne. Je zajímavé srovnávat to možná s amatérštěji dělaným listem Slovo. Kde vždycky ten úvodní titulek byl burcující. Byla to nějaká zpráva, kde byl nějaký problém. V Mladé frontě Dnes, řekl, na takových šedesát, sedmdesát procent, byl ten úvodní titulek ukolébavý. Všecko je v pořádku. A já bych docela řekl, že možná - Česká republika se vyskytuje v současné době - existují určité hospodářské problémy. Možná, že listy - teď se to, opakuji, mění - jako Mladá fronta Dnes na tom nesou trošku vinu. Protože jasně nekritizovaly, neanalyzovaly, nezpochybňovaly politiku, která se tady prováděla.

Antonín Přidal: Pokud jde o to liberální zaměřen, které pan Leschtina proklamoval, to byste bral?

Jan Čulík: Jak víte, já se stavím zcela nezávisle, nemám žádnou politickou příslušnost, je to - já nevím, jestli se to dá charakterizovat jako liberální zaměření. Já myslím, že to možná má něco společného zase s vlastnictvím toho listu. Ale možná, to vlastně platí i pro Rudé právo - tedy vlastně Právo, promiňte.

Právo. Na komentářové stránce se mi zdálo otevřenější. Znovu říkám, už to neplatí, tolik, Mladá fronta Dnes také zveřejňuje také třeba komentáře nyní od opozičních odborníků. (K Uhlovi) Ve zpravodajství, na které - pokud vím, se jím honosíte, mně se zdá strašně povrchní, jsou to takové štěky. A ty komentáře jsou neobyčejně krátké. A zpravodajství je občas ideologicky zaměřené. To je můj názor.

Antonín Přidal: Pan Jařab.

Jan Jařab: Já mám pocit, že jak Mladá fronta Dnes, tak Právo, jsou listy, které jsou potřebné, že je dobře, že existují, ale úplně se neztotožňuji s tím, jak je tady popsali pan Leschtina a Petr Uhl. Já si myslím, že se v nich projevuje jistá apriorní stranickost asi víc, než by bylo zdrávo.

Antonín Přidal: Myslíte tím příklon k nějaké politické straně?

Jan Jařab: Ne příklon k jistým ideovým východiskům, ale přímo k politickým stranám, například k sociální demokracii v případě Práva. Oceňuji, že třeba v Mladé frontě Dnes strana těch komentářů dnes dává docela slušný prostor různorodým názorům, ale přesto to vyznění těch novin mě nepřipadá ani tak liberální, jako spíš provládní, jako celek. Takže obojí, jedny i druhé, vnímám jako noviny, které sice jsou potřebné, ale jako v podstatě noviny jedny provládní, jedny opoziční, nebo stranické, vedle nichž bych tu strašně rád já osobně viděl nějaké noviny, které by se v tom duchu těch západních kvalitních novin snažily daleko výrazněji o skutečnou objektivitu. Čímž nemyslím, že by měly být neutrální. Ale měly by pátrat po skutečném stavu věcí, padni komu padni. Ta apriorní stranickost, i apriorní neutralita jsou podle mého názoru takovými intelektuálně méně náročnými přístupy a myslím si, že nám takové noviny tady chybí, které by skutečně objektivně pátraly.

Antonín Přidal: K tomu mohu dodat, že v dopisech, které jsem dostal, se často vyskytuje názor, že to, co není v novinách, je právě vyváženost stanoviska.

Jan Čulík: Fakta nejsou v novinách.

Antonín Přidal: Jednoduše řečeno, diváci napsali: jedněm se straní, druzí se haní. Že tady vznikla jakási fronta, na jedné straně barikády jsme my a na názory, které zastáváme, a to, co je na druhé straně, už můžeme prezentovat jako jenom něco, co potřebuje být potřeno a usvědčeno z nesprávnosti. Chcete se někdo vyjádřit k té zpochybněné nestrannosti nebo nezávislosti vašich listů?

Petr Uhl: Já si myslím, že je to bída české žurnalistiky obecně, že většina novinářů se natolik identifikuje s novým demokratickým systémem, nebo s novými poměry, demokratickými, že ztratila určitou kritičnost. Já si myslím, a proto tam také pracuji, že v Právu to platí méně než jinde, ale i v Právu se s tím setkávám. Ztratit kritičnost znamená psát i špatné zpravodajství. Protože já potom si vybírám, zdůrazňuji něco, co vidím svými ideologickými brýlemi. A hlavně zamlčuji. Zamlčuji často potíže. Na tom si myslím, že některé noviny úplně skončily. Teď nemám na mysli Mladou frontu Dnes a jiné nechci jmenovat, kolegové tady nejsou, a že bude obtížné obnovit jejich reputaci. To je hlavní nedostatek.

