Karel Marx

Lenin, V. I.: Karel Marx

Karel Marx se narodil 5. května 1818 v Trevíru (Porýnské Prusko). Jeho otec byl advokát, žid, ale v roce 1824 přestoupil k protestantům. Rodina byla zámožná, vzdělaná, ale ne revoluční. Když Marx dokončil gymnázium v Trevíru, vstoupil nejprve v Bonnu a potom v Berlíně na univerzitu, kde studoval práva, ale především historii a filozofii. Studia dokončil v roce 1841 obhajobou doktorské disertace o Epikurově filozofii [97]. Svými názory byl tehdy Marx ještě hegelovským idealistou. V Berlíně patřil ke skupině "levých hegelovců" (Bruno Bauer aj.), kteří se snažili vyvozovat z Hegelovy filozofie ateistické a revoluční závěry.

Po ukončení univerzity se Marx přestěhoval do Bonnu, kde se chtěl stát profesorem. Ale reakční politika vlády, která v roce 1832 zbavila katedry Ludwiga Feuerbacha a v roce 1836 mu znovu odepřela vstup na univerzitu a která v roce 1841 zakázala přednášet v Bonnu mladému profesorovi Brunovi Bauerovi, přiměla Marxe, aby se vzdal vědecké dráhy. Názory levých hegelovců se tehdy v Německu vyvíjely velmi rychle. Ludwig Feuerbach začíná zejména od roku 1836 s kritikou teologie a přiklání se k materialismu, který u něho plně převládl v roce 1841 (Podstata křesťanství); ^[279] v roce 1843 vyšly jeho Zásady filozofie budoucnosti ^[277]. "Kdo sám neprožil osvobozující účinek" těchto knih, napsal Engels později o těchto Feuerbachových dílech, "nedovede si to ani představit". "Všichni" (tj. leví hegelovci [363] včetně Marxe) "jsme byli rázem feuerbachovci." ⁴²⁾ V té době porýnští radikální měšťáci, kteří se v určitých bodech shodovali s levými hegelovci, založili v Kolíně naad Rýnem, opoziční list Rheinische Zeitung (začal vycházet l.ledna 1842). Marx a Bruno Bauer byli vyzváni, aby se stali hlavními spolupracovníky listu. V říjnu roku 1842 se stal Marx jeho šéfredaktorem a přestěhoval se z Bonnu do Kolína. Za Marxovy redakce se stále jasněji vyhraňovalo revolučně demokratické zaměření listu, takže jej vláda nejdříve podrobila dvojí až trojí cenzuře a později se rozhodla list od l.ledna 1843 vůbec zastavit. Marx se musel v té době vzdát funkce redaktora, ale ani svým odchodem list nezachránil. V březnu roku 1843 byl zastaven. K nejvýznamnějším Marxovým článkům v Rheinische Zeitung, kromě dále uvedených (viz Literatura), ⁴³⁾ řadí Engels také článek o postavení vinařů v údolí Mosely. ⁴⁴⁾ Novinářská práce Marxovi ukázala, že nezná dostatečně politickou ekonomii, a proto ji začal pilně studovat.

Roku 1843 se Marx oženil v Kreuznachu s Jenny von Westphalen, svou přítelkyní z mládí, s níž byl zasnouben už jako student. Jeho žena pocházela z reakční pruské šlechtické rodiny. Její starší bratr byl v jednom z nejreakčnějších období, v letech 1850 až 1858, v Porýnském Prusku ministrem vnitra. Na podzim roku 1843 přijel Marx do Paříže, aby zde v cizině spolu s Arnoldem Rugem (1802 až 1880, levý hegelovec, 1825-1830 vězněn, po roce 1848 emigroval; 1866-1870 bismarckovec) vydával radikální časopis. Vyšel však jen první sešit časopisu, který se nazýval Deutsch-Französische Jahrbücher. Časopis musel být zastaven pro obtíže při tajném rozšiřování v Německu a pro Marxovy neshody s Rugem. V článcích, které v něm uveřejnil, vystupuje Marx už jako revolucionář, který hlásá "bezohlednou kritiku všeho existujícího", zejména "kritiku zbraní", ⁴⁵⁾ a obrací se k masám a k proletariátu.

