Zde jsou užitečné internetové stránky pro bohemisty a specialisty na Českou republiku.

• Britští novináři se trpce přou o význam války o Jugoslávii (Observer)

• Bude americká pošta vybírat daně za zprávy posílané e-mailem?

• Českému cukrovarnictví hrozí likvidace (Miroslav Hruška)

• České novinářství: Nahá zpěvačka a dramatičnost Lidových novin (Juliana)

• Osamělý malý muž: vzdálený portrét Vladimíra Železného (Jaroslav Veis)

• Reportáž z místa činu: Jak byl popraven Jan Hus (Petr z Mladoňovic)

• Česká novinářská obec: Syndičce Ireně Válové: uvažujte ku prospěchu novinářského stavu o rezignaci (Tomáš Pecina)

• Etika českého školství: Jak se prodávají zkoušková zadání na Právnické fakultě UK (Jan Čulík)

• Hrozba české demokracii: Vyloučení Jana Křečka ze Syndikátu novinářů (Tomáš Pecina)

• Ideologická bigotnost politiků: Ivan Langer: "Mediální zákon je také o konkurenci" (Milan Šmíd, Jan Čulík)

• Svět: Slovensko a Vatikán chtějí zabránit opatřením proti sexuálnímu útlaku žen (Guardian)

• Jeremy Paxman: Henry Kissingere, jste podvodník?

• Jak si čtenáři Britských listů vybírají informace: Myšlení bolí (Jan Čulík)

• Rozšiřování Evropské unie se zpomaluje (Guardian)

• Česká republika a EU: Jak do Evropy trochu konkrétněji (Jaroslav Teplý)

• Nový pohled na střední Evropu (Andrew Stroehlein, Sean Hanley, Kazi Šťastnová, Central Europe Review)

• Lékařský výzkum: Britská vláda zakázala klonování lidí

• Jak se v Británii debatuje o vybírání generálního ředitele veřejnoprávní televize: Etická kontroverze: Šéf BBC, který věnoval labouristům 50 000 liber

• BBC: Hniloba v samém jádru (The Times)

• Česká republika: Deset let po pádu komunismu: velká česká nejistota (Jan Čulík)

• O sexuolozích a neznámých mužích v dusné letní noci (Kazi Šťastnová)

• Exkluzívní dokument: České rozhlasové a televizní stanice v interní analýze české vlády

• Jak dostali barbaři po papuli (Ivan Vágner)

• Imperialismus Britských listů (Jan Čulík)

• České školství: Zaveďme informační systém, jak si vedou absolventi kterých škol (Jaroslav Král)

• Sdělovací prostředky: Tiskový zákon a česká politická elita (Milan Šmíd)

• ČR a Evropská unie: Co tě nepálí, nehas: nedráždi spícího euromedvěda! (Andrew Stroehlein)

• Nová kniha o české historii (Jonathan Hughes Bolton)

• Dobrý voják Švejk na londýnském jevišti (Andrew J. Horton)

• Jak by se měla na střední škole učit literatura? (Radek Sarkozi)

• Jaké by měly být dobré noviny (Tomáš Zukal)

• Analýza Evropského střediska pro práva Romů:Romové a školy pro mentálně postižené v České republice

• Ještě Slušovice: František Čuba: hledejte ideologickou zaujatost (Iva Nachtmannová)

• Na obranu Františka Čuby (Milena Varadinková)

• Praha: Vyhánění nájemníků (Daniel Hromádko)

• Televize Nova: Kdo ví, zda vůbec někdo úvěr dostal? (Jaroslav Plesl)

• Budoucnost nacionalismu: Čas pro změnu aneb stagnace v Čechách (Pavel Tychtl)

• České emocionální reakce jsou charakteristické pro třetí svět (Ferdinand)

• Pozor! Vladimír Železný NEDOSTAL úvěr od banky IPB (Milan Šmíd)

• Kam kráčíš, ODS? (Dana Cihelková)

Všechny články o válce o Kosovo, zveřejněné v BL, naleznete na tomto místě.

Pokračování seznamu nejzajímavějších článků z poslední doby umisťuji zvlášť jako samostatný text, viz OBSAH dnešního čísla. (Toto pokračování se NENATÁHNE jako součástí Kompletních Britských listů, musíte si na ně v Obsahu samostatně kliknout.) Všechny články předchozích vydání od začátku Britských listů v červenci 1996 jsou k dispozici v archívu BL. Tematický archív BL od 1. září 1997, kdy se BL osamostatnily, je na adrese http://blisty.internet.cz/xz.

Jaroslav Veis, Radiožurnál

Přesně před rokem podepsali sociální demokraté na jedné a občanští demokraté na druhé straně stolu smlouvu o vytvoření stabilního politického prostředí v České republice, známou mezi občany pod přezdívkou opoziční.

