úterý 31. srpna

O B S A H

Co je nového v České republice:

  • Komentovaný přehled událostí Odkazy:
  • Soubor nejzajímavějších článků z poslední doby Společenský úspěch a práce na vysokých školách:
  • Hodnoty sa tvoria prácou, životný úspech porušovaním pravidiel - odpoveď Jánovi Kynclovi (Dušan Slugeň) Senátní doplňovací volby:
  • Nic než národ (Pavel Tychtl)
  • Lekce (Jaroslav Veis, Radiožurnál)
  • Konec sezóny (Jaroslav Veis, Radiožurnál)
  • Český politický establishment nesplnil sliby (Miloš Koenig)
  • Václav Fischer do Senátu, anebo Vize udržitelné jistoty (Tomáš Zukal) Kontroverze o české národní budově v New Yorku:
  • Proč chce česká vláda zbytečně investovat do české Národní budovy v New Yorku milióny dolarů českých poplatníků? (Jan Krondl) Ekologie na Domažlicku:
  • Blokáda drůbežárny pokračuje, policie zatím nezasahuje (Děti Země)

    Kompletní Britské Listy


    Ikona pro Vaši stránku...

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|


  • Britské listy talks to decision makers in the Czech Republic.

  • Inzerujte v Britských listech! Britské listy letos na jaře četla čtenářská obec přibližně 15 000 samostatných počítačů měsíčně. Sledují je nejvlivnější kruhy v ČR. Mimo jiné poskytují BL jedinečnou možnost zahraničním firmám představovat se české vládě prostřednictvím reklamy na BL svými projekty. (Výtěžkem z reklamy v BL bude financována investigativní novinářská práce v České republice.) Zájemci pište sem.

    Andrew Stroehlein rediguje kulturně politický týdeník Central Europe Review.

  • Tady je minulé vydání Britských listů.

  • Adresa Britských listů je zde.
  • Upozornění autorům: Prosím, posílejte pokud možno své příspěvky do BL uložené ve formátu html. Díky. JČ

    Co je nového v České republice

  • Okresní úřad zastavil stavbu plotu v Matiční ulici. Stavba kontroverzního keramického plotu v Matiční ulici v Ústí nad Labem - Neštěmicích byla pozastavena.

  • Činitelé ODS odmítli výzvu Václava Fischera, aby odstoupil předseda Poslanecké sněmovny Václav Klaus (ODS) kvůli "podpásovým útokům a intrikám" v předvolební kampani.

  • Člen ODS Michael Gregor z Prahy 1 si nebude oficiálně stěžovat na zvolení Václava Fischera senátorem. Jedním z důvodů byla konfliktní předvolební kampaň kandidátů včetně kontroverzního inzerátu ODS, zaměřeném proti Fischerovi.

  • Podle předsedy pražské ODS a bývalého primátora Jana Koukala byla volební kampaň ODS agresivní a neadekvátní.

  • Čeští občané jsou spokojeni s úrovní na českých státních školách. IVVM v červnu zjistil, že se stavem základního školství je spokojeno 73 procent dotázaných. Střední školy s maturitou považuje za dobré 63 procent respondentů a úroveň vysokoškolského vzdělávání hodnotí kladně 49 procent občanů.

  • Právo na odpověď, i v případě, kdy novinový článek obsahoval pravdivé informace, prý vyhovuje směrnicím EU, řekl ministr kultury Pavel Dostál.

  • Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, který měl ukončit činnost k 31. prosinci, nebude zrušen. Úřad má předložit ministru Grulichovi koncepci další činnosti. Grulich dodal, že úřad v posledním roce zkvalitnil svoji činnost.

  • Ministr Grulich: Vnitro musí vyjít s tím, co má. Ministerstvo vnitra nemá podle ministra Václava Grulicha šance, že získá chybějící peníze; proto musí do konce roku "vyjít s tím, co má". Grulich zdůraznil, že cílem zavedených úsporných opatření je, aby se dluh nepřesunul do roku 2000. Jinak by to prý byla pro vnitro zkáza.

  • Na adrese http://wwwinfo.mfcr.cz/ares/ares_fr.html je ve zkusebnim provozu Mertlikem slibovany registr ekonomickych subjektu. Zde si muzete potencialniho obchodniho partnera proklepnout podstatne lepe, nez dosud na http://www.justice.cz. Mimo jine novy registr zahrnuje i podnikajici fyzicke osoby (=zivnostniky).

  • K databázi ARES. Napsal Petr Jánský:

    Tato databáze zobrazuje údaje, které jsou i jinak veřejně dostupné. Chyba byla spáchána daleko dříve tím, kdo zavedl rodné číslo do DIČ. Udělal z něj obchodní identifikaci nepodléhající obchodnímu tajemství.

  • Senátní volby: Fischerovo vítězství bylo "vyjádřením lidového zhnusení nad politiky". Napsal Jiří Hanza:

    Pane Culiku,

    cetl jsem vas komentar k vitezstvi V.Fischera ve volbach. Nakonec uvadite, ze jednou z pricin je mozna to, ze..."..... Lidé se nechají manipulovat a ovlivnit dobře řízenou a efektivně financovanou volební kampaní." - Nevim kde se ted nachazite, ale ja na Morave, a tady zadna kampan V.F. nebyla, a presto by zde ziskal jeste mozna vice hlasu nez v Praze. S vyjimkou komunistu by ho volili asi uplne vsichni a vsichni mu tady velmi fandi. Nikdo ho moc nezna, ale urcite je nesrovnatelne lepsi nez ta prasata tam "nahore".

    Neni to manipulace s lidmi, je to uplne zhnuseni politikou dnesni vlady a vsech tech korytaru "nahore".

    Pokud to tak bude i pristi rok, vezte ze se do Senatu dostanou jen nezavisli. A i kdyby to nebyli buhvijaci odbornici, porad lepe, nez dnesni posrani stranici. Stejne jsou to vsichni jen korytari.

    Takze, jen houst Vaclavu Fischeru!

    Zapamatujte si tato moje slova, a za rok si na ne spolecne muzeme vzpomenout.

  • Senátní volby: hlasovala jen mizivá menšina občanů. Napsal Jindřich Pařík:

    Pane Culiku, prosim nepodlehejte zevseobecnujicimu tonu, ktery dnes unisono hlaholi medii. Hleda se vysvetleni a oduvodneni udajne "drtiveho" vitezstvi Vaclava Fischera, spekuluje se o zmenach preferenci volicu a tak vselijak.

    Vec se ma vsak zasadne jinak. Senatnich voleb se v jednom z nejpolitictejsim z okrsku me vlasti zucastnilo pouhych 33.7 procenta opravnenych volicu. Vysledek muzeme tedy cist take tak, ze vyrazna nechut k Senatu pretrvava a pro vetsinu volicu je jeho smysl bezvyznamny.

    Samotny Fischer pak ziskal 22.58 % hlasu opravnenych volicu - tedy vysledek lze interpretovat i tak, ze jej volila slaba ctvrtinka - tedy 3/4 opravnenych nikoliv.

    Poznámka JČ: Ano, dalo by se argumentovat, že se k doplňovacím senátním volbám dostavili jen ti největší idealisti, dosud nezhnusení politikou, a ti svůj idealismus vložili do Václava Fischera.

  • Hledá se grafik. Autor knihy o nevšedních mezilidských vztazích hledá grafika, nejlépe studenta nesvázaného konvencemi, pro návrh obálky. Obraťte se na adresu MartanM@seznam.cz.

  • Případné sponsorování Britských listů. Ozvalo se několik čtenářů, že by chtěli finančně přispět na vydávání Britských listů. Máte-li zájem, můžete přispět na můj účet u České spořitelny, 2201638-018/0800, specificky symbol 5251663, variab. symbol 14. Prosím, dejte mi vědět e-mailem, že na to konto nějaké peníze posíláte. Nesejde-li se totiž realistická částka, s níž by se dalo něco podnikat, peníze všem dárcům vrátím.

  • Vlasta Leporská upozorňuje na internetové stránky, zabývající se korupcí na právnické fakultě. Jsou na adrese korupce.misto.cz/posli_dal.html.

  • Za názor vyhozena z německého výzkumného ústavu známá česká historička a politoložka Eva Hahnová. Podrobnosti najdete v tomto článku od Matthiase Roesera.

  • Český superšpión a smrt princezny Diany. Případ podvodných dokumentů týkajících se údajné vraždy princezny Diany a svědectví českého zpravodajce za komunismu, Karla Koechera, že neměl s  případem nic společného, je k dispozici také v angličtině v časopise Central Europe Review. - V aktuálním vydání časopisu Central Europe Review shrnuje nejnovější vývoj ohledně TV Nova anglicky Jan Čulík na tomto místě. Na jiném místě je v aktuálním vydání CER anglické shrnutí dosavadní historie televize Nova od Jana Čulíka.

  • Impuls 99 kritizuje JČ v angličtině v  časopise Central Europe Review v článku nazvaném No Pulse 99.

  • Zmatečné myšlení v Mladé frontě Dnes. Srovnání, jak tutéž informaci o výroční zprávě OSN o lidském rozvoji zpracovala Mladá fronta Dnes a deník Guardian, si nyní můžete přečíst i anglicky v tomto čísle týdeníku Central Europe Review.

  • Česká média, Zemanovy nadávky a tiskový zákon. Jan Čulík shrnuje nejnovější kontroverzi týkající se českých sdělovacích prostředků v angličtině v tomto článku v týdeníku Central Europe Review.

  • Poznámky a komentáře Jiřího Loewyho. Někdejší vydavatel (před pádem komunismu) exilového sociálně demokratického čtvrtletního Právo lidu a nynější novinář, píšící do celé řady českých periodik, má své články na internetu na této adrese.

  • Nepřípustná reklama v českém vysílání BBC. Napsala Juliana:

    Vazeny pane Culiku,

    domnivala jsem se, ze upozorneni o nepripustne reklame na BBC je v BL zbytecne dlouho, ale dnes (16. 8.) me tato stanice presvedcila o jeho stale aktualnosti. V glose o nezamestnanosti (redaktor rekl inflaci) byl Petr Holub uveden priblizne takto: "Zeptali jsme se na nazor P. H., sefredaktora Respektu, kteremu o teto problematice vychazi dnes v tomto casopise clanek."

    Respekt si nekoupim. Za prve je mi tento zpusob reklamy protivny, za druhe nerekl Petr Holub nic, co uz bych neslysela alespon padesatkrat.

