čtvrtek 15. července

O B S A H

Co je nového v České republice:

  • Přehled událostí Odkazy:
  • Soubor nejzajímavějších článků z poslední doby Česká politika:
  • Schůzka na Hradě (Jaroslav Veis) ČR a Evropská unie:
  • EU - Ano či ne? (Dana Cihelková) Nekrolog:
  • Jiří Pelikán (Independent) Český tisk:
  • MFD, LN a Guardian: Pane Čulíku, co vám pořád vadí? (Juliana) Pokuty a novináři:
  • Korupce české policie zaměřená proti cizincům (Josef Schrabal) Jazyky a etnicita:
  • Evropská unie: Mluvte, jakými jazyky chcete (Guardian)
  • Multikulturalismus jako skrytá zbraň primitivních národů (Jaroslav Teplý) Reakce:
  • Jane Čulíku, článek "Myšlení bolí" vypovídá o vás (Saša Křížek)

    Kompletní Britské Listy

    Ikona pro Vaši stránku...

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|


  • Britské listy talks to decision makers in the Czech Republic.

  • Inzerujte v Britských listech! Britské listy letos na jaře četla čtenářská obec přibližně 15 000 samostatných počítačů měsíčně. Sledují je nejvlivnější kruhy v ČR. Mimo jiné poskytují BL jedinečnou možnost zahraničním firmám představovat se české vládě prostřednictvím reklamy na BL svými projekty. (Výtěžkem z reklamy v BL bude financována investigativní novinářská práce v České republice.) Zájemci pište sem.

  • Nové: Andrew Stroehlein rediguje kulturně politický týdeník Central Europe Review.

  • Tady je minulé vydání Britských listů.

  • Adresa Britských listů je zde.

    Co je nového v České republice

  • Nejpravděpodobnějším kandidátem na odvolání je při plánovaných vládních změnách prý ministr financí Ivo Svoboda, o jehož nepříliš velké kompetentnosti se šířily dosti alarmující zprávy už loni v létě. V informovaných kruzích se také hovoří o pravděpodobném odstranění ministra průmyslu a obchodu Miroslava Grégra a  ministra zdravotnictví Ivana Davida.

  • Nejvyšší představitelé policejního prezídia tolerovali protiprávni podnikání podřízených, zjistil odbor ekonomické kontroly. Tři soukromé společnosti (Travel Servis, Nav Flight Services a Aerocopter) využívaly prostory v areálu bývalého Státního leteckého útvaru ministerstva, ale státu za to neplatily. Nikdo s nimi neuzavřel smlouvy, nikdo po nich nechtěl nájemné ani platby za elektřinu a vodu. Stát byl podle ministra Grulicha poškozen nejméně ve výši 1,36 miliónů korun.

  • Železný se odvolává proti rozhodnutí soudu zmrazit jeho právo disponovat majetkem CET 21. Obchodní soud 2. července předběžně rozhodl, že Železný nemůže nakládat se svým šedesátiprocentním podílem v CET 21 a některým svým dalším majetkem, v souvislosti se soudní žalobou, kterou na Železného uvalila firma CME u mezinárodní obchodní komory v Paříži (proces se má konat v Amsterodamu). Železný se proti tomu chce odvolat a argumentuje dřívějším rozhodnutím Nejvyššího soudu, podle kterého prý není uvalení předběžného opatření na obchodní podíl přípustné v případě, že se soudní spor nekoná v České republice. "To je můj majetek a já se jej pokouším prodat," řekl Železný. (Kdybychom byli na jeho místě, moc bychom nezdůrazňovali, že je to "můj majetek" - někdo by se pana Železného mohl zeptat, jakým právem a jak spravedlivě k němu přišel.) Soudkyně Krajského obchodního soudu dala ve sporu za pravdu americké společnosti CME, která o předběžné opatření požádala. CME požaduje vrácení přibližně 30 miliónů dolarů a Železného žaluje za nedodržení smluv o loajalitě.

  • Společnost Česká produkční 2000 chce prý koupit podíly České nezávislé televizní společnosti (ČNTS) za miliardu korun. Ředitel ČNTS Jan Vávra ČTK řekl, že o nabídce nevěděl a předpokládá, že jde "o mlhu namířenou proti CME". "CME žádnou takovou nabídku neobdržela," reagoval také mluvčí firmy CME. Podle ředitele CET 21 Vladimíra Železného je případné odkoupení ČNTS jedním z možných řešení sporu okolo televize Nova. Českou produkční 2000 vlastní firma MEF Holding a CET 21 s ní počítá jako s nástupcem ČNTS. O některé z dceřiných společností MEF Holdingu uvažuje přitom Železný jako o  kupci jeho šedesátiprocentního podílu v CET 21. Chtěl se zřejmě vyhnout možnosti, že by přišel o majetek, kdyby prohrál proces u mezinárodního obchodní komory. Prodej by se však v současné době nemohl uskutečnit, neboť obchodní soud 2. července zmrazil Železného právo zacházet se svým podílem v CET 21. Musela by ho také schválit Rada pro rozhlasové a televizní vysílání.

  • Prezidentu Havlovi se nelíbí plány na změny jeho pravomocí, které připravuje komise ČSSD a ODS. Zejména má pochybnosti ohledně způsobu jmenování členů bankovní rady centrální banky, ohledně omezení práva prezidentských milostí a ohledně plánované povinnosti hlavy státu jmenovat po parlamentních volbách premiérem nejprve předsedu vítězné strany.

  • Česká média, Zemanovy nadávky a tiskový zákon. Jan Čulík shrnuje nejnovější kontroverzi týkající se českých sdělovacích prostředků v angličtině v tomto článku v týdeníku Central Europe Review.

  • Poznamenává Ferdinand:

    K pozemnim minam v Kosovu: Tem, kdo - podobne jako ja - nechapou, jak je mozne, ze se v Kosovu objevuji mezinarodni konvenci zakazane protipechotni miny, doporucuji navstevu stranek mezinarodni kampane za zakaz naslapnych min (http://www.icbl.org/treaty/) a take (http://www.minesactioncanada.com/region.cfm?regionrope). Zde se napriklad dovedi, ze dohodu podepsalo a ratifikovalo Slovinsko, Chorvatsko i Bosna a Hercegovina, ale SRBSKO ji dosud ani NEPODEPSALO. Dodejme, ze k dohode nepristoupili nejvetsi svetovi vyrobci min - tedy Rusko Cina ani Spojene staty.

    K prozrazenym prijimackam na prava: povazuji za nebezpecne, pokud vedeni pravnicke fakulty tvrdi, ze podle prumerne uspesnosti studenty pozna, ve kterych letech byly pripadne testy vyzrazeny dopredu. Takovy postup neodhali situaci, kdy si testy koupi relativne nizky pocet uchazecu. V teto situaci je zapotrebi pouzit nektery z algoritmu shlukove analyzy, ktery dokaze zachytit i nepatrny pocet testu, opsanych ze spolecneho zdroje. Nezna vedeni pravnicke fakulty tyto metody a nebo se BOJI, CO BY MOHLO VYJIT NA SVETLO?

  • Poznámky a komentáře Jiřího Loewyho. Někdejší vydavatel (před pádem komunismu) exilového sociálně demokratického čtvrtletního Právo lidu a nynější novinář, píšící do celé řady českých periodik, má své články na internetu na této adrese.

