Důkaz: automobilové zplodiny způsobují rakovinu
Poprvé v historii jsou k dispozici důkazy, že automobilové zplodiny způsobují rakovinu plic, napsal v neděli 1. srpna týdeník Sunday Times. Podle listu to vyvolá nátlak na britskou vládu, aby omezila počet automobilů na britských silnicích.
Švédští vědci, kteří studovali vliv automobilových zplodin na 3500 mužů, žijících ve Stockholmu, zjistili, že ti, kteří žijí řadu let v oblasti s nejvyšším množstvím těchto zplodin, jsou vystaveni vyššímu riziku rakoviny plic.
U skupiny mužů, vystavené velkému množství dopravních zplodin po celou dobu třiceti let, kterou zkoumala studie švédských vědců, byla o čtyřicet procent vyšší pravděpodobnost, že onemocní rakovinou plic. U těch, kteří žili v oblasti se silným znečištěním vzduchu z automobilového provozu jen 10 let, byla o dvacet procent vyšší pravděpodobnost, že dostanou rakovinu plic. Vliv byl stejný pro kuřáky i pro nekuřáky i pro lidi z různých sociálních vrstev. Lidé, žijící v oblasti, kde bylo nízké znečištění vzduchu zplodinami z automobilů, netrpěli žádným zvýšením rizika, že dostanou rakovinu plic, zjistila švédská studie.
Nedlouho předtím byla dokončena dánská studie, která zjistila, že lidé, kteří pracují jako profesionální řidiči - řidiči autobusu, taxíků a nákladních automobilů - trpí zvýšeným rizikem rakoviny plic, které usmrcuje po celém světě více lidí než jakákoliv jiná forma rakoviny. Švédská studie poprvé v historii lékařství zjistila, že záporný vliv na lidské zdraví má i znečištění ovzduší na lidi, kteří žijí v silně znečištěných oblastech.
Švédská studie povede k zesílení tlaku na britskou vládu, aby razantněji zasáhla proti častým zácpám na silnicích, zejména kolem velkých měst. V Británii se uvažuje zavedení poplatků za uživání silnic, za vjezd do města (za vjezd automobilem do Edinburku by se platilo až 5 liber, tedy 200 Kč) a o silně zvýšených poplatcích za parkování ve městech. Britská vláda dosud však nepodnikla v této věcí výraznější kroky, protože se obává, že si rozezlí voliče, kteří jsou v Británii zvyklí všude jezdit autem a veřejná doprava je tam dost mizerná, přestože přibližně 30 procent Britů automobil nevlastní.
Profesor Goran Pershagen z Ústavu ekologického lékařství ve Stockholmu, který vedl výzkumný tým ve výše zmíněné studii, uvedl: "Výsledky dokazují, že je zapotřebí dalších opatření na snížení znečištění vzduchu od automobilů a na pracovištích."
Ve Stockholmu je množství automobilů ve srovnání s Londýnem, který nyní trpí chronickými zácpami, relativně malé. (V Londýně se poukazuje na to, že přejet britské hlavní město automobilem dnes trvá déle než to trvalo v devatenáctém století, kdy se jezdilo kočárem taženým koňmi.)
Podle britského ministerstva zdravotnictví přispívá znečištění ovzduší v Británii každoročně k předčasnému úmrtí přibližně 12 000 - 22 000 osob ročně. (Pro Českou republiku, která má přibližně 6x méně obyvatel než Británie, je zapotřebí tento počet pravděpodobně vydělit šesti.)
Pár poznámek z cesty po Čechách: o rozhlase a o policii
Jan Čulík
Cestou automobilem po západních Čechách, kde jsem mimochodem krátce navštívil v malebném, do roku 1945 zcela německém městě Cheb čtenáře i přispěvatele BL, podnikatele a nakladatele Petra Jánského, jemuž tímto děkuji za pohoštění i za informované průvodcovství, jsem zase poslouchal Radiožurnál, nejsledovanější rozhlasovou stanici v České republice, s přibližně 14 procenty posluchačstva.
Radiožurnál je něco trochu jako britská rozhlasová stanice Radio 2, možná trochu náročnější. Páteří BBC Radio 2 jsou totiž také neustále vysílané rockové hity středního proudu, nenáročná hudba, v oblibě u stárnoucích beatniků, kterou je většina obyvatelstva schopna tolerovat jako hudební výplň. Diskjockejové mezi tím vysílají rozhovory s politiky a veřejnými činiteli na aktuální témata.
