Všeobecně vzato je přizpůsobování českých zákonů na dobré cestě. Avšak pokrok při plnění krátkodobých priorit procesu přizpůsobování EU byl jen omezený.
V květnu 1999 schválila vláda dokument, jehož cílem je vybudování vysoce rozvinuté informační společnosti, včetně práva přímého přístupu k informacím. Dokument však neobsahuje rozpočet.
V lednu 1999 schválila vláda politiku pro mládež do roku 2002. Dokument je ale mlhavý, co se týče odpovědnosti a časového rozvrhu a nezmiňuje se o žádném rozpočtu.
V roce 1998-99 studovalo v rámci programu Erasmus v zemích EU 2252 českých studentů a 5468 českých studentů se účastnilo programu Mládež pro Evropu.
V březnu rozhodla vláda, že zvýší státní podporu pro výzkum na 0,6 procent HDP v roce 2000, 0.65 procent HDP v roce 2001 a 0.7 procent HDP v roce 2002.
Navzdory slabší ekonomice je telekomunikační sektor velmi aktivní. Koncem roku 1998 stoupl počet pevných telefonních linek na 40 a mobilních telefonů na 10 na 100 obyvatel. Vydávání licencí novým operátorům však bylo celkem vzato selháním.
Neslučitelné s předpisy EU je to, že ministerstvo dopravy a komunikací sdílí regulační funkci nad telekomunikacemi s ministerstvem financí a zároveň vlastní majoritní podíl ve všech čtyřech národních telekomunikačních společnostech.
Co se týče poštovních služeb, pokud bude přijat nově navrhovaný zákon o poštách, bude v protikladu s předpisy EU. Nevznikl dosud nezávislý dohližitelský úřad.
Zákon není slučitelný s předpisem o Televizi bez hranic. Nedošlo k žádnému legislativnímu pokroku.
ČR se plně podřídí předpisům v této oblasti. Zatím však neučinila v této oblasti v podstatě žádný pokrok.
ČR přizpůsobuje postupně své zákony o DPH a vybírání daní zákonům EU. Systém DPH je podobný systému v EU, vybírání daní se od systému EU v celé řadě oblastí odlišuje. Od roku 1997 došlo v této oblasti k minimálnímu pokroku.
Podíl zemědělství na HDP poklesl z 3 procent v roce 1997 na 2 procenta v roce 1998. Vývoz zemědělských výrobků z EU do ČR dále roste. Představuje 5,6 procent celkového vývozu z EU do ČR.
Vývoz českých zemědělských výrobků do EU poklesl v roce 1998 na 2 procenta celkového českého vývozu do EU.
Existující veterinární a fytosanitární kontrolní mechanismy nejsou v souladu s předpisy EU.
Kontrola zemědělských výrobků na hranicích a kontrola dovozu neodpovídají požadavkům EU. Většina zpracovatelských provozů vyrábějících výrobky živočišného původu neodpovídá normám hygieny a veřejného zdraví, které platí v EU.
Zákony v této oblasti nejsou dostatečně přizpůsobeny EU, zejména v oblasti předpisů o elektřině a plynu, o dodávce ropy, o řízení krizí a energetické efektivnosti. V oblasti bylo dosaženo malého pokroku.
ČR má čtyři reaktory VVER 440/213 v Dukovanech a v Temelínu staví dva reaktory VVER 1000. Jsou to reaktory sovětské konstrukce, o nichž se usuzuje, že je možné je zmodernizovat tak, aby odpovídaly mezinárodním bezpečnostním předpisům. Komise pro Evropu požaduje, aby tento modernizační program byl realizován do sedmi let.
ČR musí zajistit, aby technologické a bezpečnostní předpisy byly v Temelíně plně v souladu s bezpečnostními předpisy v EU, než bude Temelín uveden do provozu. Licenční proces musí být založen na konečném konstrukci reaktorů. Zároveň je nutné radikálně zmodernizovat jadernou elektrárnu v Dukovanech.
Zákon není v dostatečném souladu se zákony EU skoro v žádné oblasti dopravy, s výjimkou letecké dopravy.
V oblasti silniční dopravy nebyl zaznamenán skoro žádný pokrok.
Nedošlo k pokroku při restrukturalizaci železnice, což je klíčově důležitý sektor české dopravy.
V oblasti malých a středních podníků je politika ČR víceméně v souladu s politikou EU.
Zákon je v nesouladu se zákony EU v mnoha oblastech.
Zákon je v nesouladu se zákony EU v mnoha oblastech. Nedošlo k výraznějšímu legislativnímu pokroku.
Nedošlo k pokroku v oblasti nutných rámcových zákonů o zacházení s odpady ani v oblasti zákona o zacházení s nebezpečnými odpady, kterého je naléhavě zapotřebí.
Zákony nejsou v důležitých oblastech (bezpečnost výrobků, spolehlivost výrobků, reklama a informace, komerční praxe, smlouvy se zákazníky, úvěry) v souladu se zákony EU.
Přizpůsobovací proces se v ČR v této oblasti výrazně zpomalil.
Parlament dosud neschválil návrh zákona o asylu, který vláda schválila v březnu. Tento text se kromě toho vyhýbá otázkám jako je možnost poskytování politického asylu nebo vytvoření nezávislého odvolacího orgánu. V březnu r. 1999 však Česká republika podepsala evropskou konvenci z 20. dubna 1959 o zrušení víz pro uprchlíky a přijala z Kosova dalších 1450 uprchlíků.
Realizace asylové politiky je ochromována nedostatkem specializovaných pracovních sil, zejména právníků a zařízení.
Je politováníhodné, že zákon o policii, který vláda začala vypracovávat v prosinci 1998, dosud není hotov.
Celkové problémy v policii zůstávají stejné jako dosud. Může se zdát, že má ČR dostatečné množství policistů, ale jejich operační schopnosti jsou omezovány administrativními břemeny. Policie je také postihována špatnými pracovními podmínkami, nedostatkem zařízení a kanceláří. Neexistuje v policii žádná kariérní politika, platy jsou relativně nízké, a tak je obtížné získávat vhodné pracovníky a udržet je a vyvinout u nich etické postoje. V březnu oznámilo ministerstvo vnitra, že v roce 1998 bylo stíháno 306 policistů - to je ve srovnání s předchozím rokem vzrůst o 25 procent. Zvlášt velkou pozornost je nutno věnovat uvrhování osob do vazby na policejních stanicích. V klíčových oblastech neexistuje koordinace mezi různými odděleními policie.
Klíčovým problémem je organizovaný zločin, který by se mohl stát v budoucnosti velmi vážným problémem. Pašují se lidské bytosti (prostituce, ilegální přistěhovalectví), drogy, kradené automobily a propírají se špinavé peníze. Velkým znepokojením je zločinnost úředníků a podnikatelů, která se velmi málo stíhá. Vážným problémem je korupce, včetně korupce ve státním sektoru v centru i v regionech. Personál, zařízení a kvalifikace policie jsou nedostatečné, stejně jako je nedostatečná legislativa, rozpočet a spolupráce mezi jednotlivými odděleními.
ČSR nebo ČR byla ovšem v zcela jiné situaci než Israel, protože ztratila kontakt se světem na 40 let a musí obnovovat a obnovit úroveň pracovníků a technologie hloubkově, t.j. ve všech vrstvách a pokud možno souběžně. Národní výzkumná centra sama o sobě by mohla být isolovanými skleníky. Vědci by něco vymysleli a museli by prodávat své myšlenky do zahraničí, protože jejich realisace doma by trvala desítky let. Tak to už tady bylo za socialismu, viz např. čočky vědce světové úrovně Wichterleho.