  • Skrytá reklama v českém vysílání BBC. Přišel tento dopis:

    Vazeny pane Culiku,

    kdysi jste psal o nepripustné reklame. Ceske vysilani BBC nyni jiz nekolikrat uvedlo neco ve stylu: Ivan Kytka bude o teto problematice mluvit za dva tydny. Ale jiz tento tyden si muzete o problemu precist v jeho clanku, ktery vyjde v tydeniku Respekt. Je to skryta reklama nebo ne? Treba jim Respekt neco plati za to, ze ho inzeruji, anebo publikuje jejich vysilaci cas, nevim. Bylo by dobre, kdyby se alespon BBC drzela pravidel.

    V Producers' Guidelines BBC se mj praví:

    Výrobek nebo služba se nikdy nesmí vyskytovat v obraze ani ve zvuku oplátkou za peníze, služby či cokoliv jiného.

    Třeba české vysílání BBC vysvětlí, jaký postoj zaujímá vůči těmto předpisům.

  • Britské listy rozšiřované e-mailem. Na žádost čtenářů, zda by nebylo možno rozšiřovat BL i e-mailem, je nyní tato služba laskavostí Internet Servisu a Jiřího Gallase k dispozici. Podívejte se na adresu http://www.britskelisty.cz/blpostou.html.

  • Britské listy nyní mají novou automatickou každý den aktualizovanou upoutávku. Je na adrese http://www.britskelisty.cz/prehled.html. Obracím se na ty čtenáře-příznivce tohoto časopisu, kterým je význam Britských listů jasný a vědí, že je rozumné povědomost o tomto časopise rozšiřovat, aby upoutávku případně umístili na své internetové stránky. JČ.

  • Czech media, Czech politics and Czech culture: A selection of English language articles, published in Britské listy.

  • (Jan Čulík má anglicko-českou stránku materiálů a hyperlinků, týkajících se ČR, zde na Glasgow University).

    Zde jsou užitečné internetové stránky pro bohemisty a specialisty na Českou republiku.

  • Kdo je vydavatel Britských listů? Zde je životopis Jana Čulíka.

    Výběr textů z posledních dní:

    Všechny články o válce o Kosovo, zveřejněné v BL, naleznete na tomto místě.

    Pokračování seznamu nejzajímavějších článků z poslední doby umisťuji zvlášť jako samostatný text, viz OBSAH dnešního čísla. (Toto pokračování se NENATÁHNE jako součástí Kompletních Britských listů, musíte si na ně v Obsahu samostatně kliknout.) Všechny články předchozích vydání od začátku Britských listů v červenci 1996 jsou k dispozici v archívu BL. Tematický archív BL od 1. září 1997, kdy se BL osamostatnily, je na adrese http://blisty.internet.cz/xz.

    Schůzka na Hradě

    Jaroslav Veis, Radiožurnál

    Sérii hodnocení roku sociálně demokratické vlády uzavřel včera prezident Václav Havel. Pochválil vládu za to, co udělala v oblasti lidských práv a za to, že je pracovitá. Potíž je v tom, jak si takové vysvědčení vyložit. Kdybychom jako pomůcku použili slov prezidenta Karlovarského festivalu Jiřího Bartošky, co on říká po premiérách filmů, které nemá to srdce s jejich tvůrci zrovna v tu chvíli hodnotit, příliš lichotivě by to nevyznělo. Jiří Bartoška totiž v takových okamžicích používá univerzální větu, že na tom určitě byla spousta práce.

    Prezident Havel dal při té příležitosti najevo, že je na rozpacích nad "politickým pozadím" této vlády. Velmi diplomaticky řečeno, velmi mu vadí důsledky opoziční smlouvy, avšak je mu jasné, že jen tak nepominou. Kromě věcí diskutovaných stále dokola mu nutně musí vadit i novinky, týkající se přímo jeho úřadu.

    V rámci opoziční smlouvy se obě české velkostrany totiž chystají upravit i prezidentské pravomoci. Ze známých  návrhů úprav je nejpozoruhodnější chystaný manuál, podle něhož má prezident postupovat při jmenování politika, který sestaví vládu. Ten návrh totiž nejvyššího ústavního činitele v podstatě odsuzuje do role jakéhosi dveřníka, který u vchodu do Strakovy akademie dbá, aby jména vstupujících byla vyvolávána v patřičném pořadí.

    Nejočekávanější téma schůzky, totiž personální změny, jež premiér Miloš Zeman své vládě nadělí k jejím prvním narozeninám, zůstalo v oblasti více či méně podložených spekulací s Ivo Svobodou jako hlavním favoritem na vyplacení odstupného. Definitivního však prý nevědí nic ani sami ministři. I když jindy zdůrazňují, že vláda rozhoduje ve sboru, tentokrát přiznávají, že o nich samotných premiér rozhoduje sólově.

    Vysílá se ve čtvrtek 15. července ráno.

    EU - Ano či ne?

    Dana Cihelková

    Jedním z nejdůležitějších témat nynější doby je otázka českého vstupu do EU. Prozatím to vypadá tak, že zatímco politikové se předvádějí, kdo je větší eurooptimista či euroskeptik, případně kdo více český vstup do EU ohrožuje či podporuje, občanská veřejnost je ponechaná v informačním vakuu (proč by měl Parlament vyhazovat peníze na vysvětlovací kampaně, když musí se zatnutými zuby obhajovat své prebendy?), buď mlčí a nebo po neblahých zkušenostech s postkomunistickými elitami, tento vstup odmítá. Kdyby na toto téma mělo být uspořádáno referendum, asi by čeští občané vstup ČR do EU odmítli.

    Nejde však jen o to. Z Bruselu zesilují dobře míněné rady, že pokud nechceme všechno zmeškat, musíme v mnohém přidat. Legislativně by se dalo mnoho dohnat, obzvláště, když jsou čeští byrokraté stále zvyklí na heslo, že papír snese všechno a ten zbytek se dá okecat. Co se však nedá ošulit, je tristní stav české ekonomiky. Většina podniků stále představuje historická muzea, většina vlastníků a manažerů, usídlených v retribučních konsekvencích rychlé privatizace vzešlých z "gangsterského liberalismu", má hodně důvodů obávat se skutečně svobodného trhu a přísných pravidel hry. Ti jedinci, kterým se podařilo uniknout z pasti privatizačních čachrů, jsou v menšině a nemohou tyto tendence výrazněji ovlivnit.

    Můžeme zde tudíž najít minimálně tři elementární roviny, od nichž se bude odvíjet naše schopnost kvalifikovaně posoudit, zda vstup do EU bude pro ČR výhodný a zda nynější poněkud nemravné institucionální zvyklosti, společně s technologickou zaostalostí průmyslové sféry a nevhodně orientovanou znalostní základnou, nám vůbec umožní vážně se tímto problémem zabývat do roku 2003.

    Podívejme se na tyto problémy postupně. Naše legislativa a právní řád byly strukturovány podle zásady,co nejméně zasahovat do spontánních procesů. O tom, že tyto procesy mohou nabýt až gangsterských forem, se už tehdy muselo vědět a pokud ne, pak jsme měli ve vrcholových funkcích neschopné diletanty. Zákony, které by měly formovat chování na trhu, jsou podnes téměř bezzubé, umožňující donebevolající podvody.

    Stačí, když si někdo založí firmu, fakturově nakoupí zboží za desítky milionů, pak předstírá podnikatelský neúspěch a zatímco postižení se marně u soudů domáhají svých práv, dotyčný podnikatel v klidu založí novou firmu, fiktivními aktivitami na ni převede veškerý předchozí zisk a může se všem vysmát, protože on nic nezavinil, to všechno firma a nové firmě nelze nic vzít, protože s tou předchozí neměla nic společného. Jde sice o krajní případy, ale zase ne tak neobvyklé, přičemž jejich různé varianty ve více či méně vyhrocené podobě můžeme najít takřka všude. Menšinová vláda (ČSSD) se navíc setkává s dalším problémem, jimž je oportunismus pravicové opozice, odmítající téměř vše, co tato vláda předloží sněmovně ke schválení. Tím opozice předvádí svou ideologickou zabedněnost. Řečeno slovy pana Macka (ODS): "Nebavme se jen o tom, co kdo předkládá, ale bavme se také o tom, kdo to předkládá". Zaostávání v legislativní přípravě na vstup do EU, dané "divadlem" na nesmiřitelnou pravici, se v tomto světle jeví být větší hrozbou, než je menší pružnost vlády.

