Václav Havel - politická tragédie v šesti dějstvích

Tento první úryvek z takto nazvané životopisné studie britského politologa Johna Keana vyšel v neděli 19. září 1999 v týdeníku Observer. Keanova kniha vyjde v nakladatelství Bloomsbury letos v říjnu, cena 20 liber. Další úryvky budou pokračovat v týdeníku Observer příští neděli.

Špatné zdraví, manželka, která se do všeho plete ... a ještě hůř, Václav Havel se proměnil z vizionářského básníka v politika, chtivého vlastních výhod. Jak došlo k tomu, že se tento sametový revolucionář proměnil v hlavní postavu tragédie, kterou sám vytvořil?

16. listopadu 1996 konstatoval osobní lékař Václava Havla Michal Serf, že má Havel zápal plic. Začali mu ho léčit, ale Havlův zdravotní stav se nelepšil. Příznaky - horečka, zimnice, dvojité vidění - se zhoršovaly, takže Havlova nová přítelkyně, herečka Dagmar Veškrnová, tohoto lékaře, který byl Havlovým dobrým přítelem z dob ještě před sametovou revolucí, propustila. V nejlepší pražské nemocnici se Veškrnová spojila s lékaři, kteří dali Havlovi sedativa a zrentgenovali mu plíce - anonymně.

Nemoc nikdy nepřichází ve vhodnou dobu a u Havla to nebylo výjimkou. Uprostřed důležitých vyjednávání o vstupu České republiky do NATO bylo Havlovo dobré zdraví jednak praktickou nutností a jednak symbolem schopnosti České republiky dokončit důležitá jednání na nejvyšší úrovni. Tak se lékaři rozhodli udržet Havlovu zdravotní krizi v tajnosti. Když byly Havlovy plíce zrentgenovány, rentgeny byly poslány na konzultace k dalším odborníkům označené jménem šéfa Havlovy ochranky. Bylo zjevné, že v pravé plíci byla černá skvrna, a tak byl konzultován další odborník, tentokrát jeden z čelných pražských profesorů, dr. Pavel Pafko. Nemarnil čas a navrhl chirurgický zákrok.

Pouhých několik minut před operací, jako kdyby byl před popravou, Havel a jeho ministr zdravotnictví si před televizními kamerami zapálili oba cigaretu. Dívaly se na to stovky reportérů, kteří se snažili Havla naposledy vyfotografovat, než zmizí na operační sál. Operace trvala čtyři hodiny. Během ní Pafko a jeho tým odstranili zhoubný nádor o velikostí víc než půl palce, společně s okolní tkání. Havel, který teď už měl jen půldruhé plíce, byl pak odvezen na jednotku intenzívní péče a od ostatních pacientů byl oddělen zástěnami.

Od této chvíle dál se rozcházejí názory na to, co se dělo pak, hlavně v důsledku toho, že ti, kdo byli Havlovi nejblíže, se v této situaci neshodli o tom, co by se mělo podniknout. Krátce po operaci vznikl v Havlově levé plíci nový zápal plic. Jeho tep se dramaticky zvýšil, a Pafko, který zavolal dalšího lékaře, šest zdravotních sester a plicní ventilátor, vykonal tracheotomii. Otevřel otvor v Havlově hrdle, aby mohl Havel dýchat. Jakmile byla operace ukončena, Havel začal mít potíže se srdcem. Ventilátor přestal fungovat - zda šlo o mechanickou závadu nebo to bylo způsobeno špatnou prací personálu, není jasné. Kdyby bývalo nebylo Veškrnové, které přišla na jednotku intenzívní péče a zjistila, že se tam Havel dusí, býval by zemřel.

Tato epizoda v dramatu, v němž šlo o život a o smrt, otřásla sebevědomím všech. Veškrnová zavolala lidového léčitele, který Havla v nemocnici navštívil třikrát. Prezidentův bratr Ivan, který dospěl k názoru, že prezidentovi zaměstnanci už situaci nezvládají, zavolal nezávislého lékaře, jemuž mohl důvěřovat. To přimělo Veškrnovou, že začala telefonovat pro pomoc ze zahraničí. Třináctý lékař, významný americký odborník jménem Robert J. Ginsberg, přiletěl přes noc do Prahy. Ginsberg se jen na Havla podíval a nařídil zaměstnancům nemocnice, aby snížili obsah kyslíku ve ventilátoru. Vyčistil Havlovy dýchací cesty a oznámil týmu hašteřících se lékařů, že pacientova horečka pomine a že je na cestě k normálnímu uzdravení. Ukázalo se, že Ginsberg měl pravdu.

