• Co je horší: major Zeman anebo genitálie v Počasíčku? (Jan Čulík)

• Pohnutá historie mých synů v českých školách: Jsem pro výběrové školství (Oldřich Madera)

• Chirurgové v ČR mnohdy operují nevyspalí znovu po operaci při noční službě (MUDr. Michal Sojka)

• Česká společnost a Česká televize: Na okraj (major)zemanovské hysterie (Milan Šmíd)

• Debata o drastické situaci v britském školství, část druhá: Krize v britských školách: Zaujatost, která usmrtila sen o rovnosti (Guardian)

• Oldřich Uličný: Zoufalství vystrašeného elitáře (Ondřej Hausenblas)

• Přístup k minulosti: Major Zeman, Rada pro televizní vysílání a komunistické nebezpečí (Jaroslav Plesl)

• Krizi v britských školách způsobuje chudoba (Guardian)

• Česká politika a společnost - vyhlídky do budoucna: Tři Václavové (Andrew Stroehlein)

• Tvorba bohatství: Nová pravidla pro jednotlivce, společnosti a státy (L.C.Thurow, The Atlantic Monthly, přeložil Jiří Zlatuška)

• Čeští intelektuálové a postkomunismus: Opusťte teorie o politické kultuře a dívejte se kolem sebe (Andrew Stroehlein)

• Rasismus v Británii: "Pokud mi někdo nepomůže, zabiju se" (Observer)

• Manželské nevěry Václava Havla: Všechny prezidentovy ženy (Observer)

• Něco osvěty ve věci TV NOVA (Milan Šmíd)

• Výzva těm, kdo jsou přesvědčeni o trvajícím spiknutí komunistů v dnešní ČR: Pošlete prosím - i anonymně - údaje o členech bývalé nomenklatury KSČ, kteří dnes podnikají (Václav Žák)

• Nejenom Praha (Andrew Stroehlein)

• Průzkum sexuálního chování u mladých lidí v České republice: Firma Durex: "České ženy vedou v sexu"

• CME: Češi sledují televizní bitvu (Financial Times)

• Čtení literatury jako proces a zážitek (Ondřej Hausenblas)

• Z nové knihy britského politologa Johna Keana o Havlovi: Václav Havel - politická tragédie v šesti dějstvích (Observer)

• Má česká literatura v dnešní době vůbec nějaký smysl? (Petr A. Bílek, Jan Čulík, Lubomír Machala, Antonín Jelínek a další)

• Ekonom Joseph E. Stiglitz a jeho názory na privatizaci ve východní Evropě: Vzácná shoda názorů - s křížkem po funuse? (Jaroslav Teplý)

• K rozhodování o třetím operátorovi mobilních telefonů v ČR: Den v podniku British Telecom: ČR musí přijmout metody moderního managementu (Jan Čulík)

Všechny články o válce o Kosovo, zveřejněné v BL, naleznete v tematickém archívu BL. Klikněte tam na heslo "zahranici, Kosovo".

Pokračování seznamu nejzajímavějších článků z poslední doby umisťuji zvlášť jako samostatný text, viz OBSAH dnešního čísla. (Toto pokračování se NENATÁHNE jako součástí Kompletních Britských listů, musíte si na ně v Obsahu samostatně kliknout.) Všechny články předchozích vydání od začátku Britských listů v červenci 1996 jsou k dispozici v archívu BL. Tematický archív BL od 1. září 1997, kdy se BL osamostatnily, je na adrese http://blisty.internet.cz/xz.

Milan Šmíd

Securities and Exchange Commission SEC, agentuře dohlížející na kapitálovým trhem, bylo v pondělí 4.10. oznámeno, že ve společnosti CME Ronalda Laudera zakoupily akcie ve výši podílu 17.5 procent společnosti Elemental Ltd. a Media Most B.V.

Tím byly vysvětleny velké přesuny akcií, ke kterým docházelo v posledních čtrnácti dnech a které předcházely oznámení, že SBS dočasně od smlouvy se CME odstupuje (Lépe řečeno oznámilo se, že podmínky fúze budou znovu projednány, a - což je důležitější - že tyto dvě společnosti si navzájem nebudou konkurovat ve snaze o získání vlivu ve východní Evropě, toto příměří má skončit v březnu 2000.).

Ačkoliv Elemental je investiční firmou z Gibraltaru a Media Most má sídlo v Nizozemsku jako firma podnikající v médiích a telekomunikací, všeobecně se ví, že Most je mediální koncern ruského mediálního mogula Vladimíra Gusinského, který ovládá největší soukromou televizi v Rusku NTV, a je spojencem moskevského starosty Lužkova.

Nemám čas dnes, tj. v úterý večer, prověřit si veškeré podrobnosti toho případu, nicméně těch otazníků, které se vznášejí nad českým televizním trhem je více.

Hlavním partnerem provozovatele TV Galaxie Martina Kindernaye, který vlastní licenci k vysílání pražského kanálu č. 11, je jistý Peter Gerwe, jehož firma Story First - viz například článek v Prague Business Journal - www.pbj.cz - tvrdí, že její hlavní majetek je v soukromém televizním podnikání v Rusku a na Ukrajině. V téměř zbankrotované CME se nyní zakupuje ruský mediální mogul Gusinskij. A Jiří Šmejc z České produkční a MEF Holdingu, které poskytují úvěr Vladimíru Železnému, aby mohl vysílat TV Nova, tedy člověk, jehož pozadí je nejasné (kdesi jsem zaslechl, že je nastrčeným bílým koněm cizích zájmů), má sídlo v Karlových Varech.

Protože nám není umožněno za kulisy nahlédnout, můžeme se jenom dohadovat. Možná, že jsou to všechno jenom náhody, a že výše uvedený odstavec stojí na vodě (dokud si ty fakta neprověřím, prosím, aby je čtenář bral jako hypotézy), ale přece jen - ta otázka se vnucuje:

Mají Rusové zájem na české televizi???