Jan Čulík: Jestliže to není spíše pohodovost, protože mnoho novinářů - promiňte, že to říkám tak otevřeně - jsou prostě pohodlní. Petr Uhl: Ano. Jistě. Ale já bych chtěl -

Antonín Přidal: V čem je ta pohodlnost, že jednu stranu haníte a druhé straníte? I to dá jakou práci, jakousi námahu, abyste se neprořekl.

Jan Čulík: No, tak já myslím spíše, že stereotyp je lehký. A druhá věc je - daleko lehčí je opisovat Četku, což se děje stále, že jo.

Petr Uhl: Čili je to taková směs neprofesionality a řekl bych provládní nebo prorežimní, promiňte mi to slovo, zaujatosti. A to se negativně promítá na těch novinách. Po minulých volbách, vloni, v červnu, a po balíčkách a po dalších šocích někteří novináři najednou prozřeli a dá se říct otočili. Listy změnily v určitých dobách svá zaměření. Samozřejmě, je to otázka, i zda to bylo hodnověrné, uvidíme. Ale po této stránce si myslím, že ve všech demokratických státech, které znám, v západní Evropě, jsou novináři vůči dané realitě, která je obklopuje, daleko kritičtější. Pan Leschtina sám definoval svůj list a bylo by dobré, aby se vyjádřil, jakou vlastně podporu určitým ideálům a jakou kritiku - řekl bych zprava - nebo kritiku, že už je pozdě do NATO, nebo že nedůsledně některé principy ta vláda, které sama vytýčila, uplatňuje. A já si myslím, že celkový pohled na ty hrůzy, které zde jsou, v oblasti sociální, v oblasti lidských práv, v oblasti izolace České republiky nejenom od východu, ale i od západu, o tom tady noviny nepíšou.

Jan Čulík: Velmi krátkou poznámku: tady mám dokument, rozhovor s vysokým činitelem podniku Ringier, který srovnává, jak jednají novináři na Západě a jak se pracuje tady s novináři v Čechách.

Antonín Přidal: Možná byste měl říct, kdo je podnik Ringier.

Jan Čulík: To je velký podnik, který tady vlastní, já nevím, Lidové noviny, Blesk, Reflex myslím.

Antonín Přidal: Podnik, který sídlí? V které zemi?

Jan Čulík: Ve Švýcarsku, že.

Petr Uhl: "Rinžié" sídlí ve Švýcarsku, ano.

Jan Čulík: Tak tento člověk konstatoval, že když jsou redakční schůze, ve švýcarských novinách, nebo kdekoliv, tak novináři, řadoví novináři ostře útočí na šéfredaktora, on si toho velice cenil, protože vzniká dialog a vznikají nové myšlenky. Říkal, že tady, v redakcích, jsou schůze tiché. Redaktoři prostě říkají, ano, ano, poslouchají, my to uděláme, pane vedoucí.

Antonín Přidal: Nechme vyjádřit pana Leschtinu.

Jiří Leschtina: Tak tady bylo několik zajímavých úvah na adresu Mladé fronty Dnes.

Antonín Přidal: Vyberme si jedno, to co máme v čerstvé paměti: Má čtenář právo na to, aby noviny, které kupuje, zachovaly určitý postoj, určité stanovisko, se kterým on se ztotožňuje? A má nebo nemá právo být překvapen, když ty noviny naberou podstatně jiný kurs? Váš list a jmenovitě vaše komentáře se v poslední době staly jakýmsi hromosvodem, jakýmsi názorným příkladem toho, jak lze přejít od silně provládního, proklausovského stanoviska k postoji, který je až extrémně kritický, který volá po jeho hlavě? Jak se s tím čtenář má srovnat?

Jiří Leschtina: Já si myslím, že by tedy jsme si trošičku měli vyjasnit jistý pojmy. Nebo i -

Jan Čulík: Možná že byste měl odpovědět na tuto otázku. To by bylo velmi zajímavé.

