Češi jako bílé myšky

5. 8. 2009

Článek pak pokračuje:

Vedoucí představitelé revolucí z roku 1989 byli nejpozoruhodnější sbírkou rozmanitých osobností a schopností, jaká se kdy dala dohromady za účelem politické akce. Téměř všichni byli brilantně inteligentní, sečtělí a byli schopni uvažovat nezávisle. Někteří byli neuvěřitelně zábavní. Mnozí prokazovali tvrdohlavou odvahu, s níž dodržovali své principy i během dlouhých let věznění, policejního bití a dusivého policejního dohledu.

Když jejich revoluce triumfovaly, nahrnuli se do parlamentů a ministerstev pouze v džínách, špinavých teniskách, v děravých svetrech. Trvalo jim určitou dobu, než si zvykli na oficiální vyvařovny. V dobách opozice jedli žitný chleba a párky, pili čaj anebo kávu z plastových pohárků a kouřili 60 cigaret denně. Nyní ztloustli a někteří z nich si na sebe neochotně vzali obleky.

Avšak mezi těmito disidentskými reformátory byly hluboké rozpory, které se většinou dostaly na povrch teprve, až zázračný rok 1989 skončil. Důvodem pro vznik prvních opozičních skupin, které se začaly v sedmdesátých letech organizovat a šířit zakázanou literaturu byl komunismus sám. Mnoho z těchto disidentů bylo dětmi loajálních členů strany, často byli "židovského původu". Stali se mladými heretiky, byli přesvědčeni, že demokratický marxismus je možný, pokud by se strana očistila od sovětských a stalinských "deformací". Staromódní náboženské vlastenectví jim bylo cizí. Snili o tom, že se jim podaří sjednotit proletariát a intelektuály, kteří pak společně rozbijí poststalinské režimy ve svých zemích.

Avšak katastrofální konec Pražského jara v srpnu 1968 a polské události z března 1968 představy opozice změnily. Vládnoucí komunistické strany nebyly reformovatelné. Bylo nutno je nahradit. Platformou protestů se stala lidská práva a západní svobody. Spiklenci se začali spojovat s katolickou církví i vlasteneckými konzervativci. A přesto zůstala ideologie těchto malých, disidentských hnutí levicová. Domnívali se, že k revoluci nedojde, dokud se nevzbouří průmysloví dělníci. Většina z nich snila o demokracii řízené dělníky, založené na továrnách, v nichž si zaměstnanci budou volit vlastní vedení, šlo o vizi, kterou krátce v Polsku realizovalo r. 1980 povstání polské Solidarity, kdy se spojila kauza dělníků, zápal katolíků a tradiční nacionalismus.

Jenže v roce 1989 byla už na scéně nová generace. Mnozí její příslušníci navštívili Západ a obdivovali kapitalismus v akci. "Marxismus" a "socialismus" byla pro ně zdiskreditovaná slova. "Amerika", "Thatcherová" a "Evropa", to byla pro ně atraktivní slova plná naděje.

Po revolucích z r. 1989 byly nové vlády chaotickou směsicí starých a nových rebelů. Koncem roku 1989 si většina obyčejných lidí přála něco jako sociální demokracii, jinými slovy, svobodu v regulované tržní ekonomice, a silný sociální stát -- "evropský" model. Nebylo nerozumné, že se veřejnost domnívala, že bude možné sloučit svobodu a prosperitu kapitalismu se sociálními službami, které se naučila očekávat za komunismu.

Veřejnost se mýlila. Země, v nichž zkolaboval komunismus, importovaly koncentrovanou verzi thatcherismu, daleko intenzivnější, než jakou by kdy snesli Britové. Byly zrušeny kontroly cen, zlikvidovány dotace, měny si měly najít svůj vlastní kurs. Mnoho státních podniků a služeb bylo zprivatizováno, často je koupily západní multinacionální společnosti. Objevila se obrovská propast mezi bohatými a chudými: na jedné straně vznikla nová, predátorská třída superbohatých, na druhé straně třída důchodců a nezaměstnaných, kteří žili v téměř naprosté nouzi. Sociální služby byly drasticky zredukovány nebo úplně zrušeny, například rozsáhlá síť školek zadarmo pro pracující matky ve východním Německu.

