Zde jsou užitečné internetové stránky pro bohemisty a specialisty na Českou republiku.

• Vladimír Železný a televize Nova: Zloděj křičí Chyťte zloděje (Milan Šmíd)

• Kontroverze o české národní budově v New Yorku: Proč chce česká vláda zbytečně investovat do české Národní budovy v New Yorku milióny dolarů českých poplatníků? (Jan Krondl)

• Hodnoty sa tvoria prácou, životný úspech porušovaním pravidiel - odpoveď Jánovi Kynclovi (Dušan Slugeň)

• Nic než národ (Pavel Tychtl)

• Česko-balkánské zvyklosti pronikají do britské civilizace?Soukromá podnikatelská činnost na britském velvyslanectví v Praze (Václav Pinkava)

• Česká kulturní organizace před likvidací: Dokumenty: Nejprve PEN klub politikové vyhodí z Valdštejnské jízdárny, a pak ho zruší

• Jak Britové brání Středoevropanům ke vstupu do Británie (Beata Struharová)

• Likvidace české inteligence:Jak to chodí na mé vysoké škole v Praze (Jan Kyncl)

• Česká politika: Macek apeluje na občany: "Zapojte se, soudruzi!" (Václav Pinkava)

• Korupce - zákon o veřejných zakázkách k ni přímo vybízí (Jan Macháček)

• Netolerance: české osobnosti v ohrožení (Ondřej Hausenblas)

• Česká společnost - po měsíci v Praze z glasgowského nadhledu: Zamyšlení z cesty (Jan Čulík)

• Televize Nova: Americký investor pláče na nesprávném hrobě (Milan Šmíd)

• Televize Nova: Mafiánské praktiky v ČR (Jon Couchman, investor CME)

• Pan Lipšanský se diví nepřípadně, ty podmínky dávno neplatí aneb O odpovědnosti za své činy (Milan Šmíd)

• Pražská energetika a jiné podniky veřejných služeb: Spiknutí: Občan Čulík nepochopil souvislosti (Jiří Novák, Nezávislí)

• S Josefem Škvoreckým o pádu komunismu v Československu (Jan Čulík)

• Česká společnost: Jestliže chceme blahobyt, musíme umět dodržovat slovo (rozhovor s Jiřím Grušou)

• Z historie rozkladu komunismu v Československu: Pražská zima 1989 (JČ)

• Česká moderní historie: Ludvík Vaculík: Já vůbec neřeším ten Západ. Mně je to úplně jedno, jak je to tam (rozhovor s Janem Čulíkem)

• Impuls 99, senátní volby a občanská společnost: Kdo nám pomůže? (Milan Schulz)

• Jak se Česká republika mstí lidem, kteří jí věnovali svůj život: Jiří Pelikán a vrabčák (Sylvie Richterová)

• Železný odebral Novu firmě ČNTS; jaké bylo včerejší televizní zpravodajství? (JČ)

• Zdraví:Důkaz: automobilové zplodiny způsobují rakovinu (Sunday Times)

• Pár poznámek z cesty po Čechách: o rozhlase a  o policii (JČ)

• Jak ovlivní George Robertson Severoatlantické společenství? (Guardian)

• Pražská energetika: Nemáte-li v ČR trvalý pobyt, nemáte právo platit za elektřinu (JČ)

• Věda a filozofie:Biotechnologie mění radikálně lidské poznání. Kde zůstává etika? (Guardian)

• Česká špionáž v USA za komunismu: K démonizaci Karla Koechera (Karel Koecher)

• Al Fayed, smrt princezny Diany, česká rozvědka a mezinárodní špionáž:Kdo byl a je Karl F. Koecher (Josef Schrabal)

• Intelektuálové a česká společnost: K iniciativě Impuls 99: Česká společnost musí nabýt schopnosti sama o sobě mluvit (Jan Čulík)

• Západní rozvědky asi skutečně zatajují případ Diana. Já s ním neměl nic společného (Karl F. Koecher)

• Další iniciativa českých intelektuálů na oživení české společnosti:Kam směřuje Impuls 99 (Dana Cihelková)

• Kostlivec ve skříni Romana Češky?Byla Galena prodána za babku? (Miroslav Hruška)

• Princezna Diana, milionář Fayed, CIA a český rozvědčík (Guardian)

Všechny články o válce o Kosovo, zveřejněné v BL, naleznete v tematickém archívu BL. Klikněte tam na heslo "zahranici, Kosovo".

