Jeho Excelence Miloš Zeman
ministerský předseda
Úřad vlády České republiky
nábřeží Edvarda Beneše 4
118 01 Praha 1
Czech Republic
Fax: 02-231-2358
20. prosince 1999
Vaše Excelence,
Výbor na ochranu novinářů je vážně znepokojen trestním stíháním televizního novináře Zdeňka Zukala za to, že údajně vznesl falešná obvinění proti veřejným činitelům. Pokud bude Zukal shledán vinným ve všech třech obviněních, která byla proti němu vznesena, mohl by být odsouzen až na devět let do vězení.
13. prosince obvinila česká státní prokuratora Zukala, vlastníka a ředitele soukromého televizního studia ZZIP v Olomouci, že falešně v několika investigativních reportážích, vysílaných v televizi Nova v roce 1997, obvinil místní policisty z korupce a z kontaktů s organizovaným zločinem. Zukal byl obviněn z "napomáhání trestnému činu falešného obvinění" podle článku 10.1. a 174.1. českého trestního zákoníku a ze dvou případů falešného obvinění podle článku 174.1. téhož zákoníku.
Za každé obvinění může být odsouzen až na tři roky do vězení. Prokurátoři informovali Zukala, že jeho proces pravděpodobně začne v únoru.
Místní policie v Olomouci pronásleduje Zukala a jeho zaměstnance už od vysílání jeho první reportáže o policejní korupci v celostátní televizi Nova v dubnu 1997. Poprvé byl zatčen 24. dubna 1997 a obžalován, že "šíří falešné zprávy" podle článku 160.1. českého trestního zákoníku. Žaloba byla v listopadu 1997 zrušena, poté, co vyšetřovatel nenalezl pro ni žádné důkazy.
Zukal byl znovu zatčen 5. ledna 1998 v souvislosti s reportáží, vysílanou 19. listopadu 1997 ve večerních zprávách televize Nova, v níž se pokoušel dokázat, že Vladimír Pryzna, vysoký místní policejní vyšetřovatel, přijal úplatek od místního podnikatele, stíhaného pro podvod a pro falšování bankovek. Zukal byl obžalován z trestného činu pomluvy.
V únoru 1998 vydal prezident Václav Havel amnestii, která platila i pro ty osoby, které byly obviněny z trestného činu pomluvy, a tak policie žalobu změnila na "vytváření falešných obvinění". Policie dokončila vyšetřování v listopadu 1999, kdy odeslala tisicistránkovou složku o Zukalovi na státní prokuraturu, která se rozhodla Zukala trestně stíhat. Zukal se zřejmě bude muset u soudu sám hájit, neboť nemá už peníze na zaplacení právního zástupce.
Jako nadstranická organizace novinářů, která brání práva kolegů po celém světě, Committee to Protect Journalists je pevně přesvědčen, že nesmí být žádný novinář vězněn či pronásledován za to, co napíše. Nadto jsme přesvědčeni, že v demokracii se musejí veřejní činitelé podrobovat zkoumání novinářů, aniž by se při tom uchylovali k trestnímu stíhání.
Jsme přesvědčeni, že rozhodnutí vaší vlády trestně stíhat Zukala je porušením mezinárodního práva a může mít jedině zmrazující dopad na investigativní novinářskou práci v České republice.
Naléháme na Vaši Excelenci, aby bylo veškeré trestní stíhání proti Zukalovi zastaveno. Dále na vás naléháme, abyste uvedl právní systém České republiky v soulad s normami mezinárodní novinářské svobody tím, že zrušíte veškeré články trestního zákoníku, které kriminalizují novinářskou práci.
Ann K. Cooper
výkonná ředitelka
Committe to Protect Journalists
kopie: Alexander Vondra, český velvyslanec ve Spojených státech
John Shattuck, americký velvyslanec v České republice.
CPJ Protests Czech Prosecution
December 20, 1999
His Excellency Milos Zeman
Prime Minister
Urad vlady Ceske Republiky
nabrezi Edvarda Benese 4
118 01 Praha 1
The Czech Republic
Fax: 011-4202-231-2358
Your Excellency:
The Committee to Protect Journalists (CPJ) is greatly alarmed by the
criminal
prosecution of broadcast journalist Zdenek Zukal for allegedly making
false
accusations against public officials. If he is found guilty on all three
charges
filed against him, Zukal could be jailed for up to nine years.
On December 13, the Czech state attorney's office charged Zukal, the owner
and
director of private TV Studio ZZIP in the town of Olomouc, with falsely
accusing
local law enforcement officials of corruption and links with organized
crime in
a series of investigative reports broadcast on TV Nova in 1997. Zukal
faces
one count of "assisting in the criminal act of false accusation" under
Articles
10.1 and 174.1 of the Czech Penal Code, and two counts of making false
accusations under Article 174.1 of the same code.
Each count carries a maximum three-year jail sentence. Prosecutors
informed
Zukal his trial will likely begin in February.
Local police in Olomouc have harassed Zukal and his staff since his first
report
on police corruption aired nationwide on TV Nova in April 1997. He was
first
arrested on April 24, 1997 and charged with "spreading false rumors" under
Article 160.1 of the Czech Penal Code. The charges were dropped in
November of
that year, however, after the investigator found no evidence to support
this
charge.
Zukal was again arrested on January 5, 1998, in connection with a November
19,
1997 report on TV Nova's evening news in which he attempted to prove that
Vladimir Pryzna, a top local police investigator, had accepted a bribe
from a
local businessman wanted on charges of fraud and currency counterfeiting.
Zukal
was charged with criminal libel.
In February 1998, President Vaclav Havel issued an amnesty that included
those
accused of criminal libel, so the police altered the charge to "making
false
accusations." The police concluded their investigation in November 1999,
when
they submitted a 1,000-page file on Zukal to the state attorney's office,
which
decided to press charges. Zukal may be forced to represent himself during
the
trial, as he has run out of funds to pay an attorney.
As a nonpartisan organization of journalists dedicated to defending the
rights
of our colleagues around the world, CPJ feels strongly that no journalist
should
be jailed or harassed for what he or she writes. Furthermore, we believe
that in
a democracy, public officials must submit to journalistic scrutiny without
recourse to criminal prosecution. We believe that your government's
decision to
press criminal charges against Zukal violates international law and can
only
have a chilling effect on investigative journalism in the Czech Republic.
We urge your Excellency to ensure that all charges against Zukal are
dropped. We
further urge you to bring the Czech Republic's legal system into line with
international press freedom standards by working for the repeal of all
statutes
that criminalize journalism.
Sincerely.
Ann K Cooper
Executive Director
cc. Alexander Vondra, Czech Ambassador to the U.S.
John Shattuck, U.S. Ambassador to the Czech Republic
Boj o kontrolu nad informacemi
Nebývalá aktivita předsedy sněmovní komise pro sdělovací prostředky Ivana Langera (ODS) v souvislosti s kritikou poměrů ve veřejnoprávní televizi, spíše než o čemkoli jiném, svědčí, že ODS opět oprašuje metody z dob, kdy měla pod kontrolou převážnou část masmédií a rozhodovala, jaké informace se občan může dozvědět a jaké podléhají "tiché cenzuře". Spojitost náhlé péče celebrit této strany o obsah vysílání ČT s nelibostí nad způsobem, jakým ČT informovala veřejnost o výzvě "Děkujeme, odejděte", je více, než zřejmá. V ODS si totiž neuvědomili, že doby, kdy o personalistice se rozhodovalo na partajních sekretariátech, jsou v nenávratnu. Pana Langra, překypujícího starostmi nad objektivitou televizního zpravodajství, ani nenapadlo zodpovědět všetečnou otázku některých novinářů, zda může potvrdit, že někteří horlivci z ODS telefonovali do televize a pohoršovali se nad prostorem, jaký byl v tomto veřejnoprávním médiu poskytnut někdejším studentským vůdcům.
