Vycházel jste při psaní Dědy jenom z vyprávění a vlastních vzpomínek, anebo jste dělal i hlubší rešerše?
Nedělal jsem žádné rešerše, ale když člověk píše o padesátých letech, tak nasbírá spoustu informací tím, že čte memoárové knížky a další dokumenty. Využil jsem i informace, které jsem načerpal při psaní o Mašínech.
V jednom rozhovoru jste řekl, že máte v šuplíku skoro hotovou knihu, která pojednává o vaší rodině z matčiny strany. Je tou knihou Děda?
Ano, je to ta knížka ze šuplíku. První verzi textu jsem napsal možná před dvaceti lety a byl to takový dlouhý, jednolitý text, ve kterém se příběh ztrácel. Nepodařilo se mi to ale vydat. Přijalo to k vydání jedno prestižní newyorské nakladatelství a pak to vydat odmítli, protože by to nevydělalo peníze. Dlouho jsem s tím nic nedělal a pak jsem si uvědomil, že je tam docela silný příběh, který se ztrácí v psaní. Tak jsem to přepsal podle scénáristických zkušeností, které jsem mezitím nabral prací u filmu, a soustředil jsem se daleko víc na příběh.
Knihu jste psal znovu anglicky, tentokrát jste zvolil spolupráci s jinou překladatelkou. Proč nezůstanete u jednoho překladatele, který se vám osvědčil, a hledáte pořád někoho jiného?
Překladatele vybírá většinou nakladatel a všichni vědí, že to do češtiny budu znovu přepisovat sám, pokud to není vynikající, což se mi stalo jednou. Když Jaroslav Kořán přeložil Miliónový jeep, tak jsem do něj nemusel vůbec sáhnout. Takže vím, že je možné to přeložit skvěle, ale většinou na to lidi nemají ani čas. Já nejsem schopný si sednout a začít překládat osmisetstránkovou knížku o Mašínech sám, to bych se zbláznil. Když ale potom vidím, že to můžu zlepšit, tak sednu a celé to přepíšu.
Zmínil jste román o bratrech Mašínech Zatím dobrý. Jeho překlad kritici hodnotili jako velmi podařený, jak se vám líbil vám osobně?
Tím, že jsem ho extenzivně přepisoval, tak moc (smích).
Takže jste na revizi tohoto překladu pracoval hodně...
Kromě Milionového jeepu jsem důkladně přepisoval opravdu všechno.
Budete se Dědu pokoušet vydat ve Spojených státech?
Já už jsem trochu zanevřel na tu americkou situaci, protože když se mi nepodařilo vydat Mašíny, tak se o to moc nepokouším. Mohl bych to vydat u nějakého malého, akademického nakladatelství, aby to anglicky vyšlo, což nechci. Chci to vydat pořádně. Doufám, že se podaří o Mašínech natočit film, a pak ty knížky vydám. Takže čekám.
Proč nakladatelé v USA Zatím dobrý nechtěli vydat? Je to silný a napínavý příběh. Mysleli si, že by to Američany nezajímalo?
Problémů je několik. Je to knížka moc tlustá, takže když to někomu pošlu, tak si to ani nepřečtou. To je jedna věc. Druhá věc je, že je to pro Američany příliš odtažité. Jako každý se i oni zajímají sami o sebe, takže je jakákoliv americká tematika je pro ně důležitá daleko spíš, než nějaká padesátá léta ve středu Evropy, v zemi, o které nemají ani žádnou představu. Vždycky jsem měl štěstí na recenze a na ceny, ale nakladatelé prodělávají peníze. Podívají se do nějakých tabulek a zjistí, že riskují, že prodělají.
Máte knihy, které vyšly pouze v angličtině a nikdy nebyly přeloženy do češtiny, jako třeba román The Grand Life, a máte naopak knihy, které vyšly pouze v češtině, a nikdy nebyly vydány v angličtině, např. Zatím dobrý. Když píšete knihu, máte představu o tom, pro které publikum ji píšete, je tam nějaký záměr v tom, jaké kulturní a jazykové prostředí chcete oslovit?