Pravděpodobně jediný možný postup po 1989 byl právě nakoupit licence v dobře zvolených odvětvích při NELIBERALISOVANÉM zahraničním obchodě. Tím bylo možno získat stav techniky několik let starý a na něm se naučit, jak vyrábět. Od licenčních výrobků pak odvíjet vývoj těch VLASTNÍCH moderních technologií, což by přineslo i zvyšování úrovně subdodavatelů. Nová výzkumná centra a produkční továrny by se staly vzájemně se ovlivňujícími partnery a bylo by možno převádět rychle výsledky výzkumu do praxe.
To jsem, prosím, extra nevymyslel jako Bejval Antonín, ba ani jsem nemusel vylézt na nejvyšší holandskou horu, abych se rozhlédl. Jenom jsem sledoval, jak to třeba dělala Korea. Opevnila neprodyšně své vlastní hospodářství a vnitřní trh proti vlivu pokročilých zemí, vydupala si statut rozvíjející se země, který jí umožnil exportovat do těch pokročilých zemí (ten statut jí náležel zprvu po určitou dobu oprávněně, ale dokázala si ho udržet i dlouhá léta potom, v době kdy už na něj naprosto neměla nárok). Naučila se vyrábět i v nejnáročnějších oborech, vytvořila si potřebné vědecko-výzkumné zázemí a vychovala vlastní vědeckou inteligenci. Jenomže to stálo 20-30 let tvrdé práce a odříkání, protože začínala od nuly. U nás by to bylo nemuselo tak dlouho trvat, ale bez té tvrdé práce a i odříkání by to bylo jistě také nešlo. Ovšem byli bychom museli mít od začátku zcela jiný politický systém a jiné vedení, ale to už asi národ začíná tušit.
Poznámka k historii sametu
Mírně zredigováno.
V době, kdy zasedávalo předsednictvo ÚV, strana a vláda a tyhle navenek
frázemi uhlazené instituce, jsem měl nesplnitelné přání: být neviditelným
svědkem jednání v okamžiku, kdy zúčastnění začali mluvit, v nepřítomnosti
kamer a stenografů, jak jim zobák narostl. Známý Jakešův projev z Hrádku
to trochu naznačil, ale moje zvědavost sahala o hodně dál.
Díky Janu Čulíkovi, který trápí novodobé papalášstvo nejrůznějšími
variantami otázky "a jak to tedy bylo doopravdy", se můj zájem přesunul o
kus dál - k lidem, jimž spadla moc do klína v roce 1989.
Musím připustit, že přes cynismus, jímž jsem ve vztahu k vrchnosti jakékoli
ideologické a státní příslušnosti obrněn, mě
sondy
Britských listů do nedávné minulosti uvedly do stavu jistého znechucení.
Ne kvůli sobě, protože mé přirozenosti se vymykají masová shromáždění,
fangle a hesla, ale kvůli mamince, ztělesňující normálního občana, který
byl, jak se nyní ukazuje, od prvopočátku manipulován frázemi o pravdě a
hesly typu "nejsme jako oni".
Moje maminka žila v mýtu, že (alespoň) ten pan president je slušný a
pravdomluvný člověk - prostě "náš Václav" - a že republiku někam dovede. Možná, že se teď v hrobě obrací.
Její čas se navršil ještě před tím, než tento mýtus začal přetrvávat v
podobě oslabené do takměř divadelní tragedie člověka podlehnuvšího vlastní
moci.
Jenže je ten zbytek vůbec pravda? Je pravděpodobné, že když se sloupne
růžový nátěr naivního obdivu neinformovaného občana k osobě, kterou stejně
znal jen z legend, které kolem ní z různých důvodů vznikaly, a odpadne
divadelní líčení, ukáže se, že Havel nikdy jiný nebyl.
Jindřich Pařík na Foru BL napsal (příspěvek 09925): "Naše zklamání (z Havla
- poznámka JJ) je tím větší, čím vyšší je podstavec, na který ho postavili a
možna že i sám vylezl. Ale už bych mu nenadával - svoji trapnou roli
dohrává až do konce, ke své smůle."
Ve zkoumání Václava Havla, které by se samozřejmě nemělo zvrhnout v nadávky, je
ovšem nutné pokračovat, protože je třeba objasnit, jak vlastně k převodu
moci z komunistů na novou garnituru došlo a jak se stalo, že demokratická
revoluce rychle vyčichla.
V této souvislosti je třeba zdůraznit to, že období před rokem 1989 je
stejně důležité jako události posledních deseti let.
Mimo jiné je třeba objasnit i roli Charty 77. Jak známo Václav Havel od
jisté doby nemůže přijít komunistům na jméno a odmítá, jako údajně
nadstranický president, spolupracovat s třetí nejsilnější stranou v ČR.
Jeho postoj, zjevně založený na poučce o nepolepšitelnosti darebáků, nebere
v úvahu to, že návrat k "levému teroru" je v současném světě nemožný
(ledaže by byl v zájmu mocností) a že jediné, co mohou komunisté v
globalizovaném světě teoreticky vyhlásit, ale těžko uskutečnit, je program
přerozdělení bohatství podle vzoru sociálních demokracií západoevropského
typu.
Je tedy pravděpodobné, že Havel teď staví mezi sebe a komunisty zeď, která jej má oddělit od minulosti, kdy
"nepolepšitelnými" spolupracoval v Chartě 77 i kolem roku 1989.
Zdaleka nejzajímavější je ovšem vztah Charty 77 a komunistické moci a
zejména to, jak účinně vládnoucí strana dokázala využít elitistickou
iniciativu ve svůj prospěch. Čím větší totiž byla mezinárodní podpora
Charty 77, tím menší byla pravděpodobnost, že se někdo pokusil o akci mimo
její rámec. Tedy výhodný začarovaný kruh.
Charta 77 se stala hnutím, které jen ojediněle potřebovalo veřejnost - a i
pak nikoli proto, aby ji oplodňovalo skvělými názory, ale jako pozadí.
Opovržení "ulicí" se nepochybně promítlo i do událostí roku 1989.
Nechť si čtenář pozorně přečte svědectví
Vladimíra Hanzla, týkající se žádosti Václav Havla, aby usměrnil chystaný
projev Alexandra Dubčeka na balkónu v Melantrichu:
"Václav Havel, když viděl ty papírky (Dubčekovu přípravu na projev -
poznámka JJ), tak se toho zalekl a říkal mně, Vladimíre, prosím tě, já to
nemůžu, ale běž za Dubčekem a řekni mu, že to nejde, takhle dlouhý projev,
je tam zima, tam je potřeba krátce, úderně pozdravit Pražany, ty zavolají:
Hurá, je tady Dubček! To je hlavní sdělení."
Havlovi zjevně nešlo o přísun myšlenek po poznání prahnoucímu občanovi
(pokud měl Dubček a kdokoli jiný co říct, publikum by bylo vydrželo
poslouchat), ale o kulisu nadšení. Manipulace s divákem, tedy spoluobčany,
režie. Řeči o pravdě na veřejnosti, sliby a manipulace v zákulisí. Kde se
to ti lidé tak rychle naučili?
