Píchat Václava Havla do zadku
Tento rozhovor Jana Čulíka s britským politologem Johnem Keanem, autorem nové knihy Václav Havel, politická tragédie v šesti dějstvích, která právě vychází v Británii (nakladatelství Bloomsbury) i v České republice (nakladatelství Volvox Globator) vyšel tento týden v časopise Reflex. Ukázky z Keanovy knihy jsou v BL zde, zde a zde. V angličtině je tento rozhovor v časopisu Central Europe Review zde.
John Keane, původem Australan, je ředitelem Střediska pro studium demokracie a profesorem politických věd na University of Westminster v Londýně. Deník Times ho nedávno charakterizoval jako "jednoho z nejvýznamnějších britských politických myslitelů a autorů, jejichž dílo má celosvětový význam". John Keane je autorem děl jako "Veřejný život a pozdní kapitalismus", "Demokracie a občanská společnost", "Sdělovací prostředky a demokracie" a velmi kladně přijatého životopisu amerického politického novináře Toma Paina (1737-1809), stoupence demokracie, racionalismu a americké nezávislosti. Posledních pět let John Keane pracoval na životopise českého prezidenta Václava Havla. Tato kniha, s názvem: "Václav Havel: politická tragédie v šesti dějstvích", vychází v říjnu anglicky, německy i česky: v londýnském nakladatelství Bloomsbury a v českém nakladatelství Volvox Globátor. Pro týdeník Reflex hovořil s Johnem Keanem Jan Čulík.
JČ: V Británii jste známým politickým myslitelem. Napsal jste celou řadu důležitých knih na obecnější politická témata. Proč jste se najednou začal zajímat o Václava Havla? Nebylo to pro vás trochu netypické téma?
JK: Není to nový zájem. Poprvé jsem se seznámil s Václavem Havlem v roce 1984, když jsme hovořili o mé roli jako editora jeho první anglické knihy, anglického vydání Moci bezmocných. Havel byl tehdy právě propuštěn z vězení. Vypadal vyčerpaný, zdeprimovaný, měl nadváhu. To první setkání s ním bylo pro mne velmi dojemné. Pak jsem o něm psal politické články pod pseudonymem Erica Blair (Eric Blair bylo občanské jméno spisovatele George Orwella). Před deseti lety jsem se na něho obrátil dopisem, že chci napsat jeho neautorizovaný životopis. Velmi mi vadil konvenční názor na Václava Havla, že je to jakoby nový Masaryk, člověk, uctívaný jako velký hrdina demokracie, morálky a boje za svobodu. Všechny revoluce si vytvářejí vlastní mytologii. Československá revoluce z roku 1989 v tom vůbec není výjimkou. Havel se bohužel stal součástí té mytologie. Můj životopis Václava Havla je nemilosrdně otevřeným, poctivým vylíčením Havlova života v československém a českém kontextu, v němž Havel vyrostl. Doufám, že to zlikviduje některé havlovské mýty.
JČ: Jaký má vztah tento váš životopis Václava Havla k jiným vašim knihám? Psal jste tak nemilosrdně otevřeně i o Tomu Painovi?
JK: Samozřejmě. Jsem přesvědčen, že je úkolem politického komentátora a politického myslitele používat své pero k tomu, aby jím píchal mocné lidi do zadku. V životopise Václava Havla dělám právě tohle. Celý život se dlouhodobě zabývám historií, filozofií a budoucností demokracie. Vzhledem k tomu, že mám s Československem a Českou republikou styky už léta, působil jsem na disidentské "paralelní univerzitě", vydal jsem první Havlovu knihu v angličtině, zdálo se mi správné, že se musím vyrovnat s jeho minulostí.
JČ: Už slyším kritiky v České republice, jak si stěžují, že používáte komentátorova pera zaujatě. Budou argumentovat, že je nepřípustné, aby sdělovací prostředky vstupovaly do politické arény jako aktivní politická síla. Budou tvrdit, že úkolem médií, úkolem televize je věcně a pasívně informovat o faktech. Budou varovat, že sdělovací prostředky nesmějí vstupovat do politického procesu, ten prostor je vyhrazen politikům. Co si o tom myslíte?
JK: To je zastaralý názor na roli tisku a sdělovacích prostředků z doby před francouzskou revolucí. Sdělovací prostředky ale už nejsou nástrojem státu. Média a politika jsou neoddělitelně provázány. Všechny reálně existující demokracie jsou nyní nuceny vyrovnat se s tímto procesem medializace politiky. A případ Václava Havla je přímo v ohnisku mého zájmu o mocenskou politiku sdělovacích prostředků v demokracii. Havel byl konec konců divadelník. Člověk, který vždycky chtěl hrát hlavní roli. Zejména od vzniku Charty 77 hraje Havel vlastní veřejnou roli před kamerami, pery a mikrofony celého světa. Takže je moje kniha také analýzou jedné osobnosti v politické aréně, do níž intenzívně proniká vliv médií.
JČ: V úvodu ke svém knize píšete, že jste napsal netypický životopis a že se snažíte psát o politice novým způsobem. Co tím máte na mysli?
Je to neautorizovaný životopis. V tomto smyslu se velmi odlišuje od Havlova životopisu, který napsala Eda Kriseová. Její kniha je pohádka, která Havla heroizuje a dělá z něho světce. Je zajímavé, že i Havel na tuto knihu změnil názor. Začal o ní mít velké pochybnosti. Připadala mu ztrapňující. Moje nová kniha se zabývá myslím životem Václava Havla daleko poctivěji. Odmítá klasický rozdíl mezi životopisem, obsahujícím fakta, a literaturou, která se zabývá fikcí. V této souvislosti nemohu souhlasit s Ondřejem Štindlem, který kritizoval v Lidových novinách to, že jsou prý v mé knize fakta pohřbena pod slovy. Z našeho hlediska je to značně zastaralý pohled na životopisný žánr. Tento životopis Václava Havla je zasazen do společenského kontextu. O Havlovi uvažuje má kniha v kontextu historie Evropy během dvacátého století. Napsal jsem tu knihu demokraticky. Nesnažím se moralizovat. Nedělám z Havla hrdinu. Ani ho nedémonizuji. Napsal jsem tu knihu formou samostatných "živých obrazů", částečně jako poctu Havlovu zájmu o divadlo. Je to kniha o moci. Jsem přesvědčen, že téma moci patří k nejdůležitějším tématům lidské existence.
