Pojištění odpovědnosti z provozu motorového vozidla
Autorem je zaměstnanec jedné české pojišťovny, který si nepřeje být jmenován.
Rok 2000 bude prvním rokem, kdy si motoristé budou moci vybrat, u které pojišťovny si pojistí odpovědnost z provozu motorového vozidla (čili takzvané povinné ručení). Tato informace se stala alfou a omegou veškerého konání většiny universálních pojišťoven v České republice. Proč?
Demonopolisace, k níž dochází, vytváří hru pojišťoven o značné zisky, zejména (což se oficiálně tvrdí, ve skutečnosti však pouze) v budoucnosti, neboť lze předpokládat určitou věrnost klientů, a tedy v příštích letech bude vydáváno podstatně menší množství finančních prostředků (nejen) na reklamu.
Mezi pojišťovny se v příštím roce (či přesněji v závěru roku letošního) přerozdělí více než deset miliard korun pojistného a v následujících letech tato částka bude pravidelně růst. Pojistné bude u pojišťoven generovat zisk: okamžitý, který plyne z rozdílu mezi příjmem pojišťovny - přijatým pojistným - a výdaji pojišťovny - správními náklady, vyplaceným pojistným plněním a tvorbou reserv na budoucí pojistná plnění (některé škody je možno totiž uplatňovat až se značným zpožděním, když již je zřejmé, k jaké škodě opravdu došlo, například trvalé následky úrazu, případně se vyplácejí dlouhodobě, například invalidní důchody); a průběžný, který vzniká úročením prostředků pojišťovně svěřených.
Zároveň je tato změna patrně poslední velkou změnou v České republice, která může vytvořit víceméně legálně několik boháčů: provise z pojištění se budou pohybovat od 7 % z pojistného (původní jediná zákonná možnost) až snad do 19 % z pojistného. Při deseti miliardách korun pojistného (ve skutečnosti se však bude jednat o vyšší částku) to představuje 700 až 1 900 miliónů korun (před zdaněním), které dostanou prodejci, z větší části však pouze majitelé některých makléřských firem, případně organisátoři různých letadel.
Všechny pojišťovny, které se ucházejí o místo na slunci (nebo na trhu povinného ručení, což patrně v brzké budoucnosti bude totéž) si této skutečnosti jsou vědomy. A tedy začínají soupeřit.
Velké pojišťovny (například Česká pojišťovna, Kooperativa či Allianz) uzavřely kartelovou dohodu - hodlaly všechny ve vzájemné shodě zvýšit pojistné oproti letošnímu roku o 12 % (i když jakápak kartelová dohoda - doporučení České asociace pojišťoven). Naštestí však úřad pro hospodářskou soutěž se tímto začal zabývat, a tak možná, z důvodu krátkého času na domluvu) se trh přeci jen rozrůzní (minimálně menší pojišťovny nabídnou příznivější cenu).
Dochází také k nechutným reklamám politiků a novinářů - Libuše Benešová se svého času vyjádřila, že neví, proč by se lidé měli přehlašovat z České pojišťovny (v jejímž čele stojí předchůdce Benešové na postu místopředsedy ODS, jistý Ivan Kočárník) do jiné pojišťovny, budou-li všichni nabízet totéž.
Hospodářské noviny minulý týden (vždyť udělení prvních licencí je otázkou dní) v “článku dne" na titulní straně citují mluvčí České pojišťovny a Kooperativy vyzdvihující úspěch klientských karet a připravenost k prodeji produktů těchto společností.
Další nečestný prvek v soutěži byl předpokládán parlamentem (a pak že se v České republice schvalují úmyslně děravé zákony), a proto jako opatření proti dumpingovým cenám se zavedl institut minimálního pojistného.
Všechny pojišťovny, které mají zažádáno o licenci, se však připravují na masivní porušování tohoto zákona, některé ho již i porušují - jak jinak lze chápat rozdávání různých dárků při uzavření pojištění? Je-li minimální pojistné pro danou kategorii vozidel například 3 000 (osobní automobily se zdvihovým obsahem válců 1 350 až 1 850 ccm), které klient zaplatí, a zároveň, jako odměnu, dostane například dálniční známku (i o tom se v souvislosti s jednou pojišťovnou mluví), kolik ve skutečnosti činí cena pojistného? Účetně bude však vše nepochybně vpořádku. K čemu je takový zákon?
(Ten je ovšem špatný i jinak, například určuje minimální pojistné pro daný rok, které musí být pochopitelně známo již před jeho začátkem, ve vazbě na škodovost a nárůst spotřebitelských cen roku předcházejícího.)
(Zároveň dárky bude zaptřebí někde kupovat, lze však předpokládat, že výběrové řízení na nákup zboží v ceně přes miliardu korun vypsáno nebude.)
