O komunistickém nebezpečí

Spor mezi Mertlíkem a Grégrem

Něco trochu drastičtějšího o Británii

Krize: stav britských škol

Překládáme první část z třidílné analýzy Nicka Daviese, nositele významné britské novinářské ceny, která vyšla v deníku Guardian 14. září 1999. V důsledku soustředěné kampaně Guardianu týkající se problémů britského školství oznámil tento týden během nynější výroční konference ministr financí Gordon Brown, že bude pravděpodobně ochoten věnovat na zlepšení poměrů ve školství 12 miliard liber (660 mld Kč).

Dotaz: dopadne to takhle na Ostravsku, v severních Čechách nebo v jiných oblastech ČR s velkou nezaměstnaností?

Toto je právě ta chvíle. Učitel s bleeperem má nohy jako pštros - běží do schodů po třech schodech najednou. Za třicet vteřin dorazí do třídy, která žádala elektronicky o pomoc, a vpadne doprostřed zmatku.

Problémem je Terence. Terence sedí u počítače, ale odmítá dělat práci, která mu byla zadána. Namísto toho si hraje s grafikou, ignoruje instrukce a bradu má drze na dlani. Učitelka ve třídě neví, zda se má věnovat Terencovi nebo ostatním dětem, které začínají ztrácet pozornost a začínají se bavit mezi sebou. Učitel, který má hlídkovou službu s bleeperem, nařídí Terencovi, aby okamžitě opustil třídu. Terence to vzdorně odmítne a dál si hraje s obrazovkou počítače. Dvě dívky se přiblíží a jdou rozhovor poslouchat. V pozadí si několik chlapců nadává v pandžábštině.

Toto je právě ta chvíle, která leží v ohnisku často frenetické debaty o stavu britských škol - když se učitel či učitelka sice postaví před třídu, ale k vyučování nedochází. Je to ta chvíle, která jako strašidlo pronásleduje premiéra, který známým způsobem prohlásil, že jeho tři nejvyšší priority jsou "vzdělání, vzdělání a vzdělání". Tato konkrétní chvíle se odehrává ve škole v samém centru města Sheffield, v politické kolébce britského ministra školství Davida Blunketta.

Muž s bleeperem se nevzdává. Tuhle hlídkovou službu už měl mnohokrát. Funguje jako svého druhu hasič, který může být povolán, aby řešil jakoukoliv krizi. Hysterické scény žáků, pračky, rozbíjení oken, kouření cigaret, to všechno je součástí denních rituálů v této škole.

V den, kdy to nejde zrovna dobře, se ozve bleeperové volání o pomoc čtyřicet až padesátkrát za den - krize každých osm minut. Učitel ve službě ví, že musí být opatrný. Před několika týdny vylezl jeden žák na střechu, napřáhl jednu nohu nad propast a hrozil, že skočí dolů, pokud ho nenechají na pokoji. Muži s bleeperem se v tom případě podařilo ho tiše a trpělivě přemluvit, aby sešel dolů.

Po několik minut je celá hodina na pokraji naprostého rozkladu. Terence ignoruje příkazy, aby ze třídy odešel, až nakonec rychlým pohybem vstane, probourá se skupinou několika židlí, na nichž nikdo nesedí, udělá posměvačné gesto na učitelku a vyběhne na chodbu, při tom hlučně tluče pěstí do zdi. Na konci chodby u schodů vrazí do dvanáctileté dívky, kopne ji do lýtka a zmizí za rohem. Třída se uklidní, učitelka učí a muž s bleeperem jde hledat Terence. Bleeper se mu znovu ozývá v kapse.

Škola Abbeydale Grange byla kdysi jednou z nejlepších škol v Sheffieldu, s dobrou pověstí vynikajících výsledků a tradiční disciplíny.

V mnoha ohledech je ta škola dodnes úspěšná, přesto však má nyní obrovské množství problémů. Zápasí o přežití: z původního počtu 2000 žáků do ní teď chodí sotva 500 dětí, jen 22 procent žáků udělá maturitu, rozpočet školy se utápí v deficitu. Je to jedna ze čtyřiceti procent britských středních škol, která podle vládního inspekčního úřadu Ofstead nedosahují oficiálně požadované úrovně.

