Jestliže chceme blahobyt, musíme umět dodržovat slovo

Tento rozhovor Jana Čulíka s tehdejším československým velvyslancem v Německu, spisovatelem Jiřím Grušou, natočený na setkání českých intelektuálů v Scheinfdeldu, se vysílal ve Svobodné Evropě v květnu 1992.

No tak já jsem to samozřejmě nechtěl tak dramaticky, jak to možná vyznělo. Ale to jsou prostě fakta, nepřehlédnutelná fakta. A my musíme z oblasti fantazie do oblasti fakt.

Prostě to je- situace je taková, že se vytváří prakticky omnipolární svět, místo bipolárního, a že v tomto světu - světě - rozhodují dneska tři základní hospodářské prostory. To znamená tichomořský -

- který ma dneska úplně základní předstih již, Spojené státy, anebo kanadsko-americký nebo atlantický svět a Evropa.

Ano. Přesto skluz Spojených států je, jak se mi zdá, ještě za určitých dramatických podmínek zastavitelný. Zatímco evropský skluz, za předpokladu, že bude fragmentarizace pokračovat, a za předpokladu, že západní Evropa nevytvoří včas, nemobilizuje včas dostatečně množství kapitálu a elit, vědecko nebo kulturních, jak chcete, že by z této soutěže mohla vypadnout.

Zažíváme globální disponabilitu kapitálu, globální disponabilitu surovin a globální disponabilitu intelektu. Intelekt přináší nové technologie -

Mentální hranice. Kterou překonat je možná těžší než tu fyzickou.

To znamená, že jde o  úplnou internacionalizaci vědecké a inovační práce. Tempo inovace se zvyšuje geometrickou řadou a kdo zmešká inovaci, zastavuje se na určitém stupni a stává se objektem politiky. Nikoliv jejím subjektem. Totéž platí i pro politiku, co jsem řekl. Politika se stává geopolitikou.

No jistě. Dnes když padá z vesmíru jakýsi kus nepovedené rakety, nevíme - nezná hranice. Stejně tak Černobyl neznal hranice. Stejně tak zamořování ovzduší nezná hranice. Hranice národů - proděláváme něco, co bych já nazval horečkou dekolonizace. Doufejme, že to je euforická horečka dekolonizace. To znamená, národy se partikularizují a chtějí najít svou identitu. Identita je samozřejmě jaksi podstatným prvkem osobnosti. Protože jenom osobnosti, které vědí, kde jsou jejich hranice - identita je rovněž hranice - které jsou ohraničené určitým způsobem, vědí, čeho mohou dosáhnout. Ale představa národního státu, národní ekonomiky, národní obrany a všech těchto věcí je prostě pasé. Ať se to komu líbí nebo nelíbí. My se můžeme stáhnout do enkláv, ve kterých se nám toto podaří ještě na pět, deset roků realizovat.

Za cenu, že skončíme ve třetím světě. A že bude trvat jednu nebo dvě generace, než jiné momenty. A dneska se vyspělost národa měří právě tím, jakou má schopnost -

- se adaptovat na toto. A jakou má schopnost se otevřít. Tím nezničí - regionalismus bude posílen - sebeidentifikační, mobilizující folklorismus. Ale nikoliv nacionalismus v minulém smyslu, který je jenom výrazem teritoriálního pudu, animality, plus reprodukčního egoismu. To byly velice užitečné vlastnosti pro mobilizování energií ve starých společnostech. Ale v novém světě, který jsem se vám snažil popsat a který je světem maximálního množství informací, dostupné každému jednotlivci, který ovšem dostane vzdělání , aby je mohl zpracovat - toto neplatí. Tam platí otevřenost. Schopnost v rámci vlastní identity.

Ne. Pěstování nacionalismu. Ve smyslu prostě evropského nacionalismu. To znamená ve smyslu orientace na nějakého nepřítele, na symbiotické nepřátelství. To znamená, národ říká, vy jste nám něco brali a teď nám to nedáváte. Anebo: my se sebeurčíme, ale určíme zároveň, kde budete vy - tento způsob nacionalismu mám na mysli. Definice. Všechny tyto zpožděné národy, k nimž patří taky Německo, které k nacionalismu přišly v tomto století a pokusily se o dohánění, způsobily vlastně pád Evropy do jejích problémů. Času ubývá. Dva zdroje nejsou. Peníze a čas jsou knapp, je jich málo, jak se říká německy. Čili, já nemám nic proti jaksi tomu, že se národy hodlají realizovat, hodlají dekolonizovat, to je všechno v pořádku, že, hodlají najít vlastní modely soužití, ale pokud se jim nepovede to udělat na této úrovni, zaplatí za to těžkou cenu.