S nepřílišnou fantazií si lze představit, že výroky, podobné tomu výše
citovanému, zněly třeba na poradách komunistů připravujících listopadové
oslavy Velkého října: "Soudruzi, je třeba krátce a úderně oslovit Pražany,
ty zavolají ať žije KSČ a SSSR - jo a dejte do obchodů kolem náměstí
pomeranče a banány, aby se nám lidé rozešli tak nějak s dobrou náladou."
Vedle mýtu havlovského stojí mýtus marasmu pocházejícího z komunistické
společnosti. Lidé se prý odnaučili žít ve svobodě a pravdě a podle toho to
vypadá. Nejde o víc víc než o další manipulaci, nechci-li přímo říct lež.
Havlovi bohužel zatím nikdo neřekl - pane presidente, to v čem lidé žijí v
roce 1999, to není Gottwaldův, Novotného nebo Husákův marasmus. To je,
nebuďte tak skromný, marasmus Váš.
Jsou na to svědkové. Jsem přesvědčen, že prakticky každý, kdo zažil návrat
z vojny do civilu, z ciziny do ČSSR, kdo zažil uvolnění druhé poloviny
šedesátých let, kdo emigroval - potvrdí, že ve svobodě a volnosti se člověk
zabydlí za pár dní, možná týdnů. Marasmus je spojen s návratem do
předchozího stavu.
Specifikou marasmu, který do společnosti vnesl Václav Havel je to, že mu
předcházela naděje hesla "už je to tady" - což je skvělé, protože my přece
"nejsme jako oni". O to větší zklamání vypuklo v okamžiku, kdy lidem
začali zjišťovat, že heslo sice platí, leč s malou obměnou: "už je to tady
- jsou jako oni".
Marasmus se dále prohlubuje poznáním, že pravda je ještě o něco drsnější
než heslo naznačuje. Jsou totiž horší než oni. Od komunistů nebylo
možné očekávat, že překročí svůj stín a budou budovat společnost jinak než
podle moskevského foršriftu.
Havel a jeho spolupracovníci měli všechny myslitelné možnosti k tomu spojit hlavy
dohromady a vybrat z modelů západního světa ten pro republiku nejlepší.
Vrátím se ještě ke zdvižené ruce Jana Čulíka, předznamenávající jeho otázku
pro presidenta Havla. Domnívám se, že šlo o novinářský čin desetiletí,
který snad povzbudí ostatní novináře k pohnutí pohnou ledy servilnosti.
Václav Havel totiž na malé ploše své odpovědi předvedl nejen aroganci, ale
patrně i lež (zahalenou ovšem do špatné paměti) a Jan Čulík na stejně malé
ploše několika vět v Britských listech obé dokázal. Bude někdo Havlovi
věřit, že si nepamatuje na dohodu s Dubčekem? Těžko, protože šlo o
obsazení tehdy absolutně neviditelnější pozice ve státě, tedy o věc
naprosto klíčovou.
Znevážením Keanovy knihy se navíc president Havel ztotožnil s dřívějšími
vladaři, kteří stejným způsobem nakládali s texty, které rovněž nehodlali
číst, nebo to alespoň předstírali. Kruh se nám pěkně uzavřel a je možné
udělat tečku.
Jiří Jírovec
Poznámka JČ: "Zcenzuroval" jsem tentokrát z textu Jiřího Jírovce některé jeho poznámky o Chartě 77, o kterých pozitivně vím, že byly věcně nesprávné - nechci zveřejňovat, co protiřečí ověřeným faktům. Je možno mě ovšem obvinit ze zaujatosti, neboť jsem úsilí Charty 77 za komunismu systematicky sledoval, sympatizoval jsem s ním a na Západě jsem strávil podstatnou část své energie překládáním chartovních dokumentů do angličtiny a jejich šířením po světě. - Zdá se mi, že Václavu Havlovi vadí na KSČM, že se tato politická strana nikdy nedistancovala od zločinů, jaké KSČ za totalitního režimu napáchala. Je ovšem nesprávné, pokud se hlava státu odmítá setkat s představiteli strany která reprezentuje kolem dvaceti procent voličů. K tomu je nutno dodat, že KSČM má ovšem v nynější situaci ještě asi tak pětkrát neúčinnější program pro řešení nynější české krize než ostatní, "státotvorné" české politické strany.
Ještě jedna věc: dá se taky dovodit, že když Václav Havel dosahoval nejvyšší popularity v roce 1989, nejefektivnější byla také jeho - už politikova - schopnost manipulace české veřejnosti. K stáru, nemocný, unavený tuto schopnost ztrácí a navzdory všemu dobrému, co pro českou společnost udělal, ho tato společnost už respektuje stále méně. Je mi ho líto, ale zavinil si to sám, že tvrdošíjně v úřadě zůstává a neví, kdy měl odejít. Je to syndrom Černěnko.
Prezident Havel "reagoval nedůstojně"
Jan Rejžek v deníku Metro dne 21. října 1999 (deník se rozdává zadarmo v pražském metru).
(...)
Se zájmem se čekalo na páteční odpoledne, kdy na půlhodinku přijel besedovat s účastníky sám Václav Havel. Po odpovědích na předem připravené otázky nudu rozčeřil vydavatel internetových Britských listů Jan Čulík, který se ho na výše uvedenou epizodu zeptal v souvislosti s vydáním knihy anglického politologa Johna Keana, jež ji rovněž popisuje.
Prezident bohužel reagoval nedůstojně. Tu knihu nečetl a ani čísti nebude, jako jiné knihy, které jsou o něm napsány. Dále pravil: "Je ...lépe prodejné.vidět zatím vším jakousi skrytou detektivku. A že já jsem si tajně s Dubčekem rozdělil moc ve státě, nebo něco takového. To jsou nesmysle, samozřejmě."
A vzápětí: "Já tedy musím dodat pro pořádek a pro přesnost, že mám velmi špatnou paměť. A pakliže se o tom či o onom v té či oné fázi mluvilo a já jsem na to zapomněl, tak se omlouvám, ale rozhodně to není tak, že bych něco tajil a skrýval, nějakou odvrácenou tvář dějin."
Potom pan prezident řekl, že na něj přišla choroba a odjel.
Osvěžme mu tu špatnou paměť. V záznamu z jednání porady zástupců Koordinačního centra Občanského fóra a Verejnosti proti násiliu v 22. prosince 1989 říká:
"V rámci lehce komplikovaného jednání s panem Dubčekem jsem mu v jakési fázi dal slib, kterým jsem samozřejmě vázán, pakliže on mezitím to nezměnil.Jsem mu dal slib, že při nějaké příležitosti vhodné, co nejdřív, se vyjádřím v tom smyslu, že bych ho podporoval jako kandidáta na toho pětiletýho prezidenta po svobodných volbách a tak dále."
Jsou ještě nějaké dotazy?
Poznámka JČ: Motivací k napsání Rejžkova článku bohužel nebyl však rozmysl, ale spíše Rejžkův známý, zuřivý antikomunismus, který mu zastiňuje rozumný úsudek. Už jsme psali v BL o tom, že nejcennější na pražské konferenci historiků minulý týden bylo to, že z ní vyplynulo, že i Občanské fórum bylo nuceno velmi brzo politickou situaci manipulovat ve svůj prospěch. Takovou manipulací bylo i intenzívní Čalfovo lobbování, aby komunistický parlament koncem prosince 1989 zvolil prezidentem Václava Havla. V dané situaci to bylo bezpochyby velmi pozitivní řešení. Co chce Rejžek jiného? Všichni komunističtí poslanci toho parlamentu měli snad být raději popraveni guillotinou? To uvažování je nehistorické protože v listopadu - prosinci 1989 nikdo nevěděl, jak pevný je ještě komunistický režim a právem se chovalo Občanské fórum i Havel opatrně.