Milan Šmíd

Originál zpráva

4 Oct 18:21

WASHINGTON (Dow Jones)--A group including Elemental Ltd. and Media Most B.V. reported a  17.27% investment stake in Central European Media Enterprises Ltd. (CETV) In a filing Monday with the Securities and Exchange Commission, the group said it currently holds about 3.2 million class A common shares of the Hamilton, Bermuda-based owner of national and regional private commercial television stations and station groups in central and eastern Europe. Elemental is an investment firm based in Gibraltar and Media Most is a Dutch media and telecommunications investment company. The group also said it may seek to enter into discussions with the company about potential areas of mutually beneficial business cooperation.

Shrnujeme podle agentur:

Ruský mediální magnát Vladimir Gusinskij zakoupil velký menšinový podíl v Central European Media Enterprises, poté, co drasticky poklesla hodnota akcií tohoto podniku následkem toho, že v létě přestala vysílat jeho vysoce výdělečná česká televizní stanice.

Americkému dohledu nad kapitálovými trhy bylo tento týden oznámeno, že Gusinskij a jeho firmy koupily od 13. září do 1. října 1999 17,3 procent podílů ve firmě CME za 6,7 miliónů dolarů, v ceně 1,62 - 2.70 dolarů za akcii. V úterý při zahájení obchodování měly akcie firmy CME hodnotu 1,88 dolarů.

Příchodem Gusinského se objevuje další peripetie v kontroverzní historii podniku CME, který provozuje v postkomunistické Evropě šest televizních stanic. Založil je kosmetický magnát Ronald Lauder, který má dosud v podniku CME přes sedmdesát procent hlasovacích práv.

Gusinsky je největší ruský mediální magnát. Firmami Media Most ovládá kontroverzní ruskou soukromou televizní stanici NTV a moskevskou banku Most Bank.

Akcie CME v létě radikálně poklesly z hodnoty více než 14 dolarů poté, co jediná televize, která pro CME vydělávala, česká ČNTS, byla po dlouhém sporu odpojena od televizního vysílání na okruhu TV Nova držitele licence, firmou CET-21.

Informace pro americký kapitálový dohled od Gusinského koncernu konstatovala, že jeho firmy "možná budou dále jednat s firmou CME o oblastech vzájemně výhodné obchodní spolupráce". Podrobnosti nebyly uvedeny.

Jeden z největších evropských mediálních podniků, SBS Broadcasting, v září suspendoval plán zakoupit podnik CME za 615 miliónů dolarů v důsledku toho, že firma CME přišla o televizi Nova.

Lauder a CME zahájily soudní stíhání proti CET 21 a jeho českému majiteli Vladimíru Železnému o stamilióny dolarů. Tvrdí, že Železný drastickým způsobem porušil smlouvy a české zákony.

Jeden západní analytik uvádí, že hodnota firem CME bez televize Nova - totiž televizní vysílání v Maďarsku, na Slovensku, ve Slovinsku, na Ukrajině a v Rumunsku a další majetek - je asi 200 miliónů dolarů. Dodal, že ještě není jasné, co znamená Gusinského koupě.

Poznámka JČ: Možná by si Britské listy měly otevřít věštírnu. Dne 26. března 1997 totiž napsaly, jistě, v jiném kontextu, v souvislosti s tím, že Rada pro rozhlasové a televizní vysílání nedlouho předtím zrušila podmínku o dohledu českých úřadů nad vlastnickými změnami v TV Nova:

...český parlament donutil z hlouposti Radu pro rozhlasové a televizní vysílání, aby zrušila podmínku č. 17 licence společnosti CET 21 (tedy licence vydané pro Novu), takže už nyní nikdo nemůže kontrolovat, zda si Novu nekoupí od CME třeba Ukrajinci, anebo ruská mafie...

Ivan Hoffman, Český rozhlas, Radiožurnál

Stalo se v kraji zvykem, že když se objeví politický skandál, potrefení se místo podstatou skandálu obírají zkoumáním, kdo věc vyzradil.

Místo toho, abychom se dověděli, kdo je vinen a kdo ponese politickou odpovědnost, zcela nesmyslně se nám naznačuje, že za tím bude nějaký zhrzenec, anebo frakce chtivá moci.

Asi tomu tak je, ale asi to není to podstatné. Nebýt nepravosti, nebylo by co nahlásit, či udat. Nelze pak vyloučit, že ten kdo zveřejní kompromitující fakta, činí tak v dobrém úmyslu, aby se příště dodržoval zákon, anebo respektoval dobrý vkus.

Příběh nezaplaceného benzínu nemohou sociální demokraté převyprávět na příběh vnitrostranického škůdce, podobně jako se ODS nepodařilo příběh mrtvých sponzorů domluvených s podnikavým tenistou převyprávět na sarajevský atentát.

Soudný občan musí odmítnout pokus politiků nadřadit respektu k zákonu pochybnou stranickou solidaritu.

Stejný případ svérázného zacházení s příčinami a důsledky ovšem můžeme spatřit v čerstvé teorii o škůdcích, kteří nechtějí zatloukat neuspokojivý stav našich příprav vstupu do EU.

Čtyřkoaliční neochotu lhát si do kapsy označil včera senátor Topolánek za téměř vlastizradu.

Za hledáním vnitřního nepřítele se opět skrývá představa, že důležitější než skutečnost je její šikovná interpretace.

Do prosperujícího společenství Unie nás ovšem mohou přivést pouze konkrétní výsledky.

Pokud jsou, je třeba je umět prodat. Pokud nejsou, je dobré říct, že o tom víme a tím pádem snad jsme schopni s tím ještě něco udělat.

Chtít nad příštími partnery vyzrát by znamenalo stát se partnerem nedůvěryhodným.

To je ovšem ta nejbezpečnější cesta k tomu, abychom se partnerem svých sousedů nestali. S těmi vlastizrádnými škůdci tedy opatrně.

(Vysílá se ve středu 6. října 1999 ráno)

Marek Houša

Vazeny pane Madero,

diky za uprimne vyliceni skolni historie vasich synu. Velice si vazim vaseho clanku i jako navodu pro ostatni.

