Proč už nebyla firmě CET 21 dávno odebrána vysílací licence?

Radiožurnál: Plytkost výkladů Petra Voldána

Je vůbec možné komunikovat kulturu a civilizaci jiné země? Máme se o to ze všech sil snažit?

Jan Čulík

Včera jsem před třináctou hodinou poslouchal rozhovor se zpravodajem Českého rozhlasu v Londýně, Petrem Voldánem, který je zřejmě nyní na dovolené v Praze. Hovořil o životě ve Velké Británii.

Zaujalo mě, že ačkoliv nebylo nic, co Voldán v rozhlase řekl, věcně nesprávné, bylo to všechno povrchní a plytké - Voldán nekomunikoval o životě v Británii českým posluchačům vůbec nic.

Vede mě to k úvaze, zda je skutečně možné přenášet informace o jiných civilizacích a jazykových společenstvích přes hranice kultur.

Zajímavé na rozhovoru bylo to, že Voldán i moderátor, který ho interviewoval, pohlíželi na britskou skutečnost prizmatem českých postojů. Dívali se filtrem, který mnohé barvy spektra života v Británii prostě zneviditelnil.

Zajímavé bylo, že pražský moderátor byl ve svých otázkách omezován filtrem ještě podstatně hustším než Petr Voldán. Vzhledem k tomu, že Voldán už určitou dobu v Británii žije, musel vědět, že domácí český filtr se k analýze britské skutečnosti nehodí.

Se zájmem jsem poslouchal, jak se Voldán vypořádá z otázkami moderátora, které se na britskou realitu v podstatě vůbec nehodily a bylo by zapotřebí vysvětlit - bylo by to velmi zajímavé - proč.

Je to obdoba problému, který velmi bystře zaznamenal už v roce 1990 v rozhovoru Jana Čulíka s Ludvíkem Vaculíkem jeho přítomný syn Martin Vaculík: "Vy byste se měli ptát, proč vám lidé ze Západu dávají 'podivné'otázky, které se vám nelíbí".

Podobně bylo zapotřebí se ptát, proč se moderátorovy otázky ve včerejším Radiožurnálu pro zkoumání života v Británii většinou nehodily.

Řeč se s Petrem Voldánem vedla většinou o dosti pokleslých, zábavných tématech, nikoliv o tom, co je v Británii zajímavé - a to právě z onoho českého hlediska.

Tak se pražský moderátor Voldána například ptal, jaké jsou v současnosti v Británii rockové hvězdy, nebo vůbec hvězdy zábavního, veřejného života.

To je otázka, která je, myslím, pro Británii úplně nevhodná. V Británii příliš neexistuje "hero-worship", zbožňování filmových či televizních hvězd, tak jako třeba ve Francii (zažil jsem to v roce 1984, když jsme měli krátký animovaný film na festivalu v Cannes a procházeli jsme na večerní gala představení ve skupině ostatních režisérů a herců, a francouzské publikum na ulici šílelo ovacemi. V Británii byste to myslím nezažili.) Kdokoli, kdo je veřejně známý, je zároveň v Británii dosti silně veřejně ironizován. Je to strašně zdravé.

Kromě toho, britská společnost se mi zdá podstatněji rozrůzněná a diferencovaná než malá společnost česká. Jen drobný příklad: v britských nakladatelstvích vychází každoročně celkem více než 100 000 původních, samostatných titulů. Stejné rozrůznění existuje i v ostatních vrstvách společnosti.

Když jsem se před lety přistěhoval do Británie, vadilo mě, že mnohdy to, co jsem považoval za hodnoty, není okamžitě přístupné, tak, jako to bylo v Čechách. V Čechách toho bylo málo dobrého k dispozici, ale co k dispozici bylo, bylo dosažitelné lehce a hned. V Británii se musejí dobré věci mezi brakem hledat. Musíte vědět, kam jít. Musíte vyvinout určité úsilí.

V Československu vycházely v sedmdesátých letech tři čtyři dobré gramofonové desky za rok a člověk je většinou vlastnil víckrát, protože mu je z Prahy poslali několikrát jeho různí známí. (Škvorecký tento jev paroduje v jedné své próze.) Nemohli se splést, výběr byl malý.

