Tento článek by byl hodně dlouhý, kdybych jenom ve zkratkách
vypisoval to, co slýchávám. Nesdílím ani špetku naděje, že se něco v
dohledné době změní. Ani výměna generace či dvou tomu nepomůže. Vždyť já
neslyším nic jiného, než výmluvy, proč to či ono nejde.
Nelze nic změnit, protože lidé se nechtějí změnit, a proč taky.
Asi to většině vyhovuje. A těch pár nespokojenců? Eh, ať si pindají, ono je
to časem přestane bavit.
Poslechněte si kteréholiv ministra vlády, poslance, státního
úředníka. Každý má ihned připravenu odpověď, proč nejde něco změnit, něco
napravit, něco urychlit. Podívejte se někdy na přenosy z poslanecké
sněmovny, tam je ukázka produktivity práce, tam je ukázka odborného
přístupu, tam je ukázka českého člověka se vším všudy. Tak co se může
změnit?
A pak! Jim přece všechno funguje! Soudnictví, státní úřady a
jejich úředníci, nikde nemusí čekat, nikde nemusí psát, nikde se nemusí
doprošovat. Stačí říct.
Imunita jaksepatří, správná "česká", aby to bylo všechno potvrzeno.
Tohle už tady bylo, fungovalo to, tak proč v tom nepokračovat.
Arogance moci se nezměnila, zůstala stejná. Je dobře živená
"totalitou podělanosti v nás" a bude to tak hodně, hodně dlouho. Obyčejní
lidé musí pykat, vyvolených může být jen několik. Česká domýšlivost,
arogance, nechuť poctivě pracovat - to všechno má u nás správné podhoubí.
Proč to ničit?
Když mohlo "jedno bezpráví" trvat a fungovat přes čtyřicet let,
proč nemůže to další fungovat třeba sto let, že? Jsme nakonec Češi! Něco
už vydržíme.
Z Čečenska přicházejí zprávy o znásilňování
(Human Rights Watch, leden 2000)
(Nazran, 20. ledna 2000) - Organizace Human Rights Watch dnes
vyslovila obvinění, že v oblastech
Čečenska kontrolovaných ruskou armádou jsou čečenské ženy znásilňovány
ruskými vojáky.
Skupina vyšetřovatelů Human Rights Watch působící v Ingušsku získala
informace od několika
čečenských uprchlíků, kteří viděli těla obětí nebo se znásilněnými ženami
hovořili.
"Znásilnění je válečný zločin a tato tvrzení o znásilňování v
Čečensku jsou velmi závažná," uvedla
Regan Ralphová, výkonná ředitelka sekce práv žen organizace Human Rights
Watch. Zdůraznila, že
podle mezinárodního práva může být válečným zločinem i jediný případ znásilnění.
Jak vypověděla Malika (jméno bylo změněno), 19. prosince 1999 ruští
vojáci znásilnili a zabili její
sousedku, třiadvacetiletou Firu (jméno bylo změněno), která spolu s ní žila
v čečenském městě Šali.
Fira byla podle Maliky "velmi krásná" a byla v pátém či šestém měsíci
těhotenství. Během stejného
incidentu vojáci zabili také Fiřinu asi šedesátiletou tchyni Rozet (jméno
bylo změněno). Malika uvedla,
že spolu s dalšími sousedy slyšela z domu jekot, křik a výstřely. Později
nalezli mrtvá těla. Human
Rights Watch zná jména obětí a svědků, ale na žádost Maliky je nezveřejňuje.
Před pohřbem se Malika podílela na muslimském obřadu omývání mrtvých
těl. Stav těhotné Firy
popsala následovně: "Na prsou měla tmavé modřiny. Na rameni byla podivná
pravoúhlá modřina.
Tmavé modřiny byly také blízko jater. Na krku zůstaly otisky zubů a stejně
tak na rtech, jako by ji
někdo kousal. Na pravé straně hlavy měla malou díru [od střely] a na levé
straně hlavy velkou ránu."
Čečenští vesničané, kteří Fiřino tělo pohřbili, nemohli provést soudní
ohledání oběti, ale rozmístění
a povaha jejích zranění silně naznačovaly, že se jedná o sexuálně
motivovaný násilný čin. Rozet,
Fiřina tchyně, měla v hrudi střelná zranění.
Human Rights Watch obdržela podobné zprávy hovořící o znásilňování
také z vesnice Alchan-Jurt, kde
docházelo v polovině prosince 1999 k vraždění, plenění a dalším zločinům
spáchaným ruskými vojáky.
"Zejnap" (jméno bylo změněno), dvaatřicetiletá žena z Alchan-Jurtu,
poskytla Human Rights Watch
jména dvou žen, které se jí svěřily, že byly počátkem prosince ruskými
vojáky znásilněny. První ženě
bylo pětadvacet let a byla vdaná, zatímco druhá, dvacetiletá, byla svobodná
a Zejnap ji dobře znala.