Mam s ceskym skolstvim podobnou zkusenost:

Na zakladni skole jsem byl prumerny zak. Mel jsem sice uz tehdy na vic, ale vyzadovalo by to zvlastni pristup. Jiny, nez bylo v 80. letech na zakladnich skolach zvykem. Kdyz se na to tak divam zpet, zda se mi, ze jsem sve mladi promrhal. Rodice se sice snazili me zapojit, ale ja jim v tom branil.

Dokonce jsem neprosel prijimackami (matematika) na jedno konkretni gymanzium. Dostal jsem se na odvolani na stredni prumyslovou skolu. Kde jsem byl opet prumerny. V podprumerne tride. Az v poslednich rocnicich jsem se zacinal pod tlakem sveho otce zlepsovat, protoze si pral, abych studoval vysokou školu. Pri priprave na prijimaci zkousky pak uz moji rodice neponechali nic nahode. Musel jsem se pilne doucovat. Maturita byla 1,2,1,2 a prijimacky snad 1,1,1.

Presto, ze podobny vysledek se dal vytusit uz s predstihem, presto jsem nedostal na stredni skole doporuceni ke studiu na vysoke skole (tehdy velmi dulezite) s vysvetlenim, ze nejsem studijni typ!

Stejne jsem se na technickou vysokou skolu s vynikajicim vysledkem z prijimacek dostal. Prijimacky jsem delal jeste za totality a vedel jsem, proc jdu na techniku. Tuhle skolu jsem take absolvoval. Opet s prumernymi vysledky, ale v predposlednim rocniku jsem byl jeden z mala lidi, pripravenych odjet na pulrocni staz na spratelenou nemeckou skolu.

Vyuzival jsem take moznosti studovat i netechnicke obory. Uz pri studiu jsem take pracoval v ceske pobocce exkluzivni zahranicni spolecnosti a studoval radu oboru od informatiky po hospodarstvi.

Po skole jsem nastoupil ke globalne pusobici zahranicni spolecnosti, dodavateli informacnich systemu pro velke podniky. Delam ted to co me bavi, a jeste se pri tom mam dobre.

O muj uspech se zaslouzila rodina. I kdyz me nedavali do vyberovych trid, stacilo, ze mi pomohli projit skolskym systemem, motivovali me k rozvijeni urcitych schopnosti a to mi pozdeji pomohlo ziskat dobre uplatneni.

Abych vysvetlil sve prumerne vysledky. V rodine mame kriticky nazor na autority. At uz je za autoritu povazovana vyberova skola nebo konkretni pedagog. Nevazili jsme si tedy vyberovych trid a skol natolik, abychom se jim byli ochotni nejak zvlast obetovat. Tusili jsme take, co se za totality za tou vyberovosti casto skryvalo - mj. se toho dotykate ve vasem dopise.

A ja sam si vice nez nekterych svych studijnich uspechu vazim situaci, ktere se mi podarilo zvladnout.

Ke skolam jsem si odnesl spis negativni vztah. Formalnich skolnich zkousek se nebojim, ale nevyhledavam je. Nehromadim certifikaty. Radeji se ucim efektivneji sam nez na oficialnim skoleni. Nejsem ten spravny karierni typ.

Rozsirovani vedomosti a zkusenosti je mi nade vse. Moje averze ke skolam mi ale ted brani se konecne rozhodnout, zda zacit studovat MBA. Tak a ted, kdyz jsem vam uprimnost oplatit uprimnosti, mi take dovolte si trochu rypnout :

Nejste prilis fixovan na skolni uspechy svych deti? Vazite znamku kvalitou toho, kdo ji vystavil?

Ve svych synech vychovavate elitu. Ale pro jinou spolecnost, nez v jake pak budou muset zit! Obavam se, ze vas nejstarsi syn bude muset zustat v zahranici, protoze ceska spolecnost uz ho nebude akceptovat. A ostatne ani ho nebude uspokojovat.

Tim se dostavame k obecnemu problemu, spocivajicimu v tom, ze zivot v elitnim kolektivu, v elitni rodine, nepripravi dite na normalni zivot, kde je z 80% obklopovano lidmi s jinou (zivotni) kulturou. S nimi si pak nejspis nerozumi.

Nebojite se, ze toto nastane?

Pokud ne, mohu Vasemu starsimu synovi doporucit ze zkusenosti:

a) Bud v zahranici zustat.

b) Nebo se odtamtud rozbehnout svymi skvelymi studijnimi vykony tak, ze se mu tady podari preskocit rovnou do dobreho postaveni v nejake zahranicni spolecnosti nebo na ministerstvu. Ale pozor, musi to byt mezi zahranicni manazery.

c) Nastoupit do poradenske firmy.

Mejte se hezky a pozdravujte syny.

Marek Housa

Toto je třetí část analýzy Nicka Daviese, která vyšla v deníku Guardian 16. září 1999. Předchozí části jsou zde a zde.

Školský systém, který nyní řídí britský labouristický ministr školství David Blunkett, vytvořil před deseti lety jeho konzervativní předchůdce Kenneth Baker.

Ví, že mnoho lidí tvrdilo, že si jen vyřizuje politické účty, že se snaží potrestat školské odborové svazy a zlikvidovat místní školské úřady a že postupně a nenápadně chtěl zrušit všeobecné školy, comprehensives. A nyní v důchodu přiznává, že kritikové měli pravdu.

Lord Baker žije v krásném domě v jedné z malebných vesnic v hrabství Sussex. Usmívá se, když vykládá o tom, co se skutečně stalo poté, když mu v květnu 1986 řekla Margaret Thatcherová, že bude nutné udělat něco se školstvím.

Oficiálně bylo cílem školské reformy dobro žáků. Reformy však nebyly vůbec promyšlené. Nejrozsáhlejší britské školské reformy v tomto století byly založeny na neinformovaných odhadech, na osobních vrtoších a na stranickém politikaření.

Paradoxem je, že politika školství je založena na nevědomosti. V určitých oblastech je to proto, protože neexistují konkrétní informace. Jakým způsobem se děti vlastně učí? V kterém věku je nejlepší zahájit jejich vzdělávání? Mají děti dělat v šestnácti letech zkoušky?