Vůbec žádný záměr tam není. Jediné, co mě zajímá, je ta látka samotná, takže v podstatě píšu asi nejvíc pro sebe. Pak teprve řeším, co s tím. Když knížka The Grand Life vyšla anglicky, byla inspirována počítačovým ptydepe, a v té době, v poslední fázi komunismu, tady takový jazyk ani nebyl. Takže by se to strašně těžko překládalo. Dnes už by se to asi přeložit dalo, protože ten jazyk doběhl. Inspirace tam byla jazyková, něco mě prostě přitahuje a já o tom začnu psát.
Označil byste se sám za exilového autora? Má tohle označení dnes ještě vůbec relevanci?
Možná jsem bývalý exilový autor (smích). Já to chápu jako politické názvosloví, které dneska už ztratilo platnost. Dnes prostě žiju a píšu v Americe. Jsem podivně zařaditelný spisovatel, ale tu politickou dimenzi to, myslím, ztratilo.
Protože jste emigroval mladý, ocitl jste se v situaci, která pro emigranta není úplně obvyklá. Byl jste se díky nízkému věku schopný adaptovat do nové kultury a naučit se jazyk bez přízvuku. Umožnilo vám to rozkročit se ve životě a tvorbě mezi českou a americkou kulturu. Ke kterému prostředí dnes cítíte větší sounáležitost?
Jednak mi trochu lichotíte, protože já v angličtině cizí přízvuk mám. Do Ameriky jsem přišel v sedmnácti a to už je pozdě na to, aby člověk ztratil akcent. Většinou se ta hranice pohybuje okolo patnácti let, záleží to taky na hudebním sluchu. Hudebníci většinou ztratí přízvuk později. Cítím se dobře v Americe, cítím se dobře tady, a vybírám si podle toho, co mě zajímá. Doma mluvíme spíš anglicky, protože je to snazší, i když jsem si dal záležet na tom, abych děti naučil česky. Většinou píšu anglicky, protože mi to líp naskakuje, ale když musím něco napsat z české látky, třeba scénář nebo adaptaci, tak píšu rovnou česky. Jsem opravdu rozpolcený, schizofrenie totální.
Dá se říci, že jste tedy nakonec vděčný, že vás osud navedl do emigrace bez vlastního rozhodnutí?
Strašně moc, protože to byl velký přínos lidsky, že mi přibylo další alter ego -- to americké. A když tak zvažuju, jaký bych měl život, kdybych zůstal tady, tak by to asi veselé nebylo. Něčemu jsem se vyhnul tady a něco jsem získal tam. Mluvím o dilematech grafomana. Kdo ví, jak bych se tady zaplétal a jakou cenu za to zaplatil. Mám kamaráda, který vstoupil do partaje, mám kamaráda, který byl disidentem. Já na to moc nemám nervy. Zjistil jsem, že lidi, kteří byli kolem Václava Havla, kteří uspěli jako disidenti, byli neuvěřitelně nervově vybavení. Já se vždycky peru a skončil bych špatně.
Ve svém debutu, v povídkách Striptease Chicago, se věnujete tématu emigrace. Od jiných emigrantských románů se ale ta knížka liší tím, že v ní není to emigrantské trauma, které zřejmě prožívalo mnoho lidí. Navíc jste se pak k tématu emigrace už nevrátil...
To bylo právě tím, že jsem byl mladý. Můj život je improvizace. U Hrabala jsem se naučil otevřenosti životu. Člověk si nenaplánuje, co se mu stane. Může si něco naplánovat, něco se mu může podařit, ale stejně musí přijímat to, co přichází a snažit se nezahořknout. To jsem si uvědomil, když jsem se díval kolem sebe a viděl jsem ty zapšklé lidi, kteří už nikdy nebudou v emigraci tím, co byli tady.
A tady už nikdy nebudou tím, čím mohli být, protože museli emigrovat...
Jestli by je to nezdrtilo svým způsobem. Nevím, co by tady dělal třeba Kundera. On asi neměl odvahu zařadit mezi disidenty. Údajně v sedmdesátých letech zanesl časopis Svědectví, který mu přišel poštou, na policii s dopisem, že "obsah této publikace je mi cizí" a tak. Jestli to je pravda, tak pochybuju, že měl na to, aby se přiřadil k disentu, takže by mu nezbylo než různě lavírovat a kdo ví, jak by ho to poznamenalo jako tvůrce. Možná neměl svým způsobem na vybranou.
