pátek 15. října

O B S A H

Co je nového v České republice:

  • Komentovaný přehled událostí Odkazy:
  • Soubor nejzajímavějších článků z poslední doby Znovu John Keane o Václavu Havlovi:
  • Aféra Sachergate Česká republika, Romové a Evropská unie:
  • Zeď, plot a policie (Ivan Hoffman)
  • O špatném vysvědčení z EU Co číst ze současné české literatury:
  • Česká polistopadová próza (Lubomír Machala, Univerzita Olomouc) Havarijní služby v ČR:
  • Proč nemá v ČR tísňové volání jediné, jednotné číslo? (Petr Novák) Zdraví a vojenství:
  • Za syndromem ze Zálivu je možná bakterie (Jan Charvát, Česká televize) Reakce:
  • Tak jak máme interpretovat Bibli? (Juliana)
  • Jiří Soler proti feminismu a pro elitní školství
  • Komunističtí policejní vyšetřovatelé (Ludvík Vavřina)
  • Připomínky k české ústavě (Vojtěch Běhunčík)
  • Fórum 2000 může být užitečné (čtenář)

    Kompletní Britské Listy

    Ikona pro Vaši stránku...

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|


  • Britské listy talks to decision makers in the Czech Republic.

  • Inzerujte v Britských listech!

  • Andrew Stroehlein rediguje kulturně politický týdeník Central Europe Review.

  • Tady je minulé vydání Britských listů.

  • Adresa Britských listů je zde.
  • Upozornění autorům: Prosím, posílejte pokud možno své příspěvky do BL uložené ve formátu html. Díky. JČ

    Aktualizace z pátku 20.15:

    Měl nebo neměl Václav Havel s Alexandrem Dubčekem dohodu, kterou posléze porušil?

    Na pražské konferenci k desátému výročí demokratické revoluce v Československu v listopadu 1989 vznikla docela živá diskuse ohledně tvrzení Johna Keana v jeho novém životopise Václava Havla, že se začal Václav Havel velmi brzo chovat jako pragmatický politik, že totiž už v roce 1989 přislíbil Dubčekovi, že ho bude podporovat pro druhou volbu prezidenta v roce 1990, pokud ho Dubček podpoří pro první volbu v prosinci 1989, svůj příslib pak prý ale Havel nesplnil, píše John Keane. Podrobnější informace o debatě přineseme v pondělním vydání Britských listů, zatím zveřejňujeme v podstatě jen odpověď Václava Havla na dotaz Jana Čulíka v této věci:

    Havel: Dohodu s Dubčekem jsem neměl

    Jan Čulík: Já bych měl velmi stručnou, krátkou otázku. Dopoledne jsme tady měli docela zajímavou diskusi o aspektech první volby československého prezidenta. Vyplynulo z ní, že Dubček byl nepříjemným a nepřijatelným kandidátem pro Občanské fórum. Ale o to nejde. V nové knize od Johna Keana, která možná je kontroverzní, se uvádí, že jste mu prý slíbil během tajných jednání, že ho budete podporovat v druhé volbě na funkci prezidenta, když bude on podporovat vás na tu první. Keane argumentuje, že jste tím jaksi vstoupil do praktické politiky. Mohl byste stručně vysvětlit, jestli je to pravda, z jakých důvodů jste to učinil?

    Václav Havel: Já tu knížku toho pana Keana nečetl a ani čísti nebudu, jako jiné knihy, které jsou o mně napsány, už jich je nejméně deset. Zdá se, že pan Keane má tentýž sklon co jiní autoři takovýchto knih, totiž domnívat se, že ty dějiny jsou tajemnější a napínavější než jsou ve skutečnosti. Ono, když se to potom rozkryje, ta všechna fakta, tak je to strašná nuda. Špatně se to prodává. Je třeba, samozřejmě lépe prodejné je vidět za tím vším jakousi skrytou detektivku. A že já jsem se tajně - že jsem si tajně s Dubčekem rozdělil moc ve státě, nebo něco takového. To jsou nesmysle, samozřejmě. Bylo to jednoduché. Souvisí to s tím, o čem jsem mluvil před chvílí. O specifičnosti těch změn demokratických u nás. Zdálo se tehdy, že prostě by měl v čele státu stanout někdo, kdo už není svázán s programem reformního komunismu, byť by to byl člověk tak čestný, sympatický a statečný, jako je Dubček. To bylo jaksi v atmosféře. Tak to bylo. Proto nejen Občanské fórum, ale ani Veřejnost proti násilí nekandidovaly nebo nepodpořily kandidaturu Dubčeka na funkci prezidenta, proto jsem nakonec rozmanitým apelům podlehl já a tu kandidaturu přijmul a byl jsem to já, kdo ale velmi intenzívně podporoval myšlenku, aby, bude-li prezidentem Čech, aby skládal slib do rukou Slováka v čele federálního shromáždění a tuto myšlenku jsem jaksi prosazoval a to se také uskutečnilo. S Dubčekem jsem měl několik rozhovorů a jednání, ale ta neměla v sobě pranic tajného. Jsou možná i nahraná anebo jsou o nich záznamy, některé z nich byly v pražské Laterně magice, jednou jsem ho navštívil v Bratislavě při cestě do Košic v revolučních dnech a ty alternativy jsme prostě věcně spolu probírali, a to je celé. Nic spikleneckého na tom nebylo. Je mi to líto, ale je to - -

    Vilém Prečan: Když dovolíte, tam šlo o údajnou nebo skutečnou dohodu o druhém - o tom termínu v létě 1990.

    Václav Havel: Ano, to je možné. Já to nevylučuju, že jsme v těch konverzacích o takové alternativě mluvili. To je možné. Něco takového se mi trošku vybavuje. Ale nebyl to rozhodně -

    Vilém Prečan: Aspoň to tvrdil tady Stanislav Milota, který tady v jednom rozhovoru - -

    Václav Havel: Ale nebyl to rozhodně žádný agreement, žádná domluva, žádný slib nebo ujednání. Že se o tom prostě mluvilo v hovoru jako o možné alternativě. Protože byl zvyk ten, že je-li, aby ty tři nejvyšší ústavní funkce byly vyváženy mezi Čechy a Slováky a mluvilo se o tom, že v případě - že po těch dvou letech by Dubček byl - to jest Slovák, prezidentem. Ne, já mám dojem, až po těch dvou letech?

    Vilém Prečan: Ne, to se právě mělo odehrávat někdy v prosinci, tady ty rozhovory.

    Václav Havel: A ty o tom něco, Stando, víš, jo, ano?

    Stanislav Milota: Nebyl bych to já, kdybych do toho nevstoupil. Já v té knize pana Keana hraju také nějakou neblahou roli, je paradox, že tohle teda zrovna se stalo na půdě této organizace, někde, která dělá historii, kde jsem s tím panem Keanem mluvil. A kde jsem samozřejmě řekl, tam vlastně jsme teďka s Vláďou (Hanzelem) mluvili o tom, jestli je to tajné nebo netajné. No, nebylo to veřejné a jestli někdo napíše, že to je tajné, to je jeho věc, jo. Já jsem mluvil o jedné z těch schůzek, já nevím, kolik jich bylo, jednu znám, že jsem bral taky telefon, kdy Dubček přislíbil, ještě v Laterně Magice, že "nebudem kandidovať" a odjel do Jihlavy a volal, "budem kandidovať". A mluvil jsem o jedné z těch, která byla v tom ateliéru (Josky Skalníka), kde vlastně ta dohoda o té druhé volbě, ta byla. Jak je to v té knize, já jsem to nečetl, protože umím akorát žižkovsky. Ale vím jednu základní věc, a to se váže i na literaturu. A to je o tom, co zná Eizenštejn, že když natočíš velký detail člověka, který se usmívá, a střihneš na to polívku, tak on je labužník. Když na tentýž obličej střihneš mrtvolu, tak je cynik. To je všechno, co k tomu chci dodat, protože ta debata tady dopoledne byla vlastně o pomlouvání vlastně této věci, a ona má trošku jiné teda ještě zázemí, než to je takhle. Děkuju.

    Václav Havel: Já tedy musím dodat pro pořádek a pro přesnost, že mám velmi špatnou paměť. A pakliže se o tom či o onom v té či oné fázi mluvilo a já jsem na to zapomněl, tak se omlouvám, ale rozhodně to není tak, že bych něco tajil a skrýval, nějakou odvrácenou tvář dějin. Já vám děkuji za pozornost, opakuji, že lituji, že tady nemohu sedět jako vnímavý posluchač toho, o čem se zde rozpráví, ale nepochybně o tom budou nějaké dokumenty, které mi budou zpřístupněny. Děkuji vám za pozornost.

    S Dubčekem jsem dohodu měl

    Záznam z jednání porady zástupců Koordinačního centra Občanského fóra a Koordinačního výboru Verejnosti proti násiliu z 22 prosince 1989, Praha, viz Jiří Suk, Občanské fórum, listopad - prosinec 1989, 2. díl, dokumenty, Doplněk, Brno, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 1998, str. 265:

    Václav Havel: Já jsem se chtěl jenom zeptat na jednu důležitou věc. V rámci lehce komplikovaného jednání s panem Dubčekem jsem mu v jakési fázi dal slib, kterým jsem samozřejmě vázán, pakliže on mezitím to nezměnil. A na to se chci zeptat. Jsem mu dal slib, že při nějaké příležitosti vhodné, co nejdřív, se vyjádřím v tom smyslu, že bych ho podporoval jako kandidáta na toho pětiletýho prezidenta po svobodných volbách a tak dále.

    Co je nového v České republice

  • V ČR se neodstupuje I. Děkan Právnické fakulty Univerzity Karlovy Dušan Hendrych nehodlá odstoupit kvůli podvodům s testy pro červnové přijímací zkoušky na této fakultě. K rezignaci ho vyzval Akademický senát UK. "Vždy jsem řadil zájem obecný nad zájem osobní, a proto chápu své setrvání ve funkci jako závazek zasadit se, podpořen Akademickým senátem fakulty i její akademickou obcí, o důsledné vyšetření případu, jakkoli je toto období spojeno s trvalými útoky na pověst právnické fakulty i na mou osobní čest," řekl Hendrych.

  • V ČR se neodstupuje II. Podle některých poslanců měl vicepremiér Egon Lánský už dávno rezignovat. Václavu Klausovi je složení vlády Miloše Zemana lhostejné. "Mně je absolutně jedno, koho má pan Zeman ve svém kabinetu," řekl Klaus. Lánský má ve vládě na starost přizpůsobování českých zákonů normám Evropské unie, za jehož nedostatečnost byla Česká republika z Bruselu znovu vážně kritizována.

  • Evropská unie podle ministra zahraničí Jana Kavana neočekává , že se v ČR něco politicky změní, třebaže výroční zpráva Evropské komise (EK) označuje za jednu z příčin špatného stavu příprav České republiky na členství slabé postavení menšinové vlády a negativní vliv opoziční smlouvy mezi ČSSD a ODS.

  • Vláda má v pondělí projednat hodnotící zprávu Evropské komise o přípravách České republiky na vstup do Evropské unie. Ministr vnitra Václav Grulich novinářům řekl, že vláda bude jednat i o situaci v  Matiční ulici. Evropská komise včera českou vládu požádala, aby případ urychleně vyřešila.vropské komise, která dnes kabinet požádala, aby situaci urychleně vyřešila.

  • Premiér Miloš Zeman opět nedoložil své obvinění, že v době, kdy byl ve funkci bývalý ministr zahraničí Josef Zieleniec, uzavřelo ministerstvo 60 smluv s novináři a mediálními agenturami, které sloužily k Zieleniecově osobní prezentaci.

  • Akademický senát fakulty elektrotechnické ČVUT v Praze bude volit děkana, informace na http://www.feld.cvut.cz/volba/.

  • Skupina asi 30 aktivistů protestovala v centru Prahy proti návštěvě Jeana-Marie Le Pena, který přijel na pět dní do České republiky na pozvání Sdružení pro republiku - Republikánské strany Československa.

  • Úspěch Demokratické unie. Dovoluji si upozornit, že na  http://www.deu.cz naleznete podrobnosti k včerejšímu úspěchu DEU u ústavního soudu," píše Petr Šafránek.

    Jan Čulík, Jak Češi myslí, Millenium Publishing, Chomutov, 480 stran

    V druhé polovině letošního listopadu vyjde k desátému výročí pádu komunismu první výbor z Britských listů, dokumentující vývoj českého myšlení o otázkách veřejného zájmu za poslední tři roky. K desátému výročí pádu komunismu usiluje tato kniha analyzovat české postoje, jak se za poslední desetiletí vyvinuly. Knihu vydává Millenium Publishing, nakladatelství, které dosud vydalo několik svazků Neffova Neviditelného psa.

    Druhý výbor je připraven a vyjde, doufáme, nedlouho poté.

    Tento první svazek výboru z Britských listů je výběr čtrnácti témat (každé cca 30 stran), jimiž se BL zabývaly v prvním roce své existence. Jim je předsazen aktuální asi padesátistránkový výběr článků z poslední doby . Témata svazku jsou aktuální, dokazují, že se od roku 1996 v ČR zastavila politika. Ukazují také, že Britské listy často otevíraly jako první témata, o nichž se hovoří dodnes, aniž by bylo nablízku řešení.

    Každé téma je traktováno v procesu, tj. je zdokumentováno nejdůležitějšími články, podle toho, jak se rozvíjelo.

    Aktuální stránky v první části knihy zahrnují článek Jana Čulíka "Sdělovací prostředky v České republice" z května 1999, asi pětadvacetistránkové shrnutí vývoje v České televizi a v Nově za předchozí rok (Kytka, Bobošíková, Železný), dále článek Jana Čulíka o českých postojích k válce o Kosovo na základě reakcí čtenářů z letošního června a pak Stroehleinovy aktuálnější politické analýzy, například argumentaci o tom, že by nějaká politická strana-síla měla využít potenciálu českého venkova, dále Stroehlein o české politice, o Unii svobody, o extremismu v ČR.

    Dalsi oddíly

  • Václav Klaus brojí proti internetu, proti globalizaci a proti vědě a jejím "přemrštěným požadavkům". Diskuse Ivan Kytka, Jan Zahradil, biolog Ladislav Nedbal, mj o roli české vědy.

  • Postup globalizace ve světě ("Národní stát odumírá") - podle seriálu BBC, se svolením autora, britského novináře Simona Hoggarta; Michael Woolf, britský teoretik: "Internet a nové vědomí".

  • Kritika Klausovy privatizace podle londýnského odborníka na kapitálové trhy Františka Nepila. Informace o chilské privatizační metodě, o níž vážně uvažovaly britské vlády, Tomáš Ježek ji charakterizoval jako "metodu lidového léčitele".

  • Začátky krize české ekonomiky. Martin Myant, britský odborník na českou ekonomiku (Paisley University), Václav Žák.

  • Sdělovací prostředky: všeobecná analýza (Jan Čulík, Andrew Stroehlein); vytunelování Mladé fronty Dnes, obhajoba Ondřeje Neffa, analýza privatizace MFD od odborníka na kapitálové trhy Františka Nepila.

  • Celá historie CME od chvíle, kdy se provalilo, že Železný kupuje od společníků CET 21 podíly pro firmu CME, CME posiluje vlastnictví ČNTS na 99 procent. Železný hájí Američany. Články Jana Čulíka. Průběžné analýzy a komentáře od Milana Šmída, jak Nova vznikla a vyvíjela se.

  • Cenzura ve Svobodné Evropě: výběr příspěvků Jana Čulíka, zcenzurovaných či potlačených českým vysíláním Svobodné Evropy poté, co přešla po r. 1994 do Prahy. Obsahuje i text o tom, že John Major a Bill Clinton nesmějí v době, kdy zastávají státní funkce, přijímat za vystoupení soukromé honoráře. Václav Klaus je totiž přijímal. Potlačovány i kritické články o ČR z britského tisku.

  • Time Out: několik Čulíkových fejetonů a volnějších úvah z Británie, z Francie i z ČR.

  • Kultura: Čulíkovy recenze: Kolja, Romeo a Julie s Leonardem di Capriem, diskuse o Jesus Christ Superstar - jsou tyto české verze západních muzikálů k něčemu? (Čulík, Pecina, Hausenblas) Je Kolja lepší film od té doby, co dostal Oskara?

  • Vztah většinové společnosti k homosexuálům jako zástupný problém - postoj české společnosti vůči menšinám. Otázka registrovaného partnerství. Drastické osobní svědectví Radovana Petříka, autora české vládní analýzy o situaci homosexuálů.

  • Jiná menšina: Češi v zahraničí: dlouho ignorované úsilí Čechoameričanů o dvojí občanství a restituce, Jiřina Fuchsová, další Češi v zahraničí v interakci s lidmi z ČR, protesty amerického Helsinského výboru české vládě v této věci, odpověď velvyslance Alexandra Vondry.

  • Andrew Stroehlein: politické komentáře: role Václava Havla jako snímatele českých hříchů, nacionalismus, Ladislav Holý, Čecháčci a velký český národ.

  • Školství a diletantský přístup ministerstva školství (Ondřej Hausenblas).

  • Morální a jiná zamyšlení nad povodněmi 1997 včetně situace Romů a rasismu (Ivan Kytka, Jan Čulík, Ondřej Hausenblas, čtenáři).

