Co je nového v České republice

Ten Zweiguv text je fakt pecka! Nejdriv me hrozne rozcilil svym anti-amerikanismem. Ale ten zaver je jako koncert. To by mely tisknout ceske noviny, kdyby k necemu byly. Neuveritelna soudnost mysleni!

Neni mi zcela jasne, proc se o nezamestnanosti bavi novinar z BBC s novinarem z Respektu - proc se BBC radeji nezepta nejakeho sociologa nebo lidi z uradu prace.

Vazeny pane Culiku,

kdysi jste psal o nepripustné reklame. Ceske vysilani BBC nyni jiz nekolikrat uvedlo neco ve stylu: Ivan Kytka bude o teto problematice mluvit za dva tydny. Ale jiz tento tyden si muzete o problemu precist v jeho clanku, ktery vyjde v tydeniku Respekt. Je to skryta reklama nebo ne? Treba jim Respekt neco plati za to, ze ho inzeruji, anebo publikuje jejich vysilaci cas, nevim. Bylo by dobre, kdyby se alespon BBC drzela pravidel.

V Producers' Guidelines BBC se mj praví:

Výrobek nebo služba se nikdy nesmí vyskytovat v obraze ani ve zvuku oplátkou za peníze, služby či cokoliv jiného.

Třeba české vysílání BBC vysvětlí, jaký postoj zaujímá vůči těmto předpisům.

Výběr textů z posledních dní:

Článek vyšel v pátek 5. listopadu 1999 v americkém deníku Christian Science Monitor na této adrese.

Deset let po pád berlínské zdi staví komunální úřad v českém městě Ústí nad Labem jinou zeď, tentokrát proto, aby byla oddělena romská (cikánská) čtvrť od slovanské čtvrti.

Navzdory námitkám vedoucích českých politiků, Evropského komisaře pro lidská práva a evropských vlád pokračují dále městské úřady v Ústí nad Labem se stavbou tohoto památníku temné středoevropské minulosti ghet a etnické diskriminace. Účelem této zdi byla provokace. Místní politikové reagují na přání rasistického voličstva. Avšak mají obecnější záměr: zabránit integraci České republiky do Evropské unie, postavit zeď kolem sebe.

Ústí nad Labem bývalo sudetoněmeckým městem jménem Aussig. Po druhé světové válce byli však jeho němečtí obyvatelé vyhnáni. Romové a většina dnešních Čechů se usadila v prázdných domech po Němcích. Ekonomika města je založena na těžkém průmyslu, který užívá lignitu. Pokud vstoupí Česká republika do Evropské unie, bude muset omezit užívání tohoto ekologicky znečišťujícího hnědého uhlí. Volná soutěž se západoevropskými výrobci pravděpodobně zlikviduje dosavadní pozůstatky českého těžkého průmyslu z komunistické éry. Někteří obyvatelé se obávají, že se původní německé obyvatelstvou asi pokusí získat oplátkou za podporu Německa pro českou integraci do EU zpět své domovy.

Více než protiromská je zeď v Ústí nad Labem protievropská. Romové se jednoduše hodili k tomu, aby bylo možno vytvořit provokaci, která odloží nevyhnutelné změny, které odstraní jejich jinak ubohý způsob života.

Oficiálně podporují všechny české parlamentní strany, s výjimkou komunistů, integraci ČR do Evropské unie. Problém zdi v Ústí pravděpodobně půjde k českému Ústavnímu soudu, který bude muset rozhodnout, zda je postavení zdi neústavní.

Zájem západní Evropy pochází daleko více z obav před vystěhovalectvím Romů než z účasti s jejich osudem. V České republice vyvolal romské vystěhovalectví před několika lety dokumentární televizní film o Romech v Kanadě. Poprvé v životě viděli čeští Romové profesionálně kvalifikované středostavovské Romy, žijící v hezkých domech. Stovky Romů se pak pokusily emigrovat do Kanady a do Británie. Většina byla vrácena zpět. K obdobnému procesu došlo na Slovensku, jehož Romové se snažili emigrovat většinou do Skandinávie, do Rakouska a do Belgie.

Evropské země reagovaly hrobou či uvalením víz na občany těch zemí, z nichž se Romové pokusili emigrovat. Západoevropané se obávají, že jestliže poskytnou asyl některým Romům, bude následovat všech 5 miliónů východoevropských Romů.