    Neni mi zcela jasne, proc se o nezamestnanosti bavi novinar z BBC s novinarem z Respektu - proc se BBC radeji nezepta nejakeho sociologa, treba Petra Marese, nebo lidi z uradu prace.

  • Skrytá reklama v českém vysílání BBC. Přišel tento dopis:

    Vazeny pane Culiku,

    kdysi jste psal o nepripustné reklame. Ceske vysilani BBC nyni jiz nekolikrat uvedlo neco ve stylu: Ivan Kytka bude o teto problematice mluvit za dva tydny. Ale jiz tento tyden si muzete o problemu precist v jeho clanku, ktery vyjde v tydeniku Respekt. Je to skryta reklama nebo ne? Treba jim Respekt neco plati za to, ze ho inzeruji, anebo publikuje jejich vysilaci cas, nevim. Bylo by dobre, kdyby se alespon BBC drzela pravidel.

    V Producers' Guidelines BBC se mj praví:

    Výrobek nebo služba se nikdy nesmí vyskytovat v obraze ani ve zvuku oplátkou za peníze, služby či cokoliv jiného.

    Třeba české vysílání BBC vysvětlí, jaký postoj zaujímá vůči těmto předpisům.


  • Britské listy rozšiřované e-mailem. Na žádost čtenářů, zda by nebylo možno rozšiřovat BL i e-mailem, je nyní tato služba laskavostí Internet Servisu a Jiřího Gallase k dispozici. Podívejte se na adresu http://www.britskelisty.cz/blpostou.html.

  • Britské listy nyní mají novou automatickou každý den aktualizovanou upoutávku. Je na adrese http://www.britskelisty.cz/prehled.html. Obracím se na ty čtenáře-příznivce tohoto časopisu, kterým je význam Britských listů jasný a vědí, že je rozumné povědomost o tomto časopise rozšiřovat, aby upoutávku případně umístili na své internetové stránky. JČ.

  • Czech media, Czech politics and Czech culture: A selection of English language articles, published in Britské listy.

  • (Jan Čulík má anglicko-českou stránku materiálů a hyperlinků, týkajících se ČR, zde na Glasgow University).

    Zde jsou užitečné internetové stránky pro bohemisty a specialisty na Českou republiku.

  • Kdo je vydavatel Britských listů? Zde je životopis Jana Čulíka.


    Výběr textů z posledních dní:

    Všechny články o válce o Kosovo, zveřejněné v BL, naleznete na tomto místě.

    Pokračování seznamu nejzajímavějších článků z poslední doby umisťuji zvlášť jako samostatný text, viz OBSAH dnešního čísla. (Toto pokračování se NENATÁHNE jako součástí Kompletních Britských listů, musíte si na ně v Obsahu samostatně kliknout.) Všechny články předchozích vydání od začátku Britských listů v červenci 1996 jsou k dispozici v archívu BL. Tematický archív BL od 1. září 1997, kdy se BL osamostatnily, je na adrese http://blisty.internet.cz/xz.


    Hodnoty sa tvoria prácou, životný úspech porušovaním pravidiel - odpoveď Jánovi Kynclovi

    Dušan Slugeň

    (Autorovi se omlouváme, že Britské listy nejsou technicky schopné zvládnout konverzi některých slovenských písmen.)

    Aby bolo jasné, situáciu vysokoškolských pracovníkov poznám na vlastnej koži a nezávidím českým kolegom, že majú v rovnakých kategóriách funkčného zaradenia vyššie platy ani vyššiu kúpnu silu ich koruny. Dobre viem, že tá sa velmi rýchlo rozplynie pri životných nákladoch v Prahe, ktoré sú tiež vyššie, než napríklad v Hradci Králové, či Bratislave. V porovnaní s platom policajta, či príjmom recepčnej v hoteli, nieto majitela obchodných priestorov, ide o jasné podcenenie kvalifikácie.

    Príslovie: "Bez práce nie sú koláče", platí nezávisle na spoločenskom sytéme. Lenže, v živote neplatí priama úmera medzi prácou a koláčmi. Fyzika tvrdí, že množstvo použitej múky je úmerné množstvu upečených koláčov. Prax však ukazuje, že ak vyrábate koláče vo velkom, možu byť i menšie i lacnejšie ako tie domáce - poctivé. Presvedčiť sa o tom možeme denne a hlasujeme o tom pri každom nákupe v samoobsluhe. Napriek neprimeranému daňovému zaťaženiu skonzumujeme ovela viac koláčov vyrobených priemyselne, ako tých domácich - urobených s láskou. Ekonomika hovorí najmä o prerozdelovaní koláčov.

    Pod koláčmi si predstavme lubovolný materiálny produkt. Neprimerané daňové zaťaženie znamená, že ak za nás umyje okná niekto iný, stojí to približne dvaapolkrát viac, než je priemerný príjem za odpracovaný čas. Rozdiely v ekonómii času nám hovoria, že pracovník patrične vybavený a špecializovaný, urobí tú istú prácu za polovičný až tretinový čas, než napr. odborník na výchovu inžinierov. Ten by mal naopak pomocť skrátiť čas študentom potrebný na osvojenie si niektorých vedomostí a špecializovaných zručností za podstatne kratšiu dobu, než za ktorý by problém zvládli individuálne. A preto máme aj upratovačky aj profesorov.

    V každom súbore platia zákony štatistiky. Máme upratovačky zvládajúce súčasne niekolko zamestnaní (u nás jedna taká pracuje), máme profesorov, ktorí za jednu prácu berú niekolko platov. A máme aj masu ludí, ktorí si myslia, že oboje je nenormálne. Patrím k nim.

    Nezdá sa mi normálne, aby upratovačka zarábala za odpracovanú hodinu viac než doktor filozofie. Ale rovnako nevidím príčinu, prečo by profesor za odučenú hodinu mal brať niekolko tisíc. Oboje je deformáciou princípu zásluhovosti.

    Upratovačka nároky zamestnávatela, t.j. školy splní, za jednu štvrtinu pracovnej doby, t.j. volný čas využije na zvýšenie si svojej skromnej životnej úrovne u ďalšieho rovnako benevolentného zamestnávatela. Profesor si svoje podnikanie, za ktoré berie odmenu formou hospodárskej činnosti, či priamo ziskov svojej firmy, dokáže vydávať aj za svoju výskumnú činnosť, použiť pritom nezaplatenú prácu študentov a ešte tvrdiť, že tým napćňa aj svoj pedagogický úväzok.

    Tragédiou je, ak je súčasne podnikatelom, poslancom, i učitelom vysokej školy na plný úväzok súčasne. Tragédiou to nie je pre neho osobne. Jeho príjem prekonáva prímy prezidenta republiky. Postihnutí sú všetci tí, ktorí na kvalite jeho práce závisia. V najlepšom prípade len jeho kolegovia, ktorí musia ťahať za dvoch, v horšom prípade celý národ v podobe deravých zákonov.

    Ešte pred dvoma rokmi som ako pracovník vedy a výskumu mal podobný úväzok ako Vy. Učil som vyše tristo hodín za o 50 % nižší plat, než docenti, ktorí učili len polovicu.

    Musel som si povedať: "Dosť, z ilúzií nevyžiješ. Ako je to možné, že druhí za ovela menej práce dostávajú ovela viac?" Takže som začal študovať mechanizmy prerozdelovania koláčov.

    Niekolko náhodne vybratých metód:

    a) šéf - Ja som zodpovedný riešitel, ja musím byť o všetkom informovaný, všade napísaný, vy riešite len čiastkový problém. Poskytuje podriadeným obmedzenú možnosť. Stačí mu byť na publikácie pripísaný, ale za to na všetky, bez výnimky.

    b) šéf so zabrzdeným informačným prenosom. Informácie sa spájajú u šéfa, takže on je jediný schopný urobiť závery. Nielenže je na každej publikácii, ale pravidelne ako prvý autor a častokrát i ako jediný. Vyznačuje sa aj tým, že experimentuje teoreticky a kolegov premieňa na laborantky. Autokraticky rozdeluje zdroje, teda i financie. \ c) podnikatel - najprv musíte mať výsledky, potom budeme hovoriť o peniazoch.

    d) kamarát z mokrej štvrte. Kto chce s vlkmi byť, musí s nimi piť.

    d) agilný spolupracovník. Do všetkého sa namočí, nič nedokončí. Spolieha sa na to, že všetko sa porieši. Pretože je namočený do všetkého, budí dojem, že velmi pracuje. V skutočnosti si každý oddýchne, keď dá pokoj. Aby neotravoval, je pripisovaný a taktiež mimoriadne plodný.

    e) koordinátor - získa projekt a za rozdelenú tretinu prostriedkov žiada najmenej dve tretiny celkových výsledkov.

    f) sprostredkovatel - zdorazňuje svoje známosti, nehambí sa pýtať si províziu dopredu.

    Pravdepodobne namietnete, že v prostredí vedy by sa takéto typy nemali vyskytovať. Vo vede nie, ale akademické prostredie ich priam priťahuje. Nezostávajú na vysokých školách len vtedy, ak v inom prostredí možu získať viac. To platí najmä pre rozvíjajúce sa technické disciplíny. V stabilizovaných oblastiach sa postavenie na katedre dnes už priamo dedí, podobne ako za feudalizmu.

    Existuje ešte jedna škodlivá kategória. Doktorand. Väčšinou ide o mladých schopných a výkonných ludí. Starajú sa hlavne o svoj rast meraný počtom publikácií. Ochotne pripisujú šéfov, aby mali aspoň aké-také vyhliadky, uspieť v medzinárodnej konkurencii. Na šéfov majú pragmatické nároky - ako im pomožu odraziť sa do sveta. Schopní odchádzajú, menej schopní zostávajú, o ostatných sa nikto nestará.

    Emigrácia može mať rozne podoby: vonkajšiu, vnútornú a skrytú.

    Najatraktívnejšia je vonkajšia - túžba uchytiť sa vo svete a vymaniť sa z malosti domácich pomerov. Najschopnejších vylietajú do sveta, aby sa už nevrátili. Pretože sú vystavení skutočne svetovej konkurencii (Indov, Číňanov, Rusov, ktorých motivácia je ovela vyššia), po čase sa väčšina z nich vracia.