Mimochodem, Rejžek nemá pravdu, když hovoří o tom, že Čalfovu zásluhu o zvolení Havla prezidentem odhalila právě tato konference. Píše se o tom zcela otevřeně v Keanově novém životopise Václava Havla, str 372 anglického vydání.
K článku Vladimíra Myslíka o svobodě (rasistického) projevu
Vladimír Myslík
předložil čtenářům BL zajímavou úvahu o rasistické podstatě
protirasistických názorů, kterou končí takto: "Co se stane, když si
necháme podkopat svobodu projevu - ze začátku třeba zákazem rasistického
projevu? Další krok pak bude zákaz pošpint císařpána, pak poslance a máme
tu zase nějakou diktaturu lidí, kterým se to hodí a kteří se obalí
imunitou. Takhle vlastně zaniká demokracie."
Jeho závěrečný argument bohužel do značné míry pomíjí skutečnost, že
vyslovením rasistického názoru věc mnohdy nekončí, ale teprve začíná,
protože rasistické názory jsou silně přitahovány prázdnými mozky, které je
přetvoří na svatou povinost zasáhnout v zájmu nadřazených, k nimž se
počítají.
To je přesně důvod, proč v řadě států považují za přiměřené omezit právo na
pronášení rasistických názorů (tedy šíření rasové nenávisti) a tím pokud
možno předejít většinou tragickým důsledkům uplatnění rasistických nápadů v
praxi.
Panu Myslíkovi by nemělo uniknout, že práva svobody projevit rasistický
názor se vesměs domáhají lidé, kteří mají vlastní rasistickou agendu a že
používají stejné argumenty jako on. Tím samozřejmě nechci říct, že
Vladimír Myslík je rasista.
Domnívám se, že demokracie není ohrožena v okamžiku, kdy je potlačena
rasistická propaganda, ale v okamžiku, kdy občan zjistí, že jeho hlas nic
neplatí.
Pokud někomu vskutku leží demokracie na srdci, měl by mít starost například
o to, jak po ní šlape president tím, že odmítá brát na vědomí demokratickou
volbu nezanedbatelné části voličů. Aby nedošlo k omylu - je to jen shoda
okolností, že vyřazuje z demokratického procesu komunisty. Jiný president
se zašprajcuje třeba se zelenými nebo s pravicí, podle toho kdo se mu
znelíbí.
Úvahy o rasismu se na stránkách BL objevily v souvislostí s ostudnou zdí v
Matiční ulicí. Je dobré si připomenout, že tam nejde jen o Cikány neboli
Romy - jak na to před časem upozornil František Roček - ale o lidi, kteří
se ocitli, ať již z jakéhokoli důvodu, na okraji společnosti.
Ta zeď čeká nejen na Romy, ale nepříliš symbolicky na kohokoli, kdo odpadne
a bude těmi "slušnými" zařazen mezi lidský hmyz. Možná, že tam jednou
najde útulek i nějaký potomek pana Ročka a po letech si v zapomenutém kusu
novin přečte, že ta zeď nemá s rasismem nic společného, že je za ní jen
proto, aby nehlučel a nesmrděl těm, kteří jsou zatím ještě na druhé straně.
Možná tam ty noviny nechá pro někoho z nich. Imunní totiž není nikdo.
Jiří Jírovec
Souhrnný pohled na kauzu Matiční
Do týdne, možná i dříve, ústecké Městské muzeum vydává knihu Zeď, ve které
jsem sledoval události v Matiční od roku 1974 až do 10. září 1999, kdy jsem
knihu ukončil. Ukončil jsem ji k tomuto datu, kdy se začaly přivážet
stavební díly plotozdi, protože kniha měla sledovat zákonitosti vzniku tak
mediálně ohromné kauzy z drobného opatření v kratičké uličce. Vše po 10.
září bylo jen důsledkem, který již nebude obohacen o nové prvky, protože
veškerá škála prostředků byla využita.
Kniha o 264 stranách a 29 kapitolách uvádí dokumenty, svědectví a výběr
novinových článků o kauze Matiční ulice - "nejslavnější uličky světa".
Některé části knihy jsem využil při přípravě článků pro BL.
Mezitím došlo k dramatickému vyvrcholení celé podivokauzy. Dva dny před
rychlostavbou plotu, která začala ve středu 13. října ve 4.00 hod. ráno,
jsem v Ústeckém deníku uveřejnil článek o pocitech některých Romů. Těch,
kteří nemají nic proti výstavbě plotozdi, protože lidé z Matiční ulice jim -
Romům - dělají ostudu. A aktivisté za všelijaká lidská práva také. Jeden z
nich řekl: "Jsem invalidní důchodce a přece moje rodina platí řádně nájem a
všechny poplatky a musí mi zbýt i na pivo. Když mohu já, proč ne oni?"
Tato konkrétní otázka romského invalidy hurá prohlášeních EU a Zemanova
kabinetu zaniká...
Po více než pěti měsících neradostné práce na knize jsem došel k několika
závěrům, které si Vám dovoluji položit do obrazovky Vašeho počítadla. Je to
mé osobnízhodnocení této nešťastné záležitosti.
Co se dalo zkazit...
V květnu, v době vládního NE plotu v Matiční uličce již bylo z hlediska
širších souvislostí v podstatě jedno, zda plot bude či nebude postaven,
protože dílo mediální zkázy bylo (nejen na Ústecku) dovršeno. Pokud by plot
nebyl postaven, vzali by to radikální aktivisté jako velké vítězství, pokud
bude postaven, vezmou to jako projev ústecké xenofobie. Patová situace.
Vzrostlo napětí ve společnosti, Ústečané považují mnohé pražské politiky za
nebezpečné neználky odtržené od reality, důvěra k Uhlovi je nulová. Jsou
opět pozorovány případy, kdy se policisté bojí zasáhnout, aby nebyli
obviněni z rasismu. Lidé, kteří se zabývají sociálními programy a
multikulturními a romskými problémy na komunální úrovni jsou z křížové
výpravy proti plotu rozpačití a ztratili jistotu, zda jejich práce nebude
znehodnocena vzrůstajícím napětím.
1. Kauza Matiční - příklad zneužití lidských práv
Kauza Matiční ukázala na aktuální nebezpečí krize v hnutí za lidská práva,
ale i v mezinárodní diplomacii. Došlo ke zneužití lidských práv k nátlaku,
jehož součástí je také hrozba diskreditace České republiky v zahraničí.
Nátlak aktivistů za lidská práva na českou vládu je také důkazem
nekoncepčnosti jednání aktivistů. Romská reprezentace je roztříštěna na
zájmové skupiny a ty nemají jednotnou strategiii řešení problémů a stanovení
jejich priorit a neumějí je prosadit. Nechtěně to potvrdil i aktivista
Miroslav Tancoš, který ve středu odpoledne mj. řekl, že snad kauza Matiční
teď konečně romské organizace sjednotí...
2. Nátlak jako systémová chyba
Mnohé požadavky romské reprezentace jsou oprávněné, ale protože je neumějí
efektivně prosadit, snaží se nalézt zkratky, které se vymykají standardnímu
řešení. K tomu posloužila i Matiční ulice.