Když Ginsberg od dva dny později odletěl opět do New Yorku, v České republice vybuchla trpká veřejná debata. Proč byly Havlovy rentgeny označeny jménem šéfa jeho ochranky, ptali se někteří, a proč mu bylo dovoleno kouřit ještě několik vteřin před tím, než ho odvezli na operační sál? Proč proboha byl k jeho lůžku povolán lidový léčitel? A proč, ptali se jiní, bylo dovoleno, aby se události v údajně nejlepší pražské nemocnici takto vymkly z rukou? Na otázky nepřišly žádné přímé odpovědi a rozšířily se nepodložené zprávy, že Havel, který se vrátil domů do rekonvalescence 27. prosince, upadl do hluboké deprese, způsobené zákazem kouření a požívání alkoholu.

Politicky se situace nelepšila. Osmého dne po návratu z nemocnice Havel své přátele a českou veřejnost šokoval tím, že se při soukromém obřadu, na nějž nebyl pozván ani jeho bratr Ivan, oženil s Veškrnovou. Někteří jeho nejbližší přátelé ho varovali, aby to nedělal. Řekl jim na to, že dospěl k závěru, že Veškrnová mu zachránila život.

Zdá se, že plynulo hodně libidinální energie. Jemu se zprvu strašně líbilo, jak se na něj Dagmar dívala, a jí vzrušovala jeho bohémská kariéra dramatika. Den po svatbě - byl to dvacetiminutový obřad, který se konal 4. ledna 1997 na radnici v Praze - Žižkově, kde si před 33 lety vzal svou první manželku, Olgu - promluvil Havel k národu ve svém pravidelném pořadu Hovory z Lán. "Jsem přesvědčen, že budeme šťastni. A věřím také v něco jiného: že tato nová etapa mi pomůže, abych se v určitých aspektech stal lepším člověkem, než jsem dosud byl."

Havel se podrobněji nerozhovořil o svých minulých nedostatcích, ale, což bylo zajímavé, začal mluvit o Olze, která zemřela ani ne rok předtím na rakovinu. "Olga byla mou společnicí téměř po dobu 45 let. Je, a vždycky zůstane, neodstranitelnou součástí mé duše. Oženil jsem se s Dášou nikoliv proto, abych nahradil Olgu, ale prostě proto, že se milujeme a chceme spolu žít."

Havel se zmínil o tom, že symbolem této kontinuity bylo rozhodnutí oženit se podruhé na téže radnici. Pak se zmínil o tom, že by Olga chtěla, aby se znovu oženil - jeho nové manželce tehdy bylo 43 let. "Než zemřela," řekl Havel, " Olga vyjádřila názor, že bych se měl znovu oženit. Tou dobou jsem to kategoricky vyloučil, a byl jsem rozhodnut dožít sám. Byla přesvědčena, že neumím žít sám a že bych neměl žít sám. Měla pravdu a život sám to potvrdil, když jsem měl to štěstí, že jsem poznal Dášu."

Tiskové fotografie a televizní záběry ukazují, že pohublý Havel zářil. Ale ať už získal sňatkem jakkoliv velké osobní štěstí, politicky byl sňatek pro něho kontraproduktivní. "I kdyby bývala Dagmar Veškrnová andělem." řekl jeden poradce, jemuž Havel důvěřuje, později, "novomanželé by měli problémy."

Veřejné mínění skutečně začalo být nepokojné a nepředvídatelné, a začalo dokonce projevovat podivné rysy mstivosti. Havel se začínal podobat onomu laskavému králi v české říkance pro děti, který si dal na nos med pro svou oblíbenou včelu, a byl pak šokován, když nevděčná včela začala být nepokojná a štípla ho.

