Václav Havel: Všechny prezidentovy ženy
Manželka Olga možná byla pro Václava Havla "ukotvením", avšak nedokázala zabránit jeho opakovaným nevěrám
Observer, 26. září 1999
Václav Havel se poprvé seznámil s Olgou Šplíchalovou v roce 1953, když mu bylo sedmnáct let. Velký dojem na něho učinila její přirozená krása i její zralá sebedůvěra - Olga byla o tři roky starší než Havel. Na Olgu učinil dojem Havlův zájem samouka o kulturu. Olga se narodila na Žižkově, v jedné z nejtvrdších dělnických čtvrtí v Praze a byla to silná žena s radikálními názory, v nichž nebylo místo na sympatie pro komunistické nesmysly. 9. července 1964 se Havel a Olga tajně vzali při občanském obřadu na žižkovské radnici. Olga neměla závoj, nedržela v rukou květiny a dvojice si při svatebním slibu nevyměnila prstýnky.
Během svého čtyřletého věznění začátkem osmdesátých let začal Havel považovat Olgu za své "ukotvení". Byl v neovladatelně přechodné situaci a představoval si ji jako hlavního adresáta své komunikace s vnějším světem. Olga mu toto jeho přání plnila. Vždycky byla první osobou, která otvírala jeho dopisy, když přišly. Buď je četla sama, anebo je předčítala nahlas přátelům, kteří tou dobou byli u ní. Olga byla Havlovým přítelem prostřednictvím dopisů. Tak se zdálo jen vhodné, že se Havel po propuštění rozhodl shromáždit a zveřejnit ty dopisy pod názvem Dopisy Olze. "Je pravda, že v mých dopisech z vězení nenajdete mnoho upřímných, osobních pasáží, věnovaných mé manželce," řekl později. "Přesto však se domnívám, že je Olga jejich hlavním hrdinou, i když, přiznávám, skrytým. Proto jsem dal její jméno do titulu knihy."
Dopisy Olze je smutné, avšak inspirující dílo. Havel titul zvolil schválně ve snaze ovlivnit svůj veřejný image - aby dopisy požehnal dotekem romantické lásky. Dopisy obsahují pasáže, které podporují image, jaký Havel chtěl vytvořit. "Je mi opravdu líto, že cítíš, že na tebe jdou deprese," napsal Olze. "Ale nemůžeš si dovolit mít nyní deprese - počkej, až se vrátím domů! Buď veselá, společenská, aktivní, odvážná a moudrá (ale hlavně moudrá) ." A později: "Ocenil jsem, že jsi napsala, že mě miluješ. To už jsi mi dlouho neřekla!"
Zajímavé je na těchto pasážích, jak výjimečné jsou v celé knize. Ti, kteří čtou ty dopisy jako potvrzení vztahu romantické lásky, však nevnímají napětí, které se projevuje v mnoha opačných pasážích. Nevíme, co Olga psala svému muži - dopisy byly zkonfiskovány tajnou policií během domovní prohlídky a údajně se ztratily - ale víme, že Havel s jejími dopisy pokaždé nesouhlasil a že často pronikala v těch letech mezi jeho řádky agrese jako kopřivy. Znovu a znovu se vracel k tomu, že mu Olga nepíše dostatečně často.
Zdálo se také, že Havel má misantropické potěšení z toho, že v dopisech naznačuje existenci svých nemanželských poměrů s jinými ženami. "Pozdravy všem mým přátelům, polibky všem mým dívkám (pokud ještě nějaké mám)," napsal. Olga odpověděla, že měla sen, v němž Havla nalezla v posteli s jejich vzájemnou přítelkyní. "Nechápu, proč mě tvůj sen strčil do postele zrovna s Markétou," odpověděl drze. "Je jednou z mála bytostí, s nimiž jsem se nejen, ve vší zdvořilosti, vyhýbal takové možnosti, ale absolutně jsem si to zakázal, dokonce i pro budoucnost."
Avšak v dopisech se vyskytuje mnoho jiných traumatických zmínek o Havlových dívkách, skutečných nebo představovaných: "Nejsem vůbec překvapen, že se v mých snech (i v bdělém stavu) objevují různé ženy a snaží se, různými chytrými způsoby, mě svést. (Před časem to například byla Běla. Pozdravuj ji ode mne!)