Skutečně profesionální publicistická rozhlasová stanice, zaměřena pouze na inteligentní slovo, jaká je například rozhlasová stanice BBC Radio 4, to není. Radio 4 nemá hudební výplň, vysílá pouze slovo a musím přiznat, že neustále hudební vycpávky v Radiožurnálu, které ještě často urážejí sluch i mysl svou amatérskostí (některé české skupiny jsou opravdu pozoruhodně špatné) mě iritují., navzdory některým pořadům mezi tím, které nejsou nutně špatné. Ale přiznám, že to je všechno věc zvyku. Je možné, že naopak český posluchač by nebyl ochoten vnímat zhuštěný sled infomací, kdyby řekněme Radiožurnál vysílal výlučně jen mluvené slovo (jako třeba Svobodná Evropa) a že je prostě hořkou pilulku faktů potřeba českému posluchači systematicky oslaďovat tou prázdnou, často dosti idiotskou hudební vycpávkou.
Mobilní telefony
Ráno jsem zaslechl na Radiožurnálu debatu o mobilních telefonech v České republice, v souvislosti s tím, že česká vláda hodlá povolit vstup na český trh ještě třetí firmě, vedle nynějšího Eurotelu a Pegasu. Debata se pokoušela určit, co to bude znamenat, pokud jsem ji však sledoval, k ničemu příliš významnému nedospěla.
To je, zdá se mi, potíž se všemi českými sdělovacími prostředky. Je zveřejněna nějaká zpráva a sdělovací prostředky mají pocit, že o ní musejí informovat veřejnost, případně ji nějak nezávislým způsobem rozpitvat. Tak si k tomu pozvou pár lidí do studia, a ti na téma jaksi nepříliš objevně "hovoří". Téma bylo pojednáno, povinnosti bylo učiněno zadost.
Jenže myslím, že úkolem novináře není jen "pokrýt" to, co se vyskytne ve vládním prohlášení, nebo ve zprávě ČTK, ale cílem pořadu je najít nový, objevný úhel, komunikovat novou myšlenku, jakou ještě NIKDO NESLYŠEL, nebo jakou slyšelo dosud jen málo lidí.
Uvažujme na okamžik o jmenování nového šéfa NATO George Robertsona. To se mechanicky rozbíralo podle agenturních zpráv horem dolem, slyšeli jsme, jak jsou všichni rádi, že byl Robertson jmenován, a jak je spolehlivý. Trochu jiný úhel, který přinesl list Guardian (viz včerejší Britské listy), že totiž možná byl Robertson hlavně jmenován, protože se názorově velmi shoduje s americkým ministrem obrany Cohenem, se v českém rozhlase pokud vím nevyskytl.
A tak to bylo i v debatě o mobilních telefonech. Všichni hovořili o tom, jak to asi bude bezvadné, nebo třeba ne, až bude na českém trhu fungovat ještě i třetí firma mobilních telefonů. Nikdo se ale pokud vím nezmínil o tom, že není jisté, jestli nejsou mobilní telefony nebezpečné zdraví. V Británii je proto nyní často vidět, že lidi, kteří užívají mobilních telefonů, mají k nim připojená na kabelu sluchátka, a telefonní přístroj samotný nepřikládají k hlavě. V ČR jsem to ještě u nikoho neviděl. Naopak, v ČR často vidím, jak lidi telefonují z mobilních telefonů v automobilu.
Pokud je užívání mobilních telefonů skutečně škodlivé, pak telefonovat v automobilu je opravdu ze všeho nejškodlivější. Jste totiž v odstíněné, železné Faradayově kleci (zkuste si někdy v autě pustit tranzistorové rádio, neuslyšíte nic, pokud nebudete mít vnější anténu). Má-li v této odstíněné kleci fungovat mobilní telefon, musí automaticky zvýšit svůj výkon na absolutní maximum. Přitom se vám určitě doslova vaří mozek.
Pořad Po lopatě - privatizace českých bank
V pořadu, ironicky nazvaném "Po lopatě", interviewovala reportérka Radiožurnálu v úterý dopoledne jakéhosi vládního ekonoma odpovědného za privatizaci českých bank. Říkám, že název pořadu byl tentokrát ironický, protože pan vládní poradce nebo kdo to byl se naprosto nevyjadřoval polopaticky. Jeho řeč byla plná dost nabubřelých, mlhavých, nesrozumitelných klišé, jimiž sděloval jednoduché skutečnosti.
Rozdíl mezi přirozenou řečí reportérky a bombastickými generalizacemi pana poradce byl velký. Je nutno pochválit paní reportérku, že hovořila jasně, normálně, jak ji zobák narost, a nenechala se svést pseudožargonem pana poradce.
Jenže reportérka měla asi udělat víc. Neměla tolerovat jeho novořeč a znovu a znovu měla - zdvořile, ale pevně - vyžadovat, aby mluvil lidským jazykem, přirozenou řečí.
