Nemáme, nevedeme, nemůžeme
Jan Čulík
Ve včerejších Britských listech konstatoval Jaroslav Teplý, že hlavním problémem rozkládajícího se českého hospodářství je absence kvalitního managementu: prostě schopnost zorganizovat si práci a čas.
Asi tomu tak je. V neděli se mi rozbilo jízdní kolo, praskl mi obal hřídele u zadního kola a potřeboval jsem tu součástku novou. Vydal jsem se tedy hledat obchod s jízdními koly.
V Glasgow navštěvuju dosti často malý obchod s jízdními koly na předměstí. Vede ho jeden člověk, občas mívá na výpomoc jednoho nebo dva mladíky. Nevím, jak to dělá, ale většinou, když tam kolo dopoledne přivezu a potřebuju nějakou opravu, omlouvá se: bohužel to nebude opraveno dřív, než dnes v 16 hodin odpoledne, stačí to?
Pražskému obchodu s jízdními koly vévodil zachmuřený majitel. Jakýsi starší pán ve frontě přede mnou sháněl zřejmě pro vnuka vidlici pro řídítka. Přinesl si s sebou starou, poškozenou. Majitel obchodu mu ukázal dvě hlavice, které měl, ale ty byly jiné velikosti. A pak řekl podivuhodnou větu: "Jiné nemám."
Jaktože může obchodník prohlásit, deset let po příchodu takzvaného tržního hospodářství, "Jiný výrobek nemám, jděte jinam!", pane Klausi?
Jako normální reakci byl očekával, že obchodník zákazníkovi řekne: "Bohužel vidlici vašeho typu zrovna nemáme, ale budeme ji mít pro vás do hodiny, do večera, do zítřka. Obstaráme."
Jak to, že obchodník neprojevil zájem zákazníkovi zboží, které neměl na skladě, okamžitě obstarat?
Se mnou to bylo taky tak. Pohlédl na zadní kolo, které jsem držel v ruce, a řekl: "Ale vy máte našroubovávací pětikolečko na přehazovačku. To já nemám." Docela vážně očekával, že strávím zbytek dne chozením po Praze po jiných obchodech s bicyklya budu se všude ptát, jestli náhodou některý z nich nebude mít potřebnou součástku!
Řekl, jsem ať nahradí celý střed kola nasouvacím typem pětikolečka. Podíval se na mě a řekl, "No, snad do konce týdne bych vám to mohl udělat."
Podařilo se mi ho ale zkorumpovat penězi. Řekl jsem, "Poslyšte, dám vám o dvě stě padesát korun víc, když to uděláte do zítřka do rána."
Souhlasil. Odcházel jsem, když mu kdosi telefonoval, zřejmě manželka. Stěžoval si rozmrzele do telefonu, "Prosím tě, jen jsem otevřel, a nemám kam skočit. Hned ráno mi sem přišli zákazníci."
Nepochybně totéž měl na mysli odstupující předseda Českého statistického úřadu Edvard Outrata, když včera řekl pro Český rozhlas něco velmi podstatného: "Informace, o níž si myslíte, že třeba byla politicky ovlivněna, přestává být informací." Nutno uznat, že po oněch šest let, kdy Edvard Outrata stál v čele úřadu, nezavdal žádnou příčinu, aby jeho informace mohly být takto zpochybněny, a naopak, sám dokázal upozornit, když je někdo použil způsobem, který nepovažoval za korektní.
Mluvím dnes o Edvardu Outratovi ze dvou důvodů. Za prvé kvůli němu osobně: v rozviklané transformační době dokázal být státním úředníkem nestranným i kvalifikovaným, jací nám budou, bojím se, ještě dlouho chybět.
Za druhé, protože připomněl důležitost věrohodných a nezkreslovaných informací, které jsou u nás pořád zbožím dostupným jen někomu. Těch částečných, ovlivněných, do světa úmyslně vyslaných máme ažaž - ty skutečné jsou mnohdy tabu.