V Británii to tak není. V kultuře je, zdá se mi, obrovský výběr ve všem (je to šedesátimiliónový národ) - ale na první pohled jsou všechny ty odlišnosti nedosažitelné. Máte-li rádi určitý druh hudby či literatury, musíte vědět, kam za tím jít a kde to shánět. V místním supermarketu ani v televizi a často ani v rádiu to nenajdete.

Británie je zemí, kde existuje vedle sebe, tolerováno a ostatními ignorováno, obrovské množství různých zájmů. Nedá se tedy dost dobře říci, kdo je v současné době zrovna na špičce. Možná lze uvést, že se nějaké rockové skupině podařilo prodat určité větší množství desek, ale znamená to, že je ta skupina "hvězda"? Britští umělci si velmi dobře uvědomují, že jejich okamžitý úspěc neznamená nic - za dva roky mohou být naprosto zapomenuti.

Vezměte si Rowana Atkinsona a jeho postavu Mr. Bean. S panem Beanem dosáhl Atkinson obrovské mezinárodní popularity a příjmů ve výši mnoha desítek miliónů liber. V Británii si toho skoro nikdo nepovšiml - až nedávno to bylo v tisku konstatováno jen tak jaksi mimochodem.

Vraťme se tedy k mému úvodnímu argumentu: když se ptal pražský moderátor Petra Voldána, kdo je v současnosti v Británii rockovou hvězdou, čekal jsem s velkým zájmem, jak se Voldán s touto v podstatě bez podrobnějšího vysvětlení nezodpověditelnou otázkou vyrovná. Voldán splnil mé očekávání: řekl, že to v podstatě neví, že by to věděly jeho děti, které rockovou scénu sledují. Ono totiž nejde říct, kdo je hvězda. Voldán se jako v mnoha jiných případech v tomto rozhovoru vyhnul pořádné odpovědi, namísto aby se pokusil tento jev vysvětlit.

Obdobně se pražský moderátor ptal, jestli se dostávají čeští fotbalisté v Británii na titulní stránky společenských časopisů jako hvězdy. Jistěže se nedostávají: Voldán se tomu vyhnul tím, že hovořil o tom, že jeden fotbalista se vyskytl v nějakém barevném časopise v podstatě v reklamě na nějaké oblečení.

Pozor na pusu

Celkem jsem měl dojem, že si Petr Voldán strašně dává z nejasných důvodů pozor na pusu. Kdykoliv nastala příležitost nějakou záležitost podrobněji vysvětlit a poukázat na rozdíly mezi českým a britským vnímáním skutečnosti, Voldán docela mechanicky zůstal u českého vnímání.

Jen na jednom místě trochu od tohoto přístupu odstoupil: když hovořil o dovolených Tonyho Blaira v Itálii a o tom, že v Británii se vede intenzívní veřejná diskuse o nákladech těchto dovolených a kolik toho mají platit britští daňoví poplatníci. Právem poukázal na to, že politikové musejí být otevřeni ostré kritice veřejnosti, představované sdělovacími prostředky. Záležitost však nerozvedl. To, co řekl, však i tady zůstalo na začátku. Bylo to krotké.

Neférová byla myslím Voldánova povrchní odpověď na povrchní otázku, jestli by si nějaký britský politik dovolil tak nadávat novinářům, jako to nedávno učinil v ČR Miloš Zeman. Voldán odpověděl, že by si žádný britský politik nic takového nedovolil.

Zaprvé to není pravda: činitelé britské vlády, konzervativní i labouristické, se opakovaně snaží vyvíjet nátlak na sdělovací prostředky a to i otevřenou kritikou. Je fakt, že většinou tyto pokusy končí fiaskem, protože to vždycky skončí aférou, v  níž je vládní kritik zesměšněn. V britské veřejnosti však nemají novináři příliš vysoký kredit, zejména v důsledku toho, jak brutálně se chovají reportéři některých bulvárních listů.

Naproti tomu Voldán zapomněl uvést, že úroveň britského tisku je ve srovnání s tiskem českým asi stokrát kvalitnější, takže by britský Zeman s kritickými výroky na adresu novinářů v Británii asi nezněl příliš přesvědčivě.