Mám z toho hrůzu. Mám totiž velké podezření, že lidi ve vládních funkcích v ČR možná ani normálním jazykem mluvit neumějí. Ale, pokud se neumějí vyjadřovat, neumějí jasně zformulovat myšlenku, obávám se, že přece nemohou ani vymýšlet jasná řešení - protože bez jazyka je to nemožné.
Proto by asi reportéři sdělovacích prostředků měli vykonávat veřejnou službu a velmi tvrdě šlapat na paty pánům potentátům, schovávajícím se za mlžným, pseudofrázovitě "odborným" jazykem.
Reportérka poradci zpočátku položila zcela rozumnou a zásadní otázku, proč je vlastně potřeba české banky zprivatizovat. Bylo symptomatické, že za celou dobu pořadu ten poradce na tu otázku nedokázal řádně odpovědět. Reportérka ho však k odpovědi myslím dostatečně nenutila.
V ČR existuje takový zlozvyk, že třída lidí, kteří se považují za elitu, odborníky, či vládce, se snaží oddělovat se od "nižších lidí" tzv. "specializovaným" jazykem. Je to, s odpuštěním, v demokratické společnosti, arogance a podvod. Dopouštějí se toho i technici. V rozhlasové diskusi o mobilních telefonech lítaly éterem nejrůznější zkratky označující různé systémy, aniž by kdokoliv vysvětlil, o co vlastně jde. Nejsnobštější výrok byl od jednoho "odborníka", který vyslovil termín "bandwith", a pak bezradně přiznal: "nevím, jak se to řekne česky". Snad "šířka pásma", ne? To snad není zas tak těžké.
V debatě o mobilních telefonech vystupovala i představitelka firmy Pegas, a ta se chovala ostudně.
Zjevně se v Pegasu rozhodli, že když pozval veřejnoprávní rozhlas do studia k veřejné diskusi jejich zástupce, že toho mohou bezostyšně využívat k sebereklamě. A tak to také paní zástupkyně Pegasu neustále dělala. Cokoliv jí vypadlo z úst, vždycky to byla obrovská chvála na neuvěřitelné podnikatelské úspěchy Pegasu. Bylo to trapné a doufám, že kontaproduktivní. Působilo to velmi neseriózně a myslím, že na to měla moderátorka diskuse upozornit a tuto bezostyšnou pegasovskou reklamu zdarma okamžitě zatrhnout.
Na jiné téma: proč měří česká policie rychlost automobilů radarem?
Cestou zpět z Chebu na několik kilometrů rovné, velmi dobré a přehledné silnici, kde bezpochyby každý jede - dá to rozum - sice bezpečně, ale co nejrychleji, jistě daleko více, než je oficiálně povolená rychlost, jsme nedaleko Plané u Mariánských lázní včera zaznamenali poněkud komický pohled. U kraje silnice stálo policejní auto a přes příkop, v křoví, se potáceli tři policisté a snažili se tam do roští zakamuflovat policejní radar.
Jistě nikoho nepřekvapím poněkud cynickým úsudkem, že ti policajti tam ten radar umístili jen proto, aby na nic zlého netušících a zcela bezpečně jedoucích řidičích vydělávali pokutami.
Myslím, že je namístě zpochybnit celou etiku tajného zaznamenávání tzv. rychlostních přestupků řidičů na bezpečných částech silnice ukrytými radary.
Jestli si někdo myslí, že když policie bude měřit rychlost skrytým radarem a bude za porušení ustanovené rychlosti lidi o několik kilometrů dále pokutovat, povede to k tomu, že lidé budou jezdit pomalu, protože se budou policie bát a nebudou si jisti, za kterým bukem se konspirativní měřiči skrývají, praxe přece ukazuje, že to tak nefunguje. Lidi jezdí stejně příliš rychle a prostě doufají, že se nestanou obětí měřících policistů. Měřit rychlost automobilu vskrytu se mi zdá podlé a úhybné.
V Británii měří policie rychlost automobilů radarem, případně automatickými, u silnice pevně instalovanými kamerami, které automobil vyfotografují, pokud výrazně překročí stanovenou rychlost, většinou jen na nebezpečných místech, případně na místech častých nehod nebo tam, kde se silnice opravuje.
V českém kontextu se vám to může zdát pošetilé, ale britská policie při tom vždy otevřeně nápisem u silnice upozorňuje řidiče, že přijíždějí do úseku, kde policie právě měří rychlost projíždějících vozidel. Cílem totiž není řidiče při něčem nachytat, ale přimět ho, aby v zájmu vlastní bezpečnosti jel daným úsekem pomalu. Toto varování většinou funguje.
Mimochodem, britská policie nemá pravomoc řidiče na místě pokutovat, o přestupku však sepíše stručný protokol a ten pak jde k magistrátnímu soudu. O pokutě či o udělení trestných bodů do řidičského průkazu rozhoduje ve všech případech nezávislý soud.
