Britské listy churavějící
Vážený pane Čulíku,
musím říci, že jsem poněkud zklamán vývojem Britských listů. Mám pocit, že už nějakou dobu se začínají myšlenkově zavíjet do sebe a do svých předsudků, třebaže stále velmi zuřivě napadají všechny jiné předusdky kolem sebe. Nevím, jestli k tomu přispělo odmlčení některých jejich pravidelných přispěvatelů, zda je to časová věc, diktovaná létem, anebo i mým mnohem opatrnějším pohledem po té, co jsem byl několikráte zklamán z jejich průhledné dogmatičnosti.
Zvlášť jsem si to uvědomil po Vaší mnohomluvné a obsáhlé reakci na článek o emigrantech v Neviditelném psu, který se navíc nesl pod mottem: "Nemám k článku co dodat, je tak banální, jako celý Neviditelný pes."
Nevím, kdo napsal původní článek v NP (dostávám NP jen poštou), ale myslím, že jeho autor poměrně přesně popsal dva různorodé pohledy na skutečnost, které ať se to někomu líbí nebo ne, tady existují a existovaly.
Proto i nesouhlasím s postojem, který jste v komentáři vyjádřil.
Především si nemyslím, že je článek o paní Jiráskové a emigrantech "banální", ale to je věc názoru, budiž. Nicméně věta: "Do osobní motivace žádného člověka nevidíme, a kromě toho, co je nám do toho." je v přímém rozporu s většinou toho, co komentáře v BL a konečně i v jakýchkoli jiných médiích provádějí. Když si odmyslíme opravdu intimní záležitosti a budeme mluvit jen o věcech, které mají dopad na veřejnosti, je uvažování o lidských motivech zcela legitimní a nezbytné. I téměř všechno umění, politika, společenský život, většina humanitních věd a dokonce i funkce demokratických médií jsou na hledání motivů k lidské činnosti postaveny. Pokud si opravdu myslíte opak a jste vnitřně opravdový, jděte příkladem a komentujte společnost bez připomínání anebo naznačování pohnutek jejích členů. Zatím jste to nedokázal a Vaše mentorování je proto falešné a účelové.
Rovněž jsem nějak nevycítil, že "Jinak je článek v NP poznamenán chorobnou paušální nenávistí vůči komunistům." Výraz "chorobná paušální nenávist" je sám o sobě dost vágní politologická fráze. Pokud se tím chce říci, že autor článku si vypěstoval jistou automatickou nedůvěru ke všemu, co přicházelo "zezhora" a co bylo implementováno nenápadně i v běžných společnských normativech té doby, pak jsem přesvědčen, to jako sebezáchovnou obrannou reakci mělo ke svému štěstí vypěstováno hodně lidí a že to nebylo nic negativního, rozhodně ne "chorobné" a "paušální" jen potud, že se obvykle pro usnadnění hovořilo o "režimu" a ne o panu XYZ. Souhlasím ale s tím, že po roce 1989 nejvíce křičeli ti, kteří si nebyli jisti, že se v minulosti zachovali vždy nejlépe a měli strach (dodnes mají), že by jim to mohl někdo připomenout.
Poslední odstavec Vašeho komentáře pak ocituji celý:
"Dále: Argumentuji, že člověk nemá vůči svému "národu" žádnou povinnost. Paušální dělení lidí na Čechy a cizince je nesmyslné, ví to každý, kdo umí nějaký cizí jazyk. Stejně nesmyslné je dělení lidí na Čechy a emigranty."
Tak za prvé - jakékoli dělení do skupin je vždy "paušální" (Vaše oblíbené odsuzující slovo, zajímavé, že z byrokratického slangu).
Za druhé - z elementárního biologického hlediska nemá člověk žádnou povinnost vůči nikomu a ničemu vyjma sebe sama. (To jste snad měl na mysli?) Z hlediska společenského má ovšem takovýchto povinností hromadu: vůči rodině a komunitě, kterou obývá, svým sousedům, vůči svým dědicům, vůči všem, s nimiž nějak sdílí a ovlivňuje teritoriální prostor, podle typu kultury pak dokonce i vůči předkům, bohům, ideologii atd. "Národ" je společná kultura, založená v prvé řadě na jazyku a jím přenášených vědomostech, a dějiny zatím nenabídly lepší variantu jak účinněji předávat SPOLEČNĚ vědomosti a morálku z generace na generaci. Povinnost vůči národu je tedy prostou sociobiologickou povinností osvojit si dosavadní (především kulturní) vědomosti, přidat k tomu něco málo svého a předat to dále. (Je možné, že jste se zde špatně, příliš zkratkovitě vyjádřil, je ale na pováženou, jak často se takto "špatně" vyjadřujete.)
