Zde jsou užitečné internetové stránky pro bohemisty a specialisty na Českou republiku.

• Zdraví:Důkaz: automobilové zplodiny způsobují rakovinu (Sunday Times)

• Pár poznámek z cesty po Čechách: o rozhlase a  o policii (JČ)

• Jak ovlivní George Robertson Severoatlantické společenství? (Guardian)

• Pražská energetika: Nemáte-li v ČR trvalý pobyt, nemáte právo platit za elektřinu (JČ)

• Věda a filozofie:Biotechnologie mění radikálně lidské poznání. Kde zůstává etika? (Guardian)

• Česká špionáž v USA za komunismu: K démonizaci Karla Koechera (Karel Koecher)

• Al Fayed, smrt princezny Diany, česká rozvědka a mezinárodní špionáž:Kdo byl a je Karl F. Koecher (Josef Schrabal)

• Intelektuálové a česká společnost: K iniciativě Impuls 99: Česká společnost musí nabýt schopnosti sama o sobě mluvit (Jan Čulík)

• Západní rozvědky asi skutečně zatajují případ Diana. Já s ním neměl nic společného (Karl F. Koecher)

• Další iniciativa českých intelektuálů na oživení české společnosti:Kam směřuje Impuls 99 (Dana Cihelková)

• Kostlivec ve skříni Romana Češky?Byla Galena prodána za babku? (Miroslav Hruška)

• Princezna Diana, milionář Fayed, CIA a český rozvědčík (Guardian)

• Česká politika: Otázka týdne: Jsou navrhovaná majetková přiznání rozumná? (Jan Čulík)

• Česká literatura: Rozhovor s Josefem Škvoreckým: Dobrý spisovatel má vždycky o čem psát (Jan Čulík)

• Rozhovor s Bohumilem Hrabalem: Já jsem byl nadšen životem (Jan Čulík)

• Normalizace v Německu? Za článek vyhozena z práce známá česká historička Eva Hahnová (Matthias Roeser)

• Guru pro dnešní dobu? Paul Johnson a jednosměrné myšlení: Z nadšeného levičáka nadšeným pravičákem a zase zpátky? (Jan Čulík)

• Jak jsme viděli situaci Československa v roce 1991: Musíme mít potřebu se něco naučit (rozhovor Jana Čulíka s Ondřejem Hausenblasem)

• Romové z ČR a ze střední Evropy: Nechtění, nemilovaní a ztracení (Independent on Sunday)

• Miloševič kapituloval, jakmile se dověděl, že Pentagon schválil pozemní invazi do Kosova (Exkluzívní reportáž týdeníku Observer)

• K Zemanovým útokům: Zemanovi tímto odpovídá novinářský póvl (Andrew Stroehlein)

• Klamavá reklama: Podvod: 2 letenky za 1 podle ČSA (Petr Janásek)

• České hospodářství: Nepřesvědčivost českého napodobování irského ekonomického rozkvětu (Séan Hanley)

• Evropská unie - Ano či ne? (Dana Cihelková)

• Nekrolog: Jiří Pelikán (Independent)

• Výroční zpráva OSN o lidském rozvoji: Jak český tisk zamlžuje informace. Analytické srovnání, jak tutéž zprávu zpracovaly deníky Guardian a Mladá fronta Dnes (Jan Čulík)

• Korupce české policie, zaměřená vůči cizincům, se nevyšetřuje (Michal Škop)

• Mladá fronta Dnes, Zeman a Čekan: Skvrny na bryndácích českých novinářů (Jaroslav Plesl, časopis Euro)

• Kosovo: Britští novináři ostře reagují na útoky vládního propagandisty: Pravda a lži (Alex Thomson, Channel Four News)

• Zkontrolujte si fakta (Michael Williams, BBC Radio)

• Kosovo a  sdělovací prostředky: Blairův tiskový tajemník: "Britský tisk přebíral Miloševičovu propagandu"

• Informovali jsme: nelhali jsme (Maggie O'Kanová, Observer)

• Destabilizující bída českých novin: Nepříliš podložené útoky MFD na Zemana: Skvrny na Zemanově saku? (Jan Čulík)

• Vztahy mezi ženami a muži, jaké nejsou v ČR: Jsou ženy muži dneška? (Guardian)

• Britští novináři se trpce přou o význam války o Jugoslávii (Observer)

• Bude americká pošta vybírat daně za zprávy posílané e-mailem?

• Českému cukrovarnictví hrozí likvidace (Miroslav Hruška)

• České novinářství: Nahá zpěvačka a dramatičnost Lidových novin (Juliana)

• Osamělý malý muž: vzdálený portrét Vladimíra Železného (Jaroslav Veis)

• Reportáž z místa činu: Jak byl popraven Jan Hus (Petr z Mladoňovic)

• Česká novinářská obec: Syndičce Ireně Válové: uvažujte ku prospěchu novinářského stavu o rezignaci (Tomáš Pecina)

• Etika českého školství: Jak se prodávají zkoušková zadání na Právnické fakultě UK (Jan Čulík)

• Hrozba české demokracii: Vyloučení Jana Křečka ze Syndikátu novinářů (Tomáš Pecina)

• Ideologická bigotnost politiků: Ivan Langer: "Mediální zákon je také o konkurenci" (Milan Šmíd, Jan Čulík)

• Svět: Slovensko a Vatikán chtějí zabránit opatřením proti sexuálnímu útlaku žen (Guardian)

• Jeremy Paxman: Henry Kissingere, jste podvodník?

• Jak si čtenáři Britských listů vybírají informace: Myšlení bolí (Jan Čulík)

• Rozšiřování Evropské unie se zpomaluje (Guardian)

• Česká republika a EU: Jak do Evropy trochu konkrétněji (Jaroslav Teplý)

• Nový pohled na střední Evropu (Andrew Stroehlein, Sean Hanley, Kazi Šťastnová, Central Europe Review)

• Lékařský výzkum: Britská vláda zakázala klonování lidí

• Jak se v Británii debatuje o vybírání generálního ředitele veřejnoprávní televize: Etická kontroverze: Šéf BBC, který věnoval labouristům 50 000 liber

• BBC: Hniloba v samém jádru (The Times)

• Česká republika: Deset let po pádu komunismu: velká česká nejistota (Jan Čulík)

• O sexuolozích a neznámých mužích v dusné letní noci (Kazi Šťastnová)

Všechny články o válce o Kosovo, zveřejněné v BL, naleznete na tomto místě.