Znamená něco Impuls 99??
Pane Čulíku,
posílám Vám několik poznámek k výzvě Impuls99. Přečetl jsem si s velkým
zájmem Váš jazykový rozbor onoho textu. Oddělení plev od plev Vám muselo
dát hodně práce. Mně se například docela pěkně líbil výrok "zavazujeme se
k práci pro změnu stavu".
Jiří Jírovec
Diskuse - a co dál ?
Výzva k diskusi o stavu české společnosti, sepsaná hrůznou češtinou pod
titulkem Impuls 99, a podepsaná Tomášem Halíkem, Jiřím Pehem a Janou
Šmídovou, je dokumentem, který vzbuzuje dojem, že jde o sebezáchovnou akci
establishmentu, jemuž došlo, že v rozpadající se společnosti je nutno
vytvořit dojem, že se alespoň kdosi stará.
Nevím, jak Jana Šmídová, ale zbývající dva mluvčí byli součástí moci, at
již svým postavením poradce presidenta nebo presidentova oblíbence. Těžko
jim proto lze věřit, že teď najednou prohlédli. Buď věděli a byli zbabělí
projevit svůj názor nebo jde o hlupáky, kteří nic nechápali.
Autoři prohlášení naštěstí svůj dokument politicky zlikvidovali hned v
zárodku dvěma výroky: "(Hnutí, tedy oni) nemá hotové odpovědi a nestaví se
do role zachránců společnosti" a "Všechnu vinu za stav české společnosti
nelze připisovat pouze politikům a politickým subjektům. Ani česká
inteligence dosud nebyla schopná přihlásit se dosti zřetelně ke své
společenské odpovědnosti a nabídnout svou pomoc."
Občan ovšem zachránce společnosti hledá a pokud mu hnutí nenabídne naději
na změnu, nebude s ním marnit čas.
Druhý výrok je buď stupidita nebo promyšlené otevření zadních vrátek pro
současné a minulé politiky. Pokud se nemýlím, politická moc, která se
vytvořila po roce 1989, zahrnovala část české inteligence. Názor zbytku, k
němuž se posléze připojili odpadlíci, kteří se mezi dravci nemohli nebo
nechtěli udržet, nebrala moc na vědomí. Nechť tedy lidé jako Jiří Pehe
mluví sami za sebe a ne za jiné. Nebyl snad tento inteligent (míněno
neironicky) poradcem prvního inteligenta (rovněž bez ironie) státu?
Má-li dojít ke změně, musí dojít ke konfliktu s existující mocí a v jeho
rámci k rychlému vyvrácení dvou mýtů.
Podle prvního se po roce 1989 odehrávalo v Československu něco tak
originálního, že nikomu nelze vyčítat chyby. Nebezpečí tohoto mýtu spočívá
v tom, že stejně jako v minulosti, může být i nyní použit k ospravedlnění
"české cesty" při obrodě společnosti.
Tomuto mýtu mohl věřit ten, kdo svůj mozek nezatěžoval přemýšlením o tom,
co vlastně onen "jedinečný přechod od komunismu ke kapitalismu"
představoval.
Jednotlivé složky tohoto procesu totiž nic převratného neznamenaly. Mnoho
států přešlo, a to i vícekrát, od diktatury k jakés takés demokracii, svět
nabízí různé systémy sdílení bohatství, mnoho států privatizuje dříve
znárodněné a všechny státy světa zápolí s ekonomickými otázkami.
Je třeba zdůraznit, že na rozdíl od roku 1948, kdy se tehdejší moc snažila
ustavit nový ekonomický a politický systém s lidmi spíše ideologicky
zmanipulovanými než odborně schopnými, měla moc let devadesátých daleko
snazší pozici. Měla jednoznačnou podporu Západu, přístup k volně plynoucím
informacím a mohla se opřít o značné množství odborně zdatných lidí.
Politikové, opojení získanou mocí, která přinášela slávu a mnohým nepochybně
i možnost rychlého zbohatnutí, však místo analýzy tehdejšího stavu
společnosti a hledání nejvhodnějších řešení, teorii originality ochotně
přiživovali. Nejspíš , protože i proto, že tím mohli odrážet kritiku,
pokud se k ní někdo odvážil.
Česká cesta (čti odmítání zkušeností odjinud) vedla k vytvoření druhého
mýtu - presumpce neviny politiků.
Ve všech slušných společnostech (slušnost lze definovat jako uspořádání, v
němž je pravděpodobnost, že se občan dovolá, větší než pravděpodobnost, že
politikovi projde zneužití moci) totiž existuje pravý opak - presumpce
viny politiků.