Pokračování seznamu nejzajímavějších článků z poslední doby umisťuji zvlášť jako samostatný text, viz OBSAH dnešního čísla. (Toto pokračování se NENATÁHNE jako součástí Kompletních Britských listů, musíte si na ně v Obsahu samostatně kliknout.) Všechny články předchozích vydání od začátku Britských listů v červenci 1996 jsou k dispozici v archívu BL. Tematický archív BL od 1. září 1997, kdy se BL osamostatnily, je na adrese http://blisty.internet.cz/xz.

Marek Houša

Pane Kyncle,

na vasem clanku velmi ocenuji tu poznamku na konci, ve ktere popisujete, jak jeden americky stat podporuje spolupraci firem a univerzit. Je to zajimavy priklad, ktery bychom se meli pokusit realizovat i u nas. Ackoliv by byl v Cesku zneuzivan asi takto:

Mozna si sam dokazete predstavit dalsi moznosti. Navic se obavam, ze pedagogove by si tuto moznost vysvetlovali predevsim jako cestu k obohaceni svych chudych prijmu ruznymi cestami, a nikoliv jako cestu k seznamovani studentu s praxi.

Take by bylo treba vytvorit spravni aparat. Ten by se ale stal velmi mocnou "politickou" klikou v organizacni strukture skoly - protoze by ji vlaste zajistoval jediny nerozpoctovy prijem. O mista v tomto aparatu by jiste usilovaly predevsim funkcionarske typy, kterych byva na skolach dost. A je otazka, zda by neco z tech penez zbylo jeste na pedagogy nizsich stupnu.

I pres tyto nevyhody bych ale byl pro rozvijeni podobneho modelu. Stalo by to totiz jen asi radove stovky milionu, a zajistilo by pristup k potencialu ukryteho v univerzitach sirsimu okruhu podnikatelu. Tim padem by se i vice studentu mohlo jeste na skole prakticky realizovat, coz by je dale motivovalo ke studiu, a usnadnilo by jim to nastup do zamestnani po skole. Investovane penize by se asi vratily na mensich prispevcich v nezamestnanosti, a na vyssim odvodu dane z prijmu, rychlejsim rustu hospodarstvi a dalsich s tim souvisejicich efektech.

Ale ted se musim vratit k hlavnimu smyslu vaseho clanku, a tim je vase tvrzeni, ze vase prace asistenta je zbozi. Ja tvrdim ze neni.

Nejde ani tak o to, ze praci ucitelu nebo vedcu v zakladnim vyzkumu nelze dnesnimi metodami ocenit, protoze to neni pro cenu zbozi podstatne!

Prodejni cena by take ani nemela byt zavisla na produkcnich nakladech.

Vtip je v tom, ze jste svym nastupem do zamestnani vlastne z trhu odesel. Prodavate veskerou svou produkci - praci - do velkoobchodu za pevnou cenu. A ten ji prodava dal. Jestli se ziskem, nebo se ztratou, to je jeho problem. V tomto pripade vasi produkci dokonce rozdava zadarmo. Skolsky system ma prece jako cil poskytovat dobre bezplatne vzdelani.

Vychodiskem by bylo vytvoreni spolecenske poptavky po placenem vzdelani. Nemyslim si, ze ty odhadovane stovky milionu rocne ziskane zavedenim vami navrhovaneho programu spoluprace s prumyslem by znamenaly tak vyrazne prime posileni univerzitnich rozpoctu, ze by mohlo dojit v brzke dobe k preceneni jimi nakupovane prace pedagogu- jinymi slovy zvyseni platu. Nejdrive bude totiz treba dohnat zdrzeni v investicni oblasti. A vyssi danove prijmy ze sekundarnich efektu a tedy i zvysovani rozpoctu skol se take dostavi se zpozdenim.