Za třetí - znalost cizího jazyka má bohužel jen málo společného s rozlišováním podle jazyka či domicilu. Jinak by už dávno bylo po rasismu, xenofobii a etnických válkách. Jazyková znalost jistě usnadňuje dorozumění, ale nemění tím vztah ke kulturním návykům, zavedeným v rámci jazykové skupiny. (Když to přeženu, tak mohu skvěle vládnout řečí národa, který se zdraví třením nosu a přesto budou pro mě ti, kteří si na pozdrav třou nos, "oni" a nikoli "my".)
A konečně věta "nesmyslné dělení lidí na Čechy a emigranty" je pro mě názorným důkazem, jak snadno mohou lidé, schopní nadnárodního a nadregionálního vědomí - a tímto se i honosící - ztrácet schopnost empatie vůči skupinám, řekněme s menší přizpůsobivostí (méně pejorativně bych mohl mluvit o skupinách s neztraceným vědomím hodnot skupinové soudržnosti). V globalizovaném světě je to stále běžnější jev: Na stále drtivější a neosobnější tlak globalizace, reprezentovaný médii, politiky a komercí odpovídá stále agresívnější emancipační protitlak malých skupin - etnických, náboženských, sexuálních, politických, zájmových, dokonce i jen názorových, atd. Z globálního hlediska ztrácí slovo "emigrant" skutečně smysl a je nahrazován prostým "migrantem". Potřeba zakotvení a to právě díky globalizačním tlakům však vyvolává silnou osobní potřebu identifikace se skupinou. Podobné "dělení" se Vám proto nemusí zdát, nicméně je to psychologická nutnost, vyvolaná paradoxně právě nezvládnutými stránkami toho, co si jako progresívní "správné" myšlení osvojil a žádným zesměšňováním to z cesty neodklidí.
Suma sumarum: Domnívám se, že Váš komentář v zásadě obsahuje většinu nectností, kterými Vaše krátké texty stále více trpí: zkratkovitost, dogmatičnost, kritičnost na vše kromě sama sebe a ironie cílená výhradně navenek. Situaci nezlepšuje ani to, že se vše děje "pro dobro věci".
Domnívám se proto, že jste ke vlastní škodě odbyl podstatu článku v NP - nemluvě o podpásovce, že je stejně banální jako celý NP, což je hrubé zjednodušení a ponižuje to lidi, kteří píší do NP i BL. Tento článek by totiž mohl pomoci trochu odkrýt i problémy vztahu Britských listů vůči "české otázce". Nebude asi jistě náhodou, že na jejich - Vaše - (ne)způsoby jsou nejvíc citliví právě ti, kteří z České republiky v minulém čtvrtstoletí neemigrovali a patří do stavu, který tuším, že socioložka Jiřina Šiklová (cituji po paměti) nazvala případně "šedou zónou". Tato šedá zóna byla podle ní vrstva československé totalitní společnosti, která neměla odvahu ani potřebu jít s kůží na trh tak razantně jako disidenti, neviděla důvod proč emigrovat, resp. měla silnější motivy proč zůstat než emigranti (v tom se myslím shoduje s autorem článku v NP), a zároveň měla zdostatek silné morální kořeny, aby se zcela nepoddala režimu. Tato "zóna", obsahující víceméně nejrůznější sociální vrstvy, z podstaty věci však především inteligenci, tvořila v 70. a 80. letech hlavní bázi odporu režimu, větší než disent, pokud je ovšem slovo odpor zde na místě.
Ona to byla, která kladla takový důraz na umění a aktivně ho vyhledávala; která plnila divadla, výstavy, filmové kluby, stála fronty před khikupectvím, prohrabávala antikvariáty, zajímala se o ekologii a netradiční sporty, o necenzurovaný stav vědy a kultury za železnou oponou a když jen trochu mohla, sháněla jakékoli "zakázané" informace.