Politici z jiných stran ovšem říkají, že je to smlouva o skryté formě velké koalice a jiní zase tvrdí, že jejím výsledkem je stagnace politického prostředí. Je to případné slovo, stagnace. Původ má v latinském výrazu stagnum čili louže, stojatá voda.

Znalci přírody ovšem vědí, že i zdánlivě mrtvá louže je plná života, různých prvoků, vodního hmyzu a nezmarů. Mezi ty poslední nepochybně patří ministr Grégr. Poté, co ve vládě prosadil dostavbu Temelína, má další cíl, prosadit namísto útlumu dotěžení uranu. Do českých atomových elektráren český uran, zní jeho reklamní slogan.

V temelínské kauze je alespoň drobet smutné logiky. Ta stavba už stála tolik, že nelze najít vládu dost odvážnou, aby si troufla ty miliardy odepsat. Ovšem uran je zcela jiný případ.

Zaprvé ten český je nejméně třikrát dražší než kterýkoli jiný na světovém trhu.

Zadruhé uran není uhlí, aby se dal ve vagónech dovézt do Temelína a do Dukovan. Z rudy se musí získat koncentrát a ten musí být odvezen tam, kde z něj umějí vyrobit palivové články. S pravděpodobností hraničící s jistotou to bude v Rusku.

Takový je celý slogan, z něhož nám ministr Grégr poskytuje jen vypreparovanou část: do ruských reaktorů českých elektráren ruské palivové články, zbytečně draze vyrobené z českého uranu.

Tohle už nemá logiku, ani tu smutnou. Je dobře si právě dnes připomenout, že i páně ministrovo působení je jedním z mnoha důsledků smlouvy, která se jinak jmenuje, jinak se jí říká a kdo ví, jak se jí bude říkat, až nebude platit.

Vysílá se v pátek 9. července ráno.

Poznámka JČ: Ano, je správné zdůrazňovat, že v ČR od loňska vládne velká koalice ČSSD a ODS. V důsledku toho se česká politika zastavila. Ona se ovšem v podstatě zastavila už dřív, po volbách v roce 1996, kdy ztratila vláda Václava Klause podstatnou parlamentní většinu.

Historie demokracie v ČR po pádu komunismu se dá shrnout v podstatě takto: Na vlně povrchního antikomunismu získal moc Václav Klaus jednoduchými přísliby prostého ideologického řešení, že zemi dovede k prosperitě. Země, zotročená zejména druhými dvaceti lety života v ruském područí (podstatou otroctví je, že upírá lidem přístup ke vzdělání) a bez zkušeností dospělých lidí Klausovi věřila. Když se o několik let později jeho nerálný projekt rozpadl, jak nutně musel, v zemi zavládla kocovina - a od té doby už tam politika neexistuje. Dalo by se tedy - možná trochu drsně - říci, že Česká republika od roku 1990 nikdy nezažila normální, efektivní, rozumnou, demokratickou politiku...

Andrew Horton

An English version of this film review is available here in the current issue of the Central Europe Review.

Když se naposledy promítal film Karla Kachyni Kráva v Londýně, bylo to čtrnáct dní po promítání filmu Ivana Vojnara Cesta pustým lesem. Blízkost obou promítání byla vhodná: oba filmy mají celou řadu společných rysů: oba se odehrávají v lesnaté krajině, oba se zabývají chudobou na venkově a v obou se vyskytují časté kontemplativní záběry mlh, visících nad jehličnatými lesy v bujně zelených údolích. Co je ale důležitější, oba tyto filmy se svým vlastním způsobem snaží vylíčit nikdy nekončící boj o přežití.

I když na Adama nedělá příliš velký dojem to, že jeho matka má během života spoustu nemanželských poměrů s různými muži, miluje ji tolik, že prodá krávu, aby mohl koupit morfium a odstranit jí v době umírání bolest. Adam prodal svůj prostředek obživy a musí si nyní těžce vydělávat na živobytí. Přijme místo v lomu, ale plánuje vrátit se k prostému životu poctivé zemědělské práce na venkově.

Každý večer, když se vrací do svého domu na kopci, přesunuje do kopce hlínu a kamení ve snaze vytvořit na příkrém svahu obdělavatelné pole. Jeho úsilí vyvolá obdiv Rosy, atraktivní mladé dívky, která nemá nic proti tomu, využívat svého těla, aby se jí v životě dařilo. Nejprve ji Adam odmítne, protože je dosud otřesen sexuálními vztahy své matky, ale Rosa se nevzdává a pak se do sebe zamilují.