    Editor svazku a redaktor Britských listů Jan Čulík bude po 15. listopadu v Praze k dispozici sdělovacím prostředkům a k případné veřejné diskusi o této knížce a Britských listech.

  • Havel o sobě. Havel sám o sobě a svých úspěších, viz tuto adresu, upozorňuje Josef Schrabal. - Juliana k tomu dodává:

    Pompezni styl Havlova interview je uplne strasny. Kazdy politik asi casem ztraci soudnost.

  • Ožebračené české intelektuální elity. O ožebračení českých elit, včetně lékařů, píše v aktuálním vydání časopisu Central Europe Review anglicky Jan Čulík.

  • Česká literatura bez témat o čem psát. K desátému výročí pádu komunismu zveřejnila BBC na svých anglických stránkách feature o roli českých spisovatelů a literatury za komunismu a nyní. Anglické zpravodajské stránky BBC obsahují i odkazy na Britské listy a  Central Europe Review.

  • Demonstrace proti rasismu v ČR. Iniciativa proti rasismu plánuje demonstraci proti českým neonacistům. Další informace na adrese http://go.to/ipra.

  • Článek tohoto čtvrtletí. Byl na něj nominován tento text: Tvorba bohatství: Nová pravidla pro jednotlivce, společnosti a státy (L.C.Thurow, The Atlantic Monthly, přeložil Jiří Zlatuška)

  • Anglické shrnutí nejnovějšího vývoje aféry týkající se televize Nova od Jana Čulíka najdete od pondělí dopoledne v aktuálním čísle CER na  tomto místě.

  • O čem se mluví v ČR. Přehled toho, čím v těchto dnech žije Česká republika, (komunisté, major Zeman, banky a "sex na vysoké škole") shrnul anglicky v časopise Central Europe Review na  tomto místě Jan Čulík.

  • Souhrnná zpráva o vývoji České republiky. V aktuálním čísle časopisu Central Europe Review najdete v angličtině rozsáhlou zprávu o vývoji České republiky od roku 1992 do současnosti The Czech Republic 1992 - 1999 - From unintentional birth to prolonged political crisis (200kb). Napsal ji Andrew Stroehlein, pomáhali mu s tím Jan Čulík, Steven Saxonberg a Kazi Šťastnová.

  • Hudba a zvuk - Každé úterý: Týdenní přílohu věnovanou vážné hudbě (archív textů i zvukových ukázek) píše a rediguje v Neviditelném psu Lubomír Fendrych na adrese http://pes.eunet.cz/hudba/hudba.htm.

  • Na adrese http://wwwinfo.mfcr.cz/ares/ares_fr.html je ve zkusebnim provozu Mertlikem slibovany registr ekonomickych subjektu. Zde si muzete potencialniho obchodniho partnera proklepnout podstatne lepe, nez dosud na http://www.justice.cz. Mimo jine novy registr zahrnuje i podnikajici fyzicke osoby (=zivnostniky).

  • Případné sponsorování Britských listů. Ozvalo se několik čtenářů, že by chtěli finančně přispět na vydávání Britských listů. Máte-li zájem, můžete přispět na můj účet u České spořitelny, 2201638-018/0800, specifický symbol 5251663, variab. symbol 14. Prosím, dejte mi vědět e-mailem, že na to konto nějaké peníze posíláte. Nesejde-li se totiž realistická částka, s níž by se dalo něco podnikat, peníze všem dárcům vrátím. - Petr Paleta připomíná, že by čtenáři rádi věděli, na co ty peníze chci. Podrobně to v některém z příštích vydání BL vysvětlím.

  • Anglické shrnutí nejnovějšího vývoje ohledně televize Nova je v časopise Central Europe Review na  tomto místě.

  • Český superšpión a smrt princezny Diany. Případ podvodných dokumentů týkajících se údajné vraždy princezny Diany a svědectví českého zpravodajce za komunismu, Karla Koechera, že neměl s  případem nic společného, je k dispozici také v angličtině v časopise Central Europe Review. - V aktuálním vydání časopisu Central Europe Review shrnuje nejnovější vývoj ohledně TV Nova anglicky Jan Čulík na tomto místě. Na jiném místě je v aktuálním vydání CER anglické shrnutí dosavadní historie televize Nova od Jana Čulíka.

  • Impuls 99 kritizuje JČ v angličtině v  časopise Central Europe Review v článku nazvaném No Pulse 99.

  • Nepřípustná reklama v českém vysílání BBC. Napsala Juliana:

    Vazeny pane Culiku,

    domnivala jsem se, ze upozorneni o nepripustne reklame na BBC je v BL zbytecne dlouho, ale dnes (16. 8.) me tato stanice presvedcila o jeho stale aktualnosti. V glose o nezamestnanosti (redaktor rekl inflaci) byl Petr Holub uveden priblizne takto: "Zeptali jsme se na nazor P. H., sefredaktora Respektu, kteremu o teto problematice vychazi dnes v tomto casopise clanek."

    Respekt si nekoupim. Za prve je mi tento zpusob reklamy protivny, za druhe nerekl Petr Holub nic, co uz bych neslysela alespon padesatkrat.

    Neni mi zcela jasne, proc se o nezamestnanosti bavi novinar z BBC s novinarem z Respektu - proc se BBC radeji nezepta nejakeho sociologa nebo lidi z uradu prace.

  • Skrytá reklama v českém vysílání BBC. Přišel tento dopis:

    Vazeny pane Culiku,

    kdysi jste psal o nepripustné reklame. Ceske vysilani BBC nyni jiz nekolikrat uvedlo neco ve stylu: Ivan Kytka bude o teto problematice mluvit za dva tydny. Ale jiz tento tyden si muzete o problemu precist v jeho clanku, ktery vyjde v tydeniku Respekt. Je to skryta reklama nebo ne? Treba jim Respekt neco plati za to, ze ho inzeruji, anebo publikuje jejich vysilaci cas, nevim. Bylo by dobre, kdyby se alespon BBC drzela pravidel.

    V Producers' Guidelines BBC se mj praví:

    Výrobek nebo služba se nikdy nesmí vyskytovat v obraze ani ve zvuku oplátkou za peníze, služby či cokoliv jiného.

    Třeba české vysílání BBC vysvětlí, jaký postoj zaujímá vůči těmto předpisům.

  • Britské listy rozšiřované e-mailem. Na žádost čtenářů, zda by nebylo možno rozšiřovat BL i e-mailem, je nyní tato služba laskavostí Internet Servisu a Jiřího Gallase k dispozici. Podívejte se na adresu http://www.britskelisty.cz/blpostou.html.

  • Britské listy nyní mají novou automatickou každý den aktualizovanou upoutávku. Je na adrese http://www.britskelisty.cz/prehled.html. Obracím se na ty čtenáře-příznivce tohoto časopisu, kterým je význam Britských listů jasný a vědí, že je rozumné povědomost o tomto časopise rozšiřovat, aby upoutávku případně umístili na své internetové stránky. JČ.

  • Czech media, Czech politics and Czech culture: A selection of English language articles, published in Britské listy.

  • (Jan Čulík má anglicko-českou stránku materiálů a hyperlinků, týkajících se ČR, zde na Glasgow University).

  • Zde jsou užitečné internetové stránky pro bohemisty a specialisty na Českou republiku.

  • Kdo je vydavatel Britských listů? Zde je životopis Jana Čulíka.

    Výběr textů z posledních dní:

    Aféra Richard Sacher - jak si v roce 1990 Richard Sacher dal s Havlovým vědomím stranou soubor svazků Stb

    Další úryvek z knihy Johna Keana, Václav Havel: politická tragédie o šesti dějstvích.

    Strana 428-430:

    Den poté, co byl Havel zvolen prezidentem, 30. prosince 1989, konečně prosadil svou a jmenoval Richarda Sachera novým federálním ministrem vnitra.

    Z tohoto jmenování vznikly problémy. Vyvolalo to ostrý politický konflikt, kterému někteří Češi začali brzo říkat "Sachergate". Epizoda, která vypukla těsně před velikonocemi roku 1990, se daleko více podobala politické detektivce než její americký protějšek, a jediným důvodem, proč nevedla k nucené rezignaci československého prezidenta, bylo to, že se tou dobou Havlovi potenciální kritici kolem Hradu pevně přidržovali názoru, že je důležitá solidarita s Hradem, pokud má být bývalý komunistický režim skutečně poražen. Podle těchto kritiků existovalo mnoho důkazů, že si Sacher okamžitě po svém jmenování začal budovat vlastní, osobní sbírku starých svazků Stb, takzvaných "svazků Z". Tento jeho čin byl pochopitelný: bylo lepší uložit citlivé svazky ve vnitřních sklepeních ministerstva vnitra, než důvěřovat jiným, že je budou pečlivě archivovat. Ale kritikové zdůrazňovali, že Sacherova taktika byla ilegální a mohla vést k vydírání různých osob. Sacher odmítal spolupracovat s nově založeným Úřadem na ochranu ústavy a demokracie, jehož ředitelem byl Zdeněk Formánek. Tento úřad ty svazky od něho neúspěšně požadoval. Sacher také tajně prověřoval členy vlády a parlamentu. Také přehlížel skutečnost, že jeho agenti Stb stále některé svazky odstraňovali.

    A to nebylo všechno. Někteří Sacherovi odpůrci dokonce tvrdili, že Havel, který o celé věci jasně věděl a který si byl vědom, že existují desítky bývalých disidentů s tlustými svazky Stb, některé tyto (i jiné) svazky od Sachera přebírá a tak se dostal Havel do sítě podezření.

    Proč se Havel se Sacherem stýkal, byla záhada.Nedalo se vyloučit, že se Sacherem spolupracuje a snaží se využít těchto svazků na ochranu svého nového prezidentského úřadu před nebezpečnými odhaleními. Ať už tomu bylo jakkoliv, Sacherovi kritici byli přesvědčeni, že Sacher úmyslně zpomaluje reformu ministerstva vnitra a že se obklopuje s komunisty ze "starých struktur". Právě se mu nepovedlo propustit asi 800 členů StB.

    Jan Urban, který zastupoval Občanské fórum, spěchal do Lán a požadoval od Havla, aby jednal rozhodně. Ve vhodné chvíli, když byl Havel o samotě, na něho Urban apeloval. "Václave," začal tiše a díval se mu přímo do očí, "hraju roli ve veřejném životě, ale nepředpokládám, že bych měl vědět všechno o vnitřních záležitostech státu. Chápu, že mohou existovat záležitosti národní bezpečnosti, o nichž bych neměl vědět nic. Řekni mi, je tato aféra se Sacherem takovouto záležitostí?" Urban dodal: "Stačí mi tvoje slovo. Řekneš-li 'Ano', dál do toho nebudu vrtat." Havel nechtěl lhát, trochu mu podklesly nohy, ale jasně se nevyjádřil. "Václave, tak to jsme otevřeně proti sobě," odsekl Urban a po krátkém dalším rozhovoru odjel do Prahy, kde navrhl nezávislé jednání o tomto sporu. Havel věděl, že se dostal do slepé uličky, a tak s tím souhlasil. Respektovaný filozof Ladislav Hejdánek se stal prostředníkem a bouřlivá šestihodinová schůze jednala o týden později v ústředí Občanského fóra o tom, co zjistil. Venku hlučně protestovali prohavlovští demonstranti, že prý připravuje Občanské fórum puč. Havel byl donucen přijmout dohodu, podle níž byl jmenován zkušený aktivista Charty 77 Jan Ruml prvním náměstkem ministra vnitra se zvláštní odpovědností za Stb.

    Zeď, plot a policie

    Ivan Hoffman, Český rozhlas, Radiožurnál

    Spořádaní občané v Matiční ulici jsou konečně uchráněni hluku a nepořádku, a to hned trojnásobně: betonovou zdí, drátěným pletivem a desítkou městských policistů.

    Problém je v tom, že zatímco oni vychutnávají chvíle pohody, na nás ostatní Evropa pohlíží s neskrývaným pohrdáním.

    Nic proti diskusi, zda právem, anebo neprávem - debata zda se nám křivdí anebo zda jsme doopravdy odporní, určitě není zbytečná.

    Neměla by ale asi trvat dlouho. Kromě důležité otázky lidských práv, ať už těch spořádaných občanů, anebo lidí s tmavou pletí, jde totiž i o peníze.

    Zeď v Matiční ulici stojí mezi Českou republikou a Evropskou komisí. Ta slovy svého předsedy říká, že Evropa nikdy nepřipustí nové zdi oddělující evropské občany.

    Zpráva je to jasná: Buďto zeď, anebo unie a na tom sotva co změní neštěmický starosta, který má odpůrce své zdi za neinformované a předpojaté.

    Když jde o státní zájem a v sázce je příští prosperita, anebo naopak příští nouze miliónů občanů, je pochopitelné, že věc projednává vláda a parlament se záměrem ututlat mezinárodní ostudu a zabránit nepříjemným následkům.

    Evropská komise by se ovšem neměla spokojit s tím, že pod pohrůžkou našeho nepřijetí do unie vynutí odstranění několika betonových sloupků a panelů.

    Poctivější by bylo podmínit naše přijetí tím, že primátor Hruška a starosta Tošovský nahlédnou svůj dosavadní postoj jako chybný a za zeď se omluví.

    Protože pokud jsou přesvědčeni, že udělali správnou věc a v tomto názoru je podporuje většina občanů, nemáme v Unii co dělat.

    Podnikatelé kteří zkrachují v nerovné konkurenci, a lidé kteří na svých příjmech pocítí jaké to je žít na periferii bohaté Evropy ať prominou. V Evropské unii jde i o peníze, ale nejen o ně.

    Vysílá se v pátek 15. října ráno.

    Poznámka JČ: Jak čtenáři vědí, rasismus energicky odmítám. Jenže není Evropská unie tak trochu pokrytecká? Že by ve Francii, členské zemi EU, vůbec neexistoval rasismus, s tak silným Le Penem, že by neexistoval v Rakousku, s Haiderem, že by neexistoval v Británii, viz to, co dělají tamější obyvatelé proti často ztraumatizovaným a ve svých domovských zemích - diktaturách mučeným uprchlíkům, žadatelům o asyl? Jak psal před časem jeden čtenář Britských listů - ne že by to bylo správné: bohaté čtvrti ve Spojených státech se oddělují od ostatního světa ostnatým drátem a bezpečnostními kamerami, a nikomu to kupodivu nevadí... jsou to soukromé pozemky. Vadí tady to, že se od svých spoluobčanů chtějí rasisticky segregovat v Matiční ulici jen chudí lidé?

    Jde o velmi složitý problém se spoustou otázek. Myslím, že se to nedá vyřešit prostě tím, že se činitelé, stavějící v Ústí zeď, před Evropskou unií skloní a omluví se jí. Jde o vážný, zakořeněný problém, v němž se snoubí rasismus mnoha Čechů, asociální chování některých občanů, napětí mezi českou a romskou komunitou - problém je nutno trpělivě a pomalu rozbírat a sdělovací prostředky na Západě i na Východě by si měly asi dát velký pozor aby ke škodě věci problém nestereotypizovaly...

    O špatném vysvědčení

    Ivan Hoffman, Český rozhlas, Radiožurnál

    Špatné vysvědčení lze číst dvěma způsoby. Podívat se na špatné známky a odhlásit se ze školy. Anebo být povzbuzen těmi lepšími, a přidat tam, kde se nedaří.

    Se zprávou Evropské komise je to stejné. Vedle negativ konstatuje i pozitiva. Třeba že jsme z hlediska vnitřního trhu přijali nejdůležitější směrnice v oblasti volného pohybu zboží, zrušili diskriminační zákon o loteriích, úspěšně postupuje privatizace bank, daří se Komisi pro cenné papíry a do značné míry jsme s unií sladili legislativu týkající se hospodářské soutěže.

    Zprávu Evropské komise nemusíme vnímat pouze jako Damoklův meč.

    Docela dobře by mohla být podnětem k tomu, aby politici, kteří vnímají vstup do EU jako náš národní zájem, usedli k jednomu stolu. Co tomu brání?

    Především myšlení, které včera předvedl šéf poslaneckého klubu Unie svobody Karel Kühnl, když řekl, že vláda se nemůže divit, že ve sněmovně neprosadí zákony, když v ní má pouze třetinu poslanců.

    Jinak řečeno nejde o to, jaké potřebujeme zákony, ale o to, kdo je předkládá.

    Není tomu nakonec tak, že z chabých výsledků na cestě k EU vládu obviňují politici, kteří jak vládě, tak občanům na té cestě překážejí?

    Připomeňme, že kvůli Unii svobody po volbách nevznikla většinová evrooptimistická koaliční vláda sociálních demokratů, KDU-ČSL a Unie svobody, a místo ní máme proevropskou vládu menšinovou, kterou tolerují eurorealisté.

    Zpráva z Bruselu není pravá ani levá, je objektivní a užitečná. Problém je v politicích, kteří nejsou schopni ji takto číst. Buďto pro to, že mají vůči unii postoj spíše rezervovaný, anebo u nich nad zájmem spolupracovat na společném úkolu převažují ideologické či osobní zábrany. Pravice prostě o EU pouze mluví a levice je příliš slabá, než aby nás do ní dovedla.

    14. října 1999.

