Uprchlíci v Calais - vlády se na ně vykašlaly. Pomáhají ale dobrovolníci

25. 12. 2015

Co se týče britské a francouzské vlády, jejich jediná přítomnost je formou uniformované bezpečnosti, které hlídá plot z ostnatého drátu. Lidem v táboře nepomáhají - dávají pozor, aby se nikdo nemohl dostat k tunelu nebo na pobřeží, kde by je někdo mohl odvézt do Anglie.

Namísto toho pomáhají v táboře dobrovolníci. Je to tu jako na festivalu v Glastonbury. Po blátivých pěšinách v táboře chodí bezpočet mladých Britů, s dready a železy v nose, přátelští a plní energie. Někteří vyučují uprchlíky v provizorní učebně angličtině. Jiní pomáhají v provizorní knihovně. Jiní pracují ve velkém stanu, který dva mladí britští dramatikové postavili jako svého druhu kulturní středisko. Tady sedí v kruhu hudebníci ze Sýrie, z Iráku a z Afghánistánu a hrají písně ze svých zemí. Na zdi jsou kresby a fotografie, které vyrobili uprchlíci. Je pod tím nápis: "Někdy sem chodím a stojím tu pár minut a představuju si, že takhle asi vypadá Anglie."

Posuzováno normálními standardy politiky, je tohle strašlivé. Jak francouzská, tak britská vláda jsou vinny strašlivým odmítnutím své odpovědnosti. Obě vlády tvrdí, že tábor v Calais není jejich problém. Obrátily se k němu zády. Neposkytnou mu základní prostředky pro přežití, aby nevznikl dojem, že ho tím legitimizují. Je to naprosto ostudná reakce, která dává přednost politikaření před základní lidskou slušností.

A přesto není reakcí na tento tábor pouze zuřivost. Obdiv je také správnou reakcí. Zaprvé obdiv pro uprchlíky, pro jejich odolnost a důstojnost a z jejich vynalézavost, že postavili celou ulici dřevotřískových restaurací a kaváren, mešit a kostela.

Je ale nutno vyjádřit obdiv i dobrovolníkům. Nedostávají tady žádný plat. Vzdali se svých pohodlných životů a stavějí tady, vaří a učí. Pomáhají lidem, které dosud neznali, protože vědí, že když to nebudou dělat oni, nebude to dělat nikdo. Někteří jsou mladí, jiní jsou v penzi. Mají čas. Jiní přerušili své kariéry a zaměstnání.

Nikdo z nich ale NEMUSEL vyměnit svůj pohodlný život za práci v blátě a ve špíně Džungle. Nikdo je nenutil najmout si dodávku, naplnit ji dehtovaným plátnem nebo rýží a jet s ní do Calais. Udělali to prostě proto, že je dojal pohled na bližní, lidské bytosti v nouzi. A to je, co je odlišuje od vlád, které tvrdí, že je zastupují. Dobrovolníci neviděli v tvářích těchto lidí problém, jemuž je nutno se vyhnout, ale lidi, jako jsou oni sami. Totéž platí o všech těch, kteří dávají peníze na bezpredecentně úspěšnou vánoční sbírku deníku Guardian pro uprchlíky.

Několik hodin po útocích v Paříži kdosi zveřejnil na Twitteru radu od Freda Rogerse, známé tváře amerického televizního vysílání pro děti. "Nedívejte se na vrahy. Dívejte se na ty, kdo pomáhají."

V tomto temném, drsném roce byla tato chaotická armáda dobrovolníků ohniskem světla. Patří k těm nejlepším z nás.

Podrobnosti v angličtině ZDE

Vytisknout