O několik měsíců později sdělila Havlova nová manželka pozvanému publiku dětí a novinářů na Pražském hradě, , že její oblíbená pohádková postava je zlatá rybka (kterou pustil do moře rybář poté, co mu splnila tři přání), protože chce sama "splnit každé přání mého manžela". Havel tomu s úsměvem přihlížel. Ukázalo se, že stav sexuální politiky v České republice je o několik kroků před tímto veřejným výkonem, o němž se široce mluvilo, jako že se z toho téměř zvedal žaludek. Někteří lidé dokonce poznamenali, žese to podobalo kýčovitým scénám z Havlových absurdních her. Potvrdilo to, že veřejnost si uchovala hluboké sympatie pro Olgu. Také to potvrdilo, že Havlovo druhé manželství - "naše prezidentství" - jak to posléze nazval při faux pas v České televizi se rychle stalo politckým břemenem.

Olga ze zásady odmítala hrát politickou roli první dámy. Dávala přednost práci na projektech, jejichž cílem bylo dát moc sociálně potlačeným občanům. Naproti tomu, jak se zdálo, Dáša Veškrnová si velmi přála hrát politickou roli. Pavel Rychetský, předseda důležitého senátního výboru pro ústavní a právní záležitosti, typickým způsobem kritizoval její naivní ambice. "Manželka prezidenta není úřad," připomněl jí, "a v žádném případě to není ústavní úřad."

Veškrnová však nic nechápala a zaútočila proti tomu. V prohlášení, které poskytla deníku Mladá fronta Dnes, uvedla: "Téměř všechna moje rozhodnutí mají politický význam a mohou nějakým způsobem ovlivnit zájmy nebo prestiž hlavy státu, a tedy státu samotného."

Havlovy politické problémy se prohlubovaly tím, že podporoval Dášiny veřejné indiskrece. Bylo jich docela hodně, včetně Dášina výbuchu na tiskové konferenci, kde zaútočila proti novinářům, kteří neuznali právo jejího manžela "na volné víkendy, jako má každý zaměstnanec." Začaly kolovat vulgární vtipy o Dáše a o stavu zdraví jejího manžela a o politickém úsudku.

Dáša byla rychle donucena si uvědomit, současná politika a intenzívní zájem sdělovacích prostředků jedno jsou a že starý rozdíl mezi politikou na scéně a za scénou už neexistuje. Čím více se snaží politické "hvězdy" o soukromí, tím víc "publicity" tím vyvolávají. Takže bulvární novináři a poradci pro "image" veřejných osobností ji nezdvořile kritizovali, že je její šatník od firmy Versace "extravagantní". Někteří lidé poukazovali na to, že Veškrnová vypadá jako letuška, že by měl o pár kilogramů zhubnout, že si dává na obličej příliš mnoho ostře červené rtěnky. Jiní se jí posmívali, že nemá pořádně manikurované nehty a že má strašné vlasy. Z Havla mezitím vznikl partner blonďaté lehčí ženy, o níž píší levné bulvární noviny. Neutrální pozorovatelé si stěžovali, že se zdá, že je prezident neobvykle vzteklý a že je obětí náhlých změn nálady, možná v důsledku léků, které musel brát.

Situace se zhoršila také tím, že Havel téměř úplně ztratil styk se známými, s přáteli a s rodinou. Dokonce i jeho bratr začal říkat přátelům, že lituje, že Václava nyní vidí jen jednou do roka, zatímco když byl ve vězení, vídával ho - jak bylo povoleno - čtyřikrát do roka.

Během roku 1997 začala kolovat celá řada jedovatých historek. Bylo nejasné, zda jsou pravdivé, ale jejich důsledkem bylo, že zlikvidovaly zbytek Havlova charismatu. Zahraniční novináři, zvaní na obědy ve vinárnách v podhradí, kde se intenzívně a náruživě kouřilo, konstatovali, že Havel nyní mluví daleko více jako politik než jako básník, dramatik či filozofický kritik moderního světa. Tento dojem, ať už byl či nebyl přesný, vedl k závěru, že prezidentská moc ochromila Havlův tvůrčí literární styl.