Avšak minimální cena (či pouze cena) je a bude sama o sobě další vadou tohoto pojištění.
Pojišťovnami očekávaný škodní průběh (procentní část celkem přijatého pojistného, která se použije k vyplacení pojistného plnění, zbytek by měl pokrýt správní náklady) se předpokládá na úrovni 75 % (pochopitelně jde o 75 % výše zmiňované úpravy ceny). Znamená to, že pojišťovnám na pokrytí veškerých nákladů (zejména získatelské provise, dále pak na materiál, veškerou administrativu a podobně) by mělo zbýt více než dvě a půl miliardy korun. Za tuto částku by bylo možno vytvořit novou pojišťovnu věnující se pouze povinnému ručení. Moderní a nabízející výrazně kvalitnější služby než kterákoli jiná pojišťovna v České republice. Při jejím zakládání by se bylo možno inspirovat například u zastánců jediné zdravotní pojišťovny.
Chce se tedy konstatovat: cena produktu je nesmyslně vysoká. Je tomu ovšem skutečně tak?
Průměrná provise se bude pohybovat kolem 12 % pojistného a průměrná cena dárku na zhruba stejné úrovni. Tímto se dostáváme k odčerpání přibližně čtvrtiny pojistného, k čemuž lze dodat očekávané škodní procento, a dostaneme se na úroveň 100 % přijatého pojistného a pojistitelům na pokrytí všech ostatních nákladů nezbude nic.
Tato skutečnost bude mít za následek především snížení zisku (nebo prohloubení ztráty) pojišťoven a tedy nižší příjmy státního rozpočtu, dále pak umělým snížením výnosů jiných druhů pojištění, zejména životního. (A zároveň pojišťovny budou plakat, že životní pojištění není podporováno například daňovými odpisy jako v jiných státech.)
Budiž pro úplnost dodáno, že uvedené skutečnosti se vztahují opravdu pouze k prvnímu roku demonopolisace, následně bude vydáváno méně peněz na provise, nebudou dárky, ... Zisky pojišťoven vzrostou a akcionáři budou sledovat výši dividend, které skončí na jejich zahraničních kontech (neboť se zpravidla jedná o zahraniční subjekty a české tuneláře). A znovu uslyšíme volání po nedostatku domácího kapitálu, nutnosti zahraničních investic, ....
Co tedy přinese nové povinné ručení? Domnívám se, že jak z krátkodobého tak z dlouhodobého hlediska nic positivního pro společnost, avšak potěší několik málo jedinců.
Za vzpurnost a surovost dětí může také škola!
Selekce dětí do škol pro nadané a pro hloupé nemůže být lékem na maléry, které jsou způsobeny - mimo jiné - taky právě naším selektivním školstvím. Dostal jsem pár e-mailů, které se mě snaží poněkud umravnit: snad že prof. Uličnému křivdím. Jsem však přesto rád, že se v Britských listech objevil proti prof. O. Uličnému můj ostrý článek. Téma opravdu stojí za to. Kdybych psal do papírových novin, byl bych mírnější ve volbě slov a potlačil bych svůj odpor k osobě, která podléhá svým elitářským pudům, přestože má titul vzdělance. Psal bych tak, aby má averze nebyla patrná, protože čtenáři novin nebývají zvyklí odfiltrovat sdělení osobní od věcného. Zdá se mi, že na internetu je situace jiná. Pokusím se tedy nyní tu zcezenou podstatu xenofobních postojů ve vzdělávání vyjasnit.
Rozhodně se musíme snažit rozlišit svá osobní řešení a řešení systémová. My rodiče své děti zkazit nedáme a hledáme pro ně nejlepší školu. To je naše právo, které nám žádný kolektivistický stát vzít nemůže. Ale stát - parlament, ministr, úředníci i ředitelé škol - mají povinnost neubližovat, neškodit jedincům ani vrstvám. Proto musejí vytvořit takové školství, které nediskriminuje, pomáhá všem, i té (podle Uličného) "beznadějné spodině".
Moje tvrzení je, že rodiče mají právo na soukromé elitní školy, a stát má povinnost dát peníze a maximální podporu školám veřejným, aby rodiče své nadané děti do soukromých elitních prostě dávat nechtěli a nemuseli! Ovšemže to nejde naráz a zadarmo - ani ty soukromé se u nás moc nepodařily, a na stupni základních skoro nejsou.
