Uprchlíci v Calais - vlády se na ně vykašlaly. Pomáhají ale dobrovolníci

25. 12. 2015

Nikdo z nich NEMUSEL vyměnit svůj pohodlný život za práci v blátě a ve špíně Džungle. Nikdo je nenutil najmout si dodávku, naplnit ji dehtovaným plátnem nebo rýží a jet s ní do Calais. Udělali to prostě proto, že je dojal pohled na bližní, lidské bytosti v nouzi. A to je, co je odlišuje od vlád, které tvrdí, že je zastupují. Dobrovolníci neviděli v tvářích těchto lidí problém, jemuž je nutno se vyhnout, ale lidi, jako jsou oni sami. V tomto temném, drsném roce byla tato chaotická armáda dobrovolníků ohniskem světla. Patří k těm nejlepším z nás.



Kevin Mikailian, kuchař, který v Londýně normálně vaří pro celebrity, pracuje s týmem mladých lidí v budově na pokraji Calais. Vaří tam 1500 teplých, vydatných jídel pro obyvatele uprchlického tábora Džungle v Calais. Jiní lidé rozdělují a připravují pro obyvatele tábora v Calais nejrůznější druhy šatstva.

Je to zvláštní věc, píše reportér deníku Guardian Jonathan Freedland. Uprchlický tábor v Calais je těžkou, hnisavou humanitární ranou pouhých pětatřicet kilometrů od břehů Anglie. Až 6000 lidí tu žije na smetišti, velkou většinou kontaminovaném lidskými výkaly. Bez infrastruktury. Bez silnic, bez hygienického zařízení. Uprostřed zimy spí lidé v chatrných stanech. Nikdo se nemůže pořádně umýt, protože je tu tak málo kohoutků. Je tu 60 sprch pro 6000 lidí.

Nikdo tu nic neřídí. Kdyby to byla konvenční katastrofa, zasáhla by OSN a velké humanitární organizace. Ale ono je to tady v Evropě, takže to znamená, že v Evropě lidé takovou pomoc nepotřebují. OSN a UNHCR v Calais nejsou. Proč? Humanitární pracovníci informují politiky, že nemají mandát k tomu, aby pracovali v Evropě (i když Lékaři bez hranic přítomni jsou, je to první taková jejich operace na francouzském území).

Co se týče britské a francouzské vlády, jejich jediná přítomnost je formou uniformované bezpečnosti, které hlídá plot z ostnatého drátu. Lidem v táboře nepomáhají - dávají pozor, aby se nikdo nemohl dostat k tunelu nebo na pobřeží, kde by je někdo mohl odvézt do Anglie.

Namísto toho pomáhají v táboře dobrovolníci. Je to tu jako na festivalu v Glastonbury. Po blátivých pěšinách v táboře chodí bezpočet mladých Britů, s dready a železy v nose, přátelští a plní energie. Někteří vyučují uprchlíky v provizorní učebně angličtině. Jiní pomáhají v provizorní knihovně. Jiní pracují ve velkém stanu, který dva mladí britští dramatikové postavili jako svého druhu kulturní středisko. Tady sedí v kruhu hudebníci ze Sýrie, z Iráku a z Afghánistánu a hrají písně ze svých zemí. Na zdi jsou kresby a fotografie, které vyrobili uprchlíci. Je pod tím nápis: "Někdy sem chodím a stojím tu pár minut a představuju si, že takhle asi vypadá Anglie."

Posuzováno normálními standardy politiky, je tohle strašlivé. Jak francouzská, tak britská vláda jsou vinny strašlivým odmítnutím své odpovědnosti. Obě vlády tvrdí, že tábor v Calais není jejich problém. Obrátily se k němu zády. Neposkytnou mu základní prostředky pro přežití, aby nevznikl dojem, že ho tím legitimizují. Je to naprosto ostudná reakce, která dává přednost politikaření před základní lidskou slušností.

A přesto není reakcí na tento tábor pouze zuřivost. Obdiv je také správnou reakcí. Zaprvé obdiv pro uprchlíky, pro jejich odolnost a důstojnost a z jejich vynalézavost, že postavili celou ulici dřevotřískových restaurací a kaváren, mešit a kostela.

Je ale nutno vyjádřit obdiv i dobrovolníkům. Nedostávají tady žádný plat. Vzdali se svých pohodlných životů a stavějí tady, vaří a učí. Pomáhají lidem, které dosud neznali, protože vědí, že když to nebudou dělat oni, nebude to dělat nikdo. Někteří jsou mladí, jiní jsou v penzi. Mají čas. Jiní přerušili své kariéry a zaměstnání.

Nikdo z nich ale NEMUSEL vyměnit svůj pohodlný život za práci v blátě a ve špíně Džungle. Nikdo je nenutil najmout si dodávku, naplnit ji dehtovaným plátnem nebo rýží a jet s ní do Calais. Udělali to prostě proto, že je dojal pohled na bližní, lidské bytosti v nouzi. A to je, co je odlišuje od vlád, které tvrdí, že je zastupují. Dobrovolníci neviděli v tvářích těchto lidí problém, jemuž je nutno se vyhnout, ale lidi, jako jsou oni sami. Totéž platí o všech těch, kteří dávají peníze na bezpredecentně úspěšnou vánoční sbírku deníku Guardian pro uprchlíky.

Několik hodin po útocích v Paříži kdosi zveřejnil na Twitteru radu od Freda Rogerse, známé tváře amerického televizního vysílání pro děti. "Nedívejte se na vrahy. Dívejte se na ty, kdo pomáhají."

V tomto temném, drsném roce byla tato chaotická armáda dobrovolníků ohniskem světla. Patří k těm nejlepším z nás.

Podrobnosti v angličtině ZDE

Vytisknout

Obsah vydání | Středa 23.12. 2015