Ponechme stranou otázku, zda výzva "Děkujeme, odejděte" má skutečně tak velký význam, aby ji ČT poskytovala ten prostor, jaký měla a podívejme se na tento problém z jiného konce. ČT je veřejnoprávní instituce, která by měla být absolutně nezávislá na zájmech politických stran. Měla by nás tudíž informovat o všem, co se ve společnosti děje a nikoli jen o tom, co komu vyhovuje, aby se z toho dění dostalo na obrazovku. Selektivní výběr informací, zúžený jen na politické tance ze Sněmovní ulice, navíc přísně střežený sekretariáty, aby (nedej bože) se někdo ze "státotvorných" politiků nebyl na obrazovce déle, než jiní o nic méně "státotvorní" politikové, je ta nejhloupější z možných variant, s jakou lze před veřejnost přijít.
Obávám se, že problémem ČT není způsob, jakým informovala o aktivitách někdejších studentských vůdců, ale je jejím problémem, že téměř vůbec neinformuje veřejnost o jiných občanských aktivitách, jejichž obsah je neméně závažný. Podíváme - li se, kdo se zajímavých osobností se ve zpravodajství nebo v publicistice ČT1 a ČT2 objevuje, pak zjistíme, že to jsou vždy jedni a titíž lidé, jako by v této zemi nebylo nikoho, kromě nějakých dvaceti třiceti lidí, kdo by měl co říci.
Ta výtka, že v ČT bylo "přemlynářováno" je nepochybně na místě, avšak, kdo sleduje například pořad "Sněží" (ČT2), musel už dávno dojít k závěru, že je tam "přefendrychováno". Kdo si pamatuje úřadování pana Fendrycha z dob, kdy působil ve funkci náměstka ministra vnitra, při vzpomínce, co vše se tam tehdy dělo, jen nevěřícně kroutí hlavou. Jan Ruml, když už nic jiného, měl alespoň tolik kuráže, že se k těm lapsům (velmi skromně) přiznal a položil funkci předsedy US.
Kdybychom měli věřit televizní obrazovce, pak bychom museli konstatovat, že náš veřejný život se skládá, ze "státotvorné pravice" (ODS), "principiální" pravice (US), lavírujícího středu (KDU - ČSL), hloupé levice, která se znemožnila už tím, že existuje (ČSSD) a extremistické levice (KSČM), o které není slušné se bavit. Je to velmi málo na zemi s deseti milióny obyvatel. Kde se poděly organizace a občanské iniciativy, zabývající se problematikou lidských práv, nebo sledováním zákonnosti? Kde se poděla ekologická hnutí, o ekologii jako vědní disciplíně ani nemluvě? Kde se poděli ti ostatní nezávislí publicisté, kteří nepatří do žádného spolku oblíbenců výše jmenovaných politických stran? Přesně to je totiž problémem veřejnoprávní televize. Život občanské společnosti se pro ni smrskl na fankluby těch, kteří se spolu baví.
Vraťme se však k otázce, zda má Ivan Langer právo zasahovat do chodu veřejnoprávního média způsobem, jakým učinil. S tím úzce souvisí petice třista padesáti zaměstnanců, požadující odchod Jakuba Puchalského. Způsob, jakým se Langer v této záležitosti angažuje totiž vyvolává podezření, že ta petice mohla vzniknout na objednávku. Schůzka, kterou minulý týden v pátek Langer svolal, prý proto, aby se zájemci mohli seznámit s důvody, proč petice vznikla, však nepřinesla nic, co by tyto důvody osvětlilo. Spíše se zákulisně pletichařilo, kdo převezme žezlo po Puchalském.
Jinou otázkou je, zda těch třista padesát nespokojených lidí zvolilo tu nejlepší formu protestu a zda se obrátili na správné adresáty? Rozhodně však nevzali v úvahu, že jsou zaměstnanci veřejnoprávní instituce, která má své závazky vůči celé občanské veřejnosti a která by měla plnit ty funkce, na něž komerční televize nedosáhne. Není mi tudíž jasné, proč se v těchto věcech, které by měly být záležitosti veřejné diskuse, neobrátili na veřejnost, ale obrátili se na politika, o němž je známo, že je členem strany, kterou nejširší občanská veřejnost příliš nezajímá. To podezření na politické tlaky, potvrdil ombudsman EU Jacob Söderman (LN, 18.12. Situace v ČT), jehož výtka, že "je důležité od sebe oddělit činnost dozorčích a výkonných orgánů", postihla slabost českých státních orgánů - vměšovat se do věcí, které jim nepřísluší. Neudivuje, že tentýž názor sdílí mnoho dalších osobností, mezi něž například patří Jaroslav Šonka z Evropské akademie věd v Berlíně (LN tamtéž: "Podezření z politického nátlaku v tomto případě nelze vyloučit...").
V neposlední řadě, o tom, kdo bude či nebude generálním ředitelem ČT by neměli rozhodovat její zaměstnanci nebo různé fankluby politiků, ale výhradně Rada ČT. Chování pana Langera, obcházející Radu, zpochybňuje, zda právě on je tou nejvhodnější osobou, kdo by měl být šéfem poslanecké mediální komise. Přinejmenším svým podivným chováním dokázal, že mu jde o vše možné, jen ne o nezávislost ČT.
Asociace českých kameramanů (50 členů) se dožaduje, aby místo generálního ředitele zaujal Ivo Mathé. Ani tito pánové zřejmě nepochopili, že pracují ve veřejnoprávní instituci. Se vší úctou k tomu, co Ivo Mathé pro ČT v minulosti učinil prospěšného, obávám se, že většinu koncesionářů už velmi dlouho nezajímá někdejší "státotvorná pravicovost" televizních moderátorů, předhánějících se v předklonech před politickými celebritami, byť by pronášely kdovíjaká "moudra". Doby "neotřesitelných pravd" nejen, že pominuly, ale navíc ukázaly, že pouze názorová pluralita může vést k něčemu pozitivnímu. Zamrzlost české politické scény má své kořeny, mimo jiné, také v zamrzlém dialogu mezi novináři a žurnalisty navzájem a tudíž také směrem k občanské veřejnosti.
Odchodem Jakuba Puchalského skončila další etapa vývoje programové náplně vysílání ČT. Zanechává za sebou mnoho dobrého, ale také mnoho nedodělků. Obávám se však, že ty nedodělky jsou součástí celkové nevyzrálosti české mediální scény. Klanová uzavřenost je pouze jednou z mnoha překážek, kterou bude muset nový generální ředitel ČT překonat. A nejen to. Výtky, namířené proti Puchalskému, ukázaly, že více než odborného rázu byly emocionální. Například, části zaměstnanců ČT velmi vadilo, že je příliš mladý a profesně nezkušený. Kupodivu jim toto mládí vůbec nevadí u Ivana Langera, jehož zkušenosti s veřejnoprávní institucí on sám demonstroval způsobem více než zarážejícím.