Po listopadu 1989 však byla absolutně zapomenuta. Ven se drali sebejistí, právě ten typ, který se nemá potřebu stále omlouvat (jak šedé zóně nevědomky stále předhazujete), a ti, kteří pro sebe pracovali bez skrupulí i za totality.
Je zajímavé, že šedá zóna mlčí. Neuvědomuje si snad, že je - byla - šedou zónou? Vydělili se z ní její hlavní nosiči aktivity a tak se i ona propadla do myšlenkové anonymity průměru? Anebo snad nadobro přestala existovat? Nebo nikdy neexistovala a je to pouhý ideový konstrukt?
Jsem přesvědčen, že existovala a sám jsem se do ní počítal (třebaže tenkrát nevědomky). A myslím si, že za čas ji nějaký historik opět s velkým mediálním gaudiem "objeví" a postaví ji pomník. Měla totiž velký vliv na své okolí, především na ty, jimž nevelká chuť ke vzdělání a nepevné výchovné zásady nedávaly možnost opřít se o ideály. Krom toho tvořila aktivní, tvůrčí a relativně pevná zájmová seskupení. Disent ji využíval jako rezonanční desky, ale rád ji neměl. Disent se totiž, jak poznamenala Jiřina Šiklová, zhlížel jen sám v sobě a ve své teatrálnosti.
Mohu se mýlit. Šedá zóna, respektive její zbytky, nejsou nijak vidět. Nijak se neprezentují. Přesto se mi zdá, že právě její bývalí členové tvoří dnes onu mlčící většinu čtenářů prominentních médií - na Internetu především Britských listů a Neviditelného psa. A trochu namyšleně se domnívám, že to, co irituje v jejich komentářích mě - totiž pyšná sebedůvěra mravokárců, kteří se považují z toho či onoho důvodu za více než ostatní - irituje i je.
P.S. Rád bych, aby tento příspěvek byl zveřejněn co nejdříve a ne až po době, potřebné k sepsání dlouhého protinázoru jako se stalo v případě mých minulých "Barbarů". Děkuji a jsem s pozdravem I. V.
Jsou Britské listy v ČR neoblíbené?
Nelze si nevšimnout, že česká masmédia názory uveřejněné v B.L. necitují, nekomentují a v podstatě se tváří jakoby B.L. vůbec neexistovaly (ačkoli každodenně pročítám hlavní deníky, sleduji televizní zpravodajství a publicistiku, opačný příklad jsem nenašla). Na druhé straně mám zkušenost, že kdokoli si na “neautocenzurovaný" styl dopisovatelů B.L. zvykl, nemíní se tohoto zdroje informací vzdát, což se mimo jiné odráží v reakcích mnoha českých politiků na názory obsažené v tomto internetovém časopise.
Podíváme - li se na obsah české žurnalistiky, nelze si nevšimnout její ztrnulosti, schématičnosti a ideologizace. Výjimky se pochopitelně najdou, avšak těch je jako šafránu na poušti. Pokud se vyskytne názorová pluralita, pak jen v mezích “dohodnutých" pravidel hry, navíc, “neschválený" novinář se spíše dočká publikování v zahraničí, než doma.
V novinách, v televizi a rozhlase nás neustále až do omrzení oslovují jedni a ti samí lidé a nepřekvapuje, že už hodně dlouho s ničím novým nepřicházejí, natož aby otevírali tabuizovaná témata, jakým je například skutečná příčina vzestupu oblíbenosti KSČM mezi voliči, nebo skutečná příčina krize naší ekonomiky. Na druhé straně se můžeme setkat s takovými nesmysly, jako například, že za všechno vlastně může Zeman, jelikož mnoho nasliboval a málo splnil.
Není pochyb, že názorová pluralita se v ČR nenosí a ještě dlouho nosit nebude. O to více B.L. dráždí a provokují svou otevřeností. Jednou z největších zbraní, jakou má postkomunismus po ruce je ignorantství. Má to však jednu potíž, výrobci “české cesty" si dosud nevšimli, že těžiště svobodných a otevřených diskusí se pomalu, ale jistě přesouvá jinam, mimo jiné také na stránky B.L.