Pokračování seznamu nejzajímavějších článků z poslední doby umisťuji zvlášť jako samostatný text, viz OBSAH dnešního čísla. (Toto pokračování se NENATÁHNE jako součástí Kompletních Britských listů, musíte si na ně v Obsahu samostatně kliknout.) Všechny články předchozích vydání od začátku Britských listů v červenci 1996 jsou k dispozici v archívu BL. Tematický archív BL od 1. září 1997, kdy se BL osamostatnily, je na adrese http://blisty.internet.cz/xz.

Milan Schulz

Vážení čeští voliči,

to jsme to při minulých volbách pěkně vyvedli. V představě, že nás osm let znovunabyté demokracie už dovedlo k spořádanějším poměrům, rozložili jsme hlasy rovnoměrněji, než bývalo zvykem. Takzvaná pravice se měla zbavit nadvlády zpyšnělého hegemona a nabýt na podstatě vnitřními tlaky názorových skupin. Takzvaná levice k tomu měla napomoci zvyšující se voličskou podporou a tedy znamením pro pravici: myslete na věci sociální, aby vás netrumfli socialisti. Republikáni vypadli ze hry. Komunisté zůstali na svém. Vypadalo to na další stupeň oživlého politického života. Leč - chyba pošetilé lávky! Naletěli jsme. Hegemon se - jako už kolikrát - nedržel předpokládaných zvyklostí. Místo složitého bridge zahrál jednoduchého kaufcvika. A než jsme se nadáli, měli jsme a stále máme neotřesitelnou vládu dvou volebně nejsilnějších stran, pravice nepravice, levice nelevice, hlavně že Václav Zeman a Miloš Klaus drží v rukou veškeré mocenské opratě.

Zatím se jim to nenarušeně vyplácí, obsazují vlivná a výnosná místa, jako tomu bylo na Slovensku za Mečiara, oživují miliardovými injekcemi průmyslové mrtvoly, ofrňují se nad jednotící se Evropou, aby jim do toho snad někdo odněkud nekecal, do ošemetností - penze, činže, daně - se pro jistotu moc nepouštějí. Aby tento stav zajistili i pro budoucnost, chystají se upravit ke svému obrazu ústavu, a to tak, že se současná smluvní demokracie stane nezměnitelnou a navíc ještě trochu znehybní a oněmí třetí sloup - byť už dávno omezené - moci, prezidenta republiky. Aby se ochránili před veřejnou kritikou, připravují tiskový zákon, který má prakticky znemožnit dohlédací činnost sdělovacích prostředků, a zamýšlejí změnu statutů veřejnoprávního rozhlasu a televize, které se tak mají stát účinnějšími propagátory úředních stanovisek. Až se to všechno podaří, má zavládnout klid, podobný tomu, co skončil před deseti lety. Pámbu s námi!

Ale znovu: současnou situaci jsme způsobili my, voliči, před více než rokem. Od té doby se vyhlídky na nadějnější vývoj silně ztenčily. My voliči jsme to ve značném rozsahu už pochopili. Dennodenní politikářská břečka rozladila už i duše jinak lhostejné a odevzdané. Není také divu. To, co na běžícím pásu předvádí současná politická garnitura, je nechutná směs hloupé arogance a namyšlené ješitnosti. Všechna tato označení se dají volně kombinovat a budou platit na nejrůznější současné veřejné jevy. Snadno si dosadíte konkrétní jména do spojení "arogantní namyšlenost" nebo "ješitná hloupost". Dokonce je to tak jednoduché, že především hlavní představitelé vládně-opoziční koalice dávají průběžně desítky nových a novych dokladů tohoto tristního stavu. Je lhostejné, že jeden tak činí s vulgárností posledního pohůnka a druhý se syčivou zlobou, zneužívající proslulé české zdrobněliny. Podstatné je, že jim to beze slova veřejného, hlasitého protestu trpí nejen všichni, kteří s nimi v tom kšeftu jedou, ale i jejich běžní - převážně vnitřně zhrzení - stoupenci. Té zhrzenosti přibývá. Měla by se rychle proměnit do citelného nátlaku na změnu poměrů. Ale jak?

Na místě by tu nepochybně byla myšlenka občanské společnosti, postavená na součinnosti demokratických sil v zájmu dobré věci: spravedlivého řádu a obecného prospěchu. Ačkoli tento způsob společenské praxe vyvolává na tváři dnešních politikářů "lehounké pousmání", jsou pro něj i v dnešní podobě státu pozitivní důkazy. Najdeme je leckde v zemi, na - takříkajíc - nižší úrovni. V obcích, někde v okresech, jinde v regionech, tolik zesměšňovaných právě smluvními vládci, funguje docela slušně to, co na celostátní úrovni platí za nemožné: dohoda v zájmu občanů. Je k vzteku, když se dnes právě při srovnání stavu v centru a na periférii objevují průkazné shody mezi prvorepublikovými partajnickymi nešvary a dnešním politickým hokynařením. Je to o to víc k vzteku, když víme, že se v poučeném světě dá vládnout jinak, osvíceně, poctivě a slušně. Ne že by všude panovala idyla. Ale v poměrech, které by nám slušely, nemá ve veřejném životě co dělat sprostá bezostyšnost a bezbřehá domýšlivost.