Z jiného soudku byl nedávný odchod programového ředitele Gordona Lovitta ("přece si nenecháme líbit, aby nám do toho mluvil nějaký Angličan"). Šlo o malý český xenofobní rasismus, nebo o aplikaci hesla "když chce někdo psa bít, klacek si vždy najde"? Není to totiž první případ, kdy cizinec byl z české kotliny vypoklonkován tímto neomaleným způsobem. Nepochybuji, že ti, jimž jeho "angličanství" tolik vadilo, by se přetrhli horlivostí, kdyby dostali šanci v BBC. Všimněme si, jak málo se o důvodech odchodu Gordona Lovitta psalo v českých novinách. A pokud ano, tak způsobem velmi zastírajícím skutečné důvody (například Právo, 16.12. Puchalský položil funkci..., str.2, druhý a třetí sloupec).
Nejbližší budoucnost ukáže, jak z této šlamastiky vybruslí nejen Ivan Langer, ale také ODS. Přesvědčit občany, že pouze tato strana má patent na rozum a vše ostatní od (levicového) ďábla jest, už nelze. Zrovna tak už nelze předstírat, že zde nejde o žádnou rvačku o kontrolu nad televizními obrazovkami. Ten systém totálně zpolitizovaných "trafik" totiž musí někdy v něčem kulminovat. Můžeme se jen těšit, že se tak zřejmě stane právě tam, kde to bude hodně vidět.
40 000 lidí umírá každoročně v Británii na chyby lékařů - jak je tomu v ČR?
Chyby lékařů jsou v Británii třetí nejčastější příčinou smrti - po rakovině a po srdečních chorobách, napsal v neděli 19. prosince týdeník Sunday Times. Až 40 000 lidí ročně umírá na kvůli nesprávným lékařským rozhodnutím a podle předběžných informací je postihováno dalších 280 000 lidí ročně chybným předepisováním léků, špatnými dávkami léků a infekcemi v nemocnicích, které sice nevedou k jejich úmrtí, ale způsobují jim komplikace a prodlužují pobyt v nemocnicích průměrně o dalších šest dní - což stojí státní zdravotnictví jen v Anglii ročně 730 milionů liber.
První průzkumná studie této problematiky zjistila, že špatnou prací lékařů či zdravotnictví je postihován každý čtrnáctý pacient - buď byl špatně diagnostikován, nebo nepříznivě reagoval jeho organismus na předepsané léky anebo došlo při jeho léčení k nějaké provozní chybě.
Charles Vincent, šéf jednotky klinického rizika na University College v Londýně začal zkoumat situaci ve dvou londýnských nemocnicích. První data z jedné nemocnice prokázala, že 32 ze 480 pacientů přijatých na léčení ve čtyřech různých odděleních se stalo obětí chyb nemocnice.
Vincentův odhad, že v Británii na chyby lékařů umírá každoročně pravděpodobně 40 000 osob, vyplývá ze studií, které dospěly k závěru, že 3 - 4 procenta pacientů v rozvinutém světě se stávají obětí nesprávného léčení v nemocnicích. Pro sedmdesát procent těchto pacientů je způsobená nemoc vyléčitelná, ale 14 procent nemocnicí poškozených pacientů umírá.
Předběžný počet 40 000 osob ročně je však pravděpodobně velmi konzervativní - když se totiž extrapolují údaje z Vincentovy předběžné studie, je velmi pravděpodobné, že procento úmrtnosti bude vyšší, až bude studie dokončena.
"Je to velký problém," konstatoval Vincent. "Musíme zjistit přesný rozsah lékařských chyb, jaké chyby se dějí a co to způsobuje."
Úmrtnost pacientů na chyby lékařů v Británii je srovnatelná s Amerikou, kde doporučila před třemi týdny charitativní organizace Kellogg Foundation, aby byl založen nový federální úřad na ochranu pacientů před chybami lékařů. Americká vláda toto doporučení zřejmě přijme.
Zpráva Kellogg Foundation zkoumala záznamy 30 195 pacientů a našla v nich ve 3,7 procentech případů chyby. Z těch pacientů, jejichž zdraví lékaři poškodili, jich 14 procent zemřelo. Vědci dospěli k závěru, že k 70 procentům těchto chyb vůbec nemuselo dojít. Vyplývá z toho, že 155 000 osob ve Spojených státech zemřelo zbytečně.
V Británii je obětí jedné z těchto chyb Anne Rogersová. Její manžel Brian, otec deseti dětí, vykrvácel k smrti po operaci rakoviny žaludku, kterou prováděl chirurg Christopher Ingoldby. Brian Rogers je jedním z jedenácti pacientů, kteří zemřeli chirurgovi Ingoldbymu pod nožem. Ingoldby byl mezitím suspendován a dalších 40 jeho případů se vyšetřuje.
Dvaačtyřicetiletý Bill Twist z Essexu přišel o manželku, protože lékaři špatně diagnostikovali její maligní rakovinu kůže a dlouho odkládali její léčbu. Manželka zemřela ve 37 letech.
Britské ministerstvo zdravotnictví nyní zkoumá návrh, aby byla provedena během nadcházejících tří let celostátní studie nákladem 1,2 milionu liber, aby se zjistilo, jak k těmto zbytečným smrtím dochází a jak jim zabránit. Podle návrhu by se měla analyzovat situace ve 20 nemocnicích a mělo by se hodnotit 10 000 záznamů pacientů.
Graham Neale, bývalý profesor klinického lékařství na Trinity College v Dublinu, který je čelným odborníkem na management rizik lékařské práce, konstatoval: "Mimo pracovní dny od devíti do sedmnácti hodin se ponechává v Británii lékařská pohotovost v rukou těch nejmladších a nejméně zkušených lékařů. Přitom je to právě doba, kdy přicházejí ty nejsložitější případy."
Každoročně umírá v Británii na rakovinu 156 000 lidí a dalších přibližně 140 000 lidí umírá na nemoci srdce. V americkém městě Seattle má člověk, který utrpí plný infarkt, třicetiprocentní šanci na přežití. V britské nemocnici je jeho šance na přežití 1-3 procenta.
Při důvěrném vyšetřování perioperativních úmrtí v britských nemocnicích, jehož výsledky byly zveřejněny letos v listopadu, přiznali lékaři, že neočekávaně zemřelo během operace nebo v prvních dnech po ní 20 747 pacientů. A v analýze práce mladých lékařů ve dvaceti severoanglických nemocnicích přiznalo 46 procent lékařů, že dali pacientovi nesprávný lék nebo nesprávné množství léku ve zkoumaném období alespoň jednou.
Nova
Zatímco se včera Poslanecká sněmovna rozhodla požádat vládu, aby do konce roku uvolnila částku 400 milionů jako první pomoc občanům, kterým podniky déle než dva měsíce zadržují mzdu, Rada pro rozhlasové a televizní vysílání diskutovala o daleko dramatičtějším rozhodnutí. Učinila krok, který v nejhorším případě může přispět k tomu, že stát přijde o miliardy.
Ve vleklém sporu o televizi Nova rada vyhověla žádosti společnosti CET 21 navýšit základní jmění.
Kladem tohoto rozhodnutí má být stabilizace společnosti jako licencovaného subjektu, přičemž podle rady žádost vyhovuje pravidlu, že většinový podíl zůstane v rukou původních společníků.
Druhá strana sporu, která se soudí s Vladimírem Železným a s českým státem ovšem tvrdí, že rozhodnutí rady bude Českou republiku stát téměř osmnáct miliard korun, neboť se prý potvrdilo, že žaloba Ronalda Laudera je oprávněná.
Pokud mezinárodní soud dospěje k výroku, že byly porušena smlouva o ochraně investic, když stát reprezentovaný radou selhal ve své regulační funkci, pak účet za zábavu z Novy jistě nezaplatí těch osm z dvanácti radních, kteří včera hlasovali kladně. Účet zaplatíme my.