Postkomunistická mentalita, a jak já říkám, oholený Marx, který nevypadá, jak vypadal předtím, funguje právě tím, že ve společnostech, které měly nízkou strukturu nebo prakticky žádnou strukturovanost, kromě pořádku, vznikla celá řada pracovních utopií. To znamená, utopie tržního hospodářství a utopie demokracie. Ale protože od nich se očekával zázračný lék, hned v okamžiku, kdy změníme tento systém, že obě tyto položky začnou pracovat automaticky.

Demokracie je, samozřejmě se také proměnila. Demokracii, kterou my máme na mysli a kterou jsme stále ještě ochotni nebo jakž takž schopni praktikovat, je demokracie první poloviny dvacátého století. Takzvaná reprezentativní demokracie, v níž volič volí své reprezentanty, publikum, parlament, ve kterém se hledá nejlepší alternativa a někdy se i najde. To je klasická demokracie. Ve společnosti, ovšem, která se početně rozšířila a komunikuje dnes už na úplně jiném principu, je ve skutečnosti parlamentem politiky celá veřejnost. A alternativy nabízí společnost vlastně ne přímo již z parlamentu, nýbrž intelektuálně schopností je včas již předem nabídnout. Čili volič vlastně stvrzuje jakýsi statistický průměr daného konsensu.

Změnou jsou tři základní vynálezy. Změnou je prostě komputer, přenos, dálkový přenos informací a odhalení vesmíru.

Ano, ano a množství informací, které musí zpracovat jednotlivec je zcela chaotické. Ve skutečnosti je to kontinence. Nekonečná kontinence. Základní problém je se v nich vyznat, najít mezi nimi cestu a orientaci. Existují ale systémy, které nabízejí alternativy a orientace v tomto množství informací a to je to podstatné. Najít kód tohoto pohybu. A v tomto smyslu jsou informace - to dřív, čím se lišily elity, tím, že měly určité informace a že si je dovedly včas najít - to dneska má každý a elitnost se posiluje nebo posunuje do oblasti utřiďování a do oblasti další práce. Čili rozšíření informací, vydání knihy, je dnes to nejlevnější. Nejdražší je ji, aby tu informaci někdo přijal. To znamená, aby si čet a přečet tu knihu, aby si ji koupil.

Nejenom to. Ale zároveň všechny inovativní myšlenky - myšlenka umělých inteligencí, o nichž se zdálo, že je to pohádkové blabla, hnedku je hotovou skutečností. Je jenom otázka prostě prakticky míním, že hranicí, o  které tu mluvíme, je konec tisíciletí a nejpozději koledm roku 2010. Pak bude svět orientován jinak. A tím nemíním, že pak bude muset svět vyřešit další problém, a to je obrovská exploze porodnosti. Hlavně ve Třetím světě.

Přesto je Československo součástí tohoto problému a procesu a proto jsem já pokusil pronést tuto řeč, protože si myslím, že jako jeden z mála států v minovém poli po rozpadu sociální utopie socialismu, která byla právě evropskou utopií - nikoliv japonskou například - a nikoliv americkou - že máme určitou schopnost se zachytit tento proces. Strčit nohu do dveří a nechat ty dveře otevřené a dostat se tam do pěti až deseti let. Ale nejde o  otázku členství v Evropě. Jde o to, mentálně se včas dostat ze zajetí toho reprodukčních egoismů a vášní, primitivismu devatenáctého století.

Tržní hospodářství samozřejmě může fungovat jedině za předpokladu, že má racionální správu, nekoruptivní. Že má odbytiště a že má inovační schopnosti. To všechno musíme vytvořit. Otázka, zda starý systém nebo nový systém, není otázka lustračního zákona. Otázka rozbití koruptivních mafií je otázka existence nebo neexistence Československa jako moderního státu. To není otázka jestli tak či onak, to má tento praktický význam. Nekoruptivní správa. Princip dodržování smlouvy. Smluvního vztahu. Obnova těchto věcí. Princip nezávislého soudu. To jsou všechno elementární prostředky k tomu, aby know-how, a komunikace a kapitál vůbec přišly.

