pondělí 4. října

O B S A H

Co je nového v České republice:

  • Komentovaný přehled událostí Odkazy:
  • Soubor nejzajímavějších článků z poslední doby Letoví dispečeři a lékaři:
  • Chirurgové v ČR mnohdy operují nevyspalí znovu po operaci při noční službě (MUDr. Michal Sojka) Česká společnost a Česká televize:
  • Na okraj (major)zemanovské hysterie (Milan Šmíd)
  • Absurdní kauza majora Zemana (Ludvík Vavřina) Jaderná havárie v Japonsku:
  • Globální obavy ohledně jaderné bezpečnosti Zahraničí:
  • Volby v Rakousku (Ivan Hoffman) Že by konkurence přece jen fungovala?
  • Cenová válka v britských supermarketech Debata o drastické situaci v britském školství, část druhá:
  • Krize v britských školách: Zaujatost, která usmrtila sen o rovnosti (Guardian) Protest:
  • Zpřístupnění smluv uzavřených hl. m. Prahou (Petr Šafránek, DEU) Blokáda proti drůbežárně:
  • Buldozer, který trápil demonstranty, v pátek zmizel

    Kompletní Britské Listy


    Ikona pro Vaši stránku...

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|


  • Britské listy talks to decision makers in the Czech Republic.

  • Inzerujte v Britských listech!
  • Andrew Stroehlein rediguje kulturně politický týdeník Central Europe Review.

  • Tady je minulé vydání Britských listů.

  • Adresa Britských listů je zde.
  • Upozornění autorům: Prosím, posílejte pokud možno své příspěvky do BL uložené ve formátu html. Díky. JČ

    Dnešní Britské listy vycházejí pozdě v důsledku technických problémů v Internet Servisu. (Nefungoval poštovní server.) Čtenářům se omlouváme.

    Co je nového v České republice

  • Podivná privatizace České spořitelny? Čímpak to asi je, že Egon Lánský má, jak se zdá, peníze na svém nezákonném kontě zrovna v Erste Bank der Oesterreichischen Sparkassen, totiž ve finančním ústavu, jemuž česká vláda prodává Českou spořitelnu? Podle finančního servisu Moody's z 29. září získala Erste Bank der Oesterreichischen Sparkassen AG "při vyjednávání s českou vládou o prodeji 52 procent akcií České spořitelny dočasnou exkluzivitu". Třeba vykládal Lánský kolegům ve vládě, jak vynikajícím způsobem se o jeho nezákonné konto Erste Bank der Oesterreichischen Sparkassen stará, a tak se vláda pod vlivem jeho sugestivní chvály rozhodla Spořitelnu téhle rakouské bance tedy prodat. - Ale vážně: ať už je to s Lánského kontem jakkoliv, čeští novináři by měli při této velmi důležité privatizaci energicky zjišťovat, proč se vláda rozhoduje prodat Českou spořitelnu zrovna této a nikoliv jiné zahraniční bankovní instituci. Tyto informace musejí být veřejné a musejí být veřejně, inteligentně a seriózně debatovány.

  • Hysterie v České republice? Asi to není moc reprezentativní, ale v internetové anketě ČTK odpovědělo dosud na otázku "Máte strach z návratu komunismu?" 58 procent lidí, že ano, mají, a 41 procent, že nemají. Jak by se proboha mohl do ČR vrátit komunismus, když za posledních deset let nastala úplně jiná situace a hrozí daleko jiná vážná nebezpečí? Znovu a znovu si připomínám historické poučení, o němž mi řekl Václav Žák: Češi byli po roce 1918 tak ztraumatizováni bývalým područím Rakousko-Uherska, že československá rozvědka neustále sledovala různé milence či milenky členů habsburské dynastie a jaksi si nevšimla, že v Německu přichází k moci Hitler. Historická situace je neopakovatelná. Komunistický režim existoval v Československu, protože byla země kolonií Sovětského svazu. Zřejmě v důsledku počátku nové informační a ekonomické éry se před deseti lety komunismus rozložil, protože se už nedokázal vyrovnat s novým, bouřlivým, informačně-technologickým vývojem. Vážnou otázkou - jde o přežití a nepřežití - je, jak se v nové situaci zostřující se globální konkurence dokáží orientovat postkomunistické země. Zůstanou otrokem svých tradičních zvyklostí a komplexů, posílených snad ještě érou komunismu (čím to je, že se český národ tak dobře přizpůsobil v sedmdesátých a v osmdesátých letech husákovské normalizaci? čím to je, že ještě nyní, deset let po pádu komunismu, jsou lidé na sebe v ČR na veřejnosti často neurvalí a nepříjemní, alespoň v Praze?) anebo se od toho všeho dokáží osvobodit, najít v sobě nezávislost a hrdost k samostatnému přemýšlení a podnikání a vyhnout se hrozícímu ekonomickému otroctví?

  • Havel si myslí, že vládní krizi v roce 1997 zvládl. Řekl to včera v televizi Prima. Svůj postup vedoucí ke jmenování prozatímní vlády Josefa Tošovského v roce 1997 nepovažuje prezident Václav Havel za chybný politický krok. Prý by i nyní postupoval úplně stejně. Proč se ale nekonaly hned po pádu klausovské koalice všeobecné volby? Jakým právem vládla šest měsíců Tošovského vláda bez demokratického mandátu?

  • Sociálnědemokratická strana za nic nemůže, její skandály "vyrábí z osobní zášti jeden zhrzený bývalý vysoký funkcionář ČSSD", řekl Miloš Zeman v neděli v televizi Nova. No hlavně, že si to vysvětlí tradičním pražským způsobem: když kdokoli vznese nějakou kritiku, pomineme argumenty a budeme hledat osobu a leninsky se budeme ptát "v čím zájmu" se všechno děje. Mohl by ten člověk vyrábět ty skandály, kdyby ČSSD např. nepoužívala těch benzínových karet?

  • Havel se prý nemusí bát, že mu ODS a ČSSD odeberou moc, tu odeberou prý až příštímu prezidentovi. Zajistí si tak snad nakonec Havlovu povolnost? S názorem prezidenta Václava Havla, který dnes naznačil, že za chystanými ústavními změnami stojí antipatie předsedy ODS Václava Klause k jeho osobě, nesouhlasí místopředsedkyně ODS Libuše Benešová. Změny se prý podle ní dotknout až "prezidentů dalších".

  • Do Londýny se letecky vydala z Ruzyně další skupina Romů. K žádosti o asyl nemusejí mít do Británie žádní uprchlíci vstupní vízum, pokud se do země nějak dostanou. Margaret Thatcherová ovšem učinila komunisticky letecké společnosti finančně odpovědné za přepravu těch lidí do Británie, kteří tam nemají povolení ke vstupu země, takže letecké společnosti nyní za britskou vládu i v zahraničí kontrolují pasy a případná víza. Do Británie se však stále dá - i po případném zavedení víz pro české občany - bez víza přejet lodí nebo tunelem.

  • Polovina českých občanů odmítá představu, že by ČR byla zkorumpovanou zemí. Zjistila to agentura GfK.

  • Protistávku pacientů na 6. října, kdy pod vedením Lékařského odborového klubu budou stávkovat lékaři, vyhlásil Svaz pacientů se Sdružením tělesně postižených a Asociací zástupců pacientů.

  • Vynikající text v BL. Napsal Jan Halva:

    Pane Čulíku, mnohokrát děkuji za uveřejnění článku Krize: stav britských škol. Tento článek by měl patřit do čítanek a povinné četby všech českých novinářů. Tímto článkem jste totiž vysvětlil kvality žurnalistiky v zahraničí lépe než tunami rad a upozornění. Něco tak napínavého a poučného jsem nečetl, ani nepamatuji.

    Další část analýzy o britském školství z Guardianu je v dnešních Britských listech.

  • Recyklace automobilů. V neděli večer vysílala britská televize dokumentární film, z něhož vyplývalo, že do roku 2006 budou automobilky smět vyrábět automobily pouze recyklací automobilů starých.

  • Demonstrace proti rasismu v ČR. Iniciativa proti rasismu plánuje demonstraci proti českým neonacistům. Další informace na adrese http://go.to/ipra.

  • Článek tohoto čtvrtletí. Byl na něj nominován tento text: Tvorba bohatství: Nová pravidla pro jednotlivce, společnosti a státy (L.C.Thurow, The Atlantic Monthly, přeložil Jiří Zlatuška)

  • Práci hledá v oblasti médií či reklamy (či jinde) na část úvazku (tři dny v týdnu) šestadvacetiletá studentka druhého ročníku pražské VŠE s velmi dobrou, aktivní znalostí angličtiny (právě se vrátila do ČR po dvouletém pobytu v Británii). Předchozí praxe administrativní, manažerská i produkční, znalost práce s počítači, pracovala v České pojišťovně, v redakci jednoho českého ekologického časopisu, jako správce databází v nakladatelství, atd. Uchazečka má dvě maturity a dvouletou nástavbu v oboru informatiky a ekonomického účetnictví. V budoucnu možnost práce na plný úvazek. Telefon večer 02-651 3595.
  • Anglické shrnutí nejnovějšího vývoje aféry týkající se televize Nova od Jana Čulíka najdete od pondělí dopoledne v aktuálním čísle CER na  tomto místě.

  • O čem se mluví v ČR. Přehled toho, čím v těchto dnech žije Česká republika, (komunisté, major Zeman, banky a "sex na vysoké škole") shrnul anglicky v časopise Central Europe Review na  tomto místě Jan Čulík.

  • Souhrnná zpráva o vývoji České republiky. V aktuálním čísle časopisu Central Europe Review najdete v angličtině rozsáhlou zprávu o vývoji České republiky od roku 1992 do současnosti The Czech Republic 1992 - 1999 - From unintentional birth to prolonged political crisis (200kb). Napsal ji Andrew Stroehlein, pomáhali mu s tím Jan Čulík, Steven Saxonberg a Kazi Šťastnová.

  • Hudba a zvuk - Každé úterý: Týdenní přílohu věnovanou vážné hudbě (archív textů i zvukových ukázek) píše a rediguje v Neviditelném psu Lubomír Fendrych na adrese http://pes.eunet.cz/hudba/hudba.htm.