Rozhodnuto ještě není a tím pádem ani není vyloučeno, že mezinárodní soud amerického stěžovatele shledá nešikovným obchodníkem, který si za škodu může sám. Minimálně stejně pravděpodobné je ovšem to, že Lauder vyhraje.
Zatímco obchodní spor je pro laika dokonale nepřehledný, velice přehledný je způsob, jakým Nova informuje o lidech, kteří řídí stát, jemuž kvůli Nově hrozí pokuta.
Včera se například občan dověděl, že nesmírně zaneprázdnění předsedové vlády a parlamentu to nemají snadné s pořizováním vánočních dárků. S otázkou na tělo se vyrovnali sympaticky, s úsměvem.
Vysílá se ve středu 22. prosince 1999.
Poznámka JČ: Ve věci televize Nova jde ovšem o daleko víc a o daleko složitější a zásadnější problémy, přímo ovlivňující život v České republice, než jen o to, že vyhraje-li podnik CME spor, Češi budou muset platit. Věc se nestává problémem až teprve tehdy, promění-li se problém či soubor problémů v hrozbu velké pokuty. Od samého začátku byla historie televize Nova historií lhaní, demagogie a bezostyšné manipulace veřejnosti i politiků ve velkém měřítku, nezájmu či naopak až příliš velkého zájmu politiků (viz Jan Kasal, dlouho vystupující jako "poslanec za televizi Nova", jak ho trefně nazval Ondřej Neff), chabé funkce státní správy a regulace, dychtivého sledování primitivních pořadů primitivním publikem, čemuž se ustupovalo údajně v zájmu "demokracie" a "tržního podnikání" ("televize Nova si smí dělat, co chce, protože je to televize komerční" !) a dalším vážným útokem na už tak komunismem destabilizovanou, zdevastovanou a oslabenou kulturu českého národa. Celá pohnutá historie televize Nova, od rychle a podvodně opuštěného kulturního projektu, na jehož základě stát udělil - zadarmo! - Vladimíru Železnému a jeho skupině licenci v hodnotě několika desítek milionů dolarů, přes neskrupulózní posilování svého podílu v ČNTS podnikem CME a korupci původních společníků CET 21 penězi (tito společníci nyní k vytunelování ČNTS kupodivu mlčí, přestože dostali za své podíly v ČNTS velké finanční částky - je divné, že alespoň jim není trapné, že dostali peníze a pak to, co Američanům prodali, bylo CME Železným odňato), bezostyšné odvádění většiny zisků Novy Vladimírem Železným za hranice, na čemž byl osobně finančně zainteresován, až po nynější "vlastnický" spor a nejasné finanční zdroje, které nyní platí provoz Novy, je skutečně zásadním modelovým případem, obsahujícím v mnoha svých aspektech skoro všechny chyby českého postkomunistického vývojem posledních deseti let, vážným materiálem k analýze a zamyšlení, který musí česká společnost strávit, zvládnout a efektivními regulačními opatřeními překonat, má-li se země začít rozvíjet k vlastnímu prospěchu.
Mileniální strachy
Článek autorů Mika Jaye a Michaela Neva vyšel v sobotu 18. prosince v deníku Guardian.
Nyní, na konci dvacátého století zastávají lidé širocenázor, že začíná civilizační krize, která je úplně nová. Dopad zrychlujícího se rozvoje vědy, techniky, populační růst, glogalizace a radikální ideologie, to všechno vytváří komplex krizí, které spojujeme s miléniem a s výrazy, jako je "mileniální úzkost", "mileniální panika" a "předmileniální napětí".
Avšak jestliže pohlédneme zpět na období od roku 1880 do roku 1910, objevíme paralelní komplex krizí, kterému se tehdy říkalo "fin de siecle", konec století. Budoucnost lidstva, apokalyptické možnosti, které začala skýtat věda, krize náboženské víry, masová víra v nadpřirozené jevy, budoucí role žen, mnohokulturní globální vesnice - to jsou všechno jevy, jimiž byli lidé znepokojeni už před sto lety.
Mnoho konkrétních současných debat, od života na Marsu, k existenci genu působícího homosexualitu až k problémům s tunelem pod kanálem La Manche má pozoruhodné ozvěny už na přelomu minulého století a dá se argumentovat, že konec devatenáctého století byl skutečným, pravým miléniem a že to, o čem si představujeme, že je to naše moderní krize, není ničím jiným než jen následnými otřesy, které zvětšují globální sdělovací prostředky.
Na začátku devatenáctého století vládl konvenční názor na civilizaci, podle něhož to byla Bohem uspořádaná struktura a její mechanismy byly uvedeny v pohyb nikoliv člověkem, ale Bohem. Veškeré změny této struktury byly jen bezvýznamnými odchylkami ve stavu v podstatě nehybném a neměnném. Ale když odhalily objevy v geologii a ve fyzikálních vědách minulost téměř nepředstavitelně dlouhou a z teorie evoluce začalo vyplývat, že vývoj bude pokračovat a že dojde k fundamentálním změnám, vznikla poprvé moderní perspektiva na minulost a budoucnost. Zároveň tako vyšly najevo nové hluboké schopnosti lidstva měnit a ovládat svůj osud. Došlo k podstatné změně lidského myšlení, a to je právě výzva, kterou v sobě skrývá milénium. Tato změna vedla k další sdílené dynamice konce minulého století i nynějšího milénia: k sebeuvědomění.
Milénum se stalo pojmem, v jehož rámci, tvrdí mnozí, lze interpretovat všechny projevy moderního světa, takže většina debaty pak zpochybňuje podstatu i význam milénia: je to snad jen záminka pro kulturní inventuru, anebo snad příchod nového století aktivně vytváří nějakou krizi?
Konec minulého století se stal konceptem, který vyvolal asi tolik debat jako témata, která se snažil osvětlit. Fin de siecle označuje dílo, které je nepříznačněji spojováno s nemocí oné éry: dekadentní umění, s jeho důrazem na existenční agnosticismus, amorální oslavu slasti i bolesti i sebeuvědomělou bolest duše.
Nejvýznamnějším rozdílem mezi oběma érami je to, že jádrem milénia je strašák konečnosti, apokalypsy, blízkého příchodu dramatické "události", která změní lidské i přírodní zákony k dobrému nebo špatnému, tváří v tvář čemuž jsme prostě jen obětmi osudu.
Nalézáme apokalyptickou víru všude, od mariánských proroctví v katolické teologii, až po ekologické hnutí, od misionářských církví až ke kultu májského kalendáře a mnoha nových náboženských hnutí. Byli jsme svědky tragických sebevražedných a vražedných náboženských akcí (Waco, útoky v tokijském metru). Intenzitu toho všeho lze poměřovat nejen tím, že miliony lidí podporují takováto hnutí, a další se k nim stále přidávají, ale také selháním naší představivosti, které vyvolává jednadvacáté století: možná sami nevěříme v příchod apokalypsy, ale jen málo z nás má skutečně dostatek sebedůvěry k tomu, aby si dokázali představit století, které nadchází. Jsme na prahu něčeho. Ale čeho?
Na konci minulého století tomu bylo jinak. Čtenáři v devadesátých letech minulého století byli zavalováni imaginativními konstrukcemi pro další století: utopickými traktáty, vážnými varováními, instrukcemi, jak přežít. S pobavením a s konsternací se konstatovalo, jak obrovský počet knih a časopisů s názvem Nové století tehdy vyšlo. Představa, že by civilizace či lidstvo přestalo existovat, byla omezena na hrstku apokalyptických hnutí, například na komunu Canudos v Brazílii.