Všichni - nejen ti, kdo byli politicky vykopnuti nahoru nebo dolů - si stěžovali, jaký si Havel udržuje odstup. "Před několika dny," vzpomínal Havlův spolužák ze školy krále Jiřího v Poděbradech, "jsem parkoval auto v Dejvicích a hlavní ulicí najednou přijela prezidentská kavalkáda. Václava vezli domů po návratu ze státní návštěvy a množství blikajících světel a sirén bylo neuvěřitelné. Takovýmto pompézním projevům moci jsme se za komunismu smáli, ale tohle chování bylo horší."

Podstatou takovýchto stížností byl pocit, že Havel nyní trpí jinou nemocí - nemocí, která postihnuje politiky, kteří ztratí schopnost poznat, kde je hranice, a kdy by měli ještě s důstojností odejít z politiky. Tito politikové nevidí, že jejich politická kariéra je tím nakonec zlikvidována.

Po rozpadu Československa v roce 1992 se Havel zoufale držel prezidentského úřadu. Říkal přátelům, že Česká republika potřebuje vladařský, královský symbol kontinuity s nedávnou minulostí. Začalo to vypadat, jako že se Havel bojí odejít z politiky, jako že je jeho já závislé na to, aby si udržel prezidentský úřad.

Stále více občanů začalo docházet k názoru, že Havlovo prezidentství je ochromeno. Moudří lidé poznamenali, že Havlova kariéra jako dramatika byla už navždy zničena. Během návštěvy Oxfordu v listopadu 1998 Havel poznamenal, že by se chtěl vrátit k psaní her, že by chtěl napsat "jednu absurdní hru". Ale smutnou skutečností je, že havel, i kdyby měl stále ještě čas a chtěl psát, by se nemohl vrátit k divadlu, aniž by nebyl pronásledován kontroverzí.

Jiní občané začali poukazovat na to, že Havlovo prezidentství prokazuje příliš mnoho vůli po moci a příliš málo nechuti k moci, že už nemá vůbec nic společného s morálkou. A nejhorší bylo, že stále větší počet lidí, ve všech vrstvách společnosti, začal konstatovat, že prezidentský úřad není lidem přístupný - daleko více a jinak než během prvních měsíců po revoluci.

Havlovi kritici poukazovali na to, že namísto aby měl Hrad styk s lidmi, zdá se, že se Havel uzavírá do vlastního světa, a zanechává lidi dole mimo, jako v nějakém kafkovském románu, kde je Hrad permanentně nepřístupný.

"Už není možné úmysly Hradu výrazněji ovlivnit," uvedl bývalý kolega, jemuž Havel důvěřovat. Volil přitom metafory pozorně. "Havlovy priority jsou nyní určeny tak přesně a pevně, že je nelze ovlivnit. Je obklopen dvořany: muži a ženami, jejichž úkolem je sloužit panu králi."

Havlovi nejostřejší kritikové, kteří hovoří ze zkušenosti, to dál rozvádějí. Ubohým úkolem hradních dvořanů, konstatovali, je potvrzovat Havlovu intuici a říkat mu, že jeho úsudky jsou správné. Tak se stalo, že se dostal do uzavřené ulity jejich slov, úsměvů, souhlasů, krátkých výroků pro televizi (soundbites) a tiskových prohlášení . Dvořané se stávají zrcadly Havlovy skutečnosti, jeho pýchy a - pro vladaře je to špatné - jinak to dělat nemohou. Zrcadla nejsou schopna odrážet jinou skutečnost. A tak král, který se začal podobat zrcadlům svých vlastních zrcadel, se nakonec octl v domě samých zrcadel.

Havlův starý přítel Adam Michnik, známý polský intelektuál, to všechno čekal.

"Charismatický vedoucí představitel má zpočátku téměř metafyzickou moc," uvedl a hned v této souvislosti začal hovořit o Havlovi. "Jeho nárok na autoritu je založen v minulosti: byl to on, kdo učinil zázrak, kdo svrhl diktaturu a přinesl svobodu. Avšak v demokracii toto charisma nutně vybledne. Už nedochází k dalším zázrakům a vedoucí představitel protikomunistického hnutí se promění v normálního člověka, charakterizovaného lidskými slabostmi. V této etapě," řekl Michnik, "se charismatický vedoucí představitel promění v karikaturu sebe samého."