Jakakoliv jina reseni, pokud ovsem neobjevime v Cesku rozsahla ropna naleziste, jsou jen vice nebo mene skryta prerozdelovani ze statni pokladny, ktera bud zpusobi dalsi zvyseni dani nebo nekomu jinemu uberou.

S pozdravem

Marek Houša

Vlastimil Čich

V nedávném ranním bloku na ČT1 přišla zpravodajská relace Martina Jazairiho o Turecku na řadu hned po prezentaci anglického divadelního souboru, jehož představení v Divadle na Zábradlí je součástí právě probíhajících poeovských dnů. Jako jedna z nejstrašidelnějších povídek, která bude v rámci tohoto představení inscenována, byl avizován Předčasný pohřeb. Martin Jazairi pak hovořil o událostech v Turecku, v zemi, kde došlo k předčasnému pohřbu hned několika desítek tisíc lidí.

Když jsem si toto uvědomil, začaly mi hlavou vířit myšlenky týkající se ostudné role české státní správy ve věci vyslání záchranářů do této nešťastné země. Vzhledem k hrozícímu předčasnému pohřbu desetitisíců lidí nebylo možné s touto pomocí váhat. Co se ve skutečnosti stalo , bylo už v nerůznějších médiích mnohokrát probráno. Naposledy jsem četl úvahu Emanuela Mandlera v Lidových novinách.

Snažil se v této úvaze tento problém posoudit obecně s ohledem na stav celého národa. Pojednává zde o "autarkickém nacionalismu" a "xenofobii".

Já si myslím, že je na tento jev škoda těchto učených slov.

Když se mé rozvířené myšlenky trochu usadily, tak jsem bez odborného názvosloví dospěl k jisté paralele.

Na jedné straně tu byl, o tom nepochybuji, jistý legislativní nedostatek, který skutečně neumožnil legálně tuto záchrannou akci okamžitě odstartovat. Nad tím bych se nepohoršoval, neboť se ještě asi mnohokrát setkáme se situacemi, které naše zákony nebudou předvídat. Nemá smysl dělat po bitvě generála.

Co je však hrozivé, je to, že se mezi byrokratickými "ouřady" nenašel jediný odvážný státní úředník, hodný toho jména, který by pro tuto věc, lidsky nanejvýš potřebnou, dokázal nedokonalý zákon překročit. Jaké by proboha podstoupil riziko? Chci věřit, že by ho pro tentokrát ani opozice neobvinila ze zneužití pravomoci státního úředníka. A kdyby snad přece jen, určitě by si získal úctu té slušné části našeho národa. Je to snad malé aktivum?

Na druhé straně, jako výše zmíněná paralela, se mi vybavily mnohé aktivity, které byli Češi, včetně státních úředníků schopni vyvinout pro hmotný prospěch svůj nebo své zájmové skupiny. A byly v tom úskoky jaksepatří rafinované, kterým jsem dodnes ještě neporozuměl (např. jak kdysi jistý vysoký úředník Ministerstva financí ohodnotil jakýsi know-how na přesně stejnou sumu, kterou bankám dlužila ODA, a tato suma pak měla tento dluh krýt).

Tento nepoměr mezi schopností porušit zákon v zájmu lidskosti a soustavným porušováním zákona pro uspokojení vlastní chamtivosti považuji u našeho národa za alarmující, a nedá se po mém soudu vysvětlit žádným autarkickým nacionalizmem ani xenofobií. Vždyť i k Turecku nepřátelské Řecko dokázalo velice rychle pomoci. Po mém soudu jde o naprostou vyprahlost lidské duše, pro kterou snad lze najít vysvětlení jen těmi padesáti léty totalitních systémů, které naši zemi ovládaly.

Vlastimil Čich

Dana Cihelková

Čeští politici nás téměř každodenně přesvědčují, že jsme právním státem, který občanům garantuje ochranu lidských práv a svobod. Současná vláda se dokonce může pochlubit, že zřídila úřad "vládního zmocněnce pro lidská práva", jehož účelem je dbát, aby k jejich porušování alespoň v obecné rovině nedocházelo. Mohlo by se zdát, že jsme v tomto ohledu vzorovou zemí, jakýmsi zářným příkladem přinejmenším postkomunistickému východu.

