Britské listy

Chtěl bych (víceméně ze soukromého zájmu a samozřejmě s Vaší součinností) otevřít diskusi na pár témat, které mě zajímají, a jak doufám, mohly by podnítit smršť příspěvků.

Nevím, zda mnou nastíněné úvahy spadají do koncepce BL a NP, dokonce je možné, že existují nějaká diskusní fóra k těmto tématům, ale přiznávám dobrovolně a bez mučení, že

a) jsem líný je hledat,

b) myslím, že BL a NP jsou obecně známými medii, jejichž přispěvatelé (a doufám, že i ctěné obecenstvo) jsou na malé české poměry velmi kultivovaní lidé. Vždy je neobyčejně zajímavé seznámit se s jejich názory.

1. téma - Šok z budoucnosti (název jsem si bez dovolení vypůjčil od Alvina Tofflera)

Podle mého názoru se málo hovoří a píše o tom, že v blízké budoucnosti čeká lidstvo (resp. jeho "vyspělejší" část - ta druhá část bude řešit problém "co do huby") obrovský problém pramenící z boomu informačních technologií a automatisace výroby. Autoři některých analýz předpokládají významný nárůst práce "na dálku" a nárůst počtu částečných pracovních úvazků a z toho pramenící nezaměstnanost až kolem 30 procent. Když od konce 18. století začaly práci v manufakturách přebírat stroje, začali se dělníci bouřit a stroje rozbíjet. Na rozdíl od dnešní doby měli k dispozici pouze kladiva. Co se stane - a může to být v horizontu 20 let - až do ulic vyjdou masy nezaměstnaných, které mohou být vyzbrojeny automatickými, a v horším případě třeba i ABC-zbraněmi? Dnes se neustále omílá problém důchodového pojištění, chlubíme se, jak se za poslední rok snížila nezaměstnanost o 0,00prd procenta, ale zabývá se někdo touhle vizí?

Současně si myslím, že celý současný systém produkce založený na informacích, se začíná stávat nelidským. Prostředí, ve kterém o bytí a nebytí firmy rozhoduje, že bude mít o týden, den, hodinu dříve než konkurence hotovou měsíční závěrku, a tedy informace nutné pro rozhodování, je prostě ujetý. Potřebujeme stále rychleji zvládat stále větší a větší množství informací, a přitom (podle mého názoru) se dnešní Homo sapiens příliš neliší od svého předka, který před 30 tisíci lety tloukl mamuty klackem po hlavě.

Z toho vyplývají těžko zvladatelné stresy, a málokdo je schopen říci "Vono se to do zejtřka nepo...". Boj o místo je tvrdý a firemní management z toho zcela nestydatě těží.

2. téma - Počínání výrobců spotřebního zboží.

Je to také boj proti větrným mlýnům, ale opravdu mě rozčilují všechny ty slaboduché reklamy, které zákazníkům sice nepřímo, o to však rafinovaněji vnucují myšlenku, že když si nekoupí poslední model toho či onoho, nemají téměř právo na život. Samozřejmě lze namítnout něco v tom smyslu, že se tím vším nemusíme řídit, jenomže výrobce ve spojení s reklamní agenturou dokonale zná metody jak totálně zblbnout národ Nováků.

A když se to rozbije? Zahodit a koupit nové. Je naše planeta také na jedno použití?

Současně se lidem vnucuje jakýsi universální životní styl - "buďme štíhlí, krásní, zdraví (vyhoďme za to balík peněz)" a všechno bude OK. Nechci utrácet za zázračné preparáty, posilovací mašinky a podobné zázraky. Někdy, když se proberu sto let starými kalendáři "pro dům a rodinu", připadají mi některé inseráty až důvěrně známé (včetně těch projímadel :-)

3. téma - Zemědělství, funkce s ním související, zaměstnanost, ceny potravin, šílené krávy a spol.

Nedávno byl na podobné téma článek v Lidovkách. Zemědělství ve vyspělých zemích je zaměřeno na maximální produktivitu, stal se z něj v podstatě průmysl, který se řídí stejnými principy jako výroba aut. S tím rozdílem, že ceny potravin jsou politickou otázkou a žádná vláda nepřipustí jejich vzrůst.

Čím platíme za to, že za potraviny utrácíme pouze malou část našich příjmů? Málokdo si uvědomuje, že peníze, které utratí za potraviny, jsou jen částí peněz, jež plynou do zemědělství.