Pro občana zvyklého na mnohá “tabu" je těžké zvyknout si, že každá mince má rub a líc, že někdejší agent KGB Koecher má právo vyjádřit se k tomu, co se o něm píše, že opačný názor, například na události v Kosovu, nikoho neopravňuje titulovat své oponenty termíny, převzatými z biologie nebo psychiatrie. Tímto jsme se dostali k dalšímu tématu, jimž je postranní zlovolná šeptanda. Když už není možno si do B.L. kopnout otevřeně, skalní zastánci “české cesty" se postarají, aby se občané včas dozvěděli, že “B.L. jsou bulvární plátek, v kterém píše i zprofanovaný agent Koecher". Autorům těchto podpásovek vůbec nejde o Koechera, ale o holý fakt, že B.L. se nebrání tématům, od nichž česká masmédia utíkají. Hrozba, že dosud mlhavé pověsti o politicko ekonomických mafiích se změní ve věcnou a konkrétní diskusi (a ta by byla pro elity velmi nepříjemná), by se stala aktuální a odtud by už byl jen krůček k rozplétání privatizačních a jiných podvodů.
Stalo se mezi našimi politiky dobrým zvykem skloňovat demokracii a svobodu slova ve všech pádech a zároveň ji podrážet kde se dá. Tato “unfair" hra se však vymstívá už dnes, například v nedůvěře občanů k novinám a politikům. “Stejně lžou všichni", je názor, jaký můžeme v ČR slyšet nejčastěji. V ČR se totiž zapomnělo, že demokracie se bez názorové plurality neobejde a už vůbec se neobejde bez “veletoku" pravdivých informací. Doby, kdy nás vládní propaganda pod patronací ODS masírovala “úspěchy" cesty do zářných zítřků, se krutě vymstily. Nutno dodat, že taktéž s velkým přičiněním až neuvěřitelně servilní žurnalistiky. Ta největší přednost demokracie, spočívající v pravdivé informovanosti občanů, která je základem jejich rozhodovacích procesů nejen v den voleb, se z “české verze" demokracie vytratila.
Pokud se B.L. (to se týká všech nekomformních zdrojů informací) staly některým kruhům neoblíbenými, je to vlastně naprosto v pořádku. Stojaté vody zřejmě musí nejdříve vyhnít, aby mohl kal klesnout ke dnu. Obávám se však, že než se tak stane, bude se hodně lidí starat, aby toho bahna ulpělo na všech a všude, co nejvíce. Kolektivní vina, schovávající se pod heslem: “vždyť jsme vlastně umazaní všichni", je osvědčenou obranou (“vždyť jsme s komunismem kolaborovali všichni", “vždyť jsme si nad poměry žili všichni", vždyť jsme kradli všichni", atd.) a prostředkem, jak se udržet na výsluní a také u moci.
Na závěr bych chtěla požádat všechny, kteří mají za to, že B.L. jsou u nás neoblíbeným čtivem, aby byli poněkud přesnější a poněkud méně paušalizovali. Připomeňme si v této souvislosti předlistopadové doby, kdy v kurzu byla právě ta literatura, která byla u režimní mašinérie velmi neoblíbeným čtivem. Zkrátka, někdy se historie až trapně opakuje. Už mi ani nepřipadá divné, že polistopadovým elitám z toho není trapně.
Poznámka JČ: Ne všechny sdělovací prostředky úplně ignorují Britské listy. Jak jsme už referovali, o čtivém případu Karla Koechera nakonec psalo několik českých deníků, i když některé předstíraly, že informace nemají z BL. Britské listy občas jsou citovány týdeníkem Reflex, dvouměsíčníkem Listy, v minulých týdnech přetiskly Literární noviny z BL článek Milana Šmída o mediálním zákoně a tuto středu zveřejnily článek Jana Čulíka, napsaný na základě materiálu v BL. Použijete-li internetového vyhledávače, zjistíte, že občas se i v jiných novinách vyskytují drobné, často nepřesné nebo dokonce zkreslené odkazy na BL. Ano, a asi před deseti dny pronikly Britské listy dokonce do České televize. Slovenský bavič Markovič přednesl obrovský, vysoce inteligentní vtip, kterému se přítomné obecenstvo velmi smálo. Bylo to opravdu dobré. Markovič řekl (citujeme po paměti): "[Milan] Knížák byl v Britských listech. Ale bylo to česky!!" (Hurónský smích obecenstva.)