Proč se některým školám nedaří dosahovat nejlepších akademických výsledků? Velkým problém jsou módní vyučovací metody (říkají snad všichni stoupenci pravice), vinu mají učitelé (říká Ofstead), vinu má Ofstead (říkají učitelé), problémem je vzniklá kultura minimálního očekávání (konstatuje George Walden, bývalý konzervativní náměstek ministra školství), vinu nese příliš velké množství zásahů do škol (říkají školské odborové svazy), důvodem je to, že byly zrušeny tradiční kvalitní grammar schools, důvodem je existence soukromého školství, důvodem je nedostatek školek. Je to nejdůležitější otázka britského veřejného života. A přesto je odpověď roztrhána jako liška honicími psy.

Neúspěšná analýza

Je to důležité nejen proto, že jde o neúspěšnou analýzu - existuje mnoho otázek, týkajících se školské politiky, které zůstávají nezodpovězeny - ale také proto, že za posledních patnáct let zasahovala vláda do školství daleko více než do všech ostatních oblastí.

Proč školy selhávají? Navzdory veškerému zmatku existuje jedna odpověď na tuto otázku. Podivnou realitou je to, že v oblasti, které je tak pozoruhodně rozeštvána kontroverzí a roztrhána ryzími pochybnostmi, existuje jedna jasná, nesporná pravda - jeden faktor, který více než všechny ostatní faktory určuje, jestli bude či nebude škola akademicky úspěšná. Je to něco, co uznávají téměř všichni, kdo mají přímý styk se školami, a přesto je to záležitost , kterou lidé z vnějšku ignorují a oficiální debaty se jí vůbec nezabývají. Odpověď odhaluje muž s bleeperem.

Je deset hodin dopoledne ve škole Abbeydale Grange a bleeper už zněl několikrát. Dave se klidně jen tak sebral ze svého místa ve třídě a šel si promluvit s kamarády v jiné třídě. Kluk ze Somálska hodil na zem svoje věci a nechce nic dělat. Joey tancuje na lavici a píská tak nahlas, že vůbec není slyšet učitelčiny protesty.

Muž s bleeperem mezi nimi pobíhá, odvádí je do trestné místnosti a tam nalézá Darrena, který tam vůbec nemá být. Včera byl dočasně vyloučen ze školní docházky, ale matka ho stejně poslala do školy. Je to soutěž v chaosu.

Na zdi trestné místnosti je báseň od Shana, je to obraz jednoho jedenáctiletého chlapce, jak vidí vzdělávání:

"Škola je hovno, škola je dobrá. Každý den chodíme do školy. Pořád prší.

A každý den, když vystoupím z autobusu a jdou si zakouřit, říkám si,

No, tak máme za sebou další den. Učitelé mluví, žáci křičí.

Kdy ten hluk konečně přestane?"

Pán nepořádku

A tady přichází Imran, vysoký a štíhlý, se spoustou drzých poznámek, přichází ležérně pozdě do hodiny s pytlíkem smažených brambůrek a cestou se zastaví u jedné lavice a dá se do hovoru s kamarádem. Nevadí mu, že tím ruší celou hodinu. Imran už je u posledního varování. Pohrozil, že si sundá pásek a komusi nařeže, a ředitel mu sdělil, že čelí trvalému vyloučení ze školy. Teď se směje a pohodlně a pomalu jde ke své lavici. Malý pán chaosu.

Co se v této škole děje? Škola jako celek není obětí chaosu. Nejsou tady nepokoje, ani tady nedochází k znásilnění. Je tady mnoho tříd, v nichž se děti učí. Jsou tu charismatičtí učitelé a velmi nadané děti - okouzlující, chytré děti, hvězdy sportu, dívky, které dělají maturitní zkoušky o dva nebo tři roky dřív, než je obvyklé.

Ale pak je tady taky tato křehkost, tato neustálá hrozba nepořádku a chaosu, jako kdyby učitelé dělali zázrak, pokaždé, když se jim podaří doučit hodinu bez exploze. Jak probíhá muž s bleeperem sem a tam školou a snaží se co nejefektivnějším způsobem řešit krize, postupně se z toho začínají vynořovat rysy pravdy, pomalu, vynořují se skrze vánici protikladných tvrzení.

Muž s bleeperem hovoří o tom dni, kdy šel za jedenáctiletým chlapcem, který odmítl jít do třídy. Když ho dostihl a prostě se zeptal, "No tak, co je?" chlapec si lehl na břicho a začal bušit do linolea pěstmi, kňučel nevýslovnou bolestí.