Je to tak. Je to tak. Prostě, protože dneska globální disponabilita kapitálu znamená, že půjde jinam.

No protože čekají, jestli dosáhneme těchto kritérií, nebo jestli splníme tato kritéria. To znamená, moderní, nekoruptivní správu, eficienci v této oblasti, schopnost intelektuálního spojení a schopnost responsivity. Odpověď - když dostanete zprávu, tak na ni odpovědět. A komunikace. To vše není v systému vytvořeném na principech marxismu leninismu možné.

Jak já říkám, tím, že začneme od nuly v určitých bodech. Tam, kde správní aparáty nefungují, je lepší je opustit. Je lepší je opustit a začít hned vedle úplně něco jiného.

To je úplně elementární problém.To je úplně elementární problém, ale s určitým způsobem veřejného komunikování o těchto problémech bychom mohli dosáhnout urychlení civilizace. Protože co je soud. Soud byl u nás administrováním. Starý správní systém byl tak koruptivní, že ho nelze v žádné podobě - jak by se řeklo v komputerovém jazyce, je nekompatibilní. To znamená, ústní směrnice měla přednost před písemnou, směrnice ministerská před zákonem a telefonát okresního tajemníka, a tak dále. To jsou všechno věci, které musí pryč.

Existuje stále fungující koruptabilita starého aparátu.

Ty musí vzejít z pozvolného bohužel procesu uvědomění si těchto klíčových otázek. To znamená, že jestliže chceme blahobyt, musíme dodržovat slovo. Musíme umět držet slovo, například.

Přežijete, samozřejmě, ale nebude patřit mezi prozíravé a  bohaté a blahobytné národy.

Jak jsem se snažil říct, kultura knihy a  to, že jsme nyní byli schopni vydat určitou politickou garnituru, která je přetlumočitelná do světa, je jeden z mála zázraků, který se povedl. Tato garnitura však samozřejmě musí mít schopnost a snad ji teď právě ukáže, přijmout a vstřebat nekorumpované a nekorumpovatelné spolupracovníky. Mělo by se to povést přinejmenším ve dvou oblastech. V oblasti státní správy a v oblasti hospodářského práva. Pak bych nám jako Československu dával poměrně největší šanci, že tu nohu ve dveřích uchováme a že se nám to povede.

Ano. Podívejte se, s čím přišli komunisté? S tím, že zachrání kulturu a že spisovatelům konečně daj jejich roli.

Ano, dal jim tuto příležitost a výsledky jsou nám známé. Co znamená kultura? My si musíme uvědomit tři věci, že pod pojem kultury patří zaprvé entertainment -

Zábava, neboli prostě lidová zábava, literární zábava, prostě. Dále současně tam patří všechno, celá minulost. To znamená, to co máme v muzeích, co máme v knihovnách, co jsme napsali. Za třetí tam patří to, co děláme na poli inovačním. Inovačním poli literatury, malířství.

No, pro to inovační pole, právě je veliká iluze, že to bude pole, ve kterém budou autoři žít s velikými náklady, protože to je inovační pole a na tomto inovačním poli jak já říkám, v národě kolem deseti miliónů - Slovensko možná pět - čili když to vezmete dohromady, kolik je českých spisovatelů, kolem tisíc pět set, slovenských bude asi tak polovina, z  opravdu zajímavých je prostě, já nevím, desetina, a těch skutečně perspektivních tak v jedné generaci dva tři. To jsou ale ti inovátoři a inovační vždycky byli. A očekávat a slibovat jim něco jiného než velikou námahu a snad trošku sociálního zajištění je blud. Nikdy neměli nic jiného. A v příští společnosti budou samozřejmě na tom sociálně dobře, ale každý herec ve velké sérii bude na tom líp než Shakespeare. A každý autor bestselleru, který už bude možná lze udělat na komputeru, protože fikce jím je programovatelná, dikce je neprogramovatelná. Bude na tom líp. Nesmíme zaměňovat sociální bázi literatury anebo zbohatnutí z literatury s její skutečnou funkcí, chcete-li, nebo s funkcí kultury. To znamená, samozřejmě, platí pravidlo. Čím bohatší společnost, tím lépe pro kulturu, protože samozřejmě, ve Florencii se to mohlo stát, protože na to měli. Opera vznikla jenom tam, kde měli operní divadlo dvorské nebo knížecí. A nevznikla tam, kde na to neměli. Totéž platí i dneska a bude platit napříště. Bohaté společnosti budou mít víc na kulturu. Ale iluze přímého živobytí z inovace, a to lukrativního a bestsellerového, je nesmysl.