Zejnap dodala, že příbuzní té mladší ženy ji chtějí poslat poslat do
Kazachstánu na léčení následků
znásilnění. Zejnap dále uvedla, že vojáci byli často opilí a žádali po
vesničanech vodku a mladé ženy.
Podle ní je možné, že došlo k vícero případům znásilnění, ale "i kdyby tomu
tak bylo, lidé o tom
nebudou hovořit," uzavřela Zejnap.
Human Rights Watch vyslechla nezávisle ještě další ženu z
Alchan-Jurtu, která poskytla obdobné
svědectví o případech znásilnění ve vesnici. Pětapadesátiletá Zaman (jméno
bylo změněno) uvedla, že
bylo znásilněno asi pět nebo šest žen, "včetně jedné staré ženy jako já.
Kolem druhé či třetí hodiny
v noci přišli do sklepa vojáci. Někteří hlídali, míříce přitom svými
zbraněmi [na lidi ve sklepě],
zatímco ostatní znásilňovali." Zaman dodala, že mnoho lidí odmítá na téma
znásilňování hovořit: "Bylo
znásilněno mnoho žen, ale naši lidé o tom mluvit nebudou, neboť se ty ženy
musejí vdát."
Třetí svědkyně z Alchan-Jurtu, čtyřicetiletá Sultan (jméno bylo
změněno), informovala Human Rights
Watch o dalším případu znásilnění: "Sedm smluvních vojáků [poddůstojníci,
kteří slouží v armádě na
smluvním základě] znásilnilo ženu v naší vesnici. Je to barbarství. Její
rodina žije poblíž hřbitova.
V té části vesnice zůstalo málo lidí. Vojáci vytáhli jejího manžela ven na
ulici a pak ji znásilnili. Není
to mladá žena, je jí asi dvaačtyřicet nebo třiačtyřicet. Znám její jméno,
ale naše tradice mi zakazuje jej
uvést."
Zprávy o znásilňování se objevily nehledě na tu skutečnost, že
zveřejňování případů sexuálního násilí
je v čečenské kultuře silným tabu. Čečenská muslimská kultura a národní
tradice striktně upravují
vztahy mezi muži a ženami a nepřístojné jednání je tvrdě postihováno, často
i za použití násilí.
Neprovdané ženy, které byly znásilněny, se budou těžko moci vdát, a se
vdanými ženami, které byly
znásilněny, se jejich manželé pravděpodobně rozvedou. Tyto faktory ztěžují
dokumentaci případů
znásilnění a sexuálního zneužití v Čečensku a je tedy pravděpodobné, že
všechny případy na světlo
nevyšly.
Znásilnění se považuje za válečný zločin podle druhého Dodatkového
protokolu k Ženevským
úmluvám, který v článku 4 (Základní záruky) uvádí, že jsou zakázány "v
každé době a na každém místě
... urážky osobní důstojnosti, především ponižující a urážející zacházení,
znásilnění, nucená prostituce
a jakákoli forma nemravného jednání."
Pro válečný zločin znásilnění bylo v nedávných letech mezinárodními
trestními tribunály sestavenými
po válkách ve Rwandě (ICTR) a v bývalé Jugoslávii (ICTY) obviněno a
odsouzeno několik osob.
Ingušsko a Čečensko
Zprávu připravil Šimon Pánek, Společnost Člověk v tísni
25. ledna 2000
1. Ingušsko, Čečensko - situace uprchlíků a vnitřních uprchlíků
(internally displaced persons), počty, pohyb
2. Místní úřady, armáda
3. Humanitární pomoc a humanitární organizace
4. Co je potřeba?
5. Dosažitelnost dodávek, ceny
6. Celní problémy
7. Logistika
8. Možnosti vstupu pro cizince, bezpečnost, FSB
9. Ubytování, strava, dodávky elektřiny, komunikace, doprava,
fotografování a filmování
1. Ingušsko
V Ingušsku se v momentálně nachází asi 200 000 uprchlíků. Místní
úřady oznámily, že maximální počet byl asi 250 000
a nedávno jejich počet odhadly na 230 000. Realističtějšími počty disponuje
místní pobočka UNHCR, která porovnává
údaje od místních úřadů s údaji od migrační služby a nevládních organizací.
Někteří z uprchlíků přišli v září, jiní přicházejí
právě v těchto dnech.
Zde jsou aktuální údaje: V prosinci se asi 50 000 uprchlíků vrátilo
zpět do Čečenska, a to převážně do dvou okresů
"osvobozených" ruskou armádou během listopadu, tj. Urus-Martanu a
Ačchoj-Martanu. Současně na začátku roku 2000
počty přicházejících uprchlíků převýšily počty odcházejících uprchlíků.