Jiří Leschtina: Já se chystám odpovědět. Přesně na tuto otázku. Nemyslím si, že tyhlety noviny byly nebo - že je možný použít - nebo přesný používat třeba že volaj tyto noviny po hlavě premiéra. Tyto noviny spíš dávají v úvahu nebo volají po tom, zda není čas, aby ty - ta první reformní vlna, pochopitelně jaksi ztělesněná premiérem, není načase, aby hledala - jaksi odstoupila do pozadí a připravila nový politiky, druhou reformní vlnu. Nemyslím si, že to má jako styl hromosvodu, volání jako po hlavě premiéra. Právě tak si nemyslím, že tyto noviny byly vždycky slepě proklausovské, pro jednu osobu nebo pro jednu stranu. Podívejme se trošku do časové historie, ano? Tyto noviny v roce 1990 podpořily to, co Václav Klaus nabídl společnosti, tu reformu, s těmi různými atributy. Jestli se pamatujete, jako tehdy jediné noviny. V podstatě, pokud si vzpomínám, tak ta propaganda byla protiklausovská. Tehdy neexistoval Telegraf, když si vezmeme televizi, Lidové noviny, a tak dále, ty byly spíše na straně toho, té části Občanského fóra, ze které vzniklo tehdy Občanské hnutí. A, ano, tehdy dosti vehementně, já dokonce si myslím dneska, že někdy až příliš emotivně, jaksi podpořily tento trend, a tak dále. Tyto noviny si myslím tak někdy kolem roku 1994-1995, není pravda, že nekritizovaly vládní politiku, nebo že nekritizovaly některé kroky, i výroky Václava Klause, to bych doložil na mnoha článcích, nebo politiku ODS, že tak bylo. To taky není možný zjednodušovat takhle. A ještě bych dopověděl. A je pravda, že jsme tak činili trošku - trošku tápavě. Jaksi - v jednom okamžiku jsme si nedokázali představit, a to jsme podcenili, to dneska prostě vidíme, co vlastně dokáže s chytrými lidmi udělat problém moci. Jak ztratí smysl pro realitu. Pořád jsme čekali, že není nutný tak silně bušit na dveře, který jsou otevřené, vždyť vlastně ty politici mají normálně, mohou si nějakým způsobem ujasnit tu situaci, stačí toto. To je i odpověď na tu sílu titulků, a tak dále. Nedokázali jsme si představit , že to dojde až tam. Tudíž já se jenom chci vohradit vůči tý zjednodušený linii, toto byly proklausovský noviny, toto proklausovský komentátor, teď úplně votočil, je úplně jinde, když se na to podíváme trošku v čase, v té plastice, tak tvrdím, že ten vývoj tam je, samozřejmě v některých okamžicích to naše prohlédnutí, tak kritika měla být rychlejší, ale...

Antonín Přidal: Pro některé čtenáře možná pomalejší, protože záleží na tom, jak to vnímá čtenář, ne archivář, který si postupně pročítá zpět ty výtisky. Jak vy dva berete tuto interpretaci?

Jan Jařab: Já mám pocit, že oba pánové mi teď v podstatě nahráli na smeč. Já jsem tady jim říkal, že mi připadají jejich noviny příliš stranické a oni tady oba přednesli něco Petr Uhl zvláště mě to připadalo vysloveně propagandistickou pasáž...

Petr Uhl: Pro sociální demokracii?

Jan Jařab: Prostě, jednostranně protivládní v takové jako, velmi paušální, protivládní -

Petr Uhl: Ano, ale ne stranické.

Jan Jařab: Ale velmi paušálně protivládní, velmi paušálně. Já bych tady nerad se octl na nějaké politické schůzi. Takže bych k tomu chtěl říct, opravdu, když se podívám do dnešního Práva, nebo do těch komentářů, které tam jsou, tak vesměs to jsou komentáře lidí, kteří jsou velmi zaujatí pro ČSSD, jsou to vesměs dokonce její členové. Petra Uhla z toho vyjímám, vím, že se snaží být, že je znám svou exaktností, a ta exaktnost samozřejmě je pro tu objektivitu potřebná, ale myslím si, že opravdu by se neměl bránit označení svého listu za - za apriorně zaujatý a jednostranný. A já o Mladé frontě Dnes si to myslím sice v menší míře, ale také, a pan Leschtina mi na to teď trochu přihrál, když říkal, v tom úvodu, jaké prostě má ten list ideologické zaměření, v podstatě, on tím vymezil, že ten list chce být jakýmsi ideologickým hlídacím psem, který bude ty občanské strany vést k tomu, aby ještě rychleji privatizovaly, ještě rychleji dělaly to či ono. To jest, že... A já mám přesně opačnou představu o těch novinách, jaké bych tady také rád viděl, jakými snad na začátku do jisté míry byly první polistopadové Lidovky, do jisté míry, prostě noviny -

Jan Čulík: To byly eseje.