    Ak pobudnú v zahraničí niekolko mesiacov, ospevujú videné, ak niekolko rokov, majú problémy s aklimatizáciou a nedokážu sa zmieriť so zaužívanými postupmi. Ak sa im podarí zostať v zahraničí viac než tri roky, je vysoko pravdepodobné, že na povodné pracovisko sa nevrátia. Nielen preto, že ich miesto je už obsadené, ale aj preto, že si zvykli na normálnejší sposob života a majú ovela vyššiu motiváciu, ale i kvalifikáciu, vycestovať znova. V prípade neúspechu prejdú do vnútornej emigrácie.

    Pod vnútornou emigráciou rozumiem prechod na lepšie platené miesto v podnikatelskej sfére i za cenu straty akademickej volnosti a využívania len zanedbatelného množstva odborných vedomostí. Častým prípadom je návrat z cudziny a niekolkomesačné riešenie ideálov v prospech životnej úrovne, na ktorú si rodina už zvykla.

    BTW, máme najkvalifikovanejších dílerov zahraničných firiem. Väčšina z nich mala predpoklady robiť týmto firmám v budúcnosti konkurenciu, dnes svoju inteligenciu využívajú na "oblbovanie/vzdelávanie" svojich odberatelov. Vedia, že za darovaný kalendár možu získať miliónové zákazky a preto kludne darujú aj prezent za niekolko tisíc i pomožu napísať návrh na výberové konanie tak, aby už podla zadania bol jasný víťaz, neštítia sa ponúknuť províziu. Peniaze nesmrdia na rozdiel od ludí, ktorí musia cestovať v hromadnej doprave a strávia niekolko dní v jedinej košeli.

    Skrytú emigráciu si málokto všimne. Až jedinec s ideálmi pochopí, že v živote to chodí inak, ako je oficiálne deklarované, prisposobí sa a snaží sa od extenzívneho hladania pravdy prejsť k intenzívnej maximalizácii volného času.

    Volný čas je hodnota, ktorá sa peniazmi dá len ťažko zaplatiť. Možnosť venovať sa svojim zálubám - vedeckému odboru, je na nezaplatenie. Mnohých na školách drží len to, že sa možu venovať tomu, čo ich baví. Štát ich platí len s polovice, druhú polovicu platu dostávajú v podobe slobody skrášlenú prostredím nadaných mladých ludí, ktorí majú rovnaké záujmy, a kde je vežmi lahké dostať sa do ich čela a stať sa ich formálnym aj neformálnym vodcom.

    Tragédiou je, že vonkajšie prostredie tieto ideály nezdiela a za poctivú prácu chce dostať peniaze, nie ideály. Množstvom práce sa na VŠ príjem radikálne nezvýši. Zvýši sa len v prípade, ak čas venovaný vede sa venuje komerčným aktivitám.

    Mladí do 40 rokov volia emigráciu vonkajšiu či vnútornú, starší najmä skrytú. Svojej práci venujú ovela menej času ako za mladi, vyhrievajú sa na ohníku elánu mladších. Nechcem tvrdiť, že sa rovno priživujú, ale určite sa ovela viac sústreďujú na doplnok svojho hlavného príjmu, ktorý sa nezriedka stáva príjmom vedlajším. Tým deformujú prostredie na svoj obraz, čomu sa študenti pod silným materiálnym tlakom nízkych príjmov svojich rodičov lahko prisposobia. Latka náročnosti sa zníži, schopnosti a vedomosti sa nepokladajú za hlavné kritérium úspechu. Študenti konkurujú svojim profesorom, a tak sa z poznávacieho procesu vytráca ochota odovzdávať vedomosti, pracovať čo najlepšie.

    Príkladom može byť situácia na bratislavskej FEI, kde študenti denného štúdia podali na fakultu sériu žalob, pretože napriek tomu, že boli prijatí na normálne denné inžinierske štúdium informatiky s bakalárske skúšky zložili, fakulta pre nedostatok vhodných pedagógov, nemá silu vychovať dosť inžinierov, lebo nie je dosť kvalifikovaných učitelov ochotných a sposobilých učiť informatiku. Nečudo, ak si študenti popri štúdiu dokážu slušne zarábať, majú primerané sebavedomie, častokrát vyššie než ich učitelia. Ak študenti dokážu zarábať aj 15 000 mesačne, pre kvalifikovaných odborníkov, nie je problém popri zamestnaní zarobiť aj dvojnásobok. Lenže, ak popri zamestnaní zarobíte 30 tisíc a v hlavnom zamestnaní len 10, ktoré bude vaše hlavné?

    V prudko sa rozvíjajúcich odboroch je nedostatok odborníkov, a tak aj študenti slušne zarábajú. Teoretická fyzika, chémia(moj prípad), či napríklad medicína, majú pripravených niekolkonásobne viac odborníkov, než skutočne potrebujú. Táto skutočnosť je všeobecne známa, a preto nikto necíti potrebu platiť lepšie. Krásne to vyjadrila riaditelka výskumu významného slovenského podniku: "O vašich absolventov samozrejme máme dlhodobý záujem, ale tohto roka nepotrebujeme žiadneho. .... Po dvoch až troch rokoch praxe možu mať 10 - 12 tisícový plat. ... Ale ak by ste vedeli o farmaceutovi, ktorý by bol ochotný nastúpiť za 15 tisíc, okamžite nám dajte vedieť."

    Nedávno sme mali stretávku po 15, resp. 16 rokoch od ukončenia VŠ. Z reči vyplynulo, že dosial vačšina z nás posobí alebo podniká v odbore širšom ponímaní chémia a potraviny a dokonca temer polovica, k tomu potrebuje i vedomosti z vysokej školy. Z tohtoročných absolventov sa v odbore už zamestná nie viac než približne jedna tretina. Je naozaj potrebné tolko biotechnológov? A ak nebudú študenti, bude potrebné tolko pedagógov? Odpoveď nám dávajú počty prihlásených. Na fakultu sme ich prijali viac než tisíc s obavou, či nastúpi aspoň sedemsto, aby štúdium po 5 rokoch ukončila necelá polovica. Dopyt praxe je len po chlapcoch. Fakulta by ich rada prijala, lenže sa nehlásia.

    Čo je spoločné multimilionárom

    Urobil som si skromnú súkromnú analýzu, čo je spoločné všetkým trom multimilionárom (mám na mysli skutočne bohatých - vila, auto za viac než milión, pravidelné zahraničné cesty, majetok rátajúci sa v desiatkach miliónov), ktorých poznám od mlada. Teda poznal som počas školských rokov, a keďže dvaja bývajú na našej ulici, stretávam ich dodnes. Spoločné majú snáď dve veci. Vysoko vzdelaných rodičov (na 50 % s vedeckou hodnosťou pracujúcich v štátnej správe alebo školstve). Ani jeden z nich si orientáciu rodičov nezvolil, v pohode však ukončili vysokoškolské štúdium bez vynaloženia väčšej námahy. Snáď to nebude prehnané, ale myslím si, že ani jeden neoplýval vysoko nadpriemernou inteligenciou, hoci všetci mali v učení na viac, než ako sa skutočne snažili. Príznačná pre nich bola nechuť dodržiavať dohodnuté pravidlá. Ak išlo o šport strácali záujem, ak sa nedalo nájsť lahšiu cestu rýchlo rezignovali do nezáujmu, vyhýbali sa otvorenej súťaži a kolektívnym činnostiam. Tvorivo uplatňovali fantáziu, aby niečo nemuseli, radi prenášali nepríjemné povinnosti na druhých. Neboli oblúbení, nedá sa povedať, že by mali kamarátov. Zato mali vela známych. Takže si myslím, že rodinné prostredie a jeho čiastočná negácia navodili situáciu, že svoju potenciálnu inteligenciu uplatňovali inak. Vyhýbali sa plneniu úloh, nieto povinností, pritom niekolkokrát ukázali, že schopnosti majú. Vela očakávaní plnili len formálne včítane prianí svojich rodičov. Tí im v prelomových rokoch pomohli svojím postavením a stykmi, lebo inak je nepochopitelné ako rýchlo sa majetku zmocnili. Som presvedčený, že každý má na rováši dosť na dlhoročné väzenie. Nie je v mojich silách im čokolvek dokázať a ani o to nemám záujem.

    Zaujímavé je, že zo súboru troch detí prominentov bývalého režimu, ktorých som osobne poznal, sa v podnikaní neuplatnil ani jeden a dvaja žijú ako radoví zamestnanci, tretí je právnik. Z ludí, ktorých som si najviac cenil pre ich vedomosti a schopnosti, je temer polovica rovnako neúspešná ako ja, teda v zamestnaní s platom okolo 10 tisíc brutto. Naopak tí formálne menej schopní, ale ctižiadostivejší, sa uplatnili lepšie.

    Na záver si dovolím malé zovšeobecnenie:

    V športe a vede platia pomerne presné pravidlá. Podvádzať sa neoplatí, preto sa podvádza len v obmedzenom rozsahu. Materiálne meraný úspech v živote nie je v korelácii ani s inteligenciou ani s dosiahnutým vzdelaním, hoci pre úspech je potrebná aspoň mierne nadpriemerná inteligencia, ktorá nemusí zodpovedať formálnemu vzdelaniu. Potrebná je schopnosť neustále testovať hranice tolerovaného a zisťovať, čo si v danom prostredí možeme dovoliť. Výsledkom je síce neoblúbenosť, ale aj akceptovanie do skupiny riadiaceho súkolia. Vrana vrane oči nevykole, podvodníci si rozumejú na prvý pohlad. Ostatní, riadiaci sa nejakými ideálmi, sú tým lahšou obeťou, čím silnejšie sú ich ideály. Ak úspešní presondujú, aké účinné prostriedky sa zdráha ich protivník použiť, majú vyhrané. Stačí si už len počkať na správny okamih a pripraviť si situáciu, v ktorej zvíťazia. Za každú cenu sa vyhnú predčasnej konfrontácii, dokonca i zdanlivo ustúpia, ale z ciela nespustia oči. Za svojím cielom idú po mrtvolách ideálov svojich obetí. Časom sa zdokonalujú, takže ich obete si ani nevšimnú, k čomu boli použité. A tak sa stanú formálnou autoritou, vstúpia do byznisu, reklamy alebo do politiky. Tí, ktorí nie sú ochotní akceptovať jediné pravidlo a to totiž, pravidlo, že neexistujú žiadne pravidlá a pravidlá určuje ten, ktorý je momentálne pri koryte, t.j. zákon džungle, majú jediné východisko - lopotiť sa, aby sa dopracovali aspoň k priemernej životnej úrovni. Şudí ochotných použiť pre úspech všetky prostriedky je tak vela, že úspešný vstup na podnikatelskú dráhu je možný, až keď človek akceptuje základné pravidlo. V opačnom prípade je pre neho výhodnejší zamestnanecký pomer.