Literatura, tak jsme ji znali, literatura Gutenbergovy galaxie, to znamená knihy, se stane oborem velmi specializovaným. Zůstane zachována, tak jako ve věku televize zůstalo zachováno divadlo, ale bude mít jen částečnou funkci.

Ano, ano. Přesně tak to bude také s literaturou. Ano. Bude ji číst určitý okruh, který se o ni bude zajímat, a ten ji neuživí. Čili, bude - většina literátů na Západě dělá něco jiného. Je na univerzitě, je v redakci, je - a tak dále. Ti skutečně zajímaví a dobří nežijí přímo z literatury, nýbrž z oblastí, které s ní souvisí. V dané chvíli platí, pryč od všeho, co inovaci korumpovalo. To znamená, pryč od těch, který vám říkají, já vám dám na tohle a na tohle, a oni vám dneska už neříkají přímo, když napíšete tohle a tohle. Ale samozřejmě, podívaj se na váš scénář, podívají se na vaši - na vaši knížku a řeknou, víte, možná jděte s tím někam jinam.

Jsou.

Ano, pak jsou multiplikovány. Když to je skutečná inovace, je donekonečna multiplikována. To znamená, autorství v pravém slova smyslu, jak jsme ho znali, bude také vlastně určitým způsobem iluzí. Vy budete posléze autorem jenom svého vlastního života. Ničeho dalšího, poněvadž všechno ostatní je pak multiplikovatelné, nekonečně a - maximálně vás může chránit jenom nějaký copyright.

Ale vždyť tak tomu bylo až do devatenáctýho století vždycky.

Já samozřejmě psát nemohu, ale jak vidíte, snažím se číst. Snažím se komunikovat a vzhledem k tomu, že jsem přesvědčen, že ve světě, který rozlišuje mezi dikcí a fikcí, je dikce to nejdůležitější a dikci získáte tím, že děláte něco takovýho zajímavého, jako dělám já, tak že svého rozhodnutí nelituju, ačkoliv vlastně přímo literárně nic nepíšu.

Já doufám, že ano. Já doufám, že poměrně - moje rozhodnutí bylo punktuální pro Německo. Jde o otevření tohoto inovačního, pokusu nás napojit, a jakmile by se tohle povedlo, a myslím si, že se to i začíná dařit, konečně, že jsme i za tento půldruhého půl roku měli celou řadu úspěchů, ačkoliv se nám to nezdá, že prostě po běžném období fungování jednoho velvyslance bych se velice rád vrátil právě k těmto úvahám, o kterejch jsme zde tady hovořili.

Určitě.

Příčiny úspěchu 2

Jaká je úspěšná podnikatelská praxe

V dnešním pořadu Práce a společnost uslyšíte druhou část seriálu 'Příčiny úspěchu', v němž se zabýváme faktory, které vedou k úspěchu při práci a v podnikání. Dnes vysíláme informace o nejzajímavějších britských a amerických publikacích, analyzujících úspěšnou podnikatelskou praxi.

Všechny nejúspěšnější a nejváženější publikace, zabývající se moderním podnikovým managementem, se shodují v jednom. Zdůrazňují, že svět se mění rychleji než kdykoliv předtím, a že kdo se chce vyhnout ekonomickému neúspěchu, musí se naučit změnám rychle přizpůsobovat. Platí to stejnou měrou pro podniky i pro jednotlivé zaměstnance. Špatnou zprávou je skutečnost, že existenční jistota je v dnešním světě už věcí minulosti. Dobrou zprávou je naproti tomu to, že je zřejmé, že práce bude v nadcházejících letech na všech úrovních daleko náročnější (a tedy daleko zajímavější) než dosud. Autoři, jejichž knihami se budeme zabývat v dnešním pořadu, se snaží čtenářům svých publikací pomoci, aby se na náročnost vznikajícího nového podnikatelského prostředí připravili, ať se zamýšlejí stát podnikovým ředitelem, plánují si založit vlastní firmu, usilují o to, aby je jejich povolání bavilo, anebo prostě jen chtějí porozumět tomu, jak svět práce bude v blízké budoucnosti fungovat.