Hovoří o chlapci s trpasličí tváří, kterého posílají do trestní místnosti třikrát denně. Nemá otce, matka si s dětmi neumí poradit, dítě má velký zdravotní problém a ví to, je mu jedenáct, ale umí číst, jen jako by mu bylo šest, jeho největším přáním je, aby byl trvale ze školy vyloučen.

Pak je ve škole chlapec, který přichází každý den z jakéhosi pekla u své matky a tráví den tím, že se schovává do kapucy své bundy, dívka, která přišla o otce i o matku a  jejíž dědeček a babička byli na ni tak krutí, že šla k sociálním službám a prosila je, aby jí dali do dětského domova, chlapec, jehož dům zničil požár a hasiči mu nedovolili, aby se vrhl do plamenů a zachránil svého psa (a nyní je posedlý obrazy zkázy).

Ve škole jsou dívky, které otěhotněly, chlapci, kteří berou drogy, děti, které rodiče doma naučili, aby prostě zmlátily každého, kdo jim jde na nervy, chlapec, který se za posledních sedm měsíců sedmkrát stěhoval, protože sousedé útočí na jeho matku - a několikrát týdně utíká ze školy a vrací se do jejich posledního bytu, aby ji ochránil.

Do školy chodí dvanáctileté dívky, které se musejí starat o celou rodinu, krmí, oblékají celou skupinu mladších sourozenců a starají se o ně. Bratra této dívky zmlátil místní pouliční gang. Otec tohohle chlapce je ve vězení. Matka jiného dítěte je trvale opilá. Dalšímu dítěti vypálili sousedi byt. Tady je dívka, která šla do ředitelny, že jí bolí noha, a policie pak zjistila, že jí nevlastní otec sexuálně zneužíval.

Děti, k nimž volá muže bleeper, mají víc životních příběhů než Hollywood, téměř všichni z nich však mají jedno společné. Tyto děti jsou chudé. A o to jde. Je to zcela jednoduchá záležitost. Všichni učitelé to vědí. Byla doba, kdy to přiznávali i ministři. Banální skutečností je to, že jediným faktorem, který ovlivňuje kvalitu školy daleko více než všechno ostatní je, jaké děti do ní chodí.

Malou roli v tom hraje pohlaví. Dívky se učí na střední škole lépe než chlapci. Všichni se tomu diví, ale nikdo to nemůže popřít. Žádnou dívčí školu nikdy neprohlásil Ofstead za nedostatečnou. V Sheffieldu udělalo loni maturitu čtyřicet procent dívek a jen třiatřicet procent chlapců. Ale nejvýznamnějším faktorem je chudoba.

Emocionální poškození

Jestliže do školy chodí podstatné množství dětí z rodin se sociálními problémy - kde jsou rodiče negramotní, nemají doma žádné knihy, jsou v noci vzhůru a ve dne pak spí, jestliže byly děti emocionálně poškozeny v rodině nebo ve svém prostředí, jestliže trpí prostředím, které je vystavuje narkotikům, násilí a zneužívání alkoholu, pak je velmi pravděpodobné, že taková škola akademicky selže.

Není to jen občasný problém, ale je to problém všudypřítomný. V Británii žije přibližně 13,3 miliónů dětí. Z nich žije 4,6 miliónů dětí v chudobě - a všechny ty děti chodí do školy. Důkazy, že chudoba ochromuje vzdělávání jsou drtivé - jsou už drtivé léta. Ale vlády to popírají. Minulá britská konzervativní vláda popírala i existenci chudoby. Nynější vláda existenci chudoby přiznává, avšak popírá, že to má nějaký vliv.

Tím, že se mlží ohledně této jednoduché skutečnosti, získává veřejná debata o problémech britského školství absurdní rysy. Nelze ovšem popírat, že existují dobří a špatní učitelé, že existuje dobrý a špatný přístup k vyučování.

Nepopíráme ani stížnost, že v šedesátých a v sedmdesátých letech bylo školám v Británii dovoleno, aby volně vpluly do stavu nehlídané samolibosti, anebo že ideologie sociálního inženýrství britské školství ohrozila. Avšak když se vezmou v úvahu všechny tyto faktory, mizejí na okraj celkového obrazu.

Donedávna byl hlavním školským inspektorem v Sheffieldu dr. Phil Budgell. Navštěvoval všechny školy v oblasti a zaznamenal si jejich klady i zápory. Chtěl pochopit, co je podstatou problému. Byl profesí statistik, a tak začal analyzovat proud statistik, plynoucí do jeho oddělení.