    Navíc, programové zesměšňování nynější vlády těmi, kteří způsobili této zemi nemálo problémů, staví občanskou společnost do obtížného postavení. S pravicí (pokud ovšem můžeme o nějaké pravici hovořit) má společnost neblahou zkušenost, v podobě krachu privatizace a vzniku následné krize, kdežto levice je jí předhazována jako neschopná, která vlastně může za všechno. Pro občany jsou tyto politické podpásovky jakýmsi předobrazem toho, co by mohli po vstupu do EU očekávat. Pro ně je totiž otázkou, proč nás politici do EU tolik tlačí, když ne proto, že ty samé lumpárny jsou tam zřejmě také běžnou normou? Je nasnadě, že pak si řeknou: "nelezme tam, kam lezou oni".

    Podívejme se dále na připravenost technologickou a vzdělanostní. V tržní ekonomice, pokud má být výrobce úspěšný, nestačí mít jen peníze a nějakou (v privatizaci urvanou) firmu. V rovině podnikatelské totiž jde především o nápady a tvůrčí myšlení. Tedy o to, co postkomunistickým elitám žalostně schází. Ve vyspělých zemích jdou peníze za myšlenkou, protože její realizace přináší zisk, nikoli pouze ze zástavou nějaké nemovitosti (navíc uzmutou státu za hubičku) a pak se děj vůle Boží.

    V těchto souvislostech se můžeme ptát, proč krachují takové giganty, jako jsou Škoda Plzeň, ČKD, Chemapol nebo Tatra Studénka, Tatra Kopřivnice nebo celá průmyslová odvětví jako například textilní průmysl. Příčin je samozřejmě více, ale většina z nich má společného jmenovatele, a to ostudně nízkou produktivitu práce a mizernou úroveň přidané hodnoty. Je to opět problém technologické zaostalosti a nízké vzdělanostní úrovni podnikatelských elit.

    Tím, že někdejší Klausova vláda rezignovala na restrukturalizaci podniků a hodila ji na hlavu novým vlastníkům, vytvořila pro budoucnost obrovské riziko nejen těmto vlastníkům, ale také celému státu. Je jen s podivem, že tito vlastníci do tak šíleného vládního projektu vůbec lezli. Nebylo těžké si spočítat, že po vyčerpání podstaty to skončí ostudou. Nejzávažnější je, že český průmysl není připraven na tu konkurenci, která je v EU běžná. Kdybychom už dnes byli v EU, skončilo by to pro něj katastrofou. To je zásadní překážka, mnohem závažnější než legislativní nepřipravenost.

    Kdybychom se chtěli dostat na technologickou úroveň například Holandska či Belgie, tato restrukturalizace a modernizace by nárazově stála několik set miliard korun. Kde je vzít, když je vše rozkradeno a vytunelováno? Představa, že západní investoři budou ochotni riskovat v prostředí právní bídy, je velmi iluzorní. Zajisté, někdo občas přijde (Boeing, Siemens, Volkswagen, atd.), pokud má nenapadnutelnou finanční pozici, může si to dovolit, ale to ještě nevytváří ono potřebné předivo partnerských vztahů, které je páteří každé vyspělé ekonomiky.

    Podívejme se na tyto problémy z druhé strany, tedy z pohledu Bruselu. Eurokraté mohou sice přivítat, že v ČR nenajdou vážnější konkurenci a společnosti zemí EU ji převálcují. Co si však počít potom s ožebračeným státem, jehož občané se pak nanejvýš mohou potulovat po světě jako "dráteníci"? EU už dnes má bolavou hlavu s vlastními nezaměstnanými.

    Zrovna tak má však bolavou hlavu z vlastních zlodějů, podvodníků a černých pasažérů v podnikatelské sféře. K tomu musíme přičíst organizovaný zločin, korupci a narkomafie. Budou eurokraté ochotni vpustit do EU zemi, kde špinavé peníze velmi dlouho nesmrděly, která narkomafiím slouží jako bezpečné tranzitní území, kde mezi podnikatelskou elitou stále platí, že tunelování je legitimní formou podnikání, kde tamnější politikové hovoří, že EU je příliš socialistická a bude třeba v ní udělat "sametovou revoluci", kde fondy slouží jako mucholapky na důvěřivé a nezkušené?

    Příliš mnoho občanů EU se k nám začíná stavět velmi skepticky a je pouze otázka, kdy se tato skepse změní v nechuť. "Východní kvalita" není už dnes to, po čem by zrovna toužili. Politikové, kteří budou o vstupu ČR do EU jednou rozhodovat, jsou na mínění svých voličů mnohem více závislí, než naši ignoranti. Na jedné straně budou stát před dilematem faktů a na druhé straně je budou tlačit voliči. Ti se budou oprávněně ptát, zda ty peníze, které EU v rámci různých programů v ČR utopí, by nebylo rozumnější investovat je do zmírnění vlastních bolestí.

    Otázka tudíž nestojí tak, zda "MY" chceme či nechceme do EU, ale zda EU vůbec bude chtít nás. Na tento problém bychom měli myslet především. Pan Klaus, přecházející zázračnou přeměnou z největšího euronadšence na největšího euroskeptika (po KSČM) se mýlí, když se domnívá, že Brusel bude ochoten licitovat s českým trpaslíkem, navíc chudým jak kostelní myš, co by se mělo v EU změnit, aby ČR ráčila milostivě do něj vstoupit.

    Pro pořádek, podívejme se na některé argumenty, které z ODS v tomto duchu zaznívají. EU je prý příliš zbyrokratizovaná a předpisuje lidem kde co, dokonce i to, jak mají vypadat rajčata nebo banány. Podíváme - li se na sortiment českých tržnic, kde sice můžeme koupit nahnilá rajčata a banány v téměř tekutém stavu za "výhodné" ceny, pak pochopíme, proč jsou tyto předpisy tak přísné.

    To se v jiné formě týká i tolik diskutovaných stánků Vietnamců. Z Německa je vypoklonkovali a tehdejší česká vláda je přivítala s otevřenou náručí. Vždyť každý z nich obdržel za ochotu odejít z Německa celých 5000 DEM, tak proč je odmítnout, když český občan se sotva plácá od výplaty k výplatě? Vůbec nejde o to, že jsou vietnamské národnosti, ale jde o to, jaké zboží prodávají. Většina z něj se nesmí v zemích EU prodávat, protože obsahují karcinogenní barviva, změkčovadla a jiné látky, vhodné pro vedení chemické války. O pochybné kvalitě se raději nebudu zmiňovat. Jen si dovolím poznamenat, zda v Německu by byli nadšeni, kdyby se jim tito "podnikatelé" pod záminkou vstupu ČR do EU oklikou vrátili zpátky.