Jan Jařab: No dobře. Prostě, mám pocit, že -

Antonín Přidal: Ty noviny, které tady nejsou, které byste rád viděl, by měly vypadat jak?

Jan Jařab: Ty noviny - -

Jiří Leschtina: Mohu vám do toho skočit, jen si vzpomeňte, já jsem o tom mluvil, ty Lidové noviny, po tom roce 90, to byly noviny, které vlastně tehdy velice podporovaly v podstatě to, co tehdy prezentovalo Občanské hnutí. Tudíž to byly také nějaké zaměřené noviny.

Petr Uhl: Já jsem ten pocit --

Jiří Leschtina: Já jsem ten pocit měl. Ale já chci říct jednu věc: Já si myslím, že není na škodu, když noviny nějakým způsobem doporučují nebo říkají, toto si myslíme, že je správné, a tak dále. Ze dvou důvodů. Pokud ty noviny mají jaksi objektivní zpravodajství, který samozřejmě má i vady, v každých novinách ale se o to snaží, a například na dvoustraně Mladé fronty máte názory listu. Hrajete jasnou, čistou hru. Tady jsou názory listu, a pak tam máte názory, kde jsou a byly vždycky, to je souhlasím s váma, jaksi názory nejrůzněji zaměřených, myslících lidí, jak příslušníků opozice, a tak dále. Vy nemůžete přece vnímat ty noviny jako nějakou - a teďka mluvím celkově - jako nějakou kompaktní hmotu. Ty noviny vlastně spolu soutěží. Čekají na chyby jeden druhého. A vcelku, si myslím - jedině vcelku - dávají jistý objektivní obraz o té situaci, to, po čem voláte. To, po čem vy voláte, je příliš--

Antonín Přidal: Všechny noviny, kdo je stihne přečíst?

Jiří Leschtina: Samozřejmě - ne. Říkám, proto ty noviny by taky měly mít nějakou strukturaci, kde by bylo hodně těch rozpornejch názorů, ale proč by noviny potom nehrály nějakou čistou hru s těma komentářema? Prostě, ten popis vždycky není objektivní. Každej novinář je něčím determinován. Subjekt, jak se mapuje situace, mapa není skutečnost.

Petr Uhl: Já se k tomu ještě musím ozvat. Já mám právo na odpověď. My nejsme sociálně demokratický deník. Nejsme ani deník blízký sociální demokracii. To, že tam pravidelně publikují dva bývalí redaktoři, dnes poslanci sociální demokracie, nečiní z toho deníku list sociální demokracie. A není na tom nic špatného. Publikují tam i jiní poslanci, publikují tam ministři současné vlády, děláme rozhovory s lidmi z celého světa, má to opravdu široké politické zaměření. Já bych jako opravdu to neviděl jako zaujatý nebo dokonce stranický list. To, že nemáme rádi poměry, které způsobily ten stav republiky dnešní, a že to kritizujeme, to je naše řemeslo, to je v pořádku. Říkat, že je to příliš zaujaté, že je to zaujatá kritičnosti, to uznávám, ale je to kritičnost nikoliv ve prospěch nějakého hnutí, nějaké ideologie, je to opravdu, opravdu pestré.

Antonín Přidal: Ano. To můžeme brát jako vaše stanovisko. Dva čtenáři, pak Čulík a pan Jařab vidí to prohlášení, že v obou případech, u Mladé fronty, u Práva, jde o noviny nestranné, nebo vyvážené názorově, jako ne zcela přesvědčivé. Vy jste říkal, že vám tady scházejí nějaké noviny, které by byly jiné. Jaké by to byly?