Krátce předtím, než se Havel stal prvním prezidentem České republiky, Michnik argumentoval velmi podobně. "Václave," ptal se, "je to všechno velmi krásné, že vás všichni chválí a tleskají vám. Ale co budete dělat, jaké budete mít pocity, až aplaus přestane a lidi začnou pískat a nadávat?" Byla to správná otázka a nezdálo se, že má na ni Havel už přesvědčivou či překvapivou odpověď.

A tak vznikla postupně pražská tragédie. Poprvé bylo slyšet hlasy, že se možná vláda "královského" Havla chýlí ke konci a že bude země brzo zase sama.

"Havel byl jediným člověkem, který byl schopen realizovat tuto hru se zázraky," poznamenal jeho přítel a náměstek ministra zahraničních věcí Martin Palouš. "Učinit sama sebe hercem v hlavní roli, to byla oběť."

(Příští neděli v Observeru: Pozoruhodná Olga a Havlovy manželské nevěry.)

Estábácká paranoia v České republice

Jan Čulík

Jistě, poslouchá se to moc pěkně a jaksi to poskytuje ulehčující vysvětlení všem frustrovaným Čechům, kteří mají po deseti letech pocit, že jim demokratickou revoluci někdo ukradl - hlavně, že jim někdo (estébáci a komunisti?) vyfoukl onen tehdy tak nadějně očekávaný blahobyt.

Lidi, prosím vás, vezměme rozum do hrsti. Tuto líbivou teorii (za všechno zlé dnes můžou estébáci a komunisti, kteří dosud dominují veřejnému životu!) šířil Josef Kudláček v Českém deníku, či Antonín Zelenka v Českém rozhlase. Ale jsou tyto teorie podložené? Kde jsou konkrétní důkazy? Přesvědčte mě, že je to pravda.

Mohli by prosím autoři těchto článků zprostředkovat Britským listům konkrétní informace o alespoň stu estébáků, kteří se v současné České republice stali milionáři? Cožpak byl Viktor Kožený estébák?

Bez takových konkrétních faktů je teoretizování na dané paranoidní téma pouhým mlácením slámy.

Hovořil jsem o záležitosti s Václavem Žákem. Konstatuje, že největší šanci zbohatnout měli v porevolučním Československu ti, kdo měli určité ponětí o tom, jak funguje ekonomika na Západě a kdo zároveň měli přístup k penězům. Většinou to byli lidé, působící v zahraničním obchodě. Jistě, v této oblasti směli pracovat většinou jen lidé, kteří se dali do strany, a museli často také sepisovat zprávy o svých zahraničních stycích pro Stb.

Ale z kolika skutečných estébáků, kteří proháněli za komunismu disidenty, se po pádu komunismu stali milionáři? Prosím, uveďte přesná fakta.

Pokud by tomu tak bylo, že se po revoluci členové bývalých komunistických struktur napakovali, museli by mezi dnešními milionáři být i lidé jako Bilak, Jakeš, Lenárt. O kom z členů bývalého komunistického politbyra však je možno říci, že "si nahrabal", že zaznamenal výrazné ekonomické úspěchy? Snad s výjimkou Adamcova syna nejsou tito lidé vůbec v podnikatelské sféře.

Obávám se, že důvody frustrace po deseti letech od demokratické revoluce budeme asi muset hledat někde trochu jinde.

KGB: "Špión Romeo nebyl moc k ničemu"

Špionážní archív Vasilije Mitrochina ukázal, že sovětská i britská tajná služba nebyly nic moc

Dokumenty plukovníka Mitrochina vedly k odhalení Melity Norwoodové, stařenky z Bexleyheath, která byla jedním z nejvýznamnějších agentů KGB v Británii, napsal v neděli 19. září Independent on Sunday. Vychází také nyní kniha profesora Christophera Andrewa, The Mitrokhin Archive, The KGB in Europe and the West. Víme nyní, že KGB plánovala narušit v roce 1969 investituru prince Charlese, že chtěla vážně zranit ruského baletního tanečníka Rudolfa Nurejeva, který z Ruska emigroval, a že chtěla zatknout kardinála Wojtylu, nynějšího papeže Jana Pavla II.