Nemíním se v tomto zamyšlení zaobírat notoricky známými fakty, jako například nedobytností dluhů, vyšuměním privatizačních, tunelářských a sponzorských skandálů do ztracena a podobně. Hospodářská kriminalita se zřejmě stala v Česku oblíbeným sportem mezi taképodnikateli a jak se zdá i mezi některými soudci, jejichž schopnost hledat důvody, proč to nebo ono nelze potrestat, je světovým fenoménem. Nicméně, nic nelze udržet pod pokličkou na věky a tak se občas přihodí nějaká výjimka, doufejme jen, že nepotvrzující pravidlo.

O čem se však v masmédiích téměř nic nedovíme, jsou tragédie obyčejných lidí, kteří se díky justiční zvůli ocitají v situacích hraničících s hororem. Koho to nepotkalo neuvěří. Je mi znám rozsudek okresního soudu v Praze, kde soudkyně připravila o dům dva důchodce, mírně řečeno velmi volným výkladem Občanského zákoníku a výpočtem, za nějž by se styděl i žák zvláštní školy. Skutečnost, že tito lidé byli účastníky zahraničního odboje, že fašistická mašinérie jim zabavila veškerý majetek, v padesátých letech čelili komunistickým justičním zločinům a opět přišli o veškerý majetek, museli žít na přikázaném místě jako nepřátelé lidově demokratického zřízení a do listopadu 1989 se těšili zvláštní pozornosti StB, byla zřejmě přitěžující okolností.

Je opravdu těžké vysvětlit někomu, kdo žije šest let bez vody a dva roky bez elekrického proudu, že se s tím nic nedá dělat, protože takové jsou zákony a je lepší mít špatné zákony než žádné. Dalo by se namítnout, že každý občan se může odvolat. Co si má však člověk myslet, když odvolací soud nejen, že tento právní zmetek potvrdí, ale přidá si k němu další nesmysly, nad nimiž i laik žasne? A co na to slavný zmocněnec pro lidská práva? Pouze vzkázal, ať už jej nikdo neotravuje! Má prý jiné starosti.

Obdobných případů je mnoho. Jejich společným jmenovatelem, je nejen svévolný výklad práva, ignorování jeho podstatných částí, ale také pohrdání právem samotnými soudci. Vzpomínám si, jak jednou v televizním pořadu "Na vlastní oči", na stanici NOVA, byl odvysílán příběh rodiny, která zakoupila rozestavěný dům, avšak dopustila se chyby. Spoléhala se na kupní smlouvu a příslib předchozího majitele, že se postará o změnu v evidenci nemovitosti. Jenže ten zemřel a už se postarat nemohl. Noví majitelé, v dobré víře, po více než deset let zvelebovali domek a když si konečně mohli oddechnout, přihlásila se bývalá manželka původního majitele s tvrzením, že tento domek byl jim pouze pronajat (v době koupě stály jen hrubé základy a nedostavěné obvodové zdi). Soud ji vyhověl, v podstatě pro administrativní chybu, bez ohledu na kupní smlouvu. O tom, že Občanský zákoník zná něco jako institut vydržení v dobré víře, soud nezajímalo. V televizi také nikomu nic nedošlo, zřejmě proto, že mezi toaletním papírem a zákony v Česku nikdo moc velký rozdíl nevidí.

Skutečnost, že některým politikům se myšlenka na zřízení ombudsmana zajídá, zrovna tak jako čertovi pomyšlení na svěcenou vodu, napovídá, že je dosud v Parlamentu hodně lidí, kteří usilují, aby v této zemi buď bylo nadále "právně zhasnuto" a nebo, aby soudci pochopili, že takzvané "bolestné procesy", což je eufemismus pro obyčejné zlodějiny požehnané právníky, budou ještě dlouho pokračovat.

Nelze už přijmout výmluvy, že náš právní řád je ještě nevyzrálý a justice nemá dostatek zkušeností s demokratickým pojetím práva, zejména s jeho etickými aspekty. Diskuse na toto téma končí tam, kde soudce svévolně poruší zákon, respektive uvolí se rozhodnout na základě účelového zákona, jehož nemravnost je neoddiskutovatelná. Rozsudky "na telefon", z nějakého partajního sekretariátu, doposud nelze považovat za noční můru z dob totality. Zrovna tak nelze považovat za minulost zákony, stojící nad Ústavou a Listinou.