Havlovy sexuální fantazie i jeho nemanželské aféry byly otevřeným tajemstvím předtím, než byl propuštěn z vězení i potom. Když se ho později zeptal Magazín Lidových novin na jeho "milostná dobrodružství", Havel odpověděl hravě: "Nepovažuju se za Casanovu, a nejsem si jist, že docházelo v mém životě k takzvaným nájezdům. Na druhé straně, neskrývám skutečnost, že jsem normální muž, který neodmítá svět žen. Nemyslím si, že mám ani co skrývat, ani co zveřejnit." Interviewující novinář se pak zeptal: "Kdy jste naposledy lhal?" Havel odpověděl: "Když jsem odpovídal na vaši předchozí otázku."
Havlovy "milostné nájezdy" - dokonce i ten vůči Anně Kohoutové, (světlovlasé manželce jeho přítele, dramatika v exilu Pavla Kohouta) oné noci, kdy byl zatčen, byly všechny Olze dobře známy. Podle jejích přátel se "s nimi musela smířit". Způsob, jímž se s nimi smiřovala, hovoří výmluvně jak o Havlově osobní politice, tak o tom, jak ho Olga vnímala jako muže.
Olgu nelze v žádném případě charakterizovat jako podřízenou ženu, která milovala svého manžela, ať dělá cokoliv. Ani nehledala muže, který ji zbožňoval a miloval až do smrti. Byla to typická dívka ze Žižkova, kde byl život upřímný a nelehký a bědování bylo cizí slovo. Hezká, modrooká řezníkova dcera s chraplavým hlasem pohrdala předstíráním. Často byla sarkastická a většinou věděla, co chce, a jak to získat.
Na rozdíl od svého muže nebyla Olga závislá na sexuálních dobrodružstvích. I když se někdy styděla, že je tak štíhlá (proto nerada chodila plavat) a styděla se za svou levou ruku (při nehodě ve státní, původně Baťově továrně přišla ve věku čtrnácti let o čtyři špičky prstů), Olga měla smysl pro sex. Jen nechtěla druhé lidi zatěžovat takovými soukromými podrobnostmi.
Havlovy zálety byly zdrojem napětí a hlučných hádek, i když vždycky říkal, že by byl život bez ní nemyslitelný. Už hned od doby jejich sňatku cítila, že je Havel schopný jí být nevěrný. Vždycky se o Havlových záletech nějakým způsobem dověděla (nebo jí to někdo řekl) a využívala svých ostře bystrých smyslů k tomu, aby mu zakázala taková sexuální dobrodružství, která mohla ohrozit jejich vztah.
Nejvíce byla znepokojena dlouhým Havlovým vztahem k Jitce Vodňanské. Jitka byla kvalifikovaná sociální psycholožka s mladým synem Tomášem. Poprvé se s Havlem seznámila, než byl na dlouhou dobu odsouzen do vězení. Jejich poměr začal okamžitě po jeho propuštění, kdy Havel proháněl ženské nejintenzívněji. Havel se brzo octl ve smyslném sexuálním vztahu, který trval šest let. Pak se vztah proměnil v dobré přátelství, s občasným sexem.
Po vězeňském trápení Havla rozveselovaly Jitčiny jiskřivé oči a její uličnický smysl pro humor. Její slova byla pro něho balzámem na duši. Psal jí téměř každý den, většinou na pohlednice, a to s určitým filozofickým či kulturním podtextem. Měl rád, když hovořila o jeho rysech jeho osobnosti: "Milá Jitko," napsal Havel na jedné takovéto dávné pohlednici, "děkuju ti za dopis a za velmi relevantní analýzu mé osobnosti. Až na dvě podrobnosti je přesná. Jedna z nich, týkající se žen, není zrovna stereotyp. Vždycky mě přitahovala jinakost a neopakovatelnost."
Jitka zastávala názor - a ten sdílela i Olga a několik jejích přátel - že Havla přitahují silné ženy, jimž se však nemůže nebo nechce věnovat cele na dlouho nebo navždy. Bylo to, jako by hledal ženy, které ho dokáží silně ochraňovat, které nad ním měly velkou moc, a to proto, aby si ospravedlnil svou vlastní potřebu bránit se jejich obrovské síle. Tento odpor se projevoval různými formami aktivního povstalectví, jako když začal Havel kdysi štvát svou maminku tím, že chodil domů až k ránu. Podle Jitky bylo jeho rozhodnutí vzít si Olgu pokračováním tohoto starého zvyku. Byl to protest proti dynamické a atraktivní matce, kterou miloval, ale která měla podle jeho názoru příliš silný vliv na jeho život a zároveň mu nebyla dostatečně blízká.