  • Na adrese http://wwwinfo.mfcr.cz/ares/ares_fr.html je ve zkusebnim provozu Mertlikem slibovany registr ekonomickych subjektu. Zde si muzete potencialniho obchodniho partnera proklepnout podstatne lepe, nez dosud na http://www.justice.cz. Mimo jine novy registr zahrnuje i podnikajici fyzicke osoby (=zivnostniky).

  • Případné sponsorování Britských listů. Ozvalo se několik čtenářů, že by chtěli finančně přispět na vydávání Britských listů. Máte-li zájem, můžete přispět na můj účet u České spořitelny, 2201638-018/0800, specifický symbol 5251663, variab. symbol 14. Prosím, dejte mi vědět e-mailem, že na to konto nějaké peníze posíláte. Nesejde-li se totiž realistická částka, s níž by se dalo něco podnikat, peníze všem dárcům vrátím. - Petr Paleta připomíná, že by čtenáři rádi věděli, na co ty peníze chci. Podrobně to v některém z příštích vydání BL vysvětlím.

  • Anglické shrnutí nejnovějšího vývoje ohledně televize Nova je v časopise Central Europe Review na  tomto místě.

  • Český superšpión a smrt princezny Diany. Případ podvodných dokumentů týkajících se údajné vraždy princezny Diany a svědectví českého zpravodajce za komunismu, Karla Koechera, že neměl s  případem nic společného, je k dispozici také v angličtině v časopise Central Europe Review. - V aktuálním vydání časopisu Central Europe Review shrnuje nejnovější vývoj ohledně TV Nova anglicky Jan Čulík na tomto místě. Na jiném místě je v aktuálním vydání CER anglické shrnutí dosavadní historie televize Nova od Jana Čulíka.

  • Impuls 99 kritizuje JČ v angličtině v  časopise Central Europe Review v článku nazvaném No Pulse 99.

  • Nepřípustná reklama v českém vysílání BBC. Napsala Juliana:

    Vazeny pane Culiku,

    domnivala jsem se, ze upozorneni o nepripustne reklame na BBC je v BL zbytecne dlouho, ale dnes (16. 8.) me tato stanice presvedcila o jeho stale aktualnosti. V glose o nezamestnanosti (redaktor rekl inflaci) byl Petr Holub uveden priblizne takto: "Zeptali jsme se na nazor P. H., sefredaktora Respektu, kteremu o teto problematice vychazi dnes v tomto casopise clanek."

    Respekt si nekoupim. Za prve je mi tento zpusob reklamy protivny, za druhe nerekl Petr Holub nic, co uz bych neslysela alespon padesatkrat.

    Neni mi zcela jasne, proc se o nezamestnanosti bavi novinar z BBC s novinarem z Respektu - proc se BBC radeji nezepta nejakeho sociologa nebo lidi z uradu prace.

  • Skrytá reklama v českém vysílání BBC. Přišel tento dopis:

    Vazeny pane Culiku,

    kdysi jste psal o nepripustné reklame. Ceske vysilani BBC nyni jiz nekolikrat uvedlo neco ve stylu: Ivan Kytka bude o teto problematice mluvit za dva tydny. Ale jiz tento tyden si muzete o problemu precist v jeho clanku, ktery vyjde v tydeniku Respekt. Je to skryta reklama nebo ne? Treba jim Respekt neco plati za to, ze ho inzeruji, anebo publikuje jejich vysilaci cas, nevim. Bylo by dobre, kdyby se alespon BBC drzela pravidel.

    V Producers' Guidelines BBC se mj praví:

    Výrobek nebo služba se nikdy nesmí vyskytovat v obraze ani ve zvuku oplátkou za peníze, služby či cokoliv jiného.

    Třeba české vysílání BBC vysvětlí, jaký postoj zaujímá vůči těmto předpisům.


  • Britské listy rozšiřované e-mailem. Na žádost čtenářů, zda by nebylo možno rozšiřovat BL i e-mailem, je nyní tato služba laskavostí Internet Servisu a Jiřího Gallase k dispozici. Podívejte se na adresu http://www.britskelisty.cz/blpostou.html.

  • Britské listy nyní mají novou automatickou každý den aktualizovanou upoutávku. Je na adrese http://www.britskelisty.cz/prehled.html. Obracím se na ty čtenáře-příznivce tohoto časopisu, kterým je význam Britských listů jasný a vědí, že je rozumné povědomost o tomto časopise rozšiřovat, aby upoutávku případně umístili na své internetové stránky. JČ.

  • Czech media, Czech politics and Czech culture: A selection of English language articles, published in Britské listy.

  • (Jan Čulík má anglicko-českou stránku materiálů a hyperlinků, týkajících se ČR, zde na Glasgow University).

  • Zde jsou užitečné internetové stránky pro bohemisty a specialisty na Českou republiku.

  • Kdo je vydavatel Britských listů? Zde je životopis Jana Čulíka.


    Výběr textů z posledních dní:

    Všechny články o válce o Kosovo, zveřejněné v BL, naleznete v tematickém archívu BL. Klikněte tam na heslo "zahranici, Kosovo".

    Pokračování seznamu nejzajímavějších článků z poslední doby umisťuji zvlášť jako samostatný text, viz OBSAH dnešního čísla. (Toto pokračování se NENATÁHNE jako součástí Kompletních Britských listů, musíte si na ně v Obsahu samostatně kliknout.) Všechny články předchozích vydání od začátku Britských listů v červenci 1996 jsou k dispozici v archívu BL. Tematický archív BL od 1. září 1997, kdy se BL osamostatnily, je na adrese http://blisty.internet.cz/xz.

    Chirurgové v ČR mnohdy operují znovu po operaci při noční službě

    MUDr. Michal Sojka

    Při čtení příspěvků o leteckých dispečerech, kteří z ničeho nic nenastoupili do práce, mě napadlo několik postřehů.

    Nečetl jsem nikde a ani z vyhlášení úředníků a vedení letového provozu nevyplývá, že by měli být dispečeři potrestáni. Naopak, pokud nastoupí do práce, nic se nestane.

    Jak je to možné? Vůbec nechci, aby byli potrestáni, naopak jim fandím, ale ve sdělovacích prostředcích a v rozhovorech s úředníky něco chybí. Nejsou totiž dispečeři podle Zákoníku práce jednoznačně v právu?

    Neznám jejich situaci, ale mohu použít analogie ze zdravotnictví.

    Zákoník práce, aby ochránil zaměstnance před přetížením a tím i před chybováním, které by mohlo mít tragické následky (poškození pacienta, u dispečerů nehody letadel), upravuje počet přesčasových hodin na maximum 150 hod. ročně.

    Každý nemocniční lékař, který slouží, je v práci měsíčně navíc 100-200 hodin.

    Jenže toto nejsou přesčasy jako takové, to je služba, která se ještě rozděluje na dobu, kdy lékař tzv. "čeká na práci", a na skutečnou dobu přesčasové práce.

    Podíl mezi oběma částmi záleží na domluvě v dané nemocnici a může se lišit podle oddělení. Lékař tedy překročí onu Zákoníkem stanovenou dobu někdy v dubnu či v květnu a mohl by okamžitě přestat sloužit (odhlédnu-li od faktu, že služby jsou často jedinou možností, jak si může lékař zvýšit plat).

    Aby se toto nestalo a nezhroutila se péče o občany, překročení stanovené doby (tedy Zákoníku práce) se řeší výjimkou, o kterou požádá nemocnice a kterou uděluje pracovní úřad.

    Odborová organizace se k tomu může pouze vyjádřit, ale její nesouhlas nemá zamítavý dopad.

    U pracovníka se předpokládá souhlas, když pokračuje ve službách po překročení zmíněné doby.

    Kdyby byl jednoznačně dodržován Zákoník práce, zjistilo by se najednou, že množství lékařů, které je potřeba k zajištění péče, nestačí.

    Za druhé ze situace vyplývá i to, jak jsou lékaři zatěžováni ve srovnání s jinými obory.

    Mezi lidmi je zakořeněná představa, že služby jsou směny a lékař po službě jde domů (což platí např. v Německu) nebo slouží jen noční službu.

    U nás je obvyklé, že lékař po svém normálním pracovním dni v 15 hod. nastoupí službu, která sice druhý den v 7 ráno končí, ale lékař normálně pracuje dál další 8 hod. normální pracovní doby.

    Zajímavější jsou víkendové služby, kdy lékař nastoupí do práce v pátek ráno a z práce jde v pondělí odpoledne, což představuje více než polovinu týdne.

    Není nic neobvyklého na tom, že chirurg v noci několik hodin operuje a druhý den je normálně vypsaný na sál (program se připravuje několik dní dopředu podle typu operací a zaměření chirurgů). Nezřídka jde o několikahodinové operace.

    Nebo např. internista na příjmové ambulanci, který má za sebou 14 hodin práce, si jde kolem půlnoci lehnout, aby ho další příjmy vzbudily v průběhu noci ještě několikrát (třeba kolem 2. a pak kolem 4. hodiny ranní).

    Ráno samozřejmě pokračuje další osmihodinovou směnou na ambulanci, kde diagnostikuje závažná onemocnění a často řeší akutní stavy, kdy chyba může znamenat smrt pacienta.

    Takový služební živost se skutečně podepisuje na psychickém i fyzickém zdraví lékařů a navíc není věkově omezen.

    Znám lékaře v předdůchodovém věku, kteří ještě slouží, protože si tím zvyšují svůj nízký plat a důchod.

    Z tohoto důvodu dispečerům rozumím a držím jim palce. Nevím, zda mají směnný provoz ani jakou mají domluvu s vedení, což také nikde nebylo publikováno, ale domnívám se, že výše popsaný limit přesčasové práce platí i u nich.

    To také vysvětluje, proč situace v Kosovu, kdy zřejmě museli více sloužit přesčasy, urychlila situaci.

    MUDr. Michal Sojka


    Na okraj (major)zemanovské hysterie

    Milan Šmíd

    Vysílat nebo nevysílat majora Zemana? Co člověk, to názor, a náznak alespoň nějakého obecně uznaného kritéria pro posouzení celé záležitosti je v nedohlednu.

    Ačkoli česká média nafoukla (major)zemanovský problém do nepatřičné velikosti, takže to vytěsňuje z prostoru veřejné diskuse agendu mnohem naléhavějších problémů, nedá mi, abych se k diskusi nepřipojil.