    Co číst ze současné české literatury

    Česká polistopadová próza

    Lubomír Machala

    V devadesátých létech se u některých literárních odborníků objevuje a sílí skepse vůči možnosti napsat literární dějiny, která je doprovázena i pochybnostmi, zda vůbec je něco takového nutné a potřebné. V podobném duchu bývají zpochybňovány pokusy o jakékoliv obsáhlejší pohledy na literární dění a jeho výsledky, zejména když u takovýchto pokusů šíří záběru nebo aktuálností látky narůstá počet nepřesností a zvětšuje se míra zjednodušení. Nejednou lze hovořit až o jisté averzi k jakýmkoliv literárním přehledům.

    Existuje ovšem také nemálo těch, kteří pokud možno přehledně uspořádané sumáře informací vítají a také vyžadují. Což platí především o učitelích, knihovnících, do jisté míry i o studentech. Rozhodně to však neznamená, že podobné materiály by jim měly suplovat přímé setkání s uměleckými díly. Spíše naopak, poskytnutá pomoc při orientaci v nepřeberném množství titulů by měla ony zmíněné (ale samozřejmě i jiné) zájemce o literaturu přivádět k četbě konkrétních textů, případně jim nabízet (nikoli vnucovat) možné interpretace, inspirovat k důkladnějšímu přemýšlení nad tvorbou jednotlivých autorů, ale i nad dobovými trendy a problémy. Z přesvědčení, že tyto záměry (či potřeby) jsou oprávněné a tvoří přirozenou součást vícevrstevnaté literární apercepce a reflexe, vyrůstá i pojetí a obsah předkládané publikace.

    Spojení tří proudů

    Po listopadu 1989 se v české literatuře slévají dosavadní tři proudy české literatury (oficiálně vydávaný, samizdatově šířený a exilový). Vzniká také mnoho nových nakladatelství (v první polovině devadesátých let zhruba tři tisíce), která se většinou předhánějí ve vydávání dříve proskribovaných titulů. Počáteční čtenářský zájem o tyto knihy ovšem poměrně brzo upadá (viz zahlcení trhu publikacemi Ivana Klímy, na knihkupeckých pultech zůstávají ležet i osobité memoáry Bohumila Hrabala atp.).

    Mezi nově vzniklými nakladatelstvími je dokonce nemálo takových, které mají jediný cíl: vydat nakladateli jeho vlastní text (-y), popřípadě takto pomoci některému z kamarádů. Dosažení zmíněné mety však obvykle znamená vyčerpání prostředků i motivace a vzniká poměrně početná řada "nakladatelství jedné knihy".

    Mezi zaniklými podniky se poněkud překvapivě ocitají i renomované firmy jako např. Odeon nebo Český (dříve Československý) spisovatel. Na profilaci českého knižního trhu se kromě přeživší Mladé fronty podílejí největší měrou nové (či obnovené) nakladatelské domy: Atlantis, Host, Hynek, Petrov, Torst, Votobia, Ivo Železný...

    Objevují se i pokusy vydávat knihy pod hlavičkou dřívějších samizdatových edicí (Česká expedice) nebo převést ze zahraničí nakladatelství exilová (Rozmluvy), ale z těchto tranformovaných či transponovaných podniků uspěla (a to pouze dočasně) vpodstatě jen Pražská imaginace vedená Václavem Kadlecem, který v první polovině devadesátých let umožnil vstup do české literatury mnoha dosud neznámým autorům (např. Petru Borkovcovi či Jiřímu Drašnarovi) a hlavně se zasloužil o vydání Sebraných spisů Bohumila Hrabala.

    Literární záplavu zprostředkovávanou vydavateli počátkem devadesátých let nestačí beze zbytku absorbovat ani literární kritici a historici. Přesto jsou poměrně brzy vydávány publikace snažící se o zmapování tzv. bílých míst, popř. o korekci ideologicky motivovaných zkreslení literární historie (Aleš Haman, Česká literatura po roce 1945 z ptačí perspektivy, 1990; kol. autorů: Česká a slovenská literatura v exilu a samizdatu, 1990; Jan Čulík, Knihy za ohradou, 1991 atd.). Logicky však jde o práce zaměřené spíše retrospektivně.

    Při uvažování nad aktuální situací, při analýze polistopadového dění v literatuře přichází Pavel Janoušek nejprve s tezí o pomyslném literárním time-outu, zapříčiněném právě rozdělením literatury do tří větví a s tím spojeným zhroucením literární tradice. Jako druhou příčinu onoho oddechového času Janoušek identifikuje neexistenci, neustálenost hodnotových kritérií. (1990)

    Spisovatel Jiří Kratochvil pak vítá Obnovení chaosu v české literatuře, přičemž připomíná, že nastolení svobody doprovází proměna knihy z téměř kultovního předmětu ve zboží. Nové poměry podle něj znamenají konec epochy "zastydlého" obrozenského přesvědčení o celospolečenském poslání literatury, které J. Kratochvil přiznává pouze schopnost ostrého individuálního vědomí, vnímání lidské skutečnosti jako nepřetržité "mezní situace". Chaos přitom nechápe jen jako zmatek, ale také jako počátek něčeho nového. Za perspektivní považuje část autorů z mladé a střední generace nahrazující mýty kolektivní mýty individuálními, oceňuje tvůrce přiklánějící se k artistní i artificiální literatuře, k hravosti, k mystifikaci. (1992)

    Milan Jungmann poté ale oprávněně připomněl, že společenská (politická) angažovanost slovesného umění není jenom naším národním prokletím, ale je naprosto běžná i u literatur velkých národů, nepoznamenaných obrozenskými komplexy. Podle Jungmanna není funkce estetická s úlohami mimouměleckými v nesmiřitelném rozporu, nýbrž se spíše navzájem podmiňují nebo umocňují. (1993)

    Literatura vskutku byla, je a podle všeho i bude politikum. Někdy významnější, jindy méně důležité - což asi platí v současné době u nás. Za jeden z projevů menší společenské rezonance literaruty v devadesátých letech lze považovat i klesající zájem o literární časopisy. Právě v daném kontextu se zřejmě nejvíce projevuje paradoxní skutečnost, že slovo po listopadu hodně získalo (téměř neomezenou svobodu), ale také nemálo ztratilo (na váze, na  významu). Jinak vyjádřeno: může se psát téměř vše a všude, ovšem s vědomím minimálního ohlasu napsaného či proneseného; samozřejmou výjimkou jsou masmediálně forsírované politické nebo reklamní slogany.

    Další ze specifických rysů literární situace prvních polistopadových let vyjadřuje Vladimír Novotný jejím přirovnáním k muzeu, kde živoucí proces a jeho konkrétní rezultáty zastupují díla vpodstatě antikvární povahy, napsaná před čtyřiceti i více lety. (1995: 2)

    S připomenutým názorem Novotného do jisté míry souzní i Janouškův postřeh, že proskribovaná literární minulost nás zaplavuje jako výprodej na bazaru. (1990) Zmíněná muzeální (či bazarová) atmosféra se pak projevuje především v dobovém oceňování (v některých případech až sakralizaci) autenticity, za  jejíž prvotní nositele jsou uznávány především deníkové a memoárové žánrové mutace. Což vlastně není nic jiného než oživování a nové uplatňování názorů prezentovaných Janem Lopatkou už v šedesátých letech. (Redakce Literárních novin dokonce iniciovala a v letech 1993--5 publikovala jakýsi kolektivní deníkový seriál, složený z deníkových zápisků více než dvou desítek domácích i zahraničních spisovatelů.)

    Obavy, že by tento dominantní trend mohl zcela potlačit ostatní tvůrčí tendence, poetiky či dokonce zbrzdit nástup začínajících autorů nebo nové generace, se naštěstí nepotvrzují. Poměrně záhy se třeba ukazuje, že vychází snad ještě více prvotin než kdykoliv dříve, pouze se obtížněji dostávají ke čtenářům a často jediným kritickým ohlasem, kterého se dočkaly, bylo pár řádků v kontroverzním (nicméně záslužném) cyklu Ivana Wernische Knihy, které zbyly (Literární noviny 1995--8). Postavení začínajících básníků zanedlouho pozitivně ovlivňuje skutečnost, že na vydávání a reflektování jejich tvorby se víceméně specializují některá nakladatelství (Host, Protis, Velarium...) i časopisy (Host, Obratník, Weles...).

    Novým poetům i prozaikům je od druhé poloviny devadesátých let věnována edice NEW LINE nakladatelství Petrov, přibližně ve stejný čas začíná nakladatelství Hynek představovat v edici NEON debutující nebo méně známé prozatéry. S novými texty přicházejí i renomovaní tvůrci a množství těchto prací (a hlavně nesporné kvality některých z nich) také přispívají ke konstituování vědomí, že poslední dekáda dvacátého století nebude v české literatuře pouze ve znamení inventarizace, rehabilitací a přehodnocování děl z dřívějších časů, popřípadě nebude patřit jenom jejich ohlasům.

    Následující stránky se tedy pokusí přiblížit, co nového se objevilo během uplynulého desetiletí na pomyslné mapě české prózy, přičemž texty vydané před rokem 1990 (byť v samizdatových edicích či exilových nakladatelstvích) budou připomínány pouze, vyžádá-li si to logika a přehlednost výkladu (také z toho důvodu, že podrobněji se jimi zabývají mj. už příručky zmíněné v úvodu).

    Deníky a memoáry

    Jednou z nejvýraznějších tendencí české literatury devadesátých let je bezpochyby konjunktura memoárové a deníkové literatury, rezonující do jisté míry s celosvětovým rozmachem non-fiction literatury. Za hlavní příčinu uvedené konjunktury nicméně v našem kontextu lze považovat potřebu zejm. disidentských a exilových tvůrců konfrontovat osobní zkušenost s "normalizačně" propagandistickým viděním a interpretací skutečnosti. Patrně nejznámější se v dané souvislosti staly Paměti 1--3 (1992--4) Václava Černého (1905--1987), které svůj věhlas získávaly pod různými názvy a v rozličných samizdatových i exilových podobách už od roku 1970, kdy byl nakladatelstvím Československý spisovatel vytištěn, ale už nedistribuován jejich první svazek.

    Za nejzajímavější knihu roku 1992 byl v tradiční vánoční anketě Lidových novin označen výbor z deníků Jana Zábrany (1931--1984) Celý život 1, 2 (1992, 1993). Výčet publikovaných vzpomínek a deníků autorů živých či už zemřelých by byl vskutku dlouhý a mohl by obsahovat také jména I. Diviše, B. Fučíka, B. Grögerové, J. Hiršala, I. Jelínka, A. C. Nora, K. Ptáčníka, J. Putíka, ad.

    Na zmíněných publikacích Černého i Zábranových lze ale přesvědčivě demonstrovat také jisté limity a problémy tohoto typu textů. Má-li být totiž jejich největší předností autenticita (čili pravost, hodnověrnost), pak je tato kvalita výrazně relativizována v případě Černého silně subjektivním, místy až intolerantním hodnocením osob i událostí - polemické ohlasy na  jeho soudy přinesly například Paměti V. Černého v kritickém zrcadle exilu a disentu (1983--1989) (příloha časopisu Tvar 1995, č. 6) či publikace Halasové (1989 smz, 1992) od Jaromíra Hořce. Nekompromisně se o svém okolí vyjadřoval v deníkových zápiscích rovněž Jan Zábrana, leč některé z nich ve vydaných svazcích chybějí a to bez dostatečného editorského vysvětlení, které a proč, což zákonitě plodí dohady a zpochybňuje onu tolik ceněnou autenticitu...

    Konjunktura deníkových a memoárových forem je doprovázena i transpozicí postupů a prostředků z této oblasti do běžnějších prozaických útvarů, jako třeba v životopisné trilogii Bohumila Hrabala (1914--1997) Proluky (1986 ex, 1991), Svatby v domě (1987 ex, 1991), Vita nuova (1987 ex, 1991). Jeden z nejvýznamnějších představitelů české literatury potvrdil i počátkem devadesátých let permanetně provokativní ladění své tvorby tzv. dopisy Dubence. Sám je označoval za hovorovou publicistiku a svérázně v nich zprostředkovával i komentoval zážitky jak privátní, tak události obecněji reflektované -- viz Listopadový uragán (1990), Ponorné říčky (1990), Růžový kavalír (1991), Aurora na mělčině (1992).

    Z napětí mezi dokumentárním charakterem deníků a fabulované prózy programově těží Ludvík Vaculík (1926). Jeho kniha Jak se dělá chlapec (1993), románová replika prózy Lenky Procházkové (1951) Smolná kniha (1989 smz, 1991 ex, 1992), většinu čtenářů zpočátku asi překvapila otevřeností v líčení erotických scén. Se stejnou otevřeností však spisovatel odhaluje emoce a myšlenky stárnoucího muže, traumatizovaného vědomím, že před turbulencemi lásky, žárlivosti a nenávisti ho neuchrání ani pokročilý věk, a upínajícího se posléze k předávání životních zkušeností, osobního poznání malému synovi. Právě tyto pasáže reflektující jedinečnou situaci, kdy se vypravěč při otcovském formování syna snaží uplatnit moudrost, trpělivost a nadhled dědů, patří k nejsilnějším místům knihy.

    Jako jistá literární pikantnost byla vnímána skutečnost, že spisovatelova manželka Madla Vaculíková (1925) zveřejnila vlastní pohled na některé z inkriminovaných událostí a dějů v epistolárním svazku Drahý pane Kolář (1994), který dokonce získal výroční nakladatelskou cenu Mladé fronty. Mozaiku z osobních vzpomínek, korespondence, portrétních skic či postřehů ze zákulisí polistopadové politiky složila ve svém Památníku (1994) Eva Kantůrková (1930). Ambiciozní pokus o osobitý aktuální dokument s místy kontroverzním hodnocením nových poměrů i nových mocných však poněkud poznamenal zřejmě nedostatek času k jeho finální precizaci.

    Geneze Vaculíkova olbřímího souboru Milí spolužáci! (1995), komentovaných deníkových zápisků z dětských až studentských let, prokládaných rovněž dopisy a různými materiály, byla z podstaty věci naopak dlouhodobá. Spisovatelův rozhovor se sebou samým přes časovou hráz lze považovat vlastně za extrémní prověrku výpovědní hodnoty a poutavosti dokumentu, jinými slovy za další z problematických krajností sledované tvůrčí tendence, upřednostňující autenticitu a autopsii.

    Dlužno dodat, že běžný čtenář dával a dává přednost vzpomínkám či deníkovým zápiskům nejrůznějších herců, zpěváků či sportovců, kteří zpravidla s pomocí stylistického pomocníka ("duchaře") významně přispěli k oprávněnosti úvah o hypertrofii memoárových a deníkových textů v současné české literatuře.

    K nejpopulárnějším hereckým vzpomínkám patří Dr(o)bečky z půjčovny duší (1995) Vlastimila Brodského (1920) a série Sovák. Dík za váš smích! aneb Já a moje trosky (1993), Sovák podruhé. Smích léčí aneb Neberte se tak vážně! (1993)... od Jiřího Sováka (1920) a Slávky Kopecké (1945), která se také podílela v roli "duchaře" na publikaci Brodského. Po zveřejnění knihy Igora Chauna (1963) nazvané Deník aneb Smrt režiséra (1995), v níž se mladý režisér pokouší o jakousi prozaickou obdobu některých svých provokujících a svérázných filmových dokumentů - čili směřuje k samé hranici spontánního bezprostředního záznamu prožívaného, se objevily i hlasy varující před nebezpečím bezhraničné rozpínavosti exhibicionismu a nevkusu.

    Do vysoce stylizovaného hávu oděl autopsii další režisér, prosadivší se v polistopadových letech - tentokrát ovšem divadelník s vlastní poměrně bohatou dramatickou tvorbou. Ozvláštňující gesto Jana Antonína Pitínského (vl. jm. Zdeněk Petrželka, 1955) v prózách Praha. Intimní deník hrdiny (1993) a Wolker a Bezruč (1995) spočívá v uplatnění výrazně archaizovaného jazyka nebo v přenesení reálných prožitků do fantaskních souvislostí i kulis a není prosto parodického a ironizujícího záměru. Podobně jako napsání mystifikační autobiografie Rok čtyřiadvacet (1995), jejímž autorem je v Paříži žijící básník a překladatel Patrik Ouředník (1957).

    Fantaskní (imaginativní) prózy

    Ve svém zamyšlení nad českou beletrií 1990--5 Aleš Haman konstatoval:"Příznačné pro prózu první poloviny devadesátých let bylo tedy rozdělení do dvou hlavních linií: jedna směřovala k autenticitě, k bezprostřednímu vyjádření holého existenciálního uplývání, k demystifikaci všech iluzí a k demytizaci všech ideálů, které by mohly vytvořit záchytný bod v proudu času; druhou linii tvořily prózy sázející na rozbití příběhu cestou rafinované hry představových asociací a prolínání fantaskních vizí a reálných představ." (1995)

    A. Haman se několikrát k této myšlence vrátil (1996a, b, c) a při jednom z těchto návratů určil i společného jmenovatele uvedených dvou trendů: "Autentizace a fantasknost současné české prózy jsou dva póly téže emancipační touhy tvůrčí osobnosti po svobodě." (1996a) Společného mají ony dva na první pohled zcela zjevné a snadno rozlišitelné póly české prózy devadesátých let přece jen více (iniciační roli v daných souvislostech nepopiratelně sehrál Vaculíkův synkretický román Český snář: Sny roku 1979 (1981 smz, 1983 ex, 1990), ale pokusme se nejprve identifikovat, co pojí právě texty označované za  fantaskní, imaginativní či metafyzické.