Problémy východoevropských Romů jsou reálné a akutní. Romové nemají přístup k rovnému vzdělání a trpí vážnou diskriminací při získávání bytů a zaměstnání. Vysoká nezaměstnanost vede k chudobě, drobné zločinnosti, závislosti na sociální podpoře, vysoké porodnosti, vysoké úmrtnosti nemluvňat a k antipatiím od etnických většin.

Tlak západoevropských vlád na východoevropské vlády, aby lépe chránily práva Romů a zlepšovaly způsob života romského obvyvatelstva je nápomocný. Ale protiromský rasismus je ve východoevropských kulturách tak hluboce zakořeněn a potřeba pro obětní beránky v době bolestných změn je tak velká, že pochybují, že by vládní zásahy dokázaly vážněji zlepšit situaci Romů, anebo že by vůbec mohly být politicky realizovatelné. Romové jsou "novými Židy" východní Evropy. Emigrace, řešení, kterému dává mnoho Romů přednost, je pravděpodobně pro ně řešením nejlepším.

Aviezer Tucker rediguje East European Constitutional Review na právnické fakultě New York University. V České republice žil šest let.

Sobotni (6. 11.) Lidovky zverejnily preklad zkracene verze clanku S. Erlangera o Havlovi, ktera byla 5. 11. otistena v International Herald Tribune. (Nezkracena verze byla otistena 4. 11. v NYT, 5. 11. publikovaly BL preklad celeho textu a Pravo uvedlo kratke uryvky.)

Protoze jsem si pri cetbe clanku v LN jeste pamatovala text z BL a nektere formulace mi pripadaly nepresne, nasla jsem si v IHT puvodni text.

Texty se lisi uz v nazvu. IHT pise tluste: "Vaclav Havel: The Hero in Winter" a podtitulek: "A Star in West, Czech President Has Seen Stature Fall at Home". LN volne preklada pouze podtitulek: "Vaclav Havel: na Zapade hvezdou, doma ztraci pozice."

Je zde mirny vyznamovy posun. Pri cetbe titulku "The Hero in Winter" (Hrdina v zime) si patrne anglosasky ctenar vybavi hru Jamese Goldmana: "The Lion in Winter" (Lev v zime). (Soudim tak podle toho, ze tato asociace napadla i me; Narodni divadlo pred lety tuto hru uvadelo.) (Byl to taky známý film, pozn. JČ.) Protoze hra popisuje nelitostny boj o moc na dvore anglickeho krale Jindricha II a osamelost kdysi mocneho panovnika, uz tento nazev vyjadruje urcite stanovisko.

V prekladu jsou pak z neznameho duvodu ruzne nepresnosti.

Nektere jsou smesne:

- "who keeps banging his head against an immovable wall" je prelozeno: "ktery beha a rozbiji si hlavu o nedobytnou zed" Nevim, proc musi behat, mlatit hlavou do zdi lze i bez rozbehu, i kdyz s rozbehem muze byt uder silnejsi. (Slovo "banging" nemá s běháním nic společného, pozn. JČ.)

- "a human intellectual" prelozil JC v BL jako "lidsky intelektual". LN si s vyrazem patrne nevedely rady, takze ho nahradily jinym cizim souslovim: "homo intelectual".

"When told.. that his explanation was a most extraordinary bit of self-absolution" je volne (neb absolution znamena rozhreseni) prelozeno: "ze mu Havlovo vysvetlovani pripada mimoradne sebestredne "

"has sometimes made severe mistakes" je prelozeno "dopustil se zde take mnoha chyb" Nevim, jak tato nepresnost mohla vzniknout. Ze by si prekladatel pletl vyrazy "severe" (vazny) a "several" (nekolik, vice)?

"player" (hrac) je prekladano jako "herec" (actor) (Takze: "Vaclav Klaus je dnes na ceske politicke scene stale vyznamnym hercem.") Hazardni hrac a hazardni herec nemusi byt to same.

LN take vynechavaji presne informace o zdravotnim stavu.

Nektera opominuti vedou ke znacnemu vyznamovemu posunu:

IHT: "In some ways, he does not really care any more what people think, he said (rekl), and never reads articles or books about himself."

LN: "Nezajima se uz o to, co si lide o nem mysli, a nikdy necte clanky ani knihy, ktere o nem pojednavaji."

Skutecnost se muze lisit od toho, co o sobe lide rikaji. Anglicky text tuto moznost pripousti, cesky nikoliv.