    Takže vysílat či nevysílat? Jako liberál tolerující jiné názory a vkusy a přiznávající právo využívat masmédia k prezentaci co nejširšího názorového spektra naší společnosti, odpovídám: proč ne? Jako analytik zcela konkrétní mediální scény se však táži: proč a jestliže ano, tak kdy a jak?

    Podle mého názoru to jsou otázky, které si asi měli klást pracovníci veřejnoprávní televize odpovědní za programová rozhodnutí. Nevyčítám jim zařazení. Uvedení seriálu bylo svým způsobem odůvodnitelné také proto, že se kolem něj začaly vytvářet mýty a legendy, že ten seriál dostával příchuť zakázaného ovoce, a to - jak známo - vždycky láká.

    Když už se jednou taková situace vytvořila, pak se ČT svým způsobem dostala do "no-win" pozice. Neuvede seriál - pravicové strany ji pochválí, ale lidé si budou myslet, že jim ČT zase něco zbytečně zakazuje a zatajuje (vždyť Ženu za pultem vysílají v Německu, majora Zemana na Slovensku apod.). Uvede seriál - a na její hlavu se sesype kritika o propagování komunistické minulosti (přestože téměř každý uvedený starší film či TV seriál nám tu či onu minulost nějak připomíná).

    Profesionál by zvažoval rizika obou řešení. Kdyby to záviselo na mně (jako že jsem chválabohu takových rozhodnutí ušetřen, čehož nijak nelituji), pak bych asi počkal, až se situace poněkud uklidní a potom bych bez nějaké velké publicity a velkého humbuku nasadil seriál do vysílacího času mimo prime time, tedy rozhodně ne ve 20.00, nejlépe po 22.00 a třeba i na druhý program - a třeba i v době letních dovolených.

    Ať chceme nebo nechceme, programová politika je svým způsobem politickou politikou a to nejen ve veřejnoprávní televizi. Zařadím-li něco na 19.00 nebo 20.00, tím naznačuji, že mám zájem o co nejvyšší sledování. Nedělejme si iluze o masovém divákovi, je pasívní a konzumuje většinou to, co se mu naservíruje.

    Král Šumavy a major Zeman vysílaný večer ve 20.00 musí zákonitě vyvolat ohlas doprovázený kontroverzními reakcemi a následnými mediálním hrátkami politických komentátorů, zatímco stejná vysílání v odpoledních reprízách pro pamětníky či ve vedlejších "zastrčených" časech mohou projít bez odezvy, protože si je vyhledají jenom ti, kteří o ně mají zájem, a zkritizují je pak jenom televizní recenzenti kulturních a politických týdeníků. Nehledě na to, že ve způsobu zařazování pořadů do sledovaných vysílacích časů se zrcadlí i hodnotová kritéria vedoucích pracovníků veřejnoprávní či komerční televize a jejich představy o veřejném službě.

    Se zájmem si pročítám komentáře "o vyrovnání/nevyrovnání se s komunistickou minulostí" v souvislosti s tímto seriálem. Ano, i já mám pocit, že při uvedení reprízy majora Zemana na nás dopadají stíny minulosti, ovšem jiné stíny, než má na mysli většina komentátorů. Jsou to stíny způsobů chování a jednání, které jsme se naučili v předešlých letech a dodneška v nich pokračujeme.

    Co tím mám na mysli?

    Dost toho pamatuji (bohužel? nebo bohudík?). A pamatuji se také, jak vznikal major Zeman. Nebylo to žádné ideologické přesvědčení, které vedlo iniciátory k jeho vzniku. Idea natočit případy českého policajta tady byla už dříve (viz i zmínka herce Brzobohatého v poslední besedě). Málokdo si vzpomíná, že kolem roku 1965 byl v Československu jedním z nejpopulárnějších televizních pořadů francouzský seriál o inspektoru Leclercovi (byl nasazován na sobotu večer), takže byla tady i zahraniční inspirace.

    Této ideje se ovšem po roce 1968 zmocnili lidé, kteří vytušili, že by to mohl být pro ně dobrý kasapodnik, že by jim mohl dát obživu na pár let, zvláště když se to "správně politicky postaví". A tak se to postavilo jako "seriál k 30. výročí osvobození vlasti Sovětskou armádou" a současně jako příspěvek k "normalizaci" tím, že seriál bude propagovat bezpečnostní složky státu. Původně se celý seriál měl snad stihnout do roku 1975, počáteční díly mají ještě "seriálovou" stopáž 55 minut.

    Bohužel, neznám podrobnosti onoho procesu, ale major Zeman náhle začal bobtnat jak ve stopážích, tak v rozpočtu i v délce celé realizace, takže se nakonec vyrábělo až do roku 1980 a končilo to rozpočty velkofilmů natáčených na Kubě. Kdo znal poměry v televizi, věděl, o co jde. O peníze šlo především. Když se vyrábělo v zakázce na Barrandově, neplatily televizní, ale mnohem výhodnější barrandovské sazebníky honorářů.

    A aby major Zeman mohl mít stále větší rozpočty a ČST na projekt ty peníze dala, vytvořil se účinný lobbying, jehož hnacím motorem byli autoři a scénáristé (Sequens/Procházka), pracovníci ÚRABB (redakce brannosti a bezpečnosti v ČST) a především tiskové oddělení ministerstva vnitra, to vše navzájem propojeno honorářovými zájmy, v nichž klíčovým momentem byla ta skutečnost, že pracovníci tiskového odboru ministerstva vnitra dostávali zaplacené ideové náměty (dodnes mají nárok na tantiémy), za což se odvděčovali tím, že po své linii tlačili na ÚV KSČ, kde se schvalovaly Ideově tematické plány ČST, podle kterých ČST pak řídila svoji činnost. Tak to tehdy fungovalo.

    A nyní se přenesme o třicet let později. Ve společnosti se diskutuje o majoru Zemanovi. Skupina producentů zavětří a usoudí, že by se na tom daly trhnout peníze. A tak využijí situace, kdy do České televize nastoupí nový nezkušený generální ředitel a nový programový ředitel postrádající jakoukoli programovou vizi či koncepci, a "vystartují" na ně s projektem, který slibuje, že České televizi přinese ztracená procenta sledovanosti, novým ředitelům jednu z programových inovací, jež se od nich tolik očekávají (kdyby se neočekávaly, Mathé by přece mohl zůstat), a který firmě producentů Poláka a Laciny má přinést zakázky a zisk. Ale aby ten zisk přišel, a aby se ta repríza dala "obložit" dokumenty z obou stran, je třeba, aby celý projekt zabral celý večer, měl pravidelný vysílací čas, což se dá nejlépe zajistit zase tím, že se projekt stane pořadem, kterým televizní večer začíná. A aby se to dalo obhájit, tak se to ještě "politicky" zdůvodní.

    Já vím, ty situace se nedají srovnávat. Ta nesrovnatelnost je především v tom, že zatímco v prvním případě se partikulární zájem zaštítil totalitní politickou mocí, a tím pádem se stal "neprůstřelným", dnes se partikulární zájem zahalil do závoje zájmu veřejného, a teoreticky bylo možné ho po veřejné a odborné diskusi odhalit a případně věci zařídit tak, aby se reprízou neudělalo více škody než užitku.

    Bohužel, nestalo se tak. Možná trochu fabuluji, ale představuji si to tak, že opatrný Puchalský by sám o sobě do tak riskantní akce asi nešel nebo si to politické riziko nedokázal představit. Zřejmě ho přesvědčil souhlas člověka za program odpovědného, tj. programového ředitele Martina Bezoušky, a tak ten projekt schválil. A když už se projekt jednou rozjel, nedalo se z něj uhnout. Jenomže když Bezouška z České televize vypadl, zůstalo to na Puchalském a ten už má jen jedinou možnost - stát za svým rozhodnutím a poukazovat na ty pozitivní dopady (uvádění mýtů na pravou míru, veřejná diskuse o minulosti) a mlčet o těch negativních.

    Tak to vidím dnes já a jenom se obávám, aby tuto vzniklou situaci nevyužili - či lépe řečeno nezneužili - politici k posílení svého vlivu na veřejnoprávní média tak, jak se na to chystají v novém audiovizuálním zákoně.

    Kdybych měl svůj názor k (major)zemanovské repríze shrnout do jedné věty, zněla by asi takto: Osobně mi nevadí, že se seriál reprízuje, věřím na zdravý rozum větší části divácké obce, vadí mi však způsob uvedení seriálu (s humbukem a v hlavním vysílacím čase) a také to, z jakých příčin k realizaci celého projektu došlo.

    Pamatuji si totiž, jak před rokem 1989 se vyrábělo spousta zbytečných pořadů, které měly jeden jediný cíl: živit jejich autory a výrobní štáby a nikoli přinášet divákům kvalitní tvorbu (mám na mysli diváckou, tedy ne bezpodmínečně uměleckou kvalitu televizního pořadu). Většina takových pořadů se zaštiťovala politickým zadáním. Také proto se v revoluční době let 1989-90 lid televizní na Kavčích horách vzbouřil proti systému hlavních redakcí, který to všechno umožňoval a celou ČST zreorganizoval.

    Ačkoliv jsem dnes už jenom v úloze pozorovatele, který v této instituci nežije, ale jenom do ní občas nakukuje, zdá se mi, jakoby se ty staré doby opět vracely. Nevyrábí se pro diváka, ale proto, aby si příslušní lidé realizovali své projekty, případně si vydělali peníze. Divák jakoby se opět dostával na vedlejší kolej. Ano, výrobní štáby si při natáčení takových projektů užijí hodně švandy, podobně jako Anděl ve svých sobotních nocích. Ano, některé z těchto výjimečných pořadů dostanou ceny na festivalech. Problém je však v tom, že masový divák, pro něhož ta televize vlastně je, se na takové pořady odmítá dívat. On totiž pozná, zda ten autor myslel na něj, na diváka, nebo jen na sebe.

    Ano, je to těžké být programovým ředitelem ČT. Máte v ruce peníze, hodně peněz, jsou to stamilióny, a kolem je spousta zájemců - v domě ČT i mimo tento dům -, kteří váš rozpočet chtějí "podojit". Svým způsobem je to lidské. Nicméně úkol managementu veřejnoprávní televize spočívá v tom, že nesmí dopustit, aby se dostal do vleku těchto partikulárních zájmů. Musí být schopen formulovat v programové politice zájem veřejný a měl by být dostatečně profesionálně kvalifikován natolik, že ty peníze vydá skutečně jenom těm, kteří za ně odvedou kvalitní dílo, jež televizní program potřebuje, a které potom na obrazovce "zazní" pozitivním diváckým ohlasem.