Chudoba byla zjevná. Od roku 1979 příšel Sheffield o 24 procent svých pracovních příležitostí a téměř čtvrtina dětí v městě Sheffield žije nyní v rodině, kde nikdo nic nevydělává. Dr. Budgell začal využívat materiál ze sčítání lidu a měřil ukazatele chudoby v každé domácnosti - nikdo nevydělává, nemají auto, byt je přeplněn, o rodinu se stará jen jeden rodič, rodina patří do etnické menšiny. Pak začal studovat databáze žáků v městských školách a vypracoval index znevýhodněnosti žáků v Sheffieldu.

Obraz byl jasný: školy, které dosahovaly největších úspěchů při maturitách, měly nejmenší počet žáků z chudých rodin. Budgell zjistil, že více než z devadesáti procent má na akademické výsledky škol vliv chudoba rodin dětí. Ať už se škola sama o sobě snažila o cokoliv, akademícké výsledky dětí to ovlivňovalo jen z 5 až 10 procent.

V jedné škole v Sheffieldu, kam chodí také děti z chudých rodin, svědčí ředitelka: "Jestliže je ve třídě 25 dětí, 15 z nich bývá postiženo poruchami chování. Už mě to nešokuje, ale vím, že lidi mimo školu tomu nerozumějí."

Hovořila o tom, že během loňského fotbalového mistrovství světa tvrdili někteří rodiče, že děti mají právo během mistrovství nechodit do školy a dívat se na fotbal v televizi. Vyjadřovali názor, že je fotbal důležitější než škola. "Potíž je, že vzdělání se považuje za středostavovskou hodnotu, kterou se snažíme vnucovat dělnickým třídám."

Školu Abbeydale Grange navštěvují děti z deprivované oblasti, Třicet procent dětí je z rodin, které žijí z podpory v nezaměstnanosti, 12 procent dospělých tu bylo diagnostikováno, že trvale trpí depresemi a 25 procent dětí žije v bytech ofiicálně označených jako přeplněné. Třiapadesát procent žáků ve škole dostává obědy zadarmo: podle předpisů by na obědy zadarmo mělo nárok ještě dalších deset procent dětí, ale ti o ně nežádají. Chudoba zaplavuje školu jako voda loď. Dosahuje do všech jejích slabých míst. Chudoba často znamená, že rodiče, kteří si ze školy nic neodnesli, neočekávají, že dá něco jejich dětem.

Ředitelé škol a pracovníci školských úřadů na radnici souhlasí, že na starých dělnických sídlištích si jejich obyvatelé nikdy příliš nevážili vzdělání. Až do začátku osmdesátých let to bylo proto, že každý, kdo chtěl, mohl po dokončení základní školy jít do učení v uhelném a ocelářském průmyslu. Tradiční průmysl ocelářského Sheffieldu však už byl zlikvidován. Šedesát procent původních pracovních míst v průmyslu zmizelo navždy, a tak se argumentace obrátila: Loni nemělo dvacet procent absolventů škol v Sheffieldu kam jít do práíce, deset procent absolventů škol vyšlo ze školy bez kvalifikace.

Tito lidé drtivou většinou pocházejí ze starých dělnických sídlišť, kde dál bydlí a stávají se sousedy - a vzory nynějších žáků.

Chudoba odrazuje děti od vzdělání daleko dříve, než se dostanou do střední školy. Ze 115 jedenáctiletých dětí ve škole Abbeydale Grange jich do tohoto prvního ročníku střední školy přišlo 25 se schopností číst, jen jako by jim bylo osm let. Jejich schopnosti neverbálního uvažování byly také tak nízké. Důsledek na jejich vzdělávání je katastrofický.

Mnoho deprivovaných dětí pochází z rodin nedávných přistěhovalců, kteří nemluví anglicky. Z 521 dětí v této škole je jich 204 z indického subkontinentu, jsou tam také děti z Kolumbie, z Brazílie, ze Somálska, z Venezuely, z Kosova, ze Senegalu, z Portugalska a z Číny. Polovina dětí v sedmé a v osmé třídě (11 a 12 let) se teprve učí anglicky. V osmé a v deváté třídě se teprve učí anglicky celých sedmdesát procent dětí.