A preklad, ktery me rozesmal:

IHT (o D. Havlove): "a former film actress who once played a topless vampire" (hrala upira nahore bez)
LN: "filmova herecka, ztvarnujici komicke role v totalitnich filmech nevalne kvality"

Nevim, proc mi Lidovky odeprely obnazeneho upira, kdyz jinak pisi o nahych zpevackach. Citim se tak trochu jako v dobach, kdy jsem se poprve setkala s puvodnimi verzemi knih, ktere jsem do te doby cetla v "nezavadnych" ceskych prekladech.

Takze vyse uvedeny preklad je dalsim duvodem, proc je nutne neochabovat ve studiu cizich jazyku. Pokud cloveku nestaci nepresne udaje, nic jineho mu v Cechach nezbyva.

Jinak jsem z tech clanku mela velmi neprijemny pocit. Cizi i cesti novinari sice tvrdi, ze Havel je pro "zviditelneni" Ceske republiky velmi dulezity, ale kdyz ctu, jak Havla vsichni popisuji jako intelektuala se sirokym rozhledem a ostatni Cechy jako "konformni, uzkoprse a provincni", tak si rikam, ze o takovou propagaci neni co stat. Muzeme samozrejme diskutovat o tom, zda Cesi jsou nebo nejsou provincni a uzkoprsi. Ale mne jako nejvetsi znak provincnosti pripada, kdyz pri rozhodovani o nejakem problemu na mezinarodnim foru cesti politici jednoduse nereknou: Nazor obcanu CR je ten a ten, a protoze jsem jejich volenym zastupcem, budu tento nazor hajit (anebo odstoupim), ale daji se do vysvetlovani, ze oni jsou sice intelektualne rozvinuti, ale ti doma jsou provincni hlupaci, kteri nic nechapou, takze je jeste budou muset dlouho civilizovat.

Vlasta Leporská

V uplynulém týdnu mě v pořadu Jedenadvacítka zaujalo nejen pár vystoupení jeho hostů, ale zejména, jak rozhovory moderoval Roman Prorok. Pan Prorok jistě není horší ani lepší než jeho ostatní kolegové z Jedenadvacítky. Beru si právě jeho Jedenadvacítku na paškál proto, že byla ukázkou standardních moderátorských postupů, uplatňovaných v tomto pořadu.

Začněme Jedenadvacítkou v úterý 2.11.99, kde bylo dáno slovo předsedovi Vlastenecké fronty Skácelovi. Z tohoto šotu jakoby vypadla klíčová informace, kdo byl vlastně organizátorem oné demonstrace, kde mělo dojít k projevům propagujícím fašismus a rasismus a zda byla demonstrace povolena.

Na dotaz moderátor,a jak pan Skácel vysvětlí např. zpochybňování holocaustu jedním z řečníků, pan Skácel odpověděl, že řečník není členem Vlastenecké fronty, a naznačil, že se od věci distancuje.

K mému překvapení se Roman Prorok s tímto vysvětlením spokojil a nepoložil žádnou doplňující otázku, jako např. byla-li organizátorem Vlastenecká fronta, zda nenese zodpovědnost za takovéto vystoupení, i kdyby řečník byl na shromáždění jen hostem, a naopak, pokud byl organizátorem někdo jiný, proč je to této souvislosti uváděna Vlastenecká fronta a není stíhán příslušný subjekt.

Zato byl pan Prorok přísný na Marii Machatou, kterou obvinil, že mu utíká od otázky, ačkoliv tomu tak nebylo. Machatá odpovídala obšírněji a on ji nenechal domluvit.

Z otázky se Prorokovi naopak suveréně o dva dny později vykroutil ministr David. Roman Prorok ho dvakrát důrazně vyzval, aby vysvětlil odvolání Zuzany Roithové z funkce ředitelky Vinohradské nemocnice, když kontrola hospodaření v této nemocnici neprokázala žádný důvod tohoto odvolání. Ministr David začal arogantně mlži, jak je jeho zvykem, a zmatečně hovořil o jakýchsi závažných pochybeních, jejichž vyšetřování je v kompetenci městské části příslušného pražského obvodu (? snad). Celé to bylo naprosto nesrozumitelné. Moderátor se zase nijak nesnažil věc osvětlit tak, aby se v ní divák orientoval, položit doplňující otázku...

Někdy mám z moderátorů Jedenadvacítky dojem, jakoby ani je samé diskutovaný problém nezajímal. Jinak by je přece již obyčejná lidská zvědavost musela nutit dostávat z jejich protějšků jasné informace.

Celé jejich vystoupení je jen málo profesionální rutina, kterou vykonávají podle daného scénáře a kterou občas zpestřují tím, že si hrají tu buď na tvrdé a útočné nebo naopak na noblesní a chápající.