V kontextu, samozřejmě, měly Jitčiny rady jiný, tělesnější význam. Jitka a Havel se milovali bez zábran a často. Jitka rychle otěhotněla. Najednou se všechno změnilo. Olga velkomyslně nabídla, aby žili ve třech. Jitka poukázala na to, že je Olžina matematika chybná - jak by do toho všeho patřil mladý Tomáš - a že z hlediska psychologa by byl život pro dítě peklem. Tak začal Havel hovořit o tom, že se s Olgou rozvede. Pak si to rozmyslel. Jitka zachovala klid, ale měla vnitřní pochybnosti o tom, zda je odolný tváří v tvář tlaku. Tajně usoudila, že Havel příliš dítě nechce. Všimla si, jak neohrabaně se chová vůči dětem, a jak dvojznačně vystupuje vůči Tomášovi.
Tváří v tvář takové dvojznačnosti a také protože ještě dost neznala svého milence, s nímž měla sexuální poměr teprve několik měsíců, napsala Jitka Havlovi, že se rozhodla pro potrat. Bylo to rozhodnutí, kterého pak po zbytek života litovala - její tělo se vždy neovladatelně roztřáslo, když jí někdo připomněl, co udělala. V krátkodobé perspektivě to však jejich poměr posílilo, vznikla z toho dokonce vášnivá láska.
Havel se cítil v její přítomnosti naprosto svobodný. Na fotografiích, které se dochovaly - Olga jich hromadu ve vzteku spálila - jsou vidět stopy jeho obrovského štěstí v tomto povězeňském období. Na jedné fotografii tančí Havel v noci kankán, má na tváři úsměv od ucha k uchu a na sobě vypůjčenou diamantovou brož. Na jiné fotografii má opálené nohy v krátkých kalhotech při pěší tůře v Tatrách. Na další oslavuje své padesáté narozeniny s moravským vínem v ruce, usazený spokojeně vedle krásné Jitky.
Avšak, Havla čekal trest. Olga už toho měla dost.
Takže u kávy jednoho rána, když si vybrala pravou chvíli, řekla Havlovi se svou obvyklou otevřeností: "Je dobře, že máš přítelkyně." Odmlčela se a dodala: "Já mám taky přítele."
Zpráva o Olžině prvním nemanželském poměru zasáhla Havlovu páteř jako kulka. Ztratil řeč a upadl do hlubokého mlčení. Věděl, že jeho zakotvenost ve světě se nyní potenciálně roztříštila na tisíc kousků. Ukázalo se, že v pozdější fázi Havlova věznění se Olga spřátelila s mladým hercem jménem Jan Kašpar a zamilovala se do něho.
Kašpar se narodil v roce 1953 - jeho mládí a jeho kudrnaté vlasy Havla znepokojovaly - a byl talentovaný hezký, svobodný a někdy i laskavý. Kašpar se oficiálně charakterizoval jako jeden z Olžiných nejbližších přátel a jako "přátelský správce" jejich domu na venkově, avšak jeho přátelé věděli, že je to eufemismus pro velmi vážný milostný poměr. Není jasné, kam by ten poměr vedl, ale Olga se rozhodla ho ukončit - a nastěhovat se zpět k Havlovi a zachránit jejich manželství - navzdory tomu, že Havlův vztah k Jitce vášnivě pokračoval dál. Nakonec o všem rozhodl krutě osud. Poté, co se Kašpar rozešel s Olgou, oženil se a strávil několik týdnů "na svatební cestě" se svou novou manželkou na její chatě. Prořezával třešeň, uklouzl a spadl ze stromu na zem. Dopadl na krumpáč a vážně si poškodil páteř. Ochrnul od pasu dolů a navždycky je odkázán na kolečkové křeslo.
Z důvodů soucitu a viny kroužila tato osobní tragédie jako albatros dlouho nad Havlovou hlavou. Uvědomil si, že ho Olga málem opustila a že jejich vztah je možná ve stavu nezvratitelného úpadku. Upadl proto do hluboké povězeňské deprese. Nikdy předtím nic takového v životě nezažil a i když napůl očekával, když byl ještě ve vězení, že ho deprese dostihne, denní realita úsilí vyrovnat se s vážnými záchvaty deprese ho začínala ničit. Hodně pil, špatně spal, neměl energii na sex, všude chodil jen s největším vypětím úsilí, a pomalu se stáhl ze světa.