Příhoda, která se začala odvíjet v neděli je toho příkladem. Vlivný muž, šéf odborové konfederace Richard Falbr, se v televizní diskusi pozastavil nad tím, že premiér odmítl novinářům poskytnout informace, kolik poradců nyní pracuje na Úřadu vlády. Poradci jsou přece placeni z daní všemi občany, řekl.
A včera, zřejmě šlehnutím Falbrova kouzelného proutku, už měla televize k dispozici od šéfa úřadu vlády alespoň přibližné číslo. Možná, že zítra, šlehne li proutek ještě jednou, bude číslo i přesné. Proč však nemohlo být přesné hned, když padl první novinářský dotaz? Vsadil bych se, že to neví ani sám premiér.
Jak tatínek Madeleine Albrightové prý zkonfiskoval majetek, který mu nepatřil
Tento text vyšel v týdeníku Sunday Times 28. března 1999, těsně po zahájení bombardování proti Kosovu, takže, byly Britské listy plné jiných zpráv. Přinášíme ho nyní, v českém překladu Vladimíra Neckáře, který na něj Britské listy upozornil. Ale není to žádná novinka, v březnu o věci referovala televize Nova a prý o tom psalo i Právo. Anglický originál je pod českým textem článku.
Otec Madeleine Albrightové si "odvezl do Ameriky válečnou kořist"
The Sunday Times 28.3.1999, napsal Matthew Campbell
Jedna bohata rakouska rodina vyhrozuje soudem americke ministryni zahranicnich
veci, Madeleine Albrightove, v trpkem sporu o vzacnou sbirku obrazu a
starozitnosti. Tento spor ma pocatek v chaoticke dobe po skonceni druhe
svetove valky.
V doposud nepublikovanem sporu tvrdi potomci rakouskeho prumyslnika Karla
Nebricha, ze otec Albrightove, Josef Korbel, zid a urednik na ceskem
ministerstvu zahranici, jim ukradl umelecke predmety a starozitnosti v hodnote
nekolika milionu dolaru a po skonceni valky utekl s timto majetkem do
Ameriky.
Znechuceni neustalym odbyvanim, ktereho se jim dostava od americkeho
pravnika zastupujiciho bratra M. Albrightove, Johna Korbela, dedici po
rodine Nebrichovych uvazuji o soudnim rizeni, ktere by jim pomohlo k navraceni
techto veci, ke kterym patri sbirka obrazu od starych mistru. Zaloba by
take mohla byt dosti neprijemnym vzrusenim pro prvni americkou ministryni
zahranicnich veci.
"Ani nemohu verit tomu, ze ma americka ministryne poteseni z toho, ze ji stribrnym priborem nasi rodiny", rekl minuly tyden Nebrichuv
pravnuk. "Tyto veci musi byt vraceny nasi rodine".
Albrightova, ktera jako dite s rodici uprchla pred nacismem a potom pred
stalinismem, uvadi, ze tyto udalosti pomohly utvorit jeji nazor na svet.
Kdyz Nemci okupovali Prahu, jeji rodina odesla do Londyna a bylo ji
osm let, kdyz se navratila do ceskeho hlavniho mesta v roce 1945. Korbelovi vsak zjistili,
ze nekteri jejich pribuzni, kteri neutekli a byli zide, zahynuli v
koncentracnich taborech. Jako odmenu za sluzbu pro ministerstvo
zahranici dostal otec Albrightove luxusni byt v prvnim poschodi domu na
Hradcanskem namesti c.11. Tento byt byl odebran Nebrichovum, presdtoze nebyli cleny nasisticke strany. V Praze prozili v klidu valku jako obcane Rise,
ale po jejim ukonceni se stali tercem novych ceskych mocipanu.
Nebrichovi tvrdi, ze si Korbel vzal obrazy, stribro a starozitny nabytek,
prestoze tyto veci nebyly uvedeny v rozkazu o zabaveni. "Vzal si vsechno,
vzal i ty hrebiky ze zdi" rekla dcera Nebrichovych, Doris Rennerova. Kdyz
byl Korbel jmenovan velvyslancem v Jugoslavii, prestehoval svoji rodinu a
udajne i tyto nepravem nabyte veci do Belehradu.