    (Někdy také postmoderní, ale tento termín, třebaže v mnoha případech asi nejadekvátnější, se módním i nepoučeným nadužíváním stal příliš vágním a získal lehce pejorativní nádech.) Vzhledem k tomu, že zmiňovaná touha tvůrčí osobnosti po svobodě, po svobodném vyjadřování je v této linii zjevována jakoby manifestačněji, okázaleji, může do jisté míry překvapit, jak často se opakují některé motivy, myšlenky, prostředky a postupy v knihách Michala Ajvaze (1949), Daniely Hodrové (1946), Martina Komárka (1961), Jiřího Kratochvila (1940), Jana Křesadla (1926--1995), Karla Miloty (1937), Petra Rákose (1956--1994), Jáchyma Topola (1962), ale i Alexandry Berkové (1949), Zuzany Brabcové (1959), Sylvie Richterové (1945), Václava Vokolka (1947) ad.

    Značná část próz uvedených autorů je spojena s chronotopem velkoměsta, nejčastěji Prahy, která nabízí přemíru bizarních prostorů, tajemných zákoutí, sklepení a chodeb, často se měnících v labyrint. V těchto prostředích zjitřujících odedávna obrazotvornost získávají projevy moderní civilizace (reklamy všeho druhu, počítačové hry, masmediální prostředky...) mytické dispozice, spoluvytvářejí novodobou mytologii. Velmi příznačná je v tomto směru trilogie Daniely Hodrové Trýznivé město (Podobojí, 1991; Kukly, 1991; Théta, 1992) včetně následujícího románu Perunův den (1994). Jiří Pechar přesně identifikoval příbuznost autorského konceptu pražské literární vědkyně s tvůrčím programem představitele francouzského nového románu Alaina Robbe-Grilleta: "Označeny v plném světle jako stereotypy, tyto obrazy nebudou už fungovat jako pasti, jakmile budou takto přejaty živoucí promluvou, která zůstává jediným prostorem mé svobody. O tomto městě, které mě drtilo, nyní vím, že je imaginární; a když takto odmítnu podrobovat se zcizujícímu vlivu jeho nátlaků, jeho strachů, jeho fantazií, chci je naopak znovuobsadit vlastní imaginací." (Citováno podle Pechar: 1996)

    Autorská imaginace pak umožňuje za tajemnými, nicméně reálnými místy nalézat prostory nové, obývané záhadnými bytostmi, nebo setkávat se v pražských ulicích se zámořskými parníky, parními sáněmi s varhanami, střetávat se s obrovskými škeblemi, ještěry, zvířaty skutečnými i zcela vymyšlenými, tak jako se to stává postavám v prózách estetika a časopiseckého redaktora Michala Ajvaze (Návrat starého varana, 1991; Druhé město, 1993; Tyrkysový orel, 1997). Zvířata, zvířecí motivy či alepoň postavy se zvířecími jmény (obvykle se symbolickou či metaforickou funkcí) jsou frekventovanou součástí také próz Daniely Hodrové, Alexandry Berkové (Magorie, 1991), Jana Křesadla (Girgal, 1991), Pavla Řezníčka (Zvířata, 1993) i Jiřího Kratochvila (Medvědí román, 1988 smz, 1990; Uprostřed nocí zpěv, 1992; Avion,1995; Siamský příběh, 1996; Nesmrtelný příběh, 1997).

    Postmoderní románovou bajkou debutoval pražský psychiatr Petr Rákos. Jeho jazykově, stylisticky i makrokompozičně vynalézavá próza Korvína čili Kniha o havranech (1993) předkládá fragmentární a fantaskní obraz historie Havranlandu (včetně individuálních osudů jejích některých obyvatel), která pitoreskně a ironicky zrcadlí dění a zvyklosti obvyklé v lidské společnosti. Byl-li zmíněn Jiří Kratochvil, nutno zdůraznit, že jeho román Avion lze číst též jako nesoustavný průvodce urbanistickými či architektonickými pozoruhodnostmi města Brna (svébytný pražský prozaický bedekr zase napsala Daniela Hodrová: Město vidím..., 1992). Kompozice samotného Kratochvilova textu se rovněž snaží simulovat architektonické řešení brněnského hotelu Avion (úzký, ale hluboký, maximální koncentrace funkcí na malém prostoru, nečekané průhledy a spojení prostorů...).

    Jiří Kratochvil patří také mezi ty spisovatele, kteří zdánlivě rezignovali na příběh, kteří jej rozbíjejí a upozaďují. Ve skutečnosti jde o velmi nadaného vypravěče, který vnímateli pouze soustavně ztěžuje percepci epické linie, aby aktivoval jeho vnímání a zefektivnil tak konečný účinek sdělení. Tvůrce pak často atakuje čtenáře prostřednictvím oslovení parodujícím červenou knihovnu: v Avionu se nejednou obrací na "milé", ale také "mrchožravé" čtenářky, před kterými "my váš vypravěč, klečíme teď," a které jsou například upozorňovány, co není třeba si pamatovat, jelikož to už nebude mít v příběhu roli. V případě Kratochvila a jemu příbuzných tvůrců je důležitý nejen rafinovaný způsob podání příběhu, ale i povaha příběhu, jeho "etymologický" původ. Zdroj je podle Kratochvila stejný jako u  "bájí, legend, pohádek, zkazek" (1998), čili "hlubiny kolektivního nevědomí". (1997) Z tohoto zdroje snad nejzřetelněji čerpal prozaický cyklus Václava Vokolka Triptych (1995), travestující a variující starověké mýty. Daniela Hodrová v souvislosti s danou tvůrčí orientací a inspirací hovoří o "mytických příbězích v nás" (citováno podle Kratochvil 1998: 10) - o archetypech, z nichž vznikají přirozené zákony a etická pravidla, s nimiž však už každý nakládá podle svého. Zacílení na  individuální morálku snad nejzřetelněji prozrazuje poměrně časté využívání základního pohádkového principu: souboje dobra se zlem, včetně vítězství dobra (byť jen latentního), jak dokládají například prózy Jáchyma Topola Sestra (1994) a Anděl (1995) nebo Mefitis (1996) od Martina Komárka. Dalším projevem této etické orientace je aktualizace klasických moralistních žánrů, jako je bajka či alegorie (viz už vzpomínanou Rákosovu Korvínu nebo Berkové Magorii), u nichž možno znovu (a ne naposledy) připomenout četný výskyt zvířat, animálních motivů v prózách sledované fantaskní, metafyzické linie.

    Jedním z nejčastějších prostředků výše zmíněného tříštění epické posloupnosti představují úvahy, pro které je charakteristická hlavně snaha prezentovat zcela nečekané ideje, šokující reinterpretace tradičních příběhů a legend. Za příklad tu může posloužit scifistické pojetí Mesiášova návratu na zemi v Komárkově novele Mefitis nebo apokryfní Utrpení oddaného Všiváka (1993) od Alexandry Berkové. Neobvyklí bývají také nositelé ("původci") oněch provokujících myšlenek - připomenout lze třeba klokana z Ajvazova Návratu starého varana, provádějícího během letu na lyžích brilantní strukturní rozbor autorova psaní.

    Zprostředkování reflexí ale přece jen připadá nejčastěji vypravěčům. Ovšem nejen to. Vypravěč (nezřídka vybavený autobiografickými rysy) ostentativně zaujímá centrální pozici, funguje jako verifikátor a "svorník", "váže celou konstrukci" (Karel Milota, Ďáblův dům, 1994). Demiurgovská podstata se projevuje i v pojímání ostatních postav jako jím ovládaných loutek (Daniela Hodrová, Théta) nebo v nabízení různých řešení příběhu (Jiří Kratochvil, Medvědí román, Avion). Výsostná vypravěčská pozice pak dovoluje rozehrávat i mnohé hry, a to v různých úrovních a podobách: jazykové, kompoziční, fabulační, sémantické... Hru se čtenářem, s postavami, s vlastními i cizími texty, s tradicí, s časem.

    K těm nejvyzývavějším patří hra (spíše zápas) se smrtí. Slovesná čarodějka Daniela Hodrová ji ve své trilogii Trýznivé město všelijak zaříkává, postavy volně přecházejí hranici mezi bytím a nebytím, mrtví komunikují s živými, autorka jako by čtenářům chtěla vsugerovat, že smrt je možné pokořit. Otevřený souboj se smrtí podstupují protagonisté knih Martina Komárka (Dřevěná panenka, 1990; Mefitis; Králíček vám dodá lesku, 1998). I když je výsledek těchto střetnutí přes všechny tajné naděje a co kdyby, které v sobě skrýváme, dopředu jasný, je zřejmé, že se někteří naši spisovatelé přihlásili skrze své postavy k hellerovsko-yossarianovskému rozhodnutí stát se nesmrtelným, nebo alespoň zemřít při pokusu této mety dosáhnout. Ústřední postavení narátora, zdůrazněná reflexivnost a hravost se projevují rovněž zvýšenou frekvencí "psaní o psaní", interpretování vlastních textů, citování, parafrázování či jiného připomínání děl dalších autorů. V Thétě, Medvědím románu, Avionu, Druhém městě, Ďáblově domě aj. tak patří k základním postupy odborně označované jako metatextovost, autohermeneutika a intertextualita. Daniela Hodrová v dané souvislosti poznamenává: "Syžetovou událost už často netvoří kolize postavy s jejím obrazem, ale střetnutí postav (vypravěče) s textem a textu se sebou samotným." (1994: 157)

    A Zbyněk Fišer odhaluje jeden z dopadů uvedeného počínání: "Metatextové komentáře a poznámky jsou reflexí textu samotného, jeho vznikání a zpevňování, jsou jeho zhodnocováním a verifikací z úst autora. Literární text je těmito poznámkami jakoby zbavován iluzivnosti, metatextová poznámka zdánlivě odhaluje jeho nahotu. Ve skutečnosti je zde dílu dodávána hodnota literárnosti, rozumějme: uměleckosti. Antiiluzivnost se stala estetickou kategorií, resp. uměleckou hodnotou textu." O pár řádků dále je pak pojmenován efekt kardinální: "Zároveň ovšem je metatextová distance výrazem zrelativnění textové skutečnosti, ba výrazem relativizace hodnot a světa vůbec." (1995: 80) Zvažování způsobu psaní tedy přechází v tázání se po smyslu psaní a to ústí v otázky nad smyslem a hodnotami života. (Srovnej s Pechar, Jiří 1996.) Samozřejmě nejde o nic dosud v literatuře nevídaného či naprosto nového (podobné rysy uvádí mj. snad každé encyklopedické heslo o postmoderní literatuře nebo novém románu), ale naléhavost, zasvěcenost i pronikavost oněch otázek a odpovědí vyplývá v současném českém literárním prostředí nepochybně také z množství humanitních odborníků (estetiků, literárních vědců, kunsthistoriků, literárních redaktorů...), u kterých lze zaznamenat komplementární vztah mezi profesní reflexí slovesného umění a vlastní beletristickou tvorbou. (Patří k nim Michal Ajvaz, Daniela Hodrová, Jiří Kratochvil, Karel Milota, Sylvie Richterová, Václav Vokolek, ale také nedávno zesnulý Vladimír Macura.)

    S metatextovými pasážemi těsně souvisejí i autohermeneutické projevy. Takto například prezentuje (samozřejmě skrze vypravěče) své literární ambice Michal Ajvaz v Návratu starého varana: "Představoval jsem si, že by to bylo něco mezi Fenomenologií ducha, Třemi mušketýry a Zpěvy Maldororovými". (1991: 35) V jeho další knize nazvané Tyrkysový orel zase najdeme přesnou charakteristiku osobního stylu: "Dílo, které vznikalo, neopouštělo pevnou formu, necítil potřebu rozbíjet a trýznit jazyk, jeho dlouhé věty se v modrém světle poklidně rozlévaly do rozvětvených vedlejších vět a mnohonásobných větných členů jako oceán do ulic, chodeb a pokojů mořského města, a stejně jako v mnoha různých zálivech vládl týž rytmus stoupajících a klesajících vln, zůstávaly vzdálené části dlouhých vět spjaty jemnými harmoniemi a symetriemi." (1997: 120) V souvislosti s metatextovostí byla naznačena její přináležitost ke konstitutivním rysům postmoderny, což platí také o autohermeneutice a intertextualitě. Postmoderní díla jsou jak známo charakteristická i svou vícevrstevnatostí, přičemž odkrývání a "vychutnávání" jednotlivých úrovní závisí do značné míry na vnímatelově vzdělanosti a sečtělosti. Ta je podmínkou rezonance intertextuálních spojení a her, protože jiná díla (a to nejen literární) může autor ve svém textu připomínat zjevnými citacemi, moty s uvedením pramenů, ale i bez něj (nejednou se objevují též údaje zavádějící). Běžné jsou více či méně maskované narážky, parafráze, parodie, už vzpomínané reinterpretace. Pro Michala Ajvaze jsou typické intertextuální vazby k nejrůznějším filozofům, Jiří Kratochvil pojal povídkový soubor Má lásko, Postmoderno (1994) především jako poctu Jorgemu Luisi Borgesovi, Magorií Alexandry Berkové prolínají Karafiátovi Broučci atp. Kromě literárních odkazů nalezneme interferenční kontakty s jinými druhy umění (malířství, hudba, divadlo) v prózách Zuzany Brabcové, Daniely Hodrové, Jana Křesadla, Karla Miloty, Václava Vokolka ad.

    Případné podezření z křečovitého vyhledávání paralel a totožných jevů pro účelové ilustrování literárněhistorické konstrukce asi nejlépe vyvrátí slova jednoho z "postižených": "Nejvýraznější proud současné české literatury rozhodně není žádnou avantgardou ani žádným literárním hnutím, ale pozorný čtenář najde nápadné podobnosti v knihách autorů, kteří by se zuby nehty bránili, kdyby je chtěl někdo hodit do jednoho pytle." (Jiří Kratochvil 1998: 10) K dosud uvedeným vzájemným příbuznostem a shodám možno připojit ještě několik dalších příkladů: Zřejmě i blížící se konec milénia se podepsal na četnosti výskytu motivů apokalypsy (Daniela Hodrová, Podobojí, Perunův den, Jiří Kratochvil, Uprostřed nocí zpěv, Zuzana Brabcová, Daleko od stromu 1984 smz, 1987 ex, 1991) a čekání nebo příchodu Vykupitele (Alexandra Berková, Utrpení oddaného Všiváka, Jáchym Topol, Sestra, Martin Komárek, Mefitis). V Sestře i v Kratochvilovu Avionu se objevuje Černá madona, pralesu, džungli je přisuzována důležitá role v knihách Ajvazových, Topolových, Hodrové, moři opět u Ajvaze, Hodrové, Brabcové, chaos považují za blahodárný kromě Jiřího Kratochvila také Michal Ajvaz a Daniela Hodrová...

    Nyní už je ovšem na místě otázka, jak to vlastně je s opozicí (či příbuzností) mezi deníkovou (autenticitní) a fantaskní (metafyzickou) českou prózou? Rozbory a srovnání vedou ke zjištění, že je prokazatelně spojuje nejen Hamanem uváděná touha po tvůrčí svobodě, ale třeba také dominantní role vypravěče (zapisovatele), potlačování příběhovosti provázené zvýšením reflexivnosti (případně lyrizace) textu, kumulace otázek směřujících ke smyslu tvorby i života, antiiluzivní charakter a moralistní apel, hledání nových možností jazyka i celého slovesného umění a (možná trochu paradoxně) též vyhrazení velkého prostoru a pozornosti snům. Naposled jmenovaný rys může posloužit také jako základ vysvětlení zdánlivě "nepatřičného" prolínání uvedených linií.

    Sen totiž je a zároveň není součástí toho, co se obvykle považuje za "reálné, autentické žití". Na jedné straně jde o objektivně doložitelný (vědecky sledovatelný) jev známý z autopsie každému člověku, na straně druhé jde o vysoce subjektivní, fantazijní, neuchopitelnou záležitost, často jediné a podvědomé útočiště před všedními životními starostmi. Nebo také jejich zrcadlo, různě deformované osobními dispozicemi.