(Vzpomínejme však na konzervativního náměstka ministra obrany, který před několika lety zaútočil veřejně na "pavučinu lží deníku Guardian, kterou já zničím mečem pravdy". Guardian žaloval, proces se však rozložil a politik, který sám lhal, je nyní ve vězení.)

Zeman se v ČR sice možná vyjadřoval na adresu novinářů docela brutálně (napsal někdy někdo, že k tomu má dobré důvody, že čeští novináři téměř dohnali jeho syna k sebevraždě?) jenže čeští novináři jsou skutečně velmi špatně kvalifikovaní, neinformovaní a sebevědomí.

(Jeden známý český komentátor se mi nedávno v rozhovoru svěřoval o situaci v Mladé frontě Dnes, kde u počítačů sedí naprosto sebevědomí mladíci a mladice, kteří sežrali veškerou moudrost - nevědí, jak omezený je jejich obzor. Myslí si, že když mohou psát do novin a nekriticky se jim to tiskne, že to, co vyplodili, musí být pravda. Pozorovatel české novinářské scény mi je charakterizoval výrokem "Jsou to mladí idioti s energií.")

Rasismus v ČR a v Británii

Neuspokojivé a nedostatečně objasňující byly výroky Petra Voldána i o rasismu v Británii. Právem kritizoval náměstka britského ministra vnitra Mika O'Briana za nehorázné výroky v České televizi, že prý v Británii rasismus neexistuje, jenže to byla chyba neschopného a nepřipraveného moderátora ČT - britský politik nutně očekával podle své zkušenosti s novináři informovanou opozici, a když z ČT nepřišla, využil rozhovoru v Jednadvacítce k nepokryté, zaujaté reklamě pro svou věc.

Jenže situace s rasismem i s "cikány" (gypsies) v Británii je složitější, než jak ji popisoval ve zkratce Petr Voldán. Většinou totiž nejde o skutečné cikány (i když i takoví v Británii existují), ale o lidi, víceméně hippiesovského stylu, kteří si říkají "travellers" - cestují se svými nepořádnými přívěsnými vozy po zemi - jistě, jsou nepopulární u místního vesnického obyvatelstva.

Všeobecný rasismus, zaměřený proti lidem barevné pleti, je jiný: Řekl bych, že je podstatně méně intenzívní než v ČR. Už jsem se zmiňoval, jak byla nedávno na koupališti v Plzni šokována moje britská třináctiletá dcera, když se jedno české dítě, s nímž byla na táboře, vyjádřilo, když do bazénu vstoupilo několik Indů, "Fuj, já už se tam nechci koupat."

Rasismus proti lidem nebílé pleti se v Británii hlavně projevuje u příslušníků minoritních rasistických organizací.

Politická satira v Británii

Velkým zklamáním byla řeč Petra Voldána o politické satiře v Británii. Neřekl, že pořad Spitting Image, Jako by jim z oka vypadli (originál českých Gumáků) se už léta nevysílá, protože se považuje za zastaralý. Nezmínil se o senzačních pořadech, jako je na Radio 4 News Quiz a jeho až dadaistická obdoba v televizi Have I got News for You, kterou sleduje každý týden už asi deset let mnoho milionů britských televizních diváků. (Jednou se opakovaně nedostavil do pořadu Have I got News for You jeden obtloustlejší labouristický politik, až účast přislíbil, napotřetí ji na poslední chvíli odřekl, a tak produkce na jeho místo dalo ve studiu kartón se sádlem. A moderátor se po celou dobu pořadu obracel s otázkami na kartón se sádlem (vysvětlil, že je to náhražka za politika, který nepřišel) se zcela vážnými otázkami.

Voldán se ani nezmínil o satirickém časopisu Private Eye, který má slavnou historii už od šedesátých let a který čtou každých čtrnáct dní desetitisíce Britů.

Přinesl do studia jeden kreslený komentář ze Sunday Times, o tom, jak se v Kosovu při příchodu Billa Clintona na místě už válel opilý Boris Jelcin (byl to komentář k proniknutí ruských vojáků na letiště v Prištině) - mohl však pohovořit o mnoha jiných daleko sofistikovanějších kreslených komentářích v jiných novinách. Politická satira má v Británii velkou tradici a hodně bychom se z ní mohli poučit.