Česky nešťastlivec, který tohle všechno nejspíš nechtěl, se občas zoufale ptá: "Kdo nám pomůže?" Odpověď je jasná: jenom my sami si můžeme pomoct. Každý civilizovanější národ, kterému jsou umožněny demokratické volby, má takovou vládu, jakou si zaslouží. Jestliže jsme došli k náhledu, že jsme to v posledních volbách pěkně vyvedli, nezbývá, než si při všech dalších volbách dát velmi dobrý pozor, komu dáváme svůj hlas. Týká se to všech druhů voleb. Třeba i - v Praze aktuálních - doplňovacích voleb do senátu. Můžeme v nich například - s pohledem na rozdělení hlasů v této parlamentní komoře - rozhodnout, jestli se ústava bude jen tak měnit nebo ne. A můžeme tak dát i najevo, co si o dnešním stavu státu skutečně myslíme. Nedáme-li, nemůžeme si pak už ani stěžovat.

Zcela zákonitě se matadoři trhoveckého prakticismu okamžitě vyřítili na nový pokus oživit společenskou aktivitu stále unavenějších občanů. Impuls 99 není samozřejmě samospasitelný návod na uzdravení poměrů. Je to výzva k pozdvihnutí svěšených hlav, k nadechnutí na další cestu neveselými postkomunistickými stezkami, k činnosti místo laxního přihlížení. Miroslav Macek radí s vychytralostí sobě vlastní raději zakládat nové politické strany než burcovat lidi k občanské poctivosti a aktivitě. Politických stran máme až dost. Pro českou společnost je životně důležité donutit tyto strany k poctivé a otevřené hře s voliči, s vyloženými a neciknutými kartami, na základě světově vyzkoušených pravidel slušného chování politiků k občanům.

Vážení čeští voliči, pojďme do toho - od staroměstských voleb přes podporu všech dobře promyšlených iniciativ až po občanský vzdor vůči pyšné nadutosti státních hodnostářů. Pomoci si musíme jedině sami.

Milan Schulz

Milan Schulz byl dlouholetým komentátorem rozhlasové stanice Svobodná Evropa. V České televizi uvádí diskusní pořad Sněží.

Jiří Pelikán a vrabčák

Sylvie Richterová je jedním z nejzajímavějších českých spisovatelů a literárních teoretiků. Vyučuje bohemistiku na univerzitě v Římě. Tento článek vyšel v dvouměsíčníku Listy, který je možno objednat na této adrese.

Noviny přinášejí zprávu o smrti "muže Pražského jara" a já před sebou dnes vidím Jiřího Pelikána z jednoho letního dne asi před dvaceti lety v ulici přímořského městečka Sperlongy. Je to vzpomínka milá a symbolická: Jiří mě tenkrát na pár dní pozval do letního bytu, který si ve Sperlonze tradičně pronajímal a kde stejně tradičně pořád někoho hostil.

Toho léta jsem ale nebyla sama, připadl mi na starost odrostlý vrabčák, vypadlý z hnízda a vypiplaný v městském bytě. Představovala jsem si, že ho ve Sperlonze vypustím a tím ukončím své povinnosti ptačí pěstounky; ptáče vylétlo ze zahalené klece do místnosti a odtud do zahrady na strom, ale pak se překvapivě vrátilo zpátky na lidské rameno v bytě.

Jiří znepokojeně sledoval nečistotu, kterou to stvoření trousilo v krátkých pravidelných intervalech. Neřekl, abych se pakovala i s vrabcem, bylo však jasné, že si to myslet musí a já doufal jsem, že se vrabec bude pakovat sám, okno zůstalo otevřené po celý den.

Jenže vrabčákovi se obzvláště zalíbilo na Jiřího bleděmodré nažehlené košili, lehce kloval do mateřského znaménka a Jiří následkem toho prošel před mýma očima podivuhodnou proměnou: výraz člověka, kterému za jeho dobrotu někdo neslýchaně kazí zaslouženou dovolenou, se obrátil v cosi udiveného, něžného, zaujatého, starostlivého a velkorysého. S vrabcem na rameni jsme brzy začali chodit na procházky v naději, že se mu zalíbí na nějaké zahrádce, jenže on poletoval a zase se vracel, místo do korun stromů sedal na ramena kolemjdoucích nebo do vlasů obyvatel vyložených z oken. Působil tím pozdvižení, která Jiří urovnával, dokud si na košatý strom na náměstí, pod kterým Jiří ráno čítal noviny a popíjel kávu a který už taky nestojí, nedoletěla pro vrabčáka statná vrabčice. Tehdy jsme slyšeli, jak mu rozhořčeně vysvětluje, že se odcizil svému plemeni, načichl cizími zvyky, hybaj mezi rodné bratry.

Jiřímu Pelikánovi osud nadělil život příkladně naplněný historií. Žádná velká zkouška přitom nechyběla a on před žádnou neuhnul. V hodinách, kdy jeho duše kráčí z říše smrtelných do říše světla, nemusí se bát položit své srdce na váhy, které střeží svatý Michal nebo egyptský bůh Ptah, určitě víc dal než vzal. Hodnota života není dána stupněm neomylnosti, nýbrž schopností rozpoznávat své omyly, odpovědností, a velikostí poznání.

Jemu bylo uloženo velmi mnoho: od ještě chlapecké účasti na protinacistickém odboji a ilegálního života v zapadlé vesnici na Drahanské vrchovině, kterou si zamiloval, přes smrt matky v koncentračním táboře, kterou si stále nějak kladl za vinu, po poválečné komunistické opojení, které splácel a nikdy splácet nepřestal, ačkoliv mohl už dávno pokládat svůj dluh za vyřízený. Měla jsem vždycky pocit, že jde o člověka s životem jakoby předurčeným, jinak jsem si nedovedla vysvětlit například to, že poznal prakticky všechny významné osobnosti světové politiky šedesátých a sedmdesátých let dlouho předtím, nežli se vlády nad světem zmocnily.

Několikrát také zázrakem unikl o vlásek smrti, což je též znamení zvláštního úradku. V jeho vyprávění se všechna ta mládežnická komunistická setkání prolínala se vzpomínkami na flámy, výtržnosti a "besídky", jak říkal. Byl z generace, která vlítla z odporu proti nacismu rovnýma nohama do budování komunismu a když se poprvé rozhlédla, měla pádný důvod k zděšení.