Oba pak pracují v lomu a oba tahají hlínu a kamení do kopce. I když je jejich láska idylická, jejich život idylický není. Chvíli se jim vede lépe, chvíli zase hůře, opakovaně šetří, aby si mohli pořídit krávu, a pak ji zase musejí prodat, aby odvrátili další katastrofu.

Jak se zdá, Adam z tohoto způsobu života nic nemá, avšak dál takto žije, dopravuje dál do kopce kamení jako jakýsi Sisyfos z Českého lesa. Přitom na svůj osud skoro vůbec nereaguje, své zoufalství vyjádří pouze jednou, v opilém záchvatu. Vidíme sice jen krátkou část jeho života, ale konečná slova filmu nám dávají najevo, že Adam bude žít v tomto nesmyslném cyklu otupující chudoby po celý život.

Kachyňův film má tradičnější strukturu než film Vojnarův. Jeho příběh je v podstatě lineární a Adam je jasným hlavním hrdinou. Adamovo mlčení je součástí scénáře a tvoří logickou součást příběhu, kdežto pro Vojnara je mlčení poetickým prostorem, v němž je možno zkoumat citové oblasti, které jsou pro hlavní děj filmu víceméně podružné.

Nicméně, film Kráva spoléhá velmi silně na vnitřní poezii, která je velkým katalyzátorem, a nikterak nečiní ústupky hollywoodskému způsobu natáčení filmů. Mechanismus této poezie je velmi odlišný od Vojnarova způsobu práce a má vazbu na tradičnější způsob vyprávění, jako jsou pohádky a alegorické příběhy. Kachyňa nás nutí, abychom o jeho hrdinovi přemýšleli, nestačí se na něj jen dívat. Hloubka, do níž dosahuje symbolismus filmu, poskytuje v každém případě divákovi mnoho látky k přemýšlení - dojem z filmu přetrvává dlouho poté, co skončily závěrečné titulky. Jako je tomu u všech dobrých alegorií, nikdy ji nelze stoprocentně pochopit, a shlédnout film jednou nestačí k tomu, aby člověk získal pocit, že ho pořádně zvládl.

Kachyňova Kráva nejen využívá starší narativní tradice, ale je také velmi pevně zakořeněna do české filmové tradice. Je to sice vážný film, ale Kachyňa, jako mnoho českých režisérů, neodolá pokušení vyvolávat smích. Film je zábavnější a pro diváka lehčí než Vojnarova přísná poetika.

Kachyňa se stal slavným v liberálním období v historii českého filmu, v období kolem Pražského jara. Je dobře, že stále natáčí. Je ještě lépe, že je stále ve vrcholné formě. Kráva je velmi příjemným protikladem k dílům některých jiných českých režisérů, kteří začali po roce 1990 znovu natáčet a jejichž filmy jsou nyní jen zklamáním.

Další informace

Na internetu existují v angličtině další materiály o Karlu Kachyňovi. Zvlášť užitečné jsou články v časopise the Journal of Film and Audiovisual Media. Dva důležité články jsou : shrnutí Kachyňovy kariéry a zde je přehled českého filmu od roku 1989 .

Film Kráva si můžete objednat na videu zde.

Dana Cihelková

Po listopadu 1989 vše nasvědčovalo, že komunisté se stanou jakýmsi dobovým folklórem a pokud se nezmění alespoň do eurokomunistické podoby, vymřou jako dinosauři. Nejen, že nevymřeli, ale po triumfálním vstupu do Parlamentu se pár let poté vyšplhali v preferencích na třetí příčku, za ODS a ČSSD. Za stávajících poměrů se můžeme divit, nebo pohoršovat, ale to je asi tak vše, co s tím můžeme dělat.

Někdejší premiér Pithart k tomu mlčí jako sysel a jeho nástupce Klaus místo aby zpytoval svědomí (pokud nějaké má), tak obviňuje občanskou společnost, že si opět oblíbila bahno starých pořádků a nostalgicky vzpomíná na bůčkový socialismus. Nynější premiér Zeman, pro změnu kličkuje, jak se dá, už jen proto, že má plnou hlavu starostí, jak ve sněmovně sehnat pro menšinovou vládu alespoň nějakou byť skrytou podporu. Nadobro si to s komunisty rozházet, by tudíž za stávajících okolností bylo sebevražedné (ostatně, ODS už na to přišla také, viz. válka na Balkáně).

Ponechme stranou otázku, zda by KSČM po dalším růstu preferencí mohla znamenat pro naši křehkou demokracii nějakou vážnější hrozbu. Prozatím z jejího programu vyplývá, že v nejhorším případě bychom byli opět vrženi na nějakou specificky českou třetí cestu a po další pětiletce experimentů bychom zjistili, že jsme ekonomicky zase tam, odkud jsme v devadesátém roce vyšli.