I já mám dost hnusné vzpomínky na to, jak mého synka už v třetí třídě synek místního fízla šikanoval, a jak jsme byli já i škola bezmocní proti takovým rodinám, a v zásadě to škole bylo jedno. A když se spolužačky mých dcer bavily leda o nákupu levného prádla a už v pátě třídě tak silně připomínaly své hádavé a malicherné matky, že to vypadalo jak parodie, klidně jsem všechny své děti z devítiletky vytáhl, aby neztratily chuť se učit. Ale pokud by jim státní školy byly nabídly dobré vzdělávání v normálním vzorku společnosti, byl bych dal přednost tomu. Jenže je takových škol minimum a nejsou u nás podporovány. Nevzniknou tu v dostatečné míře možná nikdy, protože to lidi nechtějí. Profesoři ani popeláři. O důsledcích však neuvažují - ani ti, ani oni. Jsou otrávení až vyděšení z grázlíků, nebo uražení a ponížení z nadutosti premiantů. Pěkná záloha na budoucí rudé a hnědé revoluce.
Ale nemyslím, že by takové školy nemohly být. Možná, že v Anglii snaha o rovnostářské školy selhala, - a asi právě proto, že lidé, determinováni svým bohatstvím nebo chudobou, si společnost zařídili tak, že škola pro všechny vzniknout nemohla. Ale viděl jsem takové školy v Americe, ku podivu odpůrců všeho z USA. Jasně že mají svoje těžké problémy a že je takovýchto škol málo. To proto, že si ty problémy dřívějším surově selektivním jednáním společnost natropila. Ale špičkoví odborníci i praktici v USA se napřeli do řešení těchto křivd - kdežto u nás volají po potlačení dětských práv ve jménu poslušnosti. (Anebo to asi nejsou odborníci, kdo se tak vyjadřují. Ale není to jenom Uličný. Že asi 15 % populace se vzdělávat prostě nedá, si myslí kdekdo...) Byl jsem v Pittsburgu v univerzitním centru, které vyváží děti ze slamů v centru do škol v bohatém předměstí, aby aspoň někdy v životě viděly mužského (jejich matky jsou osamělé alkoholičky a narkomanky bez otců), nebo aby aspoň někdy zažily, že se dá i deset minut v kuse něco dělat soustředěně, atd. A to stojí děsné prachy. A my se k tomuto krásnému stavu hodláme dopracovat tím, že necháme bídné napospas jejich kulturní, sociální a rodinné bídě. (Podle Uličného však každé dítě z beznadějné spodiny asi může za to, kde se narodilo. Nevím, kde má ten člověk paměť: neslyšel o lágrech nacistických nebo bolševických? Připomenu mu to: lidi tam šli podle rodičů - měli za rodiče Židy nebo buržousty. Ale je hanba muset to připomínat univerzitnímu profesorovi.) Byl jsem v Lousiville v Kentucky v "základní" škole (elementary + middle), do které jsou děti přijímány striktně v počtech odpovídajících sociálnímu rozvrstvení. To by bylo něco pro Uličného, který chce školství odpovídající inteligenční struktuře společnosti. Ano, jsou lidé s dominantní inteligencí praktickou, matematickou, verbální, emoční a jakou chcete. Tak je vezměte, a dejte je spolu do školy. Ovšem ta vůbec nemůže být zaběhnutá podle toho, jak si ji pamatujete z dětství, protože ta vaše byla "jen pro bílé" - totiž pro ty verbálně nadané děti z lepších neboli funkčních rodin, a mezi nimi je pro ty, které už trochu vzdělané jsou. Tahle americká škola pracovala metodami, které fungují, musela dbát o kázeň a zároveň velice usilovat o zájem od těch nevzdělanců a "spodiny". V témž městě je gymnázium Sv. Františka (je to high school s velkými ambicemi a velkými úspěchy). Taky bere vyrovnaný vzorek populace (ti bohatí totiž školným doplatí na ty chudé). A v primě prostě učitelé nenaučí všechny detaily o Keltech a Orientu atp., protože vědí, že nejdřív musejí naučit děti psát do sešitu poznámky a pracovat s nimi, číst v učebnici a vypisovat si, nosit si sešity až do hodiny a nenechat je doma atd. Ale ta hrdost potom, že škola uměla vytáhnout na špici všechny!
Kdo je na startu svého vzdělávání bez kulturního dopingu, dozví se od české školy brzy, že je neúspěšný, slabý, čtyřkař, do učňáku. Taková škola pro všechny by se musela nejdřív naučit vzdělávat všechny. A k tomu potřebuje souhlas a pochopení rodičů. Dokud čeští rodiče nepochopí, že nebezpečí ze zanedbané vrstvy je tak naléhavé, že se náprava škol nedá odkládat jenom proto, že je pracná a drahá, dotud asi budeme číst z pera univerzitních profesorů takové odsudky luzy.
