Islamofobie je stejně zhoubná jako antisemitismus

19. 12. 2006 / Daniel Veselý

Reakce na článek pana Klepetáře "Otázky pro trpělivé čtenáře" a na ty, kdo masově propadli nenávisti vůči všemu, co zosobňuje islám.

Panem Klepetářem mi bylo v jeho výše uvedeném článku vyčteno, že mé soudy o izraelské politice vůči palestinskému etniku nejsou řádně podepřené doslovnými citacemi a že postrádám alternativu ke stávajícímu statu quo.

Dříve jsem své příspěvky na BL opatřoval doslovnými citacemi, respektive adresami URL stránek. Když jsem ale po publikaci článku zkoušel kliknout na tyto odkazy, neukázalo se nic. Nevím, možná je za tím má nešikovnost; každopádně od té doby odkazuji na webové stránky, kde se dá příslušná citace či parafráze vyhledat; pravda, aniž bych kontaktoval redakci BL. Čerpám také z různých článků, vyskytujících se v periodicích, která považuji za kvalitní zdroj informací. Zde odkazuji na příslušný list, tiskovou agenturu nebo jiné médium a uvádím datum, kdy byl článek napsán.

Není na mně, abych vytvářel alternativu ke stávající situaci na Blízkém východě, smím jen komentovat události s pomocí nepřeberných odkazů a také postupem, který jsem uvedl.

Myslím si, že můj pohled na blízkovýchodní konflikt se liší od pohledu, který zastává pan Klepetář, a to zásadním způsobem.

Dva roky po vzniku tzv. Balfourově deklaraci, která podporovala "národní domov" pro židovské přistěhovalce v Palestině, tedy v roce 1919, pronesl britský ministr zahraničí Balfour tato slova: "Ať již je sionismus špatný, nebo ne, jedno je jisté -- má dlouhou tradici a kořeny a jeho myšlenky jsou mnohem důležitější než touhy a přání 700 000 Arabů, kteří zde žijí."

Zdroj: Abumanneh, B.: The Nation. In a Palestine, a Dream Deferred, (V Palestině, sen odložen) 18. 12. 06.

Tato doktrína, čteme-li mezi řádky, skýtá otevřený rasistický podtón, jak bylo tenkrát v Británii dlouhodobým územ; ani W. Churchill nebo L. George se rasismem vůči svým porobeným netajili. Od té doby byl zvýšen prozápadní a sionistický tlak na domorodé obyvatelstvo, na které se neměl brát zřetel, a židovští imigranti byli výrazně favorizováni při koupi a obsazování Palestiny.

Pan Klepetář ve svých článcích mluví o tom, že byla Palestina ve dvacátých letech rozdělena a postupem času zde na Britech získaly nezávislost tyto země: Jordánsko, Irák a Egypt. Jistě, tam kde existuje silný útlak, rodí se často i fanatický odpor (míra útlaku rovná se míře odporu), tak tedy co s dalším arabským státem v regionu? Není jich tu náhodou moc? Ale Arabové byli a stále jsou považováni za jakýsi cizorodý element i v jejich domovině, protože ostatní jsou přizpůsobiví západnímu zavádění "moderního státu" a "reforem". Že by se Fukuyama mýlil?

Palestinci jsou často pranýřováni za svou neschopnost chopit se nabízených příležitostí - ustanovit vlastní stát, urovnat rozbroje mezi sebou apod. Mají prý malou vůli, ačkoli palestinská společnost byla přinejmenším tak vyspělá jako ostatní arabské komunity, které se zrodily během existence Osmanské říše, a v některých ohledech předčila ty ostatní.

Zdroj: Khalidi, R.: The Iron Cage (Železná klec)

Záměrem Britů v průběhu britského mandátu bylo separovat a sloučit palestinské obyvatelstvo do jakési "železné klece", aby nebránilo expandujícím židovským přistěhovalcům, kteří byli v přízni Britů a kteří tak pokládali základy pro budoucí židovský stát, jak tvrdí autor knihy Železná klec a profesor arabských studií na Kolumbijské univerzitě Rashid Khalidi. Ačkoli se Britové a sionisté na konci třicátých let střetli kvůli tzv. Bílé listině, která omezovala židovskou imigraci, zůstávali Palestinci stále na druhé koleji ve své vlastní domovině.