Někdy jsou odpovědi morální a nikoliv věcné: Mělo by se podporovat vzdělávání méně inteligentních lidí na úkor chytřejších? Vyučujeme děti proto, aby byly vzdělané, anebo pro potřeby hospodářství? Je přijatelné, aby měly děti bohatých lidí právo koupit si lepší vzdělání? Vakuum nevědomosti často zaplňuje ideologie.

Když Kenneth Baker převzal školství, bylo v krizi. Učitelé už (s přestávkami) skoro osmnáct měsíců stávkovali. Stávka ho velmi rozhněvala: nebylo možné se s odborovými svazy dohodnout o ničem. Každý chtěl něco jiného. Baker se rozhodl omezit jejich moc.

"Odebral jsem odborům jejich vyjednávací pravomoci. Bylo to docela brutální," směje se tomu dnes.

Další jeho útok byl zaměřen proti místním školským úřadům. Argumentoval, že jsou politicky zaujaté a nutí žáky, aby chodili do druhořadých škol.

Rozhodl se zavést novou zákonnou úpravou místní samostatný management škol. Začalo to jako čistě vzdělávací projekt. Bakerův předchůdce, jiný konzervativní ministr školství Keith Joseph, si nechal dělat analýzu systému místního školního managementu. Chtěl zjistit, co by se stalo, kdyby ředitelé škol a jejich správci dostali právo sami si rozhodovat o vlastním rozpočtu.

Bakera zajímaly politické aspekty této záležitosti. Poskytnutím správních pravomocí každé škole, a tedy jejím osamostatněním, by se roztříštila moc odborových svazů, protože by musely vyjednávat s tisícem individuálních zaměstnavatelů. Nemohly by si už celonárodně vyjednávat platy, ale musely by si je jednotlivě vyjednávat v každé škole.

Baker také poskytl rodičům právo volit si, do jaké školy chtějí posílat své děti. Odebral toto rozhodovací právo školským úřadům. Dnes, v důchodu, nepopírá, že účel byl nepokrytě politický. "Avšak oni měli také politickou agendu," argumentuje. Odbory a místní komunální úřady školský systém naprosto ovládaly. Byl to obrovský kartel."

Když Baker zavedl právo rodičů posílat své děti, do jaké školy chtějí, chtěl tím zlikvidovat všeobecné školy, tzv. comprehensives.

Politicky to bylo atraktivní: "volba znamená svobodu a svoboda je správná". Skutečný cíl byl daleko ničivější: "Doufal jsem, že dojde k otevření celého systému a že to donutí chudší školy k likvidaci."

Baker pokračoval: "Nechtěl jsem útočit na všeobecné školy rovnou. Měl jsem zkušenost učitelské stávky, kontroverze o zavádění ústředních celonárodních učebních osnov a nebyl jsem vstavu vydržet další ostrý konflikt. Tak jsem dospěl k závěru, že zavedu-li určité změny, budou mít časem kumulativní efekt."

Nejprve chtěl ochromit existující systém tím, že chtěl nabídnout rodičům vzdělávací kupóny, které by utratili ve škole podle jejich vlastního výběru, čímž by přišly nepopulární školy o financování. Mnoho konzervativců to však nechtělo schválit. Tak vymyslel jiný, v podstatě obdobný systém, podle něhož dostala škola za každého nového žáka od státu pevnou finanční částku. Vzhledem k tomu, že si rodiče mohli vybírat, do jaké školy své dítě posílat, bylo to vlastně totéž.

Útok na všeobecné školy byl úspěšný. Baker způsobil, že jich v Británii zůstalo jen málo. Jeho reformy polarizovaly systém mezi školami, v nichž se shromažďují nejchytřejší děti, a současným ekvivalentem původních druhořadých secondary modern schools, většinou v chudých oblastech, kde je koncentrace znevýhodněných dětí, vzdělávaných ve školách s omezeným rozpočtem.

Reformy pomohly středním vrstvám, jejichž dětí chodí do úspěšných škol, ale opustily chudé lidi. Stoupl sice podstatnou měrou počet chytrých dětí s dobrými školními výsledky, avšak stejných 10 až 11 procent znevýhodněných dětí stále odchází v šestnácti letech ze školy bez jakékoliv kvalifikace.

Baker uznává, že si byl dobře vědom velkého množství důkazů od vzdělávacích odborníků, že škola plná chudých dětí bude mít vždycky chabé akademické výsledky, ale, argumentuje, odmítl to, když v roce 1987 navštívil základní školu v americkém Bronxu. "Všude byl ostnatý drát, bylo to neuvěřitelné," uvedl. Ale sledoval tam, jak skupina sedmiletých dětí hraje scénku s čarodějnicemi z Macbetha. "Uvědomil jsem si, že dobří učitelé dokáží překonat sociální deprivaci," uvádí Baker, i když přiznává, že ti žáci nevěděli, kdo je Macbeth, ani kde je Skotsko.

Proč si Baker myslel, že zavedení trhu do školství pomůže vzdělávání dětí? Jaký byl jeho vzor? Jaká byla země, jejíž vliv napodoboval? Na základě jakého vědeckého výzkumu jednal? Baker přiznává, že vědecký výzkum nebyl proveden v podstatě žádný.

Velký vliv měla ale politika: politická ideologie, šířená z konzervativního Centre for Policy Studies, která argumentovala, že trh jako takový je dobrá věc.

Baker zavedl systém městských technických kolejí, financovaných soukromými podniky. Zaútočili na ně labouristé i konzervativci, jsou prý "regresívní" a nikdo je nepotřebuje. Vznik těchto kolejí nebyl také podložen žádným vědeckým výzkumem, ale měly pro Bakera výhodu, že nespadaly pod pravomoci školských úřadů.

Důsledkem tohoto přístupu je systém, který je politicky úspěšný, avšak který ochromuje problémové školy, protože jim odebírá nejlepší žáky i peníze. Je to dvojaké dědictví. Ovšem Baker má mnoho společného s labouristy: ti také nahrazují porozumění ideologií v debatě o osudu školství, kterou už léta otravuje politika.