JČ: Je jasné, že se pro vás Česká republika v této knize stala jakousi laboratoří demokracie. Proto je ta kniha zajímavá pro západního čtenáře, i kdyby se o Českou republiku jinak vůbec nestaral. Ale proč je moc tak strašně důležitá?
JK: Existuje snad na světě něco vůbec závažnějšího, než kdo získá co, kdy a jak? Lidská existence není bez moci myslitelná. Moc je schopnost lidí pohybovat se po světě, začínat věci, bránit věcem, udržovat věci při starém. Vybral jsem si Čechy, protože Češi mají onu nešťastnou výsadu, že zažili všechny hlavní změny režimů, k nimž kdy došlo ve dvacátém století v Evropě. V tom smyslu skutečně žijí Češi v laboratoři moci. Avšak téma moci patří i mezi Havlova nejoblíbenější témata. Tvrdím ve své knize, že má pojem moci klíčový význam, chceme-li pochopit Havlův život i jeho vlastní manévrování a manipulaci. Havlův život nám poskytuje mnoho poučení o mocných a o bezmocných, o metodách uchvácení moci i o sdílení moci.
Doufám, že čeští čtenáři nedojdou k závěru, že se do nich někdo "strefuje zvenčí". Doufám taky, že nebudou mít pocit výlučnosti: "je údělem nás ubohých Čechů trpět tragédie a pak se o nás píše ve světě, to je naše velikost". To by bylo nedorozumění. A taky doufám, že lidem nebude vadit, že jsem cizinec: "Kdo je to, tenhle australský Brit, že o nás píše?" Mohu jen apelovat na české čtenáře na základě své dobré vůle a lásky pro Českou republiku. Naučil jsem se česky. Mnoho lidí v ČR mi s tou knihou velmi pomohlo. Většina z nich zdůrazňovala, že je dobře, že knihu napsal cizinec, protože se na Havla bude dívat z nezávislého úhlu pohledu.
JČ: Jak může ale být analýza moci prospěšná pro obyčejného občana?
JK: Diktatura a totalitní moc mají absurdní rysy. Vždycky jsem se snažil zkoumat obtíže vytváření a posilování demokratické alternativy k těmto absurdním formám kruté moci. Kniha o Havlovi vyjadřuje mé filozofické přesvědčení, že moc, ať už vládne kdekoliv, v ložnici, na bojišti, nebo v politickém poslaneckém klubu, musí být vždycky podřízena veřejné kontrole. V tomto smyslu se snažím spojit život Václava Havla s problémem starých Řeků, který nazývali hubris, pýcha. Víte, staří Řekové, Thukydidés a ostatní, nás naučili, že výkon moci vždycky vede k přehnané sebejistotě a pošetilosti. Moc chce vždycky získat ještě více moci. Tak jsou vládci nuceni vládnout. Staří Řekové ovšem neviděli vůbec žádnou možnost, jak se dostat z této pasti pýchy a arogance, leda prostřednictvím zásahu bohů. Na to už dnes nevěříme, a tak musíme v moderních, složitých společnostech na evropském regionu vymýšlet a institucionalizovat mechanismy, jak nenásilně sdílet moc a veřejně výkon moci kontrolovat. Pokud v mé knize o Havlovi existuje nějaké ústřední téma, je to tohle.
JČ: Možná, že se kritikům v České republice nebude vaše kniha líbit, protože je "neslaná nemastná", je objektivní, staví se k Havlovi zároveň kladně i záporně. Možná právě čtenář ve střední Evropě, více zvyklý na černobílá řešení, bude protestovat, že mu ve vaší knize chybí jasně vyjádřený všeobecný závěr, konrétně a energicky formulované poučení. Co byste řekl takovému nespokojenému čtenáři?
Ať si tu knihu přečte. Je důležité nabýt schopnosti vyrovnat se s mnohonásobnou perspektivou v pohledu na život jediné osobnosti. Má kniha o Havlovi je úmyslně napsána tak, aby v ní nedocházelo k žádnému brechtovskému moralizování, v minulosti tak typickému pro životopisy. Kniha je úmyslně napsána asi v pětapadesáti vinětách, nikoliv kapitolách, které vytvářejí kubistickou perspektivu Havlova života. Tato literární forma odpovídá zkušenosti života v současné demokracii, v níž se nejistota a pluralita perspektiv stává v každodenním životě normou. Úmyslně se v knize vyhýbám autoritářskému vztahu mezi spisovatelem a čtenářem.
JČ. Nicméně ale kniha obsahuje určitá hodnocení. Hovoříte o pýše a aroganci. Charakterizujete Havla jako velkého manipulátora. Možná bychom měli hovořit o morálce v politice. Havel říkal pravdu, když byl disident. Když se stal prezidentem, začal pravdou trochu šetřit. Myslíte, že má morálka místo v politice? Máme odsuzovat politiky, když dostanou moc a začnou lhát?
JK: Nevěřím v žádnou všeobecnou morálku. Ale ani si nemyslím, že je morálka jen prázdnou maskou těch, kdo hrají mocenské hry. Za určitých okolností je morálka velmi důležitá. V knize píšu o poctách mnoha lidí Václavu Havlovi za to, že požadoval, aby hrála morálka v mocenské politice roli. Je pak pochopitelné, že někteří lidé, jako třeba Timothy Garton Ash, charakterizovali Havla jako morálního vůdce Evropy. Ale ve své knize toto naivní pojetí Václava Havla vážně zpochybňuji. Zdá se mi totiž, že mnohokrát ve svém životě využíval manipulace a morálka pro něho byla maskou při mocenských hrách. A taky zpochybňuju, že by celý život dodržoval zásadu života v pravdě. Klíčovou otázkou pro každý národ, který se octl jako nyní Češi v procesu demokratizace, je, jak vyjádřit pluralitu morálky. Lidi se musejí k morálce stavět s pokorou, lidi musejí svou různou morálku navzájem respektovat. To ovšem vyžaduje rámec demokratické morálky, v níž jsou respektována politická a občanská práva, je bráněna občanská společnost a všeobecná zákonnost.