Tento úryvek, který zde vychází se svolením autora, je z knihy Johna Keana, Václav Havel: politická tragédie v šesti dějstvích. John Keane je profesorem politologie na londýnské Westminster University. Jeho kniha je pětisetstránková, velmi solidní studie. Autor na ní pracoval pět let a naučil se kvůli ní i česky. Kniha vyjde v Británii v nakladatelství Bloomsbury 14. října 1999 a v České republice v nakladatelství Volvox Globator prý také k témuž datu.
Předchozí ukázka z knihy Johna Keana, která vyšla v Observeru, je zde.
Papula a Pošťák Poštěkula
Ten posmrtný van-Čura ať mi promine, ale když už fraška, tak dobrá.
Jakkoli oceňuji houževnatost a procítěnou snahu hájit vlastní podnik, jako někdejší zaměstnanec britské pošty žasnu.
Domníval jsem se, že na místo "mluvčího" se hodí lidé třeba neschopní, ale určitě nekonfliktní , kteří vždy dokážou
zachovat šarm a zdvořilost. Ani v nejmenším pak nedávají najevo frustraci, nebo dokonce agresivitu vůči
zákazníkům. Jsou to sice pokrytci a herci jak řemen, ale profíci s teflonovým splachovacím povrchem.
Samozřejmě nikdo nevěří, že každý zákazník má vždy pravdu. Ale zákazník je zákazník.
V očích povolaného mluvčího se zákazníci podobají osobám blízkým, váženým a milovaným - navzdory všem
objektivním důvodům. Umí je brát jako vlastní senilní rodiče.
Pokud zákazník pravdu nemá, má nárok být ponechán na omylu, po zdvořilém pokusu jej upozornit na jinou interpretaci.
Zákazník má nárok být respektován, ač nechce nebo nedokáže pochopit "správné'' (moje) stanovisko. A když už mi vyletí
z úst nějaké nevhodné slovo, tak jej nepolapím ani nedostihnu dalším výrokem. Omluva má být stručná a (zdánlivě)
nefalšovaná, ne (zjevně) vynucená, kyselá a ironizující. Má být pokáním, projevem lítosti nad tím, co jsem provedl, ne
ospravedlňováním (v tomto slově je vskutku zajímavý rozdíl mezi češtinou a slovenštinou).
Úsilí narovnat pokřivené vztahy dalšími články, vysvětlivkami, argumenty je čím dál tím víc trapné a ponižující.
Urputná snaha o nápravu se blíží násilí, a vztahy se zlomí, jako příliš tam a zpátky zohýbaný kov.
Tomu, kdo se nechává vytočit, a soptí nečistoty, přísluší role rotačního pohnojovacího zařízení na docela jiném poli.
Ano, věru těžké jest býti ve styku s veřejností a nezešílet z toho, jak zabednění a zlomyslní jsou prostí lidé.
Každé povolání je však dobrovolné.
Nekonzistentní postoje České pošty
Vážený pane tiskový mluvčí,
po tom, co Vám neprofesionálně ujely nervy v první reakci, jste si přece jen
uvědomil název své funkce a opravdu se rozmluvil v tisku. Bohužel podle mě
jsou Vaše četné odpovědi nekonzistentní a nesměřují ani k jádru stížnosti a
navazujícím dotazům spoludiskutujících. (Snad jen ta Omluva byla skutečně na
místě.)
Tvrdíte například, že ČP nesouhlasí s postupem bank, přesto vydala Všeobecné
podmínky, v nichž je postup srážení částek obsažen. Nechápu. Kdo k tomu
Vašeho zaměstnavatele přinutil? A proč musíte ke všem bankám přistupovat
jednotně, když s každou máte zvláštní smlouvu? Odmítnete snad takovou
smlouvu uzavřít, kdyby některá banka tento poplatek nevyžadovala? Panu
Pavličovi pak jednou píšete, že ČP odeslala 200 Kč a druhý poplatek z jím
zaslaných peněz že strhla banka až příjemci, jindy zas, že 3,90 platí bance
odesilatel. Atd. atd.
Proč není možné oba (všechny) poplatky sečíst a naúčtovat je odesilateli?
Proč vůbec ČP dělá nějakou další zpoplatněnou práci navíc, proč jen prostě
neodešle peníze jako její konkurenti (jiné banky)???