To nebylo proto, že by v devatenáctém století neexistovala víra v apokalypsu. Spíše šlo o to, že konec devatenáctého století byl plný naléhavého pocitu, že lidstvo má k dispozici nové schopnosti a že má potenciál k tomu změnit podmínky, které hrozí vést ke krizi. V tomto smyslu možná ukazuje náš fatalismus na konci dvacátého století, že nejsme modernější než před sto lety, ale že jsme méně moderní. Možná byl fin de siecle už vyvrcholením hnutí modernosti a od té doby pomalu propadá dvacáté století postupnému úpadku do nového středověku, do nevědomosti ohledně naší příští budoucnosti.
Představa na konci minulého století, že člověk má schopnost určovat, předpovídat a ovládat budoucnost, byla založena na vědě. Z hlediska vědcova bylo nutné, aby lidstvo dospělo a uznalo určité pravdy: že Bůh neexistuje; že nám věda umožňuje správně pochopit přírodní zákony a že je úkolem vědce vzít na sebe odpovědnost za to, aby byly tyto pravdy v praxi realizovány ve společnosti, či za to, aby zajistili, že ostatní - politikové, lékaři, generálové - to také učiní.
Věda na konci minulého století nebyla ani tak povoláním jako stavem mysli. Vědci byli univerzitní učitelé, profesionální praktikové, spisovatelé, kteří se živili psaním či bohatí lidé, kteří nemuseli pracovat. Sjednodovala je humanistické šíře jejich přesvědčení v účinnost vědecké metody a v možnosti její aplikace ve společnosti.
Jestliže učil Charles Darwin, že je motorem evoluce přirozený výběr, tak to musela sociální politika uznat. Jestliže Darwin také dokázal, že prostředky, jimiž jsou neschopní jedinci z evolučního procesu vylučováni, jsou (z naší perspektivy) kruté, pak to sociální politika musela uznat. Skrývat se za liberální či sentimentální úzkostí bylo formou zaostalého vývoje.
Toto bylo důležitým vědeckým tvrzením konce minulého století: že je chabost "degenerovaných" lidí - a jejich biologických či kulturních výplodů - biolékařskou záležitostí a vědeckým faktem.
Ať už toto zkoumání užívalo perspektivy darwinovské evoluce, psychiatrického lékařství anebo směsice etické a behaviouristické filozofie, důsledky byly jasné. Stavět se proti důkazům, že existuje degenerující trend ve společnosti, znamenalo zpochybňovat autoritu vědy, otevírat dveře předchozím pojetím lidského účelu, náboženským či jinak iracionálním pojetím, označovaným vědou jako "primitivní myšlení".
"Degenerované" tendence v myšlení konce minulého století zahájily intenzivní kritiku vědeckého přesvědčení: celé velké vědecké oblasti byly nakaženy "degenerovaným " myšlením. Vezměme velkého evolučního autora Alfreda Russela Wallace. Pro něho byl spiritualismus empiricky prokázanou skutečností: pro jiné vědce to nebylo nic jiného než projev šílenství. Pro Wallace se také dalo vědecky dokázat, že je socialismus politikou budoucnosti: pro jiné nebyl socialismus ničím jiným než smrtí politiky.
Pro Sigmunda Freuda bylo podvědomí vědeckým faktem: pro většinu jeho kolegů to byl zmatený, fantastický a nebezpečný mýtus. Pro Edwarda Carpentera bylo osvobození žen nejnaléhavější reformou, jíž bylo zapotřebí ke vzniku zdravé budoucí společnosti: pro mnoho ostatních to byla tuplovaná degenerovanost, kterou bylo nutno potlačit stůj co stůj.
Konec devatenáctého století byl svědkem pomalého rozkladu jistot, které věda zosobňovala v předchozích desetiletích. Nejenže považovali vědci některé své kolegy za podvodníky a šarlatány, ale zdálo se, že se věda lehce stává obětí interní sabotáže, obětí nejistoty. Neviditelný elektron ochromil jistoty klasické vědy a podstata samotné přírody se stala velkou záhadou. Najednou bylo zřejmé, že slunce přichází o tepelnou energii a umírá: vědeckou budoucností byla studená a neobyvatelná Země. Bylo pravděpodobné, že na ostatních planetách a hvězdách žijí civilizace, které jsou vědecky tak pokročilé, že je to zesměšněním celého lidského programu. Fin de siecle, pokud mu lidé řádně porozuměli, se mohl stát koncem vědy, nebo i koncem světa.
Navzdory tomu byl konec devatenáctého století dobou, kdy skoro všichni rezolutně věřili v nějakou budoucnost, i když se rozkládal v chaosu konsensus ohledně toho, jaká ta budoucnost bude. Praktické projevy vědy, exponenciální rozvoj technologie, to lidi fascinovalo. Ať měly nastat jakékoliv katastrofy, bylo nemožné si představit, že by je lidé nějak nezvládli.
Potřeba vytvořit si novou budoucnost pro nové století byla dána naléhavou hrozbou války. Někteří konstatovali, že je válka zdegenerovaným jevem a že obnova, která bude následovat po příští válce, bude znamenat, že to bude poslední válka. Podle socialistických názorů H.G. Wellse a ostatních se proti sobě ve válce chystaly postavit rozkládající se síly imperialismu a tím pro nás ostatní měly od sebe očistit dvacáté století.
Jiné hlasy předpovídaly s hrůzou anebo s málo tajeným uspokojením nový druh války - mechanizovanou, totální válku, která bude motorem budoucích civilizací. Další lidé slučovali obě představy: budoucí války povedou zdegenerovaní jedinci, kteří budou používat smrtelně efektivní nejmodernější vědecké zbraně.
Mnozí vypracovali přísnou politiku a mnohá tato politika byla uvedena do praxe. Podporovaly se myšlenky segregace, sterilizace a eliminace dostatečně nevyvinutých lidských jedinců, nikoliv v zoufalé obraně proti degeneraci, ale - a to bylo vlastně hrůznější - v pokrokářském a optimistickém duchu obnovy. Zdálo se, že zářné zítřky vyžadují ostražitost, odstraňování nedokonalých jedinců a zuřivé odpovědi na naléhavé otázky.
V tomto smyslu se často fin de siecle interpretuje jako předehra k fašismu, nacismu a genocidám dvacátého století, jenže tato interpretace vyžaduje znalosti, které poskytuje až zpětný pohled. Většina myšlení konce minulého století byla pokrokářská, liberální a demokratizující. Využívala nových znalostí k osvobození obyčejných lidí od bídy a od ponížení. Ale i ze zpětného pohledu je nyní obtížné nyní oddělit některé toto pokrokářské myšlení od nyní démonizovaných doktrín povinné eugeniky a protofašismu.
Spojení filozofie konce minulého století s vítězícími silami totalitarismu pravděpodobně vypovídá daleko méně o devatenáctém století než o našem vlastním miléniu. Možná že právě toto spojení nabízí vysvětlení, proč propadáme mileniálnímu fatalismu, který kontrastuje tak silně s obrovskou energií konce devatenáctého století.
Dvacáté století poskytlo totiž příliš mnoho příkladů sociálního plánování, totální války a biologických imperativů, které byly koncem minulého století zkoumány jako novinky - teoretické možnosti, jejichž realizace byla za horizontem. My nevidíme budoucí civilizaci. Jádrem moderní krize, jak vznikla koncem minulého století, je to, že lidstvo je ve své existenci samo a žije ve světě, který je stále více podřízen vědě, ale dá se zlepšovat (a zlepšování je dobrou a praktickou možností) jedině v obrovském měřítku, které je nebezpečné.