Ale v Rakousku se stal minulý týden skutečným vítězem voleb Haider se svou xenofobní stranou. Že by to pro naše vzdělance bylo jednou také vítané řešení? Že by se nebyli v té své elitní škole dozvěděli, jak se k moci dostal Hitler - že s pomocí peněz bohatých průmyslníků, protože je měl chránit před bolševismem dělnických mas? Chybně zvolený lék na vážnou chorobu. Je to stejné jako teď! Na sociální rány se použilo nejhoršího léku, který obratem zahubil i ty, kteří ho předepsali. Štvou vás nevzdělanci, pane profesore? Tak je pořádně ušlápněte.
Ale školy pro všechny děti existují i u nás. Sice si nevybírají žáky podle tabulek, ale zato mají, co obec a kraj dá. Učí svoje žáky slušnému chování ne tím, že by je seřezaly ("s láskou a beze svědků", jak radí univerzitní profesor). Sestavují s nimi kód slušného chování - co nesmějí a musejí učitelé, co žáci, pak se o tom vede jednání, a - kupodivu pro některé české myslitele - uzavře se velmi solidní společenská smlouva, kterou i grázlíci dodržují, protože je "jejich"! Ale to se museli učitelé ponížit k vyjednávání s nevzdělanými spratky, a navíc jim to nesměli mít za zlé. Učitelé se museli rozhodnout, že opustí osvědčené postoje, které již prokázaly svou nedemokratickou zhoubnost, a přijali roli partnerů svých žáků. Podle Uličného však demokracie do škol nepatří, asi proto, že by ji pak lidi chtěli i mimo školu, a to jim přece nemůžeme dovolit.
Nepochybně všude, a zejména v Praze, i do tak demokraticky vedené školy vtrhnou zpovykanci z rodin, které znají jen prachy a video. Ona ta vzdělanost se v národě projeví asi tak za sto let, až vymřou generace vychované nadivoko jezovitismem, bolševismem, dravým kapitalismem minulého století. Ale takový osamělý grázlík dopadá podstatně hůř mezi demokraticky jednajícími vrstevníky, on nerozbourá třídu a školu, jestliže proti němu stojí klima slušnosti a zájmu. Nemůžeme chtít efekt na místě a hned. Vzdělávání není hokej, kde stačí koupit dobrého trenéra a kde můžete fandit i bez mozku.
Tvrdím tedy, že výskytem "beznadějné spodiny" společnosti, o které se zmiňuje Uličný, je mimo jiné vinno i naše tradiční školství. (Dalšími viníky jsou opravdu i u nás chudoba, tradice dělit přísně společnost na pány a kmány, také přirozená primitivní tendence lidského kolektiva uklovávat odlišné nebo problematické jedince, atd.)
Dále tvrdím, že navrhovat důkladné oddělení dětí nadaných od ostatních není cestou k odstranění takových problémů, jako je záškoláctví, agresivita, lenost a nezájem ve školách. Naopak, tím budou ještě více do bídy a vzpoury zatlačováni ti, komu není dána schopnost učit se stejným způsobem, jakým jsme zvyklí my učitelé vyučovat.
Dále tvrdím, že je projevem vážné ignorance, když univerzitní profesor neví, že studijní nadání, školní prospěch a pracovní kázeň mají u různých dětí velmi odlišné zdroje. Myslet si, že škola smí učit jen tím "akademickým", verbálním stylem, který jsme asi zažili my všichni (snad kromě některých lidí, kteří chodili do školy v cizině), je zaostalost. Mozky lidí se učí velmi rozmanitě. Kdyby byli všichni abstraktně-verbální typy, jak to dnes vyžadují osnovy, učebnice, příprava učitelů, pak bychom neměli umělce, vědce, ba ani vynálezce, protože umění, vývoj a vynálezy jsou více porušováním schémat a stereotypů než jejich potvrzováním.
Dále tvrdím, že vzdělaní lidé mají odpovědnost za sebe i za ty, kterým se vzdělání nedostalo. Ale neznamená to, že mají právo jim vládnout, nebo za ně rozhodovat, zda se hodí nebo nehodí do školy. Tak se to dělalo nejen u bolševiků (ti měli ovšem vzdělanost speciální - VUMLovou a dejvickosorbonnskou), ale celá staletí předtím. Jenže to je právě rozdíl mezi "dnes" a "ve středověku". Vzdělaný člověk nemůže pomoct těm, kteří vzdělání nemají, ničím jiným, než že jim ve své moudrosti připraví takové možnosti ke vzdělávání, které nejsou ražené jenom podle té jeho moudrosti, ale podle jejich potřeb a možností. (To je něco jiného než odměňování v socialismu.) Snad budete souhlasit, že první, co se musí vědět, aby např. podnikové vzdělávání k něčemu vedlo, je analýza tréninkových potřeb. Prostě musíte znát, jaké cíle mají vaši "žáci" - k čemu mají studovat, a co už znají, a nakolik jsou studijně vycvičení. Neumějí-li vůbec číst, budete je nejdřív učit písmenka, anebo založíte vzdělávání na obrazech, třeba videokazetou. Víte-li, že děti a studenti nerozumějí vědátorskému slangu, nebudete ho prostě používat. Podívejte se do některých učebnic a poslechněte si odborníky, jak nemohou opustit používání složitých pojmů a jejich termínů ani v textech pro děti na základce, přestože každý člověk se zdravým rozumem vidí, že 70 % dětí se ve slovech ztrácí. Byl na to udělán i výzkum (v dějepisných učebnicích), ale na realitu vlivu nemá.