Jan Jařab: No, byly by to noviny, které by se snažily o objektivitu. A tím nemyslím, jak jsem říkal, tím nemyslím neutralitu. Nemyslím tím, že se uvedou dva názory nebo dvě dva postoje vedle sebe. Aniž by se k ním zaujalo stanovisko. To tím nemyslím. To je stejně laciné jako ta apriorní stranickost. Ale myslím tím, že se prostě bude opravdu usilovat o to, aby ta argumentace byla to, čemu se říká intelektuálně upřímná, aby to prostě nebyla služebnost. Já prostě z těch novin tu služebnost těm jednotlivým ideologiím cítím a ještě dokonce bych zadal, myslím si, že by ty noviny, podle mého názoru, berte to prosím vás skutečně jako můj soukromej názor, měly psát nejen pro straníky. Já mám pocit, že do značné míry píší pro vyhraněné straníky a že pro toho vzdělaného, ale přitom ne jen jako straník se identifikujícího čtenáře tu žádné noviny takto nepíší. A vím, že na Západě tomu tak je.

Petr Uhl: Sociální demokracie má dvacet tisíc členů. My máme náklad čtvrt miliónu a v sobotu půl miliónu. Mám pravdu, nepíšeme jenom pro straníky. Těch je příliš málo.

Jan Jařab: Já bych ještě tady komentoval, co říkal tady pan Leschtina. Já si myslím, že spíš nežli hlídacím psem té čisté ideologie, který zahání toho politika zpátky k těm ideologickým floskulím, by novináři měli být hlídacím psem kritického rozumu, kteří ho budou upozorňovat, hele, tady vaše ideologie narazila na skálu a tříští se. Tady se tříští o skálu reality. Pozor. Jo? A tohleto by měli dělat.

Jan Čulík: Já bych rád šel ke kořenu věci a rád bych v tomto momentě, posluchače prosím o pozornost. Myslím si, jsou asi takové tři základní věci, které leží skutečně u kořenů problému české žurnalistiky.

A první věc, první bod, je transparentnost majetkových poměrů. Tady je velký problém, že to je všecko mlhavé.

Antonín Přidal: Mluvíte o poměrech - v tom, kdo vlastní noviny?

Jan Čulík: Mohl bych to? V tom, kdo vlastní ty noviny. Podívejte se, je tady velmi složitá záležitost, vlastně velmi kontroverzní. Začala to Mladá fronta Dnes. To byl deník Mladá fronta, který vlastnil Socialistický svaz mládeže, vlastně tedy stát. Redakční kolektiv Mladé fronty si to zprivatizoval sám. Nikomu za to nic nezaplatil. To byl model, který potom následovala celá řada deníků, například váš list, který nyní je ve společnosti Borgis.

Petr Uhl: Ano.

Jan Čulík: Cynikové by mohli říct, že vy jste vlastně ty noviny ukradli. Protože -

Petr Uhl: No, cynikové. To nebyli jenom cynikové. Takové bylo i formální obvinění, které stát vznesl a pak to zastavil.

Jan Čulík: Já vím, jistě.

Petr Uhl. Ale jenom v případě Rudého práva.

Jan Čulík: Protože ty peníze měly patřit daňovým poplatníkům. A toto je prostě rána, která pokračuje. Jak může redaktor nějakých novin, pane Uhle, nebo tamhle Mladé fronty Dnes, psát- -

Petr Uhl: Ale jaké peníze?

Jan Čulík: Podívejte se -

Antonín Přidal: Ano, dopovězte! Jak může - - ??

Jan Čulík: Ty noviny měly určitou hodnotu. Mladá fronta Dnes - měla teda Mladá fronta měla tiskárnu, měla asi sto tisíc nebo kolik čtenářů -

Jiří Leschtina: Neměla tiskárnu, to jste špatně informován.

Jan Čulík: No, já tady mám podrobnosti, o tom. (Dodatečná poznámka: zde jsem se skutečně přeřekl, Mladá fronta nevlastnila tiskárnu, Jiří Leschtina má pravdu. Opravuju svou chybu. Podstatu argumentu to však nijak neovlivňuje.)

Antonín Přidal: Co plyne tady z těch nejasných majetkových věcí pro obsah novin dnes?

Jan Čulík: To, že jestliže pan Leschtina bude chtít kritizovat vládu, tak pan premiér může říct, vy mě nemáte co kritizovat, vy jste si ty noviny ukradl, třeba, že? Takže: pokud existují jasné, čisté majetkové vztahy ... Vysvětlete mi, proč ty vaše noviny nemohla nějaká babička z Horní Lhoty si v tom koupit akcie, když to šlo do privatizace. Proč to nešlo?

(Pauza)

Petr Uhl: Já nevím, já jsem v těch novinách tenkrát nebyl.