Kniha významného amerického teoretika podnikání, Toma Peterse "Hledání vynikajících kvalit" (která vyšla už v roce 1982 a jejímž spoluautorem je Robert Waterman) se stále ještě hojně prodává, i když dvě třetiny před jedenácti lety autory chválených "vynikajících" amerických firem se mezitím dostaly do značných hospodářských obtíží. Úvodní větou v druhém Petersově bestselleru, "Úspěch vybudovaný z chaosu", je proto důrazné tvrzení: "Žádné vynikající podniky už dnes neexistují". Původní Petersova a Watermanova studie "Hledání vynikajících kvalit" se stále prodává, protože základní zásady úspěšného podnikání, které vypočítává, jako například potřeba omezit byrokracii podniku na minimum, být v přímém styku s zákazníkem a spoléhat se jen na vyzkoušené subdodavatele, jsou dodnes platné. Původně úspěšné americké firmy se dostaly do hospodářských potíží, protože se ocitly v rychle se měnícím ekonomickém klimatu, v němž nic netrvá dostatečně dlouho, aby mohl vzniknout podnik opravdu prvotřídní kvality. Petersova nová kniha, "Jak osvobodit Management" se snaží tento problém řešit. Snaží se zbavit ředitele a jejich podniky od zastaralých předsudků a praktik, které ve věku převratných technologických a tržních změn vedou jen k neúspěchu. Nynější trh je neobyčejně labilní. Ukazuje to například skutečnost, že životnost nejmodernějších počítačů je dnes jen několik měsíců, pak už je předstihuje nová počítačová generace. Proto se podle Peterse budou muset velké podniky rozložit na malé, operativně uvažující celky.

První kniha britského autora Charlese Handyho "Jak rozumět organizacím", jejíž nejnovější vydání vyšlo v roce 1991, je hloubkovou analýzou organizací, proč a jak v nich pracujeme, jaká v nich vzniká mentalita a kultura, jaké mocenské hry v nich zaměstnanci navzájem hrají a jak se z řadových pracovníků vyčleňují přirození vůdci. Handyho druhá kniha, bestseller z roku 1989, která má titul "Věk nerozumu", mapuje budoucnost práce a společnosti v naší civilizaci. Podle Handyho bude mít většina lidí v budoucnu několik zaměstnání na část úvazku. Podniky budou mít takzvanou "strukturu trojlístku" - budou mít malé ústředí, které bude zaměstnávat na smlouvu na několik hodin týdně odborníky a další pracovníky. Podle Handyho se většina práce bude vykonávat mimo tradiční kanceláře. V podnicích bude méně hierarchie. Budou mít pružnější strukturu a budou schopny vytvořit účinnou pracovní kulturu a kooperační síť. Ve firmách bude hrát velkou roli týmová práce. Význam bude mít tvůrčí, samostatná iniciativa, nikoliv řízení pracovníků shora.

Univerzitní profesorka Rosabeth Moss Kanterová je ve Spojených státech známou osobností, která se v televizi často vyjadřuje k otázkám podnikání. V roce 1989 dosáhla velké proslulosti, když vydala bestseller pod názvem "Jak se obři učí tančit". V této knize Kanterová definovala základní faktor, který způsobuje všechny nynější mocenské posuny v podnicích. Nazvala ho anglickým výrazem "empowerment" , tedy zmocnění či osvobození řadových pracovníků. Před zaměstnanci podniků se dnes začíná otevírat široké pole možností, jak plně realizovat svůj tvůrčí potenciál. Kanterová ve své knize také popisuje typickou obchodní korporaci nové doby, která dokáže soutěžit na globálních, jak to Kanterová nazývá, "podnikatelských olympijských hrách", protože není zatížená přebytečnou byrokracií a je schopna dokázat více než dříve jen s minimálním počtem zaměstnanců, často vytvářením strategických aliancí s jinými podniky a uzavíráním partnerských vztahů se subdodavateli a zákazníky.