A tvrdím, že člověk na konci 20. století, který chce stejně jako před sto a dvěma sty a pěti sty atd... lety předávat vzdělání jako zasvěcenost jen vyvoleným, aby se moudrost nerozdala všem, není ani demokrat, ani akademik, ani vzdělanec. Být vzdělaný dnes prostě není totéž co v roce třeba 1920. Protože už máme za sebou ty režimy, ke kterým dovedla národy právě povýšenost obdařených vůči zanedbaným. Proč asi Evropa od 50. let tolik usiluje o rovnoprávný přístup ke vzělávání pro všechny? Protože se obává toho, jak snadné je zmanipulovat nevzdělané masy k totalitnímu režimu. Kdopak asi dal moc těm, kteří po 68. roce vyhodili Uličného z Pedagogické fakulty v Hradci Králové? Vzdělanci? Kdepak. Náš lid vedený zvolenou bolševickou partají. Opravdu nechápu, jaktože si někdo tyhle souvislosti nedá dohromady. Je možné, že by to vzdělanému člověku nedošlo? Anebo to ví, a přece riskuje, protože postavení nad masami farizeům tak sladce chutná?
Tvrdím totiž, že prožívat nekriticky své postavení vzdělaného člověka jako vyvolence je farizejství. Přečetli jsme si přece ty Uličného věty jako "Máme vychovávat i společnost?" - Jací "my" to máme vychovávat koho? Ten rozdíl je možná na někoho moc jemný: my vzdělaní lidé máme odpovědnost vůči nevzdělaným za to, zda jim pomáháme v přístupu k jejich vzdělání, anebo "my" držitelé vzdělanosti máme ostatní převychovat k obrazu svému, stejně jako máme třeba i bitím vychovat děti, aby rozlišovaly přesně dobro a zlo, "přestože je to v životě pak složitější".
Když chápete své vzdělanectví jako konečnou moudrost, můžete ovšem snadno stavět rodičovské povinnosti nad lidská práva. >O vztahu mezi povinnostmi a právy je nutné a prospěšné vést stálý diskurs a zaujímat stanovisko (možná by tu měl být citován filozof Habermas). Je to téma, které je lidstvem ohledáváno tisíce let, ale chraňbůh, aby bylo nalezeno "konečné řešení" - to vede rovnou do plynových komor a pecí. Výraz "beznadějná spodina" je tomu blizoučko, ne? Bití dětí také není diskurs. A když se děti nenaučí rozmlouvat a přemýšlet, dokud jsou malé, kdopak to naučí starého zpupného vědátora, ouředníka, mocipána?
Diskuse tedy může být např. na téma, zda se mají děti do 15 let vzdělávat společně, nebo zda je potřebné a dobré vyčlenit děti tzv. studijně nadané do osmiletých gymnázií. To vyčlenění prof. Uličný navrhuje v úplné důslednosti, ale nepodává k tomu jiné než velmi extremistické argumenty (beznadějnost spodiny, nekvalitní geny u "cizích" - tím asi myslí Romy, anebo Rumuny, anebo Rusy, anebo černochy?).
Kdybychom se rozhodli důsledně spojovat děti všech vrstev a nadání v jedněch třídách, můžeme toho taky hodně pokazit (skvělé články Nicka Daviese jsou přímo školením v myšlení o reformě školství - první část zde, druhá část zde a třetí část zde). Naprosto nutné je proto soustředit se vždycky na obě nebo na všechny tři složky společnosti: ty nadané a bohaté duchem, ty ochuzené a zanedbané, i ty průměrně vybavené. Zanedbat kterékoliv je hřích proti lidskosti i proti civilizaci. Pěstovat nadané matematiky nebo dokonce lingvisty je velmi nutné, ovšem nikdy ne za cenu odstrčení zahradníků a zedníků. Nelze ani dát školy metařům a malířům pokojů, a kašlat na vynálezce a spisovatele. Netřeba to snad dál rozpatlávat.