    Štát ako zamestnávatel je mäkký, a tak, aj keď zle platí, poskytuje väčšiu možnosť ako súkromný sektor. Ak sa veda stala hobby, potom je škola priam ideálnym miestom.

    Plakať o zlých podmienkach práce je síce možné, dokonca i potrebné, inak by sa šetrilo ešte viac, ale slzy nič nevyriešia. Tragédiou inteligencie na rozdiel od nekvalifikovaných robotníkov je jej schopnosť prejsť do emigrácie - vnútornej, t.j. dekvalifikovať sa (nie rekvalifikovať, rekvalifikáciu potrebuje najmä ten, čo žiadnu kvalifikáciu nemá), alebo skrytej, a začať viac naháňať dodatkové zdroje príjmov, čo sa pre niektorých na VŠ stáva hlavnou náplňou práce. (Ak by štát skutočne platil za odučenú hodinu, ručím Vám, že by sa našli osoby schopné učiť viac než 2000 hodín ročne. O kvalite pomlčím. Čoskoro by to na vysokých školách vyzeralo ako na stredných, na stredných ako na základných, na základných ako v rómskej osade.) Na škodu nás všetkých je, že kolabujúci štát nedokáže zaplatiť najlepších. Tí, ktorým platí, nemajú ani pri najvyššej možnej kvalifikácii autoritu obyčajnej referentky na ministerstve či poslanca, ktorý je odborník na všetko a prakticky o všetkom vie rovnako - temer nič. (Napriek prevahe poslancov honosiacich sa akademickými titulmi, všetci svorne si myslia, že keď školstvo ešte funguje, netreba mu pridať, takže zmenu k lepšiemu nemožno v krátkom čase očakávať.)

    Jedine učitelia vysokých škol dokázali zvýšiť svoju produktivitu, pri nezmenenom počte, o 400 %: za polovicu peňazí vychovávajú dvakrát tolko študentov ako pred desiatimi rokmi. Ak by takto pracovali i poslanci, dnes už máme zákonodarstvo, ktoré je vzorom pre celú EÚ. Dobrou správou je len to, že zlí učitelia sa čiastočne premiestnili do parlamentu. Zlou je to, že tam neodišli úplne všetci zlí pedagógovia.

    Na záver už len optimistické konštatovanie v duchu aktívneho fatalizmu. Nikdy nebude tak zle, ako si to dokážeme predstaviť. Ale pre svoju životnú úroveň musia pracovníci VŠ častejšie emigrovať.

    Dušan Slugeň

    PS: dopísané 30. 8. 1999

    Po prečítaní názorov p. ŠedivéhoPaříka som toho názoru, že demagógii sa medze nekladú. Podnikatelsky pojaté štúdium realizované napr. City University znamená síce podstatne vyšše platy pre vyučujúcich, ale sústreďuje sa na - a iba - na disciplíny, ktoré majú s vedou a poznaním pramálo spoločného. Ak zmenou vyhlášky sa zmení i pravda (platí v práve, ekonómii a podobných disciplínach), tak v nich netreba žiaden výskum. (Čo sposobila takto pojatá veda v Prognostickom ústave sa dodnes presvedčujeme v parlamente, kam sa tieto typy premiestnili.) Teda treba ho, lenže ho nikto nerealizuje, a tak najobjektívnejšie informácie o stave ekonomiky majú nezávislé marketingové agentúry.

    Rovnako, ak vykladáte nejaký zákon, je jedno, či ho vykladáte 10, 20 alebo 100 študentom. Vrcholom racionalizácie by asi bolo umiestniť všetky učebné texty na internet a využiť učitelov len na skúšanie. To by sa ušetrilo! Miesto pol milióna by VŠ titul stál daňových popatníkov cca 20 tisíc a jeden počítač. Najlacnejšie pre štát by bolo vzdelanie predávať ako odpustky. Nie náhodu je najviac korupcie na právnických fakultách.

    V prírodných vedách ide o praktické poznanie nezávislé od akejkolvek demagógie. Že aj tu je dostatok schopných konšpirátorov, je najmä dosledok sposobu financovania. Praktické poznanie nemože byť realizované metódou: "Študenti, pozerajte sa, predvádzam pokus!" Viete si predstaviť automechanika, ktorý sa vyučil korešpondečne? Ja si rovnako neviem predstaviť chemika, ktorý by aspoň tretinu času výuky nestrávil vlastnou praktickou experimentálnou činnosťou. Lekári zíkavajú plnú kvalifikáciu až druhou atestáciou, t.j. po zložení ďalších skúšok a patričného počtu rokov praxe po abolvovaní 6-ročného velmi náročného štúdia. Viete si predstaviť, kolko by sa ušetrilo na penziách, ak by sme doktorom politických vied (RSDr.) umožnili vykonávať ambulantnú liečebnú prax?

    Asi sa vývoj v Čechách značne vzdialil od situácie na Slovensku, ale tu sa tešíme z grantu na ktorom je 400 000 korún slovenských 20-ti, včítane doktorandov. Zároveň z neho sponzorujeme aj pedagogický proces študentov riadneho štúdia, lebo z peňazí na pedagogiku sa bežná prevádzka katedry jednoducho udržať nedá. Oproti podnikatelskej sfére neplatíme síce ani nájom budov, ani energie, ani odvody, ktoré idú z iných fondov, ale ak nemáme ani na náročnejšie opravy a základné chemikálie, o rozvoji je ťažko hovoriť. Kúpiť dobrý analytický prístroj znamená mať aspoň milión. A to ešte "múdre" hlavy vymysleli, že racionalizácia v prebujnelej štátnej správe, ktorá sa za tri roky nového administratívno-správneho členenia zdvojnásobila, sa začne plošnou 10 %-nou redukciou práve v školstve.

    Ospravedlňujem sa i podnikatelom i pracovníkom humanitných odborov za prílišnú vulgarizáciu formulácií. Som si vedomý, že kvalitné zákony potrebujeme ovela viac ako inžinierov. Lenže, ak budú zákony a prírodné zákony v rozpore, som si istý, že na rozdiel od ludských, sa prírodné meniť nebudú.

    PPS: Čo by úrovni VŠ pomohlo?

    1. Podniky by za VŠ kvalifikáciu svojich pracovníkov platili formou licenčných poplatkov, napr. 5 % z hrubej mzdy pracovníka. Podla vybraných peňazí by sa velmi jednoducho zistilo, o ktorú kvalifikáciu má prax záujem. Obávam sa, že jediné, čo by sa zistilo je, že máme niekolkonásobne viac VŠ kvalifikovaných pracovníkov, ako by boli podnikatelia ochotní zaplatiť. Ostatní by sa museli zmieriť s tým, že by robili prácu na výkon ktorej stačí stredoškolák, alebo by robili podnikatelom, ktorí si myslia, že sú dokonalí, konkurenciu. To by bolo len dobre.

    2. Skutočne sa na VŠ vzdelávanie pozerať ako na riešenie problému nezamestnanosti.

    3. Zaviesť školné (odporuje slovenskej ústave), aby študenti vytvorili protiklad zdola snahám o skrytú emigráciu. Ak si ktokolvek za niečo musí zaplatiť, viac si to váži. Školné by malo byť kompenzované odpustením podstanej časti nákladov v prípade dosiahnutia výborných výsledkov. Napr. zákonná študenstská požicka vo výške školného, ktorá by sa predelila dosiahnutými kreditmi a v prípade najvyššieho hodnotenia by štúdium skutočne nestálo nič.

    4. Platiť podla výsledkov (odučených študentohodín) a nie za čiarkomániu. Tak isto ako policajti by si učitelia VŠ mohli voliť dráhu podnikatelskú alebo príplatok za nepodnikanie.

    5. Prestať sa tváriť, že ak sú pokryté elementárne potreby reprodukcie živej sily (súčasný stav), dá sa robiť špičková veda. Jedno kvalifikové inžinierske miesto v high-tech odvetviach priemyslu stojí približne 10 a viac miliónov korún. Pri súčasnom stave financovania, nie sme schopní ani kopírovať. Reverzné inžinierstvo takisto si žiada patričné vybavenie technikou. Nedávna dioxínová aféra ukázala, že v SR nie sme schopní dioxíny ani stanoviť, vybavenie by prišlo na cca 10 miliónov. napriek afére s tým nikto nič neurobil.


    Nic než národ

    Pavel Tychtl?

    (An English version of this article is in the current issue of the Central Europe Review.)

    V kampani do senátních voleb se odehrála řada menších kontroverzí mezi jednotlivými kandidáty. Jedna z nich byla vyvolána osobním dopisem paní Jiřiny Jiráskové, nezávislé kandidátky za ODS, ve kterém píše, že nikdy neopustila tuto zemi. Navzdory všemu pronásledování a příkořím, kterým byla vystavena v sedmdesátých letech samozřejmě.

    To není uvedeno v textu dopisu, ale každý se jistě dovtípí. Stejně tak není uvedeno, že další dva hlavní kandidáti -Václav Fischer a Ivan Medek, svou zemi opustili. Zatímco Ivan Medek spolupracoval v zahraničí s řadou rozhlasových stanic, mimo jiné Hlasem Ameriky a Rádiem Svobodná Evropa a Václav Fischer vybudoval významnou cestovní kancelář, kterou po roce 1989 přestěhoval do České republiky a dnes patří k jedněm z mála českých společností, které jsou evropsky významné a zároveň podnikatelsky bezúhonné, paní Jirásková byla pronásledována ve své vlasti pro blaho nás všech. Navzdory pronásledování však mohla natočit řadu filmů, pracovat v divadle a později i v televizi, jak již bylo uvedeno jinde.

    V tomto článku však nejde o nic osobního. Každý má právo ma interpretaci své osobní historie a může s ní vyjít na veřejnost, pokud k tomu má dost odvahy. Je na veřejnosti, aby posoudila do jaké míry je osobní interpretace spíše přáním než skutečností.

    Zajímavější je opakující se rétorika, kterou ODS v poslední době používá.

    Mluví se v ní o “národních zájmech", přičemž není úplně jasné, zda jde o zájmy státní administrativy, které jde zejména o udržení současné situace, kdy nejsou potřeba žádné překotné výkony a je možné v závětří diskutovat o problémech spojených s naším vstupem do Evropské unie nebo o zájem národa, tedy občanů České republiky.