Slyšel jsem, že prý zanevřel na Čechy, protože měl dostat Nobelovu cenu. No a protože je Nobelovka politikum, tak sem výbor té ceny vyslal tykadla, co tomu řeknou Češi. A tady všichni jako Havel a ti lidi okolo řekli, že Kundera není náš, ať to dají radši Seifertovi, že ten náš je. A od té doby prý Kundera zanevřel na Čechy. Tohle se mezi literáty povídá u piva, ale jestli je to drb anebo jestli na tom něco je, to vůbec nevím.
Vraťme se k vaší tvorbě. Vaše texty se nedají jednoduše klasifikovat. Balancují mezi fikcí a faktografií. Kam byste je zařadil vy sám?
Já se celý život pohybuju na hraně beletrie a faktografické literatury. Někdy se to klasifikuje jako román a někdy jako non-fiction, ale v podstatě píšu stejným způsobem o Mašínech, o Formanovi, o otci v Milionovém jeepu, o dědečkovi i o dětech. Někdy to spadne na jednu stranu té pomyslné čáry, někdy na druhou, sám vůbec neřeším, kam to nakonec připadne. Je určitá svoboda v tom, když to člověk prohlásí za beletrii.
Mašíny jsem napsal původně jako vyloženě faktografickou věc, ale při mém stylu psaní se člověk neubrání interpretovat určité situace skrz sebe, jaké to asi bylo v nějakém vypjatém okamžiku prožívat krajní existenční situaci, jako třeba ve městě Uckro (místo v Německu, kde byli bratři Mašínovi málem chyceni, ale dokázali se prostřílet pryč, pozn. red.), což jsou věci, které už se vytratily z hlavy i Mašínům, ti už taky zapomněli, jaké to bylo, to už zmizelo.
Takže jsou dvě možnosti: buďto to můžete pojmout historiograficky, najít fakta a suše je vyjmenovat, ale pak si to přečte pár set lidí. A další možnost je můj přístup, ve kterém se snažím znovu vrátit tok vědomí do určitého historického okamžiku a snažím se představit, jaké to bylo. A nakonec to ještě dám Mašínovým přečíst a dám jim šanci, aby to opravili, pokud to tak nebylo. A když to neopraví, tak má člověk dobrý pocit, že to tak nějak mohlo být.
Jak jste se vlastně dostal ke zpracování příběhu bratří Mašínů?
Dohodnul jsem to s Pepíkem Mašínem, nejdřív jsem ho našel přes Formana, se kterým se on znal ze školy z Poděbrad. V té době vyšla autobiografie Miloše Formana, kterou jsme napsali, jemu se to líbilo, tak si mě vybral. Od začátku jsem mu říkal, že by mě zajímalo udělat nejdřív film, a proto se to bude muset určitým způsobem ztvarovat, takže tam budou určité beletristické posuny v příběhu. Dohodli jsme se na beletristickém přístupu.
A v jakém stadiu je teď film?
Mám scénář, který se mi líbí, ale bylo by drahé ho natočit. Měl jsem různé nabídky, které jsem odmítl. Mohl by se býval dělat už před deseti lety, kdybych svolil, že to udělají anglicky, což podle mě je nesmysl, protože z toho nakonec zůstanou jenom "cops and robbers", honička bez morální komplexnosti, ten význam, který to má tady, by to úplně ztratilo.
A když byly nabídky tady, tak na to zase nebylo dost peněz. V tom filmu musí být vidět, jaká neskutečná přesila lidí je v tom Východním Německu naháněla, musí to být dobový film s dobovými uniformami, nedá se to dokreslit nějak počítačově, a na to je potřeba dost peněz. Ale myslím si, že kdyby se tenhle film udělal pořádně, tak ve světě určitě uspěje. Takových příběhů moc není, ale nesmí se nic přehánět, musí se vážit s každou kulkou, aby bylo vidět, že to byla reálná situace. Co nejmíň to tvarovat.
Takže vlastně čekám a jednám s nějakými lidmi. Myslím si, že časem se to povede, protože ta látka je hodně silná.