    Nedávno se dal pan Macek slyšet, že oni (jeho straničtí kolegové) si velmi rozmyslí, zda budou ochotni slevovat něco z české suverenity. Pokud měl na mysli "špinavé zákony", chránící "českou specifickou cestu" před obyčejnou slušností, pak se opravdu nedivím, že v ODS se EU bojí jako čert kříže. Čeští emigranti, a tím nemyslím jen ty, kteří se v ČR chtěli etablovat v politice nebo podnikání, po zkušenostech s touto suverenitou, raději zmizeli a jsou zase rádi, že jsou emigranty. K obdobným závěrům pomalu, ale jistě přicházejí turisté, poté, kdy se seznámili s "českou neviditelnou rukou trhu". Skutečností je, že o takové suverenitě s námi nikdo diskutovat nebude a vřele nám doporučí ať si ji necháme, ale "proboha" ať s ní nelezeme do poněkud kulturnější EU.

    Český občan si dnes klade otázku, co z toho budu mít já? Myslím, že by bylo "férové" říci mu, že pokud by se nezměnilo to, co nám eurokraté vytýkají, byl by na tom hodně dlouho neskonale hůř. Ale pokud by politikové našli morální sílu tyto neblahé poměry změnit, pak by už jen tato změna sama o sobě vnesla do společnosti novou vyšší kvalitu.

    Volný pohyb kapitálu uvnitř unie by rovněž přispěl k ozdravění české ekonomiky. Už tím, že by nešel za vlastníky, ale za nápady, došlo by k postupnému pročišťování podnikatelské sféry od těch elit, jejichž schopnosti podnikat jsou téměř nulové. To se rovněž týká volného pohybu zaměstnanců. Kdo by byl ochoten utrácet svůj čas s podnikateli, kteří nedokážou zaplatit mzdu ani svým pomocným dělníkům, natož vzdělaným a dravým inženýrům? Odliv mozků je vždy velkým problémem zemí v nichž to jde od deseti k pěti.

    Nezanedbatelným faktorem jsou antimonopolní opatření, zamezující vznik výlučného postavení na trhu. To sice neplatí pro takzvané přirozené monopoly, ale rozhodně by se nemohlo opakovat to, co svého času nadělil někdejší ministr Dyba Telecomu. Těch skrytých monopolů je v ČR mnohem více. Mohou si za bezzubou fasádou ministerstva pro hospodářskou soutěž dovolit prakticky cokoli, a pokud není vytvořeno obvyklé podnikatelské prostředí, nelze očekávat, že by se v tomto ohledu v ČR cokoli zlepšilo. Volný trh, s přísnými pravidly, umí vykázat každý umělý monopol z piedestalu nezasloužených výhod. Tudíž i v tomto ohledu by náš občan mohl vstupem ČR do EU jen získat, přinejmenším nižšími cenami tam, kde státem tolerovaný monopol inkasoval až nemravné zisky.

    Ve výčtu, co vše by se mohlo změnit k lepšímu, bychom mohli pokračovat hodně dlouho, ale taktéž bychom mohli hodně dlouho vypisovat, co vše by se mohlo změnit k horšímu, kdyby politikové vsadili na další pokračování “specifické české cesty". Jestliže pan Klaus v těchto souvislostech rád hovoří o ohrožené suverenitě, měl by také občanům říci, kolik je takto pojatá suverenita bude stát.

    Farizejství tohoto pána si můžeme nejlépe ilustrovat na tezi, že ODS je proti rozpuštění ČR v regionech EU. S tímto heslem ovšem nijak nekoresponduje politika ODS let 1992 až 1996, kdy se v ČR etablovaly ruské, ukrajinské, čínské, balkánské a já nevím jaké ještě mafie, zatímco český občan, nemající na “všimné" do těch správných partajních kapes, marně snil o podnikání.

    Podívejme se tudíž, co regionální politika v pojetí EU zahrnuje. Jsou to investice do přirozeně vznikající infrastruktury, školství, kultury, sportu a podnikání v regionu, jehož samospráva sama rozhoduje, co má prioritu. Podívejme se, nakolik regionální politika EU kontrastuje s centralizovanou mocí, jak ji uplatňovala ODS. Její až křečovitá snaha oddálit vznik vyšších samosprávných celků (obdoba krajů), měla své pochopitelné příčiny. Tehdejší vláda jednoduše nechtěla pustit ani chlup ze své moci. Umožňovalo to totiž jejím elitám až nekřesťanské privatizační čachry a podvody, odsávání kapitálu do centra a rozhodování o lidech bez lidí. Připomeňme si, že suverenita nacionálního státu, tak jak jej začíná vnímat ODS, spíše než v čemkoli jiném spočívá v suverenitě držené moci centrem, kdežto suverenita v pojetí regionální politiky EU spočívá především v suverenitě občanské společnosti, která nejlépe ví, co její region potřebuje. Můžeme tedy očekávat, že občanská ODS by se jednou mohla přejmenovat na nacionální NDS a bylo by to od této strany velmi upřímným gestem, přiznávajícím ty pravé stranické barvy.

    Nicméně, v souvislosti se zrušením hranic uvnitř EU panuje mezi českými občany ještě jedna obava a to se zániku národní svébytnosti. Je s podivem, že v ČR se téměř vůbec o národnostní a kulturní politice EU nediskutuje. Pravda totiž je, že právě tyto oblasti patří mezi nejostřeji sledované a v rámci EU neexistuje, aby nějaká národnost byla diskriminována.

    U nás velmi frekventována otázka rómské problematiky je přímo klasickou ukázkou, jak se tyto věci nemají řešit. Akademické diskuse politiků Romům mnoho nepomohou a už vůbec ne okázalé exhibice okolo kontroverzní zdi v Ústi nad Labem. Vytvoření komplexních vzdělanostních programů, odstraňujících generační zátěže, pologramotnost a absenci asertivního sociálního chování, totiž vyžaduje mnohem více, než okázalá rádoby zásadová gesta od řečnického pultu. Co takhle zkusit přesunout potřebné finanční prostředky na občanské iniciativy, školy a kulturní centra přímo tam, kde tyto problémy jsou? Nebudou mít sice tu publicitu, jako hřmění z partajních tribun, ale byly by mnohem účinnější.

    Co vskutku občany ČR právem děsí je nepoměr jejich chudoby ke kupní síle kteréhokoli občana zemí EU. Teoreticky vzato, západoevropský nezaměstnaný pobírající podporu, se kdykoli může v ČR pustit do živnostenského podnikání, aniž by měl průměrný čech šanci na stejné úrovni mu konkurovat. Je však také třeba říci, že tento tristní stav je výsledkem politiky té strany, která dnes projevuje o suverenitu ČR tak “dojemnou" starost.

    Po tomto výčtu pro a proti, bychom si konečně měli položit otázku, zda do EU ano či ne? Zastávám ten názor, že kdyby do roku 2003 zůstalo vše při starém a “neviditelná ruka trhu" (což je mimo jiné také eufemismus pro politiko ekonomické mafie) by měla dál zasahovat i tam, kde ji to nepřísluší, bylo by to spojeno s obrovským rizikem nejen pro občany ČR, ale také pro celou EU. Nás by to dostalo v důsledku převálcování české ekonomiky do dlouhodobé krize, kdežto EU by zaplatila za lehkovážnost ztrátou iluzí a měla by plné ruce práce se “sametovými revolucionáři".

    Na druhé straně, kdyby se vládě podařilo zvrátit alespoň podstatnou část z nepříznivých faktorů, pozitiva by převážila nad negativy a nemuselo by se pak čekat na příští generace, které by nás mohly zbavit marasmu postkomunismu. Dalo by se pak očekávat, že další nezbytné a doufejme, že dočasné utažení opasků, jemuž se stejně nevyhneme, ani kdyby ODS na celé čáře vyhrála příští volby (pak by to bylo asi tak dočasné, jak byl dočasný pobyt vojsk SSSR po srpnu 1989), by mělo smysl a tato oběť by nebyla marná.

    Jiří Pelikán

    Tento nekrolog vyšel v deníku Independent ve středu 14. července 1999.

