Cestovní pas z minulosti
(Otázkou dvojího občanství pro občany ČR se zabývaly Britské listy 27. srpna 1997 a průběžně v následujících číslech. JČ)
Americká židovka získává německé občanství svých rodičů a s tím i své německé kořeny
Erika Dreifus
Boston Globe, 24. srpna 1997
Před osmi lety jsem plánovala s přáteli s univerzity cestu do Evropy. Já, vnučka německo-židovských uprchlíků, kteří uprchli z vlasti v letech 1937 a 1938, jsem jim zakázala, abychom se zastavili na německé půdě. Letos ale jsem využila německého zákona, který povoluje potomkům lidí, jako jsou moji prarodiče, získat německé občanství, aniž bych se při tom musela vzdát občanství amerického. Něco se změnilo.
Poprvé jsem se dověděla o možnosti získat německé občanství před šesti lety od jednoho amerického známého, který byl také německo-židovského původu. Sdělil mi, že on a jeho rodina se nedávno stali německými občany. Zaujalo mě to, a tak jsem zatelefonovala na německé velvyslanectví. "Byli vaši prarodiče obětí pronásledování v Třetí říši?" zeptal se hlas na druhé straně. Staré obrazy a historky naplnily mou mysl. Bušilo mi srdce a odpověděla jsem, "Ano."
Velvyslanectví mi poslalo informace, s nimiž jsem také seznámila svého otce, jediné dítě mých prarodičů. Dověděli jsme se, že podle odstavce 116 (2) německého základního zákona "bývalí němečí občané, kteří byli zbaveni svého občanství mezi 30. lednem 1933 a 8. květnem 1945 z politickým, rasových nebo náboženských důvodů a jejich potomci obdrží na základě žádosti německé občanství. (Zdůraznění autorky.)
Jenže do jaké míry jsem byla já vůbec Němka?
Po celý život jsem se viděla v celé řadě rolí: jako Američanka, jako reformovaná židovka, jako rodná Newyorčanka, jako studentka na harvardské univerzitě, jako vysokoškolská učitelka a jako autorka. Jako dítě svých rodičů. Jako sestra své sestry. Jako vnučka svých prarodičů. Tyto charakteristiky mé osobnosti byli v podstatě pevné od doby mého narození, anebo se vyvinuly v víceméně přirozeně. Být Němkou nikdy nebylo v popředí celkového obrazu.
Přesto jsem vždycky považovala své prarodiče, kteří se v řeči nikdy nezbavili svého německého přízvuku, více za německé židy než za Američany. Jako dítě jsem poslouchala jejich pohádky a taky ty, které mi četli z děsivé knihy "Strewvelpeter". Babička, jak se zdálo, měla ráda pohádku o Konradovi, který si cucal palec, tak jako já. Na rozdíl od Konrada mně však palce nebyly useknuty. Konradovi je usekl - klipp und klapp - v neštastné nepřítomnosti Frau Mamma místní krejčí.
Znala jsem všechny uprchlické přátele a příbuzné mých prarodičů. Poslouchala jsem, když hovořili německy o věcech, o nichž nechtěli, abych jim rozuměla. Jedla jsem jejich německá jídla. Uvědomila jsem si, že moje jméno i příjmení je skrznaskrz germánské a dověděla jsem se, že i moje babička by se bývala jmenovala Erika, kdyby býval její otec to v roce 1915 neodmítl jako "příliš moderní".
Německo a německé záležitosti tedy hrály v mém životě určitou roli od samého začátku. Avšak tyto jemné nitě brzo ustoupily do stínu, který vytvářel nacistický holocaust.
Vzpomínám si, že jsem slyšela, jak dospělí říkají jméno "Hitler", když jsem byla dítě, žijící v převážně židovské čtvrti v Brooklynu, a pamatuju, že jsem četla deník Anne Frankové, když mi bylo asi osm let. Bylo to také přibližně tou dobou, kdy se v televizi vysílal miniseriál "Holocaust" a tehdy jsem poprvé čelila vizuálním obrazům všeho, od předválečného pronásledování až po plynové komory.