2.1. Humanista jako zkratka
Pro každé aktivistické hnutí jsou důležití sympatizanté, kteří s ideou
aktivistů souhlasí a jsou ochotni ji dále rozvíjet a šířit. Vliv
sympatizantů na hnutí Martina Luthera Kinga proti segregaci v poválečném USA
je dokladem smysluplného a zdařilého hnutí založeného na tomto základě.
Protesty proti válečné přítomnosti USA ve Vietnamu byly naopak úspěšným
zneužitím amerických intelektuálů ve prospěch severovietnamské armády, která
(ač byla na pokraji porážky) s pomocí této páté americké kolony obsadila
nakonec Jižní Vietnam.
Sympatizanti z řad humanistů, kteří souhlasí s oprávněnými požadavky
aktivistů, ale nejsou mnohdy schopni rozpoznat rozporuplnost a neadekvátnost
některých konkrétních cílů nabalených na obecně oprávněné požadavky
aktivistů. V tom případě podpora aktivistů sympatizanty může být účinnou
zkratkou při prosazování nesmyslných jednotlivostí, mezi které patří také
kampaň proti plotu v Matiční.
Sympatizanti vnímají především ideu (zdi mezi lidmi se mají bořit), ale
neuvědomují si, že za ideou je konkrétní příběh - stavba protihlukového
plotu pro zajištění alespoň minimálního klidu obyvatelům rodinných domků.
Aktivisté a jejich sympatizanti postupují v tomto případě proti obecnému
právu občana na klidné soužití. Díky tomu jdou také proti dlouhodobému
smyslu svého zájmu. Proto neštěmická radnice ani Magistrát města Ústí nad
Labem aktivistům neustoupili a neakceptovali ani vyjádření vlády, protože
jde proti obecnému smyslu lidských práv a povinností.
2.2. Konfrontace cestou k úspěchu
V kauze Matiční ulice chtějí aktivisté dokázat, že dochází k porušování
lidských práv vydělováním romského etnika ze společnosti plotem. Akce nemá
konkrétní místní smysl, protože plot je příliš krátký na to, aby někomu
skutečně vadil v pohybu. Kampaň proti plotu (zdi) je pouze prostředkem k
většímu zviditelnění dalších požadavků aktivistů a aktivistů samotných.
Úspěch mají předem zajištěný. Pokud by se neštěmická radnice výstavby plotu
vzdala, byl by to symbol toho, jak bílí ústečtí xenofobní radní museli
ustoupit před spravedlivými požadavky romských aktivistů a jejich
sympatizantů a pokud bude plot postaven, bude to důkaz, že bílí ústečtí
xenofóbní radní jsou symbolem rasismu (nebo v jemnější variantě: jsou
důkazem porušování lidských práv a znevažování mezinárodních institucí) v
Čechách...
Konfrontace je nejefektivnějším způsobem jak dosáhnout momentální účelovosti
v jednání.
Boj za lidská práva, podobně jako boj ve vojenské informační válce, je
založen na nepřetržitosti úsilí a na využívání psychologických zákonů
propagandy. Z tohoto pohledu bylo město Ústí nad Labem v naprosté defenzívě,
protože jeho představitelé nehledali mediální konfrontaci.
Veškerá pozitiva informačního boje proti plotu byla na straně tzv. aktivistů
za lidská práva, protože se postavili do psychologicky i právně výhodnější
pozice obětí či obránců obětí. Radnice neměla zájem podobnými kampaněmi
rozviřovat situaci nad míru psychické únosnosti tamních obyvatel rodinných
domků. I bez toho v historii Ústí nad Labem dosud nikdo jiný než lidé z
Matiční ulice nebyl tolikrát v pozornosti televizních kamer...
2.2.1. Záměrné provokace
Příkladem plánované aktivistické konfrontace byl výsledek průzkumu
budapešťského Evropského střediska pro práva Romů, které zjistilo, že
většině romských dětí je odpírána rovná příležitost přístupu ke vzdělání.
Tato zpráva je nejen projevem diletantismu a neznalosti problému, ale byla
připravována jako záměrná provokace.
"Zaměstnanci ERRC (Evropského střediska pro práva Romů), které se zabývá
právními aspekty diskriminace Romů, si vybrali Ostravu a po usilovné práci
našli několik romských rodin ochotných zažalovat stát. Žaloba na stát není v
naší právní tradici obvyklá, je inspirována duchem anglosaského zvykového
práva, v jehož duchu také ERRC ve středovýchodní Evropě působí. Dá se nyní
těžko odhadnout, jaké praktické účinky může tato žaloba mít a do jaké míry
je vůbec uskutečnitelná. Nechápu však, proč se nežalují konkrétní osoby.
Musí přece existovat konkrétní učitelka, která dítě chce mermomocí přeřadit
do zvláštní školy. Musí někde být konkrétní psycholožka, která neumí
používat testy. Jistě existují konkrétní rodiče dítěte, kteří musí s
přeřazením souhlasit, pokud o ně sami neusilují. Všechny tyto tři "
instituce" musí vyjádřit s přeřazením dítěte svůj souhlas. Všechny tyto
tři "instituce" jsou konkrétní lidé, které lze žalovat, pokud diskriminují.
Takovéto žaloby by měly naději na úspěch a konkrétní dopad.
V případě práce ERRC mám pochyby, zda se nepromrhaly miliony na akci, jejíž
praktické výsledky budou nulové, hlavně však bude mediálně efektivní. "Od
samotných Romů pak jistě tato aktivita nepochází, zaměstnanci ERRC však
udělali svou práci...," píše Roman Krištof v článku První žaloba na stát, v
Romano hangos č. 8/99 1999 (Romský hlas), čtrnáctideníku Romů v České
republice.
Výše uvedený způsob konfrontace nahrazuje seriózní jednání. Romské
organizace měly dostatek času na prosazení programu přípravného, nultého
ročníku při základních školách jako standardní opatření. Tyto třídy by
připravovaly většinou žáky z rodin se slabším sociálním zázemím či spíše z
rodin, které nevěnovaly výchově dětí dostatečnou pozornost. Cestu romských
dětí do zvláštních škol bohužel mají na svědomí v drtivé většině jejich
rodiče, protože mnohé děti nejsou připraveny na pohyb ve školním prostředí,
od hygienických návyků přes nesoustředěnost, nedostatečnou znalost základů
češtiny apod.
Nulté ročníky většinou vznikaly z popudu pedagogů jednotlivých základních
škol (viz např. ústecké Předlice a mostecký Chánov). Přitom nulté ročníky
jsou základní podmínkou pro vytvoření co nejširšího kádru romských žáků, aby
později nastoupili v co největším počtu na střední a později vysoké školy a
mohli výrazně ovlivnit další rozvoj romského etnika.
Matiční ulice je z tohoto hlediska nejkřiklavějším případem "radikalizace
interetnických vztahů". Tak se totiž odborně nazývá přemrštěný boj aktivistů
za lidská práva. Že tato společenská nemoc existuje, si uvědomují i na
Ministerstvu vnitra ČR: "Polarizaci interetnických vztahů nepřímo napomáhají
i někteří romští predstavitelé, kteří ve snaze upozornit na problémy Romů a
získat pro jejich řešení co nejširší podporu, svými nekompromisními
vystoupeními ve sdělovacích prostředcích situaci ideologizují a
radikalizují." (Romové jako objekt státní politiky ,VI. Státní politika po
roce 1990, bod 11, viz prevence kriminality na adrese: http://www.mvcr.cz/)
Celé problematice to je na škodu, protože: "nebývale se rozšířil i okruh
"neromů", kteří se začali aktivně o život i problémy Romů zajímat. Z tzv.
romské problematiky se postupně stalo významné politikum," uvádí se tamtéž.