    Ani v tomto případě však není vše úplně jasné, protože zatímco zájmem některých českých občanů je co nejrychleji emigrovat do západní Evropy, zájmem jiných je zamávat jim na rozloučenou a zbavit se tak nepříjemných starostí.

    Zdá se však, že hlavní politické strany zůstávají těchto nejistot ušetřeny. Ony přece velmi dobře vědí, co je v národním zájmu, i když mnozí nad tím mohou kroutit hlavou.

    Tak se dozvíme, že naším národním zájmem je příliš neuspěchat vstup do Evropské unie a raději ho odložit, abychom nebyli vystaveni příliš silné konkurenci.

    Také musíme dávat pozor, aby nám rozpadající se stavení v oblastech hraničících s Německem a Rakouskem neskoupili sudetští Němci a Rakušané a nezbavili tak naše zanedbané pohraničí svébytné národní identity.

    Raději přijmeme požadavek Evropské unie, aby po dobu deseti let nemohli čeští občané svobodně cestovat a studovat v členských zemích, protože by se to týkalo přece jen omezené a privilegované části populace.

    Raději české Sudety než inteligenci a odborníky vystudované na evropských univerzitách, zní takto formulovaný národní zájem.

    Národní zájmy jsou dobré pro rétoriku politických stran, v běžném životě “národ" zajímá, jak funguje státní administrativa, školství a zdravotnictví.

    A to v řadě případů selhává. Zdá se, že dnes zejména ODS bude “bránit" národní zájmy za každou cenu, protože jí již nezbývá příliš mnoho dalších témat, kterými může přitáhnout pozornost veřejnosti.

    Nebo si to alespoň myslí.

    Stejně tak další významná politická síla ČSSD, se nevyznačuje příliš přehnaným zájmem o náš vstup do Evropské unie.

    Podstatným důvodem může být obava z konkurence, která současnou garnituru “moudrých stařešinů" i nastupujících “korunních princů" vystaví soutěži, kterou si téměř jistě nikdo z nich nepřeje.

    To, co dnes vypadá jako zanedbatelný problém, se již brzy může ukázat jako velmi vážná nevýhoda celé České republiky.

    Dnes nemáme šanci prosadit se v Evropě vahou své ekonomiky, v tom se ostatně nějak výrazně nelišíme od dalších států ve střední a východní Evropě.

    Na rozdíl od Polska a zejména Maďarska, však nemáme výrazně proevropsky orientovanou politickou sílu.

    Vidíme-li Viktora Orbána a Miloše Zemana, každému je jasný obrovský rozdíl, nejen v jejich vzhledu a projevu, ale zejména mentalitě.

    Rozdíl je však i mezi Janem Rumlem a Viktorem Orbánem. I Unie svobody, která dnes sama sebe považuje za nejvíce proevropsky orientovanou politickou stranu, má ještě velmi daleko do proklamovaného ideálu.

    Evropská unie není v současnosti představou rozšiřování nijak nadšena, protože je jí jasné, před jak obrovským úsilím stojí a z rozšiřování má obavy.

    Tím důležitější je úsilí, které budou muset středoevropští politici vyvinout, aby Evropskou unii o potřebě rozšíření přesvědčili.

    Čeští politici by si měli uvědomit, že ke vstupu České republiky do Evropské unie neexistuje žádná alternativa, pokud jí nemá být vize izolovaného státu na periferii Evropy, potýkajícího se s vážnými hospodářskými problémy, korupcí a neschopností státní administrativy.


    Lekce

    Jaroslav Veis, Radiožurnál

    Jedenasedmdesát procent je číslo, které by Václavu Fischerovi záviděl i Vladimír Železný. A co je co říct, protože Vladimír Železný sám sebe považuje za nejlepšího sběrače procent v Evropě. Teď však jsou Fischerova procenta podstatnější. Jsou výchovnou lekcí našim politickým stranám.

    Neboť, ač mají pravdu všichni ti, kdo už před volbami upozorňovali, že senát není aréna pro osamělého hrdinu a že ho v konírně stranické senátorské čety snadno zasednou, přesto sedm z deseti voličů, kteří přišli k volbám, dalo hlas Fischerovi. Ptejme se proč.

    Důvodů je několik. Za nepodstatnější je nutno považovat momentální chování politických stran. Čiší z něj, jak málo mají ponětí o tom, že pravým smyslem politiky je prosazování veřejného zájmu, a jak mnoho se domnívají, že jde o pouhou soutěž, jak se dostat k moci. Takoví závodníci však kromě klubů, za které soutěží, zajímají veřejnost zhruba stejně jako mistři Dolního Rakouska v lední metané zajímají obyvatele Trinidadu. K sedmi z deseti hlasů stačilo Václavu Fischerovi, že není jako oni.

    Druhým důvodem je znechucení i únava z neustálých konfrontací a mobilizací, kterým veřejnost vystavuje momentálně nejsilnější česká politická strana. Občanů, kterým vyhovuje trvalá atmosféra hledání nepřítele, volání do útoku, vyzývání k obraně, zas není tolik. Těch, kdo si libují, když jim na dveře buší obden posel s mobilizačním rozkazem, je ještě míň.

    Třetím důvodem je odborně dobře vedená a masivní kampaň nového senátora. Nebyla jistě levná. Budou-li však obyvatelé stranických sekretariátů, a to všech, ať už v nich voní sportovní masážní emulze nebo becherovka, tvrdit, že to je důvod hlavní či dokonce jediný a že Václava Fischera dovedly do senátu peníze, dopustí se fatální chyby. Dají nám najevo, že se na občany dívají jako na lidi, které je možno si jednoduše koupit.

    (Vysílalo se v pondělí 30. srpna 1999.)


    Konec sezóny?

    Jaroslav Veis, Radiožurnál

    Dnes tedy končí. Prázdniny i okurková sezóna. Po prázdninách se bude spoustě lidí pár dnů stýskat. Avšak po okurkové sezóně? Po té se stýská málokomu.

    Angličtina tomu času, skoupému na opravdu podstatné události, říká silly season. Tedy sezóna dle slovníku nesmyslná, pošetilá i potrhlá. Ohlédneme-li se na tu letošní, je to zejména u nás doma označení případné.

    Nemyslím ani tak na cimrmanovské události, jakou byla zpráva z počátku léta, že drahám kdosi ukradl dvě železniční tratě včetně kolejí i obligátní kruhy v obilí. Ani zatmění Slunce, které by podle papírových předpokladů mělo být vrcholem. A konec konců, nejpodstatnější nebyl ani nekoneční spor mezi držitelem televizní licence na Novu a americkými investory, kteří se naivně domnívali, že uzavřené smlouvy platí u nás stejně jako jinde.

    Byli jsme ovšem i svědky tragických událostí, když v Turecku zemřely desetitisíce lidí při zemětřesení. Také smutného zjištění, že český stát v pomoci obětem zemětřesení v Turecku notně zaspal.

    Radovali jsme se ze zlatých medaií Tomáše Dvořáka a Ludmily Formanové v Seville.

    Varovnou roli sehrály průzkumy preferencí politických stan. Druhou nejpreferovanější stranou se v létě stali komunisté. Deset let poté, co byli svrženi a zavrženi, se pro ně vyslovil téměř každý pátý z dotázaných. Ne proto, že by přišli s čímkoliv novým, neřkuli přínosným, ale proto, že občany zklamany ostatní strany. Zejména sociální demokracie, od níž se podpora ke komunistům přelila.

    Zklamání politickými stranami jako autorizovaným dealerem politické moci v zemi se nakonec stalo samotným vrcholem této sezóny. V doplňovacích senátních volbách v obvodu 27 je už v prvním kolem na hlavu porazil nezávislý a v politice se dosud naprosto neangažující kandidát. Navíc způsobem, jenž je případně zván debakl. V něm však je zdroj naděje, že už je po sezóně. To slovo totiž původně znamenalo prolomení ledů.

    (Vysílá se v úterý 31. srpna ráno.)


    Český politický establishment nesplnil sliby

    Miloš Koenig

    Ve sve odpovedi na otazky Radiozurnalu zastava Jan Culik nazor, ze lide chteji videt v politice nove tvare a upinaji se s nadeji na kazde nove jmeno. Tomu skutecne tak je, jenze proc tomu tak je, zustava neodpovezeno.

    Fakt je, ze dosavadni politicky establishment nesplnil ani sliby, kterymi svou volebni kampan podporoval , ani ocekavani svych volicu.

    Lze se divit, ze nekdo, kdo byl uspesny v podnikani, budi vice duvery nez profesionalni politik, ktery nemuze volici opet nabidnout nic jineho, nez sliby? Jan Culik zastava nazor, ze se s dosavadni ustavou, jejiz zmenu event. Fischerovo viteztvi zamezi, moc vladnout neda. Zde lze pouze rici, ze kazda ustava je jen tak dobra, jako jeji tvurci.

    Ti meli skoro 10 let casu ustavu bud zcela predelat, nebo novelizovat zakony tak, aby odpovidaly demokratickemu zrizeni. Ze byl clenum zakonodarnych shromazdeni casto vlastni prospech dulezitejsi nez nova, demokraticka ustava, to je jina kapitola, pak je ale nesmi Fischeruv uspech prekvapit.

    Nikdo nepochybuje, ze je Fischerova cestovni kancelar mocnou a prosperujici firmou. Ale to mluvi spise pro volbu jejiho majitele, nez proti ni.

    Nedovedu si totiz predstavit, ze by Fischer mohl byt podplatitelny. A to je u politika opravdu nezanedbatelna hodnoda

    Miloš Koenig

    Poznámka JČ: Fischer pravděpodobně podplatitelný není, otázka ale je, zda jsou stejně nepodplatitelní tváří v tvář jeho velké finanční moci čeští novináři.


    Václav Fischer do Senátu, anebo Vize udržitelné jistoty

    Tomáš Zukal

    (Zkráceno) Stalo se přijímaným konstatováním, že v České republice leží hodně věcí v nepořádku. To často v historii vede k pokusům o reformu.

    Do doby, která si žádá reformu, patří reformní publicistika: články a eseje se společensko kritickym podtónem. Všiml jsem si, že rozum konečně pomalu a jistě produkuje vzrůstající množství společensky kritických článků v dobré kvalitě, v nichž autoři usilují o 

    1. vymezení

    2. popsání

    3. analýzu

    4. možné řešení problému - naší společenské krize.