Podle velmi hrubého odhadu nyní přichází
do Ingušska kolem 1000-1500 uprchlíků denně a odchází 500-1000. Nový příliv
uprchlíků představují uprchlíci
z Grozného a jeho předměstí a ze dvou velkých kavkazských údolí, kde nyní
ruská armáda útočí (údolí Věděno a Šatoj,
údolí Itum-Kale). Menší část uprchlíků se nachází ve Stavropolském kraji
(severně od Čečenska), v Dagestánu (východně
od Čečenska) a v Gruzii (jižně od Čečenska), ale jejich celkový počet by
neměl přesáhnout 40 000. Prognózy do
budoucnosti říkají, že se uprchlíci začnou pomalu vracet zpátky. Jejich
počty mimo Čečensko by neměly dramaticky narůst a
na jaře nepochybně poklesnou.
Většině uprchlíků (dle odhadu 150 000) v Ingušsku poskytly útočiště
hostitelské rodiny. Dalších 25 000 se nachází
v táborech (zahrnují i vlaky a zařízení typu bývaých stavebních ubytoven
atd.), ale většina žije ve stanech. Poslední skupina,
čítající asi 20 000-25 000, přebývá v improvizovaných obydlích neboli
"divokých táborech", jako jsou mešity, dětské
školky nebo bývalé obchody, kavárny, garáže, skladiště a velmi často
kravíny, vepříny a drůbežárny. Počet uprchlíků v
takových místech se pohybuje od 10 (jedna rodina) do 1.200. Většina těchto
improvizovaných obydlí se nachází stranou od
městských a vesnických center, jsou i zcela volně v přírodě. Média, místní
úřady a humanitární pracovníci jim v porovnání
s velkými a stanovými tábory nevěnují takovou pozornost.
Pracovníci Společnosti Člověk v tísni navštívili asi 30 z celkového
počtu zhruba 170-200 improvizovaných obydlí, které se
v Ingušsku nacházejí. Situace uprchlíků v těchto improvizovaných obydlích
je horší než v ostatních útočištích, a to
z několika důvodů: Většina improvizovaných obydlí je v porovnání s velkými
tábory zásobována hůře, životní podmínky
jsou mnohem horší než ty v hostitelských rodinách, v některých místech
chybí elektřina a plyn, improvizovaná obydlí jsou
obvykle méně organizována než velké tábory, děti nemají možnost chodit do
školy, chybí lékařská péče a nepůsobí tam
mobilní nemocnice. Lidé v těchto improvizovaných obydlích strádají také
duševně, neboť mají pocit, že se na ně zapomíná.
Problémy v hostitelských rodinách zahrnují psychické napětí a
špatnou distribuci dodávek, velké tábory jsou sice zásobeny
lépe než jiná útočiště, ale problémem je všudypřítomné bláto, velká
koncentrace uprchlíků a zima ve stanech.
Útočiště:
Ve velkých stanových táborech jsou stany, většinou pro 10-20
uprchlíků, vybaveny dřevěnou podlahou a železnými
postelemi s matracemi. K dispozici jsou kamna a sporáky na vaření, včetně
dřeva a uhlí. Ve stanech je také elektřina a ve
většině táborů i plyn (improvizovaný, velmi nebezpečný systém). Obecně
vypadají stany docela dobře, čistě a teple.
Problémem je v těchto táborech voda, neboť její zdroje jsou vzhledem k
obrovské koncentraci uprchlíků nedostatečné, a
bláto, které je všude a jehož vrstva dosahuje místy 20-25cm.
Ubytování v hostitelských rodinách je nejlepší. Většina uprchlíků
žije u nějakých příbuzných nebo prostě s místními, kteří
jim zdarma nabídli útočiště. Někteří z nich platí nájemné (jeho výši neznáme).
Improvizovaná obydlí: Některá z nich jsou velmi pěkná a zajímavá,
např. bývalé bary nebo kanceláře, ale převážná většina je
velmi špatná. Nejhorší ze všech jsou v Ingušsku bývalé kravíny, vepříny
nebo drůbežárny. Velmi často v nich chybí
elektrická energie a plyn, někdy je v nich zima a vlhko, což je třeba
případ nedostavěných budov poblíž hlavního města
Nazraně. Přinejmenším v polovině z nich chybějí postele a matrace a lidé
spějí pouze na dřevěných postelích s pokrývkami
místo matrací. Voda je většinou k dispozici, ale neplatí to v každém případě.
Potraviny:
Místní úřady za pomoci UNHCR zásobují tábory a o něco méně i
improvizovaná obydlí potravinami dodávanými hromadně
(moukou, různými druhy kaší, zčásti i cukrem, černým čajem, olejem a
fazolemi), v organizovaných táborech dostávají
uprchlíci jedno teplé jídlo denně a dostatek chleba. Občas se vydávají navíc konzervy na snídaně a večeře Většina lidí si
doplňuje potraviny na trhu. Improvizovaná obydlí jsou zásobována stejnými
potravinami, ale není to tolik běžné
a vývařovny v nich nepůsobí. Lidé si stěžují (ti v táborech méně, ti v
improvizovaných obydlích více) na kvalitu jídla, ti
druzí také na jeho množství. Pro děti nebylo během uplynulých čtyřech
měsíců distribuováno nic. Uprchlíci v hostitelských
rodinách dostávají základní množství přes distribuční systém místních
úřadů. S jeho fungováním nemáme zkušenosti, ale
vyvolává řadu kritiky ohledně korupce, neefektivnosti a nerovnoprávným
pravidlům. Tyto hlasy zaznívají jak od místních
obyvatel, tak uprchlíků i humanitárních organizací.