    A tak lze váhat, kam vlastně patří, do jaké linie zařadit knihy S. Richterové, J. A. Pitínského, P. Ouředníka, M. C. Putny aj. zdůrazňující spjatost s konkrétními prožitky a využívající (byť někdy pouze částečně) formu deníkových zápisků při současném evidentním zapojování obrazného a kompozičního (konstrukčního) tvůrčího potenciálu. Naštěstí literární tvorba, umění není závislé na podobných klasifikacích a rozvíjí se (či stagnuje) nezávisle na nich. Avšak pro jejich vnímatele může být prospěšné vědomí, jak nečekaně blízké a podobné si mohou být záležitosti prezentované jako protikladné či dokonce soupeřící. Jestliže už byla připomenuta iniciační role, kterou v daném kontextu sehrál Vaculíkův Český snář, neměla by být opomenuta (zejména kvůli dílům vyrovnávajícím se s fenoménem postmoderny) ani Nesmrtelnost (1993) - vlastně jediná kniha, v níž českému čtenáři v devadesátých letech představil svou víceméně aktuální tvorbu Milan Kundera (1929). Opět se potvrdilo, že tento spisovatel má u nás nadšené obdivovatele i nesmiřitelné odpůrce, že je věrný tématům obsaženým již ve Směšných láskách a Žertu, že totéž platí vlastně i o způsobu psaní. Zřetelněji se snad prohloubila snaha o co nejpřesnější vyjádření myšlenky a nepochybně ještě vzrostlo architektonické úsilí: v Kunderově kompozici každý detail musí odpovídat celku, ale stejně důležitá je i opačná vazba. A v tomto směru je síla a inspirativnost Kunderova díla nezpochybnitelná, jak koneckonců dokládá neskrývaný obdiv, vyjádřený zastáncem i reprezentantem artistní i artificiální literatury Jiřím Kratochvilem. (1995: 78--84)

    Mezi vysokým uměním a populární četbou

    V polemice, kterou ve druhé polovině devadesátých let vedli Jiří Kratochvil a Květoslav Chvatík s Alešem Hamanem a Janem Štolbou, vyslovil Aleš Haman mj. opakovaně obavu, aby se literatura tíhnoucí k artistnosti, metafyzice nestala příliš výlučnou, hermetickou záležitostí, vzdalující se neúměrně publiku, jeho možnostem. (1996a, 1997a, b) Objektivně vzato, nejde o obavu nepodloženou, nicméně nemalá exkluzivita a percipientská náročnost patří ke konstitutivním rysům onoho způsobu psaní a soudy o překročení či nepřekročení zenitu "umělecké produktivity" vyznavači dané poetiky mají vysloveně spekulativní charakter. Z hlediska celé literatury je ovšem důležité, aby dotyčný tvůrčí trend nebyl jediný, aby měl alternativy, což v současné české literatuře platí, a to nejen díky už zmiňovanému typu autenticitnímu.

    Do role styčného důstojníka mezi vysokým uměním a kýčem se sám a dobrovolně pasoval Michal Viewegh (1962), patrně nejčtenější a nejpřekládanější český spisovatel devadesátých let. Parafrázovaná autocharakteristika se v důsledku častého opakování jeho obdivovateli i odpůrci stala sice poněkud zprofanovanou, což by ale nemělo nic měnit na její výstižnosti. Mnohé z příznaků a rysů, které byly dříve zmíněny u fantaskní (artistní a artificiální) prózy bez zvláštních obtíží identifikujeme i (samozřejmě v různých koncentracích a kombinacích) ve Vieweghových prozaických knihách Názory na vraždu (1990), Báječná léta pod psa (1992), Výchova dívek v Čechách (1994), Účastníci zájezdu (1996), Zapisovatelé otcovský lásky (1998), Povídky o manželství a o sexu (1999). Konkrétně se tedy uvedené prózy vyznačují ústředním postavením autobiografického vypravěče - někdy je autopsie maskována er-formou a je jí "prosyceno" i více postav (podobně jako u Kratochvila a Topola). Dále možno připomenout Vieweghovu zálibu v metatextových, autohermeneutických a intertextuálních pasážích a postupech, směřujících k antiiluzivnosti a manifestační literárnosti, stejně jako prezentování různých verzí příběhů, loutkovitost postav... V mnohem menší míře u něho ale nalezneme fantaskní motivy a hlavně: příběh Viewegh vpodstatě nerozbíjí, nerezignuje na  tradiční vypravěčství, zejména ne na jeho zábavnou funkci a pointování. Pro tohoto autora je také důležitá atraktivita námětů, svěžest a spád jejich podání, nepřetíženost textu významy a symboly. Což ovšem neznamená, že by jeho výpovědi byly zcela banální, bezobsažné a prvoplánové.

    Ve Vieweghově debutu vyšetřování násilné smrti mladé učitelky na  českém maloměstě uvozuje varování před nebezpečím snadné ovlivnitelnosti většiny z nás, před nekritickým přijímáním nepodložených názorů a předsudků; novela si všímá i mechanismů vzniku a průběhu davové psychózy. V dalších prózách jsou traktovány a reflektovány třeba příčiny a smysl sebeobětování, problémy jedincova zrání a životní orientace (bez věkového omezení, ale s důrazem na adolescentní tápání), generační střety, rodinné vztahy - vzájemná zodpovědnost, podmaňování, podvolování a unikání, přičemž permanentní ironie a sebeironie zdůrazňuje především grotesknost (tragikomičnost) lidského hemžení, a to zvláště v erotických a sexuálních souvislostech. Možná právě autorovo "podhánění", čili zprostředkovávání tzv. vážných otázek humornou, "zlehčující" formou, je zdrojem postupného nárůstu rozporů v reakcích na jeho tvorbu. Po téměř jednoznačně nadšeném kritickém přijetí Báječných let pod psa, v nichž protagonista výše naznačeným způsobem vzpomínal na dětství a dospívání v šedesátých a "normalizačních" letech, se stejná metoda, uplatněná na polistopadovou story učitelské nevěry s tragickým koncem (Výchova dívek v Čechách), stala pro některé recenzenty záminkou k totálnímu ataku. "Spor o Viewegha" (Jungmann 1996: 5) se však neodehrával pouze mezi kritiky, popřípadě čtenáři, ale autor na výpady (poznamenané kritickým i filozofickým fundamentalismem, demagogií a hlavně předpojatostí) odpověděl velmi razantně sám přímo na stránkách následujícího modelového románu Účastníci zájezdu, v němž skrze mikrokosmos dovolenkářské výpravy na italské pobřeží usiloval zachytit konstanty lidského bytí. Zůstává ovšem otázkou, zda podoba této knihy (a vlastně i následujících) se v důsledku zmíněných revanšů nestala paradoxně až příliš poplatná spisovatelovým kritikům - ve smyslu místy až trucovitě působících naschválů, kdy se příznačná vieweghovská lehkost a svěžest proměňuje v jistou křečovitost.

    Kultivovaně a osobitě, nikoliv však bez ohledu na čtenářskou rezonanci se snaží psát také Zdeněk Zapletal (1951), jeden z nemnoha autorů, kteří spisovatelské renomé získali za  "normalizace" oficiálně publikovanými knihami a kteří ho v zásadě obhájili i po listopadu 1989. A třebaže Zapletalovými nejvýraznějšími zápisy do kontextu české literatury pravděpodobně zůstanou Půlnoční běžci, případně Sen na konci rána, nutno uznat, že jeho Andělé & Démoni (1996) představují přinejmenším solidně zvládnutý pokus o tvůrčí vyrovnání se s novými domácími poměry, s poznáváním Nového světa i s věčnou existenciální chandrou, akcelerovanou vážným onemocněním a vědomím neodvratně se blížícího stáří.

    Už z knižní prvotiny Petra Šabacha (1951) - povídkové sbírky Jak potopit Austrálii (1986) bylo zřejmé, že se znovu objevil autor prodlužující v české literatuře velmi produktivní tradici tzv. hospodského vyprávění, hospodských historek. Jeho prózy, úspěšně sugerující dojem spontánního vypravěčství, mají spád, komické ladění (s tragickým podmalováním), významná je pro ně tematická i kompoziční inspirace anekdotami. Základním námětovým zdrojem jsou pro Petra Šabacha návraty do dětství a dospívání: v debutu to byla zejména povídka Šakalí léta, podle níž byl natočen filmový muzikál a která dala jméno i dalšímu souboru spisovatelových próz z roku 1993. Šabachovy Babičky (1998) v mnohém připomínají Vieweghova Báječná léta pod psa (groteskně pojaté líčení protagonistových osudů od narození po konec komunistického režimu), jsou však o něco přímočařejší a zemitější. /Téměř současně se Šabachovou dosud poslední knihou byl vydán Hrdý Budžes od Ireny Douskové (1964) nahlížející "normalizační" čas rovněž z dětské perspektivy. Po pajánovitém opěvování tohoto období režimními přisluhovači, po pokusech o  aktuální společenskou kritiku v rámci daných možností od některých dalších autorů z oficiálního komunikačního okruhu a po disidentském pojetí, akcentujícím především absurditu a ponurost posrpnových časů, tak v devadesátých letech vykrystalizoval přístup soustřeďující se na tragikomické rysy života za "totáče" a využívající při jeho ztvárnění hlavně groteskní nadsázku. V dané souvislosti lze připomenout také novelu Haliny Pawlowské Díky za každé nové ráno z roku 1994.

    V Putování mořského koně (poprvé v knize Šakalí léta, 1993) a v novele Hovno hoří (1994) směřuje Petr Šabach pomocí historek a příhod především z partnerského, manželského, ale i všelikého jiného vzájemného stýkání ženského a mužského principu k vystižení rozdílů mezi nimi, k pojmenování příčin vzájemného permanentního přitahování i dráždění. Zážitky otce na "mateřské" (Putování...) zachycují mj., jak snadno mužská bohorovnost podléhá sunarovému a plenkovému kolotoči a mění se v přepjaté očekávání jakéhokoliv vybočení z oné karuselové dráhy, třeba v podobě manželčina návratu z práce. Zvláštní problém Františka S. (1996) zaujímá v Šabachově tvorbě výlučné postavení z toho důvodu, že v příběhu pacienta z léčebny pro choromyslné ustupuje humor poněkud do pozadí a varovná reflexe stavu dnešní civilizace, obsažená také v autorově "komiksové" próze Zumf (součást Šakalích let, 1993), představuje vlastně další ze současných aktualizací mesiášské legendy (viz Berková, Komárek, Topol).

    Z textů šířených během "normalizace" v samizdatovém a exilovém komunikačním okruhu se o propojení náročnější a čtenářsky přitažlivé literatury snažili také Pavel Kohout a Ivan Klíma, kteří patřili před listopadem 1989 i k často překládaným českým autorům. Fakt, že jejich současná prozaická tvorba je ovšem o poznání vlažněji přijímána domácími kritiky i čtenáři nežli těmi zahraničními, sice ještě nemusí vypovídat o kvalitě samotné tvorby, ale vše nasvědčuje tomu, že ani Kohoutovy romány Sněžím (německy 1992, 1993) a Hvězdná hodina vrahů (1995) ani Klímovo Čekání na tmu, čekání na světlo (1993) vskutku nijak výrazně neobohatily kontexty jejich vlastního díla, natož pak literaturu národní.

    Historické prózy

    Ačkoliv byly opakovaně prezentovány názory, že v současnosti prochází historická próza útlumovou fází (Haman: 1996b, Dokoupil: 1997), nelze tvrdit, že by tato tradičně velmi úrodná oblast české literatury nenabízela v devadesátých letech nic zaznamenáníhodného. Je sice zřejmé, že jí kvantitativně dominuje čtivo využívající minulé časy jako atraktivní kulisy sladkobolných lovestories, přisuzovaných historicky doložitelným osobnostem i zcela smyšleným postavám /Ludmila Vaňková (1927): Orel a had, 1990; Od trůnu dál, Roky před úsvitem, obojí 1993; aj. aj./, stejně tak ovšem platí, že bylo vydáno nejedno dílo úspěšně se snažící o korigování a doplňování ideologicky zkresleného obrazu národních dějin, případně objevující i nové možnosti ve ztvárnění historických námětů. K těm prvním patří například Smrt svatého Vojtěcha (1993) od Vladimíra Körnera (1939), připomínající mj., že konstituování českého státu je spojeno s vyvražděním Slavníkovců a s bratrovraždou. Komplikovanost soužití Čechů a Němců na našem území nezaujatě a umělecky objevně přiblížil román Cejch (1992) od Zdeňka Šmída (1937), podobného tematického zaměření jsou i dvě novely Václava Vokolka vydané ve svazku Pátým pádem (1996).

    Vlastní literárněhistorický model národního obrození (Znamení zrodu, 1983, rozšíř. 1995) doplnil literární badatel a spisovatel Vladimír Macura (1946--1999) netradiční beletristickou tetralogií Ten, který bude (1999). Její jednotlivé díly vycházely nejprve samostatně a byly koncipovány v žánrech příznačných pro obrozenskou dobu: Informátor (1992) jako novela, Komandant (1994) se skládá ze živých obrazů, Guvernantka (1998) má podobu elegie, Medikus (jen ve společném vydání 1999) zase pamětí. Sám Macura své psaní charakterizoval jako psaní v mezerách mezi dokumenty s využitím tzv. metody samorostu. Neznamenalo to nic jiného, než že přísně respektoval doložené dokumenty a fakta, jeho fabulace se s nimi nekřížila, ale spojovala historický materiál s aktuálními problémy i autopsií, a tímto způsobem je jakoby "pootáčela", odhalovala nečekané podoby, významy a souvislosti. K demytizaci národního obrození a zároveň ke "zlidštění", oživení jeho (učebnicovým pózováním už poněkud sošnatých) představitelů (např. J. V. Friče, F. L. Čelakovského, B. Rajské) přispěla také značná dávka ironie a již dříve zmíněné hravosti: Například titul cyklu Ten, který bude není jen víceslovným rozvedením názvu Amerlingova projektu obrozenského vzdělávacího a vědeckého centra Budeč, ale je to také začátek rozpočitadla, které postupně vyvolává na scénu protagonisty každého ze čtyř dílů.

    Ačkoliv má podstatná část díla Josefa Škvoreckého (1924) výrazně autobiografický základ a tvůrcovo alter ego Dannyho Smiřického jako by nezajímalo nic jiného než jazz a holky, podávají Zbabělci (1958, přeprac. 1964), Tankový prapor (1971 ex, 1990, 1998 přeprac.), Mirákl (1972 ex, 1991) aj. texty velmi konkrétní a výstižné svědectví o vývoji československé (české) společnosti ve druhé polovině dvacátého století. V průběhu osmdesátých a devadesátých let rozšířil J. Škvorecký tvůrčí záběr do minulosti a ve stylizované biografii Antonína Dvořáka Scherzo capricciosso aneb Veselý sen o Dvořákovi (1984 ex, 1991) a v románové rekonstrukci osudů českých přistěhovalců zapojených do občanské války Severu proti Jihu Nevěsta z Texasu (1992 ex, 1993) složil hold Čechům, kteří se zapsali také do dějin Spojených států amerických.

    Historické prózy patří k čtenářsky nejvyhledávanějším žánrům. Tuto známou pravdu respektuje také Maxi Marysko (1946). Dcera Hrabalova přítele hudebníka a básníka Karla Maryska však stejnou měrou akcentuje i kultivovanou formu a psychologickou věrohodnost. A její dumasovsky laděné příběhy (Cesta růžových kurýrů, Milý Danieli..., obojí 1993, Císařský lov, 1994) vnímatele permanentně upozorňují, že se nevyplácí dělat si iluze o minulosti, ale ani o současnosti, prostě o ničem...

    Rodové ságy a kroniky

    Za zvláštní typ historické prózy možno považovat rodové kroniky či ságy, v nichž návrat k rodovým kořenům (jejich hledání) autorům umožňuje jednak postihnout cestu, vývoj společnosti k jejímu současnému stavu a přispívá k nalézání osobní identity, jednak umožňuje reflektovat základní otázky lidské existence. To vše přináší rovněž složitě strukturovaný a dosud patrně ne plně doceněný román Josefa Jedličky (1927--1990) Krev není voda (1991) - dílo skutečné celoživotní lidské i tvůrčí bilance.

    Ovšem rodové historie lákají též mnohem mladší autory. Jedním z nich je Jan Vrak (vl. jm. Tomáš Koudela, 1967), jenž se navíc zaměřil i na spjatost člověka, jeho osudů s krajem a obyčejnými věcmi, které nás na životní pouti doprovázejí a mnohdy se na  podobě (kvalitě) života (stejně jako přisouzené či vybrané místo, krajina) výrazně podepisují. Komplikovaně vystvěnou výpovědí, psanou v několika jazycích a úrovních (hlavní vypravěčský proud, rozsáhlé poznámky pod čarou, závěrečné přípisky...), touto spletitou genealogickou rekonstrukcí situovanou především do Slezska - čili místa dlouhodobého střetávání a vzájemného ovlivňování polského, germánského a českého (moravského) živlu, stále zaznívá osnovní otázka: Kdo (nebo co) permanentně staví lidi proti sobě, na různé strany konfliktů, třebaže pocházejí z jednoho kraje, místa, dokonce rodiny? /Mimochodem - ve výsledné podobě Obyčejných věcí se dosti výrazně promítla skutečnost, že při jejich psaní autor využíval možností výpočetní techniky, a to nejen ke grafickému ozvláštnění textu. Nepochybně jde o projev širšího trendu nárůstu ovlivňování literární tvorby (computerový původ, byť v mnohem menší míře, je patrný třeba také v Chaunově Deníku) a hlavně literární komunikace (internetové časopisy, workshopy, chaty...) moderními informačními technologiemi.

    Na zdroj mezilidského zla, nenávisti a ukrutenství se podobně jako Jan Vrak táže rovněž Jiří Drašnar (1948) ve fragmentární rodové sáze O revolucích, tajných společnostech a genetickém kódu (1996), lokalizované do středoevropského prostoru a časově ohraničené počátekem novověku a současností. Autor, který emigroval na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let do USA a debutoval pozoruhodným románem Desperádos informačního věku (1992), se ve své druhé próze pokusil o zásadní sociálně historickou analýzu vztahu moci a peněz, moci a umění, jedince a mas, příčin revolucí, role intelektuálů v těchto převratech...

