Film Jízda je plytký, ale pornografie to není
Vážený pane Čulíku,
přiznávám, ze mě docela zaujala diskuse, která se v Britských listech vede o
filmu Jana Svěráka, mám ovšem pocit, že, podobně jako v mnoha jiných
případech, trpí na jedné straně bombastičností ("opět jsme se dotkli
neuralgických míst českého národa"), spojenou s argumentačními výpadky
zásadního charakteru.
Film Jízda považuji za dílo dost nehorázně
přeceňované, v podobném smyslu jsem o něm i před lety psal.
Mám za to,že
se v něm bezradnost nenápadně přeměnila z tématu v tvůrčí metodu, vadí mi na
něm rádoby efektní předstírání zhusta nepřítomné hloubky, velmi konvenční
představa "nekonvenčnosti", pro část českého filmu typická selankovitost a
další věci (pronásledovatel hlavní hrdinky - černě oháknutý Filip Renč v
černém autě - je například vysloveně směšný).
Jižní Čechy, snímané dost
reklamní optikou se ve filmu mění v jakousi českou verzi Marlboro Country.
Filmu odpovídá i hudba skupiny Buty - řemeslně zručná a navíc se "tváří",
zároveň je ale banální - takový mírný pokrok v mezích zákona.
V recenzi
Hřebejkova filmu Musíme si pomáhat charakterizoval Andrej Stankovič "odvahu"
tvůrců tohoto snímku pomocí Kierkegaardovy metafory o bruslařích, kteří
narozdíl od publika přesne vědí, kde je led dostatečně silný, aby je udržel
a kde ne. Proto jsou schopni obecenstvo ohromit jízdou, která působí velmi
odvážně, nic skutečně riskantního na ní ale není.
To přirovnání velice
přesně sedí i na Jízdu. Naráží-li Jan Čulík na mělkou "pohodovost" tohoto
snímku, je podle mého blízko pravdy.
Sporná esej Christiny Birdové je však, obávám se, velice špatná. Je to na
druhou stranu studentská práce a z toho titulu si zaslouží značnou míru
shovívavosti. Poněkud nepochopitelný je ovšem postoj učitele, který by měl
být schopný odhalit elementární nedostatky práce a s autorkou na ní dále
pracovat. Namísto toho však vynáší její údajnou "pečlivost" a přičítá textu
závažnost, již vskutku nemá. Esej Christiny Birdové je text stylistický
chabý (možná na tom má část viny i překlad) a myšlenkově značně řídký.
Většinou jen popisuje viděné, kritické, soudy, dá-li se to tak nazvat,
většinou zůstávají na úrovni konstatování typu "film tu a tam obsahuje prvky
humoru a symboly české národnosti". Základní teze Birdové, podle níž je
Jízda v podstatě pornografická, je ovšem neudržitelná a autorka ji nedokládá
žádným relevantním argumentem. Vychází z definice pornografie jako
"explicitního líčení nebo ukazování sexuálního aktu, jehož účelem je vyvolat
erotické a nikoli emocionální nebo estetické prožitky." Při dokazování
údajné pornografičnosti Jízdy se ovšem definice, z níž vychází, vůbec
nedrží. Záběry, jimiž argumentuje, totiž vůbec nejsou oním "explicitním
zobrazením", jež definice vyžaduje - snad s výjimkou obrazu kopulujícího
hmyzu, který by s trochou dobré vůle bylo mozné označit za "pornografii pro
zoofily".
Jinak se dočteme o "Radkově nahém zadku", mozném erotickém výkladu
přítomnosti ohně nebo vody, sexuálních narážkách - tedy o ničem, co by šlo
označit za "explicitní ukazování sexuálního aktu".
Právě hranice mezi
"explicitním zobrazením" a slovní nebo obrazovou "narážkou" je přitom
hranicí mezi tím, co je a co není pornografie (z definice ostatně vyplývá,
že ani to explicitní zobrazení nemusí být nutně pornografické, pokud jeho
účelem není vyvolat prožitek výhradně erotický). Birdové stačí mechanicky
provedený výčet obrazů a zvuků, které by mohly mít sexuální podtext - mnohé z
nich jej jistě mají a jsou to narážky dost polopatické.
Pokud bychom ale
její metodu dovedli ad absurdum, mohli bychom dojít k tomu, ze pomalu
největší porno všech dob je kdysi populární katastrofický film Tyčící se
peklo - je tam přece hořící mrakodrap (falus obrovských rozměrů) a mraky
hasičů se stříkajícími hadicemi. Pokud bychom přijali pohled Christiny
Birdové, zakrátko bychom došli k tomu, ze pornografie je skoro všechno a
pojem "pornografie" by tak ztratil jakýkoli obsah.