Mohl byste prosím (podle mého inteligentním) čtenářům BL nějak ozřejmit
skutečný průběh zpracování složenky? Nepředpokládám, že je to tajné. Už to
jeden čtenář žádal a jistě se Vám odpověď bude ještě hodit (nebo Vašemu
nástupci).
Má představa o správném fungování takové služby:
Zákazník odešle na účet částku uvedenou na složence (200,-) prostřednictvím
ČP, za což jí zaplatí poplatek (8,-). Pokud uvedl správné číslo účtu,
operace tím pro něj končí. Podle toho, co vím, tak se takto u nás platí
například daně a k žádným nedoplatkům vlivem strhávání nějakých dalších
poplatků nedochází.
Píšete ale, že ČP dělá i jakousi práci pro banku (soupisy, ... nebylo
vysvětleno, co vlastně), samozřejmě za poplatek a má s ní smlouvu. Nic proti
tomu. Pokud se ale nedohodne s odesílatelem ani s příjemcem, nemá si Z
JEJICH PENĚZ co strhávat!!! Pak to skutečně vypadá, že v systému je pilný
zloděj. I když se při své činnosti řídí Všeobecnými podmínkami.
Zákazník pošty tedy podle všeho nemůže ovlivnit, kolik peněz na účet
skutečně dorazí. Zrovna tak příjemce netuší, odkud (přes kterého
prostředníka) mu obnos bude zaslán, a tedy nezná důvod snížení konkrétní
platby. Je otázkou, zda je to pak pro ně ještě nějaká služba.
P.S.: Domnívám se, že manželka pana Pavliče žádný dluh nemá. Má přece v ruce
ústřižek, kterým kdykoliv doloží, že svých 200 Kč správně poukázala. Pokud
na účet příjemce celá částka nedorazila, měl by věc reklamovat on, nejlépe u
své banky.
Česká pošta: Konečně alespoň jedna užitečná diskuse v BL
(Čtenářovo jméno a adresa jsou redakci známy, nepřeje si jejich zveřejnění.)
Vedl jsem mailovou korespondenci s mluvcim posty.
Mimochodem, naprosto shodna situace je s dobirkou, nechate-li si
penize po
"dobrani" poslat na ucet, dostanete na nej o 3,20 Kc mene, nez posta
od
dobiratele dobrala. Vy poste na zacatku zaplatite sluzbu dobirky
(zaslani
zasilky a vyber castky), posta s Vami, jako s prijemcem platby primo
jedna
(neni tedy vubec odstinena bankou od vas jako od klienta, prijemce
platby),
presto nemate ani tady moznost dohodnout se, ze poplatek uhradite cely
na
pocatku a budete inkasovat plnou vybranou castku.
Takze ucetni nasledne musi provadet navic ruzne opravne operace kvuli
castce
3,20 Kc, ktere nakonec chybi.
Myslim, ze se jiz leccos vysvetlilo v BL.
Problematicka je nejen reakce mluvciho posty a zpusob nabizeni sluzby,
ale
cely
"uzus" fungovani, ktery pochazi jeste ze socialismu. Posta si totiz
svoji
sluzbu predstavuje tak, ze vybere penize na prepazce, soustredi platby
pro
urcitou banku a pro kazdeho prijemce platby provede jednou za den
agregatni
prevod ze sveho jedineho uctu (VAKUS) na ucet kazdeho prijemce.
Prijemce tedy neni schopen z vypisu sveho bezneho uctu vubec rozpoznat, od koho, jake
castky
(je-li jich vice za 1 den), a z jakeho ucely, mu dosly, vse se mu jevi
jako
nejaka platba od Posty. Posta pak myslene preda bance pytel
relevantnich
ustrizku jednoho dilu slozenek (jako pri normalnim doruceni fyzickemu
clovekovi) s tim, aby banka svym klientum tyto ustrizky (nebo
informace z
nich
opsane) poslala, aby meli sanci zjistit, od koho penize vlastne
obdrzeli.
Jak,
inu postou. Protoze slozenky uz stejne musi na poste projit jistou
automatizaci
(aby posta mohla secist ony poukazovane platby), je pochopitelne
jednodussi,
kdyz posta jeden dil slozenky zaroven s tim utrhne a s casti
pocitacoveho
vypisu ho posle prijemci platby rovnou, jako avizo, upozorneni, ze
poukazovana
penezni castka opustila teritorium posty.