Chudoba nejvíce poškozuje emocemi těch lidí, kteří v chudobě musejí žít: rodiče, kteří jsou příliš unavení nebo zdeprimovaní, musejí se starat o příliš mnoho malých dětí, děti, jejichž rozvoj je ochromen od útlého mládí. Pětačtyřicet procent žáků v Abbeydale Grange bylo klasifikovanáno jako děti, které vyžadují zvláštní vzdělávací péči a trpí emocionálními poruchami a poruchami chování. Dvanáct procent těchto dětí mají tak vážné problémy, že je k speciální pozornosti vyčlenil místní úřad: IQ nižší než padesát procent, velmi krátká schopnost soustředit se, hyperaktivita, chaotické chování, vyvolávání pozornosti, dyslexie, klinická deprese.

Obava ze selhání

Josh trpí klasickým souborem problémů. Je mu dvanáct let, jeho otec dávno zmizel, nevlastní otec se o něho nezajímá, matka pije a nemá ho ráda. Stěžovala si ve škole, ať jí škola neposílá dopisy, že se Josh chová lépe. Josh předpokládá, že všechno, co udělá, bude špatně, a vyhýbá se ve škole učení, protože se bojí, že nic neudělá dobře. Ve škole Abbeydale Grange jsou takové děti v každé třídě.

Takže se dostane takováto škola do celostátních statistik jako škola, která selhává, její akademické výsledky jsou daleko horší než výsledky soukromých škol či škol v příjemných zahradních předměstských čtvrtích. Vrátíme-li se však k hlídkujícímu muži s bleeperem, vzniká úplně jiný obraz - známky úspěchu, skryté pod povrchem každodenního školního života.

Během noci pršelo a jako obvykle, louže na rovné střeše prosákly do učebny jazyků. Po chodbách školy tedy chodí celá třída, která hledá, kde jinde má mít hodinu španělštiny. Muž s bleeperem utíká po chodbě, najde prázdnou učebnu, utíká zpět ke třídě, která čeká na hodinu španělštiny, ale než tam dorazí, najde malou holčičku, která hledá učitelku, která nepřišla. Pošle holčičku, aby řekla třídě čekající na španělštinu, do které učebny má jít, vejde do třídy, kde chybí učitel a uklidní děti, letí po schodech dolů do sborovny a zjišťuje na rozvrhu, která učitelka chybí, zajde do ředitelny, která nemá tušení, kde ta učitelka je, utíká zpět do prvního patra a přitom nasměruje opozdilce na hodinu španělštiny do správné třídy, nařídí dvěma chlapcům, aby neplivali, a třetímu, aby nepoužíval sprostá slova, zvedne ze země pár odpadků, najde volného učitele, zkontroluje, že třída, čekající na španělštinu, je v učebně, a vidí, že všechno je v pořádku, jde do třídy, kde chyběla učitelka, a vidí, že tam žádný učitel stále není, zjistí, že náhradní učitel šel do špatné učebny, najde ho, pošle ho do správné učebny, nadechne se ... a uvědomuje si, že je ticho. Vytvořil pořádek.

Zničený domov

Vnější svět studuje tabulky akademických výsledků a označuje školu Abbey Grange jako selhání, učitelé ve škole však zaznamenávají úspěch za úspěchem.

Jednou z nejpravidelnějších zákaznic muže s bleeperem bývala Catherine, která vyšla ze školy letos v létě. Pocházela z násilného a zničeného domova a od prvního dne byla téměř neustálým zdrojem nepořádku, odcházela ze třídy, odmítala se zařadit, hrozila sama sobě i jiným fyzickým poškozením. Škola pro ni zaměstnala zvláštního pomocného asistenta, vypracovala pro ni zvláštní rozvrh, dovolila ji, aby chodila do tiché a prázdné místnosti, kde se mohla skrýt před hodinami, které ji nejvíce znepokojovaly, vypracovala kontrakt pro její chování, hodnotila její pokrok každý týden, poskytovala jí psychologické poradenství, vyjednávala s jejím chaotickým domovem. A ono to fungovalo.

Loni v létě šla Catherine k maturitním zkouškám. Po pěti letech domácího násilí a emocionální bolesti neměla škola iluze o tom, jaké budou její výsledky. Avšak Catherine alespoň šla k maturitě - rozhodla se, že je to důležité, rozhodla se na maturitu učit, rozhodla se jít dělat písemné zkoušky, rozhodla se pokusit se o to. Je to úspěch.

Když vidí muž s bleeperem Joshe na hřišti, jak mu dva starší kluci nabízejí cigaretu, a on ji odmítne, to je také úspěch.

To jsou děti, které se chovají na ulici tak nepřátelsky, že policisté se neodváží do jejich čtvrti bez neprůstřelné vesty a bez policejní podpory. Tady však osamělý učitel v hodině musí komunikovat rovnou s třiceti takovými dětmi. To se v seznamu akademických výsledků nijak neprojeví.