Tyto hrátky jsou však k ničemu divákovi, který od veřejnoprávní publicistiky očekává především dostatek nestranných a kvalitních. Navíc se mezi nimi v poslední době rozšířil nepěkný zlozvyk skákat hostovi do řeči v nevhodném okamžiku (snad v rámci hry na tvrdé a nekompromisní).

Moderátor sice musí při řízení debaty hosta občas přerušit nebo mu vzít slovo. Neměl by ho ale utnout v půlce věty a nenechat ho dokončit myšlenku.

Právě tento cit pro vhodný okamžik vstupu do hostova projevu patří k stěžejním moderátorským dovednostem, které v České televizi tragicky chybí.

Abych názorně doložila, jak vidím práci redaktorů a moderátorů Jedenadvacítky přikládám (fiktivní) příklad.

Jak se dělá Jedenadvacítka

moderátor: (dále jen m)

A pojďme k dalšímu příspěvku: V domě D se velmi vyhrotily neshody mezi rodinou X a Y a hrozí další eskalace tohoto konfliktu. Pozvali jsme si zástupce obou znesvářených stran, aby se pokusili problém trochu objasnit.

paní X: Sousedské vztahy v našem domě jsou opravdu neurovnané, např. pan Y mi včera vysypal smetí na rohožku...

moderátor: pane Y, vy tedy tvrdíte, že rodina X jsou pěkní darebáci, kteří vám dluží pět set korun a jejich kocour sežral vašeho kanára?

Y: Ano, je to přesně tak, chudák kanárek, ještě mu nebyly dva roky...

X: to je naprostá lež, žádného kanára nikdy neměli a jejich děti na mě dělají ošklivé posunky, kdykoliv mě potkají. A to smetí....

m: Je mi líto, ale čas vyhrazený našemu rozhovoru již vypršel. Děkuji vám za účast v našem pořadu. Teď vítám ve studiu odborníka na problematiku kocourů. Myslíte, že se stává často, aby kocour sežral kanára?

o: Zejména s ohledem na chovatele kocourů bych si netroufl kategoricky tvrdit, že by kocouři byli nějak zvlášť zaměřeni přímo na kanáry, ale setká-li se kocour s nechráněným kanárem, je něco takového dost dobře možné....

m: Je tedy na majitelích kanárů, aby si své opeřence hlídali?

o: Ano, zajisté. Kocour je šelma navíc mnohokrát větší než kanár, který tedy nemá nejmenší šanci se při střetu kocourovi ubránit...

m: děkuji vám za váš příspěvek. Těšíme se se na vás zase pří zítřejší Jedenadvacítce.

... a jak by to mělo vypadat:

paní X: Sousedské vztahy v našem domě jsou opravdu neurovnané, např. pan Y mi včera vysypal smetí na rohožku...

moderátor: pane Y, jak hodnotíte příčinu konfliktů s rodinou X vy? Je pravda, že jste paní X vysypal smetí na rohožku?

Y: To je naprostý nesmysl, my jsme spořádaná rodina a takové věci neděláme. To Xovi nás stále pomlouvají a také nám už delší dobu dluží peníze, 500.- Kč. Mají kocoura, takovou bestii, který nám sežral našeho kanárka, když jsme ho i s klecí dali na okno (vzlyk)

m: Sousedé Z včera viděli vaši paní v samoobsluze kupovat k večeři omáčku na špagety a obal od stejné omáčky byl nalezen v odpadcích na Xovic rohožce spolu s krabičkou od vašich oblíbených cigaret. Můžete nám k tomu něco říci?

Y: Ty věci tam nastražili sami Xovi, aby na naši rodinu vrhli podezření.

m: Dále - váš syn byl nedávno viděn, jak nese domů prázdnou klec na kanára, vypůjčenou od dědečka. Je to ta, kterou ukazujete sousedům a známým jako klec po vašem kanárovi, kterého vám měl před měsícem sežrat Xovic kocour?

Y: Eeeee...

m: paní X, jak to je s těmi 500.- Kč, které prý dlužíte manželům Y?

X: No víte, Yovi si od nás koupili starší vysavač za 500.- Kč. Když jim po čtrnácti dnech přestal fungovat, chtěli peníze zpět....

Atd.