Henry Mintzberg je kanadský odborník, který v knize "Minztberg o manažerské práci" podrobně analyzoval, co vlastně dělají v zaměstnání ředitelé podniků. Zjistil, že většinou pouze reagují na vnější podněty a že je někdo neustále přerušuje. Generální ředitelé, jejichž práci Mintzberg studoval, byli v průměru schopni věnovat se jedné činnosti bez přerušení jen po dobu devíti minut. Minztberg také argumentuje, že manažeři a ředitelé, kteří při své práci více spoléhají na, jungovsky řečeno, pravou, intuitivní stranu mozku a méně na jeho levou, racionálně analytickou stranu, jsou při podnikání nejúspěšnější. Mintzberg píše neobyčejně zajímavě a přesvědčivě o procesu vytváření podnikatelských strategií pomocí intuitivního myšlení a o tom, jak vybudovat efektivní organizační struktury.

Richard Pascale studoval ve své knize "Umění japonského managementu" pracovní praktiky dvou japonských obřích elektronických firem, Matsushita a ITT. Dospěl k závěru, že úspěch japonských podniků v mezinárodní obchodní aréně je především důsledkem zvýšené pozornosti, kterou japonské podniky věnují takzvaným 'měkkým' faktorům: tedy způsobu práce, hodnotám, které sdílí vedení podniku s řadovými zaměstnanci, zaměstnanecké kvalifikaci a celkové kvalitě pracovníků. Hlavní příčinou mezinárodního úspěchu japonských podniků je podle Pascala to, že jejich zaměstnanci i ředitelé svorně usilují o naplnění určité podnikové filozofie a sdílených pracovních cílů.

Ve své knize z roku 1990, nazvané "Manažerství na ostří nože", Pascale argumentuje, že i nejúspěšnější podniky se dnes dostanou do slepé uličky, jestliže si nevypracují interní systém, který podporuje zaměstnance, aby činnost svých nadřízených i kolegů neustále kritizovali, často i v otevřených konfliktech. Jen takováto kritika vede totiž k permanentní obnově struktur a podnikatelské filozofie obchodní korporace. Pascale uvádí příklad japonské firmy Honda, která je přímo založena na principu neustálého zpochybňování činnosti všech, i těch nejvyšších pracovníků. Podnik Honda si tak úspěšně udržuje velký náskok před konkurencí.

Třiaosmdesátiletý britský odborník Peter Drucker je považován za nestora vědy o podnikání. Už v roce 1969 předpověděl Drucker v knize nazvané "Věk diskontinuity" úpadek těžkého průmyslu a rozvoj hospodářských odvětví, založených na informatice. Zároveň už tehdy varoval, že vznikne potřeba vyvinout nové metody, jak zvládnout rozvratné změny v podnikatelské sféře. Drucker vypracoval pro britskou konzervativní stranu zásady jejího privatizačního programu a předpověděl, že občané začnou být zanedlouho silně nespokojeni se svými demokratický zvolenými vládami, protože zjistí, že tyto vlády nejsou schopny plnit své předvolební sliby.

Michael Porter vydal v roce 1990 publikaci s titulem "Podnikatelsky nejúspěšnější státy světa". Analyzoval v ní deset zemí z hlediska jejich schopností získat významný podíl na světovém obchodu. Ve Velké Británii našel pouze sedm podnikatelských aktivit, které na světové úrovni nemají konkurenci, avšak například v Dánsku jich našel jedenáct a ve Švýcarsku šestnáct. Porter zdůrazňuje, že státy dosahují podnikatelského úspěchu nikoliv v izolovaných, samostatných odvětvích, ale v celých svazcích odvětví, jejichž rozvoj se navzájem podporuje.

Pořad připravil Jan Čulík.

Příčiny úspěchu 3

Analyzujeme dobře svou práci?

V dnešním pořadu Práce a společnost uslyšíte třetí část seriálu 'Příčiny úspěchu', v němž se zabýváme faktory, které vedou k úspěchu při práci a v podnikání. Pořad připravil Jan Čulík.