Palestinské vedení mělo na základě náboženských neshod rozpory s ostatními arabskými nacionalistickými elitami. Britové podporovali palestinského muftího Al Husseiního (o kterém se pan Klepetář zmiňuje jako o fanatickém antisemitovi a fašistovi) do takové míry, že žádný arabský náboženský vůdce neměl takovou moc jako Husseiní. Khalidi ve své publikaci uvádí, že tento krok nakonec zmrazil snahy k dosažení samostatného palestinského státu, neboť muftí byl plně ovládán Brity. Ti ho efektivně kontrolovali a regulovali veškeré státotvorné snahy Palestinců.

Zdroj: Khalidi, R.: The Iron Cage

S nástupem třicátých let minulého století vzniklo v Palestině masové hnutí odporu proti sionistům a britskému mandátu. Toto hnutí fungovalo mimo rámec Husseiního religiózní moci i ostatních palestinských náboženských vůdců, kteří navenek jednali proti Britům, avšak zároveň s nimi a sionisty tiše kolaborovali. Ačkoli toto hnutí odporu dva roky po svém založení z vnitřních i vnějších důvodů zaniklo, položilo základ ozbrojenému hnutí (zradikalizování palestinského obyvatelstva přirozeně reagovalo na britský i sionistický útlak) v čele se šejkem Al Qassámem. To vyústilo do generální stávky a násilné revolty v letech 1936-39. Pro Khalidiho představuje rozbití revolty britskou pěchotou a RAF předobraz palestinské katastrofy v letech 1947-49, i když ozbrojený boj donutil Brity k vydání tzv. Bílé listiny, která limitovala příliv židovských imigrantů.

Zdroj: Khalidi, R.: The Iron Cage

Khalidi ovšem kritizuje palestinské vedení (vedle muftího a dalších religiózních figur), že během předizraelské periody promarnilo několik větších šancí, kdy mohlo z nastalých situací politicky těžit, ačkoli to vždy nezáleželo jen na jeho slabinách.

V nynější pohnuté atmosféře bratrovražedných bojů v Gaze, které naplňují sionistická a islamofobní srdce nadějí, že se problém vyřeší sám, je třeba poukázat na ty, kteří tuto situaci zavinili. Pakliže je demokraticky zvolená vláda bojkotována světovými mocnostmi za to, že neuznává existenci okupujícího státu a chce jej zničit (veškeré dosavadní události posledních šedesáti let jsou v propastném rozporu s touto tezí a ukazují pravý opak), a na území spravované touto vládou je uvalena ekonomická klatba, pak není divu, že se opozice, která byla de facto dlouhá léta prodlouženou rukou okupační moci, snaží obvinit současnou vládu z tragické situace na tomto území. Na druhou stranu je povinností okupační moci zajistit základní životní potřeby okupovaných namísto cíleného vraždění při pozemních a leteckých útocích.

Je třeba jednoznačně obvinit mezinárodní společenství z tragédie týkající se milionů penalizovaných. Ekonomická a politická ostrakizace Palestinců ze strany mezinárodní komunity nese shnilé ovoce (Podle představ pana Klepetáře by tito lidé raději získali zbraně hromadného ničení, třeba ty izraelské, než své zbořené domovy, uloupenou půdu a základní životní potřeby), jmenovitě ze strany Spojených států, Izraele a Evropské unie. Je třeba vyvrátit jimi kanonizované právo na spravedlnost, demokracii a morálku i v dalších přetrvávajících světových bolestech (Irák, Írán, Libanon, Afghánistán, Haiti, Kolumbie apod.).

Stvrdil bych svým podpisem výrok jednoho izraelského novináře, který již mnoho let působí na okupovaných územích: "Hlavními oběťmi druhé světové války jsme byli my Židé, avšak hlavními oběťmi izraelsko-palestinského konfliktu jsou Palestinci."

 

 

 

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 23.12. 2016