O tri roky pozdeji byl v Ceskoslovensku prevrat a Korbel byl v nebezpeci.
Cela jeho rodina odjela do Ameriky, kde se stal profesorem na Denverske
universite.
Dlouhou dobu hledali Nebrichovi v Americe nejakeho "dr. Korbela", ale az v 1996, kdy
Albrightova jako americka velvyslankyne u Spojenych narodu navstivila Prahu,
kde mluvila o svych krasnych vzpominkach, si teprve Nebrichovi
uvedomili, ze ona je Korbelova dcera.
Harmer zastupuje dve Nebrichovy dosud zijici deti, Doris Rennerovou, ktera
je jeho prateta, a prababicku Ruth Harmerovou. Prave jeho prababicka zacala
bombardovat urad Albrightove faxy a dopisy se seznamem veci, ktere jim
Korbel udajne odebral. Mezi ne take patri 20 obrazu, jako treba dilo od
benatskeho mistra Tintoretta a jeden od Andrea del Sarto, ktery byl
nejvyznamnejsim umelcem sestnacteho stoleti.
"Zila jste v nasem byte jako osmilete dite a tak jsem si jista, ze si
pamatujete na obrazy v prilozenem seznamu", napsal Harmer Albrightove v
unoru 1997. Take navrhl, ze by se meli setkat. Odpoved vsak nebyla moc
nadejna. Ministerstvo zahranicnich veci mu napsalo: "Jestli chcete, mel byste tuto zalezitost projednavat s vladou Ceske republiky".
Neodrazen, Hamer letel loni do Washingtonu, kde navstivil
pravnika Korbelovych. "V podstate nam rekl, ze nemame zadnou nadeji a varoval nas abychom moc nekriceli, nebot jde o velmi mocnou zenu".
Pravnik odmitl o pripade hovorit a Korbel ,ktery pracuje pro ucetni firmu
Price Waterhouse Coopers v Arlingtonu, Virginia, se k veci nechtel vyjadrit.
Hamer uvazuje o zazalovani Albrightove, Korbela a jejich sestry Kathy.
Nedavno vsak byl potesen tim, ze Albrightova se sverila zurnalistum pri
psani sveho zivotopisu o tom, ze nektere obrazy stale jsou ve vlastnictvi
jejiho bratra nebo sestry. Zadny z techto obrazu udajne nevisi v byte
Albrightove ve washingtonskem Georgetownu.
Hamer mluvil o domnence jeho rodiny, ze pravdepodobne Korbel senior nektere obrazy prodal, aby mel na finacovani sveho zacatku v Americe.
"Prijali jsme to, ze deti Josefa Korbela nejsou zodpovedny za jeho ciny",
napsal ve faxu zaslanemu Korbelovu pravnimu zastupci, "presto vsak rozhodne od nich ocekavame, ze vsechny nase veci poctive sepisi do seznamu a
vrati nam je."
Rennerova rika, ze si pamatuje, kdyz Josef Korbel argumentoval o naroku na majetek Nebrichovych, nebot ho pry naciste pripravili o jeho majetek.
"To, ze vsichni jeho pribuzni zemreli v koncentracnich taborech, je velmi
smutne ale neopravnuje ho to zase vzit vsechno nam", rekla minuly tyden ze
sveho bydliste na brehu jezera Wolfgang nedaleko Salzburku.
Albright's father 'took war loot
to America'
by Matthew Campbell, Washington
A wealthy Austrian family is threatening legal action against Madeleine
Albright, the American secretary of state, in an acrimonious row over a
priceless collection of paintings and antiques that has its roots in the chaotic
aftermath of the second world war.
