Nechme krásné názvy EU - statistik jako ISCED stranou, té řeči byrokratů nerozumí nikdo jiný než oni sami.

Jako člověk, který získal před 47 lety diplom průmyslovky v Ječné 30, před 38 lety diplom inženýra na ČVUT, před 26 lety doktorát na RWTH v Cáchách, 33 roků ve službě na universitách v Německu (Kolín/Rýnem, Mnichov) mohu posoudit situaci z hlediska své osobní zkušenosti. Expertem jsem v oboru laserové spektroskopie a mikrovln, v oboru vzdělávání se hodnotím spíše jako praktik.

V čem se český systém liší od jiných? Proč nelze jednoduše sčítat kolonky?

Český školský systém má, ať chceme nebo ne, své kořeny v c.k. Rakousku-Uhersku. Samozřejmě je po téměř jednom století samostatnosti notně reformovaný, přesto své dědečky a babičky nezapře. Dodejme na tomto místě, že i díky našim předkům tento systém patřil k nejlepším na světě!

Nezabývejme se složkami systému, které hrají pouze vedlejší roli, jako zvláštní školy a pod. Pro jednoduchost je zde popsána typická cesta běžného žáka školským systémem.

Po mateřské školce (tato má v ČR zcela mimořádně vysokou úroveň a podchycuje ve srovnání se školkami stejného typu v zahraničí téměř celou populaci) následuje základní škola, t.j. výuka jazyka, čtení a psaní, základy počtů, hudební a tělesná výchova. Český školák je po pěti letech ve věku kolem 11 roků zcela připraven pro běžný život, umí napsat dopis, přečte si zajímavosti v novinách, dokáže hospodařit se svým kapesným, koupí si sám jízdenku nebo vstupenku, dokáže zaplatit složenkou, bez mobilního telefonu, který perfektně ovládá, nejde mezi lidi.

Následuje druhý stupeň, který může být popsán jako škola měšťanská, t.j. 4-letá nástavba, za totality označovaná za devítiletku, zde se žáci zdokonalují zejména v přírodních vědách, gramatice, cizích jazycích, sportu a hudební výchově. Výsledkem je ve srovnání se světovou úrovní vysoká úroveň absolventů, která je dobrým základem pro odborné vzdělání, např. učební poměr nebo průmyslovku, která se dnes jmenuje střední odborná škola. Na české průmyslovce se zpravidla po 4 letech skládá maturita, tím je vlastně zprůchodněn školský systém mezi linií měšťanka-SPŠ a gymnáziem.

Gymnázium je ten standartní druhý stupeň, vedoucí přímo bez oklik k maturitě, je to systém, orientovaný na přípravu ke studiu na vysoké škole. Problém spočívá v tom, že se dítě má rozhodnout pro svou životní dráhu už v raném věku. Životopisy mnohých slavných osob však sdělují, že i geniové někdy začínali dost pozdě, v dětství bývali spíše dětmi, o to vážněji se však pustili do studia v době dorůstání. Nadšení pro přírodní vědy, matematiku, literaturu v sobě objeví mnohý žák až v pubertě, není-li na gymnáziu, čeká ho úporná práce s překonáváním současného školského systému. V neposlední řadě je nutné, umožnit i nadaným dospělým studium při zaměstnání.

Jakékoliv zlepšování školského systému v ČR nesmí vynechat možnost, přestupovat mezi systémy tak, aby se každému žákovi umožnilo vzdělání, odpovídající co nejlépe jeho schopnostem, nezávisle na věku.

Základní odborné školství v ČR je doprovodní funkcí výuky odborných profesí pro průmysl a obchod, tento systém má v ČR svoji vlastní linii a nenavazuje na ostatní všeobecné školské linie, např. na vysoké školy. Tomu je v řadě států jinak.

Předpokladem studia na vysoké škole je maturita. Punkt a tečka. Cokoliv jiného, přijímací zkoušky, výběrové řízení, úplatky atd. nejsou slučitelné s tímto výrokem. Buď se maturant opravdu namáhá a absolvuje zkoušku zralosti, nebo jde o pouhou formální uzávěrku prospaných let ve školní lavici, kterou je nutno prověřit před přijetím na vysokou školu.