Nigel de Gruchy, šéf školského odborového svazu NAS/UWT a ostrý kritik Bakerových reforem, přiznává, že původní labouristické reformy britského školního systému byly politické. I v osmdesátých letech využívaly labouristické komunální úřady školských odborových svazů jako zbraně proti konzervativní vládě.

A pak existují učitelé, kteří doslova skrývají hlavu v dlaních rozpaky, když si vzpomenou na "ultrareformní doby", kdy odmítali opravovat úkoly svých žáků, z obavy, aby je nekritizovali, anebo učili děti "vzdělávací hry" o konfliktech mezi šéfy a dělníky.

Naproti tomu pracovníci školských úřadů s nostalgií vzpomínají na neuvěřitelné doby, kdy byly školy prostě jen financovány a mohly si samy rozhodovat, co budou dělat.

Peter Horton, šéf školského úřadu v Sheffieldu dávno před Blunkettovou érou, však ty zlaté dřevní doby kritizuje: "Existovalo opravdu dost nemožných ředitelů a nedalo se s tím nic dělat. A nikdo se ani nesnažil." Je pravda, jak si stěžuje Kenneth Baker, že místní školské úřady ochraňovaly pracovní místa učitelů, i když po nich nebyla poptávka.

Nyní se pokouší Blairova vláda zlepšit úroveň ve školství, ale zase do školství hrubě zasahuje politika. Nová vládní rada, zabývající se sociální deprivací, která připravuje kampaň proti chudobě, zatím zveřejnila jen jednu analýzu o situaci ve školách, o záškoláctví a o dočasném či trvalém vylučování dětí ze školy. Je to podrobná a poctivá analýza. Její autoři přiznávají, že systém Kennethe Bakera umožnil školám, aby hrály nepoctivou hru, aby odmítaly přijímat těžce vzdělavatelné děti, což vede k tomu, že jsou odstrkovány do chudých škol, které je nemohou odmítnout.

Rada dospěla k názoru, že jediným způsobem, jak tento problém řešit, je zrušit právo rodičů volit si školu, do níž chtějí posílat své dítě, i systém, podle něhož za každého nového žáka dostává škola další peníze. Avšak rada to do své analýzy nenapsala. Proč? "Bylo to příliš politicky citlivé. Bylo to tak politicky citlivé, že jsme to raději vynechali."

Tento konkrétní politický kompromis je součástí širšího politického úsudku: nic neměnit na Bakerových reformách. Vysocí pracovníci britského ministerstva školství s tím sice možná soukromě souhlasí, ale konsensus je takový, že "se nemůžeme vrátit do minulosti a bojovat přitom pak proti bulvárnímu tisku, jako je Daily Mail".

David Blunkett se rozhodl pomoci slabým a chudým školám daleko více, než jeho konzervativní předchůdci. Ministerstvo financí mu na to poskytlo navíc 19 miliard liber, které financují celou řadu iniciativ. Vytváří školské akční zóny, v nichž školy získávají přístup k financím a svobodu improvizovat. Dosud se neví, zda je to k něčemu. Někteří kritici poukazují na to, že většinu prospěchu z toho zase mají lepší školy. Čelní pracovníci státního inspektorátu Ofstead jsou do určité míry znepokojeni, že Blunkett mění školské struktury, aniž by zlepšoval úroveň škol, a že je to všechno povrchní Potěmkinova vesnice. Ředitelé si stěžují, že se přestávají orientovat ve "vánici iniciativ" a že je systém absurdně byrokratický. Naproti tomu je pravda, že výsledky školních zkoušek se začaly zlepšovat a Blunkettovy úspěchy v práci s deprivovanými dětmi jsou daleko výraznější než u jeho předchůdců. Problém je, že dále funguje systém Kennethe Bakera.

Systém však pravděpodobně bude zreformován. Nejmocnější silou ve školské politice byli za posledních padesát let v Británii středostavovští rodiče. Právě pro ně vznikly původně elitní "grammar schools". Když se některé jejich děti ocitly v druhořadých "secondary modern schools", právě pro tyto středostavovské rodiče vznikly "všeobecné" školy, "comprehensives".

Nynější systém je ale také neuspokojuje. V důsledku růstu demografické křivky přijde v nadcházejících letech nápor na školy. Středostavovští rodiče zjistí, že buď budou muset posílat své děti do drahých soukromých škol, anebo zoufale hledat kdesi daleko dobré státní školy. Auditní komise britského parlamentu odhaduje, že už nyní nedostane dvacet procent britských rodičů své děti na první pokus do školy druhého stupně, s níž by byli spokojeni. Je možné, že britské střední vrstvy přestanou poskytovat podporu nynějšímu labouristickému ministru školství, který pracuje i nadále se systémem, který vytvořil Kenneth Baker.

Jiří Jírovec

Britské listy nedávno otiskly článek Jana Charváta týkající se srpnové zprávy amerického ministerstva obrany o zahájení bezpečnostního výcviku amerických vojaků pro zacházení s ochuzenym uranem.

Američtí představitelé uvedli, že ochuzený uran vyzařuje "extremně nízké" dávky radiace gama a "nízké" dávky radiace alfa a beta, které lehce zachycuje oblečení a lidská pleť. "Měření radiace dozimetrem na střele obsahující ochuzený uran prokáže radioaktivitu, ale na tak nízké úrovni, která vás nijak nemůže zdravotně poškodit ani po celou dobu vaší práce v armádě," uvedla pro zprávu Dee Morrisová, šéfka sekce v Úřadu zvláštního poradce pro nemoc z Perského zálivu.

Jde o propagandistickou polopravdu, jejímž cílem je naznačit, že americká armáda nepoužívá "nebezpečné" zbraně, a zároveň se distancovat od odpovědnosti za onemocnění, kterými řada amerických vysloužilců trpí. V posledně jmenovaném případu jde jednak o peníze a patrně i o to neodradit zájemce o službu v armádě.

To, že politikové odmítají odpovědnost za zdraví vojáků, není nic neobvyklého. Svědčí o tom i následující případ.