In a hitherto unpublicised dispute, descendants of Karl Nebrich, an
Austrian industrialist, claim that Albright's father, Josef Korbel, a former
Czech foreign ministry official who was Jewish, stole millions of dollars'
worth of art and furniture from them, then fled with it and his family to
America at the end of the war.
Tired of endless brush-offs from an American lawyer acting for John
Korbel, Albright's brother, Nebrich's heirs are considering legal
proceedings to reclaim the property - including a collection of old masters -
in what risks becoming an embarrassing distraction for America's first
female secretary of state.
"I cannot believe the American secretary of state enjoys eating with my
family's silver," Philip Harmer, a great-grandson of Nebrich, said last
week. "These things must be handed over to my family."
Albright fled from Nazism and then Stalinism as a child and has cited these
events as having shaped her world view. After escaping to London when
the Germans marched into Prague in 1939, her family returned to the
Czech capital in 1945, when Albright was eight. They found that several of
the family's Jewish relatives who had stayed behind had died in
concentration camps. A luxurious first-floor flat at 11 Hradsanke Street in
Prague was assigned to Albright's father as a reward for his services to the
Czech foreign ministry. It had been expropriated from the Nebriches, who,
although not members of the Nazi party, had lived comfortably as citizens
of the Reich during the war but then found themselves out of favour with
the Czech authorities when the war ended.
The Nebriches allege that Korbel took possession of paintings, silver and
antique furniture, though these were not included in the expropriation
order. "He took the lot, even the nails from the wall," said Doris Renner, a
daughter of Nebrich. When Korbel was appointed ambassador to
Yugoslavia, he moved his family - and, allegedly, the treasure trove of art -
to Belgrade.
Three years later, however, Czechoslovakia's communists staged a coup
and Korbel, an opponent of the communists, was in danger. The family
fled to America, where he became a professor at the University of Denver.
The Nebrich family tried for decades to track a "Dr Korbel" in America.
But it was not until 1996, when Albright - then America's ambassador to
the United Nations - revisited her childhood home in Prague and spoke of
her happy memories, that the Nebrich family realised she was Korbel's
daughter.
Harmer, acting for Nebrich's two surviving children - Renner, his
great-aunt, and Ruth Harmer, his grandmother - began bombarding
Albright's office with faxes, letters and lists of items allegedly taken by
Korbel. Among them were 20 paintings - including one by Tintoretto, the
Venetian master, and one by Andrea del Sarto, another of the most
important artists of the 16th century.
"You lived in our flat as an eight-year-old child and I am sure you will
remember some of the paintings mentioned on the attached list," Harmer
wrote to Albright in February 1997. He suggested a meeting. The response
was not promising. "You may wish to raise this matter with the
government of the Czech Republic," a State Department official wrote
back.
After more faxes from Harmer, Albright handed the file to John Korbel,
her younger brother. Michael Jaffe, his lawyer, wrote to Harmer in
October, 1997, saying: "There is no basis whatever for thinking that any
artworks of the late Ambassador Korbel came to him improperly."
Undeterred, Harmer flew to Washington last year to see the lawyer.
"Essentially he said we have no case and warned us not to make a noise
since this powerful woman is involved," Harmer alleged.
The lawyer declined to discuss the case last week and Korbel, who works
for the accounting firm Price Waterhouse Coopers in Arlington, Virginia,
was unavailable for comment.
Harmer is considering taking Albright, Korbel and their sister, Kathy, to
court. He was heartened recently by Korbel's reported acknowledgment to
a journalist writing a biography of Albright that at least some works on the
Nebrich list belong either to him or to Kathy. None of the paintings is
believed to be hanging in Albright's home in Georgetown, Washington.
Harmer said the family believed that Korbel Sr might have sold some of
the paintings to finance his start in America. "We accept that Josef
Korbel's children are not responsible for their father's activities," he wrote
in another fax to Korbel's lawyer last week. "However," "we definitely
expected them to list any items honestly and to hand them over."
Renner says she recalls Josef Korbel arguing that he was entitled to take
the Nebriches' belongings as compensation for having lost everything to
the Nazis.