Ta v praxi znamená, že při podezření z nepravosti (není žádným tajemstvím,
že moc korumpuje a vystavuje politika mnohým pokušením) je politik povinen
dokazovat svoji nevinu - zveřejněním dokumentů, svědeckou výpovědí a
podobně. Politik, nebo skupina politiků (například vláda) se při tom
vystavují riziku, že je případná lež politicky odbourá.
Podotýkám, že presumpce viny samozřejmě končí v okamžiku, kdy se politický
proces změní v trestní řízení.
Mezi lidmi, kteří se po roce 1989 dostali k moci, bylo nepochybně dost těch,
kteří si nebezpečí korupce mocí uvědomovali. Bohužel nedokázali překročit
vlastní stín a vyzvat občany: "Dejte si na nás pozor. V našem a vašem
vlastním zájmu". Neudělal to, pokud vím, ani Václav Havel, který proto
jednou vstoupí do historie jako president, který nejvíce promarnil
očekávání, které jeho intelekuální možnosti slibovaly.
Má-li se něco změnit, musí být občan ochoten (nejen obrazně) vyjít zase do
ulic a klíče vyměnit za sukovici, protože to je jediné, čemu politikové
rozumějí. Zmíněná hůl může mít samozřejmě i podobu paragrafů, najde-li se
v české společnosti někdo, kdo je bude schopen uplatnit.
Kromě presumpce viny politiků se na Západě osvědčuje i princip osobní
odpovědnosti, například ministrů, za vše, co spadá do jejich kompetence.
Je dosti pravděpodobné, že v Kanadě v dohledné době padne ministr národní
obrany. Kdosi totiž dal vyjmout ze spisů vojáků, kteří se podíleli na
akcích v Bosně, záznam o tom, že byli vystaveni potenciálně nebezpečným
látkám. Ministr ovšem nepadne kvůli činu úředníka, ale kvůli tomu, že o
této věci věci ví již osm měsíců a nezjednal nápravu.
Díky poměrně bezvýznamnému upozornění na nesrovnalost v lékařských
záznamech je teď ministr považován za viníka a pokud se mu nepodaří
prokázat, že jeho reakce byla přiměřená, půjde od válu.
Na tomto místě je nutné zdůraznit, že podstatou zmíněné veřejné kontroly
není odrovnat politika XY, ale vytvořit precedent, odrazující druhé
politiky od podobného jednání.
Před několika lety padl v Kanadě ministr kvůli tomu, že zatelefonoval
jakémusi soudci, aby urychlil banální případ projednání dopravního
přestupku. Jako ministr to nesměl udělat, protože váha ministerského
telefonátu by se mohla převáhnout do skutečného zneužití moci - jednou to
je banální přestupek, jindy něco podstatnějšího.
Základní podmínkou ochrany veřejnosti před zneužíváním moci politiky je
přístup k informacím, existence nezávislých sdělovacích prostředků a vůle
až odvaha proti politikům jít. K tomu je v ČR patrně dost daleko. Dovede
si někdo představit, že by si český soudce stěžoval na to, že od něj cosi
požaduje ministr?
Má-li dojít v ČR ke změně, je třeba přinutit politické strany v Parlamentu,
aby vlastnoručně rozbily svůj monopol moci.
V současném světě politické strany takměř nikdo nepotřebuje - jsou pouze
nákladnou žábou na prameni postupu vpřed. Stranická disciplína, jak dobře
víme, velmi svazuje, zejména je-li její porušení trestáno.
Řešení se nabízí v občanské společnosti, která by ovšem nefungovala
paralelně s existujícími strukturami, ale místo nich. Ve společnosti, v níž
by poslanci representovali voliče a nikoli tu kterou stranu.
Postupnou likvidaci politických stran lze provést relativně jednoduše tím,
že jim budou upřeny výhody, které jim dává současný volební systém. Občan
by měl volit kandidáta podle jeho schopností a ne stranu. Volby na všech
úrovních by měly být přímé, zvolení kandidáti nastupovat do funkce, volební
kampaň hrazena pouze z veřejných prostředků stejným dílem pro každého
kandidáta.
Dodávám ještě, že volební zákon, který váže účast ve voleném orgánu na
stranickou příslušnost, stejně odporuje Listině lidských práv, protože
politicky diskriminuje ty občany, kteří chtějí zůstat mimo politické
strany, a mít odpovídající zastoupení ve volených orgánech. Stejně tak
odporuje Listině i údajná snaha ODS a ČSSD eliminovat jiné parlamentní
strany.
Problém samozřejmě je v tom, že existence politických stran umožňuje
kupovat politiky en bloc neboli sponsorovat, jak zní daný eufemismus.