    Jiří Pelikán měl vzácnou schopnost přežít - a někdy dokonce prosperovat - v riskantních situacích. Během Pražského jara zastával důležité postavení šéfa Československé televize, předtím přežil pět měsíců ve vězení gestapa za nacistické okupace a zrádný svět československé komunistické strany za stalinské éry. Jako šéf televize od roku 1963 přešel od podporování ortodoxie v diktatuře, kde vládla strana, k předsednictví nad fórem, otevřeném energické politické debatě.

    Ani rozdrcení Pražského jara tanky Varšavského paktu v srpnu 1968 neukončily Pelikánovu kariéru, navzdory tomu, že byl odstraněn z funkce šéfa televize. Byl jmenován kulturním atašé na československém velvyslanectví v Římě a tuto funkci zastával i počátkem normalizace (obnovení ortodoxního komunismuú.

    Až v září 1969, kdy byl odvolán do Prahy, se odmítl vrátit do své rodné země a oznámil své rozhodnutí v deníku Times. Rozhodl se zůstat v Itálii, kde obdržel politický asyl. Poté, co byl zbaven československého občanství, stal se naturalizovaným Italem.

    V exilu se živil jako autor a komentátor a vydal celou řadu knih o poválečné československé historii (v níž hrál roli). V roce 1971 založil levicový exulantský časopis Listy, s podtitulem "Časopis československé socialistické opozice", který vydával dál (od roku 1989 v Praze) až do roku 1997. Netrvalo dlouho, než našel pevnou půdu pod nohama jako italský politik. V roce 1979 byl zvolen do Evropského parlamentu za Italskou socialistickou stranu. Působil jako poslanec Evropského parlamentu po dvě funkční období.

    Pelikán se narodil na Moravě v rodině umělců a intelektuálů. Byl synem sochaře Julia Pelikána. Konec třicátých let byl plný pro něho i pro jeho zemi pohnutých událostí. V roce 1938 se Morava a Čechy staly společně v Československu autonomní jednotkou. Následujícího roku uchvátilo vládu nad Československem nacistické Německo a označilo Čechy a Moravu za německý protektorát.

    Pelikán vstoupil v roce 1939 do československé komunistické strany a byl aktivně činný v protiněmeckém hnutí odporu. Brzo byl zatčen gestapem. Od roku 1941 až do konce války se skrýval. Německé úřady se pomstily zatčením jeho rodičů. Jeho matka zahynula v německém koncentračním táboře.

    Během pražských studií po válce byl Pelikán aktivní v komunistických studentských skupinách před komunistickým pučem v roce 1948 i po něm. Stal se šéfem stranické mládežnické komise, která prověřovala studenty, mají-li být připuštěni ke studiu na vysoké škole a odepřel vstup tisícům nekomunistů. Pelikán později označil tuto epizodu za "největší hanbu mého života".

    V padesátých a v šedesátých letech zastával Pelikán četné stranické funkce (včetně funkcí ideologů a propagandistů, byl poslancem parlamentu a  po dobu osmi let předsedou Mezinárodního svazu studentstva se sídlem v Praze). Do nejvyšší funkce byl jmenován v srpnu 1968, kdy ho na "tajném stranickém sjezdu" ve Vysočanech zvolili do ústředního výboru KSČ.

    Když se v roce 1969 Pelikán odmítl vrátit do Prahy a začal podporovat levicovou opozici vůči komunistickému režimu, československý režim ho začal nenávidět s tak intenzívní zlou vůlí, jaká byla vyhrazena jen bývalým komunistům, kteří "zradili". Očerňoval ho státem kontrolovaný československý tisk. V roce 1972 napsal stranický deník Rudé právo, že prý Pelikán poslal "psané materiály a instrukce do Československa, za cílem podnítit nepřátelská individua a skupiny k protistátní činnosti".

    Tajná policie, StB, stála zřejmě za cellu řadou útoků proti Pelikánovi, včetně bomby skryté v poštovním balíku, kterou dostal v roce 1975. Unikl zranění, když si povšiml, že z polootevřeného balíku vychází kouř a bombu hodil do vedlejší místnosti, kde vybuchla do plamenů. Neodstrašilo ho to od politické činnosti ve své vlasti. V roce 1977 tajně navštívil Československo. Byla to vysoce riskantní cesta a málem byl při ní v Československu policií unesen.

    Po pádu komunismu v Československu v roce 1989 se Pelikán mohl vrátit a následujícího roku se stal členem velmi různorodé skupiny poradců nově zvoleného prezidenta Václava Havla. Avšak jeho pochybná minulost komunistického funkcionáře a tvrzení, že údajně spolupracoval s gestapem, mu poškodily poslední léta jeho života. Když dostal loni od Havla státní vyznamenání, tato obvinění se znovu objevila na veřejnosti.

    Pelikán byl vřelý a energický muž a nikdy neztratil svou angažovanost pro "historický boj československé socialistické opozice", jak ho charakterizoval v sedmdesátých letech, ať už byl tento "boj" později jakkoliv zdiskreditován.

    Pelikán litoval jen částečně své účasti na komunistickém útlaku a zůstal dítětem roku 1968. Cílem Pražského jara bylo, napsal v roce 1970, "zbavit socialismus v Československu jeho nelidskosti". Bylo mu líto, že cílem nové revoluce v roce 1989 bylo zbavit Československa socialismu.

    Jiří Pelikán, politik, narozen v Olomouci v Československu 7. února 1923, oženil se s Jitkou Frantovou, zemřel v Římě 26. června 1999.

    MFD a Guardian: Pane Čulíku, co vám pořád vadí?

    Juliana

    Vazeny pane Culiku,

    co Vam stale vadi? MfD zpravu OSN pojala ve srovnani s LN jeste uplne skvele (viz strana 7, rubrika ze zahranici). My tady mame jine priority.

    Poutače LN 14.7."

  • Poslanci vyhaneji z CR zahranicni zamestnance

  • Karel Gott a sedesat let ceskych dejin

  • Stanice Mir se muze zritit

  • Sharon Stoneova - slavna herecka nechce byt jen sexualnim symbolem

    Proticizinecky zakon dulezity je, ale to ostatni? Jenze clovek mini, novinari meni. O. Stindl (str. 1) v clanku Gott mit uns...a my s nim: pise:

    "I v soucasnem Cesku je Gott jedna z prvnich autorit "velkeho sveta", vuci niz se clovek musi nejak vymezit."

    Rikam si: Vase problemy a Rotschildovy prachy... Jednou se mam vymezovat vuci Lucii Bile, podruhe vuci Karlu Gottovi - a  pak se divite, ze mi nezbyva cas na nejakou zpravu OSN.

    Vase analyza pojeti zpravy OSN v MfD a v Guardianu je dobra.

    Exaktne jste rozebral, co mi intuitivne vadi v ceskych novinach. Ale co delat, kdyz srovnani s puvodnimi informacemi chybi? Misto CRo posloucham BBC. To mam jeste misto ceskych novin cist Guardian?

    Ted jsem si vsimla rubriky LN:

    Co pro vas LN chystaji. Priloha Leto:

  • Stale vice Cechu jezdi za sexem do vyhlaseneho Thajska

  • Mnoho z nich vyhledava tamni prostitutky, protoze nevyzaduji kondom

  • Reportaz ze sexualniho raje v jihovychodni Asii

  • Sexu obetuji muzi krome penez casto i svoje zdravi

  • Zajistete si zitrejsi LN!

    Ve ctvrtek kupuji kvuli priloze Salon Pravo, ale mohla bych udelat vyjimku.

    Zajistim si LN. Nechci prijit o neodolatelnou kombinaci vznosnych politologickych uvah a bulvaru.