V zájmu vyváženosti tohoto článku, bych teď měla něco říci o té části justice, které se už výše popsané excesy nemohou dotknout, například proto, že svou práci pojímá jako poslání. Nemohu však. Dokud soudci budou tolerovat nečestné jednání některých svých kolegů, dokud justice bude jako dosud v tak rozsáhlém měřítku produkovat pochybné rozsudky, dokud budou trpět mezi sebou špatné soudce, není o čem diskutovat.

Žádný soudce nesmí stát nad zákonem a zneužívat výsadu své neodvolatelnosti. Nezávislost justice ještě neznamená, že bude nezávislá i na zákonech, jimiž by se měla řídit jako církev evangeliem. Občané by se pak neměli nechat obalamutit historkami, že práci justice nelze kritizovat, protože jsme právní stát. Kdybychom jim byli, nebyl by mimo jiné nejmenší důvod psát takovéto články. V neposlední řadě, samotná justice by si měla uvědomit, že i ona je službou všem občanům, placenou z jejich daní, nikoli pouze některým občanům z některých daní.

Jiří Jírovec

Po takměř třech měsících, které uplynuly od vítězství NATO nad infrastrukturou Kosova a Srbska, je čas na ohlédnutí zpátky.

Připomeňme si, že bezprostředním důvodem vojenské akce NATO byl masakr v Račaku k němuž došlo v době kdy zhruba 200 000 kosovských Albánců, opustilo svoje domovy v místech střetů mezi KLA a jugoslávskými jednotkami. To spolu s 2000 tisíci zabitých v občanské válce v roce 1998 vytvořilo podle vůdců NATO svrchovaně kritickou situaci, která vyžadovala neodkladný zásah.

Základem rétoriky politiků NATO se stalo heslo "Račak nám otevřel oči". Masakry na zeměkouli sice probíhají neustále a politikové jim stejně vytrvale nastavují slepé oko (jak říkají Angličané), ale Račak se v dané situaci hodil a tak otevřené oči politiků přehlédly, že vyšetřování masakru přineslo spíše otazníky než jasný verdikt o vině Srbů.

Politikové NATO na počátku bombardování tvrdili, že nejde o víc než o lekci Miloševičovi, aby nepřekážel soužití albánské většiny se srbskou menšinou v Kosovu. Když se Miloševič po několika dnech nevzdal, retorika se poněkud změnila. NATO stále nemělo nic proti srbskému lidu, ale v zájmu dobré věci mu prý nezbývalo nic jiného než nevyhlášenou válkou překazit válečné choutky diktátora Miloševiče. Ale vzkázali, že to budou dělat citlivě, aby omezili okrajovým škodám.

Jak dnové šli, Jamie Shea a příslušný službu konající generál informovali o tom, jak bombu od bomby je Miloševičova armáda slabší a slabší. Postupné rozšiřování definice legitimního vojenského cíle ovšem naznačovalo, že proklamované decimaci jugoslávské armády sami nevěřili a rozhodli se rozložit Jugoslávii tím, že učiní život civilního obyvatelstva nesnesitelným.

Jaroslav Hašek prostřednictvím Švejka sdělil lidstvu, že není nic snazšího než fotografovat nádraží, protože to se nehýbe. NATO tuto nesmrtelnou poučku rozšířilo na bombardování - jak kdosi případně uvedl na Foru BL. Pravidlo selhalo jen jednou díky tomu, že kdosi opomenul fakt, že velvyslanectví, tedy soubor lidí a dokumentů, se může pohybovat z jedné nepohyblivé budovy do druhé.

Zásahy ostatních pevných cílů, potvrzované záběry srbské televise, evidentně přiváděly vůdce NATO do stavu vojenského orgasmu. Dětinsko-sadistický výlev mluvčího NATO, líčícího úspěch uhlíkových bomb - NATO může "vypnout" Srbům proud, kdykoli se mu zlíbí - bude jistě vysoko na žebříčku nejodpornějších momentů, které kdy televise divákům přinesla.