    Je symptomatické, že přes mediálními diskusemi postupně stimulované přesvědčení, že věci veřejné je třeba operativně činit lepšími, zůstává často u sólistických výstupů komentátorů. Problémem zůstává komunikace s  širším okolím a odvaha něco dělat,

    tedy

    5. realizace ozdravných myšlenek

    Realizace myšlenek je bohužel (a někdy bohudík) v demokratické společnosti tím nejošemetnějším problémem. Sám chci pouze upozornit na několik souvislostí.

    Určitý rozruch vzbudila výzva IMPULS 99. Snaha rozhýbat ztuhlé občanstvo je sympatická. Jsouc poněkud chybujícím konglomerátem různorodých osobností, narazila iniciativa sice v prvním střetu na předpokládatelnou občanskou nedůvěru, šance však při jejím lidském potenciálu zůstávají.

    Proč nereagovaly větší počty lidí už při jejím prvém pokusu ?

  • Je třeba komunikovat a přesvědčit a nenarazit na pohodlné publikum, pro které být o něčem přesvědčen neznamená ve svém důsledku o moc více než nebýt přesvědčen o ničem. Pasivita je věčná stejně jako hloupost.

    A nač že lidé nejvíce reagují?

  • Na pregnantní a lidsky pochopitelná prohlášení v jasně formulovaném jazyce, podložená autoritou důvěry v mluvčího. Společnost je značně nedoslýchavý organismus, slabé hlasy se vyčerpají příchodem jiného, aktuálnějšího tématu, a od počátku jim hrozí, že vyzní jako součást koloritu doby, což nemusí byt samo o sobě nevýznamné.

    Tendence po obrodě, informovanosti, zprůhlednění světa politiky a ekonomie a obeznámení se s co nejopravdovějším obrazem světa kolem nás nabývají na síle. Myslím, že současné období by se dalo charakterizovat jako období hledání alternativ a hledání jistoty.

    Naše dosavadní společenská jistota však už není jistotou. Drtivé vítězství nezávislého kandidáta Václava Fischera bylo správně vypočítaným útokem na tento neuralgický bod české politiky. Majitel největší a nejvíce prosperující cestovní kanceláře ztělesňuje konkrétní verzi vymezitelné, a již uskutečněné jistoty, se kterou se každoročně rádo identifikuje více a více lidí.

    Je zajímavé, kolik unavených Čechů si vyjíždí v létě odpočinout za sluncem k moři. Cestovní kancelář vítěze senátních voleb k tomu proklamuje, nabízí a realizuje podvědomou i očividnou identifikaci s evropským standardem. Připadá mi, že v tom má prsty malý nevyřčeny komplex české východostředoevropské méněcennosti - klient cestovní kanceláře v tomto případě dostává zastřešení prestižním jménem a kultivaci své osoby. Stává se členem klubu nenásilně a snadno.

    Pracoval jsem několik sezón jako delegát cestovních kanceláří, a mnozí Češi mi často ve srovnání s jinymi národy připadali pořád trochu nejistí, kolektivně ostýchaví, odvrhující rozjařenou bodrost lidí z Východu a hledající sebevědomou společensky pojící nonšalantnost spojovanou s evropským Západem. Cestování s kanceláří s dobrym jménem může mít terapeutický účinek. Dostávám se tu k obecnému problému, ktery tak často zaměstnává Britské listy, v nichž nás úspěšně hnětou připomínky, rady a výtky pana Čulíka. Češi potřebují (stejně jako kterákoli jiná národnost) širší kulturní kontext, ale neradi si jej někým nechávají vnucovat.

    Poznat však ještě nemusí znamenat nechat se ovládnout, samozřejmě, musíme to však být my, kdo chce poznávat.

    Proč se neotevíráme okolnímu světu příliš doširoka? Je pořád málo příležitostí ke studiu a práci! A je v tom navíc trocha s nedostatkem příležitostí souvisejícího pěstovaného kulturního vzdoru proti tlaku zvenčí, ostýchavosti a skromnosti, pohodlnosti, anebo spokojenosti s tím, co máme a strachu ze ztráty některých jistot.

    Fischer získává body tím, že nekritizuje Čechy za jejich chyby a nedokonalosti, on je koupí zájezdu přijímá za Evropany.

    Pan Čulík Čechy peskuje, má poněkud tvrdší metody, ale je to také léčba. Potíž je v tom, že neprodá tolik Britských listů. Oba přístupy jsou však žádoucí.

    Češi chtějí jistotu a hledají alternativy. V těchto volbách vyhrál Fischer a vyhrál v poměrně silné konkurenci.

    Voltaire říkal, že pochybnost není zrovna příjemný stav, ale jistota je směšná. O politice se zase říká, že do ní "chytrej člověk nejde" (tu by asi nejen mnohý americký komentátor zajásal nad průkaznou manifestací "českého pohledu"). Přál bych panu Fischerovi, aby jej politika neznechutila.

    Občanům ČR bych přál hodně příležitostí. A pohodlným Čechům bych přál třeba hodně příležitostí, do nichž se nebudou muset nutit. A protože takovych holubů je bohužel málo, přál bych jim, aby je příklady táhly, bylo by pak snazší dělat příklad, po kterém tolik volají.

    Tomáš Zukal 29.8.1999


    Proč chce česká vláda zbytečně investovat do české Národní budovy v New Yorku milióny dolarů českých poplatníků?

    Jan Krondl

    Vážený pane šéfredaktore,

    jsem redaktorem a vydavatelem Československých novin, které jsou nejstarším porevolučním krajanským listem ve Spojených státech. První číslo vyšlo 7. března 1990. Mezi našimi přispěvateli byli například Ladislav Špaček, Vlastimil Ježek či Martin Mejstřík -- všichni předtím, než jim jejich nové funkce zabránily v dopisování.

    Píšu Vám v záležitosti Národní budovy v New Yorku, kterou, jak asi víte, se chystá česká vláda koupit od krajanů za symbolický $1, aby do její opravy poté investovala $8-$10 milionů a vyhradila v ní jejímu původnímu majiteli, krajanské organizaci, nejspíše jedno patro.

    “Spin" (úhel pohledu), který je doma na celou věc kladen, je ten, že “...krajané si nejsou s to vybrat peníze sami" (ČTK) -- a tudíž jim musí přispěchat na pomoc česká vláda, která se jejich budovy slavnostně ujme a zbaví tak krajany jejich obtížného břemene.

    Do případu Budovy jsem osobně zapojen již od roku 1991, zejména, velice aktivně, v posledním půl roce. Proto vím, že celá věc je poněkud jinak a dala by se stručně shrnout asi takto:

    Ve chvíli, kdy se česko-americké dobročinné organizaci naskytla, po letech stagnace a poprvé za dobu její existence, profesionální možnost, jak potřebné peníze na opravu Budovy vybrat a oživit tak vlastní organizaci, byla tato možnost -- pod přímým tlakem české vlády -- odsunuta stranou, aby český stát mohl získat majetek společnosti.

    Jde o to, že krajanům se nabídl -- skrze aktivní zásah Československých novin -- profesionál, který vybral v Cedar Rapids, Iowa, asi $3 miliony na podobný projekt, tzv. “Celonárodní české a slovenské museum a knihovnu", na jehož otevření se sešli 3 prezidenti -- Václav Havel, Michal Kováč a Bill Clinton. Tento profesionál navštívil počátkem července New York a poté podal společnosti oficiální nabídku ke spolupráci. Jeho plán pro sbírku počítá s podporou a aktivní účastí české vlády, jmenovitě staví na popularitě Václava Havla ve Spojených státech. Za tuto nefinanční pomoc by česká vláda získala -- prakticky zadarmo -- určité domluvené místo v Národní Budově, o které jí zřejmě jde.

    Český generální konzulát v New Yorku však tuto nabídku odmítl podpořit a místo toho trval na tom, že krajanská společnost se musí rozhodnout rychle, neboť, údajně, “nyní je ta jedině správná doba, kdy česká vláda je ochotná uvolnit peníze na Budovu, za půl roku už tady třeba tato šance nebude, a proto je ji třeba rychle využít". Zjevně proto svolal předseda společnosti nenadálou a uspěchanou schůzi uprostřed léta, jejímž vyloženým účelem bylo vlastně už jenom shromáždit připravené hlasy organizací, které tvoří společnost, na podporu nabídky na předání Budovy ČR.

    Vážený pane šéfredaktore,

    je mi jasné, že celá věc je poněkud vzdálená z dosahu normálního okruhu informací, které mají domácí čeští čtenáři k dispozici, a také trochu zapletená pro přímé pochopení. Není tak jasná, jako když se přijde na to, že “někdo někde ukradl peníze", “někdo někde někoho podplatil", atd. Nicméně, stane se zajímavá ve chvíli, kdy se nějaký domácí žurnalista začne ptát českých politiků různé otázky:

  • Věděli jste o tom, že krajané zrovna dostali profesionální nabídku, jak si mohou peníze sami vybrat, a že tato nabídka počítala s vaší vládní podporou?

  • Proč jste se rozhodli ji nepodpořit?

  • Uvědomujete si, že zdařilá sbírka by nejen oživila krajanskou komunitu, ale také by navíc ušetřila zhruba $8-$10 milionů z české státní pokladny?

  • Hledali jste ještě jiná řešení, jak podpořit krajanskou komunitu -- jako je půjčka, záloha na místnosti v Budově, dar spojený s podmínkou profesionální sbírky -- než přímé převzetí Budovy?

  • Proč ne? Jak můžete potom tvrdit, že vám jde o pomoc krajanům, ne o Budovu?

  • Měli jste nějaký vliv na to, že krajané se urychleně rozhodli nabídnout Budovu České republice -- dříve než se mohli řádně zamyslet nad možností vlastní profesionálně vedené sbírky?

    Atd. Chystám se Prahu navštívit ve dnech 5.-19. září. Nezdá se mi totiž správné, aby vláda prezentovala krajany jako naprostá nemehla a nedochůdčata, když vlastně nejenže odmítla podpořit možnost, jak by se zase mohli postavit na vlastní nohy, ale vlastně se i přímo zasloužila o její potlačení. Cítím v tom, že vzniká velice nebezpečný trend -- vláda nejenže nechce podporovat krajanské komunity v zahraničí k větší aktivitě, ale naopak -- těží z jejich úpadku. V případě New Yorku pak dokonce bohužel k tomu úpadku sama napomáhá.