Cením si toho zděšení mnohem víc, než desítiletí trvající oportunistické pasivity těch, kdo třeba věděli víc, ale šli s sebou, aniž si kdy už jakou odpovědnost vůbec připustili. Kdo třeba míň osobně pokazili, ale svou mravní lhostejností, vydávanou za historickou nezbytnost, duši společnosti otrávili na dlouhá desítiletí.

Potkala jsem Jiřího v Římě počátkem sedmdesátých let a neztratila ho z očí do poslední chvíle. Dosvědčuji, že pomohl spoustě lidí, že jeho pomoc nikdy nebyla ponižující, že byl štědrý a velkorysý i k osobám, které se k němu nezachovaly dvakrát pěkně.

Patřil mezi typ nejpracovitějších lidí, kteří téměř nerozlišují mezi zaměstnáním a soukromým životem; jeho byt býval pokrytý stránkami Listů, běhal do tiskárny, dělal korektury, telefonoval a přijímal nepřetržité telefonáty ve všech evropských jazycích. Nevyhýbal se zásadním debatám o politických omylech s představiteli českého poúnorového exilu, otevřel jako jeden z prvních politiků své dveře francouzským "novým filozofům". A psal a psal.

Z pomluv, které o něm šířil komunistický tisk, si navenek nic nedělal, ale neváhal vydat se do jakéhosi afrického pekla, ze kterého nemuselo být návratu, aby dokázal pravdu ohledně jakéhosi obzvláště hnusného nařčení. Jít s ním do některé z hospůdek kolem římského Pantheonu znamenalo narazit na každém kroku na nějakou známou osobnost italské politiky, novinařiny a kultury. Lidé ho měli rádi a měli proč.

Byl přátelský, byla s ním legrace, nikdy se nevynášel, uměl se zajímat, nebyl snob, uměl poslouchat, ctil přátelství a nabízel je nezištně, dokázal říct do očí pravdu. Dokud mohl, přijímal pozvání na každou besedu, na každé shromáždění, kde byl zájem o Československo a o východní země.

Informoval a diskutoval do úpadku na téma Pražské jaro, demokracie, totalitarismus atp., neodbýval novináře, kteří nevěděli, proč se mluví o Pražském jaru, když ta okupace byla v srpnu. Neulejval se při žádném politickém průšvihu a nenechal se zastrašit atentátem.

Nastupoval na letadlo několikrát do měsíce, dostavoval se ukázněně na televizní besedy v řadě zemí a uměl to. Posteskl si nejvýš, že kolikrát už ani neví, kde se ráno probouzí.

Když bylo zapotřebí, otevíral také peněženku a dovedl být nápomocný zejména vynalézáním forem spolupráce pro exulanty bez prostředků. Nerozlišoval ostatně ani mezi soukromými financemi a těmi určenými "roli národa dědičné": dával ze svého. Jako jediná politická osobnost z "Východu" byl poslancem v evropském parlamentu a málokdo asi ví, že se díky preferenčním hlasům umístil mezi kandidáty italské socialistické strany hned na druhém místě.

Několikrát jsem od něho vyřizovala jakési veledůležité vzkazy. Pamatuji si už jen, jaké obezřetnosti bylo při tom zapotřebí, význam těch akcí dnes zapadl. Nejdůležitější na nich ale byli právě lidé, kteří proti smrtonosné setrvačnosti tehdejšího režimu něco dělali. Zvážit zásluhy Jiřího Pelikána na informování "Západu" o situaci východního bloku, o získávání jednotlivých osobností i politických stran, a tedy nakonec i o pád totalitních režimů bude mnohem složitější, než zvážit jeho srdce.

Když si myslel, že je vyhráno, dostal největší životní ránu. Nemám ponětí, jak si představoval návrat do konečně svobodné země, ale určitě ne jako nekonečnou řadu pod pás mířených údarů.

Psáno: Stalo se úděsným pravidlem házet kamenem a dodávat si tím vzezření nevinných. Je nemocná společnost, která nedovede otevřít náruč lidem, kteří pro ni něco dobrého udělají. Která odměňuje teprve smrtelně nemocné, aby síla odvážných neohrozila moc bledých stínů. Která zavrhuje silné osobnosti a vytrhuje stránky svých vlastních dějin. Která se nepodívá do zrcadla na vlastní kiksy a soudí za ně ty, kdo jich nejvíc napravili.

Ostatně k nevalné mezinárodní pověsti současného "Česka" mezi evropskými politiky a novináři přispělo i to, jak podivným způsobem byl právě on po roce osmdesát devět přijat. V nekrologu, který dnes přináší "La Repubblica", o tom píše Gianni Corbi, který také zdůrazňuje, jak byl Jiří Pelikán rezervovaný a nikdy si nestěžoval. Nestěžoval, ale strávit to nedovedl, napovídá symbolicky nemoc, která způsobila jeho smrt.

Jedním z témat disentu bylo "právo na dějiny", "právo na kolektivní paměť": je opravdu zvláštní, že právě tohoto práva se postkomunistická společnost jala vzdávat svobodně a jakoby zaprvé.

Mám za to, že Jiří Pelikán došel naopak opravdového poznání a že se mu podařilo naplnit osud nadmíru náročný, ve kterém nechyběl čas ani na věci malé, něžné a dokonale mimohistorické jako vrabec vypadlý z hnízda. Co se historie týká, jistě se jednou ukáže, že právě bez jeho životopisu bychom našemu dvacátému století rozuměli méně.

Ladislav Doležal, Český rozhlas 1, Radiožurnál

Pokusme se ale na tento problém podívat očima člověka, kterému takový plot brání v pohledu do zrcadla. Ten obraz totiž není vůbec radostný. A je úplně jedno, zda keramická zeď v  Matiční ulici už stojí, či nikoliv. Prostě proto, že ten plot nás dávno dělí. Není o Neštěmicích, ale o nás. O naší toleranci, našich limitech, o rasismu a řekněme upřímně, také hodně o neschopnosti. V tomto kontextu nejsou neštěmičtí o nic větší rasisté než kdokoli z nás.