Zdravotní péče:
Ve třech největších táborech - Severnyj, Sputnik a Karbulak jsou
zdravotnické stany provozovány organizací Lékaři světa
(MDM), která zaměstnává místní, tj. čečenské lékaře. Nedostatek léků je
vidět na první pohled. MDM se v co nejbližší době
hodlá přemístit do Čečenska. Zbytek uprchlíků se snaží dostat ke zdravotní
péči v místních zařízeních (jejich kapacita však
nedostačuje ani pro místní ingušské obyvatelstvo), nebo zůstávají zcela bez
zdravotní péče. Nejhorší situace je
v improvizovaných obydlích (cizí lokalita, bez správy a možnosti obrátit se
na hostitelské rodiny o radu, bez přátelských
kontaktů a známostí, což je princip, který na Kavkaze funguje ze všech nejlépe).
Školy:
Fungují pouze ve velkých táborech a jsou organizovány místním
ministerstvem školství. Školní potřeby a pomůcky jsou
distribuovány také, čečenští učitelé vyučují ve stanech. Část uprchlíků
žijících u hostitelských rodin posílá děti do místních
škol, u improvizovaných obydlí jsme školy nezaznamenali.
Čečensko
Informace z Čečenska jsou velmi útržkovité. V Čečensku není dovoleno
pracovat žádným humanitárním pracovníkům
a uprchlíci obvykle nejsou schopni podat úplný obraz o počtech, pohybech a
potřebách uprchlíků. Situace uvnitř Čečenska
se kromě toho také rychle mění. Naše zpráva je založena na informacích z
našich prvních dodávek do Čečenska (13. a 23.
ledna), na informacích od uprchlíků a čečenských úředníků z "osvobozených"
území, kteří smějí vycestovat mimo Čečensko
a na informacích od ingušského ministerstva pro krizové situace (EMERCOM).
Severní Čečensko - většina severních oblastí Čečenska škody
neutrpěla. Ruská armáda převzala kontrolu nad tímto
územím v samém začátku (srpen 1999), částečně z toho důvodu, že jde o velmi
rovinaté území a čečenští vzbouřenci se zde
s armádou nemohou utkat, částečně proto, že tato část byla vždy orientovaná
promoskevsky a proti Groznému. 90 procent
lidí se vrátilo do svých domovů. Rusové mají tuto oblast pod dobrou
kontrolou a žádné velké porušování lidských práv
z této části hlášeno nebylo.
Centrální Čečensko - oblast kolem Grozného a oblasti směrem na západ
a východ od hlavního města a také na jih
k počátku hor. Spadají sem okresy Urus-Martan, Ačchoj-Martan, Šali,
Gudermes, Argun.
Na předměstí Grozného a v jeho okolí občas probíhají boje, občas i
ve městech Šali a Argun. Toto území bylo oficiálně
"osvobozeno" Rusy během října a listopadu. Rusové je mají pod kontrolou,
ale v horách a kolem Grozného probíhají
vojenské akce. Tato část se později stane dějištěm partyzánské války. Část
uprchlíků se již vrátila a zpátky je tak zřejmě více
než polovina obyvatelstva. Část uprchlíků se vrátit nemůže, protože jejich
domy byly zničeny (to platí především pro Argun,
Šali, Germečuk, Kurčaloj a Urus-Martan), ale o rozsahu škod nejsou
spolehlivé informace. V této části se nachází mnoho
vnitřních uprchlíků z Grozného a horských oblastí. Podle našich informací
je pouze v okrese Šali na 40.000 dočasně
vysídlených osob. V Assinovské a Sernovodsku je dalších 20.000 dočasně
vysídlených osob, kteří strádají mnohem více
než ti v Ingušsku. Nejhorší humanitární situace je právě v této oblasti
(nepočítáme-li Groznyj): velké množství vnitřních
uprchlíků, místních obyvatel a absence jakékoli humanitární pomoci. Ceny na trhu za 50 kg pytel mouky jsou třikrát vyšší
než v Ingušsku.
Groznyj - přibližně 30.000-40.000 civilistů snažících se přežít. Zdá
se, že ingušské ministerstvo pro krizové situace
(EMERCOM) přemístilo během posledních 40 dní velké množství lidí z
předměstí, když tito lidé opustili město. Ve městě se
nachází asi 5.000 bojovníků. Dodávky elektřiny nefungují, někde fungují
nebo fungovaly dodávky plynu. Zásoby se
nedovážejí, kromě případů, kdy je bojovníci přenášejí na svých zádech skrz
některé kanály, které ještě nebyly zcela
uzavřeny.