Brzo se moje rodina odstěhovala z Brooklynu do převážně nežidovského předměstí v New Jersey a tak jsem přečetla všechny příběhy o holocaustu, které jsem dokázala najít. Zvlášť si vzpomínám na jednu autobiografii, kteroáu napsala Němka, která vyrostla jako "mischling, míšenec, druhého stupně". dítě s jedním židovským prarodičem. Její pošpiněné rodinné kořeny tvrdě ovlivnily její válečné dospívání.
Pak jsem četla knihu od Williama Heyena, v níž popisuje masové hroby v Bergen-Belsenu: "Uvidíte hroby, které jsou pokryty, jako je celá ta oblast, vřesen. Vřes, silný, zdravý vřes. Musí to být v Belsenu velmi krásné a velmi strašné, když kvete veškerý vřes. Myslím, že nezažiju žádný podzimní den, kdy bych nemyslel na Belsen... Budu vzpomínat na vřes, jak vítr povívá jeho zelenými keříky anebo jak kvete červeně nad mrtvými..."
Četla jsem takové knihy znovu a znovu. Absorbovala jsem víc z příběhů svých prarodičů, dověděla jsem se, proč emigrovali a koho zanechali v Německu a kteří příbuzní trpěli a zemřeli v místech jménem Gurs a Dachau a Osvětim.
Také jsem se ale dověděla, co bylo předtím, že můj dědeček se narodil v Altdorfu, ve vesnici ve Schwarzwaldu, kde jeho rodina žila od poloviny osmnáctého století. Věděla jsem, že byl sirotek a že nemohl chodit do školy. Ještě jako dítě začal pracovat na plný úvazek v pekárně příbuzného.
Dověděla jsem se o buržoazním dětství své babičky v městě Mannheim, připadalo mi v mnoha ohledech idylické, úspěšný otec ji rozmazloval a rodina se často stýkala s mnohými příbuznými. Její rodiče byli bratranec a sestřenice, jejichž rodina žila více než sto let v badenské oblasti. Historie jejích mladších let zvyšovala smutek ztrát, když ve věku třiadvaceti let nastoupila v Hamburku sama na loď. Pracovala pak v celé řadě zaměstnání, která byla podstatně méně uspokojující než studium na Heidelberské univerzitě a lékařská kariéra, kterou plánovala.
Jako dítě jsem nikdy slovně neformulovala vzrůstající strach, nikdy jsem nenašla odpovědi na znepokojivé otázky. Nikdy jsem se nezmínila o zlém snu, který se mi zdál opakovaně: vojáci z SS vpadli do čtvrté třídy, kam jsem chodila, odvlekli mě z lavice a izolovali mě - byla jsem jediná židovská studentka ve třídě - a pak mě odvezli ve velké černé dodávce.
Vždycky přišlo ráno, než dodávka dojela do cíle. Teprve o mnoho let později jsem četla knihu "Strach a naděje: Tři generace holocaustu" z roku 1995, od izraelského psychologa Dan Bar-Ona. Teprve pak jsem si uvědomila, že jsem nebyla jediná příslušnice třetí generace, která trpí nočními můrami.
Velmi dlouho mě něco nutilo, abych do Německa nejezdila. Moji prarodiče navštívili svou rodnou zemi dvakrát - jednou v roce 1972 a pak znovu v roce 1989 - v tom roce jsem do Německa odmítla jet s přáteli. Ani moji prarodiče při těchto návštěvách nespali v Německu - raději přejeli přes Rýn a spočinuli lehčeji v domě francouzských bratranců.
Ale příštího roku, poté, co se rozložila berlínská zeď, jsem studovala v Evropě. Když se naskytla příležitost, jela jsem do Německa. Šest hodin, které jsem strávila prohlížením Berlína o samotě, než jsem se setkala s přáteli, jsem strávila v napětí. Držela jsem se pevně svého turistického průvodce a byla jsem velmi intenzívně vědoma své samoty, své dezorientovanosti, své neschopnosti mluvit německy - krátce, své slabosti a zranitelnosti - v zemi, kde jen před několika desetiletími bych bývala zavražděna.
Ale cesta do Německa byla nakonec příjemná, a tak jsem se nakonec dvakrát s rodinou vydali do rodišť prarodičů, kde nás doslova přivítali staří sousedi a současní obyvatelé zpět do rodinných domovů. Fotografie, kde stojím na zahradě, v níž si hrála moje babička jako dítě, způsobily, jak mi řekla, "že jí běhá mráz po zádech". V Altdorfu si jeden člověk živě vzpomínal na rodinnou pekárnu a na malého dědečkova bratra - přesně řečeno, na silně zrzavé vlasy strýce Roberta.