Ale tak už si konečně přiznejme, že tahle země má pro "mírnou" rasovou segregaci slabost. Ústí není jediný případ, vzpomeňme na Mariánské Hory v Ostravě, kde chtěli Romům vybírat na letenky, nebo pražský čtvrtý obvod, kde starosta navrhoval "vysídlení" nepřizpůsobivých. A dodejme, že žádný z českých politiků, ať na komunální nebo parlamentní úrovni, na svůj otevřený nebo skrytý rasismus, nikdy politicky nedoplatil. A ještě něco - slyšeli jste někoho z nich na téma romské otázky přiznat - nevíme si rady.

I když nerad chodím k mocným strýčkům pro rozumy, něco bychom se od Američanů mohli naučit. Totiž jak dovedou kampaň. Můžeme si o řadě jejich hnutí myslet cokoli, o  efektivitě takové kampaně ale pochybovat nelze. Oni tuhle technologii propagandy dovedli tak daleko, že bych asi ve Spojených státech žít nemohl, ale bydlet se tam jistě dá. U nás naopak žiji rád, ale bydlí se tu mizerně.

Vysílá se v pondělí 9. srpna 1999 ráno.

Poznámka JČ: Vlastně je to poznámka mé třináctileté dcery, právě se navrátivší z českého letního tábora: "Hele, táto, tahle země je asi daleko míň osvícená. Byli jsme se koupat na krásném koupališti v Plzni. Přišli tam nějací Indové, a když skočili do vody, jeden kluk z našeho oddílu se ošklíbal: 'Fuj. Já už se tady nechci koupat.' Ono je tady ale daleko míň Indů a lidi z jiných zemí než v Británii."

Petr Holubec, tiskový mluvčí PRE

(Reakci Jana Čulíka k tomuto dopisu, označenou čísly v textu, si můžete přečíst níže.)

Vážený pane,

celá situace Vámi tak barvitě popsaná ve vydání Britských listů je dokladem současné právní situace v České republice, stavu právního vědomí a konec konců i do jisté míry ochoty najít společné řešení obou zúčastněných stran.

Zřejmě jste informován o tom, že největší kus práce při vstupu do EU čeká ČR právě v právní oblasti a, bohužel, právě sladění právních norem má velký skluz. Dosud však v České republice platné zákony ovlivňují i chování podnikatelských subjektů.

Z nich tedy například vyplývá, že Pražská energetika, a.s. může s cizími státními příslušníky uzavřít smlouvu na odběr elektrické energie pouze v tom případě, že jsou v ČR trvale hlášeni, nebo zde mají dlouhodobý či krátkodobý pobyt. (1) Ve Vašm případě se tedy jednalo spíš o cestu k vyřízení osobních záležitostí, turistiku, nebo služební cestu.

Mylně se domníváte, že se práce cizinců v ČR nebo jejich placení prosazuje velmi těžce. (2) Tito lidé totiž, pokud opravdu chtějí pracovat v ČR vědí, že mají mít pracovní povolení (ostatně to je přeci běžné všude ve světě(3)), nebo dlouhodobý či alespoň krátkodobý pobyt. S turisty se opravdu smlouvy uzavírají velmi těžce všude na světě. (4)

Nebudu s Vámi polemizovat, jste-li skutečným majitelem bytu tedy vlastníkem, nebo jste-li členem družstva, což vyplývá z Vašich řádků, a tudíž vlastníte členský podíl na družstevním majetku. Ale to opravdu není podstatné.

S čím však nemohu souhlasit, to je uvedení příkladu o snadnosti přehlášení elektřiny v Británii při stěhování. Nezapomeňte, že jste se stěhoval uvnitř jednoho státu, a předpokládám, že jako občan Británie jste to měl skutečně velmi jednoduché. (5)

Podobně jednoduché to má i občan ČR.(6) Telefonická služba energetických distribučních společností pro vyřízení všech zákaznických požadavko už v ČR existuje, ve velmi krátké době bude zavedena i v Praze, leč dovedu si představit, že cizí státní příslušníci budou muset přeci jen uvádět více údajů, než občan ČR.

A když už píšte o razítkách a zhroucené ekonomice, dovolte krátké odbočení. Před 4 lety jsem byl v Británii na služební cestě s reportážním televizním štábem. Při příjezdu jsem musel v Doveru předložit celníkům Atta canrett, (? JČ), kde byly vyplněny všchny údaje o natáčecí technice a tuto techniku jsem musel také předvést. Za to jsem dostal razítko. Při odjezdu jsem potřeboval pro změnu razítko, že techniku zase v pořádku vyvážím. Jenže britský celník mně ve 3 hodiny ráno nevrle odbyl a odmítl se se mnou bavit, natož vtisknout razítko. Za tři měsíce po návratu do Prahy jsem dostal dopis od britské celní správy, že jsem Její veličenstvo ošidil na dani, protože jsem do Británie přivezl profesionální videozařízení, ale nevyvezl a tudíž ho zřejmě prodal a nezaplatil z toho daň.

Nevím, jak bych svému zaměstnavateli vysvětlil, že jsem se vrátil bez kamery, nejsem ani zloděj ani překupník, kamera byla pochopitelně v pořádku v Praze. Inu úřední šiml řehtá hlasitě i za Kanálem.

Ale zpět k vašemu případu. Věřte, že je i v našm zájmu, aby Váš pražský byt mohl mít elektřinu a její dodávky byly plynulé a bezpečné. Proto chceme znát alespoň přibližnou spotřebu vaší domácnosti. Poruchy, požáry a žel i úrazy elektrickým proudem nás přesvědčují o tom, že je tato znalost spotřeby nutná. Věřte, že v bytě, kde se počítá jen se svícením žárovkami, může například zapojení elektrického vytápění přinést komplikace Vám, ostatním uživatelom i naší společnosti. (8)

V popisu celé záležitosti několikrát zdůrazňujete, že jste český občan, nicméně občanský prokaz nevlastníte, a protože nemáte ani dlouhodobý ani krátkodobý pobyt v ČR, není podle českých zákonů s Vámi opravdu možné uzavřít smlouvu o dodávkách elektřiny.