Politikům se dá prominout lecjaké rozhodnutí, ale nikoli nedodržování
zákonů. Bohužel se zdá, že českým politikům to ani nepřijde. Typickým
příkladem je zákon o nabývání a ztrátě českého občanství. Osou tohoto
zákona byla nepřípustnost dvojího občanství, tedy princip, který běžně
existuje i jinde ve světě. Tento zákon byl přijat demokraticky zvoleným
parlamentem a okamžitě porušen možná desítkami tisíc lidí, kterých se pro
jistotu nikdo neptal, zda mají jiné občanství. Kdesi jsem četl, že Jiří
Pehe má vedle občanství ČR i občanství USA, Jan Kavan britské a třeba Egon
Lánský švédské. Všichni tito lidé projevili naprostou neúctu k danému
zákonu, stejně jako sám president republiky, který nepochybně musel vědět,
že jeho poradce i jiní politikové mají protizákonně občanství dvojí.
V demokratické společnosti jsou mechanismy, jak nevyhovující zákon změnit.
Pokud je nedodržuje president republiky, je to jistě na pováženou. To, že
Václav Havel proti politikům s nelegálním dvojím občanstvím nic nenamítal
totiž znamená jediné - zákon ve své mysli prostě ignoroval.
Stejné platí o neúctě k lustračnímu zákonu, který jednoznačně zakazoval
zveřejnění informací bez souhlasu osoby, jíž se týkaly. Ve slušné zemi by
po zveřejnění Cibulkova seznamu okamžitě padl ministr, do jehož kompetence
byla zákonem předepsaná ochrana občanů svěřena, a zákon by se stal
nepoužitelným. Ne tak v ČR, kde zjevně převládl názor, že jde pouze o
sprosté konfidenty - nebo při nejlepším, jak praví Cimrman prostřednictvím
inspektora Trachty, sprosté podezřelé.
Jenže při porušování zákonů jde vždy "jen o někoho" - někdy o Židy, jindy o
katolíky nebo protestanty a někdy "jen o vás".
Neúcta vrchnosti k zákonům navíc posílá nežádoucí signál "dolů": není
třeba vzrušovat se zákony. Oblast práva je patrně tou poslední, v níž by
měl občan současné moci důvěřovat.
Pokud jde o oblast ekonomiky, je třeba otevřeně říct, že světu momentálně
vládne chamtivost (nervózních) investorů po maximálním bezpracném zisku.
Globalizace dala do pohybu obrovské síly, které způsobují přesun bohatství
do kapes menšiny (viz zpráva OSN o stavu světa) a s nimiž si politikové
nevědí rady.
Pokud se někdo domnívá, že stačí přijmout něčí ekonomický systém a budeme
se mít "jako oni", mýlí se. Ve světě neexistuje universální návod na
blahobyt. Navíc ani tak bohaté země jako Kanada a USA nejsou imunní k
danému trendu a tak i uvnitř těchto států je malá vrstva, která rychle
bohatne a velká, která postupně chudne.
Jediné v co může ČR doufat je, že se jí podaří vytvořit podmínky
(investicemi do vzdělání a vědy), které by přilákaly investory a doplnit
činnost velkých korporací podnikáním v okrajových oblastech, na nichž
korporace zájem nemají. To v ideálním případě povede k tomu, že se ČR
zařadí mezi státy, které, když nic jiného, alespoň nechudnou.
Politikové, kteří nechali podstatnou část národního majetku rozkrást nedo
rozprodat za babku, bohužel nedávají do budoucna žádné záruky, že jsou
schopni dělat věci jinak a tak jsou jakékoli diskuse s nimi jen ztrátou
času.
Jednou z mála konkrétních věcí, kterou výzva Impuls 99 obsahuje, je
implicitní postěžování si na (špatný) názor Čechů na krizi v Kosovu.
Signatáři výzvy postrádají "více osobností, majících jak odvahu, tak
morální váhu veřejné mínění spíše aktivně spoluvytvřet a kultivovat."
To je v podstatě arogantní výrok, protože veřejné mínění by mělo být
založené na dostatečném přísunu pravdivých informací, nikoli na tom, co si
myslí ten který fešák. A co vlastně je je morální váha? Výzva obviňuje
některé české politiky z populismu, protože (v souladu s veřejným míněním)
nepodpořili oficiální linii NATO. Jenže reakce veřejnosti přestává záviset
na projevech potentátů, protože existují důvěryhodnější zdroje ideologcky
neošetřených informací.
Výzva Impuls 99 mylně předpokládá, že se politikové dají přesvědčit
diskusemi a uprosit, aby se zabývali i jinými věcmi než mocenskými hrami.
Vždyť jsme tak říkajíc na jedné lodi. Řešení je jedno hůl a podpalubí.
