Je tohle ta „politická kultura“, na jejíž absenci v Čechách jsi mě upozornil, když jsem Tě před časem žádal o připomínky k návrhu novely zákona o ČT, který řeší mj. volbu rady na občansky reprezentativním principu. Tehdy jsi mi řekl: „Stávající zákon je docela dobrý, ale chybí tu politická kultura“. Mám za to, že „politická kultura“ se formuje mj. i diskusí nad návrhy zákona o televizi veřejné služby. Škoda, že jsi do této diskuse odmítl přispět. Je snad tento Tvůj návrat na stránky BL příspěvkem k nové „politické kultuře“? Pojeď raději na hory, kde dobře chladne hlava a lze tam i lyžovat.
Po půl roce Ti píšu - opět „neoriginálně“: „Stýská se mi po Tvém kritickém pohledu na dění v České televizi. Protože jsme spolu dlouho nemluvili, zdá se, jakoby se Tvůj kritický pohled otupil nebo (unavil?) poté, co jsi tam doporučil „své“ lidi?“
Tehdy jako dnes jsi mi odpověděl, že jsi nikoho a nic nikomu nedoporučoval. Dnes říkáš, že se s Tebou nikdo z ČT ani neradil. . .
Přesto si vzpomínám, že v krátkosti v kuloárech Kongresového paláce v průběhu Konference Česká televize - věc veřejná jistá konzultace ohledně „Brněnských událostí“ mezi Tebou a g. ř. Chmelíčkem proběhla. p>
Za „Tebou“ doporučeného člověka se mi ještě v létě deklaroval tehdejší ředitel programu ČT pan Čapek.
Dlouhodobé a plodné přátelství je zřejmé mezi Tebou a Jiřím Pittermannem, poradcem g. ř. Chmelíčka. Ptám se tedy Tebe: Proč jsi mu přes J. Pittermanna neporadil, že zřizování zbytečné funkce ředitele zpravodajství je hloupost, jak oba víme?
I Ty jsi mi sám říkal, že Chmelíček sám se kdesi odvolával na konzultace s Tebou.
Součástí „Tvého managementu“ byli i další profesionálové včetně Jana Šterna, Víta Novotného a dalších.
Politická orientace kohokoliv z nich (jako každého občana) je samozřejmě jeho soukromou věcí!
S jistou nadsázkou jsem označil za puč přeorientování laskavého přístupu programových pracovníků ČT za ředitelování Puchalského ve prospěch ČSSD k upřednostňování a shovívavé toleranci politiků Unie svobody a částečně i celé Čtyřkoalice za g. ř. Chmelíčka. Nevím, zda někdo z Tebou jmenovaných profesionálů alespoň vyslovil pochybnosti o převažující nevyváženosti vysílání České televize. Skutečný profesionál by na tento stav minimálně upozornil generálního ředitele a navrhl systémovou nápravu.
Znovu - i pro Tebe - konstatuji, že nevím, jaké jsou osobní stranické preference Tebou jmenovaných manažérů.
Na zřejmou nevyváženost programu ČT mě upozornil m. j. i režisér Jiří Vanýsek, pedagog JAMU z Brna, který nám na FITES poslal svůj příspěvek „Úvaha o krizi v ČT“, ze kterého cituji:
Nerovnovážnému zastoupení politických stran ve vysílání by se dalo předejít vytvořením interního televizního orgánu (stačil by jediný člověk), který bude dělat statistiku zastoupení názorů jednotlivých politických stran. Tato statistika pak bude podkladem pro jednání rady, dále pro regulaci, kterou bude provádět vedení televize, a také i pro samotné redaktory, kteří často nemají vůbec žádnou zpětnou vazbu. Tím by byly zájmy politických stran v televizi zcela korektně hájeny a nemuselo by docházet k jejich pokusům dostat Českou televizi po svoji kuratelu. Poslanci si totiž neuvědomují, že převážná většina produkce ČT nemá politický charakter. . . “
Je to zcela v souladu s mým návrhem §3 novely zákona o ČT, kde pokládám za žádoucí doplnit odstavec (Česká televize provádí službu podle § 2 tohoto zákona zejména tím, že):
poskytuje veřejnosti frekvenční analýzu osob, politických stran, hnutí, komerčních aj. subjektů ve vysílání České televize
Poskytování takových informací veřejnosti by mělo být povinností televize a součástí upřímně míněné veřejné služby.