    Bylo by smutné, kdyby média a politické kruhy podnikly útok na Jakuba Puchalského jenom proto, že zreprízoval majora Zemana.

    Názory na tuto událost mohou být různé, ale já si myslím, že ta repríza žádné tragické následky nepřinese, možná rozhádá lidi, je však svým způsobem důkazem toho, jak jsou u nás média svobodná a nezávislá, a že naše demokracie není zas tak křehká, aby jí jeden televizní seriál mohl ohrozit. Kdybych se měl postavit do tábora kritiků, pak bych tu reprízu - a spíše způsob její prezentace - označil jako šlápnutí vedle, nedomyšlení důsledků, nikoli však jako nějaké systémové selhání.

    Ta systémová selhání mají totiž jiný charakter a nejsou na první pohled tolik zjevná a bohužel se projevují často až po delší době.

    Milan Šmíd

    Post Scriptum:

    Každý postoj k výše uvedeným problémům je nevyhnutelně osobně zabarven a proto - aby bylo jasno jaký je můj úhel pohledu - veřejně uvádím, že jsem bývalý pracovník ČST, který zde strávil v řádném pracovním poměru 21 let a prošel třemi redakcemi - zpravodajstvím, publicistikou a posledních 12 let redakcí převzatých pořadů ze zahraničí.

    Poté, co jsem z ČST na vlastní žádost odešel a své znalosti televizní problematiky uplatňoval jinde (příprava nové legislativy, výuka na univerzitě, expertní zprávy pro Parlament, Radu ČR pro R a TV vysílání, publicistická činnost), uložil jsem si bobříka mlčení ve věci vnitřních záležitostí ČST a její nástupkyně ČT.

    Jednak dobře vím, jak "milé" jsou lidem v institucích rady expertů, kteří věci vidí jen zvnějšku, mají k dispozici plno dobrých rad, ale nenesou při nich žádnou odpovědnost. A dále jsem si byl vědom toho, že moje argumenty mohou být kdykoli napadeny systémem "ad hominem", tj. věc se neposuzuje "ad rem", ale zaútočí se na moji osobu systémem "ty máš to nejmenší právo do toho mluvit, když... protože... atd. atd." (Že tímto způsobem se mnou "argumentuje" Vladimír Železný, mne nepřekvapuje, ale zažil jsem to i od člověka, kterého si vážím, od Iva Mathého.)

    Tímto příspěvkem můj bobřík mlčení ve věci záležitostí České televize končí a zde přednesené názory jsem ochoten v polemice obhajovat..

    Poznámka JČ: Povede-li bouře ve sklenici vody ohledně majora Zemana k potížím pro Jakuba Puchalského od televizních rad i mediální rady parlamentu či dokonce k jeho odvolání, bude to tristní vývoj: špatná kvalita zpravodajství jim zjevně nevadí, spíše asi vyhovuje - anebo věci nedokáží porozumět? Tak se pozastavují "v šoku" nad prkotinami, jakými je "kauza majora Zemana"...

    Absurdní kauza majora Zemana

    Ludvík Vavřina

    Vazeny pane Culiku,

    se zajmem sleduji debatu o tomto normalizacnim serialu. Protoze jsem si z predchoziho uvedeni pamatoval jen par "perel", zasedam ve ctvrtek nedockave k obrazovce, abych se podival, cim nas to vlastne krmili za vlady jedne strany. Zatim jsem trochu zklaman, ale verim, ze nejvetsi blaboly teprve prijdou. Zda se mi, ze detektivnich serialu teto kvality je na obrazovkach nejruznejsich TV asi tak dvanact do tuctu. Trochu me vylekalo, ze serial bude zakazan. Ovsem byla by to sance, jak prilakat k tematu me nezletile dcery. Pres opakovane vyzvy odchazi do svych pokojiku a nejaky Zeman jim nic nerika. Po zakazu urcite projevi zajem a budou se pidit po ilegalne distribuovanych videokazetach.

    Dokumenty prilozene k serialu jsou zajimave, ale zatim mi nic noveho nerekly. Spoustu veci znam bud z literatury nebo z  vypraveni pametniku (mych maloburzoaznich pribuznych). Daleko otresneji na me pusobi o program vedle uvadene Tydeniky. Zpozdeni 50 let ma zdrcujici ucinek. Ponekud me pred lety prekvapilo, ze komunismus nezacal v unoru 1948, ale hned v cervnu 1945. Tydeniky to velmi nazorne ukazuji. Asi slo o prerustani narodne socialisticke revoluce v komunistickou.

    Ze sve historie jen tak nevybredneme a zakaz nejakeho serialu to nespasi. Sledoval jsem kratky dokumentarni film o lidech, kteri v  zari 1938 nastoupili do ropiku, srubu a tvrzi. Neco malo o teto bunkrologicke problematice vim. Po skonceni poradu se mi vtirala otazka, zda RCS po 20 letech existence, kdy mela slozit zkousku dospelosti, u maturity nepropadla, ba co horsiho, ona se ani nedostavila pred komisi.

    Jako bychom tenkrat pred sebou meli dve cesty. U te prvni bylo napsano "Stesti a bohatstvi", u te druhe "Cest a slava". Nasi dedove si vybrali tu prvni. Stesti a bohatstvi jsme se nedockali, o cti a slave ani nemluve. Sam si pamatuji jen na rok 1968, na dojemnou starost, aby se nikdo nestavel okupantum na  odpor, aby nedoslo k zbytecnym obetem. Ma to vsak jeden hacek, jak si mame vazit neceho, co nam padlo v roce 1989 do klina zadarmo a utvrdilo nas v nazoru, ze pasivni vyckavani je ten spravny postoj.

    Precetl jsem spoustu clanku na tema "Nase narodni povaha". Snad nejakou mame, kdyz se ji spousta lidi snazi definovat. Obavam se, ze charakteristickym narodnim rysem je prizpusobivost. To by mozna vysvetlovalo, ze osobne znam nekolik lidi, kteri v emigraci uspeli a nevybavuji si nikoho, kdo ztroskotal. Vynakladame spoustu duvtipu a usili na to, abychom se prizpusobili danym pomerum. Naopak minimalni zajem venujeme tomu, abychom pomery zmenili. S oblibou cekame, az za nas rozhodne nekdo jiny (silnejsi) a  alibisticky se pak vymlouvame, ze se stejne nic jineho nedalo delat. Zda se, ze to souvisi s neslozenou maturitou naroda v roce 1938 a s nepodarenym reparatem v roce 1968. Ze zajeti kolektivni pameti prenasene z generace na generaci nelze tak snadno uniknout.

    P.S. V Pekarovi jsem si cetl o tom, jak sedlaci upici pod robotnimi povinnostmi, posilali na robotu nejnicemnejsiho celedina a nejhorsi potah. V roce 1848 bylo jejich prvni starosti kacet drivi na panskem a lovit v panskych lesich. Mozna, ze "vychytrala" pasivita je mnohem starsiho data a jen se ji v tomto stoleti nepodarilo prekonat.


    Globální obavy ohledně jaderné bezpečnosti

    Jaderné mocnosti po celém světě v pátek nařídily bezpečnostní kontroly ve svých jaderných instalacích a elektrárnách ve snaze ujistit veřejnost, že k havárii, k jaké došlo v Japonsku, nemůže dojít jinde.

    V Británii se ukázala, že ještě před japonskou havárií bylo nařízeno inspektorům, aby se připravili na inspekci v britských jaderných elektrárnách, v důsledku obav, že začínají být jaderné bezpečnostní předpisy příliš laxní.

    Po čtyřiadvaceti hodinách strachu v Japonsku byli obyvatelé Tokaimury, asi 150 kilometrů od Tokia, ujištěni, že okamžité nebezpečí z nekontrolované jaderné řetězové reakce, která začala ve čtvrtek, už pominulo.

    Více než 300 000 osobám bylo dovoleno opustit své domovy, avšak zemědělcům bylo zakázáno sklízet obilí a vodní zdroje jsou podrobovány inspekci pro případné jaderné zamoření. Oblast kolem jaderné továrny zůstává uzavřena policií, ale zaměstnancům bylo dovoleno, aby se vrátili do práce bez ochranného oblečení.

    Důvodem nehody bylo pozoruhodně neformální chování zaměstnanců v jaderné továrně. Tři zaměstnanci přinesli předpisová množství 2,4 kg obohaceného uranu v několika kyblících a nasypali ho do sudu s kyselinou. Do sudu se měl nasypat pouze jeden kyblík uranu, ale pracovníci jich tam nasypali sedm. Když tam sypali sedmý kyblík, modře se zablesklo a začala řetězová reakce. Jeden vládní poradce konstatoval, že asi pracovníci "prostě zapomněli", že tam sypou nebezpečný devatenáctiprocentní obohacený uran a nikoliv "obyčejný" dvouprocentní. Alespoň dva pracovníci zaplatí svou neopatrnost životem.

    Jaderná havárie vyvolala v Japonsku velké rozhořčení. Ukázalo se, že jaderná továrna v Tokaimura nebyla podrobována žádným vládním inspekčním bezpečnostním kontrolám, Je to továrna, kterou vlastní soukromá firma JCO, vyrábějící palivo pro reaktory jaderných elektráren. Podle vládních předpisů se v Japonsku kontrolují pouze jaderné elektrárny, nikoliv výrobci jaderného paliva. V pátek se také ukázalo, že pracovníci neměli na sobě standardní ochranné oblečení.

    Při nehodě bylo kontaminováno alespoň 69 lidí, včetně tří hasičů, 36 pracovníků jaderné továrny a sedmi osob, které pracovaly na blízkém golfovém hřišti.

    Japonsko oklasifikovalo havárii známkou čtyři, jako dosud nejhorší jaderný incident v historii té země. Mezinárodní úřad pro jadernou energii však oznámil, že možná bude klasifikace zvýšena, až bude zhodnocen dopad jaderné havárie na okolí. Černobyl byl ohodnocen nejvyšší známkou, 7.