Existuje jediné řešení, které jste asi částečně projednávali při Vaší návštěvě, ale vlivem určité míry neochoty jste se k němu nedopracovali.

Tak tedy Váš družstevní byt buď pronajmete a Pražská energetika uzavře s nájemcem za předpokladu, že to bude občan ČR, nebo cizinec s dlouhodobým či krátkodobým pobytem v ČR, řádnou smlouvu a dohodne s ním platební podmínky. (9) Nebo Váš byt bude spravovat pověřená osoba, myslím, že jste navrhoval svoji matku. My s touto osobou uzavřeme smlouvu, ve které může být uvedeno Vaše sporožirové konto, že kterého budete buď platebním příkazem nebo přímým inkasem (podrobnosti se dozvíte při ústním jednání na příslušné pobočce) hradit odebranou elektřinu. Podotýkám, že na konto musíte pravidelně poukazovat finanční prostředky a sám vystavit trvalý příkaz, takové jsou podmínky Spořitelny k vedení účtu. V případě jakýchkoli pohledávek však pro Pražskou energetiku je odpovědnou osobou ten, s kým jsme uzavřeli smlouvu, ve Vašem případě tedy zřejmě matka. (10)

Musím přiznat, že takových žádostí o připojení elektřiny cizinců, kteří nemají v ČR žádný pobyt, je velmi málo, ale začínají se objevovat častěji. (11)

Váš případ je první, kdy takový cizinec má i sporožirový účet u českého finančního ústavu, jinak většina bank cizím státním příslušníkům bez pobytu v ČR účty nevystavuje, jiné jen s určitými omezeními.

Navíc věřte, že Pražská energetika má i mezi cizími státními příslušníky, kteří odebírají elektřinu, nemálo dlužníků a získat peníze za odebranou elektřinu není právě jednoduché. Konec konců platební morálka i mezi českými občany není také vzorová a hrozivě rostoucí čísla finančních ztrát nás nutí k obezřetným postupům. (12)

Vzhledem i k platnosti současného právního systému v ČR, který je rozdílný od anglosaského, nemožeme prostě postupovat jinak.

Věřím, že navržené vysvětlení i řešení přijmete, že překonáte určitou nechuť jeatě jednou přijdete na městskou obchodní služebnu do pražské Koněvovy ulice k vyřízení Vaší záležitosti, že ve Vás získá Pražská energetika nakonec spokojeného zákazníka a že z uvedených údajů napíšte pro Váš list materiál, který přinese pohled i druhé strany.

Petr Holubec

tiskový mluvčí Pražská energetika, a.s.

6. Pan Holubec argumentuje, že to možná mají lidi v mém postavení v ČR s jeho podnikem trochu složitější, ale zato pro české občany je jakékoliv jednání s podnikem Pražská energetika jednoduchost sama. Obávám se, že bouřlivá reakce čtenářů Britských listů na můj původní příspěvek s touto problematikou (viz páteční Britské listy) to dost popírá. Zdá se, že podnik Pražská energetika má dost značný problém se vztahy s veřejností. Aby nebylo mýlky: je docela dobře možné, že se PRE z největších sil snaží být svým českým zákazníkům co nejvstřícnější. Z reakcí čtenářů však vyplývá, že lidé jsou stále přesvědčeni (zda je to pouze problém percepce, anebo zda to skutečně odpovídá realitě, je jiná věc) že je podnik PRE firma vůči zákazníkům nepřátelská a zbytečně byrokratická. PRE bude muset asi dosti usilovně pracovat na tom, aby toto záporné povědomí v mysli svých českých zákazníků změnila.

7. Jsem rád, když poukážu na zbytečně složité byrokratické procedury v České republice, že mi kritizovaný namísto nápravy odpoví, že jinde je to také špatné. Problém pana Holubce s britskými celníky je politováníhodný. Pravidelní čtenáři Britských listů vědí, že BL opakovaně kritizují kontroverzní britskou celní a imigrační praxi. Nejsou v tom ohledu ostatně osamocené: kontroverzní britská imigrační praxe se stává terčem ostré kritiky i mnohých britských sdělovacích prostředků. (V minulých týdnech vznikl například velký skandál z toho, že se zcela rozložil počítačový systém britského ministerstva vnitra pro vydávání nových pasů a toto ministerstvo je neschopné vydávat nové pasy. Britská vláda přislíbila, že lidem, kteří přijdou proto o už zakoupenou dovolenou, zaplatí plné odškodné ve výši ceny té dovolené, a velmi trapným způsobem je nucena orodovat u zahraničních diplomatických služeb, aby jejich imigrační správa uznávala v současné době i prošlé britské pasy.)

9. Ke konkrétnímu návrhu PRE, jak můj přehlašovací problém vyřešit. Pan tiskový mluvčí Holubec navrhuje, abych buď svůj pražský byt pronajal nějakému českému občanu, a ten může elektřinu pak platit za mne, anebo aby platby spravovala pověřená osoba. Potíž je, že mé jednání v PRE se zastavilo na dvou překážkách:

(a) Pokud by platby za elektřinu v mém pražském bytě za mě platila pověřená osoba na základě notářsky ověřené smlouvy (zbytečně složitá operace) bylo mi řečeno, že platby budou muset být podle vyššího, nebytového tarifu. To je diskriminace a obávám se, že je to nepřijatelné.

(b) Pronajmu-li svůj žižkovský byt své matce, která podepíše smlouvu o platbě elektřiny v mém bytě, chci, abych měl možnost, aby platby za elektřinu podle standardního bytového tarifu chodily automaticky z mého sporožira a aby moje matka za situaci ručila pouze v případě, že dojde k nějakým problémům. Toto vedoucí služebny v Koněvově ulici odmítl.