Žádné tyto plány však nebyly realizovány. Ukazuje se, že KGB byla pozoruhodně nesebevědomá a její práce neměla příliš velký dopad. Mitrochinovy archívy však vrhly pozoruhodné světlo na britskou tajnou službu MI5 a MI6, zejména na její aroganci a nedostatek politické soudnosti.

Mitrochinův archív, který obsahuje asi 1000 stránek týkajících se celé historie sovětského režimu od roku 1917 až do reforem devadesátých let však odhaluje málo faktů, která by už nebyla předem známa. Historikové věděli, že mnoho sovětských agentů v Británi i jinde nebylo dosud odhaleno. Dokonce i existence Melity Norwoodové není úplně nová. Byla téměř odhalena, když v roce 1938 britské speciální služby odhalily špionážní tým ve Woolwich Arsenal. A britské a americké bezpečnostní služby věděly už v roce 1945, že v Británii existuje sovětská špiónka jménem Tina. To bylo další z krycích jmen Melity Norwoodové.

Kniha dokazuje, že známá cambridgeská pětka ruských špionů v Británii - Philby, Burgess, Maclean, Blunt a Cairncross byly vrcholem úspěchu ruské KGB v Británii. Těchto pět mužů se dostalo velmi vysoko v britském establishmentu. Byli naverbováni, kdy mnoho lidi na Západě vkládalo naděje do nového sovětského systému, ale jak dvacáté století pokračovalo, a Sovětský svaz byl odhalen jako krutý a protidemokratický systém, pro Rusy začalo být velmi obtížné získávat ideologicky motivované špióny. Většinou byli proruští špióni motivováni nějakým pocitem osobní křivdy, chtivostí peněz či osobní výstředností.

Dva roky už argumentuje bývalý agent MI5 David Shyler, který uprchl do zahraničí, že britskou špionáž tvoří celá řada neschopných lidí, kteří nejsou nikomu odpovědni a jsou potenciálně nebezpeční. Události posledních osmi dní se to zdají potvrzovat.

Víme nyní, že se plukovník Mitrochin spojil s MI6 v Litvě na podzim roku 1992. V dobře provedené operaci byl Mitrochin, jeho manželka i jeho archív, odvezeni do Británie. Britský ministr zahraničních věcí o tom přitom vůbec nebyl informován. Pak začala MI5 pomalu archív zpracovávat, aniž by projevovala zájem, že by ruští špióni měli být postaveni před soud.

Materiál byl předán cambridžskému profesorovi Christopheru Andrewovi. Ten už je na takovou proceduru zvyklý. Napsal tři knihy ve spolupráci s Olegem Gordievským, vysokým důstojníkem KGB, který uprchl do Británie v osmdesátých letech. Ze záhadných důvodů o tom MI5 neinformovala svého přímého nadřízeného, britského ministra vnitra, po dobu pěti let.

Nynější britský ministr vnitra, Jack Straw, požádal parlamentní výbor pro otázky zpravodajských služeb a bezpečnosti, aby celou aféru Mitrochin vyšetřil. Svědčit budou i šéfové MI5 a MI6. Záznamy z těchto slyšení budou pravděpodobně zajímavější, než celá Mitrochinova kniha. Můžete se však vsadit, že zůstanou utajeny.

V přípravě na digitální éru chce zlikvidovat britská vláda regulaci komerčního televizního vysílání

Britská vláda v pátek zveřejnila svůj úmysl zrušit dosavadní strukturu regulace britského rozhlasového a televizního vysílání, uvedl v sobotu 18. září deník Guardian. Znamená to, že zřejmě dostanou britské komerční televizní společnosti daleko větší svobodu co vysílat.

Britský ministr kultury Chris Smith uvedl, že pro příští parlament (tj. po dalších všeobecných volbách) plánuje britská vláda radikálně změněné zákony o televizním vysílání. Je možné, že to povede k tomu, že se ve špičkové vysílací době bude v televizi vysílat méně kulturních či náboženských pořadů a více populárních inscenací či game shows.