Hory - Situace je pravděpodobně lepší než v rovinaté části Čečenska,
ale oblast je odříznuta od severu více než dva měsíce
a od Gruzie tři týdny. Stále existuje několik cest do Gruzie a
Azerbajdžánu, ale v zimě je velmi obtížné zdolat vysoké horské
přechody. V posledních dvou-třech týdnech přichází z této oblasti do
centrální části a do Ingušska stále více a více uprchlíků.
Existuje velké nebezpečí, že Rusové by mohli po pádu Grozného začít
provádět těžké bombardování horských vesnic. Nyní
kontrolují pouze začátek horských údolí a nejeví velkou vůli postoupit dále
do hor.
3. Místní úřady, armáda
Ingušské úřady vítají humanitární organizace a jsou obecně poměrně
nápomocné, ale nacházejí se v obtížné situaci -
Ingušsko je na jedné straně součástí Ruské federace a nechce se stát novým
Čečenskem, na druhé straně mají k Čečencům
nejužší příbuzenský vztah. Činnost Společnosti Člověk v tísni se opírá o
dohodu s Ministerstvem pro krizové situace
Ingušské republiky (EMERCOM). EMERCOM působí v Ingušsku a spolupracuje s
Migrační službou (Migracionnaja
služba) při distribuci základních potravin. Občas odesílají konvoje do
Čečenska, většinou jeho západní části, které je cílovou
oblastí pro alespoň část uprchlíků z Ingušska. Člověk v tísni má s tímto
ministerstvem dobrou zkušenost, založenou na
předchozí spolupráci v roce 1995 (47 společných dodávek do nemocnic a
zdravotnických středisek).
EMERCOM odpovídá v Ingušsku za koordinaci a žádá humanitární
organizace, aby s ním předběžně projednávaly své plány
na distribuci, což lze jen doporučit.
Cizinecká policie je další důležitou institucí a je nezbytné, aby se
u nich člověk zaregistroval do 24 hodin po příjezdu. FSB
neboli Federální bezpečnostní služba každého cizince dříve nebo později
nalezne, ale lze říci, že obecně nedělají problémy.
Pouze v oblasti zachytávají "špióny" a zahraniční novináře.
Ministerstvo vnitra, zejména Oddělení zvláštního určení (SPECNAZ) by
mělo každému cizinci, který navštíví Ingušsko,
zajistit bezpečnost, a to částečně kvůli častým únosům, ke kterým docházelo
v Ingušsku stejně tak jako v Čečensku
v posledních 3-4 letech. Oddělení současně dohlíží také na to, čím se
cizinci v Ingušsku zabývají. Je zřejmě lepší tuto na tuto
službu přistoupit.
Ozbrojené síly ruské armády a ministerstva vnitra tvoří velmi
složitý, propletený celek, zahrnující vojenskou policii,
příslušníky FSB, SOBR, OMON, SPECNAZ, federální síly, síly pro zvláštní
úkoly a zřejmě několik dalších struktur.
Člověk s nimi do styku nepřijde, pokud se nechce dostat do Čečenska. Cesta
do Čečenska je skutečně velmi komplikovaná
(alespoň v této chvíli).
Lze říci, že severní Kavkaz je prošpikován policií a armádou a
člověk by si měl být vědom, že jej dříve či později naleznou.
Doporučení proto zní chovat se obezřetně, nesnažit se fotografovat vojáky,
dostat se ilegálně do Čečenska atd. Na druhé
straně, spíše než převozu do Moskvy a vypovězení ze země, hrozí riziko
převozu do Mozdoku (velitelství celé operace v
Čečensku). Násilí proti cizincům nebylo zaznamenáno, pouze bylo zničeno
několik fotoaparátů.
4. Humanitární pomoc a humanitární organizace
Ingušské ministerstvo pro krizové situace (EMERCOM) za podpory
dalších ministerstev z jiných částí Ruska odvádí
obstojnou práci: distribuuje základní potraviny zakoupené z federálního
rozpočtu nebo darované UNHCR. UNHCR
poskytuje zdarma jídlo, určité množství přikrývek a stanů a provádí
monitoring a registraci vnitřníchuprchlíků. Dánská
Rada pro uprchlíky (Danish Refugee Council) je hlavní nevládní organizací
působící přímo na místě a každému uprchlíkovi
v Ingušsku přiděluje zimní bundu a boty a pro uprchlíky v hostitelských
rodinách v části Ingušska také jídlo. Brzy zřejmě
provedou novou registraci všech uprchlíků. Mezinárodní výbor Červeného
kříže (ICRC) je rovněž přítomen a zásobuje
velké tábory a také některé improvizovaná obydlí balíčky, ale pokud je nám
známo, tak pouze příležitostně. Lékaři světa
(Medecins du Monde - MDM) provozují v hlavních táborech tři zdravotnické
stany, kde působí místní lékaři. Při nejbližší
příležitosti se chystají přemístit do Čečenska. Lékaři bez hranic (Medecins
Sans Frontiers - MSF) jsou přítomni, ale o jejich
činnosti nemáme informace. UNICEF, který má velké problémy v celním úřadem
ve Vladikavkazu, právě dorazil s žádanou
zásilkou zimních stanů pro improvizované školy, určitým množstvím
umělohmotných kanystrů a školními potřebami
a pomůckami. Action Against Hunger a Armáda spásy také právě dorazily a
chystají se zahájit svou činnost. WFP má brzy
zahájit rozsáhlé dodávky základních potravin (pravděpodobně mouky, oleje a
rýže nebo fazolí). Tento seznam není úplný.