"All his relatives died in concentration camps," she said last week from her
home on the shores of Lake Wolfgang near Salzburg. "That is very sad.
But it doesn't justify him taking everything from us."
Na útěku
Britské ministerstvo vnitra se obává, že bude perzekvováno za to, jak zachází s uprchlíky. A taky by perzekvováno být mělo, napsal v sobotu v deníku Guardian Jeremy Hardy
Svého času se chválilo podvádění jako inteligentní způsob, jak uprchnout. Britští školáci vyrostli s příběhy, jak angličtí váleční zajatci přelstili Němce prostřednictvím falešné totožnosti a falšovaných dokumentů.
Vzhledem k tomu, že jsem dospěl při vědomí, že chce-li někdo odněkud uniknout, je nutno při tom využívat lstivosti a falešných dokumentů, jsme velmi zmaten tím, že britské úřady v současnosti zatýkají stále větší počty uprchlíků za podvádění. To, že britský Nejvyšší soud je při tom osvícenější než ministři britské vlády, je něco, na co si začínám pomalu zvykat. Tři žadatelé o asyl vyhráli minulý týden u britského soudu základní precedenční soudní případ, který má obrovský význam pro mnoho dalších případů. Paragraf 22 nového zákona o asylu, jehož působením by došlo k vzrůstu počtu takovýchto žalob, je nyní ohrožen.
Neznamená snad to, že člověk k odjezdu ze své země použil falešných dokumentů, že jeho odjezd z té země byl problematický? Odstavec 31 konvence OSN o uprchlících jasně uvádí že osoba nesmí být trestána za to, že vstoupí do země ilegálně.
Pokud budeme soudně stíhat lidi za to, že přijeli se zfalšovanými dokumenty můžeme je rovnou stíhat i za to, že mají na tváři výraz strachu.
Samozřejmě, britská vláda nevězní jen uprchlíky, kteří přijeli s falešnými pasy. Takových případů je ročně přibližně 500 - 1000 ale podle Rady pro uprchlíky (Refugee Council) zadržuje britská vláda ve vazbě více než 10 000 přistěhovalců, mnohé z nich po dlouhé měsíce a bez soudu.
Je to velmi obtížná oblast k prostudování neboť ministerstvo vnitra si chce udržet své tajnůstkářství. Toto ministerstvo by bylo možno obvinit ze strachu z otevřenosti, že se bojí, že by bylo možno zjistit že porušuje zákon a mohlo by být pohnáno před soud.
Britské ministerstvo vnitra jasně uvádí, že většina lidí ve vazbě patří mezi případy, jimž byl odmítnut asyl a čekají buď na odvolání nebo na deportaci.
Je to lež. Většina lidí je uvržena do vazby v britských přístavech. Ti, kteří přijedou s falešným pasem, mají sotva čas na to, aby otevřeli pusu.
Není příliš lehké přijet do Británie, aniž by člověk už předem nebudil dojem, že sem jede jen jako turista. Britská velvyslanectví nejsou ochotna poskytovat vízum osobám, které jim předem řeknou, že chtějí v Británii žádat o asyl. Nejlepší by ale bylo napsat do rubriky "Účel návštěvy" něco jako toto: "Chci převzít velkou loděnici, získat na několik let obrovské státní dotace, a pak zmizet."
Skoro všechny země, odkud přicházejí do Británie uprchlíci, mají vůči Británii vízovou povinnost. Na země, která mají s Británii bezvízový styk, je uvalován vízový režim, jakmile odtamtud začínají přicházet lidé do Británie ve větším počtu. To se stalo s naším přítelem Tureckem, které pronásleduje Kurdy jako je Dylan Sorani, který vyhrál minulý týden případ u britského Nejvyššího soudu.