(Romové jako objekt státní politiky, VI. Státní politika, úvod)
2.2.2. Fóbie jako důsledek i předpoklad
Ostravská žaloba za diskriminaci romských žáků a plot v Matiční jako
porušování lidských práv jsou dva příklady úspěšně se rozvíjejících fóbií
aktivistů, které jsou intelektuálními sympatizanty přebírány jako symboly
útlaku.
Tyto aktivity jsou ale účelově využívány i pro potřeby majority, podobně
jako jsou využíváni ekologičtí aktivisté pro potřeby specifických
ekonomických a politických lobby. Symbol plotu (či zdi) je dobrým
prostředkem ke zviditelnění jednotlivců a zájmových skupin, včetně zájmu
určitých ekonomických skupin v rámci EU o přibrzdění integračního procesu ČR
do EU.
Využivání a podpora některých romských aktivistů lobujícími skupinami gádžů
vytváří vzájemně se podporující uzavřený kruh důsledků a předpokladů.
2.3. Virtuální realita aneb tunelování lidských práv
Nátlak místo koncepční práce je systémovou chybou, na kterou doplatí ti
dole - prostí Romové. Aktivisté vytvářejí virtuální realitu, "skorosvět
jinde". V Matiční ulici se neřeší hluk obyvatel činžovních domů, ale
omezování jejich svobody pohybu za krátkým plotem. Případ v Matiční ulici
mohl být dobrým odrazovým můstkem pro koncepční preventivní řešení dalších
lokalit, protože potřeba bydlení sociálně slabých občanů bude stále
narůstat. Stavba plotu mohla být vnímána jako nouzové opatření, jež bude
doplněno např. o sociální práci v uvedené lokalitě. A problém by
neexistoval.
Virtuální realita ale zastírá dennodenní všední a únavný rozměr místní
lapálie a vytváří uměle "otazník" o naší schopnosti včlenit se do EU. Na
kauze Matiční je patrné, že lze během jednoho roku dosáhnou až hysterického
rozdělení společnosti. Pokud budou aktivisté dostatečně snaživí, vyvolají
hysterické výstupy, které budou celou záležitost eskalovat ad absurdum.
Neboť pod klidným povrchem všedního dne je na jedné straně nesouhlas a
odmítání aktivistů a jejich sympatizantů jako nebezpečných demagogů, na
druhé straně je za každým, koho plot nepobuřuje, latentní stín xenofobie.
Pomocí podobných modelů lze vytvořit ideu boje proti bezpráví, která může i
v 21. století nastolit obdobné situace jaké vynesly k moci autoritáře
obdobných typů jako např. Mussolini či Hitler. Tentokrát pomocí informačních
technologií v rámci virtuální reality. Spouštěcí mechanismus přitom může
přijít od těch, kteří se snaží o opak, neboť obhajují lidská práva, ale ve
skutečnosti necitlivými, až xenofóbními, kampaněmi provádějí defacto
tunelování lidských práv.
Pomocí podobných mechanismů se může stát rukojmím různých aktivistů i vláda
a administrativa většího a silnějšího státu, než jen drobná ČR.
2. 4. Úloha jednotlivce v lidských právech
V mnoha případech ale nemusí být vypjatá situace nezvládnutelná, z počátku
to nemusí být ani cílený útok, ale důsledek frustrace jednotlivců a jejich
nedostatečné přizpůsobení se nové situaci. Pokud aktivistická hnutí nejsou
vedena vyváženými osobnostmi, stávají se potenciálním zdrojem konfliktů.
Potom pomocí podobné kauzy (jako je Matiční) lze vyprovokovat cokoli.
Tiskový mluvčí magistrátu v Ústí n. L. Milan Knotek, který zažil začátek
mediálního šílenství od května do července 1998, na toto téma napsal
začátkem srpna 1999 článek v Ústeckém deníku pod názvem: " Matiční a krize
inteligence".
Autor článku neskrývá svoji nechuť k aktivistům. Je zajímavé se s ním seznámit. Autor se domnívá: názor, že jsou v České republice porušována
lidská práva, jsme si za hranice vyvezli dobrovolně sami.
Knotek píše:
"Princezna Diana byla svým způsobem nepříliš komplikované děvče, které nikdy
nepochopilo svoji roli. I při vší té intelektuální nesmělosti měla jednu
podstatnou výhodu - byla fotogenická a uměla se v médiích dokonale prodat.
Vládní zmocněnec pro lidská práva Petr Uhl je nepochybně jedním z pilířů
nynější pražské (rozuměj české) intelektuální scény. Jeho osobní public
relations je však na tak katastrofální úrovni, že i věci, které učiní
relativně dobře, jsou pro normálního smrtelníka nerozkódovatelné.
Proč právě toto srovnání? Uhlův veřejný projev plný nešťastných, byť jistě
některých upřímně míněných vystoupení a dalších diskutabilních vedlejších
kroků, totiž činí z celé zdi-ploto-romo-mlynářovské kauzy mnohem větší
sociální fenomén, než jakým ve skutečnosti je.
Hovoříme-li dnes s určitým stupněm oprávněnosti otevřeně o tzv. krizi české
inteligence, nelze si nepovšimnout rychlosti, s jakou jedna její část nalezla staronové životní know how.
Skupina intelektuálů, která zasvětila
celý svůj život boji za lidská práva v prostředí totality, neabsolvovala
žádný porevoluční rekvalifikační kurs. Paradoxem je, že příkrý názor
zahraničí na dodržování lidských práv v ČR nevznikl tím, že cizina
dlouhodobě monitorovala zdejší prostředí.
Názor, že jsou zde výrazně lidská
práva porušována, jsme si vyvezli dobrovolně za hranice sami. Jedna
notoricky známá poučka z oblasti zpravodajských služeb hovoří o tom, že
chcete-li uměle vyvolat nějaký problém pomocí dezinformace, musíte ji
zabalit do velkého počtu informací pravdivých, které je nutné k tomuto účelu
obětovat. Výsledkem je xenofobní nenormální společnost a tzv. česká
inteligence, která, pokud zrovna není ozdobou nějaké zahraniční recepce, bdí
na stráži a snaží se vychovávat. Domorodci však zatím nejsou příliš
přátelští.
Úzká skupina lidí se tedy rozhodla vymezovat se vůči společenské většině.
Dny, ve kterých se musejí pohybovat mezi námi, nějak přetrpí. Čas od času
vycestují do cizí země, kde se na besedách, sympóziích a dalších akcích opět
očistí. V cizině je všechno jiné. Na dětských hřištích skákají přes švihadla
děvčátka ve vypraných volánkových šatičkách. Jedno je černé, druhé žluté,
třetí bílé. Na všechno dohlíží Bůh a Michael Jackson.
Ochrana lidských práv se v ČR rozdělila na dva tábory - samosprávu, jejíž
povinností je v co nejkratším čase najít nejpřijatelnější řešení problému a
aplikovat je v praxi, a zástupce státních orgánů i domácích a zahraničních
organizací s uvedeným zaměřením, kteří většinou výstupy komunálních zástupců
negují. Kromě negace však zatím nenabídli nic smysluplnějšího. Oproti
samosprávě jsou ale v obrovské výhodě - ke kladnému hodnocení jejich práce
zatím plně postačuje konstatování, jak se TO dělat nemá.