Stejně jako existují efektivní a neefektivní způsoby, jimiž je možno řídit podniky, existují i efektivní a neefektivní způsoby, jak si zorganizovat život. Většina lidí je svazována určitými omezujícími zvyky, a to jim zabraňuje, aby v zaměstnání dosáhli skutečného úspěchu a uspokojení. V dnešním pokračování našeho seriálu shrneme některé obecně uznávané nejdůležitější zásady, které je nutno dodržovat, má-li člověk dosáhnout úspěchu v zaměstnání.

Dívejte se kolem sebe a snažte se poučit z úspěchu druhých. Jestliže jste svědky situace, v níž se většina potýká s neúspěchem, ale jeden člověk je v ní úspěšný, položte si otázku, co dělá, že ho to odlišuje od konání druhých lidí. Mimochodem, tento přístup je užitečný nejen v osobním životě, ale i na podnikové úrovni. Pohlédněte kolem sebe a pokuste se analyzovat, co je příčinou úspěchu velmi úspěšných firem i jednotlivců.

Měli byste si určit pořadí životních priorit. Velké množství osobního stresu - a mnohé neúspěchy - jsou důsledkem konfliktu mezi různými rolemi, které se v životě snažíte hrát. U jediného člověka jde například o rozpory mezi zaměstnáním, rodičovskou rolí, manželskou rolí a rolí třeba - nadšeného zahrádkáře. Je užitečné si napsat seznam všech funkcí, které v životě plníte, ujasnit si pořadí jejich důležitosti a pak podle toho jednat.

Určete si jasné životní a pracovní cíle. Cíle by měly být konkrétní (napište si je), náročné, ale zvládnutelné a mělo by jich být dosaženo v určité časové lhůtě. V zaměstnání si dohodněte konkrétní pracovní cíle s nadřízeným, anebo, pokud to není možné, vypracujte si takové cíle, které by vám váš nadřízený dal, kdyby byl dobrým vedoucím pracovníkem. Vaše osobní cíle by neměly být v konfliktu s cíli vašeho oddělení či podniku. Seřaďte je podle důležitosti a pravidelně posuzujte, jak daleko jste už na cestě k jejich realizaci ušli.

Potřebné je také určit si v zaměstnání, které vaše úkoly jsou nejzávažnější. Naučte se odmítat dodatečnou, nedůležitou práci. Nikdo nemůže zvládnout všechno a souhlasíte-li, že vykonáte jeden úkol, znamená to, že nemůžete zároveň dělat něco jiného. Následkem neschopnosti odmítnout dodatečné úkoly je často špatná kvalita práce.

Pravidelně se ptejte sami sebe, zda je to, co děláte, skutečně nutné, zda to děláte opravdu efektivním způsobem a zda by se to nedalo dělat jednodušeji a efektivněji jinak. Skutečnost, že se určitá práce vždycky dělala jedním tradičním způsobem, neznamená, že tento způsob je správný. Většina pracovních procesů obsahuje určité množství zbytečných úkonů. Snažte se je eliminovat.

Většina lidí není zvyklá práci přerušit a zamyslet se nad tím, jak jim to jde. Protože takovou analýzu neprovádějí, nejsou schopni zlepšit své pracovní metody. A přece jsou takováto často i jen minimální zlepšení klíčem k úspěchu. Rezervujte si každý týden trochu času na vlastní zhodnocení vaší práce. Nebojte se uvědomit si, v čem děláte chyby, ale pokuste se identifikovat i ty rysy práce, které vykonáváte dobře. Takové pravidelné sebehodnocení přináší během času dramatické výsledky.

Anglosaští odborníci na manažerskou praxi používají při hodnocení hospodářské situace podniků analýzu, při níž vypracovávají seznamy čtyř druhů kladných a záporných vlastností podniků, jeho silných stránek, slabých stránek, příležitostí pro další rozvoj a hrozeb bráních dalšímu rozvoji. Podle tohoto principu byste se měli pokusit i o vlastní hodnocení. Zeptejte se: jaké jsou mé silné stránky? Napište jich alespoň deset. Další otázka by pak měla znít: Jsou mé schopnosti efektivně využívány? Pokud ne, je třeba s tím něco udělat. Promluvte si na toto téma třeba s nadřízeným. Pokuste se také najít vaše slabé stránky a zamyslete se nad tím, zda je dokážete odstranit, anebo pozměnit způsob práce tak, aby vám v zaměstnání nevadily.