    V Drašnarově pojetí tvoří podstatnou složku zmíněné analýzy naturalisticky surový výčet a popis hrůz, jaké jsou si lidé schopni navzájem provádět. Samotný závěr a jemu předcházející filozofický traktát, do něhož jsou drastické příběhy přetaveny, vyznívají silně skepticky, autor se jednoznačně distancuje od probouzení veškerých iluzí a dosavadními zkušenostmi nepodložitelných optimistických perspektiv. Próza je napsána dynamicky, kondenzovaným, vypjatě expresivním jazykem, souznějícím s drásavým obsahem výpovědi.

    U knih J. Jedličky a J. Vraka nelze přehlédnout jejich těsnou provázanost s žánrem osobních vzpomínek a pamětí, ovšem v případě Drašnarova románu je případné personální pouto k líčeným dějům a zachycovaným událostem i postavám potlačeno. Pozici nezaujatého zaznamenavatele autor opouští až v samotném závěru tvořeném tázacími zájmény a citoslovci údivu.

    Intimní sepětí s osudy předků, jejichž evokace vede mj. k otázkám kontinuity a přetržitosti společenského vývoje, je zase zjevné v  Kursu potápění (1998) od Jany Červenkové (1939). Spisovatelka a časopisecká redaktorka, která vlastní životní zkušenost zužitkovala již např. v prózách Semestr života (1982) nebo Jak vypadá nic (1993), se původně do vlastní paměti potápěla s cílem vybavit si nezkreslený obraz dětství a dospívání (německá okupace, padesátá léta), ale nakonec se noří stále do větších hloubek, k životům prarodičů i praprarodičů, a své výlovky prezentuje s humorem a smyslem pro unikátní i všednodenní detail.

    Feministické prózy

    Ženské autorky sehrávaly v české literatuře nejednou významné a nezastupitelné role. V předlistopadové éře to bylo naposledy v první polovině osmdesátých let, kdy mladá generace básnířek, zčásti jdoucí ve stopách předčasně zesnulé Zuzany Trojanové a představovaná např. Zdenou Bratršovskou, Lenkou Chytilovou, Dagmar Sedlickou, Jiřinou Salaquardovou, Jitkou Stehlíkovou ad., výrazně promlouvala do podoby soudobé české poezie. Jedno z tehdy společensky i literárně frekventovaných témat, které rezonovalo také v některých textech připomenutých autorek, byl problém zrovnoprávnění ženy v sociálních i privátních vztazích.

    V průběhu devadesátých let se však i u nás přestává hovořit a psát o ženské emancipaci a stále zřetelněji se prosazuje feminismus, a to v nejrůznějších úrovních, kontextech a pojetích. Jeho filozofickými, sociologickými i literárními projevy se mj. zabývá Nadace Gender Studies, vzniklá v roce 1991 pod patronací Jiřiny Šiklové, redakce řady časopisů připravují monotematická čísla zaměřená na ženskou a feministickou problematiku (Filosofický časopis, Iniciály, Labyrint, Prostor, Sociologický časopis, Tvar...), od roku 1993 vychází slovensko-český feministický časopis Aspekt a také bilingvální kulturní revue Jedním okem/ One Eye Open.

    V duchu radikálního feminismu, přisuzujícímu původ veškerého zla v lidské společnosti i historii dominantní pozici soupeřivého a uzurpátorsky bezohledného mužského principu, se představila v knize Mstivá kantiléna (1992) právnička Carola Biedermannová (1947). Tento provokující ironický pamflet proti mužské lenosti a  nadvládě s razancí, nadsázkou a snahou o humorný nadhled bourá maskulinní mýty a tabu, které nahrazuje mýty a alegoriemi feministickými. Jestliže v kritickém ohlasu Mstivé kantilény šlo velmi snadno rozlišit, zda autorem recenze je muž, nebo žena, tak reakce na následující knihy (Těžký život Kašparovy krávy, 1994; Lítostivá kantiléna, 1995) se už víceméně shodovaly v konstatováních o slovesném neumětelství Biedermannové, její přepjaté samolibosti a nedostatku soudnosti a vtipu. Poněkud umírněnější, nicméně stále bojovnou feministkou se jeví Eva Hauserová (1954), která feministické názory prezentovala se sci-fi kulisami v novele Cvokyně (1992) a v esejích Na koštěti se dá i lítat (1995). Na razanci, afektivnosti, sebevědomí, ale i ve zkreslenosti argumentů přidala v knize Jsi přece ženská... (1998).

    Ženy o ženách (a pro ženy?)

    Typicky feministická protimužská útočnost není přítomna třeba v prózách Terezy Boučkové (1957) Indiánský běh (1988 smz, 1991), Křepelice (1993) a Když milujete muže (1995), což však neznamená, že autorka chová k mužům nekritický obdiv. Spisovatelčiny výhrady nejčastěji směřují vůči jejich egoismu a nedostatku zodpovědnosti, zraňujícím blízké a hatícím ženám nejednou cestu ke štěstí a spokojenosti. Pro Boučkovou se stal typický lapidární výraz a útržkovité variace na téma, v čem pro ženu spočívá štěstí a pocit naplnění, a proč jen tak málo žen může obojí nalézt a prožít.

    Příbuzná témata i stručné až gnómické vyjadřování včetně členění do krátkých textových úseků jsou typické také pro knihy Haliny Pawlowské (1955) Zoufalé ženy dělají zoufalé věci (1993), Proč jsem se neoběsila (1994) Ať zešílí láskou (1995), Hroši nepláčou (1996), Jak být šťastný. Dvanáct nemorálních rad (1996), Charakter mlčel a mluvilo tělo (1997), Dá-li pánbůh zdraví, i hříchy budou (1998). Na zvýšené popularitě textů H. Pawlowské se nepochybně podílí její vypravěčský temperament, umění výrazné pointy, převládající humorné pojetí, ale i jistý hedonismus a estrádovitost. Zvláštní místo v dosavadní tvorbě této scenáristky, časopisecké šéfredaktorky a televizní moderátorky zaujímá již dříve zmíněná autobiografická próza Díky za každé nové ráno (1994), kde kromě osobních traumat z hledání a ztrácení partnerů vypravěčka tragikomickým způsobem zprostředkovává svou cestu ke studiu a tvůrčí seberealizaci, komplikovanou "normalizačními" praktikami vůči nedostatečně loajálním nebo kádrově "problematickým". Skutečnost, že její příbuzní žijí jak v Německu, tak na Ukrajině, jí umožňuje rovněž srovnávat "západní" a "východní" životní způsoby a relativizovat řadu předsudků a povýšeneckých postojů.

    Většina knih dosud uvedených autorek není určena výhradně pro ženy a jejich společné reflektování v oddíle feministické prózy nebo v následujícím bloku nemá nijaké hodnotově hierarchizující významy a v žádném případě není výrazem apriorní diskvalifikace typu ženská literatura =červená knihovna. Nicméně převládající tematická orientace sledovaných próz (problémy spojené s postavením a možnostmi seberealizace žen v současné společnosti, rodině, partnerství...) a zvýšená emfatičnost podání dotyčných námětů jsou objektivně prokazatelné, stejně jako skutečnost, že jde o díla čtená (a ceněná) zase hlavně ženami. Ženské čtenářky oslovují o poznání intenzivněji rovněž prózy Lenky Procházkové (1951), která už od osmdesátých letech, kdy byly její milostné příběhy šířeny v samizdatovém a exilovém komunikačním okruhu (Růžová dáma, Přijeď ochutnat, Oční kapky, Smolná kniha ad.), usiluje překračovat (například erotickou otevřeností, odkazy k antickým bájím, komentováním psaní...) rámec konvenční četby. Jak dokládá i povídkový soubor Zvrhlé dny (1995), nejde ovšem o přesahy zásadní.

    Ale to "'pravé' ženské psaní," alespoň jak ho charakterizovala Tereza Brdečková, "emocionální a zároveň podané chladně a z odstupu, je obvykle sebevražedné," (1997) tudíž nelze očekávat, že by bylo nějak obzvlášť rozšířené. K jeho vyznavačkám nepochybně patří Iva Pekárková (1963), disponovaná dobrodružnou povahou a tomu odpovídajícími životními zkušenostmi (číšnice v  Bostonu, taxikářka v New Yorku, pracovnice v utečeneckých táborech atp.). Její prózy Péra a perutě (1989 ex, 1992), Kulatý svět (1993), Dej mi ty prachy (1996) ad. zaujmou v první řadě razancí a otevřeností, s níž pojednávají o nejrůznějších tabu, zejm. erotických, aniž by ztrácely na svébytné ženskosti. Knihy I. Pekárkové v mnohém rezonují s feminismem, ale zároveň ho přesahují například pozorností k životním podmínkám a možnostem nejrůznějších minorit národnostních, sociálních, náboženských... Pro Pekárkovou (její postavy) je příznačná stálá touha po osobní nezávislosti a hlavně úsilí této svobody dosáhnout, schopnost jí ledacos obětovat.

    Detabuizace erotiky

    Zákonitým projevem polistopadových změn byla i detabuizace erotiky. Někteří tvůrci, u kterých jsou sexuální problematika a erotické motivy traktovány se značnou, až šokující otevřeností, už byli zmíněni i v jiných souvislostech (J. Křesadlo, J. Drašnar, I. Pekárková), ale na konjunktuře erotické tematiky se podílelo mnohem více autorů. Svůdnému lákadlu neodolal ani nepochybný spisovatelský mistr, ale také bytostný literární manažer Vladimír Páral (1932), když z funkční součásti výpovědi o hledání životního naplnění (Kniha rozkoší, smíchu a radosti, 1992) učinil posléze víceméně jen lepivou vějičku pro neukojené čtenáře (Playgirls I, II, 1994). Podobně si počínali též další (kupříkladu Jan Kostrhun, 1942, Balada o panence, 1993; Iva Hercíková, 1935, Hester aneb O čem ženy sní, 1995; Vášeň, 1998), kterým sex posloužil především jako přímočarý a zaručený prostředek atraktivizace zmíněných textů. Dobové poměry vcelku výstižně ilustruje i skutečnost, že několik začínajících publicistek (za všechny Barbara Nesvadbová, 1975, Sissy Simons, vl. jm. Jana Mandelíčková, 1974) se rozhodlo dosáhnout literárního úspěchu také pomocí skandalózního efektu vyvolávaného minimalizací zábran při prezentování sexu - viz knihy Všichni jste prasata (1996) Válka krys (1996, obě S. S.), Řízkaři (1997) a Bestiář (1999, obě B. N.) demonstrovaly především absenci jakýchkoliv zábran při prezentování sexu.

    Komercionalizace literatury

    Zákony trhu si po listopadu 1989 podmanily do značné míry i svět literatury. Za jeden z projevů této skutečnosti možno považovat záplavu nejrůznějších edicí populárního čtiva. Jeho největším tuzemským producentem se stalo nakladatelství Ivo Železný, s nímž v dané souvislosti pod nejrůznějšími pseudonymy přistoupilo na  spolupráci mnoho významných českých literátů (mezi jinými Josef Frais, Jan Křesadlo, Ivan Wernisch...). Osvědčeným prostředkem v zápolení o čtenáře je popová beletrizace historických látek, jak dokládá již vzpomínaná Ludmila Vaňková nebo její následovnice Vlasta Brtníková (1951, Velká královna - Kleopatra, 1995).

    Někteří spisovatelé pak používají k upoutání čtenářské pozornosti nejen postupy běžné v této oblasti, ale také nevybíravou (místy až pamfletickou) kritiku polistopadových poměrů a praktik. Patří k nim Zdena Frýbová (1934, Hrůzy lásky a nenávisti, 1991; Mafie po listopadu, 1993; Malinkatý kretén, 1993; Polda, 1995), Pavel Frýbort (1946, Vekslák 2 a 3, 1993 a 1995), umělecky ambiciózněji si počínali Martin Nezval (1960, Anna sekretářka, 1992; Obsluhoval jsem prezidentova poradce, 1993; Premiér a jeho parta, 1994; Štěstí je tady a teď, 1996; Zlatí hoši, 1998) či Pavel Verner (1947, Pražské hyeny, 1994).

    Sci-fi a fantasy

    Masovou oblibu si v osmdesátých létech získala sci-fi literatura. Její tehdejší rozmach provázený vznikem fandomu (složeného z klubů vyznavačů sci-fi) a nejrůznějších časopisů (fanzinů) se v následujícím období sice ukázal být v zásadě náhradní aktivitou, nicméně i po listopadu 1989 zůstaly sci-fi knihy mezi nejprodávanějšími tituly. Přesto, že se některé postupy sci-fi literatury (zejména práce s časem a prostorem nebo nereálnými kulisami) stále častěji objevují i za jejími "hranicemi", a přes veškerou snahu sci-fi vyznavačů se ovšem ani v tomto období nepodařilo plně emancipovat jejich tvorbu s tzv. main streamem (hlavním proudem beletrie). Naopak spíše dochází k ještě větší izolaci pomyslného sci-fi ghetta, jelikož například kritická reflexe sci-fi se oproti dřívějšku uskutečňuje téměř výlučně na  stránkách SF časopisů.

    S novou sci-fi tvorbou neprorazil mimo okruh fanoušků sci-fi ani Ondřej Neff (1945), kterému v tomto směru nebylo mnoho platné ani uznání provázející jeho dřívější non SF publikace (Klukoviny a tátoviny, Večery u krbu atd.). Neffova trilogie Milénium (1992, 1994, 1995) patří k vrcholům SF literatury a podobně jako knihy Josefa Pecinovského (1946) Abbey Road (1991) a Jaroslava Velinského (1932) Engerlingové (1995) svými kvalitami přesahuje její rámec. Nositeli nových impulsů a trendů jsou v SF oblasti například Jan "Jam" Oščádal (1949, Bratři, 1995) nebo Jaroslav Mostecký (1963, Jdi a přines hlavu krále, 1995). Přitom Mostecký může posloužit také jako příklad stále běžnějšího komerčního triku nakladatelů a spisovatelů, totiž prodávání české tvorby pod anglickými jmény (v daném případě Jeremy Shackleton). Velmi módní se v devadesátých letech stala i v české literatuře fantasy literatura, která před scientistickými (vědeckými) prvky a racionálním přístupem preferuje romantickou citovost, mytologii a "hru na hrdiny". K jejím čelným představitelům patří autorky Vilma Kadlečková (1971, Na pomezí Eternaalu, 1990; Meče Lorgan, 1992) a Veronika Válková (1970), publikující pod pseudonymem Adam Andres (Wetemaa, 1993).

    Reflexivní prózy

    Kritická reflexe, skepse je vlastní Lubomíru Martínkovi (1954), ovšem její zacílení i prezentace jsou typologicky odlišné od Nezvalových či Vernerových próz zmiňovaných v předchozí části. Introvert žijící od konce sedmdesátých let v Paříži zkoumá svět z pozice nezařaditelného a nezakotveného jedince. Martínek své texty úmyslně tříští, potlačuje epickou linku a nakonec jemu (i čtenáři) zůstávají úvahy, postřehy, myšlenky, jejich útržky... Nejčastěji se týkají odchodů a návratů, života v exilu (cizím prostředí), problémů literatury a moderního umění, ale hlavně svobody a smyslu (iluzivnosti smyslu) lidského konání. V současné české próze je velmi častý motiv cesty. Ústřední postavení mu ve svých dílech přisoudili například Michal Ajvaz (Druhé město, Tyrkysový orel), Iva Pekárková (Kulatý svět), Jáchym Topol (Sestra), Michal Viewegh (Účastníci zájezdu), z dosud nejmenovaných Roman Ludva (1966) Žena sedmi klíčů (1997) a Ivan Matoušek (1948) Ego (1998). Jednou je to cesta za snem či tajemstvím, podruhé cesta směřující za poznáním světa (či sebe samého), jindy jde vlastně o útěk. Martínkovi (jeho postavám) se věčné cestování stává dobrovolným údělem, ale i obsesí, nekonečné putování za beznadějí ústí v katarzní vědomí: teprve ztráta jakýchkoliv iluzí může člověka přiblížit ke skutečné svobodě (Mys dobré beznaděje, 1994; Nomad's Land, 1994; Palimpsest, 1996...). Esejistické vyjadřování, k němuž se Lubomír Martínek postupně propracoval, je vlastní také Václavu Jamkovi (1949). Konfesijní výpověď Krkavčí múza (1992) se jazykově vysoce kultivovaným a erudovaným způsobem zabývá především otázkami spojenými s existencí literatury, jejím posláním, možnostmi, ale rovněž vztahem fašismu a liberalismu, učitele a žáka, fenoménem veřejné řeči, touhy, jinakosti, solitérství...

    Objevy a naděje

    Jak už bylo naznačeno, příliv nových autorských jmen do české literatury byl v devadesátých letech opravdu hojný. O poznání více bylo autorských vyznavačů a pokušitelů poezie a je také pravda, že mnohým adeptům (ať už básnictví, nebo prozatérství) po zásluze připadne role neobjevených či zapomenutých. Nicméně stále zůstává dost takových, které možno právem označit za  beletristické objevy (naděje) devadesátých let. Několik z nich lze dokonce považovat již za skutečné (byť někdy i kontroverzně přijímané) tvůrčí osobnosti a bylo zde o nich pojednáno při různých příležitostech a v různých kontextech (J. Drašnar, D. Hodrová, M. Marysko, M. Viewegh...)