Na onu anachronicnost, kdy se posta domniva, ze doruceni penez bance
je
adekvatni provadet predanim plateb a pytle ustrizku, se pak Posta
odvolava,
kdyz tvrdi, ze banky si sluzbu od ceske posty "objednaly" a ze posta
smlouvu
splnila a dorucila celou castku. Domnivam se, ze banky by mohly velmi
snadno
namitnout, ze prevzeti platebniho prevodu doprovazene "pytlem
ustrizku" neni
adekvatnim rozhranim pro predavani penez mezi peneznimi agenty
soucasnosti a
ze
by si posta na sve vlastni naklady mela provest jeho prevod do
elektronicke
formy, nekladouci zvlastni naroky na prijemce.
To totiz dava i dobry ekonomicky smysl, naklady se maji uctovat tam,
kde
skutecne vznikaji a hradit je ma ten, kdo ucinil rozhodnuti o zpusobu
platby.
Pri bankovnim prevodu aj. podobne sluzbe by tyto problemy a naklady s
identifikaci platce a ucelu platby vubec nevznikly. Proc ma byt
prijemce
trestan za rozhodnuti platce pouzit pro platbu zrovna sluzeb ceske
posty?
Proc
je platce zavaden pri kazde platbe o informaci, ze platba poukazkou je
ve
skutecnosti jeste o nekolik korun drazsi, nez kolik plati?
Pochopitelne, ze ekonomicky je soucasny ciste papirove postovni system
posilani
aviz levnejsi nez porizovani dat do elektronicke podoby postou, je
vsak
pochybne, zda prave banky maji byt tim, kdo hradi naklady na trideni
slozenek
a
zasilani aviz, zda to neni prirozeny naklad posty, pro kterou je pouze
tato
varianta jednodussi a levnejsi moznosti.
Zcela jiste, pak, posta je ale schopna vytvorit takovou sluzbu, pri
ktere
poukaze platbu cele castky. Ze se takovou sluzbu od roku 1990 jeste
nepodarilo
zavest, je proste a jednoduse ostuda a priznak toho, ze posta i banky
(ktere
ji
k tomu nedotlacily) si ziji v hluboke pohode a nijak se nemusi starat
o to,
co
jejich zakazniky trapi.
Míchaná zelenina z Prahy: Česká pošta, Ondřej Neff, literatura
Pár poznámek k posledním tématům Britských listů
Česká pošta, poukázky a poplatky, a i mluvčí
V rozhorceni nad formou odpovedi mluvciho Ceske posty (take se mi zda,
ze tomu panovi se predevsim moc libi, jak umi zachazet se slovy) se v
diskusi ponekud vytratilo meritum veci.
Nez ke slozenkam. Mam s tim osobni zkusenost, protoze jsem delal cast
systemu pro prebirani platebnich dat pro jednu ceskou (ne Ceskou)
pojistovnu.
Jiz pomerne brzy po prevratu si posta zacala srazet pevnou castku (tusim
to tehdy bylo 2,60) z kazde slozenky typu A prevedene na ucet platce v
bance prostrednictvim VAKUSU. Zpracovavat takto dosle platby bylo dost
obtizne, protoze od VAKUSU dosla za jeden den sumarni castka, snizena o
sumu poplatku, jednim bankovnim prevodem. Postou nebo poslem pak prisly
tusim fotokopie podacich listku nebo nejake jine dost zmatene
vypisy.(Dnes uz to neni pravda).
To se pro automatizovane zpracovani dost nehodilo. Kolem roku 93-94
prisla IPB s novou zelenou slozenkou, kterou bylo mozno zaslat penize
take z kterekoli posty, ale pouze na ucet u IPB. Vyhodou teto slozenky
bylo, ze kazda platba dorazila na ucet prijemce zvlast, se svym
variabilnim symbolem, a nezmensena,
takze se silne zjednodusilo nasledne zpracovani (IPB vam totiz dodala
vypis nejprve na diskete, pozdeji i po drate).
Pojistovna (a kdejaky
jiny podnik) tedy presla na pouzivani
slozenek IPB. Pokud nejaky klient slozenku ztratil/poskodil a musel
pouzit postovni slozenku A, pojistovna vzala uhradu onech 2,60 - pozdeji
3,20, nyni 3,60 - na sebe a klienta tim neobtezovala. (Podil slozenek A
je maly.)
Informacni system to dela automaticky a ty drobne uctuje na
zvlastni ucet. A to dela od roku 94 dodnes.