Příliš zjednodušeně také Voldán odpověděl na dotaz posluchače, jak je to v Británii s feminismem. Ano, i v Británii mají ženy nižší platy než muži, ale celkově mají ve společnosti daleko lepší uplatnění. Vyskytuje se celá řada případů, kdy ženy zaznamenaly v podnikatelské kariéře daleko větší úspěchz než muži.

Je to celé složitá otázka, jak komunikovat informace přes hranice civilizací: Tomáš Pecina vyčítá Britským listům, že je jejich referenční rámec pro českou společnost v jejím konvenčním myšlení nepřijatelný, a tak že se BL uzavírají do irelevantního disidentského ghetta.

Druhou možností je však přijmout brýle českého vidění, dávat si pozor abychom nenarazili (proč? deset let po revoluci?) a všechny zajímavé problémy a otázky zahrávat pseudozdvořilou korektností do autu. Má to však cenu? Může člověk s tímto přístupem informovat českou veřejnost o situaci v Británii opravdu podnětně?

Síla české koruny

Jan Čulík

Lidové noviny zase včera přinesly jedno ze svých proslulých "Témat", které zpracovaly tak povrchně, že je to naprosto zavádějící. "Koruna: největší úspěch ekonomiky", "Koruna neztrácí oblibu u obchodníků", znějí titulky, a článek také cituje několik ekonomů v "anketě LN", kteří si libují, jak je skutečně koruna silná.

Co ale inflace?

Informační blok v LN však naprosto pominul vztah mezi kursem koruny a inflací. LN zveřejnily graf, z něhož vyplývá, že od zrušení turistického a obchodního kursu koruny koncem roku 1990 zůstává česká koruna v podstatě stabilní, totiž na úrovni cca 17 - 20 Kč za marku.

Už jsme o tom v Britských listech několikrát psali: domníváme se, že klíčovým důvodem pro tuto stabilitu je vývoj inflace.

Od pádu komunismu byla inflace v ČR více než tři sta procent. To, co dnes stojí cca 100 Kč, stálo v roce 1990 třicet korun. Je-li nynější průměrný plat cca 12 500 Kč, v roce 1990 byl kolem 3000 nebo 4000 Kč.

Vzhledem k tomu, že se platy českým zaměstnancům během let zvyšovaly v podstatě s inflací, růst cen nepociťují tak intenzívně, jak se promítá do zahraničí. Protože česká koruna v souvislosti s inflací nedevalvovala, takže za posledních deset let vůči západním měnám trojnásobně přitvrdla.

Stál-li v ČR v roce 1990 oběd v restauraci 30 korun, pro německého turistu to byla jedna marka padesát. Stojí-li dnes 100 korun, je to pro německého turistu 5 marek. Všechny výrobky, které se ČR snaží prodávat na Západ, takovýmto způsobem za posledních deset let trojnásobně zdražily. Toto je, zdá se, mimo jiné důsledkem propadu českého hospodářství.

Zpočátku byla česká koruna pevně vázána na košík západních měn, zejména marky a dolaru. Nyní existuje už plovoucí kurs, ale koruna stále neklesá.

Domnívám se, že jedním z důvodů je výhodnost investic do koruny ze zahraničí.

Pohleďte na to takto:

Byla-li v ČR roční inflace 10 procent a vyplácely-li české banky úroky ve výši řekněme 12 procent, po odečtení inflace z toho měl český občan jen minimální zisk 2 procent ročně.

V přepočtu na západní měny se však inflace nezapočítávala. Proměnil-li si začátkem roku německý spekulant milión marek na koruny, dostal za ně koncem roku plný dvanáctiprocentní úrok. Tak vysoký úrok - bez inflace - není nikde ve světě. Průměrná dosažitelná úroková míra je ve světě kolem 5 - 6 procent.

Tato netypická situace (že se českým finančním úřadům dlouho dařilo a dodnes se jim daří nepromítat českou domácí inflaci do kursu koruny vůči západním měnám) bezpochyby vede i nadále k nepřirozeně vysokému kursu koruny, k tomu, že za posledních deset let koruna ztrojnásobila svou hodnotu.

Protesty proti kácení stromů napadených kůrovcem nejsou ekologicky rozumné

Trojmezná není prales

K násilí v Kosovu