JČ: Když mluvíte o všeobecném rámci morálky, hovořme o jednom konkrétním případu. Klíčovým bodem obratu ve vaší knize o Havlovi je případ Jana Kavana. Ten byl obviněn ze spolupráce s komunistickou tajnou policií a sedm let byl obětí honu na čarodějnice. V knize píšete že už v prosinci 1991 řekl Václav Havel soukromě Kavanovi ve společnosti několika jeho disidentských přátel, že ví, nebo je přesvědčen, že Kavan nikdy nespolupracoval s tajnou policií, ale že to nemůže říci veřejně. Havel přitom Kavanovi zakázal, aby o jeho postoji informoval novináře. Zdá se vám to z hlediska všeobecného morálního rámce přijatelné?
JK: Tato lustrační epizoda je skutečně zásadním bodem obratu v historii postojů Václava Havla vůči politice a morálce. S kontroverzí ohledně lustrací si poradil jen s velkými obtížemi a naučilo ho to dávat si více pozor na to, co říká, a předem kalkulovat, jaké mají být jeho morální výroky. A epizoda s Janem Kavanem je ilustrací změny, která postihla Václava Havla, jakmile získal prezidentskou moc. Je lehké vidět ze zpětného pohledu, že Havlovo chování v Kavanově případě nebylo odvážné.
JČ: Během celé té pětisetstránkové knihy citujete množství svědků, ale mám trochu pocit, že Havel sám je v té knize jakoby nepřítomen. Neměl mít právo vyjádřit svůj názor, vzhledem k tomu, že je v knize obviňován a jeho život je analyzován? Kde je v té knize hlas Hradu?
JK: Myslím, že to je neférové. Kniha zaprvé obsahuje mnoho nových informací o životě Václava Havla a mnoho odkazů k jeho výrokům a k jeho dílu. Havlův hlas je v knize všudypřítomný. Kniha obsahuje nový materiál o Havlově skupině Šestatřicátníků, o Havlově roli v roce 1968 v Liberci, nově rozbírá epizodu ohledně Dopisů Olze. V knize najdete také novou interpretaci Havlovy role za revoluce v roce 1989 a zejména úplně nové pojetí celých posledních deseti let. S Havlem jsem se stýkal dlouho. Je ale pravda, že získat možnost setkat se s Václavem Havlem je nyní obtížné a osobně jsem se s ním setkal v době, kdy jsem uzavíral práci na této knize, pouze jednou, v Londýně. Taková je podstata moci. Dokonce i jeho bratr poznamenal, že ho nyní vídává daleko méně, než když byl Havel ve vězení. To, že se Havel jaksi izoloval od lidí, je charakteristickým rysem jeho prezidentství, a je pravda, že zejména v poslední části knihy, zabývající se posledními několika lety, je přímý hlas Václava Havla slyšet už jen málo.
Každý životopisec živých lidí uvažuje nad tím, zda si člověk, o němž píše, jeho knihu přečte. Pokud bude mít Václav Havel čas si tuto knihu přečíst, bude se asi na ni dívat s rozpaky. Některé věci ho rozhněvají, jiné mu budou připadat trapné. Některé věci mu možná budou nepříjemné, buď protože si je nepamatuje, nebo protože nebude souhlasit s jejich interpretací, anebo protože se bude domnívat, že by mu mohly zničit jeho politickou kariéru. Ale doufám, že bude mít odvahu si přečíst tuto knihu, která je napsána tak, jak by ji býval napsal sám Václav Havel. Tak jsem se to pokusil napsat. Užil jsem měřítka, jakých využíval sám Havel: kritiku moci, odmítání arogance, víru v pluralitu.
JČ: Takže si myslíte, že se Václav Havel neměl stát prezidentem, že ho to zničilo?
Podívejme se na světlá a temná místa jeho života. Tato kniha je tragédie. Havlův příběh má mnoho rysů klasické tragédie, jak ji definovali Aristoteles, Seneca, Shakespeare. Je to historie osobní úzkosti a problémů jednoho člověka. Odvážného smrtelníka, který má chyby. Je to člověk, který znovu přehrává na veřejném jevišti, obtíženém velkým zlem, utrpení, které vzniká, když násilím bojujeme o moc nad druhými. Ale účelem tragédie není zdeprimovat diváky. Doufám, že alespoň někteří čtenáři se sami v neštěstí Václava Havla najdou. Protože tragédie, jak řekl Shakespeare, může fungovat jako velký a mocný lék. Tragédie dokáže potvrdit lidské nároky na důstojnost člověka a na svobodu.
Takže, v této knize jsou světlé i temné body Havlova života. Mezi ty světlé body patří: seznámení prvorozeného syna pozoruhodné matky s básníkem Jiřím Kuběnou. Náhodné seznámení Václava Havla s Pavlem Tigridem v Paříži v květnu 1968. Zrod Charty 77. Návrat z vězení na jaře 1983. Úspěšné vítězství nad ostatními ve snaze stát se prezidentem, aby mohl vystoupit před davy na Letné. Havlovy útoky na divadelní establishment a jeho vynikající satiry o absurditě nekontrolované moci.
Temná místa: když se malý Václav stal terčem bombardování na venkovském sídle Havlově na konci druhé světové války. Když se neuvěřitelně několik týdnů před tím, než se stal prezidentem, málem v prvním týdnu září 1989 utopil v opilosti, po poslechu skupiny Jasná páka. Havlova role při ztrátě poloviny země. Havlovy hádky s Olgou. Olžina smrt. Možná sňatek s Dagmar Veškrnovou. Úsilí poradit si s ochromeným prezidentským úřadem. Nutnost vyrovnat se s všeobecným poznáním, že každá politická kariéra normálně končí neúspěchem. A nakonec, rozbalení daru smrti: to je téma, jímž kniha končí. Je to obtížné, vyrovnat se s darem smrti.
Jak se Havel snažil v roce 1989 stát se ze všech sil prezidentem
Jan Čulík
Britský politolog John Keane uvádí ve své knize Václav Havel, politická tragédie v šesti jednáních, která právě vychází česky i anglicky, dvě pozoruhodné skutečnosti.
Havel sice koncem roku 1989 veřejně prohlašoval, že se nechce stát českým prezidentem, ale ve skutečnosti machiavellisticky usiloval o to, prezidentského úřadu dosíci. Je pro to symptomatické dvojí úsilí:
1. Havla znali v Československu jen lidé, poslouchající západní rozhlasové stanice. Potřeboval se dostat do povědomí všech lidí, a to znamenalo dostat se do vysílání televize ve špičkovém vysílacím čase.