V Británii právě vychází v nakladatelství Penguin kniha s názvem 1900, antologie textů z konce devatenáctého století. Jejími editory jsou autoři tohoto článku Mike Jay a Michael Neve. Cena 9.99. Majitelé úvěrových karet si ji mohou objednat z Culture Shopu deníku Guardian, telefon +44 800 3166 102.
Nepouštějte si cizince do země, budete na ně muset pracovat
Dovnitř bez zaklepání
se jmenuje knížka Pietera Lakemana o imigrantech v Holandsku, která je podle zadní strany obálky první knihou, ve které jsou otevřeně popsány ekonomické následky přistěhovalectví pro Holandsko.
Její autor si všiml, že při studiu problémů přistěhovalectví se věnuje pozornost převážně aspektům sociálním a kulturním, ale jeho ekonomické následky nebyly nikdy propočítány. Rovněž tak se věnuje málo pozornosti jiným thematům jako je role nátlakových skupin a zájmy desítek tisíc zaměstnanců státní správy a podnikové sféry, jejichž příjmy závisí na trvalém přílivu imigrantů . Vyberu ve vší stručnosti jen ty nejzajímavější ukázky, které dávají dobrý obraz povahy a rozsahu problému.
Co to stojí? Manželský pár asylantů s třemi dětmi, který po příchodu do Holandska 30 let nepracuje a pobírá 7 let státní pensi stojí společnost zhruba 1,769000 guldenů (1 gulden = cca 17 Kč). Jestliže by se polovina asylantů sama uživila, pak by stál takový pár 884.000 guldenů.
Dvě velké skupiny přistěhovalců, které se jen z malé časti samy uživí, ale už déle v Holandsku žijí, jsou Turci a Marokánci z hornaté oblasti Rif. Počet Turků stoupl od roku 1973 z 53.000 na 280.000, Marokánců z 29:600 na 234.000. Od roku 1990 povoluje Holandsko ročně přistěhování asi 6.000 Marokánců a 8.000 Turků.. Od roku 1983 pracuje už jen málo "hostujících" dělníků (gastarbeiders). 40% přišlo o práci a 20% se octlo v pracovní neschopnosti. Musí se konstatovat, že Holandsko od roku 1983 vydržuje skoro celou etnickou skupinu Turků a Marokánců. bez protikompensace, která by stála za zmínku. Účast na pracovním procesu se pohybuje v Holandsku od roku 1983 kolem 60% u Holanďanů, 50% u Surinamců, 45% u Antilliánů, u Turků kolem 33% a Marokánců pod 30%.. Obě skupiny mají hodně dětí (Marokánci v průměru 5), což znamená společně s příplatky na činži další výdaje pro stát. P. Lakeman odhaduje, že náklady na financování Turků a Marokánců v Holandsku od roku 1974 dosáhly více než 70 miliard guldenů, započítá -li se úrok, pak na dvojnásobek této částky . Hlavním zdrojem pro financování se stalo snížení přídavků na děti a snížení platů ve státní správě a snížení různých sociálních podpor. Zajímavé na původu přistěhovalců zvláště těch soudobých je to, že jde o přistěhovalectví z řídce obydlených afrických a asijských zemí do nejhustěji osídlené země nejhustěji osídleného světadílu. Ale mnohé ty země dnes už tak řídce osídlené nejsou. Podle Lakemana vzrostl počet obyvatel Turecka z 28 milionů roku 1960 na 65 milionů v roce 1998, a tato populační explose se stala jeho hlavním problémem (Turecko se úporně uchází o členství v EU - není hlavním důvodem možnost exportovat lidské přebytky do evropských zemí, aby se o ně staraly? Nehrozí pak populační anexace jako v Kosovu?- J.T.) Maroko se také snaží - z 11,6mil. v roce 1960 na 26,2 mil. v roce 1992, Alžír z 10,8 mil. 1960 na 26,4 mil. v roce 1992. Sám bych dodal ještě dva údaje, které mám z televise či tisku: Kenya zdvojnásobuje počet svých obyvatel každých 17 let, obyvatelstvo Albánie se od konce války ztrojnásobilo. Představte si jen, že by české země se Slovenskem měly dnes třeba 35 milionů obyvatel!
Zajímavý je i vývoj migrace. . V roce 1949 přesáhl počet obyvatel 10 milionů, což mělo psychologický účinek. V trůnní řeči královny Juliany (= vládní program na příští rok) se naznačovalo, že Holandsko není plné, nýbrž přeplněné a že je nutno pokračovat v získávání půdy vysoušením a podporovat emigraci vlastních občanů. V letech 1947-1957 tak emigrovalo půl milionu Holanďanů. V hodnotě guldenů 1999 stála podpora emigrace Holandsko více než 7 miliard. Ve stejné době začala imigrace do Holandska nejprve ze Surinamu a Antill na základě změny statutu těchto zemí - doposud to byly jen kolonie. Kolem roku 1978 se odhadoval počet přistěhovalců z těchto zemí v Holandsku na 160.000. Důvodem byla snaha najít práci nebo získat sociální podporu.
S tím souvisí historie zahraničních dělníků v Holandsku (gastarbeid). Následkem nezaměstnanosti v předválečných krisových letech bylo od roku 1934 cizincům zákonem zakázáno pracovat bez ministerského povolení s na holandské poměry přísnými sankcemi jak pro zaměstnavatele tak i pro zahraniční zaměstnance. Jakási novela tohoto zákona z roku 1969 podržela systém pracovních povolení . Po zlepšení hospodářské situace začalo těch půl milionu emigrovavších Holanďanů chybět , jmenovitě v podnicích s těžkou, nezdravou nebo nekvalifikovanou prací, o kterou nebyl mezi Holanďany zájem.(Byly to podniky jako loděnice a obdobné zpracování kovů, textilní továrny a pod) Podle Lakemana ne proto, že by nechtěli tu práci dělat, ale proto, že za ni chtěli dostat lépe zaplaceno. Kdyby byli ty požadované mzdy dostali, podniky by byly za pár let tiše zkrachovaly. Ale podnikatelé chtěli své podniky udržet a řešili situaci s pomocí vlády najímáním laciných zahraničních dělníků tak dlouho, až konečně jejich podniky následkem stoupnutí cen nafty po krisích 1973 a 1979 z velké části zkrachovaly. Parlamentní vyšetřování aféry RSV (loděnice) poté prokázalo, že miliardy guldenů daňových poplatníků byly vyplýtvány na dočasné udržení ztrátové práce, která v holandských poměrech ztratila smysl.
Hlavními dodavateli dělníků byly Turecko a Maroko. Podle dohody s Marokem měli mít dělníci osvědčení o kvalifikaci, ovšem pracovní smlouvy za ně vyplňovaly marocké úřady (většina marockého obyvatelstva podle Lakemana neuměla číst ani psát), což leccos napovídá o hodnotě oněch osvědčení. Pracovní smouva byla ve čtyřech vyhotoveních, z kterých dva dostala marocká vláda. Ta uvalila na peníze posílané do Maroka těmito dělníky daň z obratu, kterou dělníci mohli těžko obejít, protože byli registrováni. Mimo to smlouva o náboru dávala Maroku právo na preselekci dělníků, ze kterých si pak theoreticky mohli vybírat Holanďané, jejichž volbu tím pak už volbou nelze nazvat. Maroko zařazovalo do náboru hlavně Berbery z Rifu, kteří byli odpůrci marokánské vlády (nejsou to Arabové) a mimo to mají velmi početné rodiny, což zvyšovalo příliv devis. Hle, jak spojit příjemné s užitečným. Z dětských přídavků těžilo ovšem i Turecko. Jen na dětských přídavcích obdrželo v letech 1970-1980 více než 20 miliard guldenů v devisách.