Většina komentátorů české politické scény se shoduje, že viníkem této znepokojivé perspektivy je současná hospodářská krize. I když kousek pravdy na tom nepochybně je, zdaleka to není pravda celá. Ta klec totiž spadla, když "pravda a láska" dala na frak spravedlnosti, pragmaticky odkopnuté do škarpy u cesty, směřující k novým zářným zítřkům. Vyšachování nekomunistické části občanské společnosti z privatizace a tudíž i z hospodářské soutěže bylo už jen nutným důsledkem nemravně tlusté čáry za minulostí.

Občanům bylo předhozeno jako návnada několik starců, jejichž spisy nestačila StB skartovat, ať se mají na čem vyřádit a dají pokoj těm mladším, umazaným kolaborací s kremelskými vládci. Všimněme si v této souvislosti, že mediálně jsou zločiny padesátých let stále na výsluní pozornosti, kdežto o nic méně obludné zločiny normalizace se krčí někde mimo zájem politických elit. Ono je vskutku obtížné dožadovat se spravedlnosti u někoho, kdo se zmocnil téměř osmdesátí procent státních majetků a politického roští, které má plné ruce práce, aby tuto skutečnost nějak zamaskovalo. Bylo by omylem se domnívat, že současná mizérie s tímto nijak nesouvisí.

Připomeňme si ostudné "vyhnání" českých emigrantů a solidních zahraničních investorů z privatizace Klausovými experimentátory, nebo o nic méně ostudné odmítnutí dobře míněných rad zahraničních ekonomů, varujících před důsledky "trhu bez přívlastku". Ve světle toho, kdo a co privatizoval, naskýtá se otázka, zda nešlo o mnohem více, než jen o náhodu, nebo naivitu. Je dost důvodů obávat se, že v sázce byl český privatizační koláč a bylo nutno především politicky zajistit, aby z něj nic neubylo dřív, než se upevní mechanismy umožňující nabalování dalších majetků na ten základ, kterému tehdejší vlády daly takřka neomezené možnosti. Vstup zahraničních podnikatelů do Rakony nebo do Škody Mladá Boleslav byl nadlouho výjimkou, pokud nepočítáme spekulativní kapitál, špinavé peníze a Koženého nanebevstoupení.

Není tudíž divu, že z Klausovy české cesty vzešlé elity, se vzrůstajícího vlivu KSČM nijak neobávají. Pocházejí ze stejné ideologické líhně a kdyby náhodou došlo k nejhoršímu, křížové vlastnictví, v němž všichni spoluvlastní všechny, zajistí, aby se nic nezměnilo. Přetrvávající "bankovní socialismus", společně s "rotací" osvědčených kádrů v manažerských funkcích, je toho dostatečnou zárukou.

Kaňkou na tomto stavu je však neschopnost stávajících elit obstát v konkurenci na trhu. A tak se opět hledají nějaké třetí cesty, jak to udělat, aby se vlk nažral a koza zůstala celá. Někde to sice došlo tak daleko, že záchranné kolo, hozené zahraničním investorem, je poslední možností, jak zabránit zkolabování podniků, jde však o čestné výjimky, které nanejvýš přemění ohrožené majoritní vlastníky v utěšené vlastníky minoritní.

Souhrnně řečeno, občanská většina, neobeznámená s finesami postkomunistických čachrů, nutně musela dospět přinejmenším k závěru, že sice máme více svobod, ale co nám jsou platné, když křivka nezaměstnanosti strmě stoupá, HDP se třepetá pod bodem mrazu a strašidlo, že bude hůř, roste jak nafukovací balón. Ti nejvíce rozčarovaní pak nutně museli dospět k závěru, že ten kapitalismus není to pravé ořechové, po čem by zrovna toužili, obzvláště, když tam nahoře stejně rozhodují jedni a ti samí, jako v dobách reálného socialismu ( ... ale byly alespoň nějaké jistoty!).

Polistopadové vlády selhaly nejen ekonomicky, ale především mravně. Bylo jejich prvořadým úkolem, vyplývajícím se zajištění budoucí stability, přesvědčit občany o správnosti jejich volby v orientaci na tržní ekonomiku a pluralitní demokracii. Nejen, že nic z toho se nestalo, ale naopak, všechny parlamentní strany bez výjimky se činily seč mohly, aby občanům tuto volbu notně znechutily. Nedivme se pak, že preference KSČM rostou a budou ještě dlouho růst, nedivme se, že mládež se uchyluje k levičáckému nebo k nahnědlému radikalismu, že "zbyteční" hledají východisko v drogách, kriminalitě a vandalismu.