2. Vážným protikandidátem na funkci prezidenta byl Alexander Dubček. Toho, podle svědectví Stanislava Miloty, Havel neutralizoval tím, že ho přesvědčil, aby na funkci prezidenta koncem roku 1989 nekandidoval. Dosáhl toho jednak příslibem, že se bude Dubček moci stát předsedou Národního shromáždění a jednak slibem, že Havel bude prezidentem jen krátce a po všeobecných volbách podpoří i Dubčekovu kandidaturu na prezidentský úřad. To se však nestalo.
John Keane píše ve své knize doslova:
str. 367 - 368 anglického originálu:
Havel nyní potřeboval stát se známým v televizi. To znamenalo jednat přímo s ředitelem Československé televize Miroslavem Pavlem.
Naplánována byla tajná schůzka mezi oběma muži, kterou domluvil Havel. Konala se v 16 hodin v neděli 16. prosince odpoledne v ateliéru Josky Skalníka, kde trávil Havel posledních několik dní v ústraní. Pavel s sebou přinesl svoje malé dítě, nemluvně - jeho manželka byla nemocná - ale obraz "nového muže" byl nepravdivý. Pavel byl bývalý mluvčí Adamcovy vlády a byl tvrdým a zkušeným politikem. Havel očekával, že jednání s ním bude těžké, a dostal to přímo do obličeje. Pavel mu řekl, že je Havel nevýznamnou politickou osobností a že není ochoten poskytnout Občanskému fóru vysílací čas ve zpravodajství v 19.30 hodin. V nejlepším případě může nabídnout až noční vysílání, kdy ovšem bude většina národa spát. Usmál se a pohlédl na své spící dítě. Havel se okamžitě neobyčejně rozhněval. Začal křičet, a to tak nahlas, že se Pavlovo dítě probudilo a začalo brečet.
Tím hněvem, v tuto chvíli, se něco v Havlově životě změnilo. Nastala chvíle soupeření o publicitu ve velkém světě. Havel dal najevo, že není ochoten ustoupit v konfrontaci s jedním s dvěma mocnými muži, kteří nyní stáli mezi ním a suverénní mocí. Po dobu následujících dvaceti minut si oba muže vyměňovali slova jako boxéři v ringu rány. Nedošlo k pokroku, a tak začal Havel vyhrožovat. "Jen počkejte, až se stanu prezidentem," řekl nasupeně, bez jediné známky ironie, a zkoušel tím pravidlo, že ten, kdo zabodne do nepřítele dýku, nikdy nedostane královskou korunu. "Dlouho nevydržíte. Zajistím, abychom se vás zbavili. Budete nikdo!" Havel křičel dál, že Jiří Kantůrek, který mu tou dobou stál po boku, Pavla nahradí, pokud Pavel neustoupí. Pavel začal křičet. Havel taky. Někdo se pokusil oba muže uklidnit. "Tak dobře, ať je po tvém, ty svině," řekl Pavel a uvědomil si, že proud historie jde proti němu.
Ve výše uvedené epizodě se dá argumentovat, že Havel byl při vyjednávání tvrdý v zájmu Občanského fóra a demokratické revoluce, nikoliv ve vlastním zájmu. Ale co jiná epizoda, o níž píše John Keane ve své knize? Viz níže. (JČ)
str. 372-373 anglického vydání:
Veřejnost nevěděla, že 15. prosince se Václav Havel tajně setkal na hodinu s novým premiérem Mariánem Čalfou. V místnosti, která byla zbavena všech odposlouchávacích zařízení, si oba muži vypracovali prostý, ale odvážný plán. Čalfa přislíbil, že bude podporovat Havlovu prezidentskou kandidaturu a zajistí, aby pro Havla hlasoval koncem roku parlament. Havel bude neutralizovat Dubčeka.
Oba muži se dali do práce. Čalfa postupně zval nejrůznější skupiny a jednotlivce v parlamentě na večeře a do restaurací, lobboval, dorážel, přednášel a vyhrožoval, všechno v Havlův prospěch. (...) Havel si mezitím s pomocí svého přítele kameramana a aktivisty Občanského fóra Stanislava Miloty dohodl celou řadu tajných setkání s Dubčekem, kterého doprovázel starý přítel a bývalý ministr hospodářského plánování z roku 1968 František Vlasák. Během nadcházejících několika dní vypracovala tato čtveřice dohodu. Oba oponenti ji stvrdili stiskem ruky. Dohodli se, že se v prezidentské funkci vystřídají. Dubček nechtěl zpočátku odvolat svou kandidaturu na prezidenta, ale oplátkou za dvojí ujištění, že bude jmenován šéfem Federálního shromáždění a že Havel řekne veřejně, že podporuje Dubčekovu kandidaturu před nadcházejícími svobodnými vobami Dubček souhlasil, že tentokrát Havlovu kandidaturu na prezidenta podpoří.
Dubček i Havel se dohodli, že tato dohoda zůstane v tajnosti. To se stalo pro Dubčeka nevýhodou. V Občanském fóru Havel pečlivě naplánoval mlhavé prohlášení, že podporuje myšlenku, že by se někdy v budoucnu měl stát prezidentem Slovák. Pak čekal až do doby, kdy mohl využít své výhody, že už totiž prezidentský úřad zastával. "Pociťuji mimořádnou povinnost," řekl v krátké pasáži ve svém prvním prezidentském projevu, "zajistit, aby byly všechny zájmy slovenského národa respektovány a aby Slováci nebyli v budoucnu vylučováni z žádného úřadu, včetně tohoto."
Dubček mezitím splnil svou část dohody do písmene. Vřele hovořil o Havlovi, často mu stál po boku a zároveň veřejně usiloval o to, stát se druhým československým prezidentem. K tomu nedošlo - navzdory svobodným volbám, které se odehrály brzo poté.
Matiční: Romský pseudorasismus ve dvou obrazech
František Roček
Noční můrou a mediálně perverzní hvězdou je v ČR bezesporu Matiční ulice. Někteří se domnívají, že se
zde jedná o bytí a nebytí české demokracie a slušnosti. Ve skutečnosti se jedná o hranice romské
oficiální slušnosti a slušnosti aktivistů zároveň. Záleží na čtenáři jestli přijme moji verzi o hysterii
aktivistů, kteří si chtějí vydemonstrovat království vlivu.