Z daní, které platíme, plynou přímo či nepřímo do cen potravin mimo jiné: 1. dotace na výkupní ceny, na údržbu krajiny (znám dokonce případ, kdy "takyzemědělec" na horách žije z dotací na sekání trávy!), na export, na to i ono.

2. podpory v nezaměstnanosti. V zemědělství pracuje malá část práceschopného obyvatelstva, protože, jak jsem již uvedl výše, produktivita a efektivita - toť náš cíl, ať to stojí co to stojí.

3. dotace na dopravu, náklady na údržbu silnic. Protože na nemají práci venkově, musí lidé za prací dojíždět.

4. náklady na zvláštní veterinární opatření. Na tento odstavec nahrává současná hysterie kolem šílených krav, slintavky a kulhavky. Znovu a znovu: v honbě za produktivitou krmíme dobytek vším možným, vozíme jej do óbrmasokombinátů stovky kilometrů, nová a ještě lepší plemena převážíme letadly z kontinentu na kontinent. Samozřejmě - městská jatka a venkovští řezníci jsou neefektivní, zpracování masa jsme v dobrém úmyslu svázali stovkou předpisů, jejichž dodržování se snáze kontroluje ve zmíněných fabrikách, atd. atd.

Suma sumárum:

Když si půjdu koupit do superhypermarketu litr mléka, zaplatím za něj, řekněme 15 Kč.

Je to ale skutečně cena, kterou mě to mléko stojí? Proveďme velmi stručnou a velmi zjednodušenou rekapitulaci:

Výsledná cena potraviny = cena zaplacená v obchodě + dotace do zemědělství + sociální dávky + dotace na hromadnou dopravu + ... + ...

A najednou můžeme být například někde u 20 Kč.

Nebylo by tedy jednodušší akceptovat vyšší ceny potravin, zjednodušit dotační systém a umožnit návrat k tradičním formám hospodaření ? Asi ne. Proč ?

1. Vládu, která by něco takového připustila, by voliči sežrali zaživa bez ohledu na to, čím byla krmena.

2. Jedná se o globální problém (zase ta zatracená globalisace). Dovážíme ředkvičky z Itálie a okurky salátovky ze Španělska, a to jenom proto, že zákazník je zmlsaný a totálně zblblý. Kdyby je neměl v lednu, nemohl by se řídit zásadami zdravé výživy, a mezitím ve skladech hnijí jablka od tuzemských sadařů, protože je prostě nedokážou dostat na trh za konkurenční (z EU dotovanou) cenu.

3. Erár by ztratil svůj raison d'etre a ouředníci na ministerstvech by přišli o formuláře a razítka.

Tak nevím. Vždy, když mi vrtají hlavou podobné myšlenky, vzpomenu si na svoje předky.

Historie našeho rodu je občas spletitá a nejasná, jedinou poměrně dobře zdokumentovanou kapitolou je historie rodu mé matky. K jejímu rodnému kraji ve východních Čechách mám velmi silný vztah.

Když se mě má žena kdysi ptala: "Co tě tam tak táhne?", zabodl jsem kružítko do mapy, opsal kružnici o poloměru asi 12 km a řekl: "V tomto prostoru se odehrávaly životy poloviny mých předků v posledních dvoustech padesáti létech!"

Můj pradědeček, kterému jsem údajně podobný, se narodil v roce 1862. Za svůj život stihl postavit dům a zplodit pět dětí - stromy, které zasadil, již neexistují. V létě jezdil na pole, v zimě seděl doma u tkalcovského stavu (v jeho kanafasu spíme dodnes!). Jednou za rok chodil na pouť do Vambeřic (nyní Wambierzyce, vojvodství Walbrzych, Polsko) a myslím, že nikdy v životě nebyl dále, než 50 km od svého rodiště. Samozřejmě, že vůbec neměl lehký život. Dvě děti mu zemřely v raném věku, pravděpodobně na nemoci, které dnes již nejsou fatální, jeden ze synů padl v roce 1914 neznámo kde.

Jaké ale byly jeho všednodenní problémy?

Jaký bude rok? Urodí se žito a len?

Věděl, co znamená život ve stresu?

Zemřel pokojně doma, v 85. roce svého života.

A já se ptám, oč hůře se měl než my dnes?

Zdraví

Miloš Valenta