Výmluva, že je to daň za demokracii neobstojí. Ta šance, nedopustit se těch omylů, jichž západní demokracie dnes těžce litují, zde byla, avšak byla krajně nezodpovědně promrhána. To je důvod, proč si dnes trh vybírá svou daň v podobě těžké hospodářské krize a demokracie si ji vybírá v podobě marasmu postkomunismu.

Politické špičky KSČM se mohou jen radovat. Očekávaný volební "comeback" je jim servírován na zlatém podnose, obzvláště když dnešní elity jsou téhož "zvláštního ražení" jako ony. Občasné zvolání, že současné problémy si žádají "tvrdou ruku", se v tomto světle může jevit jako temný úsvit dnů příštích.

Bulvární zaměření české společnosti

Pár poznámek k  článku pana Čulíka "Myšlení bolí"...

Jan Martinek

Nepokládám statistiky přístupu k jednotlivým článkům zveřejňovaným v BL za kriterium, ze kterého lze vyvozovat konsekventní závěry o stavu a úrovni myšlení, životních a politických postojů a kdoví čeho ještě českých čtenářů BL.

Nejenom redaktoři bulvárního tisku, ale i někteří redaktoři internetových novin si uvědomují význam názvu článku pro jeho ohlas u čtenářů.

Například Svět Namodro, který honoruje své přispěvovatele podle počtu přístupů k jejich článku, ve svých propozicích přímo důrazně autory nabádá, aby názvu článku věnovali zvýšenou pozornost, že právě on může rozhodující měrou ovlivnit výši návštěvnosti stránky s jejich článkem a tím i výši jejich odměny.

Byl bych ovšem dalek toho hledat v tom nebo vyvozovat z toho nějaké bulvární tendence Světa Namodro a jeho čtenářů.

Pro český Internet platí totiž dvojnásob slogan: čas jsou peníze. Čas rozhoduje kolik zboží se prodá (=přečte se, stáhne se článků). A můžeme hádat ne dvakrát, ale rovnou jednou, jak se bude v časové tísni rozhodovat čtenář i-novin při výběru článku, který si stáhne nebo přečte.

Měl-li bych nějakým způsobem brát vážně počet přístupů k jednotlivým článkům, pak bych si musel nejdřív rozdělit čtenáře na ty, co jsou připojeni pevnou linkou (nejlépe v práci, či škole, tj. za cizí peníze) a pak na ty druhé (telefonní linkou, z domova a za vlastní peníze).

Dále bych potřeboval znát věkovou skladbu, vzdělání a profesi čtenářů a dobu, kdy se připojují k BL.

Předpokládám, že k Internetu jsou povětšinou připojení mladí lidé - studenti, zaměstnanci institucí, tj. lidé převážně vzdělaní, kteří Internet využívají zejména v pracovní době a tak jim Internet asi slouží coby zpestření pracovní doby, jako jakýsi druh relaxace (spojení příjemného s užitečným).

Chce-li se někdo nějakým způsobem zabavit, rozptýlit, tak jaké si asi přečte články? Těžko si bude asi stahovat rozsáhlý materiál o názoru české vlády na sdělovací prostředky. Rozhodující pro posuzování je spíš rozpor mezi tím, k čemu by Internet měl sloužit (umíme to vůbec definovat?; viz dále) a k čemu převážně slouží (oboje vztaženo k ČR).

Daleko směrodatnější jsou, dle mého názoru, ohlasy k jednotlivým článkům a ohlasy k ohlasům.

I tak mi u těchto aktivit chybí pointa, nějaké resumé, které by se snažilo dobrat podstaty, o čem ta diskuse vlastně byla, co jsme se z ní o sobě, o druhých i o světě, v němž společně žijeme, vlastně dozvěděli, stálo-li to vůbec za to.

Otázkou je, kdo by takové resumé měl dělat - redaktor i-novin, autor článku, ke kterému se "navěsila" diskuse? Obávám se, že takové i-noviny se ještě dlouho na Internetu vyskytovat nebudou - předpokládalo by to úplně jiný přístup jak čtenářů, tak redaktorů i-novin.

Týkalo by se to odpovědnosti a poctivosti ve vztahu ke společnosti i k sobě samému (kvalita a rozsah vzdělání je samozřejmým limitem takového snažení).

A na to současníci v ČR příliš neslyší, nejsou na to připraveni, ani připravováni.

Čestnou výjimkou je snad vydavatel BL pan Čulík, který se o to svým způsobem snaží, ale je to příslovečná kapka vody v poušti, úroda díky jí též nevzejde.