Za současný stav republiky nesou vinu zcela konkrétní lidé, které je třeba
konfrontovat s jejich činy a ne s nimi do nekonečna diskutovat.
Iniciativa, která takový konflikt odmítá, je pouhou kouřovou clonou.
Jiří Jírovec
Co je střednědobým a dlouhodobým záměrem občanského sdružení Impuls 99?
Stejně jako pan Čulík jsem podrobně sledoval nedělní debatu "V pravé
poledne" na ČT1, ale mrzí mě, že ani diskutující (i když pan Zahradil a Prof
Halík se o tomto problému zmínili), ani přispěvatelé do Britských Listů
nerozebírali systémovou otázku existence a cílů sdružení Impuls 99.
Co je úlohou občanského sdružení?
Kde jsou meze jejich aktivního působení ve
veřejném životě?
Mají občanská sdružení zodpovědnost za úspěchy/neúspěchy
požadovaného řešení daného problému?
Pokud má Impuls 99 (i jakékoliv jiné občanské sdružení) za cíl seskupit a
vyzvat k práci občany, aby pojmenovávali problémy dnešního stavu
společnosti, hledali jejich příčiny, popřípadě navrhovali způsoby řešení,
pak je vše v pořádku, je to chvályhodné a jsem přesvědčen i toužebně
očekávané.
Co se však má dít potom?
Po této fázi přece musí zákonitě přijít další krok a to je, najít způsob,
jak navrhovaná řešení prosadit?
K tomuto kroku však již obč. sdružení potřebuje vliv nebo moc. K této věci
Prof Halík pouze naznačil, že ve střednědobém horizontu Impuls 99 neuvažuje
o získání moci, nicméně během následující diskuse připustil snahu o získání
vlivu.
Způsob, jak prosazovat realizaci navrhovaného řešení jsou pro občanské
sdružení v zásadě dvojí:
1) Nabízet je politickým stranám, které by je v parlamentu prosazovali
(ta řešení, která jsou blízká pravicovému přístupu, nabízet pravicovým
stranám, řešení levicová nabízet stranám levicovým).
2) Nátlakovou akcí donutit vládu a parlament k prosazení těchto řešení.
Samozřejmě ideální by bylo, kdyby sami politici využívali myšlenky
takovýchto sdružení.
Až potud by bylo takovéto počínání občanského sdružení naprosto regulérní.
Potíž nastane tehdy, což je velmi pravděpodobné, že sdružení Impuls 99 se
zastaví na pojmenování problémů, maximálně na hledání příčin.
Pokud se však Impuls 99 dostane do podvědomí lidí jako sdružení, které ví,
co je třeba změnit, proč a hlavně jak a získá podporu občanů k uskutečnění
svých návrhů (podobnou naději ve voličích vzbudila ČSSD před loňskými
volbami), považuji za krajně neseriózní, nepřevzít díl zodpovědnosti, za
následný odpor občanů vzhledem k potížím a odříkání a současně díl
zodpovědnosti za možné neúspěchy při realizaci navrhovaných řešení.
V opačné situaci je třeba jasně dopředu deklarovat, že Impuls 99 nehodlá
usilovat o moc a že se bude snažit postupovat podle výše uvedených bodů
ad1)
a ad 2).
Pak už bude otázkou pro vládnoucí stranu (či strany), zda je jejich
povinností převzít zodpovědnost za případný neúspěch reformy, která jim byla
vnucena nátlakem či teoretickou podporou, kterou občanské sdružení získalo
od části občanů při hledání chyb, příčin a následně způsobů řešení.
Samozřejmě opět opakuji, že nejhladším způsobem by bylo, kdyby politické
strany chtěly u voličů uspět a fundovaná a jim ideologicky blízká řešení,
která občanská sdružení navrhnou samy, ochotně přijaly, či se jimi nechaly
inspirovat a následně se je snažily prosadit (ideologii zde chápu jako
způsob nazírání na skutečnost, který vychází ze sociálního prostředí
pozorovatele a z jeho myšlenkových vzorů a hledisek).
Dalším legitimním způsobem je vstoupit do politiky, což navrhuje ODS. Ale
potom je neetické vyzývat občany ke spolupráci na aktivitě, která končí
vznikem politické strany, protože zavání podobným výsledkem jako v případě
Unie svobody (přijďte, makejte, ale na prvních a tedy i na místech
volitelných jsme už my).
Možná, že budoucí vývoj sdružení Impuls 99 odkryje slabiny občanských
sdružení u nás a nebo naopak otevře tolik potřebnou odbornou diskusi na téma
vztahu mezi vlivem, mocí a zodpovědností v souvislosti s činností občanských
sdružení.
Radek Novotný, České Budějovice
Předvídám krach hnutí Impuls 99
Vážený pane Čulíku !