    Tenhle rodící se trend je třeba rázně zastavit, a proto bych byl rád, kdyby se tímto případem začali zodpovědní novináři doma zabývat. Proto jsem ochoten poskytnout jakékoliv další informace a vůbec se nabídnout ke spolupráci. Posílám Vám shrnutí hlavních informací formou článku a je samozřejmě na Vás, zda z toho chcete něco rovnou otisknout, či si vyžádat další informace. Děkuje a zdraví,

    Jan Krondl,

    Československé noviny, New York


    Vážení čtenáři Českého dialogu,

    v minulých číslech byla šéfredaktorka Eva Střížovská tak laskavá, že podpořila můj názor, že česká vláda by měla hledat pozitivnější řešení, jak podpořit činnost krajanské komunity, než je přímé převzetí její historické Národní Budovy v New Yorku. Pak za to dostala “sprdunk" od různých exilových autorit a anonymů, kteří z nějakého důvodu považují myšlenku, že by se krajané měli starat o národní věc v zahraničí sami -- tak jak to dělali za Rakouska, za Masaryka, i za komunistů -- v dnešní době za nesprávnou.

    Protože jsem původce tohoto malého vzrušení, rozhodl jsem se nabídnout ČD svoje osobní stanovisko, spojené se zprávou o schůzi 9. srpna, na které newyorští krajané sami iniciativně nabídli Národní Budovu české vládě za $1. Tato zpráva je podrobnější, než byla ta, kterou přinesla ČTK, a proto snad čtenáře zaujme.

    JAK DALECE JE PRAVDA, ŽE "KRAJANÉ NEJSOU S TO SI VYBRAT PENÍZE SAMI"..? (ČTK)

    České vládě se nabízejí různá jiná řešení, jak podpořit činnost krajanské komunity... proč je nepoužije?

    Trocha historie: “Lidé jsou odděleni zdí svých vzpomínek"

    -- tento výrok nějakého spisovatele dobře vystihuje celý problém Národní Budovy (NB).

    NB byla postavena v roce 1896, nákladem tzv. České dobročinné a vzdělávací společnosti (Bohemian Benevolent & Literary Association -- BBLA), která tehdy sdružovala 39 spolků. V jejím okolí tehdy žila rušným životem česká čtvrť, která prý na vrcholu své slávy čítala 40,000 lidí. Místní krajané udržovali Budovu a naplňovali ji životem až přibližně do konce 60. let tohoto století. Pak se většina z nich odstěhovala, zemřeli... česká čtvrť se prostě rozpadla a zůstala po ní prázdná Budova.

    Nyní obraťme list. Počátkem 80. let se o Budovu začali zajímat noví exulanti, mladí lidé, kteří měli -- nyní se již dá říci -- to štěstí, že onu slávu staré české čtvrti nezažili. Pro ně nebyla NB spolkovou budovou, sloužící místní české čtvrti, ale prostě historickou českou budovou uprostřed New Yorku, a její možné využití měli tedy sklon vidět spíš ve stylovém projektu, který by se dal nazvat “Czech House of New York". Podle této koncepce by NB reprezentovala české tradice a kulturu pro všechny obyvatele města New Yorku -- Čechy i Američany.

    Narazili ale na nepochopení a nevraživost starých exulantů, spravujících Budovu, kterým prostě nešlo na rozum, jak by mohla Budova fungovat, “když už tu žádní Češi [rozuměj v okolí] nejsou". Ti mladí zase nechápali, co to s jejich koncepcí Budovy má společného -- vždyť to byl asi stejný argument jako kdyby někdo v minulém století řekl, že “Národní divadlo nemá cenu stavět, protože v kilometrovém okruhu je málo lidí, kteří chodí do divadla". Kromě osobních nevraživostí byla -- a je -- dodnes problémem už samotná těžkopádná struktura BBLA jako “střešní organizace spolků", která je vlastně historickou relikvií. Ony spolky jsou dnes buďto nefunkční, nebo se o Budovu nezajímají. Dobrý předseda by to ovšem dokázal obejít tím, že by z jejich aktivních členů vytvořil silnou skupinu jedinců, která by se o Budovu starala. Od poloviny 80. let je NB uzavřená pro větší shromáždění, protože její půdorys (staticky je zdravá) nesplňuje současné městské stavební předpisy.

    Schůze 9. srpna 1999 -- její pozadí, průběh a otevřené otázky

    V dubnu 1997 oznámil na schůzi BBLA její předseda, Jan Pokorný, dnes 85-letý pán, že jej oslovili newyorští zástupci ČR s nabídkou, aby BBLA “odkázala" (“bequeath" -- dle zápisu) NB České republice výměnou za slib, že tato ji opraví a spolkům v ní vyhradí jedno patro. Konkrétně byl iniciátorem této nabídky Karel Kovanda, tehdejší velvyslanec u OSN.

    V březnu 1999 tuto myšlenku dále upřesnil Jan Kavan s tím, že ČR koupí NB za $1. Náklady na opravu Budovy odhadl na $10 milionů. (Není třeba zdůrazňovat, že během oněch dvou “čekacích" let byla snaha BBLA o záchranu NB vlastními silami skoro nulová.) Slíbil, že se vláda bude touto možností zabývat 31. března, ale do toho vypukla válka v Kosovu a vládní schůze tedy přirozeně odpadla.

    Ve dnech 1. a 2. července 1999 přijel do New Yorku na pozvání BBLA -- zprostředkovaném Československými novinami -- profesionální fund-raiser (česky by se asi řeklo “profesionální organizátor sbírky") John Rocarek, který mj. pomohl vybrat v Cedar Rapids, Iowa, kolem $3 milionu na vybudování tzv. "National Czech & Slovak Library & Museum". Na otevření Muzea se sešli tři prezidenti -- Václav Havel, Michal Kováč a Bill Clinton.

    Tématem jeho schůzky s představiteli BBLA, která se odehrála přímo v Národní Budově, byla nabídka pomoci se získáním fondů potřebných na opravu NB. Základem jeho strategie je získat podporu a aktivní účast české vlády, která by výměnou za tuto pomoc dostala -- prakticky zdarma -- určité místo v opravené Budově. Zejména jeho plán počítá s popularitou Václava Havla ve Spojených státech. Po svém odjezdu zůstal v kontaktu s předsedou BBLA, Janem Pokorným, a sdělil mu, že mu v nejbližších dnech hodlá poslat oficiální návrh spolupráce, tzv. Proposal.

    Po svém návratu z ČR se za Johnem Rocarkem vypravil do Cedar Rapids newyorský generální konzul, Petr Gandalovič.

    12. července - shodou okolností ve stejný den, kdy Rocarek posílal svůj návrh BBLA - rozeslal náhle Jan Pokorný členským organizacím BBLA oznámení zvláštní schůze, kterou svolává na 9. srpna a jejíž program je následovný:

    A. Posoudit a vydat rozhodnutí o návrhu na převedení vlastnictví Národní Budovy na českou vládu.

    Náčrt návrhu BBLA je přiložený.

    Delegáti mají být připraveni odevzdat jeden hlas za svoji organizaci.

    B. Zpráva o sbírkové přednášce Johna Rocarka ze Cedar Rapids, Iowa.

    Je těžké nevidět spojitost mezi uspěchaným svoláním zvláštní schůze BBLA na tak závažné rozhodnutí jako je předání Budovy ČR, a naléhavým zdůrazňováním konzula Gandaloviče, že nyní je ta jediná správná doba, kdy je česká vláda údajně ochotná uvolnit peníze na opravu Budovy, jehož svědky jsou mnozí krajané.

    Po obdržení dopisu pana Pokorného vypukla v organizacích horečná činnost. Jejich předsedové se snažili narychlo kontaktovat alespoň ty členy, kteří byli v letní době k zastižení, a projednat s nimi návrh Jana Pokorného, aby mohli odevzdat na schůzi jeden požadovaný hlas. Zejména ve velkých organizacích - Sokol a SVU - nebylo možné svolat členské schůze; Sokol dokonce podle svých pravidel v létě členské schůze vůbec nesvolává, a proto se pouze poradili členové výboru, pokud byli k zastižení, mezi sebou.

    Pokud se týče návrhu Johna Rocarka, z našich pramenů vyplývá, že pan Pokorný se jej zřejmě chystal rozdat až na schůzi. [V roce 1994 si přitom BBLA odhlasovala směrnice, podle kterých se bude a) snažit si zachránit NB sama, b) teprve kdyby (a) nebylo možné, bude uvažovat o dlouhodobém pronájmu, teprve kdyby ani (a), ani (b) nebylo možné, bude za zabývat možností vzdání se NB.]

    Nakonec, na nátlak jisté "lobby", pan Pokorný návrh Johna Rocarka přece jen rozeslal, alespoň předsedům hlavních organizací. Není jisté, zda jej tito poslali dál, či jak dalece jej vůbec diskutovali se členy svých organizací - zejména předtím, než s nimi diskutovali o návrhu Jana Pokorného, který jim přišel dříve a ke kterému měli na žádost pana předsedy zaujmout závazné stanovisko.

    Den před schůzí jsem poslal faxem, jako delegát American-Czechoslovak Information Center (ACSIC), panu Pokornému oficiální návrh ("motion") za svoji organizaci, aby se a) uvažovalo a hlasovalo na prvním místě schůze o návrhu Johna Rocarka, b) návrh na předání NB ČR buďto nebyl vůbec projednáván, nebo byl projednán pouze nezávaznou formou, aniž by se o něm hlasovalo. Jako důvod tento návrh uváděl jednak stanovy BBLA, podle kterých je BBLA majitelem NB, jednak výše zmíněnou rezoluci z roku 1994. Týž den mě ujistil zastupující sekretář BBLA, Miloš Knorr, že pan Pokorný se již údajně sám rozhodl program schůze obrátit.

    Příští den, na schůzi 9. srpna byl opravdu projednáván návrh Johna Rocarka na prvním místě, nebylo o něm ale hlasováno. Důvodem bylo to, že delegáti si "nechtěli odříznout možnost sbírky" -- protože už měli mezitím MANDÁT od svých organizací, aby přijali návrh Jana Pokorného místo něj. Druhá část návrhu ACSIC - aby o návrhu na předání NB ČR nebylo vůbec rozhodováno, nebyla projednána a nebylo o ní tedy ani hlasováno. Jinými slovy, delegáti dodrželi hlavní bod schůze tak, jak byl naplánovaný panem Pokorným, aniž vzali návrh ACSIC na "zrušení hlasování o předání NB ČR" na vědomí.