Miloševič musel vědět, že Západ dostane do trablu nikoli vojenskými akcemi, ale přinucením dostatečného počtu Albánců k odchodu z Kosova. Jinými slovy vytvořením nesnesitelných podmínek pro civilní obyvatelstvo - neboli taktikou NATO.

V čistě vojenské vítězství (bez příslušného množství křížů na vojenských hřbitovech) nemohla doufat žádná strana. NATO nemohlo vyhrát jen ze vzduchu, protože poslat nějakou zemi zpět do doby kamenné je přece trochu příliš na evropský vkus a pro pozemní válku nebyla politická vůle. Jugoslávská armáda nemohla vzhledem k početní převaze doufat ve víc než v patyzánskou válku v níž by ostřelovači poslali do igelitových pytlů tolik vojáků, že by to posléze ovlivnilo veřejné mínění.

NATO pochopitelně hledalo cestu ven a posléze ji našelo v Moskvou podpořeném návrhu G7. Jugoslávský parlament návrh dohody přijal, ale těžko ovšem lze mluvit o kapitulaci, protože proti Rambouillet Západ vlastně ustoupil. Je to tak absurdní, že je to až směšné. Tedy bylo by, kdyby nešlo o lidské životy.

Stejně absurdní je to, že po vítězství NATO a rozmístění jednotek KFOR je v Kosovu na útěku (zaokrouhleně) 200 000 Srbů a že počet zavražděných odpovídá jednomu Račaku každých 14 dní.

Počet vražd (30 týdně) uvedl v BBC Jamie Shea s tím, že situace je "vážná, nikoli však katastrofální", protože se prý nevymkla kontrole. Problém je pouze v tom, že "Máme vojáky, ti ale, jak víte, nejsou zrovna nejlepšími policisty. Postrádáme soudce, kteří by viníky pohnali k odpovědnosti a odsoudili je."

To je chabá výmluva. Co si asi tak politikové NATO představovali? Proč se na tuto eventualitu nepřipravili? Co jim bránilo v tom, aby přivezli soudce a policii, vyhlásili stanné právo, a tvrdé sankce proti násilí? Vždyť zkušenost se zřizováním protektorátu nejméně jeden stát NATO má.

Neméně pozoruhodný je i výrok velitele mezinárodních mírových sil v Kosovu KFOR, generála Michaela Jacksona, z rozhovoru pro londýnský nedělník The Sunday Telegraph a citovaný ze stejného zdroje jako výroky Sheaovy: "Někteří Albánci se chovají navlas stejně jako jejich předchůdci", řekl generál a dovysvětlil, že příliš mnoho Albánců prý nechopilo, že KFOR se pokoušejí v provincii vytvořit něco nového a odlišného. Současně také odmítl jakoukoli kritiku, že by mezinárodní mírový sbor nebyl schopen nastolit v Kosovu pořádek a zákon. "Děláme, co můžeme, ale chování (obyvatel Kosova) a jejich mentalitu nelze změnit pouhou přítomností vojáků."

Zde se jistě nabízí otázka, jak tedy měla situaci zvládnout srbská vláda s níž Albánci odmíttli politicky pracovat.

To "nové a odlišné" je podle dohody G7 návrat k trochu vylepšenému titovskému modelu: Kosovo jako autonomní oblast Srbska v níž Albánci a Srbové žijí svorně v míru a pohodě. Pouze naprostý hlupák by ovšem mohl věřit tomu, že pro takové uspořádání obětavě pracuje (zjednodušeně řečeno) politické a vojenské křídlo KLA a že jejich bohulibé úsilí narušují tak nějak méně chápaví jedinci.

"Nové a odlišné" je nutné interpretovat nikoli ve smyslu "de jure", ale "de facto". Samozřejmě, že jednotky KFOR nejsou schopny nastolit v Kosovu pořádek a zákon, protože k tomu není dostatek politické vůle a peněz. Díky nečinnosti politiků vzniká Kosovo očistěné od Srbů (o cikánech a ostatních menšinách se přestalo mluvit) - tedy vskutku "nová a odlišná" situace. Albánci neschopnost KFOR pochopili velmi rychle a podle toho jednají. A proč ne? Jsou chráněni ješitností politiků, kteří těžko někdy připustí, že Balkán zbabrali.