    Uz nejakou dobu pozoruji narustani bulvarnich temat v LN. Myslite, ze jsou na tom financne tak spatne, ze bojuji o preziti timto zpusobem? Kvalitni noviny si prece nemuzou dovolit takovou stylovou nejednotnost...?

    Korupce české policie zaměřená proti cizincům

    Josef Schrabal New York

    Mily pane Culiku,

    clanek Michala Skopa: Korupce ceske policie zamerena proti cizincum neni nic noveho a je naprosto pravdivy. Tato situace trva uz mnoho let.

    V letch 1990 az 95 jsem jezdil do Prahy prumerne sedmkrat rocne. Vetsinou jsem letel z New Yorku do Frankfurtu, kde jsem si najal auto a za pet hodin jsem byl v Praze.

    Nevim presne ani rok (asi 1992), kdy jsem se vracel z Prahy do Frankfurtu, a na stejnem miste, jake popisuje Skop, na vrsku na konci dalnice z Prahy do Plzne, policie zastavovala vsechna auta s cizi znackou. Protoze jsem mel pronajate auto a nemeckou znackou, tak jsem byl take zastaven spolu se vsemi ostatnimi vozidly cizincu, zatimco domaci auta nechali projit bez zastaveni.

    Kdyz policajt vysvetlil nemecky, ze musim zaplatit pokutu a ze neni odvolani, tak jsem mu cesky rekl "Prominte, ja ale nemecky nerozumim jedinemu slovu. Prosim vas, mohl byste to prelozit do cestiny?" Taktez jsem mu ukazal novinarsky prukaz Syndikatu ceskych novinaru.

    On se omlouval, ale ze pry uz kdyz me zastavil, "musi mi dat pokutu" ale pouze 200 Kcs (tak to muselo byt jeste za Ceskoslovenska). Zaplatil jsem to a on vydal na to stvrzenku.

    Ty ctyri stvrzenky, kazdou na 50 Kcs, jsem si schoval, nebot jsem si myslel, ze by to byl bajecny novinarsky clanek, jak si ceska policie pocina.

    Mam je dodnes. Je to Blok serie I cislo 03439701-02-03-04. "Blok na pokutu 50 Kcs", pak razitko a "Proti teto pokute neni opravneho prostredku".

    Kdyz jsem asi o mesic pozdeji prijel do redakce Svobodneho slova, jehoz jsem byl akreditovanym dopisovatelem, bylo mi receno, ze takovy clanek by se do novin nehodil.

    Rikali, ze je naprosto mozne, ze to ani policajti nebyli, mozna nekdo, kdo si uniformu vypujcil a potvrzeni i razitko sam vyrobil a ze by se jim nehodilo ani na to misto jit nazpet a vse vysetrit.

    Udelal jsem si sve mineni o ceskem novinarstvi a verejne na redakcni schuzce upozornil sefredaktora, ze za techto okolnosti je list urcen k zahube. Ovsem ty ctyri stvrzenky jsem si schoval a mam je dosut jako doklad, ze se v CR dopracovali tam, kam se nyni dopracovali.

    Josef Schrabal

    Mluvte, jakými jazyky chcete

    Podstatou prosazování oficiálního jazyka v nějaké zemi je politická nadvláda určitého národa, jak dokázala francouzská vláda v den výročí pádu Bastily, argumentoval ve středu 14. července David Walker v deníku Guardian:

    Při nynějších oslavách útoku na Bastilu v roce 1789 je zjevné, že jsou ohroženy "základní principy republiky". Konstatoval to prezident Jacques Chirac. Protože jsou Francouzi "jednotný národ", Francie má jednotné území a jediný jazyk, Chirac odmítá pozměnit francouzskou ústavu a dovolit ratifikaci evropské dohody, která má poskytnout oficiální statut regionálním jazykům - baskičtině, bretonštině, katalánštině, korsičtině a alsašštině.

    Je to více než bouře ve sklenici vody. Rozkládají se staré levicovo-pravicové aliance ohledně suverenity (to je velmi důležitý pojem pro socialisty, vedené ministrem vnitra Jean-Pierrem Chevenementem) a totožnosti (Charles Pasqua zaznamenal úspěch při nedávných volbách do Evropského parlamentu, podpořily ho bývalí voliči Le Penovy Národní fronty). Představa, že by měla být poskytnuta jazyková práva menšinám, jakkoliv starobylým, vyvolala ostrou debatu.

    Že by se to nemohlo stát v Británii? Britská vláda také odmítá ratifikovat Evropskou chartu regionálních či menšinových jazyků z roku 1992, aby nemusela na zapadlých místech Velké Británie instalovat dvojjazyčné nápisy. "Existuje určitý problém s jazykem "cornish", konstatovala pýticky jedna paní z britského ministerstva zahraničních věcí." Poslední rodilá mluvčí, mluvící jazykem "cornish" zemřela v roce 1777. V Británii neexistuje více než 150 mluvčích jazyka "cornish". Mluvilo se jim původně na jihozápadě země v Cornwallu.

    Ve Francii se triviální otázka - zda má skupina dětí z Toulouse ze zákona právo chodit do školy, když už jsou vyučovány v occitánštině něbo v katalánštině - proměňuje ve velký problém. V pozadí debaty je francouzská úzkost ohledně místa Francouzů ve stále intenzívněji anglofonním světě. Hrdost na jazyk má politické důsledky: Onehdy se německý kancléř Gerhard Schroeder choval na eurosummitu jako gaullista, když protestoval, že jednání schůzky se nepřekládá do němčiny.

    Evropa je šachovnicí malých, autochtchonních jazyků. Existuje jich asi 225. Kromě toho se na mnoha místech ještě usadili přistěhovalci a hovoří množstvím dalších jazyků. Ze 370 miliónů obyvatel Evropské unie mluví 50 miliónů lidí jiným jazykem než oficiálním jazykem země, v níž žijí. V Apulii na jaderském pobřeží Itálie se mluví řecky, v Dolomitech mluví německý a ladinsky.

    Holandsko podepsalo tuto smlouvu v roce 1996, uznalo řeči jako je jidiš, románština, frízština a dolnoněmčina. Smlouvu podepsalo i Maďarsko a zaznamenalo existenci chorvatštiny, němčiny, rumunštiny, srbštiny, slovenštiny a slovinštiny. Podle této smlouvy respektuje Německo romské jazyky sintštinu a rómštinu, dolnoněmčinu, vendštinu, dánštinu a severofrískou dánštinu. Turečtina je de facto druhým nejrozšířenějším jazykem v Německu, ale jako jazyk přistěhovalců nemá turečtina žádná práva.

    A pak existuje jazyková mosaika Belgie. Kromě tří oficiálních jazyků mluví asi 15 000 lidí lucembursky a albánsky, arabsky, čínsky, italsky kabylštinou, kurmanjištinou, portugalsky, španělsky, turecky a různými zairskými jazyky.

    Co se týče Británie, regionální jazyky jsou welština, skotská galština, "cornish", irská galština a skotština, ale je nutno přičlenit také čínštinu, farsí, bengálštinu, hindštinu, jazyk gujurati, tamilštinu, sylhettštinu, somálštinu, urdštinu a anglickou róštinu a jazyk hluchých lidí.

    Evropská charta nabízí uznání pro tyto jazyky ve školách, u soudu a při oficiálním jednání. Jazyky, stejně jako biologické druhy, se vyžívají v rozrůzněnosti.