Je to ale mnohem těžší a náročnější pro osobnost vzdělance, který má autoritu mluvit o vzdělávání: nesmí si dovolit podléhat ješitnosti mudrce, ani lenosti lempla. Musí se pořád dávat všanc, aby si z jeho moudrosti mohli druzí brát sami co nejvíce. Jistě se nám to nemůže podařit, nobody is perfect... Ale tou ctností, která omlouvá omyly, je právě otevřenost a ochota dozvídat se a učit se, a ne elitářství a ješitnost.
Velká Británie: Na co byste vydali ve školství 5 miliard liber?
Analytické články Nicka Daviese o krizové situaci v britském školství, které v září zveřejnil deník Guardian (první část zde, druhá část zde a třetí část zde) , vyvolaly v Británii širokou debatu. Ministr financí Gordon Brown prozradil, že má zvláštní rezervy ve výši přibližně 12 miliard liber (660 miliard Kč) a ty by byl ochoten investovat na zlepšení školství. Britská vláda bere dost vážně vzdělanost občanů své země. Guardian se 30. září zeptal několika školských pracovníků, kam by podle svých priorit chtěli investovat pět miliard z této částky. Shrnujeme jejich odpovědi:
Chris Woodhead, generální školský inspektor, Ofstead:
Zaprvé bych tu částku investoval do zanedbaných oprav a do renovace školních budov. Zadruhé bych zvýšil plat dobrým učitelům. Proto podporuju myšlenku odměňování učitelů podle jejich výkonu.
Ted Wragg, profesor pedagogiky, University of Exeter:
Heslem musí být "Buldozery pro milénium". Nejvyšší prioritou musejí být školní budovy, které jsou ostudné. Děti by se neměly muset učit v brlozích. V Birminghamu bylo asi čtyřicet procent škol postaveno před rokem 1950 a mnohé vyžadují rozsáhlé opravy. Ostatní školy byly postaveny v letech 1950 - 1974, a to nikoliv vždy velmi kvalitně.
Prioritu musí dostat také vybavení škol, včetně vybavení pro sport. Proč mají mít technologické nástavbové školy ve městech velké množství počítačů a obyčejná škola na sídlišti jen dva počítače na celých 32 žáků?
Důležité je taky poskytnout schopným učitelům slušný plat. Téměř polovina učitelů v nadcházejícím desetiletí odejde ze školství. Možná ne všichni jen kvůli malým platům, ale přesto jsou platy důležité. Učitelé jsou placeni daleko méně než jejich vrstevníci s obdobnou kvalifikací a obdobnou odpovědností. Platy, které dostávají nižší univerzitní učitelé, jsou skandálně nízké.
Vyškolování nových i zkušených učitelů by mělo být lépe financované. Téměř skoro vůbec neexistují náhradní učitelé pro zkušené učitele, aby mohli doplnit a zaktualizovat své vzdělání, navzdory tomu, že žijeme v období, kdy se historie, politika i technologie rozvíjí závratně rychlým tempem.
Jedna strategie by nic nestála. Školy zápolí s obrovským množstvím byrokracie, protože nadřízené úřady ředitelům a učitelům nedůvěřují. Je moudřejší nejprve lidem důvěřovat a pronásledovat a obtěžovat jen ty, kteří vás nejprve zklamou. Kdyby se zavedla tato strategie, více času by učitelé strávili vyučováním.
Peter Mortimore, ředitel Ústavu pedagogiky, University of London
Na první pohled vypadá 5 miliard liber jako hodně peněz, ale je to jen asi 13 procent ročního britského rozpočtu na školství.
Doporučil bych ministru školství, aby začal vyjednávat novou smlouvu pro učitele, v jejímž rámci by se učitelé vzdali určité části prázdnin pro účely plánování, adminstrativní práce a doškolování, a to za podstatné zvýšení platu.
Zvýšení platu o 10 až 12 procent by pozvedlo morálku a přilákalo by nové uchazeče o učitelství. Také bych ministru školství doporučil, aby zaměstnal sociální pracovníky či pracovnice - řekněme dva pro každou základní školu a pět pro každou školu druhého stupně. Ti by byli ve styku s rodiči a dělali by poradenství pro žáky.
Také by měl ministr školství zdvojnásobit počet učitelských asistentů na podporu vyučování a osvobodit tak učitele od mechanických činností. To by se dalo udělat za méně než 2 miliardy liber.
Vzhledem k tomu, v jak špatném stavu jsou britské školy, ministr školství by měl objednat od nejlepších architektů projekty škol nejvyšší kvality. Měl by být zahájen renovační program všech škol. Během let na to bude zaptřebí více peněz, ale pro začátek by na to stačila miliarda liber.
2 miliardy liber by zbyly na počítače (a doškolování), nové učebnice a další vybavení.