Kanaďan Matt Stopford, bývalý "superfit" voják bez zdravotních problémů, je teď troska. Jeho zdravotní stav shrnul známý kanadský novinář, Peter Worthington, v deníku The Ottawa Sun do lakonické věty: "Některé dny jsou pro Matta horší než ostatní, ale všechny jsou špatné".

Proč oslepl na pravé oko, má dýchací potíže a trvalé bolesti kloubů, se zatím neví. Není ovšem sám, kdo má po návratu z Balkánu potíže a kdo měl ve svých lékařských záznamech upozornění na to, že při budování bunkrů manipuloval se zeminou, která mohla obsahovat PCB a jiné zdraví škodlivé látky.

Lékař upozornil na jedy v dobré víře, aby se v případě onemocnění nezapomnělo na možnou příčinu potíží. Byl to chrabrý čin, protože je nepsaným pravidlem, že armáda a její velitelé nikdy za nic nemůže.

Lékařovo prohlášení se komusi znelíbilo a tak kdosi jiný probral záznamy zhruba tisícovky vojáků a upravil je do stavu armádě libého.

Jenže se na to přišlo a armáda se snaží aféru zlikvidovat, protože se v tom veze i ministr národní obrany. Ten pod tlakem zvenčí ustavil vnitřní komisi, která mu ovšem podléhá, a tak nula od nuly pojde. Vedoucí této komise již odstoupil, protože i on sám má máslo na hlavě a musel by vyšetřovat sám sebe.

Armáda se v první fázi pokusila zdiskreditovat lékařův záznam. Prý nebyl podložen fakty, a proto byl vyjmut. Tomu málokdo věří a tak přišla k dobru varianta sensačního šoku.

Matt dostal 4. srpna 1999 dopis podepsaný generálkou Patricií Sampsonovou.

Stojí v něm, že informace, které tato dáma nedávno získala, naznačují, že on, Matt, byl nejspíše postupně otravován vlastními vojáky, kteří mu do vojenské kávy dávali malé dávky nafty a do jídla akumulátorovou kyselinu. A že se prý o dopisu nemá zmiňovat, protože se toto podezření z kriminální činnosti pilně vyšetřuje.

Když Matt dotazy u svých bývalých vojáků zjistil, že armáda nikoho z nich nevyšetřuje - natož pilně - dal dopis tisku. Málokdo je ale ochoten promluvit veřejně. Peter Worthington k tomu poznamenává: "Nikdy dříve jsem se v (kanadské) armádě nesetkal s takovým strachem z odvety shora, když někdo promluví - to samo svědčí o mnohém."

Máme nemocné vojáky z Chorvatska a Bosny i Iráku (americká vláda dlouho popírala, že by jejich zdravotní problémy souvisely s válečnými operacemi) a k nim se patrně přidají jejich současníci z KFOR. Jsou s velkou pravděpodobností obětí kontaktu s nejrůznějšími škodlivými látkami, které se dostaly do nekontrolovaného oběhu díky vojenským akcím. Platí zdravím a zmršeným nebo předčasně ukončeným životem za vítězství. Možná dostanou metál, možná vybojují trochu lepší invalidní důchod a pak se na ně zapomene.

Vráťme se ale k ochuzenému uranu. Paní Morrisová má pravdu v tom, že nepoužitá uranová munice představuje jen malé nebezpečí pro vojáky, kteří s ní manipulují (záření gama je slabé a záření alfa a beta nepronikne pláštěm střely), ale cudně pomlčela o tom, co se stane, je-li munice použita - ať již cvičně nebo naostro.

V této souvislosti se nabízí paralela lovce manipulujícího s patronami do brokovnice. Jemu rovněž nehrozí žádné nebepečí dokud se nezačne rýpat v patronách, vysypávat broky a zkoušel jejich kvalitu mezi zuby. Na místě dopadu je situace jiná, o čemž svědčí otrava vodních ptáků olovem, pokud se jim "zatoulané" broky dostanou s potravou do žaludku.

Problém s uranovou municí je v tom, že se po dopadu z valné části promění na malé částice, které se různými mechanismy dostávají do lidského těla (například dýcháním). Tyto částice produkují stejné záření jako původní materiál, jenže v tomto případě již není alfa záření zachyceno pláštěm střely nebo vzduchovou vrstvou, ale buňkami, které jsou v nejbližším okolí zachycené částice. To, že alfa záření buňky poškozuje je všeobecně známé. Alfa zářiče jsou ostatně považovány radioaktivně za daleko jedovatější (o několik řádů) než zářiče beta nebo gama stejné intenzity.

Velmi zajímavý a dobře zdokumentovaný přehled informací o výrobě, použití a účincích ochuzeného uranu sestavil fyzik Vladimír S. Zajíc. Neměl by uniknout pozornosti čtenářů, kteří vládnou angličtinou.

Na tomto místě z něj vybírám několik podstatných informací.

Použití munice s ochuzeným uranem ve válce proti Iráku bylo veřejně odhaleno v 1992, když policie zabavila německému vědeci Dr. Siegwart-Horstu Guentherovi střelu, kterou našel v Iráku a vezl do Německa. Byl obviněn z "nezákonného uvolnění ionizujícího záření" a v roce 1993 potrestán pokutou pro porušení zákona týkajícího se jaderné energie.

Personál, manipulující s ochuzeným uranem a vyrábějící munici, je v USA zařazen do kategorie pracovníků s radioaktivitou (radiation workers). Vztahují se na ně, podobně jako na pracovníky v jaderných elektrárnách, různá preventivní i kontrolní opatření, jejichž smyslem je udržet dávky záření v rámci předepsaného limitu.

Ministerstvo obrany USA považuje za pracovníky s radioaktivitou pouze personál, který provádí dekontaminaci. Směrnice Nuclear Regulatory Commission, vyžadují používání masek a ochranných obleků.

V roce 1992 spadlo u Amsterodamu letadlo izraelské společnosti El Al. Teprve o rok později se veřejnost dozvěděla, že se pro vyrovnávací zátěž (1500 kg) Boeingů 747 používá wolfram a ochuzený uran a že v havarovaném letadle bylo celkem 380 kg ochuzeného uranu. Z tohoto množství bylo na místě nehody nalezeno 150 kg. Zbytek zůstal v půdě - posléze odstraněné do hloubky 40 cm.