Z Matiční se stal symbol bez reality. A z řečí kolem ní také. Příkladem je vystupování velkoaktivisty
Ondřeje Gini. Pan Giňa 5. října v Matiční řekl novinářům toto:
Obraz 1
"Nenecháme se zastrašit, i když bych nechtěl, aby tady padly nějaké výstřely, jako tomu bylo loni
v dubnu, kdy městští policisté stříleli po Romech a nakonec se to otočilo proti těm Romům, kteří byli
obviněni z napadení veřejného činitele."
Pan Giňa lže v detailech, ale kdo nezná realitu a má naivistické tendence, mu to možná sezobe i
s navijákem. Nebo jeho lhaní, podobně jako prokazatelné mystifikace pana Uhla vezme jako
nepodstatné. Jedná se v případě zdi přece o "princip".
Jen o princip se nejedná nikdy, protože princip je jen košile vyfutrovaná realitou.
V kauze Matiční ulice jsem si uvědomoval každý den jak strašně moc záleží na znalosti detailů.
Proto nemohu souhlasit s panem Čulíkem, který na zprávě ČTK v BL 28. září dokumentoval nesprávné
užívání výrazu Rom, protože ve zprávě se mělo psát o občanech ne Romech, aby byla dodržena
nestranost. V textu ČTK se psalo:
ÚSTÍ NAD LABEM 27. září (ČTK) - Pro neúčast klíčové svědkyně odročila soudkyně ústeckého
okresního soudu na 24. listopadu hlavní líčení se čtyřmi Romy, kteří čelí obžalobě z rasového a
fyzického útoku na městské strážníky loni o Velikonocích. Soudkyně uvedla, že svědkyně, na jejímž
výslechu trvá obhajoba i obžaloba, předvolání převzala, ale bez omluvy se již podruhé k soudu
nedostavila. Proto jí uložila pokutu 2000 korun. Na příští hlavní líčení svědkyni z rozhodnutí soudu
předvede policie. Incident, který okresní soud projednává od loňského října, začal loni 12. dubna. Řidič
osobního automobilu tehdy narazil do tří podnapilých Romů. Při nehodě nebyl nikdo zraněn, protože
řidič včas brzdil. Romové však na muže a ženu v autě zaútočili. Posádce vozidla přišla na pomoc
hlídka strážníků, zatímco útočníky posílili další Romové. Při útoku, který ukončil až zásah policistů,
utrpěli zranění dva strážníci a posádka napadeného vozidla, zejména spolujezdkyně. Čtyři Romové byli
obžalováni z násilí proti skupině obyvatel a jednotlivci s rasovým podtextem, z útoku na veřejného
činitele, výtržnictví a ublížení na zdraví. Při zahájení hlavního líčení dva z obžalovaných odmítli před
soudem vypovídat.
Pan Čulík dodává: Pomáhá to rasové snášenlivosti v ČR anebo to naopak podněcuje kolektivní rasovou
nenávist, a to z obou stran? Mám dojem, že zpravodajství českých sdělovacích prostředků je výlučně
pro bílé Čechy, nikoliv pro Romy. Ti jsou ze společnosti vylučováni.
K tomu dodávám: V obecné rovině má pan Čulík pravdu, ale v tomto případě je to trochu jinak. Tento
soud (nad jehož oběťmi pan Giňa mediálně pláče) je o případu, který je obecně znám a v mnoha
článcích, např. včetně Reflexu, který vyšel tuším jen dva či tři týdny před vydáním této zprávy ze
soudní síně. Je obecně znám jako rvačka Romů s městskou policií chránící osádku osobního auta před
lynčováním. Čili jedná se o věc tak veřejně známou, že lze o ní dál hovořit se všemi reáliemi.
Na incidentu je pozoruhodné to, že právě on odstartoval jednání starousedlíků se starostou Neštěmic o
výstavbě protihlukového plotu bez průchodů, o který žádali již v roce 1997 (tedy není to věc účelového
blýsknutí se před parlamentními volbami, jak to interpretuje státní humanista Uhl). Pod dojmem tohoto
velmi nepříjemného incidentu nakonec primátor souhlasil s návrhem o výstavbě zdi.
Ale vraťme se k pláči a mystifikaci pana Gini.
Obraz 2
Co říká úřední hlášení o tomto incidentu? Na základně městské policie v Neštěmicích byl dne 12.
dubna 1998 pod číslem jednacím MP - 3 - 33/98 sepsán úředním záznam o celé události. Jména
zúčastněných strážníků jsou nahrazena jedním velkým písmenem. V úředním záznamu se uvádí
(doslovný přepis):
"Dne 12. 4. 1998 v 17.00 hod. při pochůzkové činnosti hlídka ve složení strážník A a B v lokalitě
Nový svět uviděla na křižovatce ulic Svádovská a Přístavní, jak skupina čtyř Romů fyzicky napadla
muže a ženu, kteří byli posádkou vozu zn. Fiat Regata a jeden z mužů romského původu vysoký asi
170 - 175 cm, střední postavy, krátké černé vlasy oblečen do pískově žlutého saka použil zavíracího
loveckého nože proti řidiči zmíněného vozidla.
Proto hlídka MP (městské policie - pozn. autora) urychleně přiběhla na pomoc napadeným osobám a
přivolala služební vozidlo MP s řidičem vrchním inspektorem X. Na místě napadení se hlídka snažila
zabránit dalšímu útoku proti uvedeným osobám s výzvou ať jménem zákona opustí od protiprávního
jednání. V té chvíli se fyzický útok obrátil na strážníky MP. Čtyřem výtržníkům přišlo na pomoc cca
40 - 50 Romů z okolí, posilněných alkoholem.
Strážníka B. jako první napadl zezadu údery pěstí do obličeje se slovy "ty bílá svině" muž romského
původu výšky asi 165 cm zavalité postavy, černých vlasů délky na ramena, oblečen do bílého trika a
látkových kalhot.
Později byl vytlačen do ulice Svádovská skupinou asi patnácti Romů v čele s mužem romského původu
výšky 170 - 175 cm, střední postavy, krátkých černých vlasů oblečen do pískově žlutého saka, který
byl ozbrojen loveckým zavíracím nožem a vedl útok zespoda pravou rukou, ve které držel nůž. Útok byl
doprovázen slovy "Já tě zabiju ty bílá česká svině. Napadenému strážníkovi se podařilo uskočit a byl
nucen po výzvě, Jménem zákona stůjte nebo bude použito střelné zbraně. Na výzvy nereagovali, proto
strážník B. použil donucovací prostředek varovný výstřel ze služební zbraně dle zák. 533/91 Sb., § 18 o
obecní policii.