Jiný žadatel Chouki Adimi, majitel restaurace v Alžíru, kterého ohrožovali islámští extrémisté, sice už v Británii asyl dostal, ale státní prokuratura ho stejně žalovala za to, že do Británie přijel s falešným pasem. Avšak jak soudce Brown na to poukázal u Nejvyššího soudu,
"dokud tito uprchlíci nevznesli žalobu proti britskému státu, žádný státní úřad prokuratura, ani nikdo jiný, vůbec nepomyslel na to, že Velká Británie má určité zásadní povinnosti vyplývající z článku 31 konvence OSN o uprchlících."
Jestli to nebylo lepší za konzervativního ministra vnitra Michaela Howarda.
Dodržuje i Česká republika konvenci o uprchlících, podle níž nesmějí být uprchlíci trestáni za to, že do nějaké země vstoupí ilegálně?
velice jsem privitala informace o problematice geneticke
manipulace (GM) potravin, ktere se objevily na Britskych listech.
Protoze jsem ctenar a odberatel prirodovedeckeho casopisu
Vesmir a protoze mi pripadlo potrebne se v problematice GM
(ktera se zda byt veci zasadni, hrozici nevratnou zmenou zivota na
Zemi) zorientovat, pozadala jsem dopisem redakci tohoto
casopisu, zda by neprinesla v nekterem z pristich cisel clanek
odpovidajici urovne zabyvajici se GM potravin.
Chtela bych Vam a pripadne ctenarum BL dat vedet o tom, jak cela
vec dopadla a proto na nasledujicich radcich najdete jak muj dopis,
tak odpoved redakce Vesmiru (tato korespondece probehla v
breznu t.r.):
Do teto chvile se v zadnem z cisel Vesmiru, ktere vyslo, zadny
clanek zabyvajici se touto problematikou bohuzel neobjevil.
Zato se vsak objevily dalsi zpravy o tom, ze "vyroba" GM potravin
se zacina testovat ve Velke Britanii, kde se navzdory verejnemu
mineni vedci ani vlada nehodlaji svych projektu vzdat.
Soubezne s tim v nasich sdelovacich prostredcich, na obrazovce
CT, se uskutecnilo podobne setkani (ekolog vs. vedecky pracovnik)
a argumentum, otazkam a pochybam k neskodnosti technologie
GM ze strany ekologa celil s mirnym usmevem a obehranymi
argumenty vedec-biolog.
Byla bych rada, kdyby se mi prostrednictvim BL podarilo iniciovat
zajem Vesmiru, nejakeho jineho ceskeho vedeckeho casopisu
nebo nejake odborne a intelektualne zpusobile skupiny lidi k praci
na skutecne objektivnim a ucelenem posouzeni cele veci z pohledu
soucasne biologie, ekologie a hospodarstvi.
Skutecne by me zajimalo (nejaky ten patek tu jeste budu zit, ale
hlavne proto, ze jsem ve veku lidi, kteri by nyni meli rozhodovat o
soucasne a tim i o budouci podobe sveta), zda technologii
geneticke upravy (manipulace) potravin potrebujeme a pokud ano,
tak co nas to bude stat.
Nechci se zde nyni zabyvat tim, co asi rozumel pan Bohacek z
Vesmiru tim "silnym ideologickym podtextem", nicmene prohlasuji,
ze ja bych se na celou vec rada podivala normalnim lidskym
rozumem.
Hlavním argumentem, pokud jsem debatu v Británii sledoval, je to, že se dost dobře neví, jaký mohou mít geneticky modifikované potraviny dlouhodobý vliv na zdraví člověka. Druhým argumentem je, že nelze zabránit, aby včely a jiný hmyz nepřenášely pyl z geneticky modifikovaných plodin na přirozené plodiny a nešířily tak modifikované geny do životního prostředí. O dopadu těchto změn neví také nikdo nic.
Vlada ve svem usneseni dne 21.7.1999 akceptovala navrh Deti Zeme na vybudovani nove rychlostni silnice R28 v useku Postoloprty - Most - Mnisek. Podle usneseni vsak jeji vystavba bude zaviset "na souhlasu nemecke strany z hlediska navaznosti na nemeckou siť". Tato podminka je realna, neboť nemecka strana stejne uvazuje modernizovat spolkovou silnici B101, ktera na R28 navazuje a konci na nemecke dalnici A4. Otazka zda dalnice D8 nebo silnice R28 se tak stala aktualni.