Jedna tanková střela (5.3 kg ochuzeného uranu) obsahuje dostatek radioaktivního materiálu, aby zamořila 38 ha na úroveň překračující limit (údaje Ministerstva energie USA) pro veřejnost. Jinými slovy na takto zamožené území by neměla mít veřejnost přístup.

V Iráku bylo použita munice obsahující 305-340 tun ochuzeného uranu. Podle některých pramenů byla uranová munice použita i při letecké válce NATO proti Jugoslavii. (A proč taky ne, proto se přece vyrábí - poznámka JJ).

Zpráva cituje pramen, podle kterého byla po celou dobu akce NATO intenzívně bombardována oblast Djavolnje Stene (Devils Walls) v okolí města Vranje. Podle něj použili Američané (US Air Force) tuto oblast, v níž nejsou pozemní komunikace a nebyly tam žádné civilní nebo vojenské cíle, jako střelnici. Zdá se, že se tím vyhnuli domácím střetům s Environmental Protection Agency a US Fish and Wildlife Service. V USA totiž zbývá pouze jedna střelnice (Nellis Air Force Base v Nevadě) pro testování zbraní typu vzduch-země které obsahují ochuzený uran. Dočasné povolení, které navíc omezuje počet ročních akcí na 19, vyprší na konci roku 1999.

Přístup vlády USA (Ministerstva energie a obrany), Environmental Protection Agency, Nuclear Regulatory Commission a dalších institucí k otázkám výroby a  testování zbraní obsahujících ochuzený uran a k dekontaminaci bývalých střelnic prokazuje, že zmíněné instituce vědí, že ochuzený uran je nebezpečný jak pro lidi, tak pro životní prostředí.

Jsou si rovněž vědomy, že ochuzený uran je natolik aktivní, že vyžaduje přemístění kontaminovaných předmětů, včetně zeminy z okolí výrobních podniků a střelnic na skládky nízkoradioaktivního odpadu. (Konec ukázek ze Zajícovy studie).

Použití uranové munice je podle mého názoru zločinem politiků, kteří se ve své nadřazenosti domnívají, že si mohou dovolit cokoli. Jejich jednání je bohužel usnadněno nezájmem veřejnosti, která zůstává díky zmanipulovaným sdělovacím prostředkům neinformovaná.

Ostatně i Jan Charvát (možná díky vnitropodnikové cenzuře) vlastně jen poslal politicky motivovanou polopravdu dál.

Sdělovací prostředky by měly mít odvahu odhalovat lži a polopravdy "velkých zvířat" a jejich přisluhovačů a nazývat věci pravým jménem. Vždyť by to, konec konců, prospělo i politikům samým - víme přece, tedy alespoň teoreticky, že je ošklivé nežít v pravdě.

Jiří Jírovec

PS Rád rozšířím svůj slovník o synonymum, jímž by šel nahradit starořeční výraz přisluhovač. Například ve větě: Paní Morrisová, která zjevně říká to, co od ní chtějí politikové slyšet je Š

Peter Erbák

Dovoluji si reagovat na článek pana Krejčiříka.

Pokud se pan Krejčiřík dovolává korektnosti, proč argumentuje výrazy, jako je "systematické vytváření mýtů o výjimečnosti práce lékaře".

Ono to tak skutečně funguje. Po noční směně lékař opravdu pokračuje v práci, bez ohledu na to, jak náročná byla. Tvrzení "těch 100 až 200 hodin, které lékaři většinou tráví u televize nebo na lůžku čekáním na náhlé noční případy, mají lékaři dobře zaplaceno" je obyčejná demagogie. Když jsem jednou před lety ve službě kolem třetí hodiny ranní vcházel do ambulance, zeptal se mne pacient, kolik za to beru na hodinu. Když jsem mu prozradil dotyčnou částku, smál se a tvrdil, že on, zedník, by kvůli tomu ani nevstal z postele. Věřil jsem mu.

A pokud jde o srovnání práce lékaře s prací řidiče dopravního prostředku...

zajisté, odpovědnost za životy lidí mají oba. Ale toto rovnítko se ztrácí, pokud půjdou do stávky za vyšší mzdu. Tam nikdo nebude řidiči tvrdit, že řídit dopravní prostředek je jeho morální povinností a že tato práce je především posláním a tudíž je nemorální požadovat lepší ocenění. Už vůbec nemluvě o tom, že je těžké představit si řidiče, který sice stávkuje, ale v podstatě práci nepřeruší a pouze svou stávku slovně deklaruje.

Protože nikdo nesmí doplatit na jeho stávku poškozením zdraví.

Peter Erbák, Rakovník

PS. Dovoluji si upozornit na zdroj informací o českém zdravotnictví na adrese http://remedia.mednet.cz

Jindřich Pařík

Kolektivní terorismus se liší od terorismu vůči jednotlivé osobě či skupince v podstatě pramálo. Jistá skupinka lidí má za to, že je třeba důrazněji, než je v demokraciích běžné, upozornit na svoje problémy nebo potíže, nebo vznést jakési politické požadavky a k tomu použijí na věci zcela nezúčastněných rukojmí a pod hrozbou jejich fyzické likvidace se pokouší dosáhnout svých cílů nebo alespoň vymoci nějaké ústupky.

Teroristé, ač mávají fanglemi spravedlivých požadavků, a smutné je, že mnohdy i oprávněně, bývají okolním světěm považování za zločince mimořádného kalibru. S teroristy se nejedná a když, tak nikdy v rukavičkách.

Terorismus je mezi slušnými lidmi považován za zvrhlost a teroristé nezřídka končí kulkou speciálního komanda.

V naší vlasti, jako ostatně v lecčems, je tomu jinak. Naši teroristé dostávají široký prostor v mediích a místo odmítnutí a opovržení získávaji politické ostruhy předznamenávající budoucí funkce.