Tato situace se netýká jenom ČR - nedělám si iluze o tom, že venku je to o moc lepší, pouze kulisy, herci a repertoár jsou v jiném provedení, takže hercům i jejich režisérům se daří vyvolávat věrohodnější dojem poctivosti. Jedná se zkrátka o sehranější tým s profesionálnějším vedením, nic víc, nic míň.

Jak jsem již naznačil výše, na míře "bulvárního" využívání Internetu, má velký podíl i to, jak je Internet a jeho role ve společností chápána a prezentována.

Takže vedle pedofilie, terorismu, hackingu, nově nyní i semeniště bulváru - tím vším se jak se zdá, Internet stává býti.

Je tomu skutečně tak? Myslím si, že ne. Problém je v tom, že si Internet stále nenašel své stabilní "funkční" místo v moderní společnosti, podobně jako kdysi telefon, televize (nyní myslím hlavně v ČR, venku se to již hnulo).

Lidé stále nevědí, zjednodušeně řečeno, k čemu "ten" Internet vlastně mají využívat - ke komunikaci, k přístupu a k přenosu informací, k zábavě, ke vzdělání, k obchodování .......?

K takovémuto zjednodušenému zařazení jim brání právě polyfunkčnost a v českých podmínkách pak stále ještě i výlučnost Internetu.

Do doby, než se podaří vyrobit a v podobě jednotného standartu, ovšem nelimitujícího vývoj a konkurenci, i zavést široce dostupné integrované polyfunkční zařízení s jednoduchým ovládáním, tak do té doby se povedou ještě různé debaty na téma Internet, přičemž rozmanitost forem a možností Internetu , překotnost jeho vývoje a všeobecné zaostávání běžného člověka (potenciálního i budoucího uživatele) v chápání toho všeho, bude dávat prostor různým spekulantům i falešným prorokům a manipulátorům, kteří by chtěli Internet ve stále větší míře využívat ke svým cílům, ležícím ovšem mimo Internet. A to je to, co by Internetu asi nejvíce uškodilo.

Drogová závislost na povrchní emocionalitě

Prakticky ve všem lze vysledovat tendence k účelové manipulaci. V ČR jsou tyto tendence víc než zřejmé a to je ostatně jeden z důvodů, proč lidé v ČR začali pravděpodobně více věnovat pozornost emocionalitě obsažené ve sděleních, se kterými se k nim obracejí jejich političtí představitelé.

Právě situace, kdy je převážná část sdělení neúplná, nezachycující realitu života společnosti, zakrývající pravou povahu dění, manipulující s odrazem skutečnosti a procesů v ní, vede prosté lidi k iracionálnímu chování, kdy se zaměřují na formu a ne obsah myšlenek.

A co mají, kromě radikálních řešení diskvalifikujících demokratické principy, ostatně dělat, chtějí-li si i za této situace všeobecné nepoctivosti a manipulace zachovat možnost volit, byť jim zbývá volba pouze mezi dvěma zly.

Takže náš občan si je vědom toho, že se musí rozhodnout mezi dvěma zly, tj. že musí rozpoznat, které zlo je menší. A co mu asi pomůže v této podivné volbě - nezávislé myšlení těžko, když nemá možnost a často ani schopnost si obstarat tzv. nezávislé informace, na kterých by si nezávislé myšlení mohl vybudovat.

A tak nastupují iracionální nástroje rozhodování.

V našem případě ona panem Čulíkem zmíněná emocionalita. Ta nahradilo ono pověstné čtení mezi řádky.

Lidé pomocí ní čtou mezi myšlenkami a snaží se díky ní zorientovat v tom, co je to vlastně za člověka, který se k nim v obecných záležitostech obrací a nabízí se jim, coby jejich zástupce.

Lidé se snaží "vycítit", zda se jedná o úplného "hochštaplera" nebo o člověka, snažícího se jenom živit se politikou. Obojí není nic moc, ale ten druhý představuje pro občana menší zlo.

Problém je ovšem v tom, že takovýto přístup má pro svou iracionalitu velmi vážné dopady do politického dění.

Já tomu říkám Mečiarův syndrom, mohlo by se též říkat i Klausův syndrom. Je to hra na to, kdo zapůsobí věrohodněji na veřejnost jako poctivec, jako někdo, kdo to myslí s obecnými zájmy dobře.

Komu se podaří dřív a lépe se takto prezentovat a současně mediálně vytvořit opačný obraz o svém protivníkovi, ten se stává vítězem a jeho výhodou je, že takto jím vytvořený obraz o sobě samém a jeho straně delší dobu setrvačně přetrvává - něco jako politická bonifikace.

Když se k tomu ještě přidruží určitá nešikovnost (nebo spíš nižší schopnost) politických oponentů, pak je politické panoptikum dlouhodobě zafixováno.