Mam dojem, ze dnes uz problem neni na Ceske poste, ta pravidla sve
sluzby netaji. Firmy mohou pouzivat jinych slozenek (napr. IPB nebo
A-V), mohou cenu sve sluzby pri tomto zpusobu uhrady zvysit, nebo to
mohou vzit do sve rezie. Kde je snaha vyjit klientovi vstric, tam to
jde.
Pan Pavlic byl spis uveden v omyl firmou, ktera akceptuje platbu
slozenkou A, ale prenasi svou cast poplatku na zakaznika a neinformuje
ho o tom. Ja vim, ze pan Pavlic detaily platebniho styku znat nemusi a
nic mu do toho neni, ale ta firma, ktera po nem chce penize, to zna -
takhle to funguje uz od zacatku devadesatych let.
Pan Neff a telefony
Pan Neff je rozhodne odbornikem na telefonovani. Na vlastni oci jsem ho
na lonskem Invexu videl, jak se nechava fotografovat pri telefonovani z
mobilniho telefonu, vyvedenem jako klasicky pristroj z telefonni budky
sedmdesatych let, upevneny na zadech nosice (reklama firmy, jejiz jmeno
jsem jiz zapomnel).
Clovek, ktery zvladne takovy stroj, zvladne i nejakou TV debatu :)).
Literatura
Asi to prijde zvlastni, ale debatu o vyznamu literatury a naslednou
reakci pana Hausenblase povazuji za jednu z nejlepsich veci v BL v
posledni dobe.
Clovek se zamýšlí. Je narod ta hmota lidi a souhrn vsech svych casti,
nebo je to vlastne idea, nesena ne zcela zretelnou elitou? A je
literatura odrazem toho, jaka je spolecnost, nebo musi mit nutne vyssi
poslani? A co literatura pro dve stovky - nechci říci vyvolených - znalců? zájemců? Co muze ovlivnit? Nebo to tak vzdycky bylo?
A kdyby
osmdesat procent tramvajaku bylo spatnych, nemame uz zadnou pojizdnou
tramvaj, rozbili by to vsecko. I ucitele budou take prumerni, tech
vylozene spatnych je min.
Ja sam ctu knizky (fiction) primarne pro poteseni (jako se jiny kouka na
bednu), ne abych se zlepsil nebo vzdelal.
Termin krasna literatura
radeji nepouzivam, nebot z hlediska literata ta literatura moc krasna
nebude. Vzhledem k tomu, ze je tak ze tri ctvrtin anglicka, vede to
alespon k jistemu udrzeni se v jazykove praxi.
A dost mne trapi uroven
prekladu vselijakych skvaru, ktere se nyni mohou vydavat (a na rozdil
od literatury pro literaty maji radove vetsi naklad, takze lidi
ovlivnuji vice).
Kdyz jsem byl kluk, cetl jsem misto povinne cetby
detektivky (samozrejme prelozenou klasiku zanru) a ty preklady od
Jungwirtha,Skvoreckeho, Zabrany, Kovalyove... byly jazykove dobre a
nedrhly, prekladatele mysleli.
Kdyz nemysleli, v redakci na to nekdo
prisel, nebot takovou podezrelou vec schvalovalo moc lidi. Ted se mi
zda, ze konzumni literaturu si podruhe neprecte ani prekladatel. Vety
nedavaji smysl, anglicky puvod je zrejmy ze stavby vety, prekladatele se
neobtezuji proniknout do taju elementarnich realii (casto by pomohla i
jenom Encarta nebo Bookshelf).
Takovy zmetek se cte spatne a ctenare od
cteni vseho druhu jen odvrati. K literature literarni asi hodne casto
vede cesta pres literaturu konzumni.
A ackoli presvedceny ctenar skvaru, je mi lito, ze Prvniho maje se mi
nepodarilo najit v rozhlasovem programu Maj. Nevim proc, ale ve mne budi
podobny pocit, jako Havran (ne vsak v prekladu pana Macka).
Nedokonalé utajování osobních údajů v České spořitelně
(Autorovo jméno i adresa jsou redakci známy.)
Cituji z IDNES 23.9.1999:
"...Policejní past nad člověkem, který po internetu nabízel data klientů
České spořitelny z jejich sporožirových účtů, pravděpodobně sklapla.
Pražští policisté ve středu zadrželi jednadvacetiletého
zaměstnance spořitelny a také zajistila data na kompaktním disku. Mladý
muž se k činu přiznal...