V zemích západní Evropy je běžné, přijmout do prvního ročníku všechny uchazeče. Výsledkem jsou sály, nabité dobře trojnásobkem počtu studentů, kteří studují ve vyšších semestrech. I když to znamená pro personál vysoké školy značnou zátěž, už po několika týdnech se přednáškové sály zaplňují zcela normálně, celá řada "studentů" zjistila, že nic nedostanou zadarmo. Zůstává pouze ta část studentů, která je dostatečně houževnatá, pracovitá a nadaná (v tomto pořadí) aby se počátečními problémy vysokoškolského studia probila. Ta větší část si o studiu dělala iluze, které velmi rychle ztratila a začne hledat osobně přijatelnější cesty do života. Přijímačkami vyřadíme každoročně značnou část nadějných studentů, kteří kvůli momentální indispozici musí volit nesprávnou životní cestu, kdoví, jaké talenty tím ztrácíme!

V Německu je řada studijních míst blokována lidmi, kteří využívají sociální status studenta, např. slevu na nemocenském pojištění, daňové úlevy, levné ubytování atd. V České republice je to nemyslitelné, systém zápočtů a sledování termínů žádné studentské povaleče netoleruje. Příliš tolerantní studijní podmínky v Německu byly také příčinou růstu radikalismu jako vzrušení pro dlouhou chvíli, třeba útoky na věže MOC v USA byly připraveny a provedeny studenty elektrotechniky v Hamburku. Další atentáty ve Španělsku mají nitky, vedoucí do Dortmundu a Bochumi. Někteří němečtí studenti by vystudovali přímo do důchodu, pokud bychom nezasáhli. To se stalo omezením možnosti zápočtu studia do nároků na důchod.

Nikoliv množství, nýbrž kvalita vítězí, to platí i o vysokých školách a jejich absolventech. Jakákoliv statistika by nás proto nemusela mrzet, pokud bycom měli dobré výsledky ve vědě a výzkumu, ale zde je ta bolavá stránka našeho školství. Neříkám, že zaostáváme, ve srovnání s mnoha zeměmi jsme opravdu dobří, ale srovnávat bychom se měli pouze se špičkami a tam to není tak dobré. Rozdělení vysokých škol a Akademie Věd, výzkumných ústavů, to vše nás brzdí, na západě jsou vysoké školy mnohem více spjaty se vším, co něco zkoumá, vyvíjí, produkuje. I v Mnichově je vývoj zcela jasně viditelný, v Garchingu u Mnichova se sešly všechny instituce a vysoké školy regionu, neustále rostou nové výzkumné ústavy, už před několika lety tam bylo více, než 2000 vysokoškoláků soustředěno na území s průměrem nějakých 1200 m. V mensách a jídelnách se osobně stýkají lidé z nejrůznějších institucí, na přednáškách se diskutuje mezi studenty a renomovanými vědci. Letos tam byla postavena stanice metra, která je v geometrickém středu území, které by se v Rusku nazývalo Akademgorodok. Mimochodem, zde jsem se setkal už s mnoha Rusy, zejména z Novosibirska. Život v takovém okolí je přímo dopován možnostmi, dozvědět se něco nového ve vlastním oboru.

Nuže, u nás jsou státní vysoké školy jednoznačně pouze školy vědeckého typu. Ve světě je však nespočet škol se zaměřením na praktickou činnost, méně teoretické, za to spíše navádějící na současnou technologii , potřeby průmyslu a obchodu. Tyto školy se také rády označují za vysoké školy, v Německu je to zejména Fachhochschule, která v 4 letém studiu praktických znalostí vede k titulu inženýr (FH), čímž se absolventi odlišují od inženýra(TU) z technické university vědeckého typu. Naší průmyslovce odpovídá Fachoberschule, je však třeba říci, že naše průmyslovky jsou někde mezi Fachoberschule a Fachhochschule. Taková University of New York, která je i v Praze, se sice hlásí k universitám, je to ale typická High School, tedy spíše obchodní akademie, jak bychom ji nazvali v Rakousku-Uhersku.