Vladimír Měrák

Vladimír Měrák je antikomunistický novinář z Bruntálska. Níže shrnuje potíže, jimž při své práci musí čelit. Rádi zveřejníme k případu další podrobnosti, zejména od nezávislých pozorovatelů - třeba i bez publikování jejich jména - právě z Bruntálska. Jinak se domníváme, že by situace v regionech měla být v ohnisku pozornosti celostátních novinářů, kteří daleko spíše mají svobodu o případném místním útlaku psát. K případu Vladimíra Měráka a Lenky Daňhelové se nemůžeme blíže vyjádřit bez svědectví dalších, zejména nezúčastněných osob, domníváme se však, že je velmi důležité o takovýchto případech veřejně hovořit.

Minulý týden byli odsouzeni dva novináři v souvislosti se svou prací k odnětí svobody. Podle mě se jedná o bezprecedentní případ a česká exekutiva tím dává jasně najevo, jak to myslí se svobodou projevu a dodržováním lidských práv.

Většina tzv. novinářů z velkých deníků si neuvědomuje tvrdost práce regionálních novinářů, kteří musí denně čelit všem lidem, které jakožto "hlídací pes demokracie" ve svých novinách kritizují a "kontrolují". Pokud je místní novinář dobrý a nesklouzne do pouhého povrchního popisu banálních událostí a situací ve svém působišti, pak si zákonitě za nějaký čas svého působení udělá ve svém okolí řadu nepřátel. Pokud se nepodaří takového novináře "získat", následuje snaha zlikvidovat jej.

A to se stalo i v našem případě. Mne osobně se snažili pacifikovat již léta. Výsledkem byl roku 1997 rozsudek, kterým mě odsoudili k trestu odnětí svobody za jednu větu a jeden titulek v článcích, které jsem nepsal. Již to by stačilo, protože jde o první případ v ČR, kdy za slovo člověk byl odsouzen k odnětí svobody. Považte, že se tak stalo ve státě, kde se toleruje například řada velmi průkazných verbálních projevů rasismu. S tím články neměly nic společného. Navíc jsem byl odsouzen za články, které jsem nepsal. Jednalo se o údajné pomluvy jednoho podvodníka (obohacoval se na státním příspěvku na automobil pro tělesně postižené) a v druhém článku místního vlivného advokáta. Ani jeden z těchto článků jsem nepsal a moje nevina byla prokázána třemi svědky. Věc ale tak jako tak neměla být vůbec souzena dle trestního práva, nýbrž měla být řešena na úrovni omluvy případné finanční náhrady nemajetkové újmy. Tak tomu vždy v ČR bylo a na mém případu se dá ilustrovat, kam skutečně vede novelizace tiskového zákona. Pokud má právní řád takovou zvrácenou sílu, že za text může poslat autora (a dokonce i toho, kdo je nepsal) do vězení, jaký má smysl další zákonná úprava omezující svobodu projevu? Vysloužil jsem si 10 měsíců, ovšem jako bezúhonný s podmíněným odkladem.

Nicméně kriminalizace mé osoby se nezdařila, protože v souvislosti s volbami presidenta se na mě vztahovala amnestie. Místní mafie musela tedy vymyslet něco jiného. V roce 1998 se jim to podařilo. V té době již pracovala v okrese Bruntál novinářka Lenka Daňhelová, kterou se rovněž nedařilo "přesvědčit", že do rejdů určitých zájmových skupin nemá strkat nos. Proto jsme byli odsouzeni oba.

V bruntálské nemocnici, kterou ovládá soukromá společnost, jsme při návštěvěv ministryně Zuzany Roithové byli napadeni nemocniční strážní službou, která dokonce rozbila L.Daňhelové fotoaparát. Novinářka podala na strážného trestní oznámení pro poškození cizí věci. Nicméně, toto trestní opznámení nebylo nikdy prošetřováno. Dva strážní totiž podali žalobu na nás oba, že jsme je napadli a zbili tak, že museli ležet v nemocnici. Právě v té nemocnici, o níž jsme již dva roky přinášeli zprávy, které nasvědčovaly o normálním tunelování. Jednoho z majitelů nemocnice, laického kazatele, navíc někteří věřící pohybující se za komunistů v disentu, podezřívají ze spolupráce s StB.