Když jeden studen v desáté třídě udělá maturitu z matematiky o rok dřív, když ji udělají dva studenti v deváté třídě o dva roky dřív, když ji udělá student v osmé třídě o tři roky dřív, je to akademický úspěch. Do statistik se to však nedostane, ty zaznamenávají jen maturity, udělané v jedenácté třídě.

Zvoní a vyučování končí. Muž s bleeperem směřuje ven před školu, kde se děti hromadí kolem školních autobusů. Vnější svět se připravuje k invazi.

Dlouhá léta strká Británie své děti do chudoby - bere jejich rodičům práci, omezuje jejich sociální podporu, rozbíjí jejich komunity - a nyní jsou ty děti ve školách, poškozené a delikventní a hází je přes okraj útesu. Škola, kam chodí chudé děti, je jako sanitka dole pod útesem: někdy může děti vyzvednout a napravit zranění: většinou je už příliš pozdě.

Nejde o to, že by vláda měla pečlivěji měřit, čeho jsou školy schopny dokázat. Jde o něco daleko víc: většina vládních zásahů do školství za posledních patnáct let byla založena na předpokladu, že lze školy vinit za to, že se v nich děti dobře neučí. Jestliže je ten předpoklad nesprávný, znamená to, že celá struktura školské reformy je špatná. Milióny liber a obrovské množství energie byly vynaloženy na projekty, které v nejlepším případě jsou úspěšné jen částečně a v nejhorším případě silně poškozují školy, kterým prý pomáhají. V příštím pokračování ukážeme, že je ta škoda skutečně rozsáhlá.

Nick Davies získal ocenění Britský reportér roku za rok 1998. Specializuje se na zločinnost a sociální otázky. Píše pro deník Guardian a pracoval také pro publicistický pořad komerční televize World in Action a pro BBC. Britský ministr vnitra Jack Straw se vyjádřil o jeho knize "Temné srdce: cesta do skryté společnosti zločinu a chudoby ve Velké Británii": "Měla by to být povinná četba - mnoho lidí bude hluboce šokovat, že se něco takového nám děje přímo pod nosem."

V roce 1990 bylo v Británii 6600 milionářů. Dnes jich je tam 47 000

Za milión liber (55 miliónů korun) si dnes koupíte jen středně velký dům mimo centrum Londýna, řekněme na Fulham Road. Jeden menší, na rušné ulici v západním Londýně, se právě prodává v realitní kanceláři Hamptons za 995 000 liber. Pracovníci kanceláře si jsou jisti, že se rychle prodá: "Lidem tady rostou platy tak rychle, jak rostou ceny realit. " Za poslední dva měsíce prodala tato jediná pobočka realitní kanceláře 30 domů, které stály minimálně milión liber. "Jeden člověk si tu tuhle kupoval dům za něco přes milión liber," dodávají. "Dělal potíže. Chtěl, abychom ho tím domem provedli v neděli." Nebyli příliš ochotní, prodávat dům za milión liber není pro ně už nic moc zvláštního.

V listopadu 1998 bylo podle údajů společnosti Datamonitor v Británii 47 000 milionářů. To nezahrnuje majitele realit. Datamonitor odhaduje, že do dvou let - opět s výjimkou domů a bytů - bude v Británii 142 000 lidí, kteří budou vlastnit víc než milión liber na hotovosti či v akciích. Každý týden vzniká v Británii více milionářů, než vzniklo za celé devatenácté století.

Je to symptomatické pro moderní ekonomiku: Talentovaní lidé, lidé s výjimečnými schopnostmi, lidé s dobrými konexemi anebo lidé, kteří prostě mají jen štěstí, získávají velké finanční částky.

Mezi novými milionáři jsou bankéři, fotbalisté, komici a počítačoví podnikatelé, účetní odborníci a scénáristé, ředitelé zprivatizovaných podniků veřejných služeb, ředitelé sdělovacích prostředků. Rostoucí ceny domů a bytů dělají milionáře z tisíců dědiců.

Ani milión liber však se nepovažuje v současnosti za velké jmění. Firma Datamonitor varuje: Investujete-li svůj milión rozumně, budete z toho mít roční příjem asi 50 000 liber. Z toho se vám nepodaří financovat vzdělání tří synů v soukromé škole.

Tak ing. Klausová chce emigrovat?