Myslíte si, že by ten film vzbudil v české společnosti kontroverzi stejně jako váš román? Posunul by ten film tu debatu někam dál, nebo by se zase opakovaly stejné argumenty?
Určitě to bude stejné. S tím, že to ale posune debatu jiným směrem, protože fakta pořád nejsou známa. Knížky se prodalo tak deset tisíc, což může představovat řekněme padesát tisíc čtenářů. To je sice výborné, ale pořád je to pár promile národa. Většina lidí, se kterými se setkávám, má na tu kauzu vyhraněný názor a většinou na základě úplně pomýlených fakt. Takže film by měl možnost to posunout alespoň tím směrem, že by bylo jasné, o čem se bavíme.
Kniha Zatím dobrý nese podtitul "pravdivý román". Není to v dnešní postmoderní době tak trochu provokace?
Asi jo. Z mojí strany to provokace nebyla, ale pro literární teoretiky asi bude. Ale já jsem v podstatě opisoval od Normana Mailera. Moje nejoblíbenější kniha od něj je "pravdivý román" Katova píseň. Ten tomu tak říká.
Mě tyhle překombinované, postmodernistické literární věci nebaví. Připadá mi, že jsou moc snadné. Trochu mi to vyplývá z toho, že spousta lidí učí tvůrčí psaní a rozpitvávají techniku psaní, autoři pak utíkají do svých slepých uliček a ztrácí se jim z toho život.
V současné české literatuře působí vaše knihy poněkud zvláštně právě tím spojením s realitou. Co si myslíte o současné české literatuře? Čtete ji vůbec?
Právě že skoro vůbec ne. Sotva stačím sledovat české filmy.
Není vaše odlišnost, která mnohé provokuje, způsobena tím, že pouze využíváte v Americe dávno zaběhané postupy, běžné už od dob Nového žurnalismu?
Je to přesně tak, jak to analyzujete. Reakce tady je reakcí na to, co jsem se naučil v Americe a co je tam je samozřejmé a tady to ještě samozřejmé není. Já to cítím hlavně v divadle, protože Divadlo Na Provázku mi hrálo hru Aljaška, kde jsem přepsal normální dialogy, taková běžná mluva, kde se používají slova jako "čurák" a tak, která jsou v Americe na jevištích normální. Tady to lidi šokovalo. Neuvědomil jsem si, jak hluboce to bude v Brně lidi šokovat. Všichni zmrzli, protože chodí do divadla na kulturní zážitek, a najednou tam propukl něco jako život v pokleslé putyce. Tam jsem si uvědomil, že jsem v jiném prostoru než na co jsem zvyklý. Když jsem odjel, tak to prý herci zcenzurovali a hráli to bez toho.
Jan Novák (*1953), spisovatel, dramatik a scénárista. Jeho rodina v roce 1969 emigrovala přes Rakousko do Chicaga. Debutoval českou povídkovou sbírkou Striptease Chicago (68 Publishers 1983). Všechna svá další díla psal anglicky.
Román Miliónový džíp byl velmi příznivě přijat, získal Carl Sandburg Award pro chicagské autory a Friends of Literature Award, k českému vydání napsal předmluvu Václav Havel.
Novák jako scenárista spolupracoval s Milošem Formanem na filmu Valmont, v 90. letech napsal scénář českého snímku Báječná léta pod psa a podílel se na scénářích filmů Šeptej a Nejasná zpráva o konci světa. Je také spoluautorem Formanovy autobiografie nazvané Co já vím? Napsal divadelní hry Aljaška, Vražda sekerou ve Sv. Petěrburgu či Strýček Josef. Novák přeložil do angličtiny Havlovy hry Audience, Vernisáž, Protest a Zahradní slavnost.
Kniha Samet a pára pojednává o Novákově návštěvě v Praze krátce po listopadové revoluci, Komouši, grázlové, cikáni, fízlové & básníci získala Carl Sandburg Award za literaturu faktu.
Novákovo rozsáhlé beletristické zpracování příběhu bratří Mašínů pod názvem Zatím dobrý získalo cenu Magnesia Litera pro knihu roku. V roce 2005 Novák natočil dokumentární film Občan Havel jede na dovolenou o policejním pronásledování V. Havla v roce 1985.
(medailon upraven z české verze Wikipedie)
|