Vzhledem k holandskému posuzováno z celosvětového hlediska luxusnímu systému sociálních podpor a k až příšerné ochotě holandských úřadů poskytovat je prakticky komukoliv z celého světa, je v mnoha chudých zemích veliký zájem o emigraci do Holandska jakýmkoliv způsobem. U zemí, které dříve dodávaly "gastarbeidery", je to možné s turistickým visem nebo pomocí rodiny či přátel, kteří už v Holandsku jsou. Tito lidé mohou pak v Holandsku zůstat ilegálně dlouhá leta a mít prakticky téměř stejné postavení jako legální občané. Čas od času vypukne nějaká aféra většinou proto, že se vláda chce ilegálů zbavit. Tato akce bývá doprovázena ochotu regularisovat ty, kteří vyhovují určitým podmínkám. Ti, co jim nevyhovují, zahájí s podporou tzv. nátlakových skupin akce, jako obsazování kostelů, hladovky a pod. Výsledek je vždy stejný - vláda couvne, takže těchto regularisací už bylo 6, což bylo pro cizince znamením, že jejich zájmy mají v Holandsku přednost před zákony. Jak Lakeman poznamenává, z hlediska marketingu bylo těch 6 regularisací mezinárodní kvalitní propagandou pro ilegální příchod do Holandska .
(V dopise deníku De Telegraaf (16.12.99) píše prodavač o svém moslimském kolegovi který v polední přestávce chodil do mešity, a to první 3 měsíce 12.00 - 13.00, další 3 měsíce 12.20 - 13.30 a pak 13.00 - 14.00 a 13.30 - 14.30. To prý má co dělat s polohou slunce podle Koranu. Na základě rovnoprávnosti jsme museli své přestávky upravit tak, abychom vyhověli pravidlu, že stále musí být přítomni nejméně 2 prodavači. Protože jsme to pořád my, kdo se přizpůsobují, utvrzujeme tím allochtony, že uplatňování jejich vlastních norem, hodnot a zvyků je v Holandsku dovoleno a je dokonce podporováno. Úřady, soudci, podniky a školy tomu bohužel stále ještě pomáhají.
Dopis byl napsán poté, co 15tiletý turecký kluk pod tlakem svých rodičů se pokusil ve škole zastřelit jiného tureckého mladíka -a při tom postřelil ještě 4 spolužáky a jednu učitelku-, který navázal milostné styky s jeho sestrou. Ta tím pádem ztratila svou "tržní" hodnotu a nemůže být provdána za muže, kterého vyberou její rodiče. Právník tureckého původu pak vykládal v televisi, že soud musí vzít ohled na tento zvláště ve východním Turecku obvyklý obyčej. - J.T.)
Nátlakové skupiny získaly moc od doby, kdy se ukázalo, že jim a jimi ovlivňovanými medii vláda bude vždy ustupovat. Podle Lakemana došlo k tomu někdy kolem roku 1975 prakticky ze dne na den a bylo to doprovázeno paralelami sociálního teroru podobnými McCarthyismu z padesátých let. Všichni, kdo nechtěli slepě dávat přednost zjevným (= už v Holandsku jsoucím) ilegálům před neviditelnými, už v zahraničí odmítnutými kandidáty imigrace, byli prohlašováni za rasisty. Ačkoliv intimidační charakter byl stejný jako u McCarthyismu, rozdíl byl v tom, že levicoví intelektuálové byli v USA obětí onoho sociálního teroru, kdežto v Holandsku jeho hnací silou. V Holandsku ovšem nedošlo k individuálním procesům.
Holandský McCarthyismus sice podstatně méně postihoval individuální jednotlivce, ale za to trval podstatně déle. Vedl v posledních 25 letech v širokých vrstvách společnosti k samocensuře, následkem čehož ještě vzrostly již tak velké společenské problémy. Samocensura pronikla do celé společenské struktury až i do nejvyšších orgánů (levicové) dělnické strany PvdA, kde členové zemského vedení již před lety došli neformálně k reálnému pohledu na situaci, ale ten z pudu politické sebezáchovy na veřejnosti nahradili oficiální stranickou linií.
Jedním nebezpečným následkem samocensury je postoj k přelidnění země, které konstatoval vlada už v roce 1949. Sociální teroristé se snažili toto thema smést se stolu, protože jeho jediným řešením je definitivní a neodvolatelné zastavení imigrace. Vyskytli se a dodnes se vyskytují hlavně v řadách PvdA lidé, kteř cynicky prohlašují, že Holandsko není ani zdaleka úplně zastavěno (ministr Pronk), což je pro našince výrok, který by měl být z ekologického hlediska trestně stíhán. Bydlíte-li v Haagu a chcete-li si vyjít do (trochu) lesa, můžete si zajet za Utrecht (cca 60km) a nesmíte se divit, najdete-li tam místy vyasfaltované cesty a výzvu, abyste ty cesty neopouštěli.- J.T.
Po zuřivém výbuchu jednoho z předáků PvdA ( i sociálního teroru - J.T.) Van Dama v v televisní diskusi s P. Fortuinem (jehož názory se blíží názorům P. Lakemana) v únoru1997 vzala za své reputace Van Dama jakožto chladného myslitele a teroristické hnutí pomalu ztratilo kontrolu nad medii. Že to tak dlouho mohlo trvat bylo zčásti způsobeno podle Lakemana existencí malé extrémně pravicové strany drs. Janmaata. Kdokoliv kritisoval holandskou imigrační politiku nebo její následky , byl mediálně profesionálním způsobem spojen s Janmaatem a zatlačen do rasistického kouta. Kdyby byl Janmaat neexistoval, byl by ho Van Dam vynalezl, soudí Lakeman..
Složení nátlakových skupin je dnes už jiné. Protože imigrace je masová, lze na ní vydělávat. Téměř 2 miliony allochtonů v Holandsku opravdu bydlí, t.j. pro ně byly v posledních letech postaveny statisíce bytů. Do roku 2005 bude na tzv. Vinex sídlištích postaveno ještě více než 400 tisíc bytů. Těch není zapotřebí pro autochtonní obyvatelstvo, tak říkajíc pro "opravdické" Holanďany, protože těch už nepřibývá, zato uchazečů o asyl je momentálně 40-60 tisíc ročně. Vznikají nová města, která potřebují infrastrukturu (ulice, parky, kanalisace vodovody, školy, budovy pro administrativu ) a to znamená pro stavební podnikatele obrat v desítkách miliard a zisk v miliardách guldenů. Bez imigrace by zašel kvetoucí obor pokytující vysoce hodnotné pracovní příležitosti, ve které pracuje více než deset tisíc státem placených pracovníků. Je mezi nimi asi 500 advokátů, stovky tlumočníků, stovky zaměstnanců na ministerstvech, několik tisíc úředníků v městech a obcích, stovky sociálních pracovníků a také vědečtí pracovníci. Samotné oddělení pro imigraci a naturalisaci ministerstva spravedlnosti má 3 tisíce zaměstnanců, kteří jsou trvale přetíženi. Tak jako žádný podnikatel neřekne, že má příliš mnoho zákazníků, tak také na právní otázky týkající se cizinců specialisovaný právník nebude tvrdit, že do země přichází příliš mnoho cizinců.