Nesmyslnost obvinění nebránila státní zástupkyni, aby na nás podala žalobu a horlivý soudce případ dotáhl do konce. Dle žaloby pětadvacetilaetá Lenka Daňhelová způsobila strážnému středně těžký otřes mozku právě inkriminovaným fotoaparátem. Opět nic nevadilo, že fotopřístroj Yashica byl policejně zvážen a je zřejmé, že dvacetidekovým plastovým předmětem nebylo v moci nikoho, natož mladé ženy, někomu způsobit takové zranění. Já jsem měl naopak kopnout druhého ze strážných do kolena tak, že rovněž musel ležet v nemocnici. A zase nic nevadilo, že jediný přímý svědek skálopevně tvrdil, že ke střetu mé nohy a kolena nedošlo. Z počátku incidentu máme dokonce fotodokumentaci, kde je naprosto zřejmé, že napadenými jsme my. Je přiložena i s negativy v soudním spise, nicméně odsouzeni jsme byli my.

Proces se točil stále kolem našeho napadení strážných. Dovedete si představit, že dva novináři, kteří již ten den doprovázeli ministerskou delegaci ve dvou nemocnicích, se v Bruntále úplně zblázní a když ministryně se suitou novinářů odejde prohlédnout si lůžkovou část, vrhnou se na rozložité, cvičené a ozbrojené strážné, aby je poté naprosto zdecimovali? Státní zástupkyně, policisté i soudci si ani jiný průběh nedovedli představit. Proč bychom to dělali, se nás nikdo ani neptal. Aby nám dali v průběhu procesu dostatečně najevo, že nemáme šanci, dokonce nás jednou přímo v budově soudu zatkli a s pouty odvedli na policejní stanici. Tehdy jsme v soudní budově byli kvůli jiné věci: já jako svědek a L.Daňhelová jako novinářka mapující případ sporu poškozeného občana v kauze plátku Nové Bruntálsko, za nímž stojí bývalý důstojník StB Ludvík Zifčák. Soudce, který případ soudil, je tentýž Lumír Čablík, který nás dva posléze odsoudil k odnětí svobody. Souvislost zde existuje rovněž - desinformační Zifčákovy praktiky v Novém Bruntálsku jsme již řadu měsíců předtím odhalovali ve svých novinách.

Vraťme se však k "našemu" případu. Protože svědci obžaloby zmatkovali, neshodovali se a protiřečili si, vznikla důkazní nouze a museli vymyslet náhradní řešení. Po měsících procesu až při vyhlašování rozsudku soudce překvalifikoval žalobu a uznal nás vinnými z výtržnosti. Za tu by nám ovšem hrozila asi "jen" pokuta. Odsouzení k odnětí svobody tedy navlékli na údajné křivé obvinění. Oznámení na rozbitý fotoaparát a naše výpovědi, jak se věci opravdu seběhly, byly kvalifikovány jako křivé obvinění a za to jsme si vysloužili 10 měsíců s odkladem na 18 měsíců.

Odvolali jsme se sice ke krajskému soudu, ale nevěříme, že rozhodne v náš prospěch. Dřívější zkušenosti s "nezávislostí" těchto institucí jsou výmluvné. Soudce, který náš případ dostane na starost bude tak nezávislý jako okresní samosoudce Lumír Čablík.

Případ je složitý a snažil jsem se o maximální zhuštění. Pokud se Vám nechce věřit, že je to v našem státě možné, pak nahlédněte do podrobnějšího zpracování případů, který je doplněn rozsáhlou dokumentací včetně zmíněných fotografií. Najdete jej na http://www.iregion.cz/temata/publicis/reportaz/my

Vladimír Měrák, iregion@iregion.cz

Zástupce východních Němců smí nakonec přece jen promluvit při oslavách pádu berlínské zdi

Jaroslav Vasko

Parlament České republiky přijal zákon o ombudsmanovi a ze všech stran se začala ozývat kritika. Kritiky ze všech směrů v zásadě říkají, že bude jen další instituce, další náklady na ní a další komická figura. Proč prý je něco takového a někdo takový potřeba, když se jeho rozhodnutími nikdo nebude řídit, stačila by nám přece fungující státní správa.

Osobně nevím, zda ombudsman bude přínosem pro ochranu práv občanů v ČR, myslím si že bohužel nebude, ale domnívám se, že by za určitých okolností přínosem pro ochranu práv občanů být mohl. Zásadní připomínky a odsudky směřují proti existenci instituce ombudsmana jako takové a nejsou odůvodněny konkrétními možnými problémy, vyplývajícími z textu právní normy, takže není možné tyto názory potvrdit či vyvrátit.

Je možné pouze polemizovat s tím, zda má smysl instituce, která má značná práva zjišťovat konkrétní skutečnosti, nemá však výkonnou pravomoc. Odpůrci ombudsmana řeknou, že samozřejmě je taková instituce zcela nesmyslná, jen se podívejte na Nejvyšší kontrolní úřad, jaké vydal nálezy a stejně na ně nikdo nereaguje.