I přes nynější katastrofální praktickou produktivitu ochránců lidských práv
se jistě v dohledné době dočkáme nějakého velkého globálního projektu
resocializace české většiny směrem k zajistění ochrany minoritních kultur s
horizontem řešení desítek let. Domkáři z Matiční se ale potřebují vyspat už
dnes večer (...)"
Knotkova reakce je typickým pohledem z ústeckého prostředí reálné praxe.
Rasistické Ústí přitom je známo Ministerstvem vnitra ČR již řadu let jeho
propracovaným programem prevence kriminality a činnost městské policie. (viz
Ústecký deník 11.8.99, Krov: Ústí neproslulo rasistickými činy...).
U
městské policie, která byla založena především pro zvládnutí exploze tehdy
převažující romské kriminality ve městě, je dnes zaměstnáno již osm
romských strážníků, atp.
V Ústí nad Labem je za minulý rok potvrzeno deset rasistických útoků, z toho
osm ze strany Romů...
2.5. Skinheadská karta
Pro radikální aktivisty je důkazem netolerance společnosti činnost skinů. V
žádostech o azyl argumentují Romové také obavou z těchto lidí.
Anarchisté a skini představují dva protipólní, ale hraniční stavy duše.
Mnohdy se nejedná jen o určitý pohled na svět, ale "stav duše" těchto
radikálů je výsledkem působení celého komplexu psychologických a
psychiatrických dispozic a společenských vlivů. Přitom v anarchistickém
hnutí a hnutí skinů existují nenásilné i militantní proudy.
S těmito lidmi se setkáme ve kterémkoli západoevropském státě. Je
záležitostí státu (nejen policie), aby měl tyto radikály pod kontrolou.
Nelze jejich aktivitu spojovat jen s českou společností, protože z
psychologického hlediska tito lidé jednají podle obdobného psychologického
vzorce kdekoli a pouze jej modifikují podle místa, kde žijí - a projevují
tam svůj typ pseudovlastenectví.
3. Mediální zákonitosti
Na kauze Matiční ulice největší díl proslulosti mají na svědomí media.
Někteří lidé mohou mít vůči médiím určitý pocit zatrpklosti, protože kdyby
se o něčem nepsalo... Ale média jsou součástí života stejně jako sousedi.
Existují bez ohledu na naši vůli a žijí svým vlastním životem.
Pokud se týká stylu práce, titulky v novinách vždy musejí upoutat. Kdybych
měl na starosti aktuální vydání novin, vyhodil bych z kanceláře redaktora s
článkem o tom, že se v Matiční postaví dětské hřiště, protože pozitivní
zprávy jsou spíše nudné.
Zprávu bych jako vycpávku umístil na nějakou z
vnitřních nedůležitých stránek. Pokud má být součástí výstavby v Matiční
také plot, který oddělí dvě "znesvářené" strany ulice, nechal bych
přepracovat článek do takové podoby, aby titulek byl ve stylu: "Zeď je
oddělí, aby se nezabili!" A v posledním odstavci bude informace o tom, že v
první vlně stavebních prací bude vybudováno hřiště pro děti...
Není to cynismus, je to zákon prosperity médií. Čtenáře přilákají témata
spíše skandální nebo zajímavá netradičním pohledem a neobvyklostí. Ta
zvyšují náklad novin. Čím vyšší náklad novin, tím větší čtenost a tím větší
zájem inzerentů a tím větší zisk z prodeje tisku. Tento zákon bude platit až
do konce světa. Jen specifické noviny jako např. v ČR Hospodářské novinyse
obejdou bez těchto tendencí, protože jejich devizou je co nejobjektivnější
ekonomicky zaměřené zpravodajství. Pro své čtenáře nepotřebují skandálněji
motivované zpravodajství.
Úkolem médií v mediálních rvačkách typu kauzy Matiční je především dát
prostor oběma stranám. Ale i kontroverzní články mají právo na existenci.
Pokud se již objeví, provokují k protireakcím, což je pozitivní prvek
mediálních masakrů.
3.1. Globální informační past
Kauza Matiční je jedním z projevů globalizace. Matiční je, podobně jako E
55 (jež je z doslechu známá i v Pakistánu), pojmem mezinárodního věhlasu...
Ivan Gabal si kdysi pochvaloval na ČT 2 fenomén globalizace, že kromě
negativních stránek má i významně pozitivní:
"Součástí globalizace je také to, že rychle proudí informace. Tzn. když se
stane něco, já nevím, Shell něco provede v Nigérii, tak to média okamžitě
přinesou a v podstatě politici na to reagují, protože se ocitají v těch
zemí, kde to tak je, pod tlakem veřejného mínění. Takže já bych to vůbec
nebral tak, jako že vlastně začínají nějaké anonymní monopoly vládnout a
politici prostě odcházejí ze scény. Já si myslím, že naopak proces
globalizace zvýrazňuje problém politiky a dokonce politiky v nadnárodních
polohách." (Pro a proti , 27.10.1998, ČT 2, na téma globalizace)
Ale příklad kauzy Matiční svědčí o tom, že globalizace je veskrze neutrální.
Není přínosem ani kletbou. Pouze zvyšuje turbulenci informací. V případě
Matiční místní problém zveličený aktivisty zahltil skrze zájem vzbuzený v
zahraničí zahraniční politiku ČR a stal se předmětem politického skandálu.
Tendenční a neúplné informace se šíří stejně rychle jako komplexní a
hodnověrné. Riziko zneužití informací i možnost jejich smysluplného využití
jsou zhruba stejné. Záleží na mnoha okolnostech (a náhodách), aby v chaosu,
kterému se dnes říká globální informační proces, získala informace o Matiční
určitou hodnotu.
Globální (informační) vesnice funguje na podobném principu jako šeptanda na
skutečné vesnici nebo povídání občanů na trolejbusových a autobusových
zastávkách ve městě. Je tokem jakýchkoli informací o jakékoli hodnotě. Pouze
trpělivým nekonečným vysvětlováním souvislostí a předkládáním faktů (není
nic únavnějšího) může obec (jako ve sporu o plot v Matiční) dosáhnout
nějakým výsledků.
4. Kritika a východiska
Neštěmická radnice je starousedlíky, ale i těmi, kteří vypracovali studii
pro Havlovskou Vizi 97, kárána, že zkoncentrovala v jednom místě příliš
velký počet dlužníků, většinou Romů s nižším sociálním standardem.
Tato kritika je oprávněná, ale kritici zároveň nenabízejí jinou obecně
dostupnou alternativu. Je snad jedinou možností vytvořit skutečná ghetta na
okraji měst, hůře dostupná, aby lidé v takových oblastech měli těžší přístup
k "těm" ostatním? Pokud je ghetto dostatečně velké, pojmenuje se čtvrtí,
jako to zaregistrovali mnozí Češi na západ od českých pivovarů...
V samotné analýze pro Vizi 97 se píše:
"Neštěmická zkušenost /a nejen ona/
zdůrazňuje ještě nutnost určitého strategického koncipování. Vytvoření
koncentrace bydlení sociálně rizikových skupin snižuje užitnou hodnotu
bydlení v blízkosti takové koncentrace a logicky i cenu tržní až po úplné
znehodnocení ceny domů či pozemků, Může dojít a v různých městech dochází k
vykupování domů, popř. pozemků v okolí a k rozšiřování této koncentrace
různými směry.