Podivnou roli v tété věci hraje podle Lakemana letecká společnost KLM. Ta před lety uzavřela dohodu se společností North-West Airlines o strategické spolupráci, která spočívá v tom, že KLM dopravuje na amsterdamské letiště Schiphol cestující mířící do USA z celé Evropy i vzdálenějších zemí, odkud jsou pak dopraveni velkokapacitními letadly obou společností na různá letiště North-Westu v USA a odtud "rozvezeni" menšími letadly na místa určení v USA a Kanadě. A samozřejmě se totéž děje v opačném směru. Jistě více než polovina KLM cestujících na Schipholu jsou transitní pasažéři. KLM, ač je k tomu zavázána zákonem , neprovádí řádnou kontrolu cestovních dokumentů v místech, kde cestující nastupují, jednoduše proto, že sankce v Holandsku při nedodržování zákona jsou slaboučké. Advokát KLM měl tu drzost, že před soudem prohlásil, že KLM nemá chuť se stát prodlouženou rukou holandských úřadů, ač ji k tomu zákon zavazuje. Už to tak prý je, že letecká společnost není policie. "Ty tahanice před odletem nás stály jen zákazníky." cituje Lakeman z knihy Pašování lidí (David Jan Godfroid, Ya-l Vinckx 1999) Ostatně nebyla KLM odsouzena v prvním stání pro formální chyby ve vedení tohoto procesu.
Na druhé straně KLM přísně kontroluje cestující před odletem do USA ve spolupráci s Američany, s kterými se nedá tak lehkomyslně žertovat jako s holandskými úřady,. V USA by byla totiž tvrdě potrestána (a pravděpodobně donucena dopravit zpět cestující bez platných dokumentů- J.T.). Proto jednoduše sdělí cestujícím na Schipholu, že dále nemohou a svěří je pohraniční stráži (marechaussee), čímž se z nich stanou z větší časti uchazeči o asyl v Holandsku..
Lakeman konstatuje, že když na valné hromadě akcionářů KLM v souvislosti s touto otázkou konstatoval, že KLM je kriminální organisací, nikdo na jeho prohlášení nereagoval. Nikdo se k němu nepřipojil, nikdo ho nekritisoval. Na protizákonném postupu vydělávají totiž jak akcionáři stoupnutím kursu akcií, tak také vedení KLM odměnované opcemi na akcie, jejichž hodnota přirozeně stoupá s jejich kursem.
Kromě transitních cestujících přilétají s KLM i lidé, jejichž úmyslem je požádat o asyl už v Holandsku. Vědí, že pravděpodobně nebudou z Holandska vykázáni, jestliže se nedá prokázat, z které země do Holandska přicestovali. Roztrhají tedy své pasy na malé kousky, které naháží do záchoda v letadle a vystoupí bez dokumentů na Schipholu. Podle shora zmíněné knížky Pašování lidí se našel jednou jeden pohraničník, který dokázal sestavit ze zbytků v záchodě 90 pasů. Tím ušetřil holandskému státu 36 milionů guldenů.
Poznámka J.T.: Uchazeči o asyl v Holandsku nejsou z 99% politicky pronásledované osoby ve vlastní zemi, nýbrž lidé, kteří chtějí lépe žít nejlépe z podpory a vědí, že nikde to není tak snadné jako v Holandsku. V tom jednom procentu pak mohou být kandidáti velice svérázní. Proslýchá se, že mezi asylanty v Hollandsku v současné době pobývá asi dvě stě příslušníků policie bývalého afgánského komunistického režimu, kteří mají u obyvatelstva své země lecjaký vroubek.
Holanďané jsou velmi hrdí a podle mého názoru plným právem na svou velkorysost a ochotu finančně podporovat lidi, kterým se špatně daří., ale jen pomalu si začínají přiznávat, že jejich dobročinnost je druhou, pomoc ochotně přijímající stranou, považována za prostomyslnost či hloupost, které je nutno využít. Je celkem už běžným jevem, že úspěšní kandidáti asylu po obdržení potřebných dokumentů se odeberou do své země, kde byli tak říkajíc politicky pronásledováni, aby se zotavili a případně připravili půdu pro příchod dalších členů rodiny či klanu do Holandska.
Nedávno nastavili Holanďanům nemilosrdné zrcadlo dva speciální kandidáti politického asylu. Rumunka, která přišla o partnera či otce při dopravní nehodě, žádala od pojišťovny úhradu dopravy jeho ostatků do Rumunska a nákladů její cesty tam na pohřeb a zpět do Holandska. V jiném případě došlo k vraždě mladé dívky v blízkosti objektu obývaném asylanty. Policie tam nejprve odmítla hledat případné možné pachatele a až po šesti týdnech začala mezinárodně hledat dva asylanty, kteří objekt opustili krátce po tom, co vražda byla objevena. Nakonec byl jeden z nich, Iráčan, zatčen v Turecku a vrácen do Holandska. Vyšetřování ukázalo, že sice vrahem není, ale že měl nemocné srdce. V "dobře informovaných kruzích" se dověděl, že v takovém případě je nejlépe odjet do Holandska, požádat o asyl a během procedury se dát operovat. Což se také stalo. Tím pádem si vyřešil svůj politický problém a vrátil se do Turecka, kde měl příbuzné. Pro Holanďany je pro obdobné operace čekací listina.
Vzhledem k taktice uchazečů o asyl byly prováděny tzv. gate-checks, t.j. před výstupem z letadla . Při 8000 kontrolách bylo zjištěno 1700 lidí bez potřebných dokumentů. Tím se ušetřilo státu 680 milionů guldenů. Prováděním tohoto zůsobu kontroly i u letadel jiných společností než KLM by byla podle Lakemana nejrychlejší cesta, jak státu vydělat peníze, i kdyby provoz na Schipholu i obrat KLM klesly na polovinu . Holandsko by na tom ohromně vydělalo jak finančně tak na redukci zatížení životního prostředí.
U toho životního prostředí bych zatím skončil. U kořene všech ekologických problémů je přemnožení lidstva na zeměkouli a jmenovitě v některých oblastech. Holandsku narůstají ekologické problémy výhradně díky ničím nebrzděné imigraci. Obdobně, i když o poznání lépe, jsou na tom ostatní státy EU.V tom jsem s Lakemanem zajedno. Já dodávám, že do EU by neměly být přijímány další země, dokud prokazatelně nestabilisují počet svých obyvatel.
To, co jste právě četli není recense. Jistě jste poznali,, že pan Lakeman je můj příbuzný, samozřejmě ne pokrevní, ale mentální . Jsme zřejmě spřízněné duše, jak se tomu kdysi říkalo v Semaforu.
P. Lakeman není ani skin, ani rasista, ani zuřivý pravičák. Je to člověk, který věcně a otevřeně kritisuje nedostatky v holandském hospodářství. Je předsedou neziskové organisace, zabývající se zkoumáním, jak podniky poskytují informace veřejnosti , hlavně informace , které jsou podniky ze zákona povinny poskytovat, jmenovitě ve výročních zprávách. Na výročních schůzích či valných hromadách podniků bývá dosti nevítaným hostem. Napsal už několik knížek jako "Jde to výborně" o podvodech a špatném vedení holandských podniků, "Úpadek na úvěr" o bankovnictví a "Čisté obchody" o proplétání zájmů mezi podnikovou sférou a státní správou .
J.T.21.12.99