Po jedné vystřelené ráně se služební pistole zasekla a agresivita útočníků zesílila. Když napadený dával
služební zbraň do pouzdra, byl udeřen tvrdým předmětem do pravé ruky Romem střední postavy
výšky 165 cm černých krátkých vlasů, oblečeným do flanelové kostkové košile barvy zeleno -
červené. Jmenovaný Rom též doprovázel slovní urážky ve znění "vyvraždím ti rodinu ty fašisto, Havel
mi to odpustí." Poté se strážník za doprovodu kopů a úderů snažil ustupovat do bezpečí, než přijela do
dvanácti minut první hlídka Policie ČR.
Strážník A. po příjezdu na místo viděl skupinu Romů, jak fyzicky a slovně napadají osádku vozu Fiat a
hlídku MP. Proto se urychleně vydal na pomoc napadeným s výzvou jménem zákona upusťte od
protiprávního jednání nebo budou použity donucovací prostředky. Vtom se počet Romů zvyšoval a
začali nás od sebe rozdělovat asi na 4 m od sebe, kde jsem uviděl pokus o bodnutí nožem do břicha
nejagresivnějším Romem v pískově žlutém saku. Když jsem se mu snažil jít na pomoc, zabránil mi
v tom muž v bílém triku s delšími černými vlasy, silnější postavy, pomocí úderu pěstí do pravé čelisti
a ramene. Opět pronesl slovní napadení ve znění "Ty svině bílá, já tě dostanu od policie, ty svině česká
já tě podřežu s celou rodinou."
Další útok na mou osobu byl veden slovně: "Ty svině bílá, fašistická, vy zde máte po piči, vy jste
skončili," od muže menší postavy tmavé pleti, oblečen do flanelové zelenočervené košile se vzorem
kostek.
Při ústupu jsem byl napadán slovně i fyzicky početnou skupinkou Romů. Několikrát jsem se ptal
kolegů, zda-li volali nouzově o pomoc. Spolupracovníci mi odpověděli, že už třikrát. Při jednání
s Policií ČR se proti nám rozběhl vyšší Rom, který měl prořídlé vlasy a tetování na krku, oblečen do
riflové bundy a sportovních tepláků, mě nakopl do pravého stehna za doprovodu se slovy: "Ty svině
bílá, fašistická, já tě zabiju, vy tu nemáte žádné povolení něco dělat."
Strážný B. byl napaden Romem v kostkové flanelové zelenočervené košili ze předu kopem na levé
koleno a úderem pěstí do obličeje. Když strážník B. uviděl přibývající počet agresivních Romů a
napadení dvou strážníků, podařilo se mu dostat se do služebního vozidla, odkud pomocí radiostanice
volal na tísňové volání o pomoc další hlídky MP, se zněním "MAY DAY Nový svět jsme napadeni."
Po odvysílání MAY DAY šel na pomoc kolegům, kde utržil ránu pěstí zezadu do hlavy se slovy "Já tě
zabiju ty svině česká, já tě dostanu na rasismus, kdy se mi zachce," od dlouhovlasého Roma v bílém
tričku.
Dále jsem uviděl jak skupina patnácti Romů v čele s mužem v pískově žlutém saku ozbrojený nožem se
snaží bodnout strážníka B. ze spodu do břicha.
Při ústupu jsem utržil několik ran a kopů od štíhlého, vysokého Roma s potetovaným krkem, oblečen
do sportovních tepláků. Po příjezdu Policie ČR se situace uklidnila a agresivita Roma ozbrojeného
nožem v pískověžlutém saku se strážníkům A a B podařilo spoutat a zbraň odebrat.
Vypracoval: velitel směny A
vrchní inspektor K. P.
(následují podpisy tří strážníků)
Současně byl sepsán i úřední záznam o odebrání zbraně ze dne 12. 4. 1998 v 17.00 hod. ve Svádovské
ulici, Ústí nad Labem, kde byl Karlu B. z Trebišova odebrán zavírací lovecký nůž. Důvod: fyzické
napadení osob a hlídky MP s nožem v ruce.
Incident skončil u soudu
Incident skončil před soudem. Tisk byl začátkem září 1998 informován, že Romové, kteří nadávali
strážníkům a vyhrožovali jim, půjdou k soudu, protože po čtyřech měsících ukončili ústečtí
vyšetřovatelé prošetřování incidentu. Romové předstoupili před soud kvůli rasově motivovaným
trestným činům. (Proces nebyl do dnešního dne ukončen.)
"Svědci nám potvrdili, že Romové strážníkům nadávali a vyhrožovali zabitím jejich rodin. Proto jsme je
obvinili nejen z výtržnictví a útoku na veřejného činitele, ale i násilí proti skupině osob a jednotlivci s
rasovým motivem. Ve vazbě čeká na soud jen jeden z nich, ostatní byli stíháni na svobodě," řekl
Miloslav Králíček z ústeckého úřadu vyšetřování.
Všichni tři napadení strážníci se léčili v pracovní neschopnosti a po jejím ukončení slouží v jiném
okrsku, protože Romové jim vyhrožovali fyzickou likvidací. Vedení městské policie nechtělo riskovat
další možný incident.
Díky tomu, že městská policie v prostoru Nového světa držela hlídku, dokázala včas reagovat na
krizovou situaci.
Zdroje napětí
Nezaměstnaný člověk pociťuje bezmoc a nedostatek finančních prostředků, čímž je dvojnásob
oddělován od těch, kteří mají práci a vyšší finanční standard.
Romové byli první skupinou obyvatelstva v ČR, která poznala nezaměstnanost ve větší míře, protože
jejich sociální složení je do této situace předurčovalo: značná část romského obyvatelstva má pouze
základní vzdělání. Potřeba nekvalifikované práce, na kterou byly romské rodiny lákány ze Slovenska na
sever Čech, se snížila na minimum. Dnes mají závažné problémy s nezaměstnaností mnohé profese
s učňovskou a středoškolskou kvalifikací a nezaměstnanost dosáhla (byť v omezené míře) i na
vysokoškoláky.