Ohlédnutí zpátky není nijak radostné. Zdevastované území, cár papíru ze smlouvy G7, těžko vyčíslitelné škody na životním prostředí a zelená dalšímu etnickému čistění s mrtvými a raněnými. Místo modelového soužití návod nacionalistickým vůdcům: zahalte se včas do demokratických hesel a mávejte vhodnými fangličkami.

Jiří Jírovec

PS Politolog Cas Mudde se svém článku v BL pozastavuje nad označením "etnický kdosi" (Albánec, Maďar, atd).

Výraz "etnický kdosi", mající nejspíše původ v západních sdělovacích prostředcích, označuje skupinu občanů, kteří nežijí na "historickém území" a současně plně nesplynuli (jazykově, kulturně) s novým prostředím, přičemž výlučnost takové skupiny může a nemusí být podporována mateřskou zemí. Na rozdíl od zmíněného politologa se domnívám se, že tento termín není nezbytně spojen s nacionalismem.

Můj známý Jerzy je v kosmopolitním Deep River Kanaďanem polského původu. Kdyby žil v městečku Wilno, vzdáleném necelých 100 km, byl by současně etnickým Polákem, protože tam na začátku století směřovali polští emigranti a udrželi si v podstatné míře jazyk i zvyky.

Cas Mudde píše, že výrazy typu "etnický Němec" byly do roku 1990 sporné. Politicky zřejmě ano, protože implikuje (podezřelé) spojení s pravlastí. Označení uvedené v příkladu bylo používáno západními sdělovacími prostředky pro občany SSSR, kteří měli, tak říkajíc, německou krev. V bývalém Československu se etnická příslušnost oficiálně zaznamenávala jako "národnost". Příslušník národnostní menšiny tedy byl označován jako československý občan dané národnosti. Protože nacionalismus je vynikající zbraní, je jasné, že političtí vůdcové začali po roce 1989 využívat skutečné i fiktivní problémy menšin ve svůj prospěch. To se nutně projevilo i v zájmu sdělovacích prostředků a zvýšené frekvenci výrazu "etnický kdosi", který odráží politickou a nikoli biologickou podstatu věci.

JJ

Jaroslav Teplý

Jako člověk už postarší mám pocit, že čas běží stále rychleji. V poslední době se mi zdá, že už mě začíná dohánět, ač jsem si trochu zvykl udržovat si zřetelný náskok.

V článku Kurdové, Turci, Ocalan, soudy turecké a jiné (BL 22.2.99) jsem napsal, že

Mám pro ni (Ms Albright) svou poněkud svéráznou představu o modelové situaci - v budoucnosti ve Spojených státech: v Kalifornii jou už dnes "bílí" v menšině. Mexiko a jiné hlavně středoamerické státy tam trvale ukládají své lidské přebytky, z asijských států přicházejí pravidelně celé lodní náklady přistěhovalců.

Jednoho dne v budoucnosti by se mohlo obyvatelstvo Kalifornie a případně jiných států (Arizona, Nové Mexiko) rozhodnout, že se odtrhne od Spojených států v rámci různých lidských práv atd., atd. Budou-li tomu Spojené státy bránit, jak to zařídit, aby mohly střílet tomahawky samy na sebe?...

Minulý týden jsem dočetl v holandském teletextu, že v texaském městečku El Cenizo, ležícím při hranicích s Mexikem, byla vyhlášena španělština jako jediný oficiální jazyk. Je totiž mateřským jazykem 90ti procent z přibližně 9000 obyvatel a ani starosta angličtinu dobře neovládá.

To je jistě zajímavá zpráva, která naznačuje, že to, co já jsem považoval přesně před půlrokem za model, se může stát skutečností dříve, než si dnes představujeme.

Zpráva v teletextu však byla podezřele stručná. Její pravděpodobně úplná verse se objevila 18. srpna v LN (dodavatelem byla ČTK). Podle ní vedení městečka zároveň pod hrozbou okamžitého propuštění zakázalo svým zaměstnancům spolupracovat s pohraniční hlídkou USA při pronásledování a zadržování ilegálních hispánských přistěhovalců. Městečko leží na břehu hraniční řeky Rio Grande a před anexí Spojenými státy patřilo po staletí nejprve Španělsku a pak Mexiku. Starosta vysvětlil, že vést zasedání městské rady v angličtině, kdyz on sám a většina jejích členů by nevěděli, oč jde, by bylo diskriminující.