Dle mého názoru by frekvenční analýza výskytu politiků, politických stran, hnutí a spolků, ekonomických subjektů i tzv. osobností veřejného života v programu České televize měla být součástí kontinuálně z ČT vyvěrajících informací. Jedná se vedle mnoha jiných o poměrně důležitý parametr vysílání veřejné služby. Nejde nutně o problém numerického vyvažování v rámci jednoho každého nebo několika pořadů, ale jedná se jistě o vypovídající signál o vyváženosti celku, který může být dále analyzován mediálními specialisty, dramaturgy a samotnými redaktory nebo jen vnímán divákem jako kontext vysílaného programu. Nikdo ze „Tvých profesionálů“ nic takového neprosazoval, když ČT připomínkovala v pracovní komisi MK návrhy novely.
Jsem jednou z příčin a jedním z původců dnešní televizní krize?
Omlouvám se všem, kteří se mohli mým příliš zkratkovitým vyjádřením v osobním dopise Pavlu Prachařovi uveřejněným v BL rozlítit tak, jako se to přihodilo Ivo Mathému. Věřím, že dnešní obšírnější vysvětlení přijmou a zauvažují o něm s chladnější hlavou a kulturnějším slovníkem bez emocionálních a neopodstatněných výpadů.
Zajímalo by mě, nakolik profesionální se Ivo Mathému jevila reportáž z restaurace na náplavce Vltavy, která se objevila v Událostech na ČT1 dne 17. 12. 2001. Reportéři RZ ČT natočili reportáž ze schůzky televizních a mimotelevizních dramaturgů, producentů, herců, autorů, kameramanů, střihačů, poradce bývalého ředitele, vybraných novinářů a d. , které se zúčastnil i ředitel zpravodajství ČT. U dveří přeplněné hospody bez aktivní účasti v diskusi se dlouho po zahájení objevil i Ivo Mathé.
Nevím, kdo Tě tam pozval, pokud, jak říkáš, opravdu s Tebou nikdo nic nekonzultuje . . . Nevím, co mně jako koncesionáři mělo být záběry Ivo Mathého stojícího u dveří sděleno? Chtěli tím „profesionální“ autoři reportáže naznačit, že za iniciátory sdružení Česká televize - věc veřejná stojí sám kancléř KPR, ačkoliv jsi se ani jednou do uspěchané diskuse nezapojil a před hlasováním, domnívám se, jsi opustil restauraci?
Nevím, kdo a proč Janu Čulíkovi do BL 2000-12-27 napsal:
? Hlavním problémem nynější rebelie v redakci zpravodajství ČT je skutečně druhořadost jejích zaměstnanců, sdělil Britským listům jeden nezávislý pozorovatel české mediální scény . . . Důležité je také analyzovat celou historii, jak došlo k fatálnímu oslabení redakce zpravodajství. S příchodem Ivo Mathého do České televize byla v podstatě zrušena celá jedna televizní novinářská generace - byla zrušena federální zpravodajská redakce - mnozí zkušenější novináři zcela vypadli ze hry. Mohl by o tom podat podrobné svědectví Martin Vadas, který byl jednou z obětí tohoto kataklysmatu“.
Nechtěl jsem se k tomu vyjadřovat a rozhodně nepokládám všechny redaktory za „druhořadé“, ale Mathého konstatování o příčinách a původcích dnešní krize „ . . . (v seznamu bys neměl chybět ani Ty - namátkou vzpomínám na omezování zpravodajství ČT v roce 1992). . . “, které vzpomněl v dopise BL, mně znovu vyzývá k odpovědi.