    Zájem o jazyky je však často spojován s nacionalistickým hledáním kořenů, s pokrevním původem, s právem na rodiště a s vylučováním lidí odjinud. V šedesátých a v sedmdesátých letech bylo v módě hledání kořenů a v Bretani, ve Walesu i na Hebridách byly založeny místní jazykové školy a vedly se jazykové kampaně. Poškozování silničních ukazatelů v angličtině v těchto oblastech mělo efekt: Velština se stala vládou dotovaným jazykem - dostává od britské vlády 6 miliónů liber ročně a má vlastní, dotovaný, televizní okruh, vysílající ve velštině.

    Ve Francii vyvolalo Jospinovo přání ratifikovat konvenci o menšinových jazycích velké vzrušení. V jazykové politice je termín "oficiální " jazyk často velmi citlivou záležitostí. Většinu jazyků se lidé učí pod určitým nátlakem státu. "Francouzština" - potomek argotu římských vojáků a jejich konkubín - byla vytvořena za dob třetí republiky. Vypráví se, že učitelé, vyslaní do škol v Rennes vyvěsili v nich nápisy: "Zakazuje se plivat a mluvit bretonsky."

    Možná se Francie především bojí jazykového nástroje, který přináší technologii, obchod a internet. "Jsme mezi kladivem komunitarismu a kovadlinou anglofonního impéria," konstatoval Thierry Priestley z nátlakové skupiny jménem Budoucnost francouzského jazyka. Jeden ministr, Claude Allégre, pohoršil mnohé, když řekl, že druhým oficiálním jazykem Francie je dnes angličtina.

    Multikulturistika

    Jaroslav Teplý

    vzniká, když se vznešené humanistické myšlenky o harmonickém multikulturním soužití různých etnických skupin v jedné zemi uvedou do praxe.

    Tou praxí také začneme v nám poměrně vzdáleném světě, na ostrovech Madura a Borneo. Psalo se o nich někdy v březnu-dubnu t.r., ale mám dojem, že nikoliv v BL.

    Zdrojem mých informací byly LN (v jednom případě článek R. L. Parryho převzatý z Independentu), Newsweek a reportáž, kterou jsem viděl v televisi, která vlastně jen ilustrovala to, čeho se mohl člověk dočíst v tisku - viděl jsem na př. kratičký záběr skupinky mužů, kopajících do něčeho, co mohla být a asi také byla lidská hlava nebo gastronomickou přílohu, ve které byl podán výklad, které části lidského masa jsou nejchutnější a jak připravit lidská játra.

    Prosím, nepohoršujte se nad tím, gastronomickou přílohu má také můj oblíbený ranní pořad Télématin - France 2 a budou-li v budoucnosti Dajakové emigrovat v dostatečném počtu do Francie, bude třeba na ně vzít ohled, chceme-li opravdu žít v multikulturní společnosti, a to chceme všichni, není-liž pravda?

    Madura je velice přelidněný ostrov a Indonesie se před časem rozhodla řešit tento problém " transmigrací" neboli přestěhováním části Maduřanů na Borneo. Asi to nebyl ten nejlepší nápad, protože Maduřané jsou podle Parryho " známí především dvěma věcmi. Jejich ženy jsou výjimečně nadané milenky (to by ještě šlo, i když nevím, co to přesně znamená, ale odtud asi ta přelidněnost na Maduře, J.T.) a všichni jsou velmi nesnášenliví. Jsou agresivní a napadají ostatní. Muži nosí zbraň na způsob srpu (asi malajská dýka zvaná kris, J.T.), které použijí při sebemenší provokaci."

    Mají tedy vlastně ty nejlepší předpoklady pro multikulturistiku, t.j. vnucování vlastních zvyklostí domácímu obyvatelstvu. Ovšem přehlédli, že se nepřestěhovali do civilizované země, kde společnost pod vlivem svých samozvaných multikulturních šamanů byla a je dosud ochotna téměř vždy ustoupit, a podle toho to pak dopadlo.

    Stručně řečeno s Poláčkovým Habáskem Dajakové a Malajové uhájili svou třídu a indonéská vláda začala nakvap přemísťovat Maduřany do bezpečnějších míst. V hotelu, kde Parry bydlel, byla " u baru spousta fotografů, kteří se celý den honili za fotkami, jež nebudou nikdy otištěny. Novináři s bloky plnými zážitků, které nebudou moci nikdy nikomu předat." Pročpak vlastně?

    Ale vraťme se do Evropy, kde se NATO v Kosovu pokusilo položit "základy pro multikulturní společenství pomocí raket s plochou dráhou letu , aby vytvořilo pravý opak ostentativního ideálu pana Clintona a spol., totiž etnický separatismus", jak přiléhavě konstatoval Kanaďan George Jones (BL 8.6.99, M. Kaláb "Srbové jsou obětmi pokrytectví Západu" ).

    Ten etnický separatismus je totiž a bohužel pro hlasatele či misionáře multikulturalismu mnohem životnější forma soužití jmenovitě u chudších národů dosud méně dotčených civilisací, které se ovšem naučily využívat její slabosti ve vyspělých státech k svému prospěchu.

    Myslet si, že je možno vytvořit a udržovat v Kosovu multikulturní společnost s pomocí velké armády, kterou NATO na konec možná nedá ani dohromady, v době kdy Albánci otevřeně prohlašují, že jediným možným pro ně přijatelným budoucím uspořádáním je odtržení Kosova od Jugoslavie či Srbska - to už není bezbřehý optimismus či naivita, nýbrž jen trucovité trvání na nerealistické fantasii, jen aby politici NATO neztratili tvář. Rozdělení Kosova je dnes fakticky jediným řešením, které by mohlo jednou přežít aspoň nějakou dobu stažení vojsk KFOR.

    Jan Rychlík z Masarykova ústavu AV ČR přesně vystihl situaci, když napsal v LN 30.6.99, že " základním omylem Američanů a jejich západoevropských spojenců je to, že svou představu multietnické společnosti založené na demokracii mechanicky přenášejí do jiných končin světa, kde ...nemůže fungovat. Multietnická Bosna stejně jako multietnické Kosovo jsou v nejbližších letech utopií. Multietnická demokratická společnost funguje jen tam, kde obyvatelstvo sdílí společné hodnoty, které jsou dostatečně silné, aby překlenuly etnické rozdíly.. Aby tomu tak bylo, je nutná existence silné střední třídy a dostatečně dlouhý společný historický vývoj , který vede k tomu , že dějinné události jsou většinou obyvatelstva vnímány stejně. To v Kosovu není možné. Srbská i albánská komunita pokládá území historicky za své a klíčové události vnímá zcela rozdílně. Jak tedy mají obě komunity mají vytvořit multietnickou demokratickou společnost? Kosovští Albánci odmítají žít v Jugoslavii a Srbové stejně tak odmítají žít v albánském Kosovu.... Protože Srbové mají na tuto zemi stejné právo jako Albánci a protože NATO není schopno zabránit vyhánění Srbů, bude lépe, jestliže se provincie rozdělí na albánskou a srbskou část, obě pod mezinárodním protektorátem a teprve až vášně ochladnou, bude možné přistoupit k definitivnímu řešení (např. k úplnému rozdělení Kosova)".

    Pokud by došlo na slova Jana Rychlíka, dopadlo by to v mezích dnešních možností ještě přijatelně, ale nedá se odhadnout, kdy nutnost rozdělení Kosova "dojde" také odpovědným činitelům NATO ani jak by na ně reagovaly obě zúčastněné strany. Deník Guardian konstatoval 29. června 99 (BL 30.6.99), že "západní politika vůči Kosovu začíná být poněkud chaotická, poté co Bill Clinton a ostatní vedoucí představitelé NATO se v Kosovu nechali nafilmovat a vyfotografovat a zabývají se nyní domácí politikou svých zemí." Nezapomeňme se v této souvislosti zmínit o jednom českém prvenství - Václav Havel rasantním nástupem dorazil jako první hlava členského státu NATO do Kosova, kde navštívil vesnici Pirane vypálenou Srby.