Ten oslí most, rozdělující opravdové university českého typu od rádobyuniversit je oprávnění udělovat doktorské tituly, je to první vědecká hodnost. Mezi inženýrským nebo fyzikálním diplomem a doktorem leží nejméně 3 roky, zpravidla však 5 -6 roků intenzivní práce na vlastním vědeckém projektu. U lékařů jsou v tom mezi evropskými zeměmi velké rozdíly, v Německu stačí napsat disertaci po zhruba 9 - 12 měsících praxe, v Holandsku je laťka mnohem výše. O tom se ví, ale dosáhnout sjednocení není ani v EU lehkým cílem.

Naprosto nechci snižovat význam odborných škol vyššího typu, jejich absolventi jsou životně potřební všem průmyslovým podnikům s dobrou technologickou úrovní a státní správě. Proto by mělo být jejich snahou, vytvořit si nezávislou a jednoznačnou pozici ve školství na třetím stupni udělováním jednoznačných kvalifikačních titulů, jasně rozeznatelných od titulů universit.

Tyto příklady ilustrují problémy se statistickým zhodnocením dosaženého vzdělání. Sčítají se tu jablka, hrušky a ořechy do jedné kolonky. Ten zmatek vzniká i u titulů, třeba bakalář nebo magor může být skoro každý, dostane takový krásně vybarvený papír třeba od Protestantské University ze Zadního Zanzibaru nebo Vysoké Školy Stranické za mírný úplatek, za trochu větší obnos se dá koupit i polofalešný doktorát, jak o tom svědčí inseráty v internetu. Tím se taková statistika stává naprosto nespolehlivou.

Je třeba se rozhodnout: Kopírovat vše, nebo jenom to dobré, zařadit se, nebo zůstat sami sebou?

Můj názor: sblížení vědeckých a výzkumných organizací s vysokými školami, jejich co nejtěsnější vzájemné ovlivňování (jde to nejlépe přes finanční rozpočty,. společné projekty a prostorové přibližování) , zrušení přijímaček a setrvání u jednoznačného vědeckého základu českých státních vysokých škol. Střední školství je u nás už i tak preferováno, měli bychom ale nadané absolventy dodat k zušlechtění vysokým školám, vyplatí se to!

Velmi aktuálně diskutované téma v Německu jsou elitní školy. Důvodem k tomu jsou úspěchy USA , kde celá řada Nobelových cen šla na absolventy několika málo vysokých škol, úroveň ostatního školství je někdy dost průměrná. V Česku takové špičkové školy také máme, třeba ČVUT, ale i ostatní udržují srovnatelnou úroveň. Totéž platí i o Německu. Ty elitní školy v USA jsou veskrze úzce spojené se státními výzkumnými pracovišti a velkými projekty (např. MIT, JILA, NASA), mají vlastní území, kde se život studentů a profesorů odehrává v prakticky časově neomezeném kontaktu. Příklad je i Silicon Walley, kde vznikají a zanikají stále nové nové firmy, které nejsou nic jiného, než výhonky vysoké školy. Někdy si myslím, že podobnou atmosféru mívaly velké středověké kláštery.

Statistiky jakéhokoliv druhu si rádi přečteme (není šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu) ale neberme je tak doslovně a tragicky, hledejme v nich právě ten kořínek, který by nám pomohl dále. Život sám je mnohem složitější, než i ta nejdůkladnější statistika, rozpětí studentů od flákačů až po workaholics je značné a určit jejich podíly je nemožné. Hlavní slabina předložené statistiky je, že se započítávají i studenti, kteří nikdy k závěrečným zkouškám nedospějí, ampérmetr na úroveň titulů na různých místech světa ještě nikdo neobjevil a subjektivní měřítka do statistiky nepatří.