Myslenka propojit CR a Sasko dalnici D8 vsak nebyla zatim opustena. V usneseni vlady je totiz ministr zivotniho prostredi Milos Kuzvart vyzvan, aby ve spolupraci s MDS a MMR "urychlene resil problematiku vedeni dalnice D8 CHKO Ceske stredohori", pricemz vlada pocita s tunely pod nejcennejsimi castmi CHKO.
Tento pozadavek vsak MZP nemuze ovlivnit, protoze Reditelstvi silnic a dalnic odmita odboru ochrany prirody MZP, ktere vede rizeni o vydani vyjimky ze zakona c.114/1992 Sb. o ochrane prirody a kraji
ny, predlozit variantu trasy dalnice D8 s dlouhymi tunely pres CHKO. Tento pozadavek byl vznesen jiz na ustnim jednani ucastniku spravniho rizeni dne 14.5.1999 na MZP a od te doby reseni problemu pro "bojkot" RSD dale nepokrocilo. Dalsi vyznamny posun lze ocekavat az v zari 1999.
Deti Zeme na zaklade sve odborne studie odhaduji, ze naklady na stavbu cele silnice R28 delky 40,2 km a s tunelem v Krusnych horach dlouhym 3,5 km jsou temer 13 miliard Kc. Avsak systemem vystavby o
d hranic do vnitrozemi po polovinach by k odklonu dalkove kamionove dopravy z Cinovce doslo do 7 - 10 let za cenu jen 7,2 mld. Kc. Naproti tomu se zprovoznenim dalnice D8 s tunelem v delce min. 4 km
v CHKO a soucasne s dostavbou nemecke casti A17 se jiz nyni realne pocita kolem roku 2010 (napr. saska strana priznala, ze nema penize na usek Pirna - statni hranice). Naklady na usek Lovosice - Us
ti nad Labem - statni hranice v delce 37,9 km jsou odhadovany az na 18 miliard korun, coz je o 40 %, resp. o 150 %, vice nez v pripade silnice R28. Plany na vystavbu dalnice D8 jsou tak obtizne obhajitelne.
"Predpokladam, ze celkove naklady, doba vystavby a nas odpor proti dalnici D8 a kolegu v Sasku proti A17 urychli jednani ceske strany se saskou vladou o prioritnim vedeni nove silnicni trasy pres Mo
st, misto pres Usti nad Labem. Proto vitame vysledky nedavneho jednani tripartity v Hrusovanech na Chomutovsku, ktere rozvoj Mostecka vidi zejmena ve zlepseni silnicniho spojeni mezi Prahou a Saskem
. Silnice R28 je zcela optimalnim resenim teto vize pro severozapadni Cechy," rekl vedouci dopravni sekce Deti Zeme Miroslav Patrik.
Zakladni charakteristiky tras 0805 0805a 0805b 0807 0805a +0807 R28
Delka trasy [km] 16,4 14,6 13,5 23,3 37,9 40,2
Delka tunelu [km] 0,63 4,0 10,6 2,39 6,4 3,5
Investicni naklady [mld. Kc] 4,6 6,8 13,4 11,21) 18,0 12,92)
Relativni naklady pres CHKO [%] 100 148 291 - - -
Relativni naklady celkem [%] - - - - 100 72
1) naklady vcetne decinskeho privadece (1,3 mld. Kc)
2) konecny soucet nakladu, i kdyz lze vystavbu R28 rozdelit v case a dostavet plny profil az po cca 15 letech
0805 =dalnice D8 Lovosice - Rehlovice, navrh RSD s 2 kratkymi tunely pres CHKO Ceske stredohori
R28 =rychlostni silnice Postoloprty - Chanov (Most) a Sous - statni hranice dle navrhu Deti Zeme