Jako klasický příklad nám může posloužit onen Mečiar, nebo had - Lux, či sarajevští atentátníci.

No a výsledkem je současná politická mesaliance.

Doufám si tvrdit, že současná KSČ zůstává záměrně nereformovaná, aby hrála "roli zlého muže" a tím i náhončího k volbám - ať budou lidé sebevíce otráveni politikou, přesto půjdou k volbám a zvolí menší zlo, tj. muže a ženy, kteří si z politiky udělali výnosnou živnost, než by nešli a připustili vítězství KSČ a riziko návratu předlistopadových poměrů.

Tak to ovšem jistě funguje i v ostatních tzv. zavedených demokraciích. Jenom to má jemnější finesy a lidé o tom moc nepřemýšlí, když to funguje. Ale jak jsem se zmínil výše, problémy, které z toho vzejdou jsou za horizontem života současníků, účet je vystaven bianco a platit budou jiní, takže proč se zneklidňovat, že?

Neschopnost vnímat vnější svět a vzít si příklad

Problém není v neschopnosti Čechů vnímat vnější svět, spíš v možnostech ho vnímat, tj. umět cizí jazyky a mít možnost ve "vnějším" světě žít a pracovat a zažít pocit sounáležitosti a soupatřičnosti.

Ani jedno v širším měřítku neexistuje a v současné době se tato nemožnost spíš paradoxně prohlubuje (ochranářství unie, euroskepticismus českých politických špiček, nízká podpora studentů a mladých lidí v této oblasti vůbec! Já vím, namítnete, že o všem rozhoduje osobní iniciativa, ale o té já nediskutuji, mluvím o obecných trendech, tak jak je v ČR Vy i já vidíme.)

Osobní zkušenost je pro vnímání nezastupitelná, jinak se jedná o plané teoretizování a z toho jsme po 40 letech budování reálného socialismu totálně zbaveni.

Možná, že i tato zkušenost je jedním z faktorů, proč se tak skepticky a bez zájmu stavíme k cizím zkušenostem (v současné době ke své škodě!) a k přejímání tzv. cizích vzorů (ono spíš jde o postupy - řízení a organizování společnosti, legislativa atd., atd.).

A svým způsobem nijak zvlášť neprožíváme ani události ve "vnějším" světě. Příliš často a příliš dlouho jsme my nezajímali Západ (Mnichov, Srpen). Dalším nezanedbatelným faktorem je absolutní nezájem politických špiček o co nejrychlejší integraci do evropských struktur, vedle totální neschopnosti je k tomu vedou i ryze praktické důvody - v konkurenci se znalostmi, schopnostmi, výkonností a výsledky Západu by samozřejmě neobstáli a šli by do politického důchodu, kam ostatně valná většina díky svému věku dávno patří. Toho si jsou oni velmi dobře vědomi a tak tady máme Balkán s lidskou tváří.

Myšlení bolí

Tato část v článku pana Čulíka jenom potvrzuje moje vývody o emocionalitě, vnímání vnějšího světa a přebírání příkladů (názorů) českým občanem.

Než by se Čech zabýval balkánskou skutečností, tak spíš ve sděleních o Balkánu hledá sdělení o své skutečnosti, Balkán je svým způsobem podružný - sice krátkozraké z vnějšího pohledu, ale z pohledu zevnitř, co jiného, že?

Tento trend je velmi škodlivý, dlouhodobě neúnosný a ve svých důsledcích velmi nebezpečný.

Českou společnost je nutno více otevřít =kvalitní a nezávislá media, docílit ekonomického růstu a větší integrace do všech forem evropských struktur.

Ale s kým toho docílit? Má na tom Západ vůbec zájem? Jde mu o skutečnou integraci postkomunistických středoevropských zemí do Unie nebo o pouhé ovládání územního "valu" proti Východu?

Očekával bych od Bruselu jasnou strategii v této oblasti, s termíny včetně termínu předpokládaného připojení k Unii. Myslím si, že by to každá politická strana, která by chtěla obstát ve volbách, musela ve svých programech reflektovat a kontrola plnění volebních slibů a programů by byla i jednodušší.

S námi voliči by se na ni totiž podílela i Unie a ta si informace dokáže spíš opatřit než řadový občan. Ovšem musela by u nás existovat skutečná opozice a svobodný a objektivní tisk. Uvědomělý občan - volič by se jistě za těchto okolností dostavil i v Čechách!

Nezájem o ekologii

K nezájmu o ekologické články. Celých 40 let socialismu, který byl budován pro lidi, se na lidi kašlalo, mírně řečeno a my jsme to už tehdy a bez charty všichni věděli.

