Je všeobecně známo, že se úsilí jedněch členů dané společnosti příkře rozchází s úsilím druhých, že život společnosti je plný rozporů, že dějiny nám ukazují boj mezi národy a společnostmi, ale i jejich vnitřní boj, a kromě toho ještě střídání období revoluce a reakce, míru a válek, stagnace a rychlého pokroku nebo úpadku. Marxismus dal vodítko, které umožňuje v tomto zdánlivém bludišti a chaosu objevit zákonitost: teorii třídního boje. Jedině studiem souhrnu snah všech členů dané společnosti nebo společenského uskupení můžeme vědecky určit výslednici těchto snah. Pramenem protichůdných snah je rozdíl v postavení a životních podmínkách těch tříd, na které se každé společnost rozpadá. "Dějiny všech dosavadních společností", praví Marx v Komunistickém manifestu (až na dějiny prvobytně pospolné společnosti, dodává později Engels), "jsou dějinami třídních bojů. Svobodný člověk a otrok, patricij a plebejec, baron a nevolník, cechovní mistr a tovaryš, zkrátka utlačovatel a utlačovaný stáli proti sobě ve stálém protikladu, vedli nepřetržitý boj, tu skrytý, tu otevřený, boj, který pokaždé končil revolučním přetvořením celé společnosti nebo společným zánikem bojujících tříd...Moderní buržoazní společnost, vzešlá ze zaniklé feudální společnosti, třídní protiklady neodstranila. Přinesla jen nové třídy, nové podmínky útisku a nové formy boje místo starých. Naše doba, doba vlády buržoazie, se však vyznačuje tím, že třídní protiklady zjednodušila. Celá společnost se stále více štěpí na dva velké nepřátelské tábory, na dvě velké, přímo proti sobě stojící třídy: buržoazii a proletariát." Dějiny Evropy od Velké francouzské revoluce odhalovaly v řadě zemí zvlášť názorně tento boj tříd jako skutečné pozadí událostí. Již v období restaurace se ve Francii objevila řada historiků (Thierry, Guizot, Mignet, Thiers), kteří museli při zobecňování událostí uznat, že boj tříd je klíčem k pochopení celých francouzských dějin. A nejnovější období, období úplného vítězství buržoazie, zastupitelských institucí, širokého (ne-li všeobecného) volebního práva, levného denního tisku, pronikajícího mezi masy atd., období mocných a stále rozsáhlejších dělnických i podnikatelských svazů atd. ukázalo ještě názorněji boj tříd jako hybnou sílu událostí (i když někdy ve formě velmi jednostranné, "pokojné", "konstituční"). Co požadoval Marx od vědy o společnosti, pokud jde o objektivní analýzu postavení každé třídy v soudobé společnosti v souvislosti s analýzou podmínek vývoje každé třídy, ukazuje toto místo v Komunistickém manifestu: "Ze všech tříd, které dnes stojí proti buržoazii, je skutečně revoluční jen proletariát. Ostatní třídy s vývojem velkého průmyslu upadají a zanikají, proletariát je však jeho nejvlastnějším produktem. Střední stavy: drobný výrobce, malý obchodník, řemeslník a rolník - ti všichni bojují proti buržoazii, aby zachránili před zánikem svou existenci jako střední stavy. Nejsou tedy revoluční, nýbrž konzervativní. A nejen to: jsou reakční, snaží se otočit kolo dějin zpět. Jsou-li revoluční, pak jen vzhledem k svému budoucímu přechodu do řad proletariátu, pak nehájí své nynější, nýbrž své budoucí zájmy, pak opouštějí své vlastní stanovisko, aby se postavili na stanovisko proletariátu." V řadě myšlenkově hlubokých historických prací (viz Literatura) podal Marx skvělé vzory materialistické historiografie a analýzy postavení každé jednotlivé třídy a často i různých skupin nebo vrstev uvnitř třídy a názorně ukázal, proč a jak "každý třídní boj je boj politický". 65) Citovaný úryvek ukazuje, jakou složitou síť společenských vztahů a přechodných stupňů mezi jednotlivými třídami od minulosti k budoucnosti Marx analyzuje, aby stanovil celou výslednici historického vývoje.