    Japonsko využívá velmi silně jaderné energie, protože nechce být otrokem Blízkého východu ohledně ropy. Třetina eletrické energie Japonska se vyrábí v jaderných elektrárnách a v budoucnu mělo dojít ještě k větší intenzifikaci výroby jaderné energie.

    Jenže, jak uvádí Independent on Sunday, vezmeme-li v úvahu historii celé řady jaderných nehod a utajování těchto nehod v Japonsku za posledních dvacet let, zdá se, že Japonsko nemá správnou bezpečnostní kulturu pro provoz jaderných elektráren.

    Podle britského týdeníku se dá argumentovat, že v západních zemích se o bezpečnosti jaderné energie velmi ostře diskutuje na veřejnosti, a důsledkem toho jsou přísná bezpečnostní opatření. V Japonsku se považuje za správné dělat bez veřejných diskusí cokoliv až do té doby, než nastane veřejný průšvih. Pak viník přizná svou vinu a na tiskových konferencích se ukloní až k zemi. Mezitím pracovníci jeho firmy umírají v nemocnici.


    Rakouské volby

    Ivan Hoffman, Český rozhlas, Radiožurnál

    Rakousko s napětím očekávalo, kolik procent v parlamentních volbách ztratí sociální demokraté, kolik lidovci a naopak o kolik procent posílí svobodní.

    Jejich vůdce Jörg Haider sliboval politické zemětřesení, při kterém nezůstane kámen na kameni, ale nad předběžnými oficiálními výsledky se zdá, že sociálním demokratům a lidovcům nezbude než opět sestavit vládu společně.

    Sejná vláda to ovšem nebude. Lidovci před volbami oznámili, že pokud skončí třetí, odejdou do opozice. Haiderovi svobodní je předstihli o několik desetin procenta, a pokud chtějí vítězní sociální demokraté přemluvit lidovce, aby s nimi opět vládli, budou jim muset nabídnout více než minule.

    To, že by ať už sociální demokraté anebo lidovci sestavili vládu s Haiderem, lze totiž předem vyloučit. Rakouští svobodní jsou nevyzpytatelnou stranou, které se od liberálních ideálů dávno posunula k populismu a nacionalismu, a sám Haider má díky svým kontroverzním výrokům nulový koaliční potenciál.

    Z hlediska českých diskusí o ústavě a o volebním systému stojí za povšimnutí několik věcí. Předsedům nejsilnějších rakouských stran kupodivu nevadí, že prezident nebude automaticky vyzývat k sestavení vlády předsedu strany vítězné. Samozřejmě pověří toho, kdo bude mít šanci sestavit vládu.

    Ta vláda samozřejmě bude většinová - rakouští politici nemohou svým občanům oznámit, že se na většinové vládě nemohou domluvit a že se musí smířit s menšinovou, kterou bude část opozice trpět.

    Rakušané by se na něco takového zřejmě nedívali s pochopením, spatřili by v tom neodpovědnost k státu, a tedy pohrdání voličem a v příštích volbách by své sociální demokraty a lidovce za trest nevolili. Haiderovi by se to jistě zamlouvalo, má ovšem smůlu, že kandiduje v Rakousku.

    Vysílalo se ráno v pondělí 4. října 1999.


    Že by konkurence přece jen fungovala?

    Cenová válka v britských supermarketech

    Britské noviny si už dlouho stěžují na to, že britské maloobchodní firmy zákazníky okrádají. Ceny potravin a průmyslových výrobků, ale i automobilů, jsou v Británii až o třetinu vyšší než ve Spojených státech.

    Vláda několikrát pohrozila, že proti nepsaným kartelovým dohodám britských obchodníků tvrdě zasáhne, když už ničím jiným, tak alespoň zveřejňováním nevýhodných, příliš vysokých cen a publicitou pro ty obchody, které prodávají levněji. Konala se také různá vládní šetření, například proč musejí být gramofonová cédéčka tak drahá - gramofonové firmy se přirozeně hájily, že cédečka prý musejí stát oněch patnáct liber.

    Nyní však zřejmě dojde přece jen k snížení cen v Británii alespoň v potravinových supermarketech. Povede k tomu stará dobrá konkurence.

    Na britský trh s potravinami přichází americký řetězec Wal-Mart, který si nedávno za mnoho miliónů liber koupil zavedený britský potravinářský řetězec supermarketů ASDA. Rozhodl se, že prý bude praktikovat tak nízké ceny, jaké existují ve Spojených státech.

    Vznikla mezi soupeřícími supermarkety obchodní válka. ASDA oznámila, že u 10 000 druhů zboží snižuje natrvalo ceny v nadcházejících 18 měsících o 5 až 10 procent.

    V pátek oznámila firma Tesco, která v Británii vlastní 640 supermarketů, ža zahajuje "maloobchodní revoluci" a že sníží ceny 1000 vlastních výrobků v průměru o deset procent, u některých výrobků až o dvacet procent.

    Jiná, konkurenční potravinářská firma Sainsbury's přislíbila také snížení cen. Firmu Sainsbury's to bude stát 250 miliónů liber ročně.

    Cenová válka mezi obřími britskými supermarkety už vedla k tomu, že jejich akcie na kapitálovém trhu poklesly o více než 700 miliónů liber.

    V neděli otiskl týdeník Sunday Times další kritický článek o britských službách, tentokrát o bankách. Poukázal na to, že když britský zákazník zajde na svém kontě v bance do mínusu, totiž vybere si více peněz, než na kontě má, aniž by si to předem s bankou domluvil, britské banky mu za tento tzv. neautorizovaný overdraft účtují roční úroky přibližně 30 procent, kdežto v Německu a ve Francii je to jen 15 procent, ve Švýcarsku 12 procent. Za autorizovaný overdraft účtují zákazníkovi britské banky 19 procent úroků ročně, německé a francouzské jen 12 procent.

    Článek se ovšem nezmiňuje o tom, že pokud zákazník nezajde na svém kontě do mínusu, má většinu bankovních služeb v Británii zcela zadarmo. V ČR samozřejmě by asi málokoho vůbec napadlo vybírat si neautorizovaně ze svého konta víc peněz, než tam má uloženo - to by ho asi Česká spořitelna hnala!

    Velmi by mě zajímalo, jak by se dalo dosíci toho, aby i do České republiky pronikla ze zahraničí mezinárodní konkurence.

    Obávám se totiž, že i po privatizaci českých bank si západní majitelé velmi rádi osvojí české bankovnické manýry, účtování nesmyslných poplatků za každou hloupost, protože, přirozeně, je to pro banku velmi příjemné, ač je to pro zákazníka nepříjemné.

    Jak se tomu dá čelit? Jen publicitou, informovaností. České televize by měly ukazovat, jak fungují služby jinde ve světě. Takovouto všeobecnou informovaností by měly přispět ke kultivaci služeb i v ČR.

    Pokud totiž o zcela jiné úrovni služeb mimo Českou republiku český zákazník v ČR nebude vědět, zlepšení situace nenapomůže, přijdou-li do země cizí firmy.


    Krize v britských školách: Zaujatost, která usmrtila sen o rovnosti

    Jak systém znevýhodňuje chudé děti

    Toto je druhá část analýzy Nicka Daviese, který byl v roce 1998 vyznamenán britskou cenou Nejlepší novinář roku. Vyšla v deníku Guardian dne 15. září 1999.

    První část této analýzy je zde.

    Bylo nebylo, kdysi koncem šedesátých let přijali politikové dobré vůle, kteří chtěli situaci v britských školách zlepšit, nejpokrokovější myšlenku v historii britského školství. Rozhodli se vytvořit celostátní síť škol, které by zacházely se všemi dětmi rovným způsobem. Tyto školy měly poskytovat zadarmo vzdělání druhého stupně pro studenty ze všech sociálních vrstev, bez ohledu na jejich třídní původ či schopnosti. Politkové nazvali tyto školy "comprehensive", všeobecné školy.

    Byla to myšlenka, jejímž motorem byl mocný hněv, zhnusení nad starým systémem dvojího vzdělávání, v němž byly děti rozdělovány ve věku jedenácti let: ti, kteří potřebovali vzdělávat co nejintenzívněji, bývali odhozeni do druhořadých škol s minimem finančních zdrojů a bez poslední, šesté, maturitní třídy. Ti, kteří byli nejschopnější, dostali více finančních zdrojů a vyučování, které vedlo k maturitě. Druhořadé školy a jejich žáci byli stigmatizováni. Děti ze středních vrstev v tomto školském systému většinou prosperovaly a chudé děti propadaly. To sypalo politickou sůl do společenské rány.

    Od té doby vyvolává tato odvážná nová myšlenka obrovskou kontroverzi. Vyskytla se obvinění, že jsou trestány nejchytřejší děti, že se podporuje kultura, v níž se děti nemusejí o nic snažit, že rovnostářské dogma dusí možnosti pro vzdělání. "Všeobecné" školy jsou obviňovány, že v Británii existuje nízká míra gramotnosti a znalosti matematiky. Vláda je pronásledována nepřátelskými otázkami ohledně nynějšího výkonu školství a jeho vyhlídek pro budoucnost.

    Ale přesto, tato dlouhá a horečná debata se vyhýbá hlavní otázce. Nejde totiž vůbec o to, zda jsou "všeobecné" školy dobré nebo špatné, ale o to, zda existují. Téměř nikdo v Británii nyní neříká, že jsou britské státní školy dobré. Avšak nese vinu systém "všobecných", rovnostářských škol, anebo jde o školství, jehož nedostatky mají naprosto jiný původ? Vezměme v úvahu príklad města Sheffield, politického domova ministra školství Davida Blunketta.

    Sheffield projevuje své třídní rozdíly naprosto otevřeně. Zhruba řečeno, místní dělnická třída - ať je zaměstnaná nebo nezaměstnaná - žije na starých sídlištích a v dlouhých řadách skromných domků v ulicích na severozápadě města. Bohaté střední vrstvy bydlí na příjemném předměstí na jihozápadě města, zvaném White Highlands. Takovéto jasné sociální rozdíly vedou k tomu, že je sociální napětí ve školách pozoruhodně zřetelně viditelné. V Sheffieldu je také relativně málo soukromých škol, takže se hra o školství odehrává téměř úplně ve státním sektoru.