Přesto však můj otec, má sestra ani já jsme okamžitě nezahájili proces, jímž bychom se stali němečtí občané. Možná že jsme si uvědomovali, že naše činy mají větší význam než jen vyplňování dokumentů. Možná, že jsme nebyli psychologicky připraveni. úředním krokům přecházely mé návštěvy Německa a studium německého jazyka, které jsem podnikla částečně z akademických důvodů.
A z praktického hlediska - můj otec se podrobně poradil s právníky a s činiteli amerického ministerstva zahraničních věcí, aby se stoprocentně ujistil, že v žádném případě nepřijdeme o americké občanství. Dověděl se, že pokud otevřeně neprohlásíme, že se vzdáváme amerického občanství, nebo pokud nebudeme odsouzeni za zradu, nebo nepřijmeme tak významné místo ve vládě druhé země, že bychom utvářeli její politiku, nebo pokud neuděláme ještě něco jiného vysoce nepravděpodobného, nečelíme žádnému nebezpečí. Byl potěšen, že neexistují žádné záporné daňové důsledky ani jiné povinnosti.
Všichni tři cestujeme do Evropy v rámci pracovních povinností. Německý pas by nám poskytl evropské občanství. Nepotřebovala bych vízum a i ostatní překážky by byly odstraněny, když bych pracovala a studovala ve Francii.
Následoval proces podání žádosti a dokumentace a mé prezentace na Generálním konzulátu v Copley Place, kde jsem dostala svůj Einbuergerungsurkunde a kde mi bylo řečeno konzulárním úředníkem, se zvědavým polovičním úsměvem, "Jste nyní německou občankou". Ten naturalizační certifikát, jehož jméno se nedá skoro ani vyslovit, ratifkovaný příslušným úřadem v okrsu Altdorf, mi dal možnost, abych vyplnila formulář, podala fotografie, zaplatila poplatek - a dostala německý cestovní pas.
A když ten červeně zbarvený Reisepass koncem letošního jara dorazil, proces byl ukončen. Ukončen, ale nemá být zapomenut, ani nemá být brán na lehkou váhu. Sdělovací prostředky se dnes těmito věcmi stále zabývají, ať už jde o stará zapomenutá bankovní konta, staré pojistky a ukradená umělecká díla. I když to se mě zrovna netýká. Moc neočekávám, že mi někdo nahradí onu velkou peřinu s husím peřím, kterou nacisté rozřezali - byl pod ní v posteli můj nemocný dědeček - při křišťálové noci v listopadu 1938.
Více mě zajímá - co se týče německé oficiální politiky - debata o německé praxi poskytovat německé občanství etnickým Němcům po celém světě, a zároveź ho odpírat mnoha neněmeckým přistěhovalcům. S politováním pohlížím na nespravedlnost, jíž musejí čelit v Německu tzv. "gastarbeitři" a jejich v Německu narozené děti - kteří ve své nové zemi zůstávají cizinci a nemají právo na občanství.
Nicméně moje dvojí občanství, založené na mém původu, hraje velmi významou regenerační roli. Jeho význam dosahuje daleko za politickou arúnu, až do míst, kde se setkává veřejná a soukromá historie. Vedoucí představitel Třetí říše chtěl zbavit Německo všech židů. Určitým malým způsobem to, že jsem znovuzískala německé občanství, je revoltou proti onomu téměř úplnému úspěchu onoho muže v této záležitosti. Tím, že jsem přidala svoje jméno na seznam německých občanů, je nyní mezi Němci o jednoho židovského občana více. Navrací mi to něco, co bylo odebráno mým prarodičům.
Je to něco, co se velmi těsně blíží osobní regeneraci, vyhojení osobních ran. Můj boj s Německem byl dlouhý, od historek a zlých snů až k cestám do Německa a hodiná němčiny. Když jsem dostala platný německý cestovní pas, Německo a já jsme dosáhli příměří, i když nejde o skutečný, autentický mír. K dosažení autentického míru asi nikdy nedojde.
(Erika Dreifussová vyučuje ve Středisku evropských studií harvardské univerzity)
