Za největší přínos klasické německé filozofie považovali Marx a Engels Hegelovu dialektiku jako nejvšestrannější, nejobsažnější a nejpropracovanější učení o vývoji. Každou jinou formulaci principu vývoje, evoluce, považovali za jednostrannou, obsahově chudou, znetvořující a komolící skutečný průběh vývoje (často se skoky, katastrofami, revolucemi) v přírodě i ve společnosti. "Marx a já jsme byli snad téměř jediní, kdo z německé idealistické filozofie zachránili" (když byl potřen idealismus a spolu s ním hegelovství) "vědomou dialektiku a přenesli ji do materialistického pojetí přírody." "Příroda je zkušebním kamenem dialektiky a moderní přírodovědě musíme přiznat, že pro tuto zkoušku snesla velice bohatý materiál, kterého dennodenně přibývá" (napsáno před objevením rádia, elektronů, přeměny prvků apod.!), "a tím dokázala, že v přírodě se všechno děje koneckonců dialekticky, a ne metafyzicky." 57)
"Veliká základní myšlenka", píše Engels, "že svět je nutno pojímat ne jako komplex hotových věcí, ale jako komplex procesů, v němž věci zdánlivě stabilní stejně jako pojmy, jejich myšlenkové odrazy v naší hlavě, prodělávají ustavičné změny, neustále vznikají a zanikají...tato veliká základní myšlenka přešla zejména od dob Hegelových natolik do obecného vědomí, že v této všeobecné podobě asi sotva ještě narazí na odpor. Ale něco jiného je uznávat ji slovy a něco jiného je uplatňovat ji v každém jednotlivém případě a v každé oblasti, kterou zkoumáme." "Před dialektickou filozofií neobstojí...nic jednou provždy platného, absolutního, svatého; ve všem a na všem se objevuje pečeť neodvratné pomíjivosti a jediné, co před ní obstojí, je nepřetržitý proces vznikání a zanikání, nekonečného stoupání od nižšího k vyššímu, proces, jehož je sama pouhým zrcadlením v myslícím mozku." Dialektika je tedy podle Marxe vědou "o obecných zákonech pohybu jak vnějšího světa, tak lidského myšlení". 58)
Tuto revoluční stránku Hegelovy filozofie Marx převzal a rozvinul. Dialektický materialismus "nepotřebuje filozofii, která by stála nad ostatními vědami". Z dřívější filozofie zbývá "nauka o myšlení a jeho zákonech - formální logika a dialektika". 59) Ale dialektika v Marxově pojetí, a také podle Hegela, zahrnuje i to, čemu se dnes říká teorie poznání, gnozeologie, která musí svůj předmět zkoumat rovněž historicky, musí studovat a zobecňovat vznik a vývoj poznání, přechod od neznání k poznání.
Dnes myšlenka vývoje, evoluce, téměř úplně přešla do společenského vědomí, ale jinými cestami než přes Hegelovu filozofii. Avšak tato myšlenka, tak jak ji formulovali Marx a Engels, opírajíce se o Hegela, je mnohem všestrannější, mnohem obsažnější než běžná myšlenka evoluce. Vývoj zdánlivě znovu procházející stupni, kterými už prošel, avšak procházející jimi jinak, na vyšší základně ("negace negace"), vývoj, abych tak řekl, ve spirále, a ne v přímce; vývoj ve skocích, katastrofický, revoluční; "přerušování kontinuity"; přeměna kvantity v kvalitu; vnitřní podněty vývoje vyvolané rozporem, střetnutím různých sil a tendencí působících na dané těleso nebo v rámci daného jevu či uvnitř dané společnosti; vzájemná závislost a velmi úzká, nerozlučná spojitost všech stránek každého jevu (přičemž dějiny odhalují stále nové a nové stránky), spojitost tvořící jednotný, zákonitý světový proces pohybu - to jsou některé rysy dialektiky jakožto obsažnějšího (než je obvyklé) učení o vývoji. (Viz Marxův dopis Engelsovi z 8.ledna 1868 s ironickou zmínkou o Steinových "toporných trichotomiích", které je nesmyslné směšovat s materialistickou dialektikou.) 60)