Se stejnou logikou se ale pak mohu ptát, na co je nám policie, když nám ukradnou auto, tak ho přece stejně nenajdou, když nás přepadnou, stejně se musíme ubránit sami, atd. Na co je nám vůbec stát a na co je nám vůbec státní zřízení, na co je nám cokoliv dalšího, co je hrazeno z daní. Nejlepší je přece se starat sám o sebe a zajištění budoucnosti je věcí pouze konkrétního jedince.

Jsem přesvědčen, že tento názor bude každý silný jedinec zastávat pouze a jen do okamžiku, než se on sám či někdo z jeho okolí dostane do situace, která bude vlastními silami neřešitelná a kde bude potřebovat pomoc ostatních.

Řešením je samozřejmě určitá institualizace, která však bude úměrná a bude více či méně plnit úkoly, které jsou od ní požadovány. Pokud se jedná o činnost orgánů státní správy v ČR, ze svých zkušeností jsem přesvědčen, že problémem není běžné "nemáme zákon", ale neochota vykonávat činnost v plném rozsahu svých oprávnění a strach převzít odpovědnost.

Jedině tak může dojít k tomu, že úředníci státní správy pokračují v nesmyslných sporech, neváhají hájit nehajitelné, a to vše jenom proto, že je za takovou činnost nikdo nepotrestá, neboť udělali vše, co bylo možné udělat, někdy dokonce i více.

Pokud některý z úředníků začne ve větší míře zvažovat všechny faktory, nutně se musí dostat do situace, kdy riskuje, že se mu nepodaří obhájit své rozhodnutí.

Zpětně již nikoho nezajímá, na základě jakých výchozích faktorů takový úředník rozhodoval a proč určitým způsobem rozhodl. Hodnocení je pak prováděno důsledně jen na základě znalostí, které jsou k dispozici až poté, a dotyčný má prostě smůlu. Jsem přesvědčen o tom, že pokud se toto někomu stane jednou, musí se jednat o velice silnou povahu, aby riskoval další střet.

Jako klasický případ veřejného hodnocení a odsouzení je možné uvést zpravodajství, nejlépe televizní, kdy televizní moderátor dramaticky sděluje, že soudce ten a ten nevzal do vazby toho a toho, který se dopustil jakéhosi závažného činu.

Ještě dramatičtější situace nastane, když ten, kdo nebyl vzat do vazby se poté dopustí jiného trestného činu. Je to pochopitelné, dramatické zprávy zvyšují sledovanost, otázkou však je, jestli by pro dotyčného moderátora bylo náročné, pokud to neví, zjistit, jak je to doopravdy.

Možná by pak s údivem zjistil, že není rovnítko mezi podezřením ze spáchání konkrétního trestného činu a vazebním stíháním. Možná by byl dokonce zděšen, že i osobu podezřelou ze spáchání trestného činu vraždy je možno vyšetřovat na svobodě.

Pak by ale musel vykonat i určitou osvětovou činnost, a vysvětlit, že rozhodnutí o vazbě není trestem, ten přijde až po pravomocném rozhodnutí, ale institutem, který je možné použít pouze při splnění zákonem požadovaných konkrétních skutečností.

To je samozřejmě náročnější a zabralo by to drahý vysílací čas a nezvýšilo sledovanost, proč to tedy dělat.

Důsledkem pak ale je, že v této zemi rozhoduje značné množství osob s vědomím, že pokud se budou snažit vykonávat svoji činnost co nejlépe, tzn. všechny okolnosti důkladně zkoumat a vážit, pro ně to nebude mít žádný pozitivní dopad a naopak se tím zvyšuje riziko, že udělají chybu, za kterou je však již bude poměrně snadné postihnout.

Dle mého názoru tento princip platí všude, příklad z justice byl použit, protože je dle mého názoru ilustrativní.

S tím souvisí i  ombudsman. Kdysi jsem slyšel "definici" ombudsmana, která říká, že je to osoba, která rezortním ministrům nebo jiným vysokým úředníkům, s nimiž hraje golf, řekne, " prosím tě, co se to tam u tebe děje, dozvěděl jsem se to nebo ono, tam jste to ale skutečně přehnali, atd."