    Dosud ovšem nebyl zmíněn Hnát Daněk (vl. jm. Jiří Daněk, 1959), který mj. vydal generační román o těch, kteří dospívali v čase "normalizace". Jeho černočerná výpověď prostředkující tragické osudy několika spolužáků porubského gymnázia se jmenuje Až budeme velcí (1996) a kromě silně depresivní atmosféry se vyznačuje expresivním jazykem, plným neologismů, pravopisných i skladebných schválností, umocňujícím naléhavost a sugestivitu díla. Kontrastním žánrovým ztvárněním se vyznačuje Daňkova próza Bratři bez trika (1998). Příběh o tom, kterak tři mladí muži, nemajíce pracovního zařazení, založili počátkem devadesátých let v jednom moravském okresním městě první ženichovinec, je čistokrevnou groteskou s důsledně fraškovitým finále. Jazykové experimentování bylo v zájmu dynamiky poněkud omezeno, smysl pro naprosto přesný dobový a místní detail zůstal, ironií a sarkasmem rozhodně nebylo šetřeno.

    Ironií a sarkasmem, tentokrát na adresu všech, kdo se v polistopadovém čase pohybovali v knižním světě (včetně knihkupců), nešetřil ani majitel a jediný zaměstnanec Krásného nakladatelství Bohuslav Vaněk Úvalský (vl. jm. Bohuslav Vaněk, 1970) ve svém "hubotřasném románu" Poslední bourbon (1996), napsaném s jazykovou invencí, hravostí i nadsázkou. Díky klíčovosti textu (za postavami lze identifikovat konkrétní reálné vzory) ho možno číst i jako poněkud rozjíveného, ale v zásadě velmi výstižného průvodce světem soudobých začínajících literátů. Opakovanou zmínku o vysokém počtu nových autorů by bylo záhodno v samotném závěru konkretizovat: každý týden uplynulé dekády přinesl v průměru dva debuty, což znamená, že v devadesátých létech se s vlastními knižními publikacemi představilo přibližně tisíc literárních noviců. Talentů, jak už bylo rovněž konstatováno, bylo mezi nimi samozřejmě mnohem méně, ale i fakt, že někteří z evidentně nadaných prozaiků byli dosud vzpomenuti jen letmo (Roman Ludva) nebo vůbec (Václav Kahuda, vl. jm. Petr Kratochvíl, 1965; Petr Ulrych, 1965) svědčí o tom, že česká próza (literatura) má i na prahu třetího tisíciletí stále co nabídnout, třebaže její společenské renomé evidentně pokleslo. S rozvojem informačních technologií se ovšem objevily i nové možnosti literární tvorby a komunikace. Nakolik je autoři využijí, nelze seriozně odhadnout, podobně jako to, zda snižování literární prestiže je záležitostí dočasnou či trvalou. Obojí koneckonců ani není cílem tohoto materiálu. Tím bylo poskytnout základní orientaci v české próze devadesátých let dvacátého století. Do jaké míry se tento záměr podařilo naplnit, už nejlépe posoudí, jako vždy v podobných případech, uživatelská praxe.



    Literatura


    BRDEČKOVÁ, Tereza
    1997 "Autorka a její postava", Labyrint revue VII, 1997, č. 1--2, str. 4

    DOKOUPIL, Blahoslav
    1997 "Historická próza v roce nula", in Česká a slovenská literatura dnes. Sborník referátů z literárněvědné konference 39. Bezručovy Opavy (16.-18. 9. 1996) (Praha - Opava: Ústav pro českou literatur AV ČR - Slezská univerzita), str. 68--70

    FIŠER, Zbyněk
    1995 "Světy a zásvětí současné české prózy", Host XI, 1995, č. 2, str. 71--81

    HAMAN, Aleš
    1995 "Česká beletrie 1990--95", Literární noviny VI, 1995, č. 21, str. 4--5
    1996a "Dokument a fantasma, dvě krajnosti současné české prózy", Literární noviny VII, 1996, č. 29, str. 7, přetištěno in O české a švédské literatuře. Referáty ze semináře českých a slovenských spisovatelů (Stockholm: Nadace Charty 77, 1996), str. 31--36
    1996b "Próza 1995" in Český literární almanach 1996 (Praha: Nakl. Dagmar Šmolíková a nakl. Litera), str. 47--49
    1996c "O dnešní próze", Nové knihy 36, 1996, č. 23, str. 1
    1997a "Literární program, nebo osobní poetika?" Literární noviny VIII, 1997, č. 37, str. 5
    1997b "Mýtus, umění, život", Literární noviny VIII, 1997, č. 49, str. 7
    1998 "Ejhle, kyvadlo stylizace opisuje krajní polohy" Nové knihy 38, 1998, č. 15, str. 12

    HODROVÁ, Daniela
    1994 Místa s tajemstvím. Kapitoly z literární topologie (Praha: KLP)

    HOLÝ, Jiří
    1995 Problémy nové české epiky B. m. d. [Praha: 1995] (Ústav pro českou literaturu)

    HOFFMANNOVÁ, Jana
    1995 "Paradoxy deníkové a memoárové literaruty", Tvar VI, 1995, č. 20, str. 1 a 4

    CHROMIAKOVÁ, Eva
    1998 Cesty současné české literatury (Nad prózami Michala Ajvaze, Jiřího Kratochvila a Michala Viewegha) (Olomouc: Filozofická fakulta UP, diplomová práce)

    CHVATÍK, Květoslav
    1993 "Pohled na českou poválečnou prózu", Tvar IV, 1993, č. 49--50, str. 1--5
    1997 "Román a mýtus", Literární noviny VIII, 1997, č. 45, str. 5


    JANOUŠEK, Pavel
    1990 "Time-out aneb Zhroucená tradice", Tvar I, 1990, č. 43, str. 1 a 4--5
    1996 "Proměny literární atmosféry v době polistopadové aneb Kusejr", Tvar VII, 1996, č. 18, str. 10--11, přetištěno in Česká a slovenská literatura dnes. Sborník referátů z literárněvědné konference 39. Bezručovy Opavy 16.-18. 9. 1996 (Praha--Opava: Ústav pro českou literaturu AV ČR--Slezská univerzita, 1948), str. 18--23

    JUNGMANN, Milan
    1993 "Kudy kam z chaosu", Literární noviny IV, 1993, č. 4, str. 7, přetištěno in M. J. V obklíčení příběhů (Brno: Atlantis, 1997), str. 124--130
    1996a "Několik poznámek k současné literatuře", Literární noviny VII, 1996, č. 16, str. 7, přetištěno jako "Nesoustavné glosy nad současnou literaturou", in O české a švédské literatuře. Referáty ze semináře českých a slovenských spisovatelů (Stockholm: Nadace Charty 77, 1996), str. 6--10
    1996b "Česká próza v pohybu", Tvar VII, 1996, č. 17, str. 4--5
    1997 V obklíčení příběhů (Brno: Atlantis)


    KRATOCHVIL, Jiří
    1992 "Obnovení chaosu v české literatuře", Literární noviny III,
    1992, č. 47, str. 5, přetištěno in J. K. Příběhy příběhů (Brno: Atlantis, 1995), str. 79--84
    1995 Příběhy příběhů (Brno: Atlantis)
    1997 "Nový čas příběhů", Literární noviny VIII, 1997, č. 33, str. 1 a 7
    1998 "Na hranici mezi nebem a zemí", Literární noviny IX, 1998, č. 4, str. 1 a 10


    MAINX, OSKAR

    1996 Nejmladší česká próza. 1. a 2. díl (Ostrava: Scholaforum)


    NOVOTNÝ, Vladimír
    1995 Nová česká literatura I. (1990--1995) Próza -- poezie (České
    Budějovice: Pedagogické centrum v Českých Budějovicích)
    1997 Literární kritiky. Bohemica (Praha - Nové Město: B. n.) /Vl. nákl./

    PECHAR, Jiří
    1993 "Protiiluzivní tendence současné prózy", Literární noviny IV, 1993, č. 38, str. 6--7
    1996 "Smysl života a smysl literatury", Literární noviny VII,
    1996, č. 5, str. 5


    PEŇÁS, Jiří
    1996 "Literatura, které se říká 'postmoderní'", in O české a švédské literatuře. Referáty ze semináře českých a slovenských spisovatelů (Stockholm: Nadace Charty 77, 1996), str. 14--19

    PETŘÍČEK, Miroslav
    1993 "Normalizace, jaké je třeba", Literární noviny IV, 1993, č. 51--52, str. 11


    POHANKOVÁ, Karin
    1996 "Směřování mladé generace v mladé próze osmdesátých let",
    Česká literatura 44, 1996, č. 2, str. 181--187


    PUTNA, C. Martin
    1994 My poslední křesťané. Hněvivé eseje a vlídné kritiky (Praha: Herrmann & synové)

    SVOZIL, Bohumil
    1995 Próza obrazná i věcná (Praha: Ústav pro českou literaturu Akademie věd České republiky)

    ŠPIRIT, Michael
    1996 "Výpovědi, které měly zůstat utajeny", Kritická Příloha Revolver Revue II, 1996, č. 4, str. 68--72

    ŠTOLBA, Jan
    1997a "Nové mýty?", Literární noviny VIII, 1997, č. 37, str. 6
    1997b "Ještě k mýtům", Literární noviny VIII, 1997, č. 49, str. 7

    WERNISCH, Ivan
    1995a "Knihy, které zbyly", Literární noviny VI, 1995, č. 26, str. 7
    1995b "Knihy, které zbyly", Literární noviny VI, 1995, č. 33, str. 6--7
    1995c "Knihy, které zbyly III", Literární noviny VI, 1995, č. 41, str. 6
    1996a "Knihy, které zbyly (IV)", Literární noviny VII, 1996, č. 2, str. 5
    1996b "Knihy, které zbyly (V)", Literární noviny VII, 1996, č. 10, str. 6
    1996c "Knihy, které zbyly (VI)", Literární noviny VII, 1996, č. 18, str. 6
    1996d "Knihy, které zbyly (VII)," Literární noviny VII, 1996, č. 31, str. 7
    1996e "Knihy, které zbyly", Literární noviny VII, 1996, č. 44, str. 7
    1997 "Knihy, které zbyly (IX)" Literární noviny VIII, 1997, č. 17, str. 7
    1998 "Knihy, které zbyly (X)" Literární noviny IX, 1998, č. 17, str. 7



    Slovníkové a encyklopedické příručky


    ADAMOVIČ, Ivan
    Slovník české literární fantastiky a science fiction (Úvodní studie Ondřej Neff, předmluva Richard Knot, Studie o exilové SF Jaroslav Olša jr.) (Praha: Vydavatelství a nakladatelství R3, 1995)

    BENÝŠKOVÁ, Jarmila, VÍCH, František
    Literární Hradec Králové (Hradec Králové: Okresní knihovna v Hradci Králové, 1994)

    Encyklopedie literatury science fiction (Sest. Ondřej Neff, Jaroslav Olša, jr.) (Praha: H & H, 1995)

    Kdo je kdo Obec spisovatelů (Red. Vladimír Novák) (Praha: Obec spisovatelů v nakl. Modrý jezdec, 1996)

    Kdo je kdo v české a slovenské science fiction (Sest. Pavel Kosatík, Zdeněk Rampas a kol.) (Praha: Kdo je kdo, Nová vlna, 1994)


    KUBÍKOVÁ, Pavlína -- KOTYK, Petr
    Čeští spisovatelé / Tschechische Schriftsteller (Praha: Ministerstvo kultury, 1999)


    Literární průvodce okresu Zlín (Sest. Stanislava Čechová, Tatiana Kalinová) (Zlín: Okresní knihovna ve Zlíně, 1994)

    MACHALA, Lubomír
    Průvodce po nových jménech české poezie a prózy 1990--1995 (Olomouc: Rubico, 1996)

    Malý slovník Uměleckého svazu autorů detektivní a dobrodružné literatury (Usp. Bohumil Neumann) (Praha: Pražská vydavatelská společnost, b. d.) [1995]

    Slovníček současných brněnských spisovatelů (Zprac. Jana Černá) (Brno: Knihovna Jiřího Mahena, 1994)

    Slovník českých spisovatelů od roku 1945. Díl 1, A--L, Díl 2, M--Ž (Red. Pavel Janoušek a kol.) (Praha: Brána, 1995, 1998)

    Slovník Klubu autorů literatury faktu (Red. Jan Halada, Jozef Leikert) (Praha: Klub autorů literary faktu s Klubem literatúry faktu, 1998)

    Slovník spisovatelů západních Čech (Sest. Anna Kůsová) (Plzeň: Knihovna města Plzně, 1995)

    Slovník zakázaných autorů 1948--1980 (Red. Jiří Brabec a kol.)

    (Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1991)




    Děkuji Janu Schneiderovi a Jaromíru Slomkovi za poznámky a připomínky k rukopisu této práce.

    Text vznikl v rámci projektu podporovaného GA ČR pod č. 405/97/SO 17: Dějiny české literatury po r. 1945.

    Proč nemá v ČR tísňové volání jediné, jednotné číslo?

    Petr Novák

    Pan Izák se s čtenáři BL podělil o svojí zkušenost s tísňovým voláním v České republice. Osobně nemám tak negativní zkušenosti s vlastním tísňovým voláním jako pan Izák (v mém případě mne šokoval až postup Policie ČR, na linku 158 jsem se dovolal okamžitě, i když byl hovor později přerušen chybou operátora a musel jsem volat znovu a pracně se domáhat spojení zpět na původního operátora, abych nemusel vše vysvětlovat znovu - moje zklamání bylo v tom, že po ohlášení krádeže vozidla mi bylo sděleno ať "někdy" problém nahlásím kdesi na místním oddělení, že na místě žádné pátrání prováděno nebude).

    Co mne však překvapuje, je že v ČR dosud nebyl zaveden systém jednoho čísla tísňového volání, jako tomu je například v Británii (kde je jednotné číslo tísňového volání 999, které je navíc viditelně uvedeno na každém telefonu). V rámci mobilních sítí GSM je ve všech zemích postupně zaváděno jednotné tísňové číslo 123. Proč má občan ve stresové situaci přemýšlet, zda má volat nejdříve lékařskou pomoc, hasiče, policii nebo některé ještě speciálnější služby (například při úniku škodlivých látek), případně která služba má které číslo (je 155 číslo na Policii nebo hasiče?), navíc proč má ze svých daní platit několik nezávislých center tísňového volání pro jednotlivé služby.

    Některé regiony nebo města již mají do jisté míry implementován Integrovaný záchranný systém (vím například o Ostravě, nedávno proběhlo v tisku, že tento systém byl nabízen s podporou našeho státu i do sousedního Polska), ale jak se existence IZS projeví na komunikaci s občanem?

    Jako občan a plátce daní bych si představoval službu tísňového volání na jednom čísle (například zmíněném 123), kam by se dalo kdykoliv dovolat, a to bezplatně ze všech telefonních přístrojů, mobilních sítí a podobně. Organizace by měly povinnost zajistit tísňové volání na telefonních přístrojích uvnitř organizace za pobočkovou ústřednou i v případě blokování hovorů (podmínka připojení pobočkové ústředny do telefonní sítě). Prodejci telefonních přístrojů by jako součást homologačního řízení byli povinni viditelně označit číslo tísňového volání na každém prodaném přístroji. Podmínkou udělení licence všem telekomunikačním operátorům pak může být zajištění vybavení center tísňových volání komunikační technikou, tedy pro stát to může znamenat snížení investic na minimum. Dalším možným zdrojem financování center tísňového volání jsou pojišťovny, které v rámci snižování rizik a škod mají přirozený zájem na rychlém řešení všech mimořádných situací a zamezení vzniku dalších škod.

    Prý směřujeme do Evropy, v Evropě to takhle nějak funguje (nebo je moje Britská zkušenost tak výjimečná?), tak bychom to tak měli i začít dělat (nebo mít alespoň plán kdy to tak dělat začneme, co pro to musíme udělat). Mimochodem, velmi dobrý článek o tom jak by měla vypadat příprava na vstup do EU od Ivana Gabala je zde (odkaz do Neviditelného psa). Doufám, že každý si dokáže obecné principy navrhované I.Gabalem promítnout do konkrétních situací, jako například ve zmíněném případě tísňových volání.

    Za syndromem ze Zálivu je možná bakterie

    Jan Charvát, ČT

    Za zdravotními problémy některých veteránů z války v Perském zálivu možná stojí podle některých vědců malá bakterie mykoplasma. Ta by mohla být viníkem přinejmenším některých problémů spojovaných s onemocněním z operace Pouštní bouře. Oznámil to americký Úřad pro záležitosti veteránů spolu s ministerstvem obrany, který v této souvislosti provádí dvě rozsáhlé studie.

    Každá další podobná studie ilustruje rozdílný přístup amerického a českého ministerstva obrany k problémům veteránů ze Zálivu. Zatímco se u nás MO (a zejména ještě federální) dlouho o problémy veteránů takřka vůbec nezajímalo a někteří představitelé je dokonce popírali (ilustrující je několikaleté utajení naměření stopových prvků bojových otravných plynů). Američané zahájili již brzy po ukončení války rozsáhlé výzkumy a programy, které by problémy veteránů objasnily.

    Lékem na bakterii je údajně obyčejné antibiotikum používané k léčbě akné. Američané nyní chtějí zjistit nakolik jsou jejich poznatky správné experimentem, při němž jedné skupině nemocných veteránů budou podávat zmíněné antibiotikum a druhé léky bez jakéhokoli účinku. Do pokusu je zařazeno 450 veteránů, kteří trpí tzv.chronickou multisymptomní nemocí - kombinací únavy, bolesti a poruch paměti.