Kromě ingušského EMERCOM, Červeného kříže Ruské federace (o jehož
činnosti nemáme informace), Humanitárního
fondu Lebeď a Společnosti Člověk v tísni nikdo v tuto chvíli uvnitř
Čečenska nepracuje.
5. Co je potřeba?
Ingušsko: Potřeba je mnoho věcí. Základní potraviny jsou víceméně
zajištěny, chybí masové a zeleninové konzervy,
doplňkové potraviny, dětské potraviny - dětská výživa, sušené mléko, dětské
přesnídávky, zelenina a ovoce, maso, nějaké
margaríny a marmelády či něco podobného, sušenky... Teplé oblečení, spodní
prádlo a matrace jsou v malém množství.
V některých oblastech je velký nedostatek dětských potřeb do školy a pro
volný čas. Zdravotní péče a základních léků se
nedostává téměř nikde. Existuje také nedostatek hygienických potřeb,
zejména v případě uprchlíků v hostitelských rodinách
a improvizovaných obydlích.
Čečensko: Situace je mnohem horší než v Ingušsku. Právě v tuto
chvíli jsou potřeba základní potraviny (mouka, cukr,
těstoviny, olej), cokoli navíc jako jsou konzervy, margarín, dětská výživa
apod. je pro ně téměř zázrak. Když například
konvoj Člověka v tísni dorazil do Alchan-Jurtu 24. ledna, místní obyvatelé
(z původních 95.000 zbylo asi 7.000) při
pohledu na 18 tun mouky, cukru a těstovin plakali, neboť, jak říkali,
poslední zásilku dostali před třemi měsíci. Nedostatek
hygienických potřeb je prostě katastrofální. Uprchlíci ve vlaku poblíž
Sernovodsku (2.000 dočasně vysídlených osob)
obdrželi za poslední měsíc pouze polovinu mýdla na rodinu - nic víc.
Pravidlo pro zásilky do Čečenska je nyní jediné: čím
více, tím lépe.
6. Dosažitelnost dodávek, ceny
V Ingušsku je možné zakoupit téměř cokoli ze základních potravin.
Všechny severokavkazské cesty jsou plné kontrlních
bodů a je mnohem lepší platit "franco Nazraň" než se cestou do Ingušska
podrobit nejrozmanitějšímu popotahování na
každém kontrolním stanovišti. Ceny jsou obecně nižší než v Evropě, případně
stejné. Např. 1 tuna mouky = 180 USD, 1
tuna cukru = 270 USD, 1 litr oleje = 0.5 USD, 1 tuna sušeného mléka = asi
1.100-1.200 USD, 1 kg jablek = 0.25 USD
atd. Problém představují speciálnější léky, velká množství oblečení a bot a
některých dalších, ale specifických druhů zboží.
Objednání a dodání zboží je možné, v případě nutnosti objednávky z jiného
regionu vše trvá maximálně několik dní.
7. Celní problémy
Ingušská celnice v Nazrani byla federálními úřady uzavřena, a to
pravděpodobně s cílem zamezit pašování zboží, zbraní apod.
Existují dvě možnosti, jak proclít svou zásilku: první je ve Vladikavkazu,
ale Ingušové, zejména muži, tam nemohou
cestovat z důvodu války mezi Osetií (Vladikavkaz je hlavním městem) a
Ingušskem v roce 1992, druhá možnost je ve
Stavropolu v Ruské federaci, na sever od Kavkazu.
8. Logistika
V Ingušsku není problémem vyřešit základní logistické problémy, neboť místní řidiči nabízejí za úplatu přepravu osobními
automobily, malými dodávkami, autobusy nebo nákladními vozy. S největší
pravděpodobností to samé platí i pro skladiště,
neboť ekonomická krize vyprázdnila většinu továren, takže nebude problémem
si skladiště pronajmout. V roce 1995 Člověk
v tísni jedno takové skladiště pronajaté měl.
Přístup do Čečenska je v současné době umožňován pouze nákladním
vozidlům armády a EMERCOM.
9. Možnosti vstupu pro cizince, bezpečnost, FSB
Cizinci mohou do oblasti cestovat, je ale potřeba si uvědomit, že je
nutné se zaregistrovat během 24 hodin a že bez podpory
místních přátel či humanitární organizace budou mít cizinci problémy s FSB
a ministerstvem vnitra. S ingušskými úřady je
možné jednat, ruské úřady přítomnost cizinců nevítají a jsou podezřívavé.