Antonín Přidal: Dobře, ale...

Jan Čulík: To je morální problém, který ovlivňuje všecko.

Antonín Přidal: K tomu, abych dodal, že diváci, kteří mi psali, upozorňovali, že jedna věc, která v českých novinách není, je jasnost v tom, kdo ty noviny vlastně vydává. Protože jména společností uvedených v tiráži neříkají nic. Borgis, akciová společnost. MaFra, akciová společnost u vás. Jiné noviny jsou vydávány společnostmi s ručením omezeným. Možná někdy ve vašich listech vyšly články, které byly vizitkami těch vydavatelských firem, představily jejich šéfy, jejich jiné podnikatelské cíle. Ale zapadlo to a nikdo neví, kdo je vydavatelem.

Jiří Leschtina: Já to klidně můžu říct, teda. Mně je trošku líto, já jsem měl pocit, že se budem bavit trochu obecněji...

Antonín Přidal: To je odpověď na otázku: "Co není v našich novinách jasné..."

Jiří Leschtina: K vaší tezi, že ten vlastník nějakým způsobem je strašně důležitý pro ovlivnění těch novin, nebo takhle, to si nemyslím, že jo. Konkrétně, teda, Mladou frontu Dnes dneska vlastní Němci. Předtím ji vlastnili Francouzi. Na - jaksi - názorovým rozpětí těch novin se nic nezměnilo. Já absolutně necítím jakýkoliv vliv - teďka myslím programový, ideologický, těch vlastníků, kteří jsou blízký křesťanským demokratům nebo ještě víc nějakým křesťanským stranám, nevím to přesně, jo. Ale že by nás jaksi nutili do nějakejch jaksi - -

Jan Čulík: Vy tomu nerozumíte. To je otázka morální.

Petr Uhl: Já to chápu. Majetek, který užívalo Rudé právo, byl vrácen československému lidu podle zákona o vrácení komunistického majetku československému lidu. Konkrétně to vypadalo tak, že když šla kolegyně na tiskovku, tak kolega z Telegrafu nebo z Metropolitanu říkal, já jsem dostal tady magnetofon a to patřilo Právu. A kolegyně z Rudého práva říkala: To byl můj magnetofon. Ti lidé si potom ty magnetofony museli nakoupit. Žádný majetek - -

Jan Čulík: Vy jste zaplatili za tu značku státu?

Petr Uhl: Ne, ale tu značku ten stát nevymyslel.

Jan Čulík: Ta značka byla hodnota. A velká hodnota.

Antonín Přidal: Prosím, já musím v zájmu toho, aby ostatní se dostali k věci -

Petr Uhl: Po sedmi letech označujete značku Rudé právo za hodnotu, jakou tenkrát prokurátor, za milión korun. Stát toto trestní stíhání zastavil. Pokud se domníváte, že bylo zastaveno neprávem, podejte tedy nové důkazy, aby mohlo být to trestní stíhání opět otevřeno. Ale mě se to zdá být krajně neslušné, pane Čulíku.

Antonín Přidal: Pro naše debatování teď je podstatné, to co řekl pan Leschtina. Že fakt, že majitelem a vydavatelem je zahraniční nějaká firma, nijak neomezuje svobodu, myšlení a psaní ve vašem deníku. Platí to totéž, pokud jde o stav firmy Borgis k Rudému právu?

Petr Uhl: Ano. Firmu, akciovou společnost Borgis, akcie, už jsem říkal, vlastní zaměstnanci, domnívám se, že ze sta procent. Není tam žádný zahraniční kapitál. Podstatnou část těch akcií má také šéfredaktor. A já žádné akcie nemám, protože jsem nový zaměstanec, a to se týká těch zaměstanců, kteří byli -

Antonín Přidal: Tlak majitele na orientaci listu vůbec není?

Petr Uhl: Je tlak šéfredaktora a vedení na profesionalitu, do určité míry i na zaměření, tematické a podobně, ale je to personálně spojeno. On je také zástupcem vlastně toho majitele. Ale ten tlak v žádném případě není politický a chtěl bych říct, že věřím panu Leschtinovi, že ani ti Němci nevykonávají tlak, je to podobné u těch pasovských a u dalších společností, ale chci říct, že tomu tak nemusí být vždycky. Že se ta situace v budoucnu může... Proto jsem rád, že tady to vlastní lidi, kteří na tom dělají.

Dokončení v zítřejším vydání Britských listů.