Deset měsíců po svém "osvobození" se teprve nyní začaly irácké ženy odvažovat vycházet na ulici a vykonávat běžné práce, jako je vodění dětí do školy, nakupování či návštěvy u sousedů - a to navzdory riziku únosů či ozbrojených útoků.

Většina žen je v Iráku nyní stále ještě nezaměstnaná. 72 procent pracujících iráckých žen pracovalo ve státní správě a státní správa se zcela rozložila. Autorčina sestřenice je bioložka. Za Saddáma Husajna byla nezaměstnaná, protože nebyla ve straně. Teď je nezaměstnaná, protože nedostala doporučneí od jedné z hlavních stran, zastoupených v Irácké správě.

Po celý den dělá v podstatě totéž, co ostatní irácké ženy. Shání plynovou bombu pro vařič (pozor, aby z ní plyn neunikal), kupuje olej (pozor, aby nebyl smíšený s vodou), kupuje benzín do auta (stojí na něj frontu tři hodiny, ale mužské fronty jsou ještě delší, takže to musejí dělat ženy).

Dodávka elektrického proudu se za celých deset měsíců nezlepšila. V oblasti kolem Palestinské ulice v Bagdádu musejí ženy používat tři různé zdroje elektrického proudu, aby se jim podařilo mít přístup k elektřině 12 hodin denně. Celostátní elektrárny dodávají elektřinu po dobu 2 hodin a pak mají 3 hodiny vypnuto; ve čtvrti al-Adhamia je proud vypnutý vždy po dvou hodinách na 4 hodiny, tamější lidé jsou přesvědčeni, že jsou trestání za to, že podporují odpor proti Američanům. Druhým zdrojem elektrického proudu je místní mešita, která během plenění získala generátor a nyní poskytuje 100 domácnostem tři hodiny elektřiny denně. Třetím zdrojem je domácí generátor. Dosud vůbec nefunguije pošta a ve většině oblastí nejde telefon.

Ženy vysvětlují, proč se proti nově navrhovanému náboženskému zákonu nebouří. Jsou vzdělané, odbojné a přežily vraždění Saddámova režimu. Během osmi let íránsko-irácké války nahrazovaly mužské pracovní síly v průmyslu a během 13 let brutálních sankcí vytvořily domácí průmysl, aby uživily své rodiny. Nezapomenou britské ani americké vládě, že posilovaly Saddámův režim, uvalily na zemi sankce a zničily ve dvou válkách jejich města. Irácké ženy vědí, že jsou okupační jednotky v zemi jen proto, aby tam ochraňovaly vlastní zájmy, nikoliv zájmy Iráčanů.

Odmítají se jakkoliv podílet na americké okupaci a praktikují pasivní rezistenci. Používaly téže techniky proti Saddámovu "Všeobecnému svazu iráckých žen", který se všude setkával s pohrdáním. Mají zkušenosti s tím, co si počít.