Romské obyvatelstvo je postiženo nejvíce kvůli nízkému stupni vzdělání většiny Romů. Tím je jejich
sociální postavení slabší a šance do budoucna omezenější.
Nelze argumentovat tím, že část Romů programově nechce pracovat a využívá jen sociální finanční
podpůrnou síť. Vždy je třeba vycházet z konkrétních poznatků. Podle starosty Tošovského někteří z
obyvatel Matiční přijali nabídku veřejně prospěšných prací a stali se tím zaměstnanci úřadu. Mnozí jiní
tuto možnost odmítli a raději nadále zůstali akceptory sociálních dávek.
Na straně neromské majority přetrvává určitý strach z Romů, který byl velmi silný a objektivně
podložený bezpečnostní situací ve městě zhruba v průběhu let 1990 - 1992. Ze strany romských
obyvatel přetrvává a s rostoucí nezaměstnaností sílí pocit vyřazení ze společnosti.
Hned po revoluci v letech 1990 až 1992 romské skupiny profitovaly z jistého bezvládí ve společnosti,
která se tehdy transformovala do nové podoby. Na severu Čech se objevil světoznámý sexuální fenomén
trasy E55, město Ústí nad Labem bylo nuceno založit v září 1991 městskou policii jako konkrétní
protiopatření proti vzrůstající kriminalitě, na které se viditelně podílela romská mládež. V letech 1990 až
1992 nebyla státní policie schopna zajistit bezpečnost ani na hlavním Mírovém náměstí v Ústí. Městské
policii se během několika let podařilo vytlačit kriminalitu na periferii a postupně byly pacifikovány i
okraje města. Dnes lze považovat situaci v Ústí nad Labem za normální.
Určitá averze vůči romskému obyvatelstvu z počátku devadesátých let s řešením bezpečnostní situace
odeznívá. Zároveň ale v druhé polovině devadesátých let stoupá averze Romů vůči jejich sociální
situaci, neboť se v neromském prostředí ocitají na konci sociální škály. Situace je komplikovaná tím,
že sami Romové se mezi sebou rozčleňují a tzv. romští starousedlíci a Romové s dobrým profesním
zázemím se odtahují od "nové slovenské vlny", která má značné potíže s přizpůsobením se situaci.
Sociální podtext
"Někteří z nás práci hledají a chtějí ji. Mezi domorodci, co jsme se narodili tady v Ústí, je hodně z nás, kteří chtějí
pracovat a ne jako ti, co sem přivandrovali ze Slovenska a zkazili nám pověst," řekl mi v červnu romský minipodnikatel,
který se snaží uživit svoji rodinu tím, že organizuje výkopové práce. Sám se ale již musel na čas spokojit s podporou
v nezaměstnanosti.
"Když srovnám, kolik se platilo před rokem a půl za metr výkopových prací a kolik dnes, cena se snížila o padesát
procent. Dneska si kopáč vydělá za týden po všech různých srážkách devět stovek a je rád, že je vůbec má. Kopáčské
práce zničili Ukrajinci, kteří rádi kopou i za žebrácký plat, protože i to málo co dostanou, je pro ně na Ukrajině velký
peníz. A nelegálně pracující Ukrajinci dostávají ještě méně. To připravuje i ty cikány, kteří chtějí pracovat, o poslední
příležitosti. Pokud nechci vzít výkopové práce za peníze jako Ukrajinci, mohu jít...," stěžuje si.
Ještě horší je podle jeho mínění, že práce rapidně ubývá. I s firmou, se kterou má podepsanou smlouvu do konce roku,
se do měsíce rozejde, protože firma nemá na další práce peníze. Výkopy nebudou. "Předtím jsem zkrachoval, protože
chlapi udělali výkopové práce, ale firma mi nezaplatila. Byla bez peněz. Musel jsem prodat auto, abych lidi mohl vyplatit,
protože je nezajímalo, jak jsem si to s firmou dohodl. Ať si to z ní vymlátím jak chci. Znáte naše lidi, když se
rozzlobí...", smutně vzpomíná podnikatel.
"Dnes najímám lidi na práci jen krátkodobě brigádně, abych za ně nemusel platit spousty daní, protože potom bych je už
vůbec nemohl zaplatit. Víza pro Ukrajince pro nás cikány znamenají šanci, abychom měli zase trochu práce. Je to jedna
z mála šancí jak pomoci a nejen nám, před vydíráním firmami, které zneužívají nelegální práce Ukrajinců," dodává
romský podnikatel. (Ústecký deník 7. 7. 1999)
Tento příběh je o Romech, kteří se snaží práci získat nebo si ji udržet. Zápasí obdobným způsobem jako sociálně
ohrožení neromové, kteří mají většinou výhodu učňovského listu, středně odborného či středoškolského vzdělání. Ti,
spolu s romskými živnostníky a těmi, kteří mají stabilní pracovní místa pro svůj osobní kredit, dokazují, že romský
problém existuje v sociální oblasti a v oblasti občansko právní, ne v etnické.
Sociální pseudorasismus
Lidé řazení mezi tzv. nepřizpůsobivé jsou v drtivé většině nezaměstnaní a žijí ze sociálních dávek. Jejich chování je
značně uvolněné a tolerance vůči tzv. úspěšnějšímu okolí, které je symbolizované většinou neromského
obyvatelstva a úspěšnějšími "Romy, kteří ze sebe dělají Čechy", se postupně snižuje. Hluk, nepořádek a intolerance
v tzv. holobytech v Matiční ulici lze hodnotit jako nerespektování základních pravidel občanského chování a v některých
případech současně jako formu pasivního odporu vůči společnosti.
Pocity sociální slabosti, vyřazení na okraj společnosti, pocit minimálních perspektiv tito lidé transformují do pocitu
křivdy, který se dále pocitově mění na problém rasový, protože mezi romskou populací je nezaměstnanost (podle jejich
zkušeností) na Ústecku nejvýraznější.
Myšlení části těchto lidí se radikalizuje, stávají se agresivnějšími. Současně s tím se od nich odtahují některé skupiny
Romů, dostávají se do ještě větší izolace a o to více intuitivně posilují své kolektivní jednání v mikroteritoriu, kterým
v tomto případě je Matiční ulice a okolí.
Při incidentu z 12. dubna se asi projevil spouštěcí mechanismus typický pro projev sociálního pseudorasismu.