    Vyprávím zde příběh dvou "všeobecných" škol, dvou "comprehensives". První z nich je Abbeydale Grange. Je to klasický příklad zápolící školy ve vnitřním městě, v dělnické oblasti, o jakých se často hovoří jako o jasných důkazech toho, že systém "všeobecných" škol selhal na celé čáře.

    Druhou všeobecnou školou je Silverdale, klenot ve školské koruně města Sheffieldu. Je to škola, jejíž systematicky a dlouhodobě vynikající akademické výsledky vedly k tomu, že je tento ústav v celostátním měřítku neustále chválen. Je to taková úspěšná škola, která se často používá jako klacek, jímž se bijí ty školy, které se umístily na nízkých stupních vzdělávacího žebříčku.

    Vtraťme se nyní o třicet let zpět, kdy byl založen v Sheffieldu systém středních škol. Hned uvidíme, že obraz byl tehdy úplně jiný. Před třiceti lety byla nejlepší školou ve městě nikoliv Silverdale, ale Abbeydale Grange, škola, která byla nově vytvořena sloučením tří "grammar schools", tradičních kvalitních středních škol. Abbeydale Grange bývala vzorem tradičního pořádku a vysokooktanových akademických úspěchů, s velkým množstvím velmi kvalitních maturitních výsledků. A  škole Silverdale se před třiceti lety nevedlo příliš dobře. Byla proměněna z druhořadé "secondary modern school" na "všeobecnou" školu, školní docházka v ní byla prodloužena o jeden rok, o šestou třídu, avšak velmi jí vadila její minulá pověst druhořadé školy.

    Druhá věc, které si povšimněte - je to opravdu důležitá věc - je začátek podivného, typicky anglického příběhu. Obsahuje trochu snobismu, určitou míru rasismu (o tom se veřejně nemluví) a velké množství třídní politiky. Začíná to tady, obě školy se vydávají na cestu směrem k rovnosti, jejich historie trvá třicet let a končí nepříjemným, náhlým, překvapivým závěrem.

    Na začátku nebyly obě školy v žádném případě vůbec "všeobecné", měly jen to nové jméno. Obě školy pokračovaly v neměnnosti své staré pověsti. Abbeydale Grange byla stále ještě kvalitní škola pro nadané a bohaté děti, chodily do ní děti ze středních vrstev, Silverdale byla školou pro středostavovské děti, které byly méně akademicky nadané. Ale začátkem osmdesátých let došlo k něčemu novému.

    Ke škole Abbeydale Grange byla náhle přičleněna nová část města, která zahrnovala nejdeprivovanější městské čtvrti v Sheffieldu. Škola už nebyla ochraňována přijímací zkouškou v jedenácti letech a komunální úřad povzbuzoval "obyčejné lidi", aby začali do této školy chodit. Na hřišti se začaly objevovat děti chudých rodičů. Některé z nich byly černé. Určitý počet bílých středostavovských rodičů dal najevo, že se jim to nelíbí, a své děti dali ze školy pryč. Začátkem osmdesátých let poklesl počet žáků v Abbeydale Grange z 2300 na méně než 2000. Avšak většina žáků ve škole Abbeydale Grange byla od měnící se situace izolována, protože nejchytřejší nové děti byly zařazovány do bělošských středostavovských tříd.

    Komunální úřad se však rozhodl pomoci těm voličům, kteří si stěžovali, že jsou jejich děti odstrkovány do méně kvalitních tříd, jako ve starých školách před zavedením "všeobecných" škol. Komunální úřad začal více prosazovat učení kvalitativně smíšených tříd: chudí i bohatí, chytří i hloupí měli být všichni vyučováni dohromady. Mnoho učitelů proti tomu protestovalo. Jejich protesty byly odmítnuty. Další středostavovští bělošští rodiče převedli své děti do jiných škol. Počet žáků v Abbeydale Grange School dále poklesl.

    Celostátně začal klesat počet školních dětí, ale labouristické komunální úřady jako Sheffield (v jehož čele stál jakýsi D. Blunkett, s heslem "Socialismus v jednotném městě") uzavřely dohodu s učitelskými odbory, jejichž vliv byl velmi silný, že se nebudou žádní učitelé propouštět.

    Důsledkem bylo, že ve školách najednou všude začala být přemíra učitelů a pro rodiče s dětmi ve škole jako Abbeydale Grange proto nebylo obtížné převést si své děti do "klidnější" školy v bohaté bělošské čtvrti, do školy, jako byla Silverdale.

    Zrušením přijímacích zkoušek v jedenácti letech pro "lepší" grammar schools, k nimž Silverdale před zavedením "všeobecných" škol nepatřila, byla Silverdale zbavena svého statutu druhořadosti, získala novou šestou třídu a postupně se stala přirozeným domovem pro děti z okolních středostavovských čtvrtí. Vzhledem k tomu, že přicházely další a další děti, které se dobře učily a měly vynikající výsledky u maturit, pověst školy se dále zlepšovala. Abbeydale Grange přijímala děti z chudých rodin a její pověst začala klesat. Odchod středostavovských bílých dětí se zrychlil a v roce 1985 měla Abbeydale Grange už jen 1500 žáků.

    V této etapě, patnáct let po zahájení celého procesu, začaly být jasné dvě věci. Zaprvé, ani jedna z obou škol se nestala školou "všeobecnou", nechodily do nich zároveň chudé i bohaté, chytré i hloupé děti. Zadruhé, měnící se pověst škol neměla vůbec nic společného s tím, jak dobře či špatně se v nich vyučovalo. To byla ještě doba, kdy vláda a místní úřady školy financovaly a nechávaly je na pokoji, aby si samy rozhodovaly, jak učit. Školy nikdo seshora neotravoval, ani je nikdo pořád nekontroloval, a tak učily dál tak, jak vždycky učily. Školu Abbeydale Grange vedl stejným, přísně ortodoxním, tradičním způsobem po prvních třináct let její existence jako "všeobecná škola" tentýž ředitel W. J. Grenville Massey. A přesto začala tato škola upadat, zatímco kvalita druhé školy začala stoupat - jen proto, že střední vrstvy přesunuly svou podporu od jedné školy k druhé.

    Do této doby byly změny pomalé, byl to jen téměř neviditelný sociální posun. Avšak nyní, koncem osmdesátých let, toto tiché, trvalé vnitřní žhnutí najednou vybuchlo v otevřené plameny. Začali zasahovat konzervativci z ministerstva školství.

    Nejprve zasáhl nový konzervativní ministr školství Sir Keith Joseph. Komunálnímu úřadu byly nařízeny úspory a v rámci těchto úspor bylo rozhodnuto, že všechny školy ve městě zruší poslední, šestou vyučovací třídu a ta bude nahrazena nástavbovými kolejemi. Avšak u Sira Keithe Josepha lobbovali rodiče z White Highlands a Joseph rozhodl, že všechny sheffieldské školy sice musejí zrušit šestou třídu, nikoliv však školy ve středostavovské čtvrti na jihozápadě města, v jediném sheffieldském volebním okrsku, kde ve volbách vítězil pravidelně konzervativec. Byla to chvíle naprostého obratu o sto osmdesát stupňů. Silverdale, která kdysi jako tzv. "secondary modern school" neměla šestou, maturitní třídu, si nyní ponechala studenty, studující na maturitu. Tito studenti byli vzorem pro mladší žáky, pro ně se budovaly lepší fyzikální, chemické a jazykové laboratoře, šestá třída přinášela škole prestiž. Abbeydale School, která bývala kvalitní a uznávanou "grammar school", nyní přišla o šestou třídu a stala se oficiálně a viditelně školou druhořadou.

    Pak se stal ministrem školství jiný konzervativec, Kenneth Baker. Ten zavedl celou řadu radikálních změn, v rámci nového zákona o školství z roku 1988. Vytvořil v oblasti státního školství trh. Školské úřady ztratily pravomoc určovat, do kterých škol mají chodit jaké děti: od nynějška o tom rozhodovali už jedině rodiče. Školy, o přijetí do nichž usiloval největší počet žáků, dostaly největší množství finančních prostředků. Drtivá většina rozpočtu školy nyní závisela na počtu žáků. Sheffieldem proběhly radikální změny.

    Touto dobou thatcherismus rozerval ocelářský a uhelný průmysl jižního Yorkshiru na kusy. Stoupla nezaměstnanost. Rozložil se trh s nemovitostmi. Do rozpadávajících se čtvrtí vnitřního města a do severovýchodních částí Sheffieldu se nastěhovali asijští přistěhovalci a začali posílat své děti do místních škol.

    Vlna úzkosti

    Vznikla vlna úzkosti v důsleku rychle klesající úrovně škol a zároveň nová vlna tradičního rasového nepřátelství. Když byly brány otevřeny dokořán tím, že si rodiče směli nyní sami rozhodovat, do jakých škol posílat své děti, bělošští rodiče začali se svými dětmi z Abbeydale Grange houfně utíkat pryč. Začátkem devadesátých let už měla tato škola, které se kdysi mohla chlubit 2300 žáky, už jen 500 žáků. Ve White Highlands, škola Silverdale dosahovala nejvyššího rozkvětu.

    Teoreticky měly i děti z chudých rodin na severozápadě právo chodit do libovolné školy. To nebylo nikdy lehké. Děti ze severovýchodu, které byly dost inteligentní na to, aby mohly chodit do někdejších kvalitních "grammar schools" na severozápadě, měly vždycky pocit, že je z nich vylučuje sociální bariéra. Avšak nyní, právo svobodné volby, které jim vláda nabízela jednou rukou, jim druhou rukou odebírala.

    Ministerstvo školství nařídilo rozpočtové škrty. Po celé Británii dostaly školské úřady úkol zvýšit produktivitu škol tím, že zlikvidují jejich volnou kapacitu. Sheffield přišel o více než 30 základních škol a škol druhého stupně. Volná místa ve školách zmizela a byla nahrazena předpisy - které přijaly skoro všechny školské úřady - pokud zažádá o přijetí do určité školy příliš mnoho žáků, budou přijati jen ti, kdo bydlí nejblíže a kdo už ve škole mají sourozence.

    Středostavovští rodiče uprchli z oblasti kolem Abbeydale Grange a přestěhovali se do oblasti kolem školy Silverdale. Žádná chudá rodina ze severovýchodu si nemohla dovolit se taky přestěhovat. Děti na severovýchodě města zůstaly v chudých, podfinancovaných školách. Všichni rodiče sice měli právo si pro své děti vybrat libovolnou školu, některé ale si mohli jaksi vybrat víc než jiní.