Situace z hlediska bezpečnosti je nyní mnohem
lepší než před válkou: čečenské kriminální gangy z oblasti uprchly,
čečenská hranice je uzavřená a také se změnila
atmosféra, když cizinci začali pomáhat obětem války. Jisté riziko únosů
přesto stále existuje. Je záhodno nosit patřičné
tmavé oblečení, neukazovat fotoaparáty a dát pozor na další znaky
prozrazující cizí původ nebo movitost, chovat se
zdrženlivě a opatrně. Pokud cizinci odmítnou použít služby státní
bezpečnosti (ingušskému SPECNAZ), doporučuje se mít
s sebou řidiče s vlastním vozidlem a znalého místních poměrů.
10. Ubytování, strava, dodávky elektřiny, komunikace, doprava,
fotografování a filmování
V Nazranu je jediný hotel - Asa, a ceny v něm se pohybují kolem 15
USD za noc. Je však plný lidí z FSB. Pro delší pobyt
je vhodnější ubytování v soukromí, které přijde pro 2 osoby na zhruba 400
USD za měsíc. Za osobní auto, které je vždy
s řidičem, zaplatí cizinci od 100 USD za den v případě novinářů až do
zhruba 1.000 USD za měsíc v případě humanitárních
pracovníků. Jídlo je v levnějších restauracích obecně špatné a stojí kolem
3 USD. Je lepší se stravovat v hotelu Asa nebo
restauracích vyšší cenové skupiny, případně se dohodnout s místními
obyvateli, že vám budou vařit jednou denně. Dodávky
elektřiny i vody jsou celkem obstojné, výpadky jsou pouze několik hodin
denně. Problémem je komunikace. Nejsou
k dispozici téměř žádné telefonní linky do zahraničí a pokud ano, tak na
poštovním úřadě a jejich spolehlivost je mizivá.
Nejlepší je satelitní telefon.
V Ingušsku lze fotografovat a natáčet vše, co je spojeno s
humanitární prací, bez povolení. Fotografovat ve městech a
na vojenských kontrolních stanovištích je možné pouze se speciální
akreditací vystavené v Moskvě ruským ministerstvem
zahraničí. Do Čečenska je přísně zakázáno brát si s sebou jakékoli
fotografické přístroje či kamery. Výjimky z tohoto
pravidla jsou komplikované, ale trvale působící humanitární organizace je
někdy mohou obdržet.
11. Působení Společnosti Člověk v tísni v Ingušsku a Čečensku
Ingušsko - Po zjištění situace se Člověk v tísni rozhodl pro práci v
impovizovaných obydlích ve čtyřech z ingušských
měst a vesnic a pro zajišťování doplňkových potravin, vyučování, základní
lékařskou péči a chybějící základní potřeby
(matrace, přikrývky, topení...) pro děti. Jedná se asi o 3.000 dětí
žijících v podmínkách, které jsou horší než podmínky ve
velkých táborech či hostitelských rodinách. Dalších 6.000-7.000 dětí je v
jiných improvizovaných obydlích, ale Člověk
v tísni není momentálně schopen se o všechny z nich postarat. Kromě
potravin, vyučování a zdravotní péče potřebují
oblečení. Program doplňkových potravin nezahrnuje děti mladší 6 měsíců a je
skutečně lepší než jim dávat pouze mouku
a cukr.
Čečensko - Člověk v tísni je první nevládní organizace, která
zahájila dodávky do samotného Čečenska. Lidé zde jsou
v mnohem horší situaci než uprchlíci v Ingušsku a jakékoli další peníze
nebo dodávky potravin či hygienických potřeb jsou
více než potřebné. Společnost Člověk v tísni do Čečenska dopravila již 36
tun nákladu a další konvoje budou následovat.
Finanční zdroje jsou ale omezené a Společnost Člověk v tísni zcela jistě uvítá další společné zásilky. Z hlediska logistiky a
bezpečnosti je mnohem lepší nakoupit základní potraviny v Ingušsku a pak je
hromadně přepravit do Čečenska než
přepravovat malé soukromé věcné dary zaslané ze zahraničí.
Leden 2000
Společnost při ČT Člověk v tísni
ph. (02.) 6113 4401
Blboun nejapný je mrtev ... at žije Blboun nejapný!
aneb tumáte internetu až po krk...
V překladu článku z New Scientist v Britských Listech zde jsem postřehl
zmínku o Blbounu nejapném, aneb jakémsi ptáku 'Dronte'.
Žel, tento název byl oficiálně zrušen a nahrazen prosaickým názvem
Dodo mauritánský, obdobně jeho původní latinská forma Didus
Ineptus byla nahrazena zařazením Raphus Cucullatus, a to už v
roce 1758. (uvedeno zde) Dronte je však
název německý a francouzský, tedy ani český, ani anglický.