Když budete ovlivňovat své silné a slabé stránky, začne se vám naskýtat větší množství příležitostí pro další rozvoj. Život většiny lidí je však i bez toho plný řady možností, jen je rozpoznat. Uvažte, co by se stalo, kdybyste místo řešení problémů, které se vám průběžně naskýtají, věnovali čas a energii realizaci příležitostí, které se vám nabízejí.

Zamyslete se i nad tím, co vaše další vyhlídky ohrožuje. Zanedbáváte například péči o rozvoj své kvalifikace? Pokuste se odstranit ty překážky, jejichž odstranění je ve vašich silách. Nemá však smysl dělat si starosti z něčeho, co sami nemůžete ovlivnit.

Připravujte si krátkodobé pracovní plány. Je užitečné věnovat na konci pracovního dne deset až patnáct minut zhodnocení práce, která vás čeká, rozhodnutí, co je z ní nejdůležitější, a vypracování seznamu toho, co byste měli udělat příští den. Totéž by se mělo dělat jednou týdně s vyhlídkou na celých dalších sedm dní. Těchto pár minut zamyšlení vede k pocitu, že své úkoly zvládáte, ke zmírnění pocitů úzkosti, ke zvýšení sebedůvěry a proto i pracovního výkonu.

Zároveň byste si měli vypracovávat i dlouhodobější pracovní plány. K tomu je dobré používat klasického diáře, avšak neměl by být příliš malý. Dobré je také pověsit si na zeď nad pracovní stůl celoroční kalendář na jednom kusu papíru velkého formátu, kam byste si měli zaznamenat, co vás během roku čeká a jak a kdy byste se na to měli začít připravovat.

Důležité je racionálně zacházet s pracovním časem. U většiny lidí je během pracovního dne několik časových období, kdy jsou energičtí, a pak chvíle, kdy upadají do určité pracovní apatie. Období, kdy se cítíte energicky, věnujte nejdůležitějším úkolům, v ospalých obdobích (u mnoha lidí je to především brzké odpoledne) dělejte méně důležitou práci.

Na pracovní výkon má také záporný vliv nezdravý způsob života, nedostatek dobré tělesné kondice, špatné držení těla a především vyčerpanost. Psychologické studie ukazují, že u většiny lidí začne po osmi hodinách pracovní výkon výrazně klesat. Práce lidí, kteří zůstávají v zaměstnání dlouho přesčas, má proto jen minimální efekt. Taková práce se nevyplácí.

Snažte se zamezit tomu, aby vás ovládl stress. Jeho známkou jsou mimo jiné tyto rysy: podrážděnost, ztráta chuti k jídlu, nespavost, bolesti hlavy, úzkostné stavy, únava, příliš velké množství pozornosti věnované detailům. Příčinou stresu může být příliš mnoho práce, nebo příliš málo práce, ale nejčastěji jím bývá osobní a pracovní nejistota. Velkým problémem jsou nerozhodní a mlhavě myslící nadřízení. Stojí za to se pokusit je přesvědčit, aby změnili způsob práce, jasně definovali vaši pracovní roli a vaše pracovní cíle. K omezení stresu můžete přispět i tím, že sami učiníte všechna, třeba i ta nejnepatrnější rozhodnutí, která jsou ve vaší moci. Důležité je také v této situaci nepřipustit, aby se dostaly do konfliktu některé vaše rozdílné životní role. Jste-li matka, která se stará o rodinu, neměla by jste si v práci přidělávat starosti tím, že budete myslet na to, co budete muset po práci udělat v domácnosti.

Stresu je také možno zamezit léčením jeho příznaků. Velmi pomáhá fyzický pohyb - cokoliv od chození na procházky až po práci na zahradě. Anebo se můžete pokusit o vědomou relaxaci - to znamená, vyhradit si čas, kdy nebudete dělat naprosto nic, jen odpočívat, poslouchat hudbu, nebo i meditovat. Jinou dobrou metodou je takzvaný 'alternativní stress' - věnovat se se zaujetím určité jiné formě intenzívní činnosti - třeba nějaké namáhavé hře.

Především myslete při práci pozitivně, buďte rozhodní, naslouchejte svým spolupracovníkům a buďte vždy skromně připraveni přiznat, že jste udělali chybu, a změnit své pracovní metody.