V září roku 1844 přijel do Paříže na několik dní Bedřich Engels a od té doby se stal nejbližším Marxovým přítelem. Oba se velmi aktivně účastnili tehdejšího rušného života pařížských revolučních skupin (zvláštní význam měla Proudhonovo učení, s nímž se Marx kategoricky vypořádal roku 1847 ve své Bídě filozofie. V ostrém boji proti různým učením maloburžoazního socialismu vypracovali teorii a taktiku revolučního proletářského socialismu neboli komunismu (marxismu). Marxovy spisy z tohoto období, z let 1844-1848, viz dále v oddíle Literatura. Roku 1845 byl Marx na nátlak vlády z Paříže vypovězen jako nebezpečný revolucionář. Přestěhoval se do Bruselu. Na jaře roku 1847 vstoupili Marx a Engels do tajného propagandistického spolku Svaz komunistů a zúčastnili se jeho II.kongresu (Londýn, listopad 1847). Jejich účast byla neobyčejně významná, neboť z pověření kongresu vypracovali proslulý Manifest Komunistické strany [335], který vyšel v únoru 1848. V tomto díle je s geniální jasností a výstižností nastíněn nový světový názor, důsledný materialismus, zahrnující i oblast společenského života, dialektika jako nejvšestrannější a nejpropracovanější učení o vývoji a teorie třídního boje a světodějného revolučního poslání proletariátu, tvůrce nové, komunistické společnosti.

Po únorové revoluci roku 1848 ⁴⁶⁾ byl Marx z Belgie vypovězen. Odjel zpět do Paříže a odtud po březnové revoluci ⁴⁷⁾ do Německa, do Kolína nad Rýnem. Tam vycházel od 1. června 1848 do 19.května 1849 list Neue Rheinische Zeitung; ^[374] Marx byl jeho šéfredaktorem. Průběh revolučních událostí v letech 1848-1849 skvěle potvrdil novou teorii, právě tak jako ji později potvrzovala všechna proletářská a demokratická hnutí ve všech zemích světa. Vítězná kontrarevoluce pohnala Marxe nejdříve před soud (osvobozen 9.února 1849) a potom jej vypověděla z Německa (16.května 1849). Marx se vrátil opět do Paříže, ale i odtud byl po demonstraci z 13.června 1849 ⁴⁸⁾ vypovězen a odjel do Londýna, kde žil až do smrti.

 Život v emigraci, o němž si lze udělat názornou představu z Marxovy korespondence s Engelsem (vyšla v roce 1913), ⁴⁹⁾ byl nesmírně těžký. Marxe a jeho rodinu přímo rdousila nouze; bez Engelsovy soustavné obětavé finanční podpory by Marx nejen nedokončil Kapitál, ale jistě by bídě podlehl. Kromě toho převládající učení a směry maloburžoazního a neproletářského socialismu vůbec Marxe nutily, aby proti nim ustavičně vedl neúprosný boj a čas od času odrážel nejzběsilejší a nejdivočejší osobní útoky (HerrVogt). ⁵⁰⁾ Vyhýbal se emigrantským kroužkům a v řadě historických prací (viz Literatura) propracovával svou materialistickou teorii, především se však usilovně věnoval studiu politické ekonomie. Tuto vědu zrevolucionizoval (viz dále Marxovo učení) ve svých dílech Ke kritice politické ekonomie (1859) ^[364] a v Kapitálu (I.díl, 1867). ^[358]

Oživení demokratických hnutí koncem padesátých let a v šedesátých letech přivedlo Marxe opět k praktické činnosti. V roce 1864 (28.září) byla v Londýně založena proslulá I.internacionála, Mezinárodní dělnické sdružení. Marx byl duší tohoto sdružení, autorem jeho první Adresy ⁵¹⁾ a četných rezolucí, prohlášení a manifestů. Sjednocoval dělnická hnutí různých zemí, snažil se, aby rozmanité formy neproletářského, předmarxistického socialismu (Mazzini, Proudhon, Bakunin, anglický liberální tradeunionismus, pravicové tendence lassallovství v Německu apod.) dospěly ke společné činnosti, a v boji proti teoriím všech těchto sekt a bezvýznamných škol vytvářel jednotnou taktiku proletářského boje dělnické třídy v různých zemích. Po pádu Pařížské komuny (1871), kterou Marx tak důkladně, výstižně, tak skvěle, s takovou účinností a v revolučním duchu zhodnotil (Občanská válka ve Francii, 1871), ^[356] a po rozštěpení internacionály způsobeném bakuninovci nemohla internacionála v Evropě dále existovat. Po haagském kongresu internacionály (1872) Marx prosadil, aby generální rada internacionály přesídlila do New Yorku. I.Internacionála splnila svou historickou úlohu, když nastalo období nesrovnatelně mohutnějšího rozmachu dělnického hnutí ve všech zemích světa, období, kdy se dělnické hnutí rozrůstalo do šířky, kdy v jednotlivých národních státech vznikaly masové socialistické dělnické strany.

Intenzivní práce v internacionále a ještě intenzivnější teoretické studium nadobro podlomily Marxovo zdraví. Přepracovával dál politickou ekonomii a dokončoval Kapitál, shromažďoval spoustu nového materiálu a učil se několik jazykům (například ruštině), avšak nemoc mu nedovolila Kapitál dokončit.