Britská vláda hodlá zachovat přísné předpisy, zajišťující nestrannost zpravodajství, povinnost televizních stanic, aby prováděly průzkum názorů a kritiky diváků a zachován bude i tzv. watershed, hranice jednadvacáté hodiny, před níž se v Británii nesmějí v televizi vysílat erotické či násilné scény, ani nesmí být používán vulgární jazyk.

Ministr kultury konstatoval: "Budeme muset zahájit rozumnou diskusi, zda je skutečně vhodné, aby byl v budoucnu regulován i obsah televizního vysílání, jako je tomu dosud."

V současnosti platí v Británii předpisy, podle nichž každá komerční televizní stanice je povinna každoročně odvysílat určitý počet jednotlivých druhů programů. Tyto povinnosti jsou součástí udělené televizní licence. Licence určuje, kolik hodin vysílání má televizní stanice věnovat populárním inscenacím, místnímu zpravodajství, náboženskému vysílání, pořadům pro děti a zpravodajství, publicistice a dokumentaristice.

Pokud by komerční televizní stanice tyto předpisy nedodržovaly, vedlo by to k celé řadě sankcí, od veřejných varování Radou pro komerční televizní vysílání, přes pokuty až ke zkrácení či odebrání licence. Účelem regulace je přimět komerční televizní společnosti, aby pro ně při přípravě vysílání nebyla jediným měřítkem pouze sledovanost. Tento systém funguje v Británii už od padesátých let.

Komerční televizní stanice argumentují, že je složitý systém kvalitativní programové regulace v nadcházejícím digitálním věku velkého množství televizních okruhů irelevantní.

Klíčem k redukci regulace komerčních stanic je podle ministra kultury Smithe role veřejnoprávní BBC. Smith argumentuje, že silný a energická veřejnoprávní rozhlasová a televizní stanice bude fungovat jako ochránce kvality a rozrůzněnosti britského televizního vysílání, tím, že ostatním firmám bude poskytovat vzor. Komerční televizní stanice budou muset i nadále konkurovat BBC v oblasti kvality.

Smith navrhl, že by se BBC měla při zakládání nových okruhů v některých oblastech spojit s britskými komerčními televizními stanicemi, aby mohla britská televize konkurovat světu na globálním základě.

Smith také požadoval, aby mediální průmysl učinil Británii ve svém sektoru nejvýznamnějším průkopníkem na světě, a aby zajistil, že každý britský byt, který má televizní přijímač a telefon má zároveň do roku 2010 jako pobídku pro přechod k digitálnímu vysílání připojení na internet.

Smith uvedl, že k přechodu na digitální televizní vysílání nedojde, dokud nebude 95 procent britské populace mít doma digitální televizní zařízení.

Bude na společnost a ekonomiku skutečně v nejbližší době mít obrovský dopad internet?

Je pravda, že se budeme všichni muset rychle přizpůsobit internetu, anebo skončíme na smetišti dějin, ptal se v neděli 19. září v týdeníku Independent on Sunday Andrew Brown.

Většina skutečných a důležitých změn, které spadají pod všeobecný termín "internet" je neviditelných, anebo jsou tyto změny svým dopadem dosud velmi rozptýlené.

Internet je totiž něčím daleko víc než je world wide web, a mnoho nejdůležitějších počítačových sítí na světě ani dosud součástí internetu nejsou. Avšak tyto sítě už nyní změnily politiku a ekonomiku naprosto radikálně.

Téměř všechny důležité symboly moderního světa jsou nyní digitální, a nejdůležitějším symbolem ze všeho jsou peníze.

"Kybernetický prostor je místem, kde žijí vaše peníze" - to je nedním z nejvlivnějších hesel moderní doby. Globalizace, která silně omezuje moc všech vlád, by byla nemyslitelná bez počítačových sítí, které propojily továrny velmi těsně s obchody a zrušily potřebu, aby aby továrny nedaleko těchto obchodů.