    Mykoplasma se vyskytuje uvnitř i na povrchu lidských buněk a je podobná virům. Antibiotikum s účinnou látkou Doxycycline na bakterii útočí a ničí ji. "Pozitivní nebo negativní, výsledky budou užitečné komunitě veteránů i vědcům," uvedl jeden z představitelů programu.

    Další údaje o amerických poznatcích o syndromu Války v Zálivu se nacházejí na http://www.wramc.amedd.army.mil/departments/gulfwar

    Tak jak máme interpretovat Bibli?

    Juliana

    Vazeny pane Culiku,

    Bible podle vystudovaneho religionisty neni v rozporu s zadnym vedeckym poznanim, ale par vedcu bylo upaleno, nez cirkev k tomuto nazoru dospela.

    Uz zacinam mit ruznych obhajcu Boha plne zuby.

    Pochopila jsem Bibli tak, jak byla napsana, ale protoze nemam formalni nabozenske vzdelani, nazval me doktor theologie neskonalou ignorantkou a fundamentalistkou. I tak je mozne vest diskusi. Proto bych chtela vysvetleni. Jak je treba chapat Bibli? Tak, jak ji chapou theologove, anebo tak, jak byla napsana?

    Problem je v tom, ze toto dilo si muze vysvetlovat kazdy jinak. Podle Rev. Dr. O. Stehlika neni Bible v rozporu s jakoukoliv vedeckou teorii. To je trochu zvlastni tvrzeni, protoze vedecke teorie se s postupem doby meni a tez se navzajem mezi sebou lisi. Je ale lepsi, pokud cirkev povazuje za prijatelnou jakoukoliv vedeckou teorii, nez kdyz vedecke poznani odmita. V minulosti bohuzel zaplatilo dost vedcu svuj nesouhlas s cirkevnimi dogmaty zivotem.

    Musim se ale priznat, ze uz zacinam mit ruznych siritelu krestanske viry plne zuby. Na nazorove strance LN jsem se v ruznych casovych obdobich docetla, ze  liberalni lidska prava
    museji byt opustena, pokud jsou v rozporu s evangeliem, ze soukrome vlastnictvi pochazi od Boha, ze lide jsou neverici proto, ze se s nabozenstvim neseznamili, nikoliv diky sve svobodne volbe, ze nevira v Boha vede k amoralnosti. Mlcky jsem trpela, ale kdyz rozsirili obranci Stvoritele svoje tvrzeni dokonce i na evoluci, tak uz jsem to nevydrzela.

    Bibli chapu jako mytus, ktery vyjadruje stupen znalosti zidovskych kmenu o svete na prelomu letopoctu. Proto s  ni nelze zachazet jako s vedeckym dilem. Ale je mozne dovolavat se mytu v politickych diskusich?

    "Ctete Bibli, tam to vsechno je"
    Ke konci sveho textu pise Dr. Stehlik o tom, ze mame hledat pouceni v minulosti a v Bibli. Doporucuje mytus o prvnich lidech. "Lide maji pozoruhodnou vlastnost idealisovat si minulost. Delali to vzdycky...Tahle biblicka legenda o prvnich lidech se stavi proti vsem vysnenym legendam o zlatem veku a durazne rika, nebylo dobre, nebyl to zlaty vek. V minulosti hledejte pouceni, nehledejte tam ale vzor a ideal. Domnivam se, ze je i pro nas velmi uzitecne a aktualni, kez by to slyselo a premyslelo o tom tech skoro padesat procent lidi, kteri si dnes mysli, ze za komunismu bylo lip."

    Domnivam se, ze toto pouceni tem "urazenym a ponizenym", kteri se nedovedou z ruznych duvodu vyrovnat s dnesni dobou, prilis nepomuze. Treba si v Bibli najdou spise to, ze nespravedlivou vrchnost neni treba poslouchat.

    Pokud   budou elity (statotvorni intelektualove i cirkev obhajujici establishment) jenom mentorovat  vsechny ty frustrovane, urazene a ponizene, a nebudou se je snazit pochopit, muzeme se vsichni dockat nevitanych vysledku.

    .






    Jiří Soler proti feminismu a pro elitní školství

    Jiří Soler

    Rad bych vyjadril nekolik pripominek k clanku Bohuslava Blazka o feminismu.

    Podle autora by Cesi (ci jiny narod ci skupina lidi) mela zaostavat za jinymi, pokud nejakou ideologii (v pripade clanku feminismus) ci zivotni styl neprijme za svuj a prakticky ho ignoruje. Ja se naopak domnivam, ze prijeti nebo odmitnuti urciteho smeru je projevem jeho individuality a traba narodni povahy. Pokud v historii Cesi neprijali nektere styly a tvrdosijne zili po staru nebo dokonce tvurcim zpusobem rozvijeli starsi (ci proste jiny) styl, nebylo to vzdy zaporem. Takto vznikla napr. Vladislavska gotika ci Ceske baroko a dnes muzeme byt na ne hrdi, podobne, jako naopak Anglicane prilis neprijali baroko a dodnes je jejich architektura specifickou reminiscenci gotiky. Pokud nektere mysleni narodu, obcanum statu ci jine skupine nesedi, proc by ho mela za kazdou cenu akceptovat.

    Pripad feminismu je primo alarmujici. V soucasne dobe je cela tzv. krestansko-evropska civilizace poznamenana jednim fatalnim jevem - poklesem porodnosti a neschopnosti zajistit vlastni biologickou reprodukci. Pokud tento trend pretrva, je osud civilizace jasny - jeji prislusnici behem nekolika generaci vymrou. Nedokazu presne pojmenovat vsechny priciny tohoto jevu, ale jeho dusledky jsou evidentni. A prispiva k tomu rozpad tradicnich instituci - rodiny, manzelstvi, pece o deti, ktere byvaly jejim zakladem.

    Domnivam se, ze na tomto jevu maji mnohem vetsi podil zeny - ty, ktere deti rodi a hraji podstatnou roli v peci o ne, zejmena v nejnizsim veku. Dnes, tez zasluhou feministek, zeny v optimalnim veku pro svou reprodukcni funkci pestuji vlastni karieru ci si proste "uzivaji", na svou zakladni biologickou funkci pritom zapominaji. Domnivam se, ze prave v teto oblasti je role zen dominantni, i kdy tradicni uloha muze jako zivitele a ochrance rodiny je tez nezbytna.

    Zni krasne recicky falesnych humanistu o lidskych pravech. Faktem je, ze podstata cloveka je biologicka a ze pokud se clovek postavi proti teto podstate, neprinese mu to nakonec ani pocit stesti. Proto obrazem obcana "kulturni" casti sveta je ustvany a ustarany jedinec, ktery na vlastni zivot (a vlastni reprodukci) nema cas. Skutecne stastne lidi jsem naopak videl treba v Indii (pravda, asi znacne povrchne), kde nejsou zatizeni spostou spolecenskych povinnosti a starosti a jejich hlavni starosti je proste zit. Vnucovat napr. temto lidem bezmyslenkovite nas zpusob mysleni by byl strasny hrich.

    Biologicke zakony jsou velmi proste a jejich dusledky neuprosne: spolecnost, ktera nestaci plnit sve biologicke funkce behem nekolika generaci zanika, naopak prosperuje ta komunita, ktera je (biologicky i jinak) funkcni, jejiz idealy nejsou v rozporu s jejich prirodni podstatou. A to urcite neni zapadni spolecnos s jejim feminismem. Konecne, proc prebirat moralku naroda, ktery nedavno potvrdil ve svem cele usvedceneho lhare a sexualniho zvrhlika Williama Jeffersona Clintona?

    Soucasna evropska spolecnost je v hluboke moralni krizi, ktera dopadla i na nas. Nevim, proc bychom meli od Zapadu prebirat to nejhorsi ideologicke blato, kdyz jsou jinde mnohem uspesnejsi vzory? A proc bychoim vubec meli prebirat vsechny vzory. Jsou snad Americane zaostali proto, ze neprevzali z Evropy fasismus a komunismus? Tak proc bychom my meli dnes za kazdou cenu prebirat feminismus, pokud nevyhovuje nasi mentalite a nasemu zpusobu zivota?

    O elitních školách

    Vazena pani Leporska,

    k vasemu clanku v Britskych listech: behem jarniho pobytu v Indii a jeji realite jsem pochopil jedno: ne kazda spolecnost ma tolik prostredku, aby mohla zajistit kvalitni vzdelani (v Indii dokonce zakladni vzdelani) pro vsechny obyvatele. Potom je existence elitnich skol (tam je v kazdem vetsim meste) zcela opravnena - je lepsi mit alespon nejakou intelektualni elitu nez nic. Model elitnich skol konecne prevzali od Britu, kde byl typicky prave v dobe nejvetsi britske prosperity (vlada kralovny Viktorie).

    Konecne podle podobneho modelu zila Evropa od staroveku pres stredovek az nekdy do minuleho stoleti, kdy se lide proste delili na stavy a kazdy se pripravoval na to, co podle sveho postaveni v budoucnu delat; prestup mezi stavy byl vyjimkou. Podle stredovekeho modelu se slechta (vlastne vojsko) ucilo bojovat, knezi byli nositeli kultury (vetsinou jedini gramotni), remeslnici se ucili remeslo svych otcu a zemedelci se ucili obdelavat pole; mnoho stoleti to bylo zcela funkcni, kdyz to fukcni byt prestalo, spolecnost se zmenila. Nerikam, ze je to spravny model pro nasi soucasnou spolecnost, ale ve sve dobe byl zcela na miste.

    Nemam rad samozvane elity, sve elitni postaveni si kazdy musi obhajit. Jsem primo alergicky na projevy tzv. vyssi spolecnosti - to je konecne pro technicky zamereneho cloveka obvykle. Nejsem zastancem elitarskych teorii pro nasi soucasnou spolecnost, zvlaste po zkusenosti se samozvanymi "elitami" soucasnosti. Ale uvazte, ze jsou spolecnosti, kde je tento zpusob zcela na miste.

    Komunističtí policejní vyšetřovatelé

    Ludvík Vavřina

    Vazeny pane Culiku,

    vcera jsem v TV hledel do tvare cloveka, ktery pokracoval v  odpornych tradicich pardubickeho gestapa. Znal jsem osobne i  jednu jeho obet. Byl to totiz stryc me zeny. Takze cely pribeh vrazdy komunistickeho funkcionare ve Zlebech je pro me rodinna historka. Dotycny stryc byl zatcen na zaklade toho, ze se pohyboval v dobe vrazdy v okoli. Nepochybne mu pritizil maloburzoasni puvod. Jako odporny a hnusny vrah (presumpce viny byla zrejme zakladem vysetrovacich metod) se nepriznal ani po trech dnech mlaceni a byl propusten. Duvod byl ten, ze skutecny vrah si pustil v hospode hubu na spacir.

    Zbedovany, otrhany a hladovy stryc sel 40 km pesky domu, nebot nemel ani na vlak, ani na autobus a lidi se od nej odvraceli hrozice se jeho zjevu. Motocykl, ktery mu byl ukraden (zabaven), byl po case vracen havarovany. Stryc nicmene nikdy o zadne odskodne nezadal. Ke komunistum si zachoval zdravy odstup. Vypravel mi zabavnou historku, jak ho lakali v 70-tych letech do strany. Predsedovi partaje rekl, at to necha byt, ze u nej bude mit vzdy protekci a bude viset nejvyse (jezdil totiz s autojerabem).

    Trochu me deprimovalo, kdyz jsem se pred nekolika lety docetl v  novinach, ze skutecny vrah (nevim uz presne, mozna az pozustali) byl odkodnen za leta v kriminale. Podle rodinne tradice totiz zastrelil predsedu MNV nikoli jako bojovnik proti komunismu, ale proto, ze se sam nestal predsedou. Tak to nekdy na svete chodi.

    P.S. Ono s hrdiny je trochu problem. Bojovnik proti komunismu muze byt obycejny kriminalnik nebo taky clen SS. Trupy Stepana Bandery byly hodnoceny v dokumentu ku prilezitosti mjr.Zemana take ponekud rozporuplne. Svermuv pomnik je taky sporny pripad.

    Připomínky k české ústavě

    Vojtěch Běhunčík

    Pan Václav Žák v BL z 11.10.1999 v článku "Diletantismus je mor" píše (kromě jiného):

    "Jinymi slovy, kolega predvedl, ze nerozumel nicemu. Vzpomnel jsem si na to, kdyz jsem v BL cetl prispevek pana Vojtecha Behuncika k navrhum na zmenu ustavy. Pan Behuncik se pustil do razantni kritiky bez sebemensi znalosti predmetu. Kdyz nevi, proc jsou v ustave zmocnovaci ustanoveni, a ze by bez nich nebylo mozne prijmout podrobnou upravu, a ze bez podrobnych uprav "obycejnymi" zakony by se ustava stala absolutne neprehledna, navic by se prkotiny musely schvalovat kvalifikovanou vetsinou, ukazuje, ze o ustavni problematice nevi vubec nic."

    Tedy - pokud připustíme odkazy (zmocňovací ustanovení), pak jen v tom smyslu, že definují okuh problémů řešených zákony (a nikoli jen nějakými podzákonními vyhláškami). Pak ovšem musí již v ústavě být jasně řečeno, jak vznikne z návrhu zákona platný zákon. Tento požadavek ústava nesplňuje a odkazuje se ve věci vzniku platného zákona zase na zákon.

    Dále se domnívám , že nejde jen tak o nějaké prkotiny. Samozřejmě, že ústava musí být kompromisem a má obsahovat skutečně jen podstatné záležitosti. Je věcí široké diskuse stanovit, co jsou tyto podstatné věci. Tady bych kromě toho, co jsem zmínil již dříve (důsledné oddělení moci zákonodárné, soudní a výkonné) připomenul, že schází přesnější vymezení územní samosprávy, rozdělení práv mezi stát a samosprávné celky a ustanovení pro volbu do zákonodárných sborů právě s ohledem na tyto samosprávné celky (například stejný počet senátorů z každého samosprávného celku). Tyto aspekty však v některých pracovních verzích vzniku ústavy byly respektovány: pokud si vzpomínám, pak první vydání se objevilo v tisku 18.prosince 1992. V tomto textu byly samosprávné celky a jejich pravomoci přesně definovány, v souladu s preambulí ústavy

    ( "My, občané České republiky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, v čase obnovy samostatného českého státu, věrni všem dobrým tradicím dávné státnosti zemí Koruny české i státnosti československé, ..." ).

    Takovéto znění však zřejmě nebylo v souladu s politickou vůlí a o den později, 19.12.1999 vyšla oficiální verze, okleštěná o zmíněná ustanovení týkající se samosprávných celků . Nedostatečnost definování pravomocí "vyšších územních celků" je nyní, těsně před tím, než mají být uvedeny v život, jasně patrná.

    Vojtěch Běhunčík

    Fórum 2000: Rozhodně tentokrát s Janem Čulíkem nesdílím lehce ironický tón jeho poznámky o Fóru 2000

    (Pozn. JČ: Nenašel jsem jméno a adresu autora. Prosím, uvádějte je na závěr či na úvod svých textů.)

    Rozhodně tentokrát s Janem Čulíkem nesdílím lehce ironický tón jeho poznámky o Fóru 2000. Většina zúčastněných má za sebou pozitivní výsledky nejen v oblasti myšlenkové, ale i v praktické politice. Věřím na blahodárnou moc energie, která z takovéhoto setkání jistě vyzařuje. A snad nejsem příliš naivní idealista, domnívám-li se, že se tito lidé mohou pozitivně ovlivnit i navzájem. Marně se však pídím po sbornících z minulých setkání tohoto Fora. Jsou vůbec vydávány? Zatím jsem se s některými příspěvky setkal pouze na stránkách Nové Přítomnosti.

    Podobná setkání bych přirovnal k základnímu výzkumu v přírodních vědách. Tyto objevy se mohou na první pohled rovněž jevit jako spekulace bez jakéhokoli praktického významu. Úspěšné výsledky tohoto základního výzkumu však projdou výzkumem aplikovaným a po nezbytné fázi firemního vývoje pak přinášejí užitek jako nový výrobek.

    Proto doporučuji přistupovat k těmto setkáním seriózněji a spíše o nich věcně informovat. Očekávám, že rodící se Pražský klub by mohl představovat něco jako základní výzkum v politice, ať mu již bude předsedat Václav Havel nebo někdo jiný.

    Poznámka JČ:Obávám se, že shromáždění typu Fórum 2000 jsou spíše divadlo (konec konců, Václav Havel je inscenátor, dramatik) a sebeinzercí, kde se dává důraz spíše na to, kdo se vyskytne v "globálně slavné společnosti" nás chlapců (plus několika symbolických dívek), kteří spolu mluvíme. Vzniklo to všechno z toho, že Václav Havel má ve světě pověst "krále-filozofa", která se ještě nerozplynula, a mnozí rádi jezdí pookřát na jeho královský hrad. Soudě podle agenturních zpráv, většina témat, o nichž se na Fórech 2000 hovoří, se zdá beznadějně zastaralá. Viz loňské téma o "globalizaci". Jsou to, obávám se, často záležitosti, které byly už mnohokrát probírány běžným západním tiskem. Aspoň v té formě, v jaké se tato "uvažování" dostávají na veřejnost.


    • |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|