Samotné soustředění se pak může rozšiřovat určitým směrem,
nebo "plavat" a pod. Je proto nezbytné se tímto fenoménem zabývat dříve než
vznikne jeho zárodek /dále již zřejmě nezvládnutelný/ a koncipovat zejména
urbanistická opatření tak, aby se pohyb takového soustředění reguloval
například přírodními nebo technickými hranicemi. Např. řeka, trať,
průmyslová zástavba a pod. Vše je třeba připravit dříve, než se začne
obdobná koncentrace vytvářet." (Vize 97: Analýza vzniku a aktuální
situace..., str.17)
Přeloženo z akademického do lidského jazyka, neštěmičtí radní se provinili
tím, že předpokládali u obyvatel u obou domů pro dlužníky nájemného určitou
míru slušného chování. Část obyvatel, které nazýváme nepřizpůsobivými,
vytvořila prakticky neřešitelnou situaci. Minimální náprava - prevence
protihlukovým plotem - z radnice udělala rukojmí aktivistů.
Co říká internetový materiál ministerstva vnitra? "Vážným problémem se stala
privatizace bytového fondu a tržní hospodaření s byty. Majitelé domů
využívají všech legálních i pololegálních metod, aby se zbavili mnohdy
hlučných a nepořádných romských nájemníku a neplatiču nájemného. Tak přibývá
Romů, kteří více či méně lehkomyslně přišli o střechu nad hlavou, žijí u
svých tolerantních příbuzných v přeplněných bytech či v provizorních
objektech, popř. se pokoušejí odejít do zahraničí. Zásadním problémem je
nedostatek bytů obecně, zvláště levného sociálního bydlení," (Romové jako
objekt státní politiky, VI. Státní politika po roce 1990, bod 5.)
Problémy jsou většinou na teoretické rovině pojmenovány. O to smutnější je,
že zatím jsou jen minimálně řešeny. Vzhledem k tomu, že veškerá sociální
práce je založena na financích, řešení těchto problémů je spojeno s
bohatstvím společnosti jako celku. Pokud pro ČR dnes představuje závažný
problém nejzákladnější sociální záchranná síť, zůstane v nejbližší době asi
především u rad, které nic nestojí.
Kdyby dnes (1999) neštěmická radnice chtěla uvolnit 35 bytů tzv. 1 kategorie
o velikosti 1 + 4 či 1 + 3 od zadlužených nájemníků, musela by dlužníky
nastěhovat (zkoncentrovat) do nějakého domu, který by měl charakter méně
kvalitního typu bydlení. Protože nejsou v rozpočtu města ani jeho obvodu
finanční prostředky, a stát žádné neposkytuje, naopak mnohdy se zpožděním
posílá magistrátu finanční prostředky na výplatu sociálních dávek, výtka,
kterou obsahuje studie pro Vizi 97, má jen akademický rozměr:
"Městská část nevnesla do lokality další služby, které taková koncentrace
vyžaduje: např. centrum sociálních pracovníků, služebnu městské policie,
zařízení pro děti a mládež (včetně nezaměstnaných), zvýšený dohled
zdravotníků apod." (Vize 97: Analýza vzniku a aktuální situace..., str.18)
Matiční ulice je jen příkladem součtu negativních vlivů na úkor blízkých či
vzdálenějších sousedů, které překročily určitou hranici. A perspektivy této
lokality doslova zničili nositelé boje za lidská práva, kteří dosáhli
(slovníkem ministerstva vnitra) "radikalizace interetnických vztahů".
Situace mohla být postupně řešena. Vzhledem k humbuku bylo logické
odstoupení majitele od rekonstrukce činžovního domu Matiční č. 8. Dům chátrá
dál. A to je jen jeden z nejmenších důsledků, protože společenské důsledky
jsou daleko větší.
V tomto smyslu je zajímavý postřeh jihomoravského sociálního demokrata
(citováno dle Radio Praha, 3. srpna 1999): "Vinu na zvyšujícím se počtu
českých Romů, kteří odcházejí do Velké Británie i dalších zemí, nese podle
předsedy jihomoravské České strany sociálně demokratické Jiřího Václavka i
vládní zmocněnec pro lidská práva Petr Uhl. Václavek novinářům řekl, že Uhl
nesplnil v tomto směru očekávání. Václavek se domnívá, že v souvislosti s
řešením romské otázky měl vládní zmocněnec podniknout razantnější kroky
obecnějšího charakteru.
'Uhl by měl větší pozornost věnovat zaměstnanosti Romů, než se starat o
pomník na místě bývalého koncentračního tábora, což je záležitost relativně
podružná,' vysvětlil Václavek. Důraz by se měl podle něj klást na výchovu
romské populace již od raného věku tak, aby školní docházka dětí měla za
následek postupnou kultivaci skupiny. V problematice zaměstnanosti i výchově
Romů se udělalo poměrně málo, míní Václavek."
Celou knihou se táhne jako červená nit jméno Petra Uhla. Na závěr bych chtěl
jen připomenout, že nelze celý problém personifikovat jen s jeho osobou,
protože on do něho vstoupil až po mediálním předvolebním masakru, kdy z
drobného místního problému se stala celosvětová bublina.
Uhl byl a je pouze
špičkou ledovce. Hlavní kus práce na "nabublinovatění" Matiční měly desítky
neúnavných aktivistů. Jak již bylo jednou v doslovu citováno: jsou to ti,
"kteří ve snaze upozornit na problémy Romů a získat pro jejich řešení co
nejširší podporu, svými nekompromisními vystoupeními ve sdělovacích
prostředcích situaci ideologizují a radikalizují." (Romové jako objekt
státní politiky ,VI. Státní politika po roce 1990, bod 11)
Fenomén Matiční proto doporučuji ke studiu jako "prototyp" krize, která z
drobné místní či regionální úrovně může narušit vztahy ve vyšších
politických a informačních patrech a rozrůst se do jakýchkoli rozměrů.
P.S.
V kauze Matiční chci přinést již jen několik málo poznámek či spíše
konkrétních rozhovorů. V tomto okamžiku k aktuální situaci je možné dodat:
Zbytečný spor o dvoumetrový plot minulý týden skončil tak výraznými projevy
vášně, že překvapil takřka každého. Ale dnes nastal čas klidného vyčkávání
co bude dál. Vášně a obviňování jsou již k ničemu.
Ale to vše má několik velmi pozitivních rysů: ukázalo se, že ve sporu o plot
jde pouze o politiku, ne o lidi, kteří v těch místech bydlí. ČSSD hlasovala
v parlamentu na stranicko - vládní příkaz a čtyřkoalice si vyřídila otevřený
účet s ODS.
Přitom Ústečtí zástupci těchto stran opakovaně dali na
srozumněnou, že se jedná o lokální problém a s tím související opatření.
Pozitivní je, že jsme se díky reakci EU přesvědčili o tom, že politici a
úředníci EU (nejsou bájní fénixové), ale v konkrétní mravenčí práci jakou je
posuzování problému v matgiční, stejně průměrní a náchylní k čemukoli jako
naši čeští... Dokonce si tuto slabinu uvědomili i rozumní zastánci lidských
práv. Pro ně to je vážný signál - poznali, že se v otázce plotu jedná jen o
politiku, ne o práva konkrétních občanů. Vyčkejme proto k čemu se dopracují
oficiální české státní mechanismy.