Vezměme typický příklad: Moc velkých supermarketových řetězců je stoprocentně závislá na jejich interních počítačových sítích, které jim umožňují velmi přesnou, neustálou inventuru a velmi rychlé reakce na požadavky zákazníků. Požadavky zákazníků pak mají obrovský vliv na zemědělský průmysl po celém světě, na situaci na venkově a na světovou ekologii. To je daleko důležitější, než když nyní některé britské supermarkety nabízejí zákazníkům e-mailové adresy zadarmo a prostor na internetu.

Hovoří se často o úpadku tradičních průmyslových odvětví a je to skutečně pravda. Avšak průmyslová odvětví, která nahradila tovární výrobu, stále mají svého druhu továrny. Jenže jejich továrnami jsou počítačové sítě.

Vezměte si například denní tisk. Tento týdeník by se mohl tisknout v podstatě kdekoliv. Články pro tento list mohou být napsány kdekoliv a zredigovány kdekoliv na světě. A kromě toho, na přípravě vydání mohou spolupracovat lidé na mnoha místech světa, a dělat to v reálném čase. Je sice pravda, že jak se zdá, náš list má "továrnu" v londýnské čtvrti Canary Wharf,. ale ve skutečnosti je to jen iluze. Pokud jsou všechny počítače, na nichž je připraveno vydání tohoto listu, zálohovány, celý věžák Independentu on Sunday by se mohl propadnout do země a výrobu listu by to skoro vůbec neovlivnilo.

Podobně i právnické firmy, makléřské firmy, dokonce i vlády jsou v současnosti procesy, které se mohou odehrávat na internetu a v mnoha případech se tak také už děje. Jistě existují technické problémy, týkající se utajování a spolehlivosti softwaru, je také docela obtížné najít software, jehož prostřednictvím lze dobře spolupracovat mezi mnoha lidmi. Ale je jen otázka času, než budou tyto problémy vyřešeny.

Budeme vědět, že se to stalo, jakmile se počítače stanou natolik všudypřítomnými a neviditelnými, jakými jsou nyní elektrické motory. Nedokázal bych spočítat, kolik mám doma elektrických motorů, počítače ještě spočítat dokážu: píšu toto ve své pracovně, kde mám dva počítače, dva mobilní telefony, linku ISDN a konvenční telefonní linku, ale v současnosti jsem jen já sám jediným spolehlivým spojením mezi všemi těmito přístroji. Jakmile dospějeme bodu, kdy si už ani nepovšimneme, které zařízení nám přináší informace, dostaneme se do situace, kdy internet konečně zvítězil.

Ve velkých podnicích se to už stalo. V Británii už neexistuje větší firma, která by nebyla stoprocentně závislá na svých počítačových systémech.

Druhý aspekt internetu - spotřebitelský internet, e-mail a stránky world wide webu, to je sice zábava, a taky to promění svět, ale daleko méně než "průmyslový" internet. Je to asi tak, jako kdybychom srovnávali, jak velký vliv měla na moderní život osobní auta a jak velký vliv náklaďáky.

Největší výhodu má spotřebitelský internet pro zákazníka. Například, když jsem nedávno kupoval ojeté auto, získal jsem všechny základní informace z internetu, protože je to daleko jednodušší než hledat inzeráty v novinách. Spotřebitelský internet velmi ulehčuje srovnávání nejrůznějších nabídek. Proto budou trhy v budoucnu daleko výkonnější, a to je skutečná dlouhodobá hrozba spotřebitelského internetu.

Mocnější trhy znamenají slabší vlády. Za posledních třicet let se všeobecně přiznává, že jsou vlády bezmocné vůči mezinárodním finančním trhům. Avšak internet také způsobuje, že vlády nejsou nebo brzo nebudou schopny ovládat informační ekonomiku. A daleko více, než si uvědomujeme, je založeno na informacích.

Vezměme například hazardní hry. Sázkový průmysl opouští Británii a soustřeďuje se v zemích, kde jsou nižší daně. Už nyní je daleko jednodušší sázet na internetu a je to také daleko výhodnější, protože z toho, co vyhrajete, neplatíte daně.

Všechny tyto změny vyvolají složité problémy.

Ekonomické nevolnictví v ČR kanadskýma očima