Ačkoliv mnohdy s oficiálními názory Vašich BL nesouhlasím, vysoce oceňuji Vaši demokratičnost, ochotu zveřejnit i názory diametrálně odlišné od Vašich.
V této souvislosti si Vám dovoluji předložit mailík, značně ironický, který jsem v pondělí zaslal na adresu Impulsu. Zajímá mě Váš názor na pohled do budoucnosti, vycházející z předpokladu, že Impuls získá masivní podporu veřejného mínění a varianty, kterak s ní naloží.
MP
Předvídám krach hnutí Impuls 99
Vážení !
Okamžitě po přečtení iniciativy Impuls 99 mě napadly tři možnosti:
a.) Dr. Halík zahájil prezidentskou kampaň
b.) vzniká nová strana, něco jako zombie OF (pokus o několikáté zmrtvýchvstání)
c.) tlachy intelektuálů a rádobyintelektuálů (Charta 99, disidenti v demokracii?)
Vzhledem k tomu, že ani po masivní medializaci výkřiku zoufalých vědoucích, leč neslyšených (včetně nedělní ČT1 a pondělního pana Veise - ostatně myšlenkový primitivizmus pana Proroka ale i jeho kolegů z jiných redakcí, Dědiče, Drtinové - to by bylo téma), jsem se nedozvěděl nic, co bychom všichni již dlouhé měsíce nevěděli, o blbé náladě panující v obci intelektuálů, o východiscích, příp. návrzích východisek nic, neboť ty budou hledány v diskusi, rozhodl jsem se připojit ke skromně prezentovaným, oslavným a sebeoslavným výkřikům svůj hlas nesouhlasu.
Změnu politických poměrů, jistě se mnou nebudete nesouhlasit, je možno způsobit pouze politickou prací, která realizuje výsledek diskuze. Vzhledem k tomu, že od této budoucí práce jste se dostatečně včas a razantně distancovali, obávám se, že výsledným efektem Vašeho snažení bude varianta c. Inflace slov v kontrastu s absencí tvůrčích myšlenek a hlavně činů utvrdí, ve veřejnosti zažitou, představu o intelektuálech jako tvorech neschopných samostatného života. Ostatně všechny texty jsou vedeny v duchu "mělo by se udělat" ačkoliv pan Veis se pokouší tvrdit opak. Ono se samo neudělá, jak již různá jedovatá individua včetně pana Macka, neopomněla podotknout.
Vzhledem k tomu, že výše uvedené názory (a. - c.) byly již řádně a ve variantách odsouzeny v mediích jako myšlenkově zcestné (chybí Vám však link na Britské listy p. Čulíka), dovolím si, poněkud jedovatý, pohled do budoucnosti.
Vyjdu z předpokladu (pravděpodobně mylného), že Impuls 99 získá výraznou podporu veřejnosti, potom se nabízí několik variant :
1.) Pokud podepsané osobnosti nebudou toužit po veřejném obvinění z vyvolávání nesplnitelných očekávání a z toho vyplývajícího znedůvěryhodnění svých příjmení, bude v budoucnu nezbytné prostituovat s některou z odsouzeníhodných politických stran, trapný konec, že ? Výběr je omezen již odsudkem v textu. Co za to ? Možná pár funkcí, možná posty poradců, možná cosi jiného, snad nehynoucí sláva a pár vět v dějepisu .... ostatně, kdo z nás je přesvědčen o tom, že jeho schopnosti jsou dostatečně oceněny ?
2.) Za předpokladu, že Impuls setrvá v bezpohlavní pozici někdejšího OF, je pravděpodobné, že vystoupí některý z mladých, pružných politiků (napadá mě typ Josefa Luxe), který myšlenky Impulsu prohlásí za teze již dávno zakotvené v programu křesťanských demokratů a pokusí se zhmotnit voličský potenciál příznivců Impulsu do zcela konktétního státního příspěvku politickým stranám. Zcizený Impuls, to bude legrace !
3.) Vše vyšumí do mezihvězdného prostoru a signatáři iniciativy budou moci říkat "... my jsme měli dobrou vůli poradit, ale naši češi nám nerozumějí...", což bude, pravděpodobně, ta nejméně bolestivá, leč, pro běžného konzumenta plodů ducha obce intelektuálů, značně otravná situace, díky masivní a pravděpodobně neadekvátní medializaci, zajištěné profesním zařazením signatářů.
Napadají mě ještě další jedovatosti, přesto již končím. Přeji Vám ještě mnoho dalších, podnětných myšlenek a dovoluji si Vám sdělit, že i v mém okolí máte příznivce. Naše domovnice si také ráda popovídá.
Milan Pol
460904/430
občan