Když pomineme politická zvěrstva, která v ČR nedosáhla tak obludných rozměrů jako v SSSR, tak nám stále zůstane socialistické hospodářství se svou výrobou pro výrobu bez ohledu na vše, na přírodu i na lidi.

A vy si myslíte, že po těchto zkušenostech a u vědomí toho, že u moci vlastně zůstali v podnicích ti samí lidé, se budeme nějak zvlášť vážně zabývat články o ekologii?

Přece je jasné, že to je v systému a český člověk prostě nevidí žádnou šanci na jeho změnu, tak proč z něj navíc dělat neschopného ignoranta? Ostatně přečtěte si znovu pozorně můj článek Nestydím se a nepohrdám i v něm je část mé odpovědi na Váš článek (po pravdě řečeno, bych nyní již nebyl tak shovívavý k panu Klausovi a jeho politice, ale budiž).

Na závěr bych dodal , že nelze stavět prostou paralelu mezi české myšlení a západoevropské myšlení bez zřetele na zkušenosti a prostředí, které toto myšlení formovalo (v českém případě spíš deformovalo).

Nechci tím propagovat "česká specifika", ale ono je to skutečně složitější a v rámci objektivity a celistvosti názoru je to nutno na obou stranách bývalé železné a nyní "myšlenkové" opony brát v úvahu.

Strhnout ostnaté ploty je jednodušší než překonat myšlenkové bariéry.

Poznámka JČ: Proti bezostyšnému lhaní a manipulaci je však třeba otevřeně a rázně vystoupit a uvést politického lháře do příslušných mezí. - Je sice pravda, že občané na Západě často hlasují ve volbách pro menší zlo, nikoliv však přirozeně proti komunistické straně. - Ve spolupráci s časopisem Central Europe Review zveřejní Britské listy v nadcházejících týdnech sérii článků od poradenské firmy z londýnské City o tom, co pro Českou republiku bude znamenat integrace do Evropské unie a přijetí jednotné evropské měny.

Přijímací zkoušky na VŠ; čeští novináři

Dalibor Žůrek

Problematika přijímacích zkoušek není tak jednoduchá. Srovnávat maturity z různých škol je problém, je různá úroveň těchto škol, i když jsou jednoho typu - např. gymnasia. V Ostravě, kde jsem studoval, byly v mé době 4 - 5 gymnasií s různou úrovní. Známky z těchto škol byly tedy těžko srovnatelné.

Ostatně ani srovnání studentů stejných středních škol, kteří následně studují na stejné vysoké škole, neodpovídá vždy výsledkům maturity na této stejné škole. ( Na gymnáziu jsem se flákal, prolézal s přehledem, aby mě to stálo co nejméně námahy a času - vždyť toho bylo tolik k přečtení - na stomatologii jsem dělal zkoušky v předtermínu, abych mohl na brigádu. Někteří moji vyznamenaní kolegové tuto školu nedokončili).

Navíc se na VŠ hlásí i maturanti z jiných středních škol, a tam už známky nevyjadřují vůbec nic.

Vaše názory mají jistou logiku, nepůjde to ale hned. Ministerstvo se snaží zjistit objektivní hodnotu maturit na školách - samozřejmě se to někomu nelíbí, a sabotuje se to.

Vašemu názoru asi odpovídá situace na některých technikách - alespoň tomu tak bývalo na Vysoké škole báňské v Ostravě - vzali skoro každého, kdo měl maturitu, a podle výsledku přijímacích zkoušek dokonce prováděli jakési doučování - zkoušky tedy nebyly k eliminaci přijetí, ale zjištění objektivních znalostí v důležitých předmětech ( matematika, fyzika, deskriptiva).

Samozřejmě nesměly zkoušky být zcela neúspěšné. Během dvou semestrů došlo k selekci 40 -60 % studentů ze studia. Podotýkám, že to nejsou čerstvé informace. Ale tato škola nepatřila k těm, na které se hlásil mnohonásobek studentů. Ale úroveň jejich absolventů prý nebyla špatná.

Docela se mi líbil Váš článek o českých novinářích. Chtěl bych jen podotknout, že u nich zůstaly některé komunistické zvyky. Stejně jako kdysi novináři - přesvědčení komunisté - považovali za škodlivé kritizovat věci, které i podle komunistických hledisek nebyly správné, dnešní novináři přesvědčení stoupenci EU a NATO (někteří) považují za škodlivé kritizovat EU nebo NATO i ve věcech, o kterých se na Západě zcela běžně diskutuje.

Co kdyby negativně ovlivnili svoje spoluobčany.

Jenže spoluobčané nejsou všichni hloupí, a takovým způsobem se nadělá víc škody než užitku.

A novinářská práce by měla být o něčem jiném.

Dalibor Žůrek