Americká společnost byla na rozdíl od evropských zemí již v 19. století daleko více prostupná, nebyly zde tradice aristokracie a existoval dostatek půdy pro všechny. Z těchto důvodů bylo socialistické hnutí od počátků v USA slabé. Přesto se ani americkému průmyslu nevyhnuly obtížné podmínky dělníků (dlouhá pracovní doba, vysoká úrazovost. Proto už od 70. let 19. století dochází i v USA ke stávkám a dělnickým nepokojům, které dosáhly často dramatických rozměrů (např. ve stávce 1877 bylo zabito více než 100 lidí). V roce 1869 vznikla první celoamerická odborová centrála tzv. Šlechetný a svatý řád rytířů práce.
Na počátku svátku Prvního máje stálo americké hnutí za osmimi hodinovou pracovní dobu. Akce začala v McCormickově továrně na žací stroje v roce 1886 a rozšířila se do všech průmyslových odvětví. Požadavkem pracujících bylo, aby byl do 1.5. 1886 schválen zákon o 8mi hodinové pracovní době, nebo bude vyhlášena generální stávka. Toho dne skutečně došlo k velkým manifestacím a stávkám v celých USA. K protestům se přidali i anarchisté a jeden z nich vrhl v ten den pumu mezi policisty (možná se jednalo o nastrčeného provokatéra).
Generální stávka, která se dotkla celých Spojených států amerických vstoupila v Chicagu do dosti napjaté situace. V tomto městě totiž existovalo silné a radikální hnutí pracujících (z velké části tvořené přistěhovalci z Německa), na druhé straně stáli policisté a soukromé bezpečnostní složky, jejichž zásahy často končily mrtvými na straně dělníků. To na policii přivolávalo zášť dělníků - ale vedlo to k i obavám liberálů. Liberální starosta Harrison se např. neúspěšně snažil o propuštění důstojníka Bonfielda, známého svou brutalitou.
Během samotného 1. května se stávky zúčastnilo zhruba 40 000 chicagských dělníků. Stávka a s ní spojené demonstrace proběhly pokojně. K rozsáhlým střetům ale došlo o dva dny později, v pondělí 3. května 1886. Tehdy se před továrnou na žací stroje (v níž od února probíhala stávka) střetl dav lidí s pinkertonovci hájícími stávkokaze. Zasahující policie střílela z revolverů do davu a zabila nejméně dva lidi.
To vedlo k výbuchu hněvu. Na následující den večer bylo svoláno protestní shromáždění, mezi dělníky kolovaly dosti militantní letáky. Samotný mítink na Haymarketu (tedy Senném trhu) ovšem proběhl pokojně, řečníci, ač jinak známí jako bojovní anarchisté, nabádali ke klidu a odrazovali od násilí. Demonstrace několika set lidí se zúčastnil i starosta Chicaga, který ji pozoroval až do konce a pak odešel nahlásit na nejbližší policejní stanici, že probíhá naprosto pokojně. Přesto se dnes o tomto shromáždění mluví nejčastěji jako "masakru" a to plným právem. V době, kdy akce prakticky končila, vstoupilo na scénu několik set policistů vedených Bonefieldem, kteří začali proti akci zasahovat. Reakcí ale bylo hození pumy, která zabila jednoho policistu a několik dalších zranila. Šokovaná policie zahájila palbu - oběťmi chaotického střetu bylo nakonec šest mrtvých policistů a zhruba stejný počet mrtvých demonstrujících.
Mezi americkými středními a vyššími vrstvami propukla hysterie, která měla za následek zatčení osmi vůdců anarchistů. Přestože jim nemohla být prokázána žádná vina, bylo sedm z nich odsouzeno k smrti (provedeny čtyři rozsudky, jeden spáchal sebevraždu a dvěma byl trest smrti změněn na doživotní žalář).
Jména obětí této justiční vraždy jsou: August Spies, Albert Parsons, Adolph Fisher, George Engel, Louis Lingg.