    Je třeba si uvědomit, že delegáti na schůzi vlastně už jenom ODEVZDALI hlas svých organizací k návrhu Jana Pokorného, ke kterému byli zplnomocněni předem svými organizacemi. O podmínkách návrhu se sice na schůzi dále jednalo (viz poznámka níže), ale mandát k přijetí návrhu si delegáti přinesli již do schůze. O přijetí návrhu na předání NB České republice tak vlastně bylo rozhodnuto již PŘED schůzí.

    Za takových okolností se stalo z debaty o zcela oficiálním návrhu Johna Rocarka (který navíc asi sotva většina delegátů měla možnost vůbec do té doby číst) pouhé rétorické cvičení. Rozhodnuto o návrhu na předání NB ČR bylo už před schůzí v organizacích.

    Co je nyní z technického pohledu zajímavé, je to, že řada delegátů BBLA si teď myslí, že bude DALŠÍ SCHŮZE ! Jsou k tomu dva hlavní důvody:

    1. Členské organizace BBLA -- zejména ty velké - Sokol a SVU - neměly v tak krátké době možnost svolat členské schůze k posouzení návrhu J. Pokorného. Sokol má dokonce přímo pravidlo, že v létě nemá členské schůze. Norma Zabka, náčelnice Sokola, se proto na závěr schůze vyjádřila, že to může od svých členů po návratu z jejich dovolených "schytat" (get a flack).

    2. Podmínky návrhu na předání NB ČR, které vzešly ze schůze, jsou jiné než ty původní, k jejichž odsouhlasení dostali mandát delegáti ve svých organizacích. Proto někteří delegáti očekávají, že po jejich konečném sestavení budou podmínky rozmnoženy a rozeslány členským organizacím, které je dále pošlou svým členům a projednají na řádných členských schůzích - po kterých bude následovat konečná schůze delegátů BBLA.

    Bude tedy zajímavé sledovat, jak se situace dále vyvine - v každém případě, členové BBLA se, až na malé výjimky, zdají být překvapeni rychlým vývojem událostí. Každopádně, jejich rozhodnutí není tak jasné a přehledné - a možná ani definitivní - jak se zdá vyplývat ze stručné zprávy ČTK.

    Role české vlády ve vztahu ke krajanům

    Je třeba si uvědomit, že současná “iniciativa" Jana Pokorného je pouhou reakcí na tu jedinou nabídku, kterou kdy od české vlády dostal. Jiný zásadní způsob pomoci krajanům než přímé převzetí jejich Budovy vláda prostě krajanům nikdy nenabídla.

    Přitom staré a demoralizované vedení BBLA se cítí být dnes v tak zoufalé situaci, že uvítá jakoukoliv možnost, která zachrání Budovu. Tento pocit je způsobený více frustrací než přímými okolnostmi -- BBLA má stále asi $525,000, což je dokonce více, než měla před několika lety -- ale vedení prostě už jenom hledá čestnou cestu ven. Osobně jsem proto intervenoval u newyorského konzula, Petra Gandaloviče, aby vláda radši nabídla BBLA podporu profesionální sbírky, která se nám konkrétně nabízí (viz výše). Uvedl jsem pro to tyto důvody:

    a) Vláda tím ušetří peníze -- neboť stejně, za svoji nefinanční pomoc, přijde k hledanému místu v Národní Budově,

    b) vydatně tím podpoří vlastní činnost naší komunity,

    c) přivodí tím přirozenou cestou omlazení a zpružnění jejího vedení,

    d) toto řešení se stane dobrým příkladem pro spolupráci mezi českou vládou a krajany po celém světě.

    Kromě toho se nabízejí další možnosti -- půjčka od vlády, záloha na místo jí později pronajmuté v NB, podstatný dar spojený s podmínkou profesionální sbírky (“seed money"), apod. Jejich společným znakem je to, že podporují ozdravění a probuzení naší komunity, místo toho, aby stavěla na jejím současném úpadku -- jako to de facto dělá nynější nabídka na převzetí Budovy.

    Nicméně, u představitelů českého ministerstva zahraničí jsem narazil doslova na zeď. Nebudu opakovat věty, které mi byly řečeny, ale z jejich postojů jasně vyplývá, že oni prostě chtějí získat budovu v New Yorku za $1 -- a to je pro ně priorita číslo jedna, ne údajná pomoc krajanům. Důkazem toho je jejich odpor ke zvažování jakékoliv jiné alternativy.

    Co je pro mne povzbudivé, je, že -- i přes dlouholetou letargii BBLA a přes současný spojený tlak českého ministerstva zahraničí a vedení BBLA -- si delegáti vyloženě odmítli “odříznout" možnost profesionální sbírky. Ba dokonce se uvnitř organizací našli i přímí “disidenti", kteří rovnou vyjádřili podporu sbírce a nesouhlas s předáním NB ČR. Jejich hlasy ale před schůzí zanikly kvůli “většinovému systému" hlasování (jeden hlas za organizaci). Nemohu tyto “disidenty" přinutit mluvit na veřejnosti, pokud sami nechtějí. Už ale to, že se lidé ve svobodné Americe bojí říci něco tak samozřejmého, jako že by česká krajanská komunita měla aktivně reprezentovat svůj národ, tak jako to vidíme u jiných národů -- a jako nás k tomu vlastně pobízeli sám jak Jan Kavan, tak Josef Zieleniec před ním, když nás v New Yorku nabádali, že máme být “neoficiálními velvyslanci" svého národa -- znamená, že se zde děje cosi nezdravého. Z toho je vidět, že návrh České republiky na převzetí NB je nepřirozený a špatný. Tak to prostě nemá být, tak nemá národ fungovat.

    Doufám proto, že -- s pomocí Boží -- tenhle plán nevyjde a dočkáme se toho, aby nás, Čechy v zahraničí, domácí vláda podporovala a vedla k větší síle, namísto toho, aby využívala naší momentální slabosti. Jinak pro mne slova Václava Havla o tom, že jsme “integrální součástí národa", zůstanou nadále prázdná slova.

    Jan Krondl,

    vydavatel, Československé noviny, New York

    delegát American-Czechoslovak Information Center v BBLA


    Blokáda drůbežárny pokračuje, policie zatím nezasahuje

    Mezioborova pracovni skupina pro drubezi velkochovy na Domazlicku, Martin Synek, Brudek 2, 345 06, tel: 0189/77 90 84 (Martin Synek), 0603/887 268 (Jan Rovensky - jen po dobu blokady), tel//fax: 019/74 55 905, E-mail: dz.plzen@ecn.cz

    Jiz ctvrtym dnem dnes pokracovala blokady staveniste velkodrubezarny Mysliv na Domazlicku. Ocekavany zasah Policie CR se nekonal: zastupce investora ing. Petr Cerveny se na dvouhodinovem dopolednim jednani s ucastniky akce zavazal, ze se ve stavbe nepokusi pokracovat az do dalsiho spolecneho jednani. To probehne ve stredu 1.9.1999 v poledne u zablokovaneho buldozeru a jeho predmetem by melo byt projednani navrhu, ktere dnes obe strany predlozily. Nadeje, ze se investor drubezarny s odpurci dohodne, je vsak podle vseho mala.

    Kompromis? Ano, ale ne v rozporu se zákonem!

    Navrh predlozeny ing. Cervenym spociva v opusteni projektu velkochovu (600.000 nosnic) v Srbech. Trva naopak na realizaci alespon jedne ze tri hal odchovny kuric v Myslivi (600.000, resp. 200.000 kuric) a velkochovu ve Velkem Malahove (600.000 nosnic). Odpurci drubezaren nabidli ustoupit od protestu proti farme ve V.Malahove s podminkou pouziti tzv. vybavenych kleci s podestylkou a dodrzeni norem Evropske unie. Za opusteni zbyvajicich lokalit (Srby, Mysliv) dokonce nabidli investorovi uhradu dosud vynalozenych nakladu, o jejiz vysi jsou pripraveni jednat.

    Kamenem urazu je farma v Myslive, o ktere v soucasnosti probiha mimoodvolaci prezkoumani uzemniho rozhodnuti a stavebniho povoleni. "Nemuzeme prece jednat o projektu, jehoz povoleni bylo v rozporu se zakonem. Nedovedu si predstavit, ze bychom na navrh pana Cerveneho pristoupili, stavba pokracovala a pred jejim dokoncenim by najednou Okresni urad rozhodl, ze vsechno bylo spatne a meli jsme pravdu," upozornuje radni Martin Synek z obce Vserub, v jejiz pusobnosti se stavba nachazi. "Navrh investora projedname na uterni schuzce sdruzeni, ale o Myslivi podle mne nema smysl jednat, dokud nebude jasne, jestli je ta stavba v souladu se zakonem. Zatim mame vsechny duvody se domnivat, ze neni. Pan Cerveny dnes uvedl, ze casu ma dost, takze nechapu, proc nechce pockat na vysledky mimoodvolaciho rizeni. Jestli je pravda na jeho strane, nema se ceho bat," doplnuje Jana Grebacova z mistniho Sdruzeni proti vystavbe drubezaren na Domazlicku.

    Pokud nedojde ve stredu k dohode, bude blokada staveniste az do odvolani pokracovat.

    Demonstrace skončila sázením stromků

    Situaci v Myslivi komplikuje fakt, ze nekolik stovek ucastniku vcerejsi (podle nemecke strany temer tritisicove) spolecne cesko-nemecke demonstrace vysadilo na myslivskem stavenisti 160 buku a javoru. Drubezari tak nemohou ve stavbe pokracovat, jinak riskuji az pulmilionovou pokutu. K odstraneni stromku by totiz potrebovali povoleni organu ochrany prirody, o jehoz vydani vsak dosud ani nepozadali. O kaceni drevin by v prvni instanci rozhodoval Obecni urad ve Vserubech, odvolacim organem by byl Okresni urad v Domazlicich. "Vysazenim stromku ucastnici akce nezpusobili majiteli pozemku zadnou skodu, naopak - odhadni cena pozemku se tak podle obcanskeho zakoniku zvysila o cenu vysazenych drevin", vyjadril se dnes k zakonnosti nedelniho happeningu Mgr. Vitezslav Dohnal z Ekologickeho pravniho servisu.


  • |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|