Konec existence společného státu ČSFR v roce 1992 znamenal ukončení činnosti federálních orgánů a tím i Československé televize. To je historickým faktem a já neskromně připomínám i panu Mathému, že profesionální úroveň práce tehdejší Redakce zpravodajství ČST, za kterou jsem byl odpovědný od 1. 4. do 31. 12. 1992, se zasloužila věcným zpravodajstvím o relativně klidný a nekrvavý průběh společenských procesů, které se tehdy udály. Na naše zpravodajství - Deník ČST - na tehdejším programovém okruhu F1 se každý den dívalo 5 - 8 milionů diváků. Důsledně jsem se do posledního dne snažil, aby Deník ČST měl čistě informativní charakter. Naopak druhý náš hlavní pořad Události a komentáře měl zpravodajsko-publicistický charakter, kde byl prostor pro komentáře, reportáže a rozhovory, které události zasazovaly do souvislostí a jejich autor byl vždy uveden jménem jako autor komentáře apod.
Při sledování zpravodajství ČT z uplynulých týdnů si vzpomínám, že jednou se tehdejší moderátorka Deníku uchýlila od tohoto striktního pravidla a za zprávu o záměru pana Mečiara, že si tam pro ty federální redaktory přijde . . . , připojila svůj krátký komentář s úsměvem: „Už se těšíme“. Ihned si uvědomila své profesionální pochybení, omluvila se celé redakci a napříště se nikdo o nic podobného nepokusil.
Atmosféra v redakci byla vedena snahou o odstup od emocí a směřovala k profesionální disciplíně novináře zpravodajství bez ohledu na mnohé provokace obou národních redakcí i představitelů národních televizí, kteří národovecky spolupracovali vedeni snahou o umlčení federální televize, která údajně stínila jejich snaze o emancipaci.
Spojení dnešních událostí v ČT s údajným „kataklysmatem“ (BL 2000-12-27), jehož jsem měl být obětí, mi připadá poněkud nadnesené a mému uvažování velmi vzdálené. Necítím se být obětí. Přesto Mathého nedávné a zlovolné zařazování mé osoby mezi příčiny a původce dnešní zoufalé situace České televize vyžaduje mé vyjádření.
Ivo Mathé budoval svoji redakci zpravodajství od počátku pod záštitou mladého redaktora Petra Studenovského, kterému jeho předlistopadovou politickou orientaci na KSČ připomínal mj. i republikán dr. Sládek, v přímém přenosu, což veřejnoprávní charakter jeho zpravodajství činilo značně nevěrohodným. Bylo to zpravodajství ČT, které nedokázalo včas informovat společnost o pochybeních tehdy i později vládnoucích stran, protože jeho redaktoři komunikovali s představiteli zodpovědných politických stran zpravidla velmi pasivně bez dostatečné zvídavosti, erudice a s viditelným strachem z možnosti, že někdo z nich poukáže na minulost jich samotných, editorky nebo jejich šéfa. Výsledkem dlouhodobého selhávání a nedostatečnosti zpravodajství a publicistiky RZ ČT bylo i vystřízlivění celé společnosti po roce 1997. Tehdy zvolená Rada ČT připravovala a volila změnu namísto průběžné analýzy, kontroly a postupného zlepšování stavu v ČT. Ivo Mathé viděl vše jinak, ale nedokázal to vysvětlit „Jirákově“ radě.
Vraťme se však na konec roku 1992. Před koncem roku Ivo Mathé nabídl všem redaktorům RZ ČST, že se mohou ucházet o práci v České televizi, nikoho z nich však neoslovil. Ani mně nebylo nabídnuto žádné místo v ČT. Osobně jsem svůj případný přechod do ČT podmínil řádným konkursem na jakékoliv místo v ČT, protože i do ČST jsem nastoupil po konkursu na místo šéfredaktora RZ ČST, kterého se zúčastnilo 39 uchazečů, aby nakonec komise hlasovala 10:0 v můj prospěch, přestože jsem do konkursu vstupoval jako pedagog FAMU, po listopadu v televizi začínající dokumentarista s předchozí kameramanskou praxí zpravidla mimo ČT. Občan, který se již nemohl dívat na práci údajných „profesionálů“. Ivo Mathé však nevypisoval žádné konkursy a pracoval se svými „profesionály“. Slíbil jsem mu na konci roku 1992, že se přihlásím do konkursu, bude-li nějaký vypsán. První byl až v roce 1998 - na místo generálního ředitele, ve kterém „Jirákova“ rada dala přednost Puchalskému před Mathém a dalšími.