...Podezřelý pracoval ve spořitelně tři roky. Obviněný pracovník
pracoval podle představitelů České spořitelny zhruba tři roky v pražském
výpočetním středisku tohoto ústavu jako správce sítě. ..."
Docela mne fascinuje, jak si CS predstavuje bezpecnostni politiku -
cituji z tehoz:
"...vedení banky. To tvrdí, že pracovníci tohoto
peněžního ústavu nezanedbali bezpečnostní opatření na ochranu
počítačových dat...".
Chapu, ze v CS jsou urcite mrize na spravnych mistech, spousta
ochrannych organizacnich opatreni atd., ale dat na misto spravce pocitacove
site cloveka hned po maturite na stredni skole, to mi dochazi
predstavivost.
Predpokladam, ze to bylo jeho prvni zamestnani, byl asi bez
profesionalnich zkusenosti (pravdepodobne je ziskaval v ostrem provozu
CS), ale s potrebou se predvest atd. Pritom vsichni odpovedni vedi
(alespon to v poslednich dnech tvrdili), ze nejvetsi riziko prichazi
zevnitr.
Navic, jak funguje (fungovalo) rozdeleni pravomoci napr. ve stylu:
spravce site, spravce databaze, bezpecnostni referent atd... Pokud to
byl spravce SITE, jak se mohl dostat k DATUM? Predpokladam, ze byla
ulozena v nejakem DB systemu, a od toho je spravce site oddelen (alespon
by mel byt).
"...také zajistila data na kompaktním disku..."
Kompaktni disk
(neuvazuji disk DVD, ale znamy CD) ma kapacitu cca 650 MB , klientu bylo
cca 2,5 MB (milionu); prostym podelenim mi vychazi cca 260 B (cili
pismen/cislic/proste znaku) na klienta. Divne. Bud pirat nenabizel
historii klientu za nekolik roku zpet, nebo tech CD muselo byt vice. I
pokud by byla data komprimovana, nevim.
Zkratka, predlozena odpoved ve mne vzbuzuje spise dalsi znepokojive
otazky, nez aby mne uspokojila.
Prosim o anonymitu v pripade zverejneni. Dekuji za pochopeni.
Odpověď Janu Vincentovi
Věc se má tak, že Petr Paleta
sepsal
svoje myšlenky ohledně toho, jak odstranit "české ekonomické
nevolnictví". Protože mnohé z toho, co Petr Paleta navrhoval (zavést,
zrušit, omezit, rozšířit), lze najít i v Kanadě, domníval jsem se, že by
čtenáře BL mohlo zajímat jak se teorie poměřuje s praxí.
Ve svém
článku jsem napsal: "Protože se domnívám, že teoreticky úchylnou
činnost českých (pravicových) politiků nelze hodnotit bez znalosti toho, co
se děje jinde pokusil jsem se obohatit zajímavý text Petra Palety vsuvkami
o skutečnosti kanadské." Za ní pak následoval Paletův text s mými
kanadskými doplňky.
Moje poznámky byly neutrální. Výjimku jsem udělal pouze v případě Paletova
názoru na komerční zdravotní pojišťovny. Napsal jsem, že jde o zavádějící
polopravdu a pokusil se vysvětlit proč.
Reakce
Jana Vincenta na takto vzniklý text dokazuje, že jeho slovník je ještě
pestřejší než můj - označil mě za levicového intelektuála, který dělá
všeobecné analýzy hodné marxisty a závistivého Čecha, vychovaného v kultuře
přání o chcípajících sousedových kozách, otírá se o právníky a lékaře a
vůbec má třídně závistivý pohled na věc - ale hlavně to, že si nedal příliš
práce se čtením.
To, co jsem napsal, je v kontextu Paletova článku dostatečně jasné, a tak
nepovažuji za nutné svůj text nějak dál vysvětlovat. Pokud si Jan Vincent
z mých poznámek odvodil, že mám pifku na právníky a lékaře a nevím koho
ještě, je to jeho problém, ne můj. On to tak chce vidět, tak co s tím mohu
dělat.
Na druhé straně musím ocenit podporu, kterou Jan Vincent poskytl mému
názoru, že soukromé pojišťovny nejsou takovým řešením, za jaké je Petr
Paleta považuje.
Jsem rád, že rodina pana Vincenta přežila těch 18 let bez zdravotního
pojištění bez úhony.
Možná, že jeho rada být "sociálně
nebázlivý" by se dala aplikovat i na pojištění auta, domu a čehokoli, co
pojišťovny zahrnují.
Jiří Jírovec