    " Nad hlavami neočekávaných návštěvníků přelétávaly vojenské vrtulníky. Na zápraží polozbořeného domu, jehož místnosti si Havel důkladně prohlédl, děti skandovali " NATO, NATO" cituje Slovo 28.6.99 zprávu ČTK.

    Ač dojati mimořádnou zviditelňovací akcí českého presidenta a také trochu i měkkým i ve slově "skandovali" , které by nás v době našeho mládí bylo stálo trojku z diktátu, nemůžeme nevidět, že početní stav jednotek KFOR ještě ani zdaleka nedosáhl plánovaného počtu, nejsou policisté, soudci a vůbec administrativní struktura, a že albánská strana má prakticky volnou ruku, což neslibuje nic dobrého pro realisaci již tak fantaskního plánu NATO. Jefim Fištejn cituje v HN 7.7.99 z londýnského časopisu Jane's Intelligence Review "až groteskní příklady bezmezné korupce, jež panovaly v průběhu války. Vysoké šéfovské funkce na tiranském letišti se propachtovávaly za 250 000 dolarů na tři měsíce a šly na dračku, za pouhou tisícovku se nabízely úřední čipy do mobilů, a tak albánský kmotr mohl na účet Armády spásy nerušeně objednávat vraždy na vzdáleném Reeperbahnu." a dále sám konstatuje, že "jen jedno chybí: jasný cíl a neohrožené odhodlání vítězů ho prosazovat. Nemají ho totiž na skladě. Je nahrazen vágní představou, že peníze všechno nějak spraví a svým blahodárným účinkem zušlechtí místní elity."

    Vývoj multietnického soužití se projevuje stále častěji způsobem, který může být původnímu obyvatelstvu dosti nepříznivý. Pod titulkem " Děti cizinců nechtějí mluvit německy" cituje Slovo 12.7.99 zprávu ČTK z Bonnu." Když se vychovatelka Katharina Karresová zeptala nových dětí ve školce ve Frankfurtu nad Mohanem, jak umějí německy, nedostala žádnou odpověď, žádné z nich německy nemluví. Odborníci nazývají tento trend, který se projevuje mezi nejmladší generací cizinců "reetnizace". Místo integrace pozorují návrat migrantů k vlastnímu etniku, napsala agentura DPA. Integrace zůstala na půli cesty zejména mezi dvěma miliony Turků, kteří tvoří největší přistěhovaleckou skupinu. Příčinou je, že svět se zmenšil, díky družicím mohou sledovat v obýváku přenosy z mnoha zemí, prostřednictvím videa, novin, obchodů a služeb - od advokáta až po zubaře - si mohou žít v etnickém mikrokosmu, aniž by potřebovali mluvit německy." Bez velmi dobré znalosti němčiny není sociální začlenění do německé společnosti možné a vznikají tak dva paralelní světy. I elity jako advokáti nebo lékaři, kteří se rekrutují z tohoto prostředí, se prý soustřeďují zase jen na krajanskou klientelu.

    Tedy něco jako nová forma LATu (Living Apart Together), jakési LA neboli Living Apart, ale rozhodně ne Together v jedné zemi? Je tohle skutečně cílem multikulturního snažení anebo jde o multikulturistiku (my se teď rozmnožíme a pak vás sežereme), na kterou nemá původní obyvatelstvo adekvátní odpověď?

    K něčemu obdobnému došlo ostatně i v Izraeli. Mnozí tamější občané nedávno zírali udiveně na předvolební "šoty" v ruštině na svých televisních obrazovkách. Během let se totiž do Izraele přistěhovalo cca 800 tisíc Židů ze států bývalého Sovětského svazu, z nichž leckterým asi připadalo zatěžko se učit hebrejštině, a proč také, když jich je tolik a vytvořili si už vlastní společnost uvnitř společnosti izraelské.

    A i v Americe, tedy ve Spojených státech je podobný vývoj už na cestě.

    14.6.1999

    Poznámka JČ: Tento článek je podle mého názoru rasistický, protože připisuje celým etnickým skupinám záporné rysy. Viděl jsem v britské televizi četl jsem v novinách svědectví desítek jednotlivých kosovských Srbů i Albánců, kteří neviděli důvodu, proč by obě národnosti nakonec nemohly v zemi žít společně. Mnozí velmi pečlivě rozlišovali mezi vrahy a slušnými lidmi, bez ohledu na etnickou příslušnost. Možná že to byli jen speciálně vybíraní, vzdělaní jedinci. Nevím, jestli je etické vyvolávat atmosféru nebezpečí a nepřátelství vůči jiným etnickým skupinám třeba v Německu, protože se neučí oficiální řeči. Pan Jaroslav Teplý zas tuto mou poznámku asi označí za politickou korektnost.

    Jane Čulíku, článek "Myšlení bolí" vypovídá o vás

    Saša Křížek

    Vážený pane Čulíku,

    děkuji Vám za  článek Myšlení bolí. Tak, jako statistika, kterou komentujete, v  určitém smyslu vypovídá o  čtenářích Britských listů (srovnejte: upoutávka na reklamní hodnotu spojenou s Vaším listem), článek, kterým tuto statistiku interpretuje, vypovídá o Vás.

    Kritizujete nedostatečný zájem o  kauzu spojenou s  jmenováním nového ředitele BBC. Proč by podle Vás měla tato věc být důležitá pro čtenáře, když podobných a mnohem horších případů máme v  českém tisku min. 5 do týdne.

    Z české kotliny se uvedená věc jeví jako povyk těch, co už neví coby.

    Za sebe říkám, že tato kauza mě nedonutila abych si uvedený článek dočetl do konce. Dokáži si představit důležitost, kterou má kauza pro VB, ale pro nás?

    Souhlasím s Vámi, že Čechách je věcná diskuse výjimkou a ne pravidlem. Emocionální náboj se zaměňuje s názorem a z nouze se dělá ctnost. Témata dlouhodobá jsou pomíjena a převládají krátkodobá a krátkozraká, neplánuje se a už vůbec ne dlouhodobě a na budoucnost je to co bude zítra nikoli za rok, to je vzdálená budoucnost.

    Vy jste zasvěcený pozorovatel zvenčí s  převažující západní zkušeností a informujete a vzdělávate v tématech, která jsou v  českých médiích opomíjená a  která podle Vašeho názoru hýbou společnostmi stabilizovanými. Bohužel ne vždy jsou tato témata vnímána jako aktuální i  v Čechách a ne vždy je jejich významový přesah takový, jako se jeví Vám.

    Obviňovat čtenáře z nezájmu a chtít aby dokázali opak, je s  touto tematickou roztříštěností nemožné. Už tím, že do jednoho závěru "máte co jste chtěli" směšujete témata jako jablka s hruškami, Děti země a  zvěrstva v Jugoslávii, BBC a genetiku vylučujete jednoduchý závěr.

    Váš nadhled nad poměry v  ČR je příliš ovlivněn neskrývaným malým nadhledem nad poměry ve VB a to činí Vaše názory sice zajímavé a velmi podnětné, ale jednostranné a někdy až předsudečně zaujaté. Někdy mám pocit, že je ve Vás něco jako v  koze, a že prostě nemůžete jinak. Váš příspěvek do diskurzu je přesně takový, jaký vidíme v  Čechách dnes a denně a jaký mj. kritizujete: emocionálně zaujatý.

    Děkuji Vám za vydávání Britských listů.

    S pozdravem

    Saša Křížek

    Praha


    • |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|