Důsledkem je pak to, že onen rezortní ministr se podiví, eventuálně zastydí, věc prošetří a sám nechá zjednat okamžitě nápravu. Důvod, proč zjedná nápravu je idealistický (dotyčný ministr, je slušný, sluší se odstraňovat chyby, nebude si dělat ostudu, jak by se na něj dívali známí) a pragmatický (zvýší se jeho popularita, nesníží se jeho popularita, nezhorší se jeho postavení v domovské straně, možná jí naopak prospěje, atd.)

Souhlasím, není to mnoho, ale pokud by to mohlo fungovat alespoň takhle, myslím, že by to nebyly vyhozené peníze. Bojím se toho, že bezmocnost obmudsmana - totiž to, že nemá pravomoce vynutit si nápravu, je kritizována právě od vysoce postavených lidí na české politické scéně. Oni sami tak vlastně říkají, že vysocí představitelé tohoto státu dělají to, co dělat musí a co chtějí, a v žádném případě by neudělali nic, co by jim nevyhovovalo, ale zřejmě by mohlo být správné udělat. Marek Benda kdysi říkal, že ombudsman je zbytečný, protože jsou soudy. To je pravda, ale soudy nejsou zdaleka zadarmo a právo si pak mohu dovolit, pokud na něj mám peníze. To je také třeba uvést a příkladmo vyčíslit. Navíc proč se soudit, je-li možné věc řešit neformálně.

Zásadní otázkou v souvislosti se zavedením institutu ombudsmana podle mě je, zda se máme pokoušet o věc, již předem odsouzenou k neúspěchu, popřípadě kolikrát a v jaké míře intenzity se o ni máme pokoušet. Zda když víme, že správná věc je nerealizovatelná, máme usilovat o její realizaci či nikoliv, zda snahou o správnou věc v nesprávnou dobu té věci více neuškodíme než nepomůžeme. Na druhou stranu ale zase, může někdy existovat správná doba? Jak se pozná a kdo rozhodne, že občané dospěli a doba je správná, ne-li nejsprávnější ?

Milan Krejčiřík

"Ještě před pěti lety jsem neváhal, dnes však už nejsem přesvědčen, že mé rozhodnutí studovat medicínu bylo to pravé".

"Lékaři jsou zcela výjimečnou skupinou, která nemusí brát ohled ani na zdravotní sestry, ani na automechaniky".

"Stávka lékařů musí pacienta bolet".

"Mějme na paměti, že v nacistických koncentračních táborech dobře fungovala tzv. židovská samospráva, která pomáhala vybírat a organizovat transporty do plynových komor. Jde bohužel o nepominutelný rys lidské povahy".

To jsou slova prezidenta České lékařské komory, profesní organizace, která má dbát na etiku lékařského stavu...

Nedávno řekl (v jiné souvislosti) redaktor Ivan Hoffman v Radiožurnálu, že nám vyrostla generace mladých lidí, kteří jdou za svými cíli zcela bez skrupulí a já jsem proti tomu protestoval, protože si myslím, že drtivá většina mladých lidí je slušná a poctivá a že takto se chovají jen někteří jedinci. Zobecnění morálních poklesků několika jedinců na celou generaci mi připadalo nespravedlivé. Představitel České lékařské komory se považuje za výjimečného člověka jen tím, že vystudoval lékařskou fakultu. Obávám se, že se stal výjimečným svými nehoráznými výroky a sám se tak zařadil se do skupiny, která je podle Ivana Hoffmana ochotna jít za svými osobními cíli zcela bez skrupulí. Věřme, že si to včas uvědomí i lékaři a pošlou svého prezidenta tam, kam už dávno patří..

Milan Krejčiřík

dovolím si upozornit na neuvěřitelnou věc.

V sobotním vydání Lidových novin protestuje kolega Miroslav Čerbák v článku:"Hulvátství prezidenta České lékařské komory"

http://www.trafika.cz/ln/1999/991106/index2.html proti výrokům dr.Ratha.

Ten na závěr svého projevu v časopise ČLK "Tempus medicorum" uvádí na adresu svých oponentů:

"Mějme vždy na paměti, že v nacistických koncentračních táborech dobře fungovala tzv. židovská samospráva, která pomáhala vybírat a organizovat transporty do plynových komor. Jde bohužel o nepominutelný rys lidské povahy."

Vyjádření je to neuvěřitelné a pro mne zcela nepochopitelné. Přiznávám, že jsem předtím článek "Bilancování" pana prezidentaČeské lékařské komory nečetl. Připojuji se nyní k protestu kolegy Miroslava Čerbáka. Považuji vyjádření  prezidenta ČLK za skandální a neomluvitelné.

Peter Erbák,

Rakovník