1. 4. 1992 v den mého nástupu do RZ ČST jsem vypsal konkurs na nové redaktory a mnoho bývalých pracovníků redakce mi průběžně předávalo žádosti o ukončení pracovního poměru z důvodů nesplnění některých dalších podmínek . . . , protože začal platit tzv. lustrační zákon. Noví redaktoři se učili za pochodu, kdy se okolo rozpadal stát, aby na konci roku byli postaveni před rozhodnutí, co dál.
Většina redaktorů RZ ČST nakonec pracovala pod intendantem Šternem v alternativním zpravodajství odsunutém na druhý program ČT po dobu omezenou rokem 1993 a začátkem 1994. Po jeho skončení měl být tento kanál předán držiteli licence. Další část redaktorů přešla do týmu Petra Studenovského a setrvala v RZ ČT pod jinými šéfredaktory až dodnes. Příležitostně některé z nich potkávám a zdravíme se, ale odmítám spojování dnešní krize okolo ČT s dávnou likvidací federální redakce zpravodajství. Podobnost se nabízí jen s osudem „prvoligových“ federálních poslanců a poslanců bývalé ČNR, i když mrhání zřejmou kvalitou je naší národní vlastností, nemocí, která se nevyhnula ani I. M. , ale to bychom mohli jít až k Adamovi a Evě.
Údajné mé „omezování zpravodajství ČT v roce 1992“ je utkvělou fikcí Iva Mathého, který jsa původně profesně zaměřen na produkci zábavných žánrů ČST, významně podcenil potřeby jím - z pozice generálního ředitele ČT - nově budovaného zpravodajství, kterému nezajistil dostatečné zázemí ani prostorové ani technologické a zpočátku ani personální, přestože mu pomáhala již tehdy vyspělá profesionálka v oboru produkce Kateřina Fričová. Federální redakce zpravodajství při stejném výrobním úkolu jako v roce 1991 musela vyklidit mnohé prostory v objektu OTN a podstoupit část výrobní kapacity pro rodící se RZ ČT.
Pro tento lapsus Iva Mathého existuje zřejmě realistická omluva. Pokud již od počátku roku 1992 počítal se zánikem federace, tak si mohl spočítat, že mu jednou stejně vše spadne do klína, a proto si může počkat a zpravodajství rozvíjet jen postupně, aby se neřeklo, že ČT nenaplňuje zákon - sám „šetřil“, aby se podle jeho názoru „zbytečně“ nevynakládaly investice na zajištění zpravodajství ČT.
Tady lze snad spatřovat nikoliv příčinu, ale maximálně velmi vzdálenou podobnost s dnešní situací.
Spolu s nedostatečnou péčí o zpravodajství ČT v roce 1992, Ivo Mathé dodnes šíří fikce o údajném omezování jeho zpravodajství Vadasem a jeho podřízenými . . . Protože se dlouho nevědělo, co bude po roce 1992, tak objekt zpravodajství včetně jeho technologií -tehdy výrazně zastaralé - dále chátraly, zatímco ostatní prostory a technologie ČT byly rekonstruovány a modernizovány na obdobné kulturní úrovni, jako v jiných evropských televizích. To je pravá příčina údajného „omezování zpravodajství ČT“.
Obdobně jsem si i já stěžoval ú. ř. Kantůrkovi na neochotu a obstrukce pracovníků ČT poskytovat ČST technologické zajištění přenosové techniky pro zpravodajské přenosy celospolečensky důležitých jednání atd. Dnes po osmi letech mi to připadá trochu zpozdilé, abych v tomto pláči pokračoval. Věřím, že i Ivo Mathé prohlédne pošetilost takového konání a zkulturní své vyjadřování.