Dne 2.prosince 1881 zemřela Marxova žena a 14. března 1883 tiše skonal ve svém křesle Marx. Je pohřben společně se svou ženou na hřbitově Highgate v Londýně. Z Marxových dětí zemřely některé v dětském věku v Londýně, když rodina žila ve velké bídě. Tři dcery se provdaly za anglické a francouzské socialisty: Eleanor Avelingová, Laura Lafargueová a Jenny Longuetová, jejíž syn je členem francouzské Socialistické strany.

Engels, B.: Pohřeb Karla Marxe

Marx, K., Engels, B.: Spisy. Svazek 19, NPL, Praha 1966, s.371-373

Dne 14. března, ve tři čtvrti na tři odpoledne, přestal myslit největší žijící myslitel. Nechali jsme ho sotva dvě minuty o samotě, a když jsme vstoupili do pokoje, zjistili jsme, že ve svém křesle klidně usnul - ale navěky.

Ztrátu, která skonem tohoto muže postihla bojující evropský a americký proletariát, která postihla historickou vědu, nelze ani změřit. Velmi brzy pocítíme mezeru, jež vznikla smrtí tohoto velikána.

Jako Darwin objevil zákon vývoje organické přírody, tak objevil Marx vývojový zákon lidských dějin: prostý fakt, skrytý dosud pod ideologickými nánosy, že lidé musí především jíst, pít, bydlet a oblékat se, a teprve pak se mohou zabývat politikou, vědou, uměním, náboženstvím atd.; že tedy výroba bezprostředních materiálních životních prostředků, a tím určitý stupeň ekonomického vývoje národa nebo epochy tvoří základnu, z níž se vyvíjela státní zřízení, právní názory, umělecké, a dokonce i náboženské představy lidí oné doby, a z níž je proto také nutné je vysvětlovat, a ne naopak, jak se to dělo dosud.

Ale nejen to. Marx objevil také zvláštní zákon pohybu dnešního kapitalistického výrobního způsobu a buržoazní společnosti, kterou tento výrobní způsob vytvořil. Objev nadhodnoty vnesl naráz jasno do této otázky, zatímco všechny dřívější výzkumy jak buržoazních ekonomů, tak socialistických kritiků byly tápáním ve tmě.

Dva takové objevy by stačily na jeden život. Šťasten by mohl být ten, komu by se podařilo učinit třeba jen jeden takový objev. Ale Marx v každé oblasti, kterou zkoumal - a takových oblastí bylo velmi mnoho, a v žádné nezůstával jen na povrchu - v každé z nich, dokonce i v matematice, učinil samostatné objevy.

Takový byl jako vědec. Ale to ještě ani zdaleka nedává celý jeho obraz. Věda byla Marxovi historicky hybnou, revoluční silou. I když míval upřímnou radost z každého nového objevu v některé teoretické vědě, jehož praktické využití se třeba ještě ani nedalo předvídat, docela jinak se radoval, když šlo o objev, který hned revolučně zasahoval do průmyslu a vůbec do dějinného vývoje. Tak sledoval podrobně vývoj objevů v oboru elektřiny a ještě v poslední době objevy Marcela Depreze.

Neboť Marx byl především revolucionář. Napomáhat tak či onak svržení kapitalistické společnosti a státních institucí, které tato společnost vytvořila, přispívat k osvobození moderního proletariátu, jemuž on první vštípil poznání jeho vlastního postavení a potřeb, poznání, za jakých podmínek se může osvobodit - to bylo Marxovým skutečným životním posláním. Boj byl jeho živlem. A Marx bojoval s takovou vášní, s takovou houževnatostí a s takovým úspěchem jako málokdo. První "Rheinische Zeitung" z roku 1842, pařížský "Vorwärts!" ²⁶²⁾ z roku 1844, "Neue Rheinische Zeitung" z let 1848-1849, "New-York Tribune" z let 1852-1861 - kromě toho spousta bojových brožur, práce ve spolcích v Paříži, Bruselu a Londýně, až nakonec jako koruna toho všeho vzniklo velké Mezinárodní dělnické sdružení - to byl věru výsledek, na který mohl být jeho tvůrce hrdý, i kdyby nebyl vykonal nic jiného.

Proto byl také Marx nejvíc nenáviděným a nejvíc tupeným člověkem své doby. Vlády, absolutistické i republikánské, ho vypovídaly, buržoové, konzervativní i ultrademokratičtí, ho o závod tupili vylhanými pomluvami. Ale on to všechno smetal jako pavučinu, nevšímal si toho a odpovídal, jen když nebylo vyhnutí. A zemřel uctíván, milován a oplakáván milióny revolučních spolupracovníků od sibiřských dolů přes celou Evropu a Ameriku až po Kalifornii. A mohu směle říci: i když měl ještě mnoho odpůrců, sotva měl jediného osobního nepřítele.

Jeho jméno i dílo budou žít navěky!