Carské Rusko bylo do 20. století nejméně vyspělou evropskou zemí. Průmyslové dělnictvo zde bylo tradičně slabé a až do roku 1861 bylo zrušeno nevolnictví. Slabý průmysl se koncentroval kolem Moskvy a Petrohradu a také v uhelné pánvi Donbasu. Slabinou dělnického hnutí byla vedle jeho slabosti také zaostalost obyvatelstva. Přesto i zde existovaly kroužky dělníků a intelektuálů, kteří se pokoušeli formovat dělnické hnutí. Mezi nimi vynikali především G.V. Plechanov a V. I. Lenin. Zhoršující se ekonomická situace, neúspěch carových reforem a prohra ve válce s Japonskem vedly v roce 1905 k eskalaci napětí.
Na počátku roku došlo k tzv. "Krvavé neděli" v St. Petěrsburgu, během níž přišlo při pokojné dělnické demonstraci o život kolem 500 osob. Asi 200 000 lidí, většinou zbídačelých továrních dělníků, zorganizovalo prosebný pochod k Zimnímu paláci, aby upozornili cara na svou špatnou situaci. Nesli s sebou obrazy svatých a církevní korouhve, aby dokázali svůj pokojný úmysl. Návrh, aby se ozbrojili, byl s rozhořčením odmítnut. Přesto zasáhlo vojsko a začalo do pokojného davu střílet. Kolem 150 lidí padlo přímo na místě a další stovky byly ušlapány a zemřely později na svá zranění. Pozdější předseda prozatímní vlády Kerenskij napsal v dopise: "Přišel jsem ze zvědavosti jako liberální člověk. Po střelbě jsem však odcházel jako revolucionář."
Tato událost vedla v celém Rusku k povstáním, stávkám a vzpourám. Začala první ruská revoluce, kterou měl carský režim ještě sílu potlačit. To ovšem oddálilo jeho zánik jen o jedno desetiletí.
<