Samozřejmě, peníze nevyřeší problémy systému. Jako společnost si musíme rozhodnout, zda bychom měli podporovat vzdělávání elitní skupiny v národě, anebo zda bychom měli usilovat o dobré akademické výsledky u většiny obyvatelstva. Pokud zastáváme toto druhé stanovisko, musíme začít hovořit o množství různých typů škol, o podstatě zkoušek a testů, o tom, jaký dopad na vyučovací proces má princip výběrovosti a rozdělování žáků na třídy podle jejich schopností v jednotlivých předmětech, musíme hovořit také o zastaralých názorech ohledně inteligence. Podstatná finanční pomoc vlády pro školství by vytvořila atmosféru sebedůvěry, v níž by takováto debata mohla být zahájena.
John Dunford, generální tajemník Asociace ředitelů škol druhého stupně
Problémy, o nichž psal Nick Davies, potřebují radikální řešení a obrovské množství peněz. Řečněním politiků se to nevyřeší.
Financování škol vůbec není spravedlivé. Podivná financovací formule poskytuje školám v některých oblastech víc peněz než školám v jiných oblastech. Školy jsou financovány většinou podle počtu žáků, nikoliv podle potřeb žáků.
Musí vzniknout celonárodní finacovací formule pro školy, jejíž součástí musí být vestavěný deprivační faktor, v jehož rámci by oblasti, kde je to zejména zapotřebí, dostaly další finance. Osobně bych zdvojnásobil financování pro nejdeprivovanější školy. Rozhodování o tom, na co by se peníze měly vydat, by se mělo ponechat těm školám samotným. Existuje dostatečná kontrola toho, jakým způsobem budou tyto peníze investovány.
Menší třídy, víc učitelů a dospělých pomocníků, jednotky pro nápravu chování pro nedisciplinované žáky, zlepšení pracovních podmínek a mnoho dalších opatření by raadikálně proměnilo vzdělávání dětí v deprivovaných oblastech.
Vláda by také měla financovat research s cíle vypracovat spravedlivou a nezávislou metodu jak posuzovat výkonnost škol. Jinak se výkonnost škol jako Abbeydale Grange a Silverdale vůbec nedá srovnávat.
Tamsyn Imison, ředitelka, všeobecná škola v Hampsteadu
Jako ředitelka velmi málo se vyskytující instituce, skutečně všeobecné školy v oblasti vnitřního města, kam chodí podobně deprivované děti jako do Abbeydale Grange, ale také děti ze středních vrstev, souhlasím s analýzou Nicka Daviese ohledně pravých příčin neúspěchu britských škol: třídní rozdělení, chudoba a vysoce efektivní selektivní systém v městských oblastech, přičemž se selekce zintenzívňuje otevřeným i skrytým tlakem rodičů.
Jediným dlouhodobým řešením jsou hluboké strukturální změny. První prioritou ale musí být poskytnout podpůrné financování - řekněme 3 miliardy liber - pro tyto zranitelné mladé lidi. Jsou to ty děti, které odmítají chodit do školy, ty, které jsou ke školní docházce nuceny, odzicené a zdeprimované děti. Tito mladí lidé nemají nic a nemají co ztratit. Neumějí se stát platnými členy společnosti a hledají útěchu v izolaci a v nezákonném chování.
Druhou prioritou musí být získávání nových učitelů a úsilí si je udržet. Dobré učitelství je profesí, v níž se člověk neustále učí. Ti učitelé, jimž to jde nejlépe, vytvářejí skutečně kvalitní prostředí pro všechny. Kdyby vláda poskytla 2 miliardy liber na systematické doškolování učitelů, radikálně by tím proměnila školy k lepšímu.
Doug McAvoy, generální tajemník odborového svazu učitelů
Peníze sice nejsou všechno, ale research dokazuje, že zmůžou mnoho. Druhá věc je, že by vláda měla přistupovat ke školství systematicky a ne jen prostřednictvím navzájem izolovaných iniciativ.
Iniciativa "Excellence in the Cities" se sice zaměřuje na deprivované školy ve městech, ale jen v sedmi městech. Školské akční zóny podporují inovace, ale závisejí na politice soukromého financování.
Nejdůležitějším zdrojem ve školství jsou učitelé, ale research ukazuje, že mladí lidé odmítají učitelskou kariéru kvůli příliš náročným pracovním úvazkům, kvůli stresu, kvůli nedostatku uznání, kvůli chování žáků a špatnému platu.
Menší třídy by daly učitelům čas věnovat se individuálně jednotlivým žákům a pomáhat těm, kterým učení nejde, vést ty žáky, kterým učení jde, k vyšším výkonům. Ale vláda snižuje počet žáků ve třídách jen v nejnižších školních třídách. Mělo by se to rozšířit na všechny třídy, stálo by to 1,24 miliardu liber.