Dále se na internetu dozvídáme, že Blbouna měl ve své přírodopisné
sbírce i náš Rudolf II. Zatímco z několika vycpaných anglických exemplářů
nevydržel ani jeden, jen hlava a noha zůstaly z posledního kusu, spáleného
v Oxfordu roku 1755. (viz zde), mám pocit, že v
Praze se asi rudolfinským alchymistům podařilo blbouna hybridisovat s
člověkem ...
Na jiné
adrese se dozvídáme, že 'dodo' pochází z holandského 'dodoor' neboli
pomalý-neobratný a že jej roku 1598 objevili Holanďané. Jinde se
uvádí, že název pochází z holandského 'dodans' neboli blb. Avšak zde je holandsky (!!)
napsáno, že blbouna r.1598 objevili Portugalci a že právě portugalsky
znamená dodo=hňup. Toto tvrzení nám potvrzuje, i s hudební kulisou, jiná
stránka zde:
zatímco jiní uvádějí za objevný ročník 1599. Inu, objevování nám někdy
trochu trvá.
Zde se zase
dozvídáme, že Blbouna roku 1627 poprvé zaznamenal Angličan, nějaký Thomas
Herbert, (čímž byl objeven definitivně pro lidstvo, že ano). V roce 1638 se
na Mauriciu usídlili Holanďané, kteří Blbouna do padesáti let vlastní
blbostí zcela přetrumfli. Jine zdroje uvádějí, že Blboun vymřel roku 1681,
což považuji za milosrdnější, než agonii až do roku 1683. Německé (rozuměj
přesnější) zdroje uvádějí
rozpětí od Blbounova objevení k zániku od 1599 do 1693, zatímco zde se v samotném
technickém nadpisu html stránky skrývá údaj 1598-1691.
Odkazů jsem našel přes třicet tisíc, z toho několik set bude
relevantních. Blboun tedy žije v myslích lidstva.
Nicméně Blboun žije dál nejen na internetu. Dodnes figuruje na
mauricijské vlajce. Podle této
stránky se zjevně převtělil v kočku, a na Slovensku se nějaký nadšenec
jménem Dodo okázale
oženil. (asi Jozef, že?) Souvislost mezi svatbou a tímto ptákem najdete i
na anglických stránkách zde, přesněji
zde.
Skutečnost že nelétavý ač nemotorný Dodo je oblíbeným ptákem těchto
britských novomanželů ponechávám vaší ctěné úvaze. Decentně opomeňme též
pornohvězdu 'Dodo' Cheng, která mi svými odkazy zahltila internetový
prohlížeč, když jsem zadal heslo 'Dodo'. Až příliš živá ptákovina.
Nejen toto, ale i patetická sentimentalita a blbost kráčejí na internetu
ruku v ruce, například zde .
Skutečnost, že byl zrušen trefný popisný název Blboun nejapný, lamentuje
Jan Křesadlo ve svém cestopisném článku, (který jsem nedávno přeložil a
vydal s doprovodnými ilustracemi zde.
Článek pojednává o poněkud šťastnějším osudu bermudského ptaka Kahau, jehož
osud byl považován za obdobu osudu Blbouna po celých 350 let, až byl znovu
objeven v roce 1951. Zmrtvýchvstání ptáka Kahau se stalo podnětem pro
rozsáhlý ekologický projekt.
Ekologie je totiž zajímavá oblast vědy, i když to někteří nelétaví
ekonomové nechápou.
Například vyhynutí Blbouna roku 1681 mělo za následek i ohrožení
mauricijského stromu 'Calvaria' , jehož semena údajně potřebovala ke svému
vyklíčení aby nejprve prošla blbouním zažívacím traktem.(viz odkazy zde a zde). Není mi sice
jasné, jak toto lze s odstupem času určit, ale hypotesa je to zajímavá a
zdá se, že v tomto ohledu blbouna zastoupí i krocan, (zastupitelnost mezi
krocanem a blbcem nalezneme i v americkém slangu).
Politujme tedy nejen nešikovného ptáka, který neodolal pokroku.
Nezapomeňme ani na jeho krásné české, a původní latinské jméno. Blboun
nejapný, Didus Ineptus.
Jakou to sílu má slovo. Málokdo si dnes povzdechne nad jinými, i
velmi příbuznými vyhynulými druhy ptactva, jejichž jména byla méně jadrná,
a jejich vzezření méně komické. (Srovnejme seznam zde.)
Dost bylo internetu . Tento odkaz považujte za užitečnou informační
tečku.
Ale nutno pochválit Britské listy za nedostatečné respektování
pofiderních a 'politically correct' přírodopisných nálepek.
Ať BL i nadále upozorňují na Blbouny nejapné, ve všech jejich
historických provedeních, aby Blbouni neupadli v zapomnění, až budou z
neuznání, námi hloupějšími lidmi vyhlazeni, i kdyby až za necelých sto
let.