    V této situaci bylo nyní žactvo obou škol téměř úplně polarizováno. Dr. Phil Budgell, bývalý hlavní inspektor sheffieldských škol, analyzoval data ze sčítání lidu o chudobě a bohatství a aplikoval je na městské školy. Z dat vyplynulo, že počet chudých dětí převyšoval v Abbeydale Grange bohaté děti v poměru 3:1. Bohaté děti převyšovaly počet chudých dětí v Silverdale School ve stejném poměru. Dnes jsou děti, které chodí do Abbeydale Grange, jedny z nejchudších: obědy zadarmo tam dostává 53 procent dětí, to se běžně považuje za spolehlivé měřítko chudoby ve školách. Ve škole Silverdale dostává obědy zadarmo jen 7 procent dětí.

    45 procent dětí v Abbeydale Grange vyžaduje speciální školskou péči. V Silverdale jsou to méně než 2 procenta dětí.

    Ani jedna, ani druhá škola, nejsou v žádném ohledu o nic více "všeobecné", než jak tomu bylo před třiceti lety. Před třiceti lety byly děti do škol vybírány prostřednictvím přijímacích zkoušek. Dnes určují, do které školy smějí chodit které děti, majitelé realitních kanceláří.

    Ke stejnému vývoji došlo ve všech státních školách v Sheffieldu. Když v roce 1988 dokončil nový zákon o školství to, co střední vrstvy zahájily spontánně, vyplývalo z údajů dr. Budgella, že jen pět ze sedmadvaceti sheffieldských škol lze považovat za školy "všeobecné", do nichž chodí zároveň děti z chudých i z bohatých rodin. Klientela ostatních dvaadvaceti škol byla velmi silně třídně polarizovaná, často ještě daleko více než v případech Abbeydale Grange a Silverdale.

    Tato situace se víceméně opakovala po celé Británii. Severní Irsko se nikdy nepokusilo zavádět "všeobecné" školy. Skotsku se to podařilo s určitým úspěchem, ale v Anglii a ve Walesu se "všeobecnými" stalo jen velmi malé procento škol. Někdy k tomu došlo v malých městech, kde je jen jedna státní škola druhého stupně a není v nich tolik sociálních problémů, aby to poděsilo střední vrstvy natolik, aby posílaly své děti do soukromé školy. Někdy vznikly "všeobecné školy" geografickou náhodou ve velkých městech: často tomu velmi napomáhal místní ředitel.

    Existují města, v nichž je více soukromých škol než v Sheffieldu, a v nich chodí inteligentní středostavovské děti do soukromých škol. Existují města, kde není sociální zeměpis úplně jasný a v těch školy zavedly přijímací "testy schopností", čímž dokončily segregaci, kterou nedokázaly dokončit realitní kanceláře. Důsledek je všude stejný.

    A je to všechno velmi důležité - nejen proto, že byla politická vůle vlády před třiceti lety ochromena, ani ne jen proto, že tyto školy, které nejsou "všeobecné", jsou nicméně dnes posuzovány, jako by všeobecnými školami byly. Je to velmi důležité, protože tohle sociálně konfliktní dělení dětí pro školy přímo ohrožuje vyučovací efektivnost škol i děti v nich.

    Existují naprosto drtivé důkazy, že jediným hlavním faktorem ve výkonnosti školy je to, jaké do ní chodí děti. Chytré děti, které se učí dobře, jsou schopny "táhnout" ostatní, přimět je k lepším výsledkům. Jestliže chytré středostavovské děti chodí do soukromých škol či do škol, jako je Silverdale, pak ostatní děti nedosáhnou stejně kvalitní školské úrovně. Nikoliv proto, že byl v Británii zaveden systém "všeobecných" škol. Proto, že opak je pravda.

    Marné úsilí dětí

    Systém selhává, protože je segregovaný, protože nechává, aby děti, kterým jde učení špatně, se snažily jen samy. Chudoba dětí je nepřímo úměrná akademickému úspěchu.

    Chytré děti mají úspěch a když je jich dost, rozšiřují ho i mezi chudší děti. Chudé děti mají tendenci selhat a když je izolujete jen mezi sebou, máte zaručený neúspěch. To je pravda, kterou zná téměř každý učitel a téměř každý politik ji popírá: školství, které je tak sociálně polarizované, jako je britské školství, nutně musí být neúspěšné.

    A je to stále horší. Jako vrah, který ještě nebyl chycen, trh, který byl založen v roce 1988, stále funguje. První škody vznikly sloučením státních škrtů a vzniku "rodinné volby" škol, čímž se žáci ve školách polarizovali podle toho, v jakých čtvrtích si jejich rodiče mohli dovolit bydlet. Ale trh má nyní další metody útoky a každým rokem se polarizace zhoršuje. Klíčem totiž je, že když děti odejdou, škole jsou odebrány jejich peníze. Úspěšná škola bohatne, neúspěšná škola chudne.

    Funguje to takhle: Podle předpisů, které vypracoval Kenneth Baker, zaplatí komunální úřad škole řekněme 2000 liber ročně za každé dítě, které začne do školy chodit. Každým rokem soutěží školy mezi sebou o nové děti ve věku 11 let. Shánějí je ve skupinách po třiceti, což je maximální počet žáků v jedné třídě.

    Lepší výsledky

    Úspěšné školy jsou schopny na základě zveřejněných výsledků zkoušek přilákat v novém školním roce dalších 30 žáků navíc a získat tak navíc 60 000 liber. Jenže ono to nestojí 60 000 liber ročně učit dalších třicet žáků navíc. Pokud má škola dost učeben, stačí najmout jednoho učitele navíc, což stojí asi 25 000 liber, a zaplatit trochu víc za učebnice a za topení. Celkem to nestojí víc než 30 000 liber ročně.

    Důsledkem je to, že úspěšná škola nejenže expanduje a je schopna svou expanzi financovat, ale zaznamenává zisk 30 000 liber ročně, za což si může koupit víc učebnic nebo počítačů nebo více volného času pro své učitele, tím zlepšit svou výkonnost a získat dalšího roku další děti.

    Na druhé straně houpačky však je "špatná" škola zatlačena dále dolů. Přijde o 30 budoucích žáků a o 60 000 liber z rozpočtu. I když jednoho učitele propustí, musí stále ještě najít v rozpočtu škrty přibližně ve výši 30 000 liber, což omezuje její schopnosti zlepšovat své akademické výsledky. A tak školu opouští stále více žáků.

    Když nynější ředitelka Abbeydale Grange School školu převzala v roce 1994 "bílý útěk" způsobil, že byla škola nesolventní. "Škola umírala," uvedla ředitelka. Vláda Johna Majora stále vyžadovala další škrty ve školách, a úspěšnější školy v Sheffieldu se snažily ochraňovat svůj rozpočet tím, že se zaměřily na budoucí žáky pro Abbeydale Grange. Měla-li škola přežít, potřebovala v září 1995 alespoň 120 nových žáků: přihlásilo se jich 73. A dalšího roku to bylo jen 56. V roce 1997 byla škola Abbeydale Grange zadlužena částkou 250 000 liber. Komunální úřad uznal, že jestliže bude nutno školu uzavřít, úřad bude stejně muset nějak financovat vzdělání zbývajících 500 žáků, dal škole na záchranu 180 000 liber. Zbývajích 70 000 liber škola seškrtala ze svého rozpočtu, drasticky zredukovala svůj management a dala učitelům tak velké vyučovací úvazky, že to za pár měsíců musela odvolat. Loni dal místní komunální úřad škole Abbeydale Grange právo fungovat ztrátově.

    Boj pokračuje. V roce 1998 zahájila ředitelka marketingovou kampaň, že je Abbeydale Grange School "malá škola, která úspěšně asimiluje nejrůznější kultury". Jenže polarizace je nyní tak silná, že většina rodičů a žáků se ze všech sil snaží dostat do školy Silverdale.

    Trh má ještě jednu zbraň, jíž může útočit na slabé a zraněné - akademické očišťování. Ředitelé škol po celé zemi usilují tak intenzívně o dobré akademické výsledky, že se zbavují žáků, o nichž se dá očekávat, že jejich výsledky dobré nebudou. Dá se to udělat tak, že odmítnou špatného žáka přijmout. Řeknou, že ve škole není místo: nikdo to nekontroluje. Jestliže dítě už chodí do školy, mohou ho vyloučit. To ovšem vytváří škole špatnou pověst. Tak zavolají rodiče, řeknou jim, že dítěti hrozí vyloučení, a doporučí jim, aby dítě převedli jinam sami.

    Je to protizákonné a nemorální

    Škole to umožní, aby se zbavila špatného žáka, aniž by se jeho vyloučení dostalo do statistik, a zároveň to znamená, že si škola může za žáka, který odešel, ponechat peníze až do dalšího sčítání žáků. "Je to protizákonné a  nemorální," říká jedna ředitelka, "ale dělá se to velmi často".

    Ale neúspěšná škola, která má volná místa, nemůže odmítnout dítě, které zažádá o přijetí. Tímto způsobem přišlo do Abbeydale Grange loni dalších šedesát dětí, vyloučených odjinud, většina z nich už s historií nedisciplinovaného chování. Za většinu z nich nedostala škola ani penny navíc.

    Všechny státní školy si stěžují, že nemají peníze. V Sheffieldu má i superúspěšná škola Silverdale roční deficit 170 000 liber. Kdyby měla mít vyrovnaný rozpočet, musela by zlikvidovat šestou, maturitní třídu anebo omezit počet vyučovacích předmětů. Nemá volné zaměstnance, má nedostatečné zařízení.

    Avšak školy s deprivovanými dětmi jsou na tom ještě daleko hůř. V Abbeydale zatéká střechou, v oddělení dramatu není světlo, kriketový tým nemá hřiště, v chemické laboratoři nebylo vymalováno po dávném požáru, loňský výroční školní výlet byl zrušen, protože nebyl nikdo, kdy by s dětmi jel, je rozbitý boiler na teplou vodu, v příjezdové cestě do školy jsou lavóry a hlavně, neustále má škola starosti, jak zaplatit učitelům platy. "Naše financování je zcela surrealistické," říká ředitelka. "Prostě nejsme solventní."