Příliš velké pracovní úvazky pro učitele by bylo možno ulehčit tím, že by dostali učitelé během dne k dispozici pomocný personál. Ve spolupráci s externími institucemi by bylo možno vytvořit dodatečné podpůrné struktury pro žáky, kdyby měli učitelé během školního vyučování víc času. Dát učitelům za tímto účelem čtyři hodiny týdně volno by stálo 1,21 miliardy liber.
Učitelé potřebují odbornou pomoc od externích institucí. Tyto služby byly bohužel během let zdecimovány a jsou obnovovány jen velmi pomalu. Tato pomoc má nejrůznější formy: pomoc dětem, kterým učení nejde, pomoc s emocionálními problémy a poruchami chování, psychologická pomoc a další. Obnovení těchto služeb by stálo 1.1 miliardy liber.
Poslankyně Theresa Mayová, stínová (konzervativní) ministryně školství
Příliš mnoho peněz se vydává na byrokracii, příliš mnoho peněz si ponechává ústředí, příliš mnoho peněz se vydává na vládní priority namísto toho, aby si školy samy mohly rozhodnout, co chtějí dělat. Vláda by měla dát školám více peněz, aby si o nich mohly samy rozhodovat podle místních potřeb.
Tim Brighouse, šéf školského úřadu, Birmingham
Tolik pomoci je naléhavě zapotřebí ve velkých městských oblastech, kde je smog nevědomosti a zoufalství nejintenzívnější. Proto je podle mě nejdůležitější, aby byl projekt Excellence in the Cities rozšířen do mnoha dalších oblastí.
Zadruhé, na prvním stupni i v prvním ročníku druhého stupně by měl každý učitel pracovat společně s "vyučovacím asistentem". Čtyři oči vidí daleko víc než dvě a jsou daleko efektivnější.
Zatřetí, vybudujme dokonalou službu pro rodiče od narození dítěte do věku tří let. Bude to znamenat, že bude nutno zaměstnat lidi podle toho, jak jsou kvalitní, nikoliv podle jejich kvalifikace. Tato služba by měla vycházet ze zdravotních klinik, ale musí být pro všechny: s velkým důrazem na rodiče pod dvacet let.
Začtvrté bych chtěl, aby dostali dobří učitelé takové daňové úlevy, aby mohli odejít na vlastní, plánovanou studijní dovolenou a poskytli ostatním živoucí příklad celoživotního studia.
Zpráva Evropské komise a ODS
V tomto týdnu bude ČSSD vystavena dvěma nepříjemnostem.
Z Bruselu ve středu dorazí zpráva Evropské komise a ODS se ohlásila k rozhovoru, ve kterém prý má jít o něco nečekaného a dokonce snad i nestandardního.
Pokud jde o tu zprávu, už víme co v ní bude, neboť únik informací není pouze naše specialita: Zjistíme, že v Bruselu vědí to, co víme i my, že jsme totiž neschválili zákony, které jsme naplánovali, nezřídili instituce, které jsme slibovali, že se nepřiblížila reforma státní správy, pomalu že se reformuje soudnictví, málo se dělá proti korupci a tak dále.
Na případ velké nespokojenosti Evropské komise je premiér připraven - nechá podat demisi příslušného vicepremiéra. Zda je připraven i na případné nestandardní jednání ODS, nevíme.
Něco se zřejmě od Václava Klause včera dověděl prezident. ODS podle něj považuje situaci za nedobrou, cítí potřebu změny a Václav Havel je v tomto směru se stranou Václava Klause bezvýhradně zajedno.
Miloš Zeman ovšem prohlásil, že si vláda počíná dobře a vyvedla zemi z krize.
Je-li o tom přesvědčen, nemá důvod hovořit s Klausem o koalici a většinové vládě. Důvody proč by ODS měla vypovědět opoziční smlouvu, sice nevidí, ale že ODS něco za další podporu jeho vlády může chtít, asi tuší.
Připomeňme co ODS nejvíce vadí: Vláda prý minulé problémy nevyřešila, ale ještě rozmnožila. Míra nezaměstnanosti je třikrát taková, než když ODS opouštěla vládu. Dva roky trvá stagnace a deficit státního rozpočtu je astronomický.
Václav Klaus touto kritikou buďto naznačuje, že ODS ví jak snížit nezaměstnanost, vyrovnat rozpočet a oživit hospodářství, anebo máme pochopit, že podporovat nadále Zemana se mu nechce.
Co má tohle všechno znamenat zřejmě momentálně vědí pouze Václav Klaus a Miloš Zeman.
(11. října 1999)