Zachycení podnapilého Roma automobilem při jeho potácení se ulicí bylo událostí, která odstartovala agresivní chování
skupinky Romů pod vlivem alkoholu.
V jiném místě při střetu se skupinou jiných lidí, byť ovlivněných alkoholem, by situace nedopadla dramaticky, protože
kolize opilého chodce s automobilem byla bez následků. V takových případech padají jen silnější slova.
Osádka automobilu mohla symbolizovat společnost, která komunitu v Matiční odsunula na periferii. Zásah strážníků
městské policie na ochranu posádky automobilu tento pocit ještě vystupňoval. Výkřiky jako "vyvraždím ti rodinu, ty
fašisto, Havel mi to odpustí," podobně výkřiky typu "Ty svině bílá, fašistická, vy zde máte po piči, vy jste skončili",
dokumentuje to, co není na první pohled zjevné, protože je ukryté v podvědomí - v normální situaci potlačovaný silný
pocit nutnosti radikální změny stavu a zároveň pocit určitého zastání, které tuší v některých strukturách společnosti, jež
souborně nazýváme aktivity proti rasové diskriminaci. Napadení osádky automobilu a posléze strážníků bylo napadením
zástupných objektů - symbolů.
Při incidentu se shromáždilo nakonec 40 až 50 osob, které byly v obdobné sociální situaci.
Nelze ale přitom generalizovat příčinu jejich shromáždění jen podle výše zmíněného hlediska, protože jeden z obyvatel
tzv. holobytů v Matiční nabízí popis srocení osob v důsledku náhlého impulsu: "Někdy letos v dubnu se do Matiční
přistěhovali Demeterovci. Slavili v hospodě narozeniny a jeden z nich se opil do němoty. V noci ho táhli domů, a když
přecházeli hlavní ulici u Matiční, narazilo do nich auto. Nikomu se nic nestalo, jen ten opilý Rom se probral a napadl
řidiče. Shodou okolností kolem jela hlídka městských strážníků, zastavili a Romové se s nimi začali prát. Strážníci
přivolali posily, nakonec tam přijelo na padesát policajtů a seběhli se další Romové, byla z toho rvačka. Někdy v té
době kdosi přiběhl do Matiční a zakřičel: Nějaké auto srazilo naše dítě! Kdo mohl, vyběhl na hlavní. I já." (MF Dnes
16.9.1998)
Hranice tolerance
Incident byl naprosto náhodný, ale svým způsobem momentální sociálně - psychologicky podmíněný jev. Spontánní
agrese. Že se jednalo o Romy, nepovažuji za podstatné. Snad jen z hlediska jejich spontánnějších projevů emocí, které
vedly k rychlejšímu nastartování agresivního jednání.
Zde se naskýtá otázka hranice tolerance a zároveň otázka, jak snížit četnost projevů intolerance. Podle tehdejšího
starosty Harciníka obec nemá a neměla finanční prostředky na rozsáhlé sociální projekty, které by zátěž nezaměstnanosti
snižovaly, ani na terénní sociální pracovníky, kteří by působili mezi těmito lidmi a orientovali je k pozitivnímu jednání a
cíleně zprostředkovávali psychologickou či psychiatrickou pomoc.
"Všechny rady tohoto typu jsou rady teoretiků - humanistů. První otázka zní: kdo poskytne peníze na tyto projekty,
které jsou velmi náročné finančně i z hlediska počtu kvalifikovaných pracovníků, kteří by se museli za něčí peníze na tuto
činnost speciálně proškolit či doplnit své vzdělání," hodnotí tehdejší situaci Harciník. Obvodní radnice mohla jen
postavit pro děti hřiště se skluzavkou, lavičkami a dalšími vhodnými prvky a v rámci výstavby hřiště a plotu (zdi)
zaměstnat i místní obyvatele.
"V následujícím týdnu mne navštívili občané z rodinných domků v Matiční ulici, kteří se cítili vzniklou situací ohroženi,
protože se jednalo o mimořádně ostrý incident s ohrožováním zbraní. Zatímco jsme předtím doufali, že několik rozumných
obyvatel postupně přesvědčí ostatní nájemníky, že je potřeba chovat se slušně, velikonoční výbuch násilí vedl logicky
k tomu, že obyvatelé z rodinných domků zopakovali svůj požadavek na výstavbu protihlukové bariéry. Situaci jsem
shledal natolik závažnou, že jsem občanům doporučil schůzku s primátorem," vzpomíná Harciník.
Past mikroprostoru
Starosta neštěmického obvodu musel vzít v úvahu při posuzování žádosti starousedlíků o stavbu zdi, která by
oddělovala obě komunity, nebezpečí velmi závažných důsledků. Kdyby došlo ke konfliktu části obyvatel z Matiční č. 4
a 6 s některými z domkářů, pokud by se konflikt vyvíjel jako o Velikonocích, co by následovalo?
Minimálně by došlo k naprostému zhroucení již tak problémového soužití. Vzpomeňme na velikonoční incident.
Napadení lidé z automobilu odjeli a také napadení strážníci městské policie již nebyli v prostoru Neštěmic nasazeni.
Zkrátka komunitě z tzv. holobytů zmizeli z očí. Tím se zamezilo možným reincidentům. Ale jak by se vyvíjela situace,
kdyby se podobný konflikt odehrál s někým z obyvatel, kteří mají v Matiční rodinné domky a tráví tam celý život? Došlo
by k sérii dalších incidentů? Jak by se řešily?
Proto byli starosta i primátor v první fázi rozhodování pro protihlukovou zeď. Jestli to je projev rasismu...?
První zpráva o zdi
Schůzka s primátorem se uskutečnila 13. května 1998. Občané na schůzce zopakovali své požadavky na řešení situace,
včetně požadavku na postavení protihlukové bariéry. Primátor ing. Ladislav Hruška vyjádřil jejich požadavkům
podporu, protože se jednalo o nejrychlejší způsob omezení napětí a střetů v ulici.
Tento požadavek se předtím projevil v návrhu rozpočtu městského obvodu na rok 1998, ve kterém zastupitelstvo
městského obvodu schválilo finanční prostředky na zpracování projektové dokumentace pro výstavbu protihlukové
bariéry.
O den později byla krátká neutrální zpráva ČTK v novinách a o den později začal rozkošný předvolební mediální masakr
pokračující dodnes.