Je-li Pražská energetika ochotna přistoupit na to, aby smlouvu o platbě elektřiny jako nájemník v mém bytě na Žižkově platila moje matka podle bytového tarifu z mého sporožirového konta, k němuž má i ona dispoziční právo, velmi rád zahájím s Pražskou energetikou další jednání.

Píšu o tom tak dlouze nikoliv z osobních důvodů, ale protože je zjevné, že jde o důležitý, typický problém - jak nakonec svědčí i bouřlivá reakce mnohých čtenářů Britských listů.

Bohužel, dokud problém nebude vyřešen, bude velmi těžko poskytovat Pražské energetice, pozitivní publicitu. Doufejme však, že dojde brzo k změnám.

11. Připomínám, že nejsem cizinec ale občan České republiky, přestože nemám rodné číslo. Vlastním pouze tzv. rodný list "pro cizinu", a na něm se rodné číslo neuvádí. Rodné číslo nepotřebuji a  vzhledem k tomu, že v ČR nepracuji ani neplatím daně, nevidím důvodu, proč bych měl žádat o jeho vydání. Pochopil jsem však, že pro Pražskou energetiku nebyl problém, že nemám rodné číslo, ale problémem byla má právní nepostižitelnost. Myslím, že by mi v tomto případě nepomohlo ani rodné číslo.

12. Pražská energetika si stěžuje, že má mezi cizinci i mezi českými občany mnoho dlužníků. Jenže moderní podnik pracuje s principem tzv. "crediworthiness", v dnešní počítačové době je relativně lehké zjistit, jaký má každý individuální zákazník platební profil. Jestliže Pražská energetika zjistí, že např. moje matka nikdy za celý svůj život žádnému energetickému podniku nedlužila nic za elektřinu, mělo by to být pro ni důvodem k velmi slušnému jednání s takovým zákazníkem - PRE by s ní měla jednat s velkou mírou důvěry. Moderní podniky právě přesně takovýmto způsobem dokáží mezi svými zákazníky vyčlenit neplatiče a oddělit je od lidí s dobrým credit rating. Pověst Pražské energetiky by se velmi zlepšila, kdyby dokázala individuálně vycházet vstříc lidem, kteří se vůči ní jako zákazníci chovají slušně.

Lukáš Marek

Vazeny pane redaktore,

zda se, ze jste popisem Vasi zkusenosti s Prazskou energetikou tal do ziveho.

Pocet ohlasu na vas clanek presahl bezne cislo. Nemohu nez se pridat a souhlasit s Vami, ze v Ceske republice existuje mnoho nesmyslnych predpisu, narizeni a vyhlasek, jejichz plneni, ci neplneni zavisi jen a jen na danem urednikovi s kterym prave jednate.

Zavisi to tom, jakou ma tento urednik (ci urednice) prave naladu, jestli se dobre vyspal(a), jestli se mu(ji) libi vas oblicej, atd. Ono totiz vsechno vzdy nejak vyresit jde, jen se musi improvizovat a hlavne chtit.

Rad bych se nyni s Vami podelil o nekolik dalsich ukazek male ceske urednicke nesmyslnosti, tak jak jsem je zaznamenaval v uplynulych letech.

1) Po umrti dedecka chtela moje babicka zmenit jmeno vlastnika telefonni linky na telefonnim uctu a potazmo i v telefonnim seznamu. Teprve po dlouhem jednani s monopolem Telecom ji byl telefon na nekolik dni odpojen (zrejme odplatou za tu drzost, ze jmeno na ucte chtela zmenit) a bylo ji prideleno zbrusu nove cisla (vsichni dobre vime, co tato skutecnost pro duchodce znamena).

2) Kdyz jsem se pokusil zrusit ucet u Komercni banky (bohuzel z velke casti stale banky statni), bylo mi receno, ze nejdriv musim vratit platebni kartu a pote cekat 90 dni, nez muzu ucet zrusit. Po tuto dobu jsem byl nucen ponechat na ucte 1000 korun a platit mesicni poplatek 10 korun za vedeni uctu, i kdyz jsem vlastne tento ucet jiz nechtel. Pani v bance mne take nezapomnela zduraznit, ze se vlastne mam, jelikoz mi ze sve dobroty sama vyplnila vsechny prislusne formulare potrebne k zruseni uctu (asi 4). Jakozto pouhy zakaznik bych mel vsechno vyplnovat sam.

3) Take jsem chtel na poste vyzvednout balik zbozi za babicku, ktera je dlouhodobe nemocna a nemuze chodit. Balik mi byl vydan, az po velke hadce s vedenim posty a s poukazem ze nikdo normalni neprijde na postu pro cizi balik za ktery musi jeste zaplatit 3,500 korun.

Nastesti jsem mel v obcance stejnou adresu jako babicka, i kdyz uplne jine jmeno. Celou dobu jsem mel spatny pocit, ze balik mi byl vydan pouze z milosti a ze Ceska posta je tu pro uplne jiny ucel. Jaky, to se mi zatim nepodarilo zjistit..

Podobnych prikladu je mnoho. Po svych toulkach svetem je vsude vypravim.

Slavim velke uspechy jako bavič na parties a vsemoznych slezinach.

Po navratu do Prahy se bohuzel navratim do krute reality a usmev se velmi rychle vytrati.

Vitezstvi vsemocnych ceskych uredniku nad malym ceskym clovekem je porazka cele nasi zeme.

Lukáš Martin

Petr Jánský

Demokratické modely jsou v zásadě dva. V přímé demokracii lid uplatňuje svůj vliv bezprostředně - přímou volbou, referendem. V nepřímé demokracii jsme zastupováni poslanci, senátory. Po Listopadu jsme údajně z tradice obnovili demokracii nepřímou. Ta vychází z ústavně zaručené svobodné soutěže politických stran (to, že je Ústava v tomto bodě neustále porušována, může doložit každá menší strana). Vývoj směřuje k omezení soutěže, k vyloučení menších stran, k preferenci velkých stran.