Ano správně tušíte, mluvím o terorismu například lékařského klubu, leteckých dispečerů, automobilových přepravců nebo drážních zřízenců či družstevních honáků krav.

Ambiciózní a bezohlední doktůrci neváhají k smrti děsit churavé stařenky hrozbami stávky, obhroublí šoféři kliďánko zablokují cestu ze služby nebo k pacientovi smrdutým kamionem i farmáři neméně nevonícím hovězím dobytkem. Ačkoliv se říká, že na provozu českých drah lze stěží poznat, jsou-li v plném nasazení nebo uprostřed generální stávky, domívám se, že odříznutí od byť nejisté přepravy vlakem může také pěkně ohrozit chod nejedné rodiny.

A tak se malý a obyčejný človíček stává rukojmím v boji o plnější měšec nebo politickou kariéru, aniž by měl sebemenší šanci do zápolení zasáhnout či výsledek ovlivnit. Může jen doufat, že v době akutního zánětu slepého střeva dcerky nebude silnice k okresnímu špitálu blokována teroristy v modrých montérkách nebo gumových holínkách a že teroristé v montérkách bílých nebudou zrovna svádět svůj marný boj o jistotu trojnásobku.

Chci však říci, že mnohým požadavkům rozumím a považuji je za oprávněné. Jen ten způsob vymáhání se mi tak nějak nezdá.

(Proč neobsadit ozbrojenci ze skalpely třeba finské velvyslanectví a zadržet tam i řeckého konzula s chotí? Celý problém by pak získal mezinárodní rozměr, že.)

Nebo jinak, co takhle nakopat předákům jejich zadky.

O ty jim totiž jde především.

Putování dr. Ratha k moci to jasně dokládá.

Adresa stranek o dioxinech: http://www.ecn.cz/dioxin

Výstava o dioxinech v Prachaticích

Děti Země

Od dnesniho dne je v Prachaticich na namesti vystava Deti Zeme "Stan pro zivot - Co s dioxiny?". Setrva zde az do zitrejsiho vecera (do 18,00). Krome rady informaci o dioxinech, polychlorovanych bifenylech a dalsich nebezpecnych latkach zde navstevnici najdou i petici "Konec dioxinu v Ceske republice" pozadujici zavedeni emisniho limitu na dioxiny, ktery zatim v ceske legislative chybi. V souvislosti s vystavou prinasime pro novinare strucnou informaci o dioxinech a dalsich nebezpecnych latkach v zivotnim prostredi Prachaticka a Strakonicka.

Dioxiny a dalsi nebezpecne latky na Prachaticku a Strakonicku

Prachatice lezi v podhuri Sumava proslulem cistotou sveho prostredi. Presto ani toto mesto neni usetreno problemu s toxickymi ci nebezpecnymi latkami v zivotnim prostredi. V ramci projektu Teplice zde byly v ovzdusi zjisteny relativne vysoke koncentrace tzv. polyaromatickych uhlovodiku unikajicich zrejme z kotelny nabytkarskeho podniku v Jitone, kde se spaloval odpad z vyroby. Do "rodiny" techto nebezpecnych latek patri i dioxiny (presnym nazvem jde o dve skupiny chemickych sloucenin: polychlorovane dibenzodioxiny a polychlorovane dibenzofurany).

Prachaticky pripad je jen jednim z prikladu, jake nebezpeci predstavuje benevolence nasi legislativy v oblasti ochrany ovzdusi. Vyhlaska c. 117/97 Sb., zkracene nazyvana "emisni", povoluje spalovani odpadu i v takovych zarizenich jako je kotelna. Absence povinnosti zjistovat v kouri takovych provozu koncentraci latek jakymi jsou polyaromaticke uhlovodiky ci dioxiny, anebo alespon oxidu uhelnateho, pak vede ke znecisteni ovzdusi i v relativne cistych oblastech pomerne nebezpecnymi latkami. Jejich dusledkem muze byt zvysene riziko onemocneni rakovinou ci poskozeni hormonalniho systemu.

Bez problemu s dioxiny neni ani sousedni okresni mesto - Strakonice. Spalovna s technologii firmy Hoval AG ve Fezku - Strakonice vypoustela v roce 1997 dioxiny v koncentraci 14,9 ngTEQ/m3. Byla tak druhou nejhorsi v Ceske republice.

Aby bylo mozne problemum s dioxiny a polyaromatickymi uhlovodiky predchazet zadaji Deti Zeme zmenu stavajici "derave" legislativy v oblasti ochrany ovzdusi. Bez teto zmeny bude pro Ceskou republiku problematicke se dostat do Evropske unie.

Projekt Deti Zeme "Ochrana ovzdusi v Evrope a v Ceske republice financne podporili: Nadace rozvoje obcanske spolecnosti, Nizozemske velvyslanectvi v ramci programu MATRA/KAP a Ministerstvo zivotniho prostredi.

Jiřina Fuchsová

PORADNI SBOR PRO CESKOU VLADU V ZAHRANICI (ACCGA) a MEZINARODNI ASOCIACE CECHU PRO DVOJI OBCANSTVI, RESTITUCE a VOLEBNI PRAVO (IAC)

dnes zaslaly silny protest proti nadchazejici navsteve predsedkyne ceskeho Senatu Libuse Benesove v Kanade a Mexiku damam Marii Morenove (Mexiko) a Adrienne Clarksonove (Kanada).

Dle nazoru ACCGA a IAC Libuse Benesova, jako byvala namestkyne ministra financi CR dopoustela obstrukce spravedlnosti a zlocinu proti lidskosti (nasilne zadrzovani identity a protizakonne zadrzovani obcanstvi, jakoz i majetkovych restituci) od roku 1993 dodnes.

ACCGA a IAC zadaji vladu USA, aby, spolecne s  nekolika dalsimi ceskymi politiky a uredniky, byla Libuse Benesova prohlasena v USA nezadouci osobou.

Obe vyseuvedene a dalsi spriznene organizace oceni solidarni podporu svych snah od zahranicnich Cechu v Kanade, USA a v Mexiku.

Los Angeles, 5. rijna 1999