Kalkul o konci společného státu bych však na začátku roku 1992 pociťoval jako protiústavní a úvahy o konci společného státu mě tehdy vůbec nenapadly. Slíbil jsem ú. ř. Kantůrkovi, že budu dělat federální zpravodajství s prostředky, které máme k dispozici, jak nejlépe budu umět, a když se mu to nebude líbit, že mě může kdykoliv odvolat, že na žádné funkci nelpím. Kantůrek byl zpočátku nešťastný, že komise nevybrala Slováka, aby ČST měla rozhodující programový post obsazený podle národního klíče a otupila tak výtky z pragocentrismu. Řekl mi to při příležitosti oznámení výsledku konkursu. Odpověděl jsem mu, že, nastoupím-li, do funkce šéfredaktora, vynasnažím se nalézt svého zástupce, který by zabezpečil kvalitní zpravodajství ze Slovenska.
Po konkursu mi zavolal Ivo Mathé, se kterým jsme se znali ze školy a z lyžování. Řekl mi, že Kantůrek má „právo první noci“, protože konkurs organizovala ČST, ale kdybych se s ním nedohodl, ať se mu ozvu. Řekl jsem mu, že jsem sdělil Kantůrkovi své podmínky, že mu děkuji za jeho nabídku, ale že, když už jsem se do toho dal, považuji za svou občanskou povinnost přispět ke zlepšení federálního zpravodajství, na které se dívá celá republika, protože jsem to pokládal za důležitější, než „v pohodě“, za větrem, stavět redakci ČT na zelené louce pro zpravodajství, které sice má dlouhodobě jakousi perspektivu, ale tehdy nemělo žádné diváky a jak se v průběhu roku ukázalo mělo i malou podporu ze strany vedení ČT.
Domluvili jsme se tedy s ústředním ředitelem Jiřím Kantůrkem, který byl tehdy pod silným tlakem, že dnem nástupu přejímám za zpravodajství na F1 veškerou odpovědnost a budou-li nějaké výtky ze strany politiků, bratrských televizí, diváků, nebo i novinářů, o které tehdy nebyla nouze, že je má přesměrovat na mě, protože podle tehdejšího zákona byl šéfredaktor odpovědný za obsah vysílání RZ. Měl jsem podmínku, že ústřední ředitel nebude zasahovat do obsahu vysílání zpravodajství ani do mé personální pravomoci. A pokud by se tak stalo, že je to důvod pro můj okamžitý odchod z ČST. Veškeré sliby, které jsme si tehdy dali, jsme, domnívám se, oba dva dodrželi, přestože šlo o rušných devět měsíců a agresivně emancipující se národní televize nám příliš nepřály. Slovenská televizia nám několik dnů po volbách odmítla spolupráci ze dne na den a Česká televize s ní čile spolupracovala, paradoxně dokonce i s využitím „našeho“ federálního zařízení.
Jen jedenkrát - v době nepřítomnosti z důvodů mé zahraniční služební cesty - se stalo, že (asi) ú. ř. Kantůrek podepsal dohodu o okamžitém rozvázání pracovního poměru L. Špačkovi, moderátorovi a vedoucímu domácí rubriky RZ ČST. Ten dostal nabídku od tehdejšího občana Havla ke spolupráci. S dohodou jsem někdy v listopadu souhlasil pouze za podmínky, že sám Špaček si najde za sebe adekvátní náhradu. . . Tak se nestalo a po mém návratu ze služební cesty jsme byli bez moderátora a vedoucího rubriky. Bylo to však v situaci, kdy o zániku federální televize se mluvilo všude a nakonec se nám podařilo i bez L. Špačka dělat relativně dobré zpravodajství a aktuální publicistiku až do 31. 12. 1992.
Konec vzpomínání, neplakat a konečně vzhůru do budování televize veřejné služby, která bude sloužit všem, bude nezávislá, otevřená a nebude nikým zneužívána. První experiment založený dobrou vůlí Ivem Mathé selhal, Česká televize musí být znovu zestátněna, aby snad konečně našla svou lepší veřejně služebnou tvář.