    Všechno je to velmi daleko od třicet let starého snu, na jehož základě vznikla snaha vytvořit sít všeobecných škol. "Situace se zhoršuje. Polarizace stále sílí: Vznikne z toho velmi ostrá záporná reakce, ale nikdo to nechce vidět," konstatuje ředitelka v Abbeydale Grange School.

    "Prostě jde o to, že Británie je pořád, po všech těch mnoha letech, zemí, kde je nejdůležitější třídní příslušnost, kde nevítězí vždycky ten nejlepší. Instituce této země v nás potvrzují dojem, že žijeme v minulosti a ne, že jsme byli schopni se z ní poučit." To řekl Tony Blair.

    Na vznik "všeobecných" škol zaútočila nenápadně síla britského třídního rozrůznění. Pak byly v osmdesátých letech všeobecné školy tiše zadušeny reformou vládnoucích konzervativců. Udělala to Konzervativní strana schválně?


    Zpřístupnění smluv uzavřených hl. m. Prahou

    Petr Šafránek, DEU

    V Praze 2. října 1999

    Vážený pan

    Ing. arch. Jan KASL

    primátor hl. m. Prahy

    Na vědomí: tajemník MHMP a členové ZHMP

    Věc: Zpřístupnění smluv uzavřených hl. m. Prahou

    Vážený pane primátore,

    obracím se na Vás ve věci Usnesení RZHMP č. 1042 ze dne 28.9.1999, abych s politováním konstatoval, že toto usnesení vůbec daný problém neřeší. Pravidla, které jsou součástí tohoto usnesení, jsou totiž dílem nezákonná a dílem nepřijatelná. Odpovědný zastupitel nemůže nikdy na tato pravidla přistoupit, tudíž jsou pro něho smlouvy i nadále nepřístupné.

    Nezákonnost pravidel spočívá v tom, že v nich připouštíte styk osob s utajovanými skutečnostmi ve smyslu zákona č. 148/1998Sb., a to způsobem, který je zcela v rozporu s Hlavou pátou zákona č. 148/1998Sb. Pokud některé smlouvy skutečně obsahují utajované skutečnosti, pak je nelze zpřístupnit na základě jakéhokoliv čestného prohlášení osobám, které nejsou pro styk s těmito skutečnostmi prověřeny! A to se samozřejmě netýká jen zastupitelů, ale i všech pracovníků MHMP a radních.

    Nepřijatelnost celého RZHMP schváleného systému spočívá především v tom, že zpřístupnění smlouvy zastupiteli má být podrobně zaprotokolováno. To nelze chápat jinak, než jako past na zastupitele. Stejné smlouvy totiž doposud neevidovaně kolovaly po kancelářích MHMP a může od nich existovat bezpočet kopií jak mezi pracovníky MHMP, tak i radními. Stejně tak na straně smluvních partnerů může být se smlouvami volně nakládáno dle jejich uvážení. Jakmile by došlo k jakékoliv nezákonné akci v souvislosti s danou smlouvou, byl by nejsnazším cílem obvinění zastupitel, protože pouze v jeho případě by existoval písemný doklad, že se smlouvou přišel do styku!

    Navrhuji proto následující řešení:

    1. Nakládání se smlouvami, obsahujícími prokazatelně utajované skutečnosti ve smyslu zákona č. 148/1998Sb. (pokud takové vůbec existují), bude neprodleně uvedeno do souladu se zákonem 148/1998Sb. Dovoluji si vyslovit názor, že takové smlouvy by nemohla schvalovat ani celá rada, protože jistě není ani celá rada prověřena ani pro ten nejnižší stupeň utajení (a to už nemluvím o pracovnících MHMP, kteří podklady do rady připravují).

    2. Všechny ostatní smlouvy budou zpřístupněny členům zastupitelstva v systému, který nebude evidovat, který zastupitel kterou smlouvu četl. To lze nejlépe udělat digitalizací smluv s autorizovaným přístupem pro zastupitele. Součástí by měl být fulltextový vyhledávač. Po dobu, kterou si zpracování systému nutně vyžádá, budou smlouvy zpřístupněny v určené místnosti (archivu), jehož obsluha vyhledá smlouvu na počkání na základě ústní a nikde neevidované žádosti zastupitele.

    Svůj návrh řešení odůvodňuji takto:

    1. Podle Článku 101 Ústavy ČR je obec samostatně spravována ZASTUPITELSTVEM. Obecní rada je zřízena pouze zákonem, tedy normou nižší právní síly. Ústava pojem "obecní rada" vůbec nezná. 2. Podle ustanovení § 44 zákona č. 367/1990Sb. v platném znění je obecní rada pouze výkonným orgánem a je za svoji činnost odpovědná ZASTUPITELSTVU.

    3. Podle ustanovení § 34 zákona č. 367/1990Sb. v platném znění má každý člen zastupitelstva právo na informace, potřebné pro výkon jeho funkce. Je nepochybné, že právě obsah smluv obce s partnery patří mezi informace, které zastupitel nutně potřebuje k tomu, aby se mohl podle čl. 101 Ústavy ČR podílet na správě obce mimo jiné tak, že svým hlasem schvaluje vyúčtování hospodaření obce a její rozpočet. V obou případech je nezbytné vědět, jak rada hospodaří s prostředky města, což lze nejlépe zjistit právě z obsahu smluv, které město uzavírá. Zastupitel má navíc právo navrhnout odvolání rady nebo jejích jednotlivých členů. I k tomu je zcela nezbytné mít přístup k obsahu smluv, které nejlépe vypovídají o činnosti rady a jednotlivých radních.

    4. Je naprosto nepřijatelné, aby pro radní, jejichž funkce je zakotvena pouze v zákoně, existoval doposud neevidovaný volný přístup ke smlouvám, a pro zastupitele, jejichž postavení je zakotveno přímo v Ústavě ČR, byl přístup ke stejným smlouvám spojen s podrobnou evidencí.

    5. Stejně tak je nepřijatelné, aby poté, co řadu let existoval nekontrolovaný přístup ke smlouvám, byl zaveden systém evidence, který by umožňoval případně i vydírání zastupitelů, kteří by seznámení se smlouvou podepsali, těmi, kteří by měli stejné informace z titulu toho, že ke smlouvám měli doposud neevidovaný přístup. Ten by ostatně podle těchto pravidel trval pro radní a pracovníky MHMP i nadále, a to v době přípravy a projednávání smluv. 6. Jakékoliv čestné prohlášení je zcela nadbytečné. Existuje-li nějaká ochrana informací ze zákona, pak existuje objektivně a není třeba ji potvrzovat čestným prohlášením, a to navíc v situaci, kdy radní ani pracovníci jejich sekretariátů nikdy takovéto prohlášení nepodepisovali, přestože ke stejným smlouvám měli přístup.

    7. Každý smluvní partner města si musí být na základě čl. 101 Ústavy ČR vědom toho, že město je spravováno ZASTUPITELSTVEM, a že tedy toto zastupitelstvo bude znát podmínky smlouvy. Neexistuje žádný právní předpis, který by upravoval jiný přístup k dokumentům města u řadového zastupitele a jiný u člena rady. Jedinou výjimkou by byl styk s utajovanými skutečnostmi ve smyslu zákona č. 148/1998Sb. v případě, že by někteří radní byli prověřeni pro příslušný stupeň utajení ve smyslu tohoto zákona.

    Děkuji za pochopení a očekávám, že Usnesení RZHMP č. 1042 bude neprodleně revokováno.

    Petr Šafránek


    Blokáda proti velkodrůbežárně

    Buldozer, který trápil demonstranty, v pátek zmizel

    Mezioborová pracovní skupiny pro drůbeží velkochovy na Domažlicku, Brůdek 2, 345 06, tel: 0189/77 90 84 (Martin Synek), 0606/83 99 71 (Jan Rovenský)

    Vítězstvím účastníků blokády skončil přesně po dvou týdnech boj o to, zda bude investorem najatý buldozer pokračovat v zemních pracech na stavbě velkodrůbežárny Myslív na Domažlicku. V pátek odpoledne totiž jednatel společnosti Česká drůbež ing. Petr Červený nechal stroj odvézt. Účastníci blokády považují toto rozhodnutí za velký úspěch: právě zmiňovaný buldozer totiž před dvěma týdny jednoho z nich zranil a ohrožoval na životě ostatní. Posledních pět dní navíc bezpečnostní služba dva demonstranty připoutané k buldozeru izolovala. Stržení ochranného přístřešku na příkaz investora pak jedna dívka odnesla zánětem ledvin.

    Komunikace mezi lidmi u buldozeru a ostatními účastníky protestní akce byla přerušena v podnělí ráno. Až v noci z úterý na středu se podařilo oba připoutané demonstranty vystřídat..

    Vydržíme až do půlky října !

    Ing. Petr Červený sice nechal odvézt buldozer, v pátek však definitivně potvrdil, že nehodlá čekat na mimoodvolací přezkoumání stavebního povolení okresním úřadem a ve stavbě se pokusí pokračovat. Úředníci okresního úřadu přitom tvrdí, že jejich rozhodnutí lze ořekávat do poloviny měsíce. "Nabízeli jsme, že pokud bude stavba do rozhodutí okresu přerušena, blokádu s konečnou platností ukončíme," uvedl dnes všerubský radní Martin Synek, který se protestní akce od konce srpna účastní. "Pan Červený však na náš návrh odmítl přistoupit. Se stavbou otálel více než rok, takže nechápu, proč najednou nemůže počkat dva týdny, ale podle všeho ho do konfliktu tlačí německý investor. V prostestu proto budeme pokračovat až do rozhodnutí okresu," dodal.

    Kvůli stavbě záchodků nemá smysl riskovat život

    Zatímco zemním pracím a stavbě samotné drůbežárny se daří bránit již pátým týdnem, od podnělí do středy probíhala v Myslívi příprava pomocné stavby záchodků a kanceláře. Jedná se o přízemní objekt o půdorysu 7 x 12 metrů, tedy velikosti menšího rodinného domku. "Stavba záchodků a kanceláře nám sice vadí, protože součástí projektu farmy. Její vliv na další využití území je však malý, takže kvůli ní nemá smysl zbytečně riskovat životy a zdraví" uvedla dnes Jana Grebáčová ze sousedního Maxova.

    Další informace Vam kdykoliv poskytneme na čísle 0606/83 99 71


  • |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|