Jestliže někdo z místních obyvatel, návštěvníků či úředníků, ať z Texasu nebo USA, španělsky nerozumí (dobře mu tak, bychom řekli, ale kdepak - J.T. ), bude mít právo na překlad do angličtiny, pokud o to požádá s 48hodinovým předstihem. Oficiální listiny státu Texas a federální vlády Spojených států budou nadále přijímány v angličtině, budou však překládány do španělštiny, aby jim rozuměli místní obyvatelé (ještě, že to takhle dobře dopadlo - J.T.) Městečko El Cenizo tedy v podstatě vystřihlo pěknou díru v už tak děravé ostraze jižní hranice USA, ale také vypustilo zkušební balon, co si mohou přistěhovalci v USA dovolit, samozřejme v rámci multi-kulti. Počkejme tedy, jak to bude dál a co tomu řeknou naši krajané v USA. Nám zatím může vrtat hlavou, proč se zpráva o El Cenizu nedostala do holandského teletextu celá, když se tak dostala do LN.

J.T. 22.8.99

Děti Země

Vodohospodari znovu oprasili myslenku vystavby dvou vodnich del v Prostrednim Zlebu a v Malem Brezne. Reditelstvi Vodnich cest jiz pred casem pozadalo u Mestskeho uradu v Decine o zahajeni uzemniho rizeni na vystavbu vodniho dila Prostredni Zleb. Ucinilo tak, aniz by byl zahajen proces hodnoceni vlivu stavby na zivotni prostredi (=EIA).

Se stavbou novych stupnu na Labi nesouhlasi jak ekologicka sdruzeni (napriklad Deti Zeme a Pratele prirody), tak spravy chranenych krajinnych oblasti Labske piskovce a Ceske stredohori. Odpor se zveda i na nemecke strane.

Ing. Jaroslav Kabele s kolektivem nyni dokoncili studii hodnotici vliv obou del na zivotni prostredi (studii EIA). Deti Zeme se domnivaji, ze ke skutecnemu zhodnoceni dopadu vodnich del na zivotni prostredi ma daleko a jako takova by mela byt vracena zpracovatelum. S timto problemem se v soucasnosti musi vyrovnat Ministerstvo zivotniho prostredi. Deti Zeme pocitaji s aktivni ucasti v procesu EIA a v uzemnim rizeni.

Prirovnani planovane stavby dvou stupnu na poslednim neregulovanem useku Labe ke Gabcikovu samozrejme trochu pokulhava. Presto tu jista paralela je: stejne jako Gabcikovo dva prehradni stupne znici zatim neregulovany usek Labe a zcela zmeni ekosystemy vazane na reku. Stejne jako u Gabcikova se ceska strana setka se znacnym odporem na druhe strane hranice - v Nemecku.

Vystavbou vodnich del zaniknou bohata spolecenstva ryb zijici v tomto usek Labe prave diky tomu, ze nebyl dosud zregulovany. Stejne tak tyto stavby ohrozi vyskyt dalsich ohrozenych druhu rostlin a zivocichu (napriklad z rostlin drobnokvetu pobrezniho a ze zivocichu bobra a vydry).

Několik základních informací o vodních dílech na Labi

Duvodem pro obe stavby je snaha umoznit po Labi lodim celorocni prujezd. Stupen v Prostrednim Zlebu ma docilit vzduti vodni hladiny v delce 15 km a stupen v Malem Brezne v delce 21 km.

K reseni navrzenemu Hydroprojektem existuje varianta kamennych prahu vypracovana pred nekolika lety ing. Petrem Formanem.

Obe stavby maji prijit na 6,3 miliardy Kc. Prostredni Zleb by mel byt podle planu Vodnich cest hotov do roku 2004 a Male Brezno do roku 2006. Jimi navrhovanou a Hydroprojektem vyprojektovanou variantu podporuje Ministerstvo dopravy CR.