Sami revolucionáři byli v postkomunistických zemích brzo svrženi. V Německu se Bärbel Bohleyová a Jens Reich z Nového fóra vrátili k učení a malování. V Polsku do roku 1993 nahradil nový druh "profesionálních" politiků, včetně reformních komunistů, zkušené osobnosti ze Solidarity. V Československu, které se v roce 1993 rozpadlo na dva státy, byla většina hrdinů z Charty 77 do té doby z vlády odstraněna. Izolovaný Václav Havel zůstal prezidentem až do roku 2003.

Charakter politiky se změnil. O chudinu -- o ty, kteří při přechodu ke kapitalismu prohráli -- se nyní začali ucházet pravicoví nacionalisté, nikoliv už socialisté. Proti nim stála nová městská střední vrstva a vydesinfikovaní postkomunisté, kteří nyní prosazovali neoliberální ekonomiku a evropskou integraci. Staří revolucionáři ustoupili na vysoké školy, k novinářské práci či do křesel v Evropském parlamentě.

Tohle není svět, v jaký doufali. Adam Szostkiewicz, který byl uvězněn r. 1982 jako organizátor Solidarity, vzpomíná, jak jeho spoluvězně, kdysi plné naděje, nové Polsko zklamalo: "Očekávali novou verzi otevřené, svobodné lidové demokracie, a to se nestalo. Nová polská demokracie byla příliš liberální a nebyla dost 'sociální'. Pro mě, s mým středostavovským zázemím, byla v pořádku, dalo se v ní žít, byla slibná. To zní možná až příliš minimalisticky. Ale ve světle historické zkušenosti generace našich rodičů a naší vlastní se nám snad může odpustit."

Přítel z Čech, který nechtěl uvést své jméno, se vyjádřil daleko tvrději. "Z našeho někdejšího ducha nic nezbylo. Češi se stali národem bílých myšiček, které se perou o peníze a navzájem se koušou. Nikdo při zdravém rozumu by se nechtěl vrátit ke komunismu. Ale jaké svobody jsme vlastně nabyli? Tehdy určovali naši zahraniční politiku Rusové, dnes ji určují Američané. Tehdy jsme žili v kultuře komunistických lží a falešných slibů. Ale nejsou kapitalistické sdělovací prostředky a zábavní kultura stejné falešné a manipulativní?"

Miklos Harazsti, před dvaceti lety nejznámější postava maďarské opozice, nyní žije ve Vídni jako delegát pro svobodu sdělovacích prostředků pro OBSE (Organizaci pro bezpečnost a spolupráci v Evropě). Vysvětluje, že on a jeho generace nikdy neměli iluze o "dokonalé společnosti". "Napsal jsem tehdy střízlivou předpověď, že víme, že naše demokracie bude hlučná, špinavá, zkorumpovaná." Harazsti hlavně lituje, že je maďarská politika po roce 1989 tak silně stranicky polarizovaná. "Nechtěli jsme politiku založenou na většinovém volebním systému, podle britského vzoru. Chtěli jsme něco, co by bylo založeno na konsensu, na společném jmenovateli naší demokracie. Ale populistické instinkty nás posunuly k stylu majoritního volebního systému. Stranická polarizovanost, zejména v médiích, vytváří něco, co je podobné výmarské republice. A to nutně vede k totalitarismu, pokud nenajdeme něco, co by to mohlo nahradit.

Vadí Harasztimu, jak on a jeho "amatérští" kolegové byli brzo vytlačeni "profesionálními" politiky? "Většina lidí z mé generace to neviděla jako selhání. My jsme byli také profesionálové -- vytvářeli jsme práva pro společnost, zaváděli jsme pravidla demokracie. Takže jsme amatéry nebyli -- jedině v tom, jak jsme používali svá nová práva."

Všichni, kdo se podíleli na revolucích z r. 1989, nebo na hnutích odporu, které tyto revoluce připravily, dnes zápolí se smíšenými pocity. Zklamání koexistuje s trvajícím vědomím, že vítězství bylo skutečné a nedá se zvrátit. Bývalá polská disidentka Marta Krzystofowiczová dnes říká: "Mám sklenici čerstvého pomerančového džusu, můžu si číst necenzurované noviny, ve stole mám pas. To stačí."

celý text v angličtině ZDE

Vytisknout