Svou konstrukcí nepřímá demokracie dává rozhodující postavení politickým stranám a naopak občana staví na vedlejší kolej. Pouze jednou za čtyři roky se z občana stává volič, který dostane šanci podlehnout slibům politických stran a zvolit ty, kteří lžou nejlépe. První den po volbách se z voliče stane špalek, na kterém mohou vyvolení dříví štípat. President má ještě právo navrhnout premiéra a pak - děj se vůle boží. Zvolení poslanci nehlasují podle svého svědomí, ale podle toho, jak zvedne ruku předseda parlamentního klubu. A ten ji zvedne tak, jak přikáže předseda strany. Celá demokracie se scvrkne na to, jak se vyspí předsedové dvou největších stran. Pakliže se tito předsedové domluví a uzavřou smlouvu, demokracie se mění v totalitu. Není to ta hrubá komunistická normalizace, je to normalizace nenápadná, tichá, plíživá.

Občanům za takové situace doporučuje pan president občanskou společnost. Nevím přesně, zda má na mysli spolek zahrádkářů nebo Impuls 99. Jisto je, že proti občanským iniciativám bez politických zájmů nikdo nic nemá (ani komunisti neměli). Naopak proti Impulsu 99 má, protože chce o politice mluvit a co víc - nepřímo ji ovlivňovat. V tom je právě kámen úrazu. V Ústavě není mechanismus, který by takové iniciativy připouštěl ke slovu.

Impuls 99 je totiž pokusem o demokracii přímou. Nemůže být většího konfliktu, nemůže být větší srážky, nežli mezi přímou a nepřímou demokracií. Celá léta ODS bránila přijetí zákona o referendu. Proto nepřekvapilo, že ČSSD prohlásila, že všechny body Impulsu 99 má ve svém programu. Občanům tím řekla jediné: Chcete Impuls naplnit - dejte se k nám!

Je zbytečně matoucí mluvit o občanské společnosti. V systému nepřímé demokracie (bez zákopna o referendu) může občan rozhodovat pouze ve volbách. V mezivolebním období a za existence smlouvy o stabilitě nevidím jinou možnost, než předčasné volby. K těm by mělo dojít pokud možno dříve, než se podaří státostranám změnit volební systém.

Petr Jánský

Děti Země

Vznikem právě založené Mezioborové pracovní skupiny pro drůbeží velkochovy na Domažlicku získal odpor proti plánovaným velkokapacitním drůbežárnám v tomto regionu nový rozměr.

Členství ve skupině je otevřeno zejména pro zástupce dotčených obcí a místních občanských sdružení, republikových nevládních organizací zabývajících se ochranou zvířat a ochranou přírody a nezávislé experty.

Její zakladatelé tak doufají v pozvednutí svého problému na národní úroveň a vytvoření rozsáhlejšího odborného a mediálního potenciálu, než jakým dosud disponují. Chtějí čerpat ze zkušeností již dříve založené Asociace Rajchéřov, jejíž činnost významně přispěla k odmítnutí projektu holandského zábavního parku v České Kanadě.

Kam s tím trusem, pane Červený ?

Asi největším problémem, se kterým je projekt velkochovů spojen, jsou tisíce tun vznikajícího kuřecího trusu, který při své vysoké koncentraci představuje problematický biologický odpad. Jeho využití je přitom obtížné: např. v Německu musí kuřecí farmy často hledat jeho odbyt desítky kilometrů daleko, protože místní zemědělci o něj nestojí.

Jednatel firmy Česká drůbež ing. Červený sice tvrdí, že má odbyt na Domažlicku zajištěn, ale zapomíná už uvést, že smlouvy uzavřené s místními zemědělci jsou formulovány takovým způsobem, že k jejich vypovězení stačí např. pouhá změna výměry půdy, na které budoucí odběratel trusu podniká.

Nejde jen o nás !

Na půdě skupiny se budou setkávat i lidé s dosud obvykle protichůdnými zájmy, např. venkovští zemědělci a organizace Svoboda Zvířat. “Nejde jen o zhoršení našeho životního prostředí, ačkoliv nás samozřejmě tento problém zajímá nejvíc.

Bateriové velkochovy jsou barbarským příkladem neúcty ke zvířatům.

To, co jsem viděl na exkursi do německého drůbežího velkochovu v německé Vechtě mnou otřáslo. Slepice namačkané v malých klecích v několika patrech nad sebou, průmyslové tovární prostředí...

V této otázce nám ostatně dal minulý měsíc za pravdu i pan senátor Smutný" říká Martin Synek, všerubský radní a mluvčí Občanského sdružení proti výstavbě velkokapacitních drůbežáren na Domažlicku.

Tomáš Popp z plzeňské Svobody Zvířat mu dává za pravdu: “V Západní Evropě jsou bateriové velkochovy na ústupu. Ve Švýcarsku, Švédsku a některých spolkových zemích v Rakousku jsou zakázány, v Německu minulý měsíc Ústavní soud zakázal s okamžitou platností výstavbu nových farem.

V Evropské unii je používání malých klecí od roku 2003 omezeno a od roku 2012 zakázáno. Nechápu, proč bychom se kvůli ekonomickým zájmům německých drůbežářů z “České" drůbeže měli vzdalovat od Unie" .

Falešné sliby

Investor plánovaných drůbežáren tvrdí, že jeho projekty budou pro dotčený region přínosem. Argumentuje zejména novými pracovními místy.

Ze lži však toto tvrzení usvědčují jeho vlastní propagační materiály: “Velkou předností této technologie je, že přináší obrovskou úsporu pracovních sil, takže je bezobslužná", uvádí se v materiálu dodavatele klecí, firmy Big Dutchman.

“Místo stovek lidí, kteří by se v našem regionu mohli život ekologickým zemědělstvím, agroturistikou včetně domácího, k přírodě šetrného chovu slepic, nabízí jedna velkofarma 17 pracovních míst. Myslím